Moje články

Nejsem tak docela nevzdělaný. Jako kluk jsem rád chodíval za naším farářem, který mě učil číst a psát. Později mne nechával nahlížet do různých knih, co měl doma. Nad bestiářem jsem tenkrát strávil mnoho hodin, ještě teď o něm můžu vykládat zpaměti. Byly tam vyobrazené a popsané všemožné cizokrajné příšery, elefanti, lvi, gryfové, salamandři i jednorožci, ale o žádném z tvorů, které zde potkávám, v něm nebyla ani zmínka. Pravda, vyptával jsem se svých nových sousedů, co jsou to za tvory, ale jedinou odpovědí mi byl záhadný úsměv a otázka, vy nevíte?
Pro všechny svaté, kde jsem se to ocitl?

V tomhle kraji jsem nový. Přibyl jsem sem teprve loni na podzim, potom co naši vesnici stihla zkáza. Nebyl jsem bez prostředků, tudíž jsem díkybohu našel vbrzku vlastní střechu nad hlavou i kousek políčka. A tak se snažím živit, jak se dá. Starosti mi poněkud dělá místní zvířectvo. Už jsem tady viděl neznámé čtvernožce, plaché a neškodné, zlatisté vážky nebývalých rozměrů, i mnoho podivného ptactva. Nejvíc se děsím druhu, velikého téměř jako člověk, s peřím, které se vybarvuje podle barvy oblohy. Zoban má dlouhý, černý a kovově lesklý. Lidskou lebku proklovne jako nic. Ale jak je nádherný, když plachtí oblohou!

Vylétnout z rodného hnízda se stalo v jistou chvíli nutností. Sbalil nejnutnější do pár banánových krabic a odstěhoval se ke kámošům. Napřesrok se povedla vejška, kolej, zase krabice, balení tentokrát celkem radostný. Studium uteklo jako voda, krabic teď bylo potřeba víc. Různé podnájmy, s cizími lidmi, s kamarády, pořád nic vlastního a stálého. Říkával, že všechny banánovky vybalí až tam, kde bude fakticky doma. První vážný vztah, vybalil je, úplně všechny - aby za několik let zase balil, trpčeji než kdy dříve. Několik měsíců pocit duševního bezdomovce, než změnil paradigma.
Byty, adresy, lidi, to vše se mění. Jistota je v krabicích.

Výcvik byl tvrdý, ale nikdy se nesnažil z něčeho ulít. Učil se bojovat se zbraní i beze zbraně. Střílet. Krýt se. Číst mapy a orientovat se v terénu. Poslouchat. Se zaťatými zuby snášel buzeraci mazáků, nekonečné hodiny úmorného drilu, plazení v loužích a blátě, noční cvičení, nedostatek spánku, malé porce mizerného jídla. Věřil, že všechny ty věci mu pomůžou přežít, vydržet, až to všechno bude doopravdy.
Když se konečně dostal do první linie, myslel si, že je připravený. Nezaskočilo ho nepohodlí, zima, nedostatek jídla. Byl neúnavný. Bitev se nebál, bojoval chladnokrevně, útočil přesně.
I tak ho zabili hned první týden.

-Teto, a co kdyby hasiči přijeli k požáru a zjistili, že nemají hadici?
-To sa práve stať nesmie, hasiči si musia výstroj pravidelne kontrolovať, aby mali vždy všetko v poriadku a pripravené do akcie.
-No ale co kdyby se to stalo?
-Tak by v aute mali ešte nejaké hasiace prístroje, ktoré by mohli použiť.
-A co kdyby tam neměli vůbec nic?
-Tak by museli zavolať nejaký iný oddiel, ktorý by bol riadne vybavený.
-A co kdyby taky neměli hadici?
-Tak by ten požiar asi museli umlátiť lopatami.
-A odkud by vzali lopaty?
-No, ešte by to mohli nechať proste zhorieť.

Nevím, jestli je vás víc, co jste potkali Bránu. Když se mi to stalo poprvé, stála v parku tak samozřejmě, jako by tam byla bývala vždycky. Nekráčela, tenkrát ještě ne. Prostě stála a čekala až projdu skrz, což jsem nemusel.
Za bránou rána!
Nevím, co špatně, ale všechno jinak. Obličeje jako potažené mlhou, a vše kolem na mě lepkavě mluví. Ne přízraky; moc Brány. Kdy jsem vyšel ven a jak, nevím. Od té doby Bránu potkávám často, je těžké jí utéct a pamatovat si svět, kde ještě nebyla.
Ne, myslím, že nikdo z vás Bránu ještě nepotkal. To bych poznal.

Profesor Parkhill se snažil vtěsnat svým studentům do hlavy další dávku slovíček. "Oj," vzdychala paní Moskowitzová. "Tak moc," přidal se pan Bloom. "Já toho budu chytnu mozkobolení." "Mozkobulení neexistuje," namítla slečna Tarnovská. "On žikala, mozkoboření," snaživě ji opravil pan Schmitt. "Mozek zbořil, ale tvůj," zahřímal pan Kaplan. "Ďjú," pravil obdivně pan Pinsky. "Co je moskoboušení?" zeptala se slečna Goldbergová. "Já myslím," řekla plaše slečna Mitnicková, "že pan Bloom myslel bolení hlavy. Slovo mozkobolení neexistuje, protože mozek nebolí."
Profesor Parkhill měl naopak intenzivní pocit, že mozek docela dobře bolet může. A pokud ne, aspoň slovo mozkobušení by mělo existovat zcela jistě.

Řekl jsi slovo
bylo vypasené, tlusté a bílé
vydatné jak kus tuleního tuku.
Taková nežereme každý den.
Je to těžké, živit se slovy;
některá jsou jalová a řídká-
to když kloudně nemáme co říct.
A potom sušíme hubu
Nebo visíme cizím u pusy
čekáme na drobty slov
co nejsou určena nám.
Pouliční křiklouni mluvící ke všem
lunatici mluvící k sobě
zamilovaní mluvící k odcházejícím zádům
ti všichni nás netušíce živí.
A jejich slova jsou někdy tak překvapivá
drobty chleba, polámané růžové lístky i sušené maso.
Plýtvají slovy, ta dobrá nepoznají;
kolikrát najdeme ta nejlepší
válet se u chodníku
úplně nedotčena.

Členové Hlídky relaxovali u Kbelíku. Dnes konečně dopadli nelítostného zabijáka, který už několik dnů terorizoval město. Hlídky byly zesílené, všichni policajti dělali přesčasy. Do toho spousta všedních, nebombastických záležitostí, které ovšem taky nesnesly odkladu. Zmizelá holčička, okradená stařenka, ubitý mladík, několik opileckých rvaček. A spousta ubíjející administrativy. Teď si mužstvo mohlo trochu odfrknout.
Strážník Nováček si podpíral hlavu a do sklenice s pivem bručel nadávky na svinský život, svinský lidi a svinskou policejní práci. Najednou se obrátil na Reginalda Půlbotku. "Hele, Regu, víš, co nechápu? Třeba já se něčím živit musím. Ale proč u všech všudy tuhle práci děláš ty?"

-Drahý, jsi si jistý, że našeho syna chceš pojmenovat zrovna takhle?
-Drahá Matyldo, už jsme o tom přece mluvili. Jedno děcko pojmenuješ ty, druhé já.
-Jen jsem se chtěla ujistit. Jestli jsi to třeba nepřehodnotil. Víš, mám obavu, že s takovým jménem... Aby to nebylo jako nomen omen. Aby náš syn náhodou pak nebyl třeba zlý.
-Nomen omen, to jsou výrazy... Matyldo, že ty sis zase četla?!
-Mhm...
-No vidíš, k čemu to vede. Abychom to ale nezamluvili. Tamtoho si pojmenuj, jak chceš, ale tenhleten, to bude Drsoň. Konec konců, je to královský syn; když bude trochu razantnější, tím líp.

Na ostrov Sodor prišiel cirkus. Hlavnou hviezdou bola ťava, ktorá jazdila na kolieskových korčuliach. Mašinky tiež chceli vidieť predstavenie, ale do šapitó sa všetky nezmestili, takže sa cirkusanti rozhodli usporiadať jedno predstavenie aj vonku. Vrchol programu bola opäť ťava, ktorá mala predviesť jazdu z Tidmouthu do Knapfordu a publikum mohlo tipovať, za akú dobu to zládne. Diesel 10 navrhol, že by bolo zábavnejšie, keby ťava mohla s niekým pretekať, a hneď sa ponúkol ako pretekár. Diesel 10 mal lepší čas, lenže potom sa prišlo na to, že podvádzal, takže bol diskvalifikovaný a za trest musel odohrať jedno predstavenie namiesto ťavy.

Celou dobu, co dělal knihovníka v Derry, Mike Hanlon sbíral informace. Sledoval příznaky.
Kromě toho mezi svými čtenáři po očku pozoroval děti, co nějakým způsobem nezapadaly mezi ostatní. Nenápadně je chránil, pokud se do nich obouvala nějaká mladší verze Henryho Bowerse. A čekal, jestli někteří z těchto outsiderů nevytvoří partu podobnou té jeho.
Jak čas plynul, získával další informace a nabýval jistotu ve dvou věcech.
To se vrátí.
A noví Smolaři nevzniknou. Až se To vrátí, Mike zavolá starou partu, aby se vrátili, jak si kdysi přísahali. Proto v Derry zůstal.
Po vraždě Adriana Mellona věděl, že čas právě nastal.

Někdy ve snech létám. Možná v tu chvíli pociťuji radost a opojení z nespoutaného letu. Mnohem víc si však uvědomuji závratnou hloubku pod sebou, jistotu tvrdé země tam dole a fakt, že mezi mnou a jí není nic než několik set kubíků vzduchu. Nejděsivější je ovšem skutečnost, že sama nevím, jak to vlastně dělám. Navenek jednoduše; mávám rukama a letím. Dokážu měnit směr, stoupat, zrychlovat, vše pouhou vůlí a mocným záběrem paží. Ale podstata mi zůstává skryta - netuším, jaká moc způsobila, že tuto dovednost mám ani zda mi nebude v příští vteřině odňata a já se naprosto bděle nezřítím dolů.

Macalaurë - Trochu se zhoupnout: http://sosaci.net/node/18591
Sothis blue - Rozpačitě: http://sosaci.net/node/19507
Strigga - Dopisy domů http://sosaci.net/node/18997
Hidden lemur - Skoč! http://sosaci.net/node/20327
Aries - Místo http://sosaci.net/node/22729
Jeřabina - Tenkrát v ráji http://sosaci.net/node/18337
Birute - Zajatci http://sosaci.net/node/20994
Dia - Celej život jenom hlína http://sosaci.net/node/19963
Rya - Míkal http://sosaci.net/node/20687
Nettiex - Svět skončil pětkrát http://sosaci.net/node/22834
Iantouch - Krutý udavač http://sosaci.net/node/22336

Od záchodového extempore se atmosféra v chaloupce výrazně uvolnila. Sněhurka se teď cítila mnohem bezpečněji. Ale uklízení se jí začalo zajídat. Ne že by dalo tolik práce; když jsou trpaslíci celý den pryč, mnoho bordelu nenadělají. Jen jí bylo trapně, že ji ukrývají a živí, a ona oplátkou poskytuje něco, co vůbec nepotřebují; vždyť dokud tady nebyla, taky to zvládali. Ani argument, že od ní jako od ženy se nic než úklid nečeká, už neobstál.
Proto když si jednoho rána brali nářadí a svačinu a ona šmrdlala prachovkou zadní stěnu kukačkových hodin, nevydržela: "Heleďte, nemohla bych radši fárat s vámi?"

Říká se, že kdesi daleko, za sedmi horami a devatero řekami, je město, kde lidé nikdy nesmutní. Pověst vypráví, proč je tomu tak. Nastojte: žijíť v tom městě tvorečci, již ňuchánky se zvou. Ňuchánkové tu vlastnost mají, že nemohou vystát lidského neštěstí a pláče. Ucítí-li smutnícího, nedovedou sobě poručiti, vrhnou se na něj, a jest jim nešťastníka roztomilým pohledem, jakož i láskyplným otlapkáváním a kníkáním hlasitým utěšovati. Ve svém úsilí neustávají, dokud nešťastník svého hoře nezanechá a tváře jeho nejsou prozářeny úsměvem.
Pročež vždy veselé mysli buďte, sic ňuchánkové z dalekých krajů přiletí a ze všech sil vás utěšovati budou.

Dneska přijde syn.
Dát se do pucu, aby na nic nepřišel.
Uklidit, jinak vynadá. Tobě už to nemyslí, mami.
Máslo - do ledničky. Kastrol - taky. Co je tohle? Aha, doklady. Do ledničky. Tohle špinavý - schovat za gauč. Ať to nevidí. Svetr do skříně. Boty do skříně. Tohleto - co to je - taky do skříně. Doklady - kde je mám? - taky přijdou do skříně. Ale kde jsou. Vždycky je mám tady, na stole, nejsou tady. Někdo je musel vzít, zavolám synovi, on mi pomůže. Ne, synovi ne. Zavolám Bertě. On by řekl, že už nemůžu být sama doma. Já nechci do ústavu. Nebo kam.

Niekdajší ľudský mozog vážieval takmer dve kilá. Ľudia sa vtedy celkom bez ostychu považovali za korunu tvorstva, pánov nad prírodou, a vymýšľali ďalšie podobné hlúposti. Evolúcia však veľkými mozgami rozhodne nepovedala posledné slovo.
Dnešný človek takú opachu na nič nepotrebuje. Zato však potrebuje hydrodynamickú lebku, takže mozog sa musel prispôsobiť. Dnes nik nezloží Beethovenovu Deviatu symfóniu. To však nevadí, s plutvami namiesto rúk by ju aj tak nikto nedokázal zahrať.
Zato srdce je väčšie a výkonnejšie, než bývalo za éry veľkých mozgov. Výkonné srdce (a pľúca a svaly) znamená schopnejšieho lovca. A väčšiu šancu na únik pred kosatkami a žralokmi.

Večer býval čas stínů a pohádek, čas sedět u stolu se sklenkou vína, na stole hořela svíce a stíny tančily po zdech, měkké, příjemné a konejšivé, a pod stolem si taky hrály stíny, skýtaly nám úkryt, schovávaly letmé doteky, kradmé a nenápadné jako stín. Mezi námi bylo pološero, mihotavé světýlko a stíny, nebylo ještě všechno řečeno, a ve tmě se mohla ukrývat naděje. Stíny tančily a my také.
Vzpomeneš si někdy?
Stalo se to vůbec?
Svítí jasné světlo, na stíny a naději není místo, byl to jen přelud a je to pryč, řečeno bylo všechno a máme jasno. Jasný?
Netančíme.

Když zlá královna zjistila, že Sněhurka žije, zabručela, co si neuděláš sám, to nemáš, a hned se měla k dílu. Přestrojila se za vlídnou stařenku, přichystala si jedem napuštěná jablíčka a už viděla Sněhurku pod drnem. Ale přepočítala se. V chaloupce nenašla zoufalou a po pestřejší společnosti jakož i stravě toužící princeznu. Nenalezla vůbec nikoho. Čekala hodinu, dvě, ale po Sněhurce ani stopy. Odvážila se utéct? Nebo ji trpaslíci zamordovali? Tak nebo tak, s těma jabkama se zpátky vláčet nebudu, řekla si. Nechala tedy ošatku přede dveřma. Když se obyvatelé vrátili, našli u baráčku zbytky jablek a dva chcíplé koloušky.

Věděla, že není v situaci, kdy si může vybírat. Nemohla se proto ubránit značné stísněnosti. Měla strach, že trpaslíci jí azyl neposkytují zcela nezištně. Že uklízení to nespraví a jednou bude muset čelit sedmeru chlupatých moudí a dychtivých pyjů.
Pak jednou v noci musela na latrínu a rozespalá si nevšimla, že je obsazeno.
"Jejda, promiň! Ježíš, ty jsi... nejsi...," zabreptala šokovaně.
"No co tak čumíš," hystericky vřískla ta, kterou doteď znala jako Rejpala. "Zajímám se snad já, co máš pod sukní?"
"Nejspíš to samé co ty," řekla smířlivě Sněhurka.
"A musíš to ještě všude vykládat? Vy lidi jste fakticky nechutný!"

Asi každý už někdy slyšel rčení, že když se díváte do propasti, dívá se taky propast do vás. Je to, přísně vzato, nesmysl. Na nějaké dívání propast není senzoricky vybavena. Zkrátka a dobře, nemá oči. Pak taky, člověk si rád myslí, bůhvíjaké ve svém nitru neskrývá hlubiny. Jako by v něm pro propast bylo něco ke koukání. Ale z hlediska propasti je člověk zevnitř jen efemérní a navýsost prozaickou změtí svalů, kostí, kůže, různých orgánů, tělních tekutin a výměšků. Co do hloubky se s ní nemůže měřit.
Takže když už se musíte mermomocí dívat do propasti, držte se zábradlí. Vážně.

Železniční společnost ostrova Sodor. Nezávislá na British railways. Ředitelem je sir Topham Klobouk, známý spíš jako Tlustý přednosta (viz heslo Tlustý přednosta). Na ostrově se nachází širokorozchodné i úzkokolejové trati. Za úzkokolejku zodpovídá pan Percival, řečený Hubený přednosta. Majetkem Sodorské železnice je několik parních a dieselových lokomotiv (viz lokomotivy).
Zlé jazyky tvrdí, že sodorská železnice patří k nejztrátovějším na světě. Důvodem je značná nespolehlivost lokomotiv, které náklad nezřídka cestou z nedbalosti poškodí nebo doručí jinam, než bylo zapotřebí. Znepokojivě často rovněž způsobují zmatek a zpoždění.
Přes všechny zjevné nedostatky nicméně Tlustý přednosta dostal od náměstka ministra cenu za služby dopravě.

Arne Miller byl jeden z mnoha nešťastníků trpících Morrisonovou nemocí. Užíval silné opiáty proti bolestem a ne, nebyl smířený s tím, že tohle už je všechno. Pravidelně aplikoval svoje dryáky a navštěvoval mnohé lékařské kapacity. Ale nemoc byla vždy o krok napřed. Třeba teď. Byl na chatě. Léky nechal doma, záchvat čekal nejdřív zítra. Ale přišel před hodinou. Bolest byla nesnesitelná; nešla vydržet, nešla. Vystřelila ho do vesmíru - nebyl sám, své vědomí sdílel - s kým vlastně? Vesmír ještě nikdy nebyl tak blízko. Zpívaly to hvězdy?
Odeznělo to, ten pocit splynutí. Bolest taky pryč, nanedlouho. Zůstal Arne, vyčerpaný, nemocný, bez perspektivy.

Bylo krásné ráno, sluníčko svítilo a moře bylo klidné. Bouře vládla toliko na jeho nepatrném flíčku.
"Ty potrhlý synu mořské sasanky! Tos nemohl aspoň blejt do moře?! Ale já ti řikám, ještě jednou čichneš ke špuntu, vyždímu tě, že ti to poteče i očima!"
"Miláčku, vždyť mně to svinstvo ani nechutná! Ale co mám dělat, všichni námořníci musí pít rum, co jiného by nám dodalo sílu čelit rozbouřeným živlům..."
"Nemusí! A co se týče síly," hodila po svém amantovi plechovku, "tady v tom je železa, že budeš celý jako z oceli!"
A tak se zrodila závislost Pepka námořníka na špenátu.

Na svět, jaký byl předtím, jsem vzpomínal stále míň. Popravdě na to nebylo pokdy; veškerý čas vyplňovaly úkony, zajišťující naše další přežití. Obdělávání půdy. Shánění věcí, které jsme nebyli s to si opatřit sami. Opravování plotu proti trifidům. Všecho, co jsme dělali, mělo jasný smysl a účel. A svým způsobem krásu. Život před tím mi teď připadal nějak jalový. To, čemu se tenkrát říkalo práce, bylo často jen plané mluvení a přesouvání papírů. Fyzickou práci každý chtěl co nejvíc zjednodušit a zkrátit; nikdo zato nelitoval námahu nesmyslně kopat do míče, zvedat závaží nebo šlapat na místě. Dnes představa naprosto absurdní.

Smrt se nevyhýbá ani Mary Sue. Zpravidla jde o smrt násilnou, ať už zaviněnou cizí osobou, nebo způsobenou vlastní rukou. Může být zabita padouchem, zhrzeným milencem, nebo se hrdinně obětovat pro blaho lidstva. MS chudinku může zabít prakticky kdokoli. Častějším způsobem odchodu je suicidum. Typicky z důvodu nešťastné lásky nebo celkového nepochopení ze strany okolí a špatného psychického stavu dotyčné. Možnosti pak jsou různé, od skoku ze skály, přes podřezané žíly, po otravu, např. medikamenty. MS však vždy odchází náhle, tragicky, okázale a esteticky. Potíže spojované se stářím se jí vyhýbají. Nebo snad někdo slyšel o Mary Sue na LDNce?

Svázané ruce
Svázaná celá
Jsem
V cele
Úplně celá
(Dotkni se čela
Cos to viděla
Ve větru vanou
Svazečky rukou
Navlečené na niti
Vyschlé, už nevoní
Úplně normální
Lidské ostatky a vílí koření
Sladké kvílení
Falešné vábení
Budeme zavření
Karanténa kriminál
Kretén co tě miloval
Porodíš pelyněk, poviješ blín
A pak si odřízneš od paty stín
Tam kde jsi teď už stíny nemohou
Můžeš být propastí vichřicí oblohou
Teď už tě nesvážou
Do lidských kouzel do vílích provazů
Věneček z elektrod ti nevetknou do vlasů
Vypij si pelyněk, vypij si blín
Naproti tobě už kráčí tvůj stín)
Svázaná
Celá
Pořád

Danka a Janka boli sestry-dvojčatá, a bývali navlas rovnaké. Od istého času však všetci vedeli, ktorá je ktorá. Danka bola tá, ktorá vždy dostala pätorku, keď ju učiteľka pristihla pri opisovaní. Ktorá na diskotéke pri slaďáku vždy ostala sedieť pri stole a namrzene upíjala kofolu, zatiaľ čo Janka sa tisla k Matejovi, Romanovi alebo Petrovi.
Ktorá musela upratovať, pretože jej na bolesť hlavy rodičia neskočili. Náhodou pritom narazila na krabičku pasteliek. Týmito sme vtedy nakreslili Gevenduchu, spomenula si. Potom zarecitovali zaklínadlo, a Gevenducha vyskočila z papiera ako živá.
Vzduch okolo pasteliek sa zachvieval. A Danka zrazu vedela, čo nakreslí.

Princ bloudil černým lesem, až se dotrmácel k zakletému zámku. Neváhal a vstoupil. A hle, jako by vše pouze na něj čekalo; v zámku ni živáčka, jen v jedné místnosti čekal prostřený stůl, v jiné zas ustlaná postel. Vydatně pojedl, znaven pak ulehl na lože. Klidný nocleh nečekal; mnohokrát slýchal zkazky o hrdinech, již zakoušeli v zakletém zámku v noci řádění temných sil, aby vysvobodili princeznu. Nedělo se však nic. Až ráno před odchodem našel na stole ceduli:
Hotel U bloudícího prince - účet:
Kompletní menu: 10 zlatých
Nocleh: 15 zlatých
Ustájení koně: 3 zlaté
PS: Princeznu už vysvobodil váš předchůdce

"Tomáši, včera jsi celé odpoledne nebyl k nalezení. Všechnu tvoji práci museli udělat Edward a Percy."
"Já vím, pane. Omlouvám se, pane. Ale vdova Klobouková mě požádala..."
"Já vím, Tomáši. Ale přednostou jsem tady já, ne moje matka. Nemůže vyřadit jednu moji lokomotivu z provozu, kdykoli si zamane. Co s tebou vůbec pořád provádí?"
"Noo... Vdova Klobouková říkala, že potřebuje legraci a vzrušení a laškování, a taky má ráda, když jedu hodně rychle, to potom nadskakuje na sedadle a vydává zvuky..."
"Ehm, děkuji, Tomáši, to stačí..." Tlustý přednosta prudce zrudnul. Ale co naplat, jeho matka už je velmi dlouho vdovou...

Neobvyklého mazlíčka si pořídil pan Josef K. z Okoralé Lhoty. Během tříměsíčního pobytu jeho manželky v lázních mu totiž v ledničce obživl kus vepřové tlačenky! "To víte, Máňa nebyla doma, tož já v lednici neuklízel. Tenhle kousek jsem přehlíd, jináč bych ho sežral." Teď je pan Josef ovšem rád, že onen kousek nesnědl. "Dyž sem jednou vodevřel lednici a Toníček vyťapal ven, to mě málem omejvali. Ale skamarádili sme se a manželka si taky zvykla." Pan Josef se vyjádřil i k odpůrcům zabíjení zvířat: "Je to blbost. Dyť Toníčka, dokuď byl ještě prase, taky zabili, a jak si teď vejská."

"My jSme šLi, já a SeN, A SeN nĚCo sLÍbiL a nAšLIi jsme ZkázU, a pAk jsme vŠichni TŘi chOdili pod hvĚzdAmi, aLe Byl taM jeŠTě BarNAbáŠ, taKŽe jSMe vLasTně bYli ČTyři, a pak Zkáza odešEL a pak SEn muSel nĚCO udĚLat a paK tAky odeŠel TakžE jseM zŮstalA SaMa I kdYŽ jsmE HO nAšli, jENomže SeN pAk vYPadal jAKo kdYž bolÍ A nechtěl jsem a..." oči Deliria měly najednou stejnou barvu, "možná je to celé kvůli mně..."
Smrt věděla, jaké něco musel Sen udělat a proč. "Nevyčítej si to, Del," řekla.
Barnabáš se drbal za uchem a neříkal nic.

Stavila jsem se ještě v sámošce pro rohlíky a pak naproti v krámku s názvem Personifikace, atributy a jiné drobnosti denní potřeby, obsluhovala tam taková Žena za pultem, víte co myslím, trvalá, bílý plášť, knírek, a celou dobu mlela: "Dospělost? Jó, to je dneska nedostatkový zboží, špatně se shání, no ale máte štěstí, jednu tady zrovna mám, jen je ještě drobátko nezralá tak vám ji dám se slevou, mějte ji na světlém vzdušném místě a ona vám dojde," a opravdu nebyla moc drahá, tak ji mám na regálu u okna, občas ji zaleju nebo opráším a má se k světu.

Slepička už toho měla právě tak dost. To bylo pořád, zobali spolu zrní, kohoutek se začal dusit, a ona aby pak lítala od studánky ke krejčímu, od krejčího k ševci, od ševce k prasátku a tak dále, takže kromě zachraňování kohoutka fakticky dělala poslíčka celé vesnici, sousedé už si pochůzky skoro nevyřizovali sami, jen si počkali, až se kohoutek začne zase dusit, a pak ubohá slepička aby běhala od čerta k ďáblu a ještě trnula, aby s tou vodou přišla včas, až si jednou řekla, to víte, budu vám tady dělat tajtrlíka, udělala si kurz první pomoci, a má vystaráno.

Táta někdy pije gin. Etymologicky pochází slovo gin z francouzského geniévre, což znamená jalovec, z kterého se gin vyrábí. Já etymologii rád nemám. Víc by se mi líbilo, kdyby každé slovo mělo jen jeden význam a každá věc svůj vlastní název, který by nebyl vytvořen z jiných slov. Ale až tolik mi etymologie nevadí, protože je logická.
Mnohem horší je, že na lahvi ginu nikdy není napsané Gin, ale třeba Beefeater, což je nesmysl, protože žádná tekutina nemůže pojídat hovězí. Táta říká, že to je obchodní značka, ale pojídač hovězího neznamená totéž co alkoholický nápoj. Takže ten nápis je lež.

Nakonec jsme ze zdejších dětí zůstali v Bullerbynu jen já s Ollem. Kromě našich tu jiné děti nejsou, tak jich aspoň máme hodně, aby si mohly spolu hrát. Stejně si ale myslíme, že oproti nám jsou ty naše děti chudinky. Jiná doba, jak se říká. Tohleto je nebezpečný, tamhleto se nesmí. Zrovna nedávno nám říkala učitelka, že bychom je neměli nechávat chodit do školy samotné, dlouhá cesta přírodou a ve Storbynu pak spousta aut... Prý bychom si měli taky pořídit auto a vozit je.
Letos v srpnu je chceme vzít k Nockenu. Snad aspoň ti raci tam ještě nějací zbyli.

V Minas Tirith se šikovala vojska. Udatní mužové gondorští, rohanští jezdci, hraničáři, ti všichni pod vedením Aragornovým vyrazili z Pelennoru a pochodovali vstříc Mordoru, aby k sobě upoutali pohled Oka a tím usnadnili cestu Tomu, který nese prsten. Ale oko na ně nehledělo.
Ten, který nese prsten se plahočil mrtvou zemí Mordoru. Myslel, že čím blíž bude k Hoře osudu, tím hůř se bude ukrývat před Okem, jež nikdy neusíná. Navzdory očekávání Oko na něj nehledělo.
V Barad-dûr Ústa Sauronova řval na skřety. "Sežeňte borovou vodu, ale rychle! Tolik nepřátel všude, a Temný pán musí zrovna teď dostat zánět spojivek!"

Percy byl moc rád, že se Gator vrátil na ostrov. Rozuměli si opravdu moc dobře, Percy se dokonce občas přistihl, že Gatora skoro považuje za bližšího přítele než Tomáše. Teď byli spolu sami v jednom tmavém opuštěném depu. Tiskli se k sobě nárazníky, Percy se cítil, jako by celý žhnul, jeho písty se vzrušeně chvěly a přál si dotýkat se Gatora ještě těsněji...
Depem se rozlilo světlo žárovky. Ve dveřích stál Tlustý přednosta.
"Tak tady jsi, Percy... Je potřeba rozvézt poštu!"
Percy spokojeně bafal. S Gatorem to bylo moc pěkné. Pak mu blesklo hlavou, jestlipak něco takového dělají i lidi...

Byl jsem se ženou na výletě v lesích kolem Hořejší Lhoty. Žádnou předtuchu jsem neměl, žádný z místních nás nevaroval před nebezpečnou končinou. I kdyby, nejspíš bychom mysleli, že si z nás tropí blázny, nebo je blázen sám. Našli jsme palouk, sevřený tmavězeleným lesem. Rostly zde podivné kytky zvící dospělého člověka. Obdivovali jsme je, mojí ženě tváře hořely zapadajícím sluncem. Pak si zula boty, udělala pár kroků, jakoby zkoušela, kde je nejlepší hlína, a strnula.
Je tam pořád, stále víc podobná těm velkým kytkám a míň lidem. Nemluví. Chodím za ní, abych jí připomínal, kdo je. Dokud ji ještě poznám.