Moje články

V hospodě mě přivítalo ticho. Nebo spíš takové náhlé zmlknutí, když jsem vešel dovnitř. Nevraživé a odtažité pohledy. Cvrček vypadal schlíple, byl ostříhaný a na levé tváři měl modřinu.
"A hele, kdopak je tady," ozval se Krocan. "Co ten tvůj sedánek u policajtů? Cos jim tam všechno navykládal?"
"Já..." Doprdele, bylo mi jasný, že tohle jsem projel. Já těm policajtům sám nic neříkal. Ale tak docela jsem to nezvlád a nějaký věci jsem jim odkýval, protože jsem netušil, že ten Materna je Cvrček. Ne že by potopit někoho cizího byla menší sviňárna. Tady jsem nejspíš skončil. To mám za to.

Od toho nešťastnýho výslechu jsem s nikým pořádně nemluvil. Zprvu jsem vůbec neměl chuť chodit ven, nějak mi teprv teď docházelo, že mě fakt můžou sebrat jen za to blbý číro, škola v hajzlu a vůbec všechno, nebo by mě nutili donášet a bůhvíjaký svinstvo, skoro jsem měl chuť se na všechno vysrat, slušně se voblíknout a vostříhat, aby mi dali pokoj, ale pak mi otrnulo, nesklopim přece uši jen co poprvé štěknou, když člověku na něčem záleží, musí něco vydržet. Podruhé už se bát nebudu. Prohrábnul jsem číro, nasadil si ocvočkovanou bundu, napíchal pár sichrhajcek a vyrazil do hospody.

Seděl jsem na fízlárně, tlustý příslušník hartusil.
"Co to máš na hlavě?" Prohrábnul mi číro a prudce škubnul. "Jakoby nestačily máničky, teď ještě tohle! Já bejt tvůj fotr, smrade..."
"Soudruhu, tohle snad není nutný," povídá druhý, "Alois se dostal na zcestí, ale je to rozumný mladík, Lojzíku, nás zajímá František Materna, když nám řekneš co dělá, necháme tě být..."
"Neznám..."
Jo, byl jsem odhodlán nic neříct, ale ta úleva, když vyslovili úplně neznámé jméno... Dusili mě asi hodinu a pustili mě.
V hospodě jsem kámoši Cvrčkovi vylíčil, co jsem zažil.
Napil se piva a povídá: "Vole, František Materna jsem já."

Jdeš lesem náhod
kde stromy jsou milníky rozcestí omyly a rozhodnutí
bloudíš když dotýkáš se kmenů
vrásčitých jak stařena na poslední cestě
hlaďounkých jak nedospělý milenec
a víš, že se ti smějí?
No vážně, posílají tě každý někam jinam
po letech si budeš říkat (možná)-
to byla ale náhoda,
takhle jsem to přece vůbec nechtěl
tohle rozhodnutí mi změnilo život
kdyby něco bylo trochu jinak
byl bych ho nezabil
byl bych tě nepodved
já bych to nikdy neudělala
ale to víš
osud to chtěl
náhoda se neptá
sáhni si na strom, lásko
v lese náhod
a všechno bude jinak.
Slibuji.

Nerada se na sebe dívala do zrcadla.
Měla ráda obličeje které poznamenal čas, fascinovalo ji, jak se v průběhu let měnily podle toho, jak jejich majitelé rostli, dospívali a dozrávali, a stárli. Jak se jim do tváří vpisuje vše, co je v životě potká, přibývají vrásky, vějířky od smíchu kolem očí, jemné jak pavučinka, nebo hluboké rýhy, které vyryla strázeň. Lidské tváře.
Její obličej, sličný a nestárnoucí, ustrnul v bezvěké nádheře, a stovky let, prožité bolesti, radosti ani ztráty jej nijak nepoznamenaly, jako by nikdy ani nebyly.
Bylo jí to líto. I když v duši měla všechny své roky zapsané.

Takových bylo, co nic nenapsali
Všichni se do sta slov nevejdou
Ani do milionu slov by se nevešli
Tolik jich bylo
Co dělali?
Co tak asi
Co lidé dělají
Žili, rodili se, umírali
Milovali se, bojovali,
sbírali ovoce, pásli stáda,
lovili harpunami tuleně
nebo oštěpem mamuty
přitesávali pazourek
a zpívali, povídali si,
tancem a modlením přivolávali déšť
nebo jen broukali a něžně se hladili,
vybírajíce si z vlasů hmyz.
Kolik jich ani teď nic nepíše
protože zrovna leští boty
drhnou podlahu
střílí nebo po sobě nechávají střílet
nebo jen nevěří, že by to kdo kdy četl
i kdyby uměli psát

Draka zabil. Zbývá oženit se s princeznou. Zachvěly se mu kolena. Jak se s takovou princeznou mluví? Jak se jí dvořit? Určitě se jí ekluju. Celý život bych si připadal jako balík. Chudý příbuzný. A ona by mi musela být vděčná... a bylo by to ještě horší. Já nechci.
Princezna se dívala na něj. Zachránil mi život. Ale láska se nedává za zásluhy. Buď je, anebo není. Celý život budu muset přemáhat odpor... kvůli pitomý vděčnosti. Já nechci.
Jejich pohledy se setkaly. Pochopili.
"Víš, princezno... radši řekni, že tě zachránil kočí."
Přikývla. Dívala se jak utíká, dokud nezmizel z dohledu.

Princezna (bloumá kolem rybníku):
"Ach jak jsem nešťastná,
ach jak jsem znuděná,
veškerého vzruchu můj život je prost!"
Komorné:
"Ale né, si to tak neberte!"
Princezna:
"Ale já pravím vám,
já něco vyvedu,
už mám té nudy tak akorát dost!"
(naklání se nad rybník)
Komorné (hystericky)
"Neskákejte! Princezno!"
Žába (vynoří se z vody):
"Nazdárek!
ba ne, co povídám,
krásko, rukulíbám,
v pravý čas přicházíš,
své štěstí nacházíš-"
Princezna (vykřikne):
"Tyvole, mluvící žába! se pominu!"
(komorné piští a utíkají)
Žába (pokračuje):
"Nepleť se, nejsem žába lecjaká
jsem princ zakletý v těle žabáka,
svým polibkem mě krásko vysvoboď
budu tvůj oddaný a věrný choť!"
Princezna (k sobě):
"Ha! To zrovna!"
(k žabákovi):
"Toť ovšem krásné, žabáku milý,
leč málo úžitku ti ten fakt přinese
jestli sis myslel, že sis tím pomoh,
to nejsi na správné adrese
po vdavkách netoužím, máš chlapče smůlu,
snad bych tě líbla, kdybys byl zticha.
Měls radši zavřenou držet papulu,
už bys mi odklet do ouška vzdychal.
Když na mě žába však promluvila,
líbat tě, uznej, blbá bych byla:
mužských je všude habaděj,
kdo však mluvící žábu má?
Jen si ty žabí podobu zachovej,
já pak si tebe ponechám."
(žába se snaží uprchnout, princezna ji ladným skokem chytí)

Král a královna měli dvanáct synů. Nedlouho před tím, než měla královna slehnout potřinácté, řekl král: "Bude-li to chlapec, dobrá. Ale narodí-li se děvče, všech dvanáct synů dám zabít."
Královnu zachvátila hrůza. Zavolala si nejstaršího, řkouc: "Synku, narodí-li se mi dcera, váš otec vás dá zabít. Utecte pryč a ukryjte se. Každou noc pak hlídejte naši střechu: dokud neporodím, bude na ní hořet dvanáct svící. Uvidíte-li hořet svící třináct, narodil se vám bratr a můžete se beze strachu vrátit domů. Ale uvidíte-li svíci jedinou, nevracejte se."
V osudnou noc na střeše otcovského zámku žádná svíce nesvítila. Dítě se narodilo mrtvé.

Kdysi jsem míval i ženu. Poprvé jsme se potkali v lese za úplňku. Byla neskutečně krásná. Kdybych věřil na víly, řekl bych, že musí být jedna z nich.
Péči o dítě nesla velice těžce. Nesmírně ji deptala přirozená kojenecká nezralost. Když byl Barborce rok, malou mi nechala a utekla.
Barborka je překrásné chytré dítě. Ve škole ji nejdřív všichni chválili. Teď se jí, myslím, trochu bojí. Nedávno žáci na pracovní výchově dostali sazeničky, o které se měli starat. O několik týdnů později pak měli sklízet úrodu. Ale záhonky, o které se starala moje dcera, přinesly plody už na druhý den.

Někde ve Všehomíru, rok blíže neurčený, čas 21.00
Do nemocnice přivezli ženu, bez dokladů, věk neurčitý. V bezvědomí, dýchá, pulz hmatný.
23.23
Pacientka se probrala z bezvědomí. Řekla, že se jmenuje Naděje a že jelikož všechny bytosti již dosáhly Osvícení, Moudrosti a Věčného štěstí, nikdo nemusí v nic doufat a ona je už úplně zbytečná.
Zdravotní sestra se usmála a řekla, hlavně, že vám je líp, drahoušku.
Pak ji zakanyluje, napojí na kapačku a otevře si detektivku.
4.30
Naděje otevře oči a praví, vrahem je zahradník. Sestra vztekle zabouchne knížku a jde si zapálit.
5.00
Naděje to vzdává. Nastává exitus.

Byl jsem starší, tudíž se očekávalo, že budu taky rozumnější. Nebylo to těžké, bratr byl odmalička ten rozpustilejší. Já nedělal potíže. Rodiče nečekali, že bych čekal uznání - vždyť poslouchat je normální.
Když bratr vymámil od otce svůj díl dědictví a vypařil se, pracoval jsem doma ještě pilněji. Otec to bral jako samozřejmost.
Pak se bratr vrátil. Majetek rozházel, strádal hlady, tak se vrátil s prosíkem pod otcovu střechu. Myslel jsem, že aspoň teď ho otec pokárá.
Marně. Otec se jen radoval, že se bratr vrátil. Vystrojil hostinu na uvítanou (pro mě nikdy hostinu neystrojil). A pořád čeká, že se napraví.

Kdysi superhrdinové něco znamenali. Chodili po ulicích, každý ve své masce, a zjednávali spravedlnost tam, kde ruka zákona už nedosáhla.
Časem ale začali být nepohodlní. Dostali na výběr - pracovat pro vládu, nebo skončit s činností; ta byla postavena mimo zákon. Přizpůsobili se. Téměř všichni.
Komediant a Dr Manhattan pracovali pro vládu, Ozymandias udělal kariéru v reklamě, Sůva se stáhl.
Ne tak Rorschach. Masku nikdy neodložil. Stíhal drobné kriminálníky, násilníky a zlodějíčky. Chodil po ulicích a bděl. Nenapadlo ho, že tenhle způsob boje proti zlu nemusí být dostatečný. A že největší zlo není to v ulicích.
A pak někdo zavraždil Komedianta.

Důležitost medicínských pokusů nikdo nezpochybňuje - pokud ovšem nechce být označen za nelidu, fanatického zvířatkáře nebo podobnou verbež. A ta kosmetika se nejdřív taky musí na něčem otestovat... Vlastně všechno, co je neomluvitelné zkoušet na lidech, ale přesto musíme nebo jen chceme vědět, jak funguje.
Zvířata neodmlouvají a je jich hodně. Namnožíme si, kolik je potřeba. Jsou to jen zvířata.
Ale asi hodně věcí by se ukázalo jako naprosto zbytných, kdyby opravdu existovala možnost, že v příštím životě se můžeme narodit třeba jako laboratorní potkan.
Anebo... že ta myš, které zrovna na zádech roste lidské ucho, předtím možná byla prateta Hanička.

Honza se doštrachal ke Skleněnému vrchu. Užasl; kolem tradičních hrdinských destinací bývala vždycky rovněž tradiční pustina. Na úpatí Skleněného vrchu očekával totéž. Nečekal že tam spatří hospůdku, na štítu název "U snědeného krámu".
Hostinský, vida jeho údiv, pravil: "To víš, v pustině, kde imrvére trajdají hrdinové, se nějaká ta hospůdka vždycky uživí."
"No dobře, ale proč ten název?"
"Taky jsi šel kolem obra z olověného, stříbrného a zlatého zámku? A dostals chleba na cestu? No... a jeden Honza byl opravdu hloupý. Chtěl zkusit, jestli by ty krámy opravdu nešly jíst. A kde se našly jeho ostatky, stojí dneska má hospoda."

Bežal po čerstvej stope; los tadiaľto musel prejsť celkom nedávno. Bežal po snehu plavným vlčím behom a nozdrami dychtivo nasával jeho pach. Lovec a jeho korisť.
V takýchto chvíľach zabúdal na všetko, čo ho kedy pojilo k ľuďom. Domácnosť sudcu Millera v slnkom zaliatej Santaclarskej doline bola menej než hmlistý prelud. Striasal zo seba všetko, čo po stovky generácií ľudia vštepovali jeho druhu a hľadal si cestu proti prúdu času, späť k svojim vlčím predkom. Láska k Johnovi Thorntonovi bola posledným putom, čo ho ešte pridŕžalo pri ľudskom ohni. Ak sa toto puto preruší, praveká šelma v Rekovi zvíťazí natrvalo.

Každou noc mě budí zpěv, nádhernější než co jiného, ozývá se z dálky a volá mě, nevím, jestli to zpívají hvězdy v hlubinách nebe, zda vítr přivál zpěv mořských sirén, nebo si krutí elfové se zářivýma očima tropí z nás šprýmy, nevím a neptám se, otvírám dveře, vycházím na ulici a následuji ho, protože není možné slyšet ho a nejít, nohy mě nesou jen za tím zpěvem. Ráno mě najde zmatenou, v neznámém místě a k smrti vyčerpanou, ale já vím, protože nemůžu jinak, že zazní-li s nocí onen zpěv, já půjdu za ním a půjdu až na hranice světa.

Zpočátku se oba snažili ukazovat se před tím druhým v nejlepším světle, schovávat své horší stránky, protože zamilovanost je křehká květinka a iluze ještě křehčí, takže ona si denně protrhávala srostlé obočí, nedloubala se v nose a snažila se i po ránu, před prvním kafem, vlídně a mile konverzovat, on si pečlivě čistil nehty a dbal na to, aby neházel špinavé prádlo po podlaze a nenechával zvednuté prkýnko, až se jednou stalo, že ráno nebylo kafe, a on zrovna na to prkýnko zapomněl, příšerně se pohádali - a pak už své chybičky netajili, protože zjistili, že se i tak mají rádi.

Morrisonova nemoc. Objevila se jako blesk z jasného nebe. Nebyla způsobena žádnou známou infekcí, nebyla podmíněna geneticky, nevznikla po úrazu. Zkrátka a dobře nikdo netušil, kde se vzala. A nedala se léčit. Mozky nemocných jednoduše něco neznámého likvidovalo.
Nikoho tenkrát nenapadlo, že by nemoc vůbec nemusela být pozemského původu. A i kdyby napadlo... ničemu by to nepomohlo. Stejně by se nedala léčit. V lidských silách bylo jen jakž takž tlumit příznaky, kruté, neúprosné a podivně pravidelné bolesti hlavy.
Nemocní do sebe pěchovali kvanta opiátů nebo páchali sebevraždy, když už ty šílené bolesti nebyli schopni snést.
Lodě žádný z nich neslyšel.

I dnes byl krásný den. Teplý a slunečný jako včera. Jako bude i zítra a pozítří. Jako už několik let - pořád 3. září 1940. Zdálo se, že ostatním dětem to nevadí - užívaly si sluníčko, pohodu a bezpečí. Ale Victor měl pocit, že se brzy zblázní. Vzrušovalo ho pomyšlení na změnu, chtěl vidět budoucnost, která tam venku už je. Přál si aspoň sejít do vsi a nevědět, co se v příští chvíli stane. Chtěl zažít den, který by byl úplně nový.
Abe udělal správně, že ze smyčky odešel. Victor odejde taky. A jestli ho tam venku mají zabít netvoři, tak ať.

Dnes nás měl na starosti Polívka. Když vešel do naší třídy, vypadal trochu rozladěně. Albín ho chtěl rozveselit, tak si natáhl masku kostlivce, co dostal k narozeninám. Augustýn ale řekl, že on má doma mnohem lepší masku. Albín se naštval a hned vstal, že dá Augustýnovi do nosu. Polívka zařval, že tady bude ticho a Albín ať si okamžitě sedne. Vendelín, který zrovna jedl rohlík, se tak lekl, že mu zaskočilo. Fridolín mu chtěl dát herdu, ale uhodil místo toho Viktorína a začali se prát.
Ale Polívkovi jsme fakticky náladu vylepšili. Když od nás odcházel, vypadal mnohem spokojeněji než ráno.

Tomáš jednou dostal za úkol dovézt dětem na piknik perlivé limonády. Jel rychle, vagóny se natřásaly, a z limonád začaly odletovat zátky. Vydávalo to moc legrační zvuk. Tomášovi se moc líbil, takže schválně jel oklikou, po hodně hrbolatých kolejích, aby si ten legrační zvuk užil co nejvíc. Báječně se bavil.
Ale když přišel do cíle, Tlustý přednosta se nebavil.
"Tomáši! Všechny zátky jsou pryč a limonády vytekly! Musíš okamžitě jet pro nové, aby děti měly co pít! Způsobil jsi zmatek, zpoždění a manko za čtyři tisíce!"
Tomáš se cítil hrozně.
Přednosta taky. Lokomotivě ty prachy asi těžko ztrhne z platu.

Nedovolili mi vzít si sem svou past na sny. Nemám si z čeho udělat novou. Rozsápala jsem polštář, abych měla aspoň peří. Nestačí to. Zaháním je křikem, ale to nevadí; tady po nocích křičí skoro každý. Ty potvory přicházejí, každou noc, jen co se setmí, berou na sebe tvar a zcela živé vykukují zpod postelí, vynořují se ze stínů a mávají na mě zpoza závěsů. V noci jsou můry mnohem zřetelnější než lidé, co jsou tu se mnou. To ovšem není na škodu; vidím je přesně, a tak vím, na čem jsem.
Mnohem horší je, když někdy přijdou ve dne.

Pejsek moc rád vzpomínal na to, jak s kočičkou myli podlahu. Sloužit jako kartáč sice moc příjemné nebylo, ale když ho pak kočička drbala v neckách... ach. A to tulení se v pelíšku, to bylo taky krásné. Kočička tak zvláštně voněla mydlinkami. Od té doby pejsek projevoval zvýšený zájem o domácí práce. I když poprvé to přece jen bylo nejpěknější.
Jednou, byl právě máj, sluníčko svítilo, ptáčci zpívali, si pejsek dodal odvahy a požádal kočičku o ruku. Že by se vzali, jak to dělají lidi.
Kočička se zatvářila velmi kočičkovsky a zapředla:
"Víš, pejsku... slyšels někdy o komplikacích mezidruhového křížení?"

"Co to děláš?"
"Past na sny. Noční můry jsou hrozně hloupé, víš? Zapletou se do provázků, budou si chtít hrát s korálky, a ani si nevšimnou jak sklouznou do šnečí ulity. Ta je taková spirálovitě nebezpečná, odtud můry nevylezou, dokud jim to nedovolím. A kdyby to nestačilo, je tu ještě peří. Peří snům hrozně škodí, víš? Lechtá je pod bradičkou a ony se dusí.
Akorát ráno musíš past vyklepat do popelnice, aby ti nezesmrádla."
Past doma zůstala, i když Lenku odvezli.
Vyklepat jsem ji šel jen z piety. Dost jsem se divil, když z ní vypadly okousané kosti špatných snů.

Niektoré prednášky som mávala spoločné s pani Ž. Vždy nosievala šedý alebo béžový nohavicový kostým, strohý drdol, vyjadrovala sa jemne a kultivovane. Skrátka, napohľad to bola taká decentná a neškodná staršia dáma. Občas ale vedela prekvapiť. Napríklad keď sme so spolužiakmi, totiž s kolegami, debatovali o typických veľkonočných zvykoch a tradíciách:
"U nás to taky jeden kolega dělal. Já jsem mu řekla jasně, že to nemám ráda a pokud si něco zkusí, budu to brát jako útok na svoji osobu a budu podle toho reagovat. On to nebral vážně a šlehl mě tou pitomou pomlázkou... Tak jsem ho praštila židlí."

Vesničané mu ji přivlekli až k faře. Cestou ji mlátili a hlasitě povykovali.
"Krade slepice!"
"Uhranula Svojšovi krávu!"
"Mladá Rezková potratila, když se na ni podívala!"
"Ten den, co se tu objevila, se spustilo krupobití!"
Viděl, koho přivlekli. Potloukala se kolem vsi asi týden. Vesničané v ní viděli zlo. On asi desetiletou holku, teď hodně potlučenou.
"Co s ní, otče?"
"Zlodějka! Do želez s ní!"
"Čarodějnice! Zaslouží upálit!"
Snažil se je neslyšet. Nejsou zlí. Je to jen omezenost. A strach z neznámého.
Vzal děvče dovnitř a usmál se na ně.
"Ma dara, mri čhaj. Beš tuke tele. Sar tut vičinen?"

U babičky jsme moc hraček nemívali. Hadrového medvídka, asi tři panenky (jedna měla velkou díru v hlavičce), švihadlo, dětské kolečko a motyku, dřevěného kohoutka a několik figurek ze slámy. Jedna představovala tatínka, další maminku, a čtyři menší byly za děti.
Příliš často jsme si ovšem s nima nehráli - většina z nich vypadala spíš jak muzejní exponát než jako hračka. Když o ně i poslední vnouče přestalo jevit zájem, naházely se k ostatnímu harampádí někam na půdu. Dvě panenky tam ještě jsou, ze slámových figurek zůstal "tatínek". Ostatní se ztratily, vyhodily nebo rozpadly, nevím. Kdo by se staral o staré krámy...

Když naši vesnici vypálili, bloudili jsme nazdařbůh, žebrajíce o přístřeší a skývu chleba. Pak se nám roznemohly děti a nijak se nemohly uzdravit; ode všech chalup nás vyháněli, abychom tam nezavlekli nákazu. Až jedna dívka je vyléčila; mlčela celou dobu, ani jméno nám neřekla, a tak nám neznámou zůstala. My, nuzní, nic než pánbůh zaplať jsme jí nemohli dát.
Bylo nám souzeno ji ještě jednou spatřit. To v sídelním městě, na náměstí, ohromná hranice plála, a na ní naše známá neznámá - prý čarodějnice, ale může být od ďábla, když tolika lidem pomohla?
Umírala. A my pro ni nic nemohli udělat.

Soudruzi a soudružky!
Nepolevujme v ostražitosti! Pod velením kapitána Pýra bylo odhaleno semeniště kontrarevoluce! Bylo zjištěno, že některé rostliny, nehodné toho jména, sabotují naše revoluční úsilí a dál se zaprodávjí lidem! Takové maření společného úsilí nelze dál trpět! Všichni zrádcové budou exemplárně potrestáni!
Smrt zrádcům! Už nikdy žádné přisluhování lidem!

Jak to tak přijde
Něco tě okusuje
Kous a kous a tady kus
A slovo co bylo tvé už je v dračím chřtánu
(ten není tvůj, ten drak)
Kdopak to dělá, že už se neznáš
Jak to tak přijde, že ses doma ztratil
A pořád musíš vstávat a pořád chodit dál
Tam a pryč tam a pryč
Před masožravými myšlenkami už nejde zdrhnout
Ani do říše divů, s Alicí už nekamarádíš
(zajíc Březňák by si taky kous)
Půjdem spolu, až dojde dech
Kolem propasti vždyť už je to jedno
Nebudem se kousat zašijem si huby
A půjdem nebo taky ne

Leželi s propletenými údy, dech se jim zklidňoval, vášeň vyhasínala.
"Miluji tě, Yen," vydechl. Sladká chuť po milování Fringille rázem ztrpkla.
Emhyr čechral dívce vlasy a díval se jí zblízka do očí. Jemně ji políbil na rty. Teď to nebyla politická nutnost, jen touha.
"Jak ti mám říkat?"
"Ci-" Prudce se odtáhl.
"Neříkej to. Když se ti nelíbí vlastní jméno, vymysli si jiné. Ale jestli chceš se mnou zůstat, v téhle komnatě nesmíš být Cirilla Fiona."
"Yen... Už tě nechci ztratit."
"Nemluv, Geralte. A obejmi mě."
"Panno Ciri... Nermuť se. Zvykneš si. Najdeš tu domov, přátele..."
"Galahade? Mlč, prosím tě."

To ponížení, že ho viděla během návratu, apaticky ležícího na podlaze, nahého a pochcaného, bylo mnohem horší, než odchody samotné. Nějakou dobu.
Nějakou dobu nikoho nezval. Jenomže... jestli se tam nepodívá, kletba se zlomí.
Jeho odchody se postupně zhoršovaly.
Žádné z nich nechtěl ublížit. A věděl. Všechny ženy jsou stejné. Zvědavé... ale zbabělé. Žádná se nikdy nepodívá v ten nesprávný čas. Až se najde jedna.
Ne zvědavá. Nepodívá se.
Až se našla jedna. Ne zbabělá. Nepočítal s tím. Nepočkala, až místnost utichne.
Její tělo si nechal.
V hlavě mu hučelo. Opojením a nadějí.
Jestli tu se mnou zůstane, kletba se zlomí.

Měl strach, že slib nedodrží. Že se tam podívá. A uvidí... Jenže.
Jestli se tam nepodívá, kletba se zlomí...
Nejsem náročný. Vyžaduji absolutní poslušnost jen v jediné věci. Tenhle sklep. Vidíš, nic zvláštního tam není. Nikdy se tam nesmíš podívat, když budu ze zámku pryč.
Vracel se vždycky vyčerpaný, zarostlý, podrápaný a páchnoucí. A jako by se styděl.
Neporušila zákaz dlouho. Opravdu se snažila, aby ji ta místnost nezajímala.
Když jednou vešla, v kobce... ležel on. Zarostlý, podrápaný a páchnoucí. Neměl ani sílu ji vyhnat. Roztřásla se opovržením a odporem. Šílenec! Pobrala cennosti, zabouchla dveře a do hodiny byla pryč.

Zásoby masa, nasoleného i vyuzeného, špek, ve džbáncích vyškvařené sádlo, věnce klobás. Pytle mouky. Ve sklepě brambory, zimní jablíčka, v bedýnkách s pískem kořenová zelenina, v soudcích kysané zelí. Ve spíži na policích sklenice se zavařeninou a nakládanými okurkami, plátěné pytlíky s luštěninami, křížaly, sušené švestky a houby. Ořechy. V kuchyni voňavé svazečky sušených bylin a svazky cibule a česneku.
Srovnaná hromada dříví. Naškrobené cíchy a silné peřiny z husího peří. Bílé dny, černé noci a čekání na barvy. Nastřádaná slova, jež v létě nebyl čas říct, spousta příběhů k vyprávění a dlouhé noci k milování.
Tak se přečkává zima.

Sličný lid se uchýlil za Moře, do Valinoru, kde nic nestárne a neumírá. A ti, již zde dleli, odvráceni od malicherných šarvátek a hemžení smrtelníků, tvořili věci krásné a věčné, jak byli sami.
Rhíniel to tam pěkně štvalo. Chyběli jí lidi, trpaslíci, hobiti, jejich obyčejné, kratičké životy, kdy je rýmička nejmladšího děcka důležitější než všechno vznešené a osudové.
Přemýšlela, jak moc se změnili její neelfí přátelé, zatímco ona strnula v bezpečí tohohle bezčasého neměnného neživota. Kolik jich zestárlo a zemřelo...
Změny. Nejistota. Konečnost - o to trpčí, že ne její vlastní. Tohle je to, co zanechala ve Středozemi.
Vrátí se tam.

Manžel Šípkové Růženky si občas říkal, že jeho žena je v myšlení tak sto let za okolním světem.
Popelčin muž brzy po svatbě zjistil, že vybírat si manželku podle nejvýstavnějších hadrů v okolí a extrémně malého chodidla je nejen trapně povrchní, ale do budoucna se to pěkně prodraží.
Sněhurčin choť nebyl schopen překousnout, že jeho vyvolená žila v chaloupce se sedmi mužskými, zvlášť poté, co se jednou neopatrně vyjádřila o jeho velikosti.
Ale že o rozvodu nikde zmínky nejsou (a že by si na tom pohádkový bulvár jistě smlsnul), lze předpokládat, že to spolu přece nějak doklepali až do smrti.

Tentokrát to bylo všechno jiné. Sukni měla příliš krátkou a punčochy roztržené. Když dopadla, bílý králík tam na ni čekal. Měl na sobě vestu. Jenom vestu. (Doteď to nikdy nevadilo.)
"Vyrostla jsi, Alenko."
(Stál moc blízko.) (Dnes se tu poprvé cítila strašně malá a bezbranná.)
"Koláčky tentokrát nebudou. Ale můžeš vzít do pusy něco jinýho. Pak bude větší."
Usmíval se, fousky se třásly nedočkavostí.
"Tak dělej," zasyčí na ni. "Ať můžeš dovnitř. Pamatuješ si Kloboučníka? Tydlitáka a Tydliteka? Královnu? Oni si tě pamatují moc dobře, Alenko. Všichni si tě pamatujeme. Už dlouho se těšíme, jak si budeme s tebou hrát."

Boli sme v meste, kamarát si potreboval uľaviť, a pretože nechcel znečisťovať verejné priestranstvo, pustil sa hľadať príslušné zariadenie. Zakrátko odtiaľ vyliezol s nešťastným výrazom: "Ja som taký debil, som sa bol vyšťať za štyridsať jedna korún!"
"Prosím ťa, jak za štyridsať jedna, šak vstupné na ten záchod malo stáť korunu?"
"To síce hej, lenže než som začal sa na mňa nalepil nejaký chlap a mlel, že ak mu nedám aspoň štyridsať korún, tak neodíde a bude sa na mňa pri tom dívať. Ostal som tak perplex, že ma ani nenapadlo ho poslať do hája a nájsť si nejaké kríky."