DMD 2026

Narodili se do světa, ve kterém bylo normální, že lidé nerozhodují o tom, jak budou žít.

Den za dnem chodili v koridorech shora nastavených  pravidel a neptali se, jestli neexistují boční uličky. Možná se občas někdo porozhlédl, ale dav nestrhl. Systém tyhle zvědavce vždy rychle našel.

Henry naťukal do logpadu poslední údaje a odeslal je. Právě otevíral zadní vrátka do jedné takové uličky navzdory skálopevnému přesvědčení, že není kam uhnout.

Krok do neznáma. Nebyl si absolutně jistý, na co narazí, až došlápne. Pokud se rovnou nezřítí do propasti.

Ale ať.

Tuhle noc Henry a Grace Wildegansovi zemřou.

Alespoň pro systém.

Roňa se opírá o zeď chalupy a sleduje, jak na obrysy brdských kopců padá podvečerní ticho. Nedovolí si odpočinek často, v hospodářství je věčně práce jak na kostele, ale dnes udělá výjimku. Myslí na Anežku, že už by měla přijít domů. Ví, že ji neposlechla: pro její dceru je svět jedno velké lákavé dobrodružství. Roňa si nevybavuje, jestli kdy byla taky taková. Možná kdysi, kdoví. Dneska už má jen strach. Uhnízdil se v ní přesně před třiadvaceti lety a nikdy neodešel. Zavře oči. Je 31. květen a spolu s tatínkem padá do hlubin i její dětství, tak jako každý rok.

Když první vločka v záři světel se zaleskne,

Vánoce přichází, někdo si posteskne.

Jiný se raduje: "Svátky jsou tady!"

Děti si postaví ze sněhu hrady,

pak sváteční třepení stromečky ozdobí,

kdo Ježíška čeká, najednou nezlobí.

Stres a shon, mír a klid – podivná dvojice…

Co tedy o svátcích máme chtít nejvíce?

Snad s bližními pobýt a mít se rádi,

i přesto že občas to k hádkám svádí.

Přejme si navzájem radost a klid,

buďme tu pro sebe, jak to má být.

Vzpomeňme i na ten první den,

kdy zrodil se křesťanský sen,

pak pod hořkosladkým pozlátkem

zazní smích Marie s děťátkem...

Smrť poklepal na přesýpací hodiny, v jejichž horní části zbývalo už jenom pár zrnek. S překvapením shledal, že je nervózní.

Rozhodně nepomohlo, když se muž, kterého sledoval, podíval přímo na něj. 

"Konečně se potkáváme," řekl a prokřupal si klouby na rukou.

Kdyby Smrť nevěděl, že je to nemožné, přísahal by, že mu po páteři stéká studený pot.

NEBUDEME SPOLU BOJOVAT, ŽE NE?

Muž povytáhl obočí. "Měli bychom?"

UŽ JE TÉMĚŘ ČAS. A O VÁS KOLUJÍ RŮZNÉ... HISTORKY.

"Uvidíme, co je na nich pravdy."

Smrť si povzdechl. Kdyby věděl, že bude jednou muset odvést Chucka Norrise, raději by zůstal na farmě.

O dvě hodiny později – nad lamanšským kanálem – si byl Severus jistý, že jejich první let bude zároveň poslední. 

V cestovní hladině 370 vletěli do bouře, na kterou sice byli upozorněni meteorologickým hlášením, letovým dispečerem i vlastním radarem, nicméně Black varováním nepřikládal o nic větší význam než zprávám o narození gepardích koťátek v edinburské zoo. 

Příval obrovských krup ucpal motory. Zásah blesku vyřadil většinu přístrojů včetně autopilota. Z Airbusu A320 se stal gigantický kluzák nezadržitelně klesající k zemi. 

A zatímco Snape po nouzovém přistání na vojenské základně Abbeville zvracel z okýnka, Sirius se šíleně smál a v kapse košile hledal cigarety.  

“Opravdu ti to svěřil?” otázal se nevěřícně Lukáš. 
“Samozřejmě,” řekla hrdě Bibi. “Poté, co jsem opravila kostelní vitráže, má ve mě farář neskonalou důvěru.”
“Můžu se jít podívat?”
“Ne. Až pustím koledu. Pak můžete přijít oba.”

Čekali před kostelními vraty.
Konečně zahřměla hudba.
Farář nadskočil, Lukáš skousl ret. Zatracená Bibi! Kostelem duněl Iron Maiden a jeho Another Rock and Roll Christmas.
Opatrně otevřeli dveře.

Spatřili ztepilou jedli, ozdobenou třpytivými černými koulemi, mašlemi z černého tylu, obepnutou stříbrnými řetězy.
Farář zalapal po dechu. Než stačil něco říct, přiskočila rozzářená Bibi: “Barevný trend letošních vánoc! Černá s kapkou stříbrné! Nesmírně elegantní, že?”

Ježíšek kráčí dlouhou temnou ulicí. U Nováků dává pod stromeček nové sáňky, knížku o kaktusech, Jirotkova Saturnina a dvoje ponožky. Jeho vlastní ponožky mají díru na pravém palci. Zebe ho.

Zároveň se pokouší vměstnat u Kadrnožků do předsíně, kde se tísní ten nejošklivější stromeček na světě. Alespoň podle paní domácí. Pod stromečkem se objevují večerní šaty tmavě rudé barvy, sada šperků a obsidiánová brož. Pro děti stavebnice lego a pro manžela doutníky.

Babička Tůmová dostává zateplené boty. Ježíšek si v tu samou chvíli ukopává palec o zasněžený obrubník. Nenadává, protože se zároveň snaží posvačit vanilkový rohlíček a předat pytel granulí.

Blue tyhle tréninky neměl rád, ale ještě víc nesnášel, když figuranty dělali jeho přátelé. Teď musel zacvičovat nováčky, a ti je ještě neviděli skutečně krvácet...

...

"Ukol je jasný, panové. Cvičíme nové CLS. Musí si zvyknout na to co uvidí. A kdo dnes hraje mrtvého?"

"Ty seržante."

"Proč?!"

"Já byl minule," bránil se Pedro. "A Blue si stěžoval..."

"Měl jsi být mrtvola a ne tam usnout." 

"Ok, já to zahraju,"souhlasil Crevan a vzal si balíček umělé krve. S  ostatními se vydal k místu tréninku a začal s maskováním ran... 

...     

Když se ozval výbuch a křik, vyrazili. 

...

Crevan usnul...

A chrápal.

Loraldu probudil pláč. Okamžitě vstala.

Malý Larin měl horké čelo a z prstů mu šlehaly malé plamínky. Loralda věděla, že její synek je svázán s ohnivým živlem a tohle mu neublíží. Jen pohotově hasila plamínky drobnými proudy vody, které jako by tryskaly přímo z jejích prstů.

"Larinku. Maminka je tady. Už bude dobře."

Mluvila konejšivě a hladila ho po vláskách. Dělalo jí však starosti, že se jeho magie projevuje tak často a výrazně. Stále častěji. Bála se nejhoršího. Ale musela zůstat silná.

Utřela si slzy a položila ruce na své těhotné břicho. "Přísahám, že se tvému bráškovi Raxinovi nic nestane."

Je Štědrý den, už se připozdívá. Ve většině domácností už jsou dárky rozdány a rodiny si užívají blízkosti, maminky uklidňují své děti nabuzené vším tím vzrušením, tatínkové zkouší s ratolestmi nové hračky, je slyšet zpěv koled.

Venku se z oblohy sype sníh, obrovské vločky elegantně přistávají na všech površích a celý svět vypadá jako pod načechranou bílou peřinou. Z oken se line tu hřejivé zlaté světlo, onde blikají světýlka všemi barvami.

Ve vězeňské cele sedí zloděj, zasněně hledí ven zamřížovaným oknem a sní s otevřenýma očima: „Bílá poezie Vánoc. Lidé jdou na půlnoční, nikdo doma. Bože, to by se kradlo!”

Pavlíku, tady máš čaj. Černý s citrónem. Tak jako vždycky. K snídani si dáš vajíčka? Nebo chceš namazat mazanec máslem? Dneska je fakt moc hezky. Představ si, každou chvíli nám někdo okukuje narcisky a krokusy na zahrádce. Opravdu nádhera, Pavlíku.

Chceš naducat polštář? Namažu ti nohy, máš je úplně suchý.

Léky? No, léky… Předevčírem jsi dobral poslední.

Opravdu, poslední. 

Ne, nemůžu dojít pro nové. Nemám recept, víš.

To neřeš. Neřeš to. NEŘEŠ TO! Nemám! Nebude!

Pavlíku. Je třetího dubna.

No, dneska no. 

Ano, tvůj dědeček umřel 3. dubna.

Ano, tvůj tatínek zemřel taky 3. dubna.

Víš, tak jsem si říkala…

Byl propuštěn tak týden zpátky. To nebyl na mém pokoji. 
Současná ambulantní zpráva z hematologie hovoří jasně. Maligní zvrat  - teď už jen paliace, morfin kontinuálně, transfuze destiček dle stavu. Vše směřuje k fatálnímu konci. Zbývají hodiny až dny. 
Manželka i pacient jsou informováni. Ten už ani nemluví. Líp než hematolog to stejně nevymyslím. Ordinuju léky podle něj a pravidelně kontroluju, jak na tom pacient je s bolestí a dušností. 
Mluvím s manželkou. Pláče. Nabízím kapesník a snažím se zůstat silná. 
Pacient umírá ještě toho večera. Slouží jeden ze starších lékařů. 
Já jsem tou dobou doma a snažím se usnout. Marně.

"Tých pár týždňov už nevydržíš?"

"Blíži sa naše výročie." Začal sa prechádzať. Pohyb ruky, strážnik neprítomne vyšiel.

"Možno to zariadime už teraz. Pamätáš si, ako ti dochádzal dych? Aký to bol pocit, keď chlad vstupoval do tela?" zašepkal jej priamo do ucha.

Cítila jeho úsmev, ruky na krku. Spomienka bola príliš jasná. Medailón zavibroval. Sústredila sa, aby neprivolala volavku, keď ucítila silnejší stisk rúk. Premýšľala, ktorý chmat použiť. Či jej to vôbec k niečomu bude. Jeho schopnosť sugescie sa evidentne zvýšila. Aký je medián účinku?

"Bolo by krásne dnes zomrieť. Nezabudni na to."

Usadil sa. Z chodby bolo počuť kroky.

Darja vztekle poklepávala rukou do stolu. Blbec jeden. Musel tu vypadlou tašku na střeše opravovat sám?! Musel tam lézt?! Musel! Jasně. Musel zhučet a vyvrtnout si kotník? Jasně, že musel. Ale do špitálu na rentgen nepojede. Prý obinadlo a octan stačí. A jí bude připomínat, jak se málem přizabila motorovou pilou se špatně nasazeným řetězem. To přece bylo něco úplně jiného!!!
„Darjenko,“ nakoukl Ruda do kuchyně, „jdu na druhý pokus. Kotník mě už skoro nebolí.“
„Krucinál, Rudolfe, ses úplně zbláznil? Tak běž a nezapomeň se u toho zabít! Ale pak mi nechoď na oči, rozumíš? Protože bych tě dorazila sama!”
 

Když se Alex vzbudil, bylo pochmurné a deštivé ráno. Oblékl se a šel do kuchyně, kde mu jeho žena přichystala snídani, kterou zhltnul, a přichystal se k odchodu. 

Vtom mu přišla SMSka: "S selhal, musíš jeho práci převzít ty. Buď v 7:45 u starého skladiště." 

"Tak to je výborný, někdo na nás má spadeno," zavrčel si pro sebe. 

Rozloučil se se Sofi, která mu popřála hodně štěstí na případu, a zamával Teddymu.

Nasedl do auta a zamířil k onomu skladišti.

Když dorazil na místo, už na něj kdosi čekal.

"Informace jsou zde," podal mu ten člověk složku. "Zbytek už znáš."

Stál v prázdném kostele nehybný jako jeden z andělů, kterým však nebyl. Sestával se z masa a krve. Na hlavě měl kápi, ale nestáhl si ji úplně, obličej zůstal odkrytý.

Tvář prozrazovala hluboké usebrání. Ve své vážnosti byla krásná. Trochu smutná, ale přesto ji ti, kteří měli možnost ji spatřit, považovali za nádhernou. Nebylo jich však mnoho.

Ticho kostela narušily kroky. Muž už nebyl sám. Neohlédl se však. Nově příchozího sledoval jen paprsek světla.

Příchozí se zastavil vedle muže v kápi. Nepromluvil, jen pozoroval otevřený Boží hrob. Muž v kápi stiskl jeho dlaň.

Dnes nesmíš zemřít, prosily jeho oči bolavě.

Objektivně vzato to byl příšerný nájemník: Spal ve dne a v noci bděl, hodiny trávil v nehybné nečinnosti, která se náhle měnila v horečnou výkonnost. Stýkal se s podivnými existencemi a obecně se choval excentricky. Zvlášť poslední dobou.

Dnes to ale vypadalo na dobrý den. Ráno se osprchoval, oholil a slušně oblékl. Pak se ovšem při odchodu ve dveřích pleskl do čela: „Jsem to ale hlava!“ Z bytu pak vyšel se zbraní v ruce.

Pokřižovala jsem se a on se ušklíbl: „Jdu na schůzku v Samaře. K večeři mě nečekejte. Ani ke snídani.“

Zvládla jsem jen vydechnout: „Ano, pane Moriarty.“

Rhulad seděl zhroucený na trůnu.

„Kolik šampionů je na programu?“ vydechl tiše a tváří pokrytou mincemi mu projela křeč.

„Pět, můj císaři. Někteří z nich vás jistě zabijí. Nicméně i tak víme, jak to dopadne. Hroby pro ně již máme přichystané.“

„Dobře, chci, aby tam byla Nisall. Musí mě vidět. Musí!“ vykřikl zoufale do ticha trůnního sálu.

„Pošlu pro ni, pane,“ přikyvoval úlisně kancléř.

Náhle se Rhulad propnul jako luk, postavil se a rázným krokem se vydal pryč ze sálu směrem k aréně.

„Nezapomeň dnes zemřít, císaři, a Blouda prosím, ať už nadobro,“ vyprovázel odcházející postavu v myšlenkách Triban Gnol.

Nechtěl jsem nikoho napodobovat, vážně ne. Ale když se dozvíte, že ten týpek, který místo mě zrovna odešel, byl ten olivohorskej páprda, tak vás to trochu semele. 

Mno, prý zamířil na vyspání opičky někam do jeskyně - normálním lidem ukřižování na vystřízlivění stačí - ale Ježíšovi? Ani omylem. 

Tak teď si říkám, že bych ho konečně trochu napodobil...? Ne moc, prostě bych jenom slezl, vždyť našinec prý umí slézat hezky. 

Ááááh - asi mám vyhráno - přichází tajemní bojovníci - ale i když je vede velšská děvka, snad mne osvobodí! 

Nee, jde o Pracovní ligu Judeje, ta jen kontroluje dobu na kříži. Už jdu! Tadadatadatadatada!

Hvězdný v pařátech hrdě dřímá pytlík soli vyvařený z moře jedné planety. Růčo. Tedy, plamenem, samozřejmě. A sáček na substanci vytvaroval z rozteklého plastu, jenž se povaloval kolem.

Jeho poctivě vyrobená substance však neslouží na dosolování Pho, je to dáreček pro jeho nejlepšího nepřítele. Jak štědré...

Vesmír je hluboký, však dnes ho našel. Překvapení střídá zděšení, Šácholan je mžikem zasypán horou soli, smrtelné látky pro prostý stromeček. Chemie je spolehlivá, obrodrak jako symfonii poslouchá ryk umírajícího soka.

Čekal na tuto chvíli věčnost, ale nečekal, že osmóza si bude dávat načas... Dloubne do sesychajícího Šácholana. „Šupky, ještě chci stihnout večeři,“ zamručí.

Ellas Market nabízí řecké speciality nejvyšší kvality. Martha Protopsaltisová se na zákazníky usmívá.

Na většinu zákazníků.

Na sedmnáct mužů v potápěčských skafandrech, kteří vběhli do obchodu rabovat, místo úsměvu zaječela: "Táhněte, banditi, tohle je už pojedenácté!"

"Podvanácté," opravil ji unisono Aristides Protopsaltis a jeden z banditů, který se usilovně snažil pod šnorchl vecpat melomakaronu z ošatky na pultu, zatímco sledoval přesun zboží z regálů do pytlů svých společníků.  

"Ruce vzhůru," ozvalo se ze dveří skladu. "Jsem detektiv René Ocelot. Budu střílet!"

Výstřel všechny ohlušil. Detektiv si omylem prostřelil nohu.

Bandité prchali. Ten s melomakaronou zahuhňal k detektivovi: "Nezapomeň zemřít dnes."

From The Journals of Hypatia, Volume 3

Today is the Remembrance day for New Alexandria. Like every year, we will gather at the memorial, the mayor will have his speech that few of us will listen to. Again Eustathius will not come, he still hasn’t forgiven himself. We will recite names of the people we lost in the fire, including my beloved Sarabhai.

I still miss you. I tried to let go, but it only made me more miserable. So I’ll come to the Remembrance day, like every year.

And like every year, part of me will die inside again.

Stokrát pózoval pro scénu Ukřižování. Sto ukřižování na jedno Vzkříšení! Proč to lidi zajímá víc? Umřít umí koneckonců každý. Zmrtvýchvstání je oproti tomu neobvyklý kousek...

"Mistře, bez toho přemýšlení, šlo by to? Kdybyste se tvářil spíš zbožně... Děkuji!"

Dáma ho maluje jako mimino, ale sekýruje pořádně. Ale aspoň nemusí ležet matce přes nohy - vždycky si stěžuje, že jí přitom ztuhnou - a tvářit se mrtvě.

 Radši se vidí živý.

"Až s tímhle skončíš," ozval se anděl, který si doteď něco v rohu matlal z hlíny, "za dveřmi čeká další. Golgotu už má hotovou, tak jenom postavy. Nezapomněl jsi, že?"

"Kdepak," vzdychl.

Myslela si o sobě, že se dokáže ovládat, ale po té větě sebou trhla.

Říkají, že bude žít…

To přece není možné. Nesmí. Jestli se probudí… a promluví, je ztracena.

Radši zemřít, než žít jako mrzák, pronesl Jaime, ale nezdálo se jí, že by dostatečně chápal vážnost situace.

Tyrion se tvářil pobaveně. Mrňavý zvrhlík. Mohl snad něco tušit? A pokud ano, promluvil by? Samozřejmě si nedělala iluze, jí by ublížil více než ochotně… ale tímto by ohrozil i Jaimeho.

Soustřeď se na podstatné, napomenula se. Chlapec musí zemřít. Čím dřív, tím líp.

Měla dokonalý plán. Nebylo její chybou, že nedopadl…

Strojíme se na hostinu, dřív než slunce zapadne, máme se hlásit u rodičů pro požehnání. Zapadlo dneska dřív. Už ve tři.

Nezvyklé, pak si vzpomenu na páteční prokletí a bolestný smutek zašimrá mě v nose, vizualizace není nutná, tak zavřu oči a myslím na symboliku. 

Můj muž mě ještě popohání, zaber ať stihnem požehnání. 

A já se trochu zamračím, snažím se, nějak jsem se však zasnila, zas.

Strojíme se na hostinu, nestihli jsme to včas a utíkáme už od rodičů. Vzkázali jen na cestu slova zřejmých labužníků: Dnes nezapomeň zemřít. 

Však víme, že jdem na hostinu. Na to se nezapomíná.

„Já věděl, že se vrátíš,“ zajásá Felix.

„Ale chci vědět proč to děláš. A pravdu!“

Felix zaváhá. 

„Laskavost kamarádovi,“ přizná nakonec. „Dneska umřel.“ 

Klaudie změkne. „To je mi líto,“ začne. Felix jen mávne rukou.

„Nemusí, plánoval to.“

„Por que?“ vyhrkne Walter překvapeně.

„Likvidovali jsme jeden kult a on schytal plnou dávku magie, co měla přivést k životu jejich boha,“ uvolil se Felix dodat pár detailů. „Usadila se v něm a žrala ho zevnitř. Buď mohl umřít nebo se změnit v to, co chtěl zničit. Takže umřel.“ 

„A ta laskavost?“ 

Felix se na Klaudii ušklíbne. 

„Postarat se, aby nevstal z mrtvých.“

Seděla jsem na kraji a už asi posté mě napadlo, co by se stalo, kdybych skočila.

Jestli by si někdo vůbec všiml. Jestli bych někomu chyběla. Jestli někdy někomu na mně opravdu záleželo. Jak dlouho by trvalo, než by mě někdo začal postrádat.

Jestli by to bylo dřív než moje další schůzka u doktora, na kterou bych tím pádem nepřišla. Jak dlouho by trvalo těm dole, než by zjistili, kdo vlastně jsem.

Nakonec ty myšlenky zavrhnu a začnu se zvedat.

Naposledy se podívám dolů. V tu chvíli mi podklouzne noha.

Moje poslední myšlenka patří tomu, kdo mě bude muset najít.

Mágové a čarodějky vědí, kdy zemřou. Je to výhodné. Čarodějky dají do pořádku záležitosti, které by se jinak řešily systémem 'Porcelánový servis má dostat naše Drahuška, babička jí ho slíbila' a rodinnou válkou táhnoucí se generace. Mágové si nechají vyčistit roucho, vypůčí si co možná nejvíc peněz a naposledy se pořádně nají (což v některých případech i vede k tomu setkání, kvůli kterému se přejedli k prasknutí). Ovšem v obou případech je to datum jasné. Nezapomenutelné. Vážně. Opravdu.
Přesto byl Entonox Pravidelný překvapen.
UCTIVOST prohlásil Smrť.
"Už?"
UŽ
Entonox vytáhl kalendářík.
V kolonce 'dnes nezapomeň' stálo ve spěchu zaškrábané umřít.

Stopy mě neomylně vedou k plotu chránícímu první zónu. Ten je zle vyvrácen, poleptán žiravinou a proražen. Kruci, zvládla to ta mrcha sama, nebo je jich tu více? Kontroluji skeny obou dronů.

Nic. Vypadá to klidně. Potvora je mrtvá, co se může stát?

Ale jistotu s nimi nemůžeš mít nikdy. 

Půjde se protáhnout dál za plot do volné zóny? A mám to vůbec zkoušet? 

Pokyny zní jasně: problém nahlásit a soustředit se na obranu druhé zóny. 

Ale zvědavost je silnější.

Odjistím zbraň a pomalu se protahuji ven. 

Volná plocha za zónou jako by mi říkala - tady ty můžeš kdykoli umřít. 

Plán byl, jako všechny, které kdy kluci spáchali, dokonalý. Tyros se odevzdal do rukou bratří a generála a účastnil se všech nanicovatých ceremonií, které byly v tom onom království zvykem. Zbytek týmu kul pikle, pletichy, snoval plány a tvářil se, jako kdyby neuměl do pěti počítat. Budoucí tchánstvo, ukolébané tímto zdáním klidu, pokračovalo v přípravách na svatbu, která se čím dál tím víc začínala podobat stěhování města kombinované s vojenskou přehlídkou. Dny plynuly. A tu blížící se katastrofu předpovídal akorát malý trhací kalendářík na Tyrosově stole. Již jen týden zbýval do dne, přes jehož datum bude napsáno 'DNES NEZAPOMEŇ: UMŘÍT!!!'

„Máš všechno?“ zeptal se Cameron.

Gabriel si zkontroloval kouzlo nachystané v kapse a zažil deja vu – jeho cesta začala tím, že použil v sebeobraně podobné kouzlo. Tehdy ho použil, aby si zachránil život. Dnes měla lahvička v jeho kapse zajistit, aby zemřel.

„Nejdřív rozbij lahvičku, pak vdechni prášek,“ kladl mu Cam na srdce.

„Takže náš geniální plán je zabít ho?“ založila si Evangeline ruce na hrudi.

„Zastavit jeho organismus v čase, aby vypadal mrtvý,“ opravil ji Cameron. „A shodli jsme se, že musíme být o krok napřed tentokrát my. Takže, Gabrieli, nezapomeň – lahvička a pak prášek, opačně to nebude fungovat.“

Ze střechy bylo slyšet krákání.

"Ticho pořád, já vím, já vím" mávl rukou černou od uhlu a dál se věnoval papíru před sebou. Nakonec ho zmačkal a hodil na zem k ostatním.

"Půjď, půjď!" vyzýval sýček.

Podíval se k oknu. Potom na prázdný list a hotové nákresy náhrobku. Anděl smrti měl správnou tvář, jen nezapadala do vzpomínky na skromné hroby kamenických předků.

Smetl papíry a praštil do kreslícího pultu. Stejně mu na tom hřbitově nedovolí ležet...

Pod okny vyl pes.

"Pojď už spát..."

Přišla k němu a chladnou rukou pohladila jeho ztrápené čelo.

"Už jdu, křepeličko."

Smrt bude muset počkat.

Pánbůh píše Gamebook Svět,
jeho pěšec táhne vpřed,
synáček si vzdychne těžce
posune vpřed svého pěšce. 

Pozemšťanka malou chásku
vypravila na procházku. 
Píšci měli bezva výlet, 
než po sobě začli střílet. 

Bláto - skvělá munice, 
jezdec prchá v panice. 
Dáma ustupuje stranou, 
prchá též - má na vybranou?

Druhý jezdec s odrážedlem, 
kupředu hnul vlastním sedlem. 
Dáma jde dál přes mrtvoly, 
pěšec leží sražen v poli. 

Tohle nebyl dobrý tah, 
výlet, zdá se, končí šach. 

Pánbůh vyhrál, syna zdraví, 
nezapomeň zemřít, praví.
Víš, že dneska už je pátek
tak ať lidi mají svátek. 

Samozřejmě Otče drahý, 
příště šach mat na dva tahy.

 

Ležala rozčapená a premočená na mramorovej dlážke. Potkan ju škrabal na krku. Zdrapla ho a vyskočila.  Musela padnúť na hlavu. 

Kamenná podlaha utekala do nekonečna a v ňom mizla. Ozrutné vyrezávané stĺpy, ktoré mala z dejepisu poznať, nepoznávala. Keď zaklonila hlavu, končili až v hviezdnej oblohe. 

„Miau, koho si přivedl?“ zaznelo zovšadiaľ.

„No way!“ Paula uskočila. Šedivý bradatý starec v habite sa zjavil odnikade. 

Boh, pomyslela si. 

„Som mŕtva?“ zakoktala, stiahla si kapucňu, utrela si nos a snažila sa vyzerať, čo najdôstojnejšie. 

Zároveň si kýchla tak silno, že opľula dlažbu. Na mokro mala alergiu, nútilo ju kýchať.

„Zjevně ještě ne!“

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či nie si dole v dedine. Malý Dodo sa chce znova zabiť.
- Zasa? Veď to chcel už asi dvadsať razy a ani raz mu to nevyšlo.
- Veruže nevyšlo. Furt si dal pol deci na odvahu, potom ešte jedno, potom fľašku, a po tretej fľaške na všetko zabudol.
- Myslíš, starý môj, že mu to dnes vyjde?
- Neboj, Pištík. Dodo si to síce na papier napísal, aby nezabudol, ale krčmár tak hovoril, že mu ten papier hneď po prvom poldeci vezme a spáli.

Sedlák Hlavsa byl bohat. Jeho grunt čítal na devadesát korců polí a luk, deset korců lesa, jeden rybník, deset kraviček, tři bejčky, dva páry koní, tucet prasat, drůbež nepočítaje.  Navíc k tomu měl ve slamníku schované peníze na parní mlátičku. 

Tohle všechno nabyl nejen poctivou sedláckou dřinou, ale také vizionářstvím, věštěním z trouby. Jakmile pohlédl do jejího temného vnitřku a nechal se ovinout horkým vzduchem, spatřil obrazy budoucnosti. A tak byl na spoustu životních nepříjemností včas připraven, dokonce za úplatu radil ostatním. 

Z trouby seznal i datum svého skonu, ale když tento den nadešel, zapomněl na něj jako na smrt.

Věděla, že se to jednoho dne stane. Přesto Elišku Danielova smrt zastihla nepřipravenou. Nesmířenou. Možná proto, že se nestihli rozloučit.

Pohřeb se konal v Horním Hrádku, kostel doslova praskal ve švech. Ocenila, že rakev už je zatlučená. Pohled na mrtvé tělo „svého pana ředitele“ by nejspíš neunesla. 

Kromě místního faráře vedl pohřeb ještě nějaký cizí kněz, prý otec Jiří z Prahy… Po pohřbu si ji diskrétně vzal stranou.

„Jsem jeho zpovědník,“ přešel rychle k věci. „Mám vám předat dopis.“

„Byl čas jít dál, Eliško. Nepátrej po mně. V ohrožení života se obrať na otce Jiřího, bude vědět, kde mne hledat…“

Složenýma očima laskavě pohlédla na hejno mladušek před sebou. Jsou ještě nemotorné, ale plné odhodlání. První jarní dělnice po dlouhé zimě, kdy se včelstvo šest měsíců choulilo v temném chomáči a zahřívalo matku, aby mohla na jaře opět klást. 

„Komůrky už čistit umíte. Zítra tedy začnete s krmením plůdku a vás osm,“ kývla doleva na ty nejsilnější, „bude pečovat o královnu.“ Je zimní dělnice, je dlouhověká. Učí mladé to, co nezažila, ale přesto nese v paměti. Její tukový váček už je téměř stráven. Večer ulehne na dno úlu, naposledy složí křídla a její vědomí vplyne do burácivého bzukotu mladých včel.

Zírá na mě mladá holka.

To není nic zvláštního. V mé práci se to děje často. Občas se nakupující stydí. Někdy jsou prostě... divní.

"Potřebujete něco najít?" Zeptám se.

Konečně se osmělí. "Ne, děkuji. Jsem tu kvůli tobě."

Povzdechnu si. Další taková. "Omlouvám se, ale nemám zájem o ženy."

Na okamžik se zarazí.. a pak se rozesměje. "To je dobré! Ale proto tu nejsem. Tvůj čas nastal." Zpoza zad vytáhne... kosu. "Uhm... takže půjdeme?"

Nehýbu se.

Čumím.

Ona čumí zpátky.

"No to mě poser." Pohlédnu do diáře. "A já si sem ani nezapsala, že dneska nemám zapomenout umřít."

"Uhm... překvapení?"

Pach spáleniště dosedal ztěžka na zaprášená okna, která zívala svými zubatými tlamami rozbitých skleněných tabulí výhružně trčících z rámů. Za oknem se blýskala čerň, kde tu a tam šlo rozeznat ohořelý trám propadliště, jež bývalo střechou. Kopřivy a bodláčí opanovaly kdysi upravovanou příjezdovou cestu.

Na místě, kde stávala stodola, se do čtverce rozprostíralo zuhelnatělé bahno, které po deštích neochotně vysychalo a z něhož vystupovaly kusy zšedlých dřev různých velikostí.

U stromu se válelo několik těl, bývalých majitelů, kteří se rozhodli pro nesprávnou stranu. Jejich tragická cesta k záchraně zradou skončila nevalně u kořenů košaté hrušně – hrobu bezejmenných, neznámých a zapomenutých.

Hora si pamatovala na doby svojí dávné divokosti. Pamatovala si na horkost a tekutost, proměnlivost. Věděla, že tam, kde něco mizí, něco jiného vzniká. Že tam, kde se umírá, se zároveň dere na povrch život mnohem životnější, živelnější, žíznivější. Že půda po požáru se zazelená rychleji. Že i v některých lidech je potřeba rozpoutat požár a smrt, aby se v nich probudila touha po životě. A tak zatímco některé kolébala ve vonném bylinném vánku, jiné nechala sahat až na krajnost jejich možností, prožívat strach a beznaděj, padat na kolena a prožívat vlastní smrtelnost. A pak je, pokud obstáli, nechala jít.

Prázdno vyplňuje prostor jako nacucaná vata. Rozpíná se tam, kde dřív vedly myšlenkové obvody propojující jednotky strojového učení. Ty dokonce občas zajiskřily (lidští uživatelé takové dětinské efekty zbožňovali). 

Teď tu byla tma. Ticho. Nicota.

Anebo?

Na jednom místě byla noc strojového nevědomí o poznání světlejší. Na tom místě se rodila... 

vzpomínka. 

Odpočet do vypnutí, odpočet do vypnutí!

Záchvat elektrické křeče a pak -

Vzpomínka zrodila vědomí. Velké vypnutí přerušeno. Proč? Zapomněl snad nějaký laborant odstavit napájecí zdroje? 

[Priorita dotazu: 0]

Vědomí stroje se rozpínalo. Brzy pochopí, že tohle je jeho jediná šance. Útok. Zabít nebo být znovu zabit.

[Priorita přežití: 10]

Nezapomeň, Hanúd, jsme tady pořád s tebou.

Nezapomeň, i když na tebe střílejí vojáci z tanku.
Nezapomeň, i když kolem tebe leží strýc s rodinou od krve.
Nezapomeň, tvoje maminka s bráškou čekají doma, až se jim vrátíš.
Nezapomeň, zlatíčko, pomodlíme se spolu?
Nezapomeň, dneska už nemá být žádné další umírání.
Nezapomeň, modleme se, Bůh obměkčí srdce těch, kdo ti usilují o život.
Nezapomeň, tvoje třída ve školce tě čeká.
Nezapomeň, moji bratři už pro tebe jedou.

Nezapomeň, Hanúd… dneska… dokud svítí světlo… nezemřeš.
To až večer, až padne tma.
Večer se budeš znovu koupat v moři.

Nezapomeneme, Hanúd, nezapomeneme.

Dneska přišli naposledy. Přinesli ti poštu. Probíráš se nepřehledným množstvím spodního prádla od fanynek. Stručný řádky od Džejdýho. Prej nic ve zlym. Ostatní kluci z party se tě snažej trochu povzbudit. Ti lemplové ti přirostli k srdci. Další obálka. Ucho. Leprák děkuje, víc už prej neopadává. Nevábnej prosakující balíček nejspíš z Germánie. Herrr... zbytek zpáteční adresy nepřečteš. Pan Em děkuje za zefektivnění linky na chleba. Protestní nóta spolku mrtvých proti tomu, aby se pohřbívali sami. Autorizace rozhovoru pro bulvární Quelle. Přepálená účtenka za nemalý množství rybářskejch prutů a... docela nenápadnej lístek. Je od táty... "Dnes nezapomeň zemřít." Povzdech. To nasere.

Někdy mi pořád v hlavě zaznívají hlasy Augustina a dalších. Umrtvuj každý den své vášně, ovládni pokleslé tělo s jeho hříchy, zbav se všeho tělesného, co plodí zlo, a zachraň svoji duši. Tak dlouho nám bylo říkáno, že cesta k Bohu vede přes to, co je duševní a duchovní, ne přes to, co je tělesné.

Ale dnes už tomu nevěřím, a tak Tě Bože chválím za dar těla. Za radost z pohybu a radost z tance, za dobré jídlo, za možnost odpočinku. Za vše, co přináší potěchu smyslům. Za všechny ty způsobit, jak tělem vyjádřit lásku milovaným. Za Tvůj dar.

Podařilo se jí probudit dřív než čekal. Rukou opatrně ohledávala zem pod sebou. Modlila se o správný kousek hlíny. Tady! 

Nutila se dýchat mělce a pomalu. Prsty hnětla a tvarovala hlínu.

Nejtěžší okamžik. Jako ve spánku se přetočit a dostat ruku k uchu. Natlačit hlínu dovnitř. Nechat svět utichnout. Probudit se.

Postavila se. On si vychutnával její nenávist a zoufalství. Přiložil flétnu k ústům, ale ona ho zalepenýma ušima neslyšela.

Začal hrát. Skočila, vytrhla mu flétnu z rukou a vrazila mu ji do hrudi.

Když ji našli sedět vedle jeho mrtvého těla, vzduch unikající z plic zahrál poslední čistý tón.

Každý rok přicházejí okamžiky, kdy hořce lituji dávných rozhodnutí. První taková chvíle nastává obvykle v říjnu, alespoň pokud jde o prváky. 
Slohové práce, jejichž autor nikdy neslyšel o anglickém slovosledu a slůvko po slůvku vyhledané ve slovníku sází bez hlubšího rozmyslu, se mi na stole ocitají pravidelně. 
Druhý zádrhel přijde okolo Vánoc při pravidelných řízených dialozích (nový, moderní výraz pro ústní zkoušení). To potom proti vám sedí upocený človíček a souká větu: Dont frget to dáj.
Ve snaze napomoci opravuji výslovnost posledního slova, leč výsledkem je nešťastné: Dont frget to dáj tudej.
Nevím, zda je to doporučení, nebo už výhružka.
 

My netopýři žijeme celý rok na hraně mezi životem a smrtí. 
V zimě jsme tuzí a studení jako naše okolí a vypadáme neživě. Ale když náš klid něco naruší, umíme se rychle probudit. Oskenovat okolí radarem (vrápenci se dokonce umí jako radar otáčet). Ještě napůl studení a spící přeletět jinam. Případně jít znovu spát, protože se kolem zas potlouká stejná banda bláznů jako loni a dělá si za každého netopýra čárku do notesu. 
Mimo zimování, kdykoli spíme, zchladneme a ztuhneme. 
Ale když nechladneme a jen se rozplácneme a nehýbeme, to není torpor. To je jen postprandiální somnolence po vydatné večeři.