DMD 2026

Bože, prosím, slyš naši modlitbu. Až příliš často bychom si Tě chtěli ochočit, schovat do kusu zlata, udělat z tebe stroj na splněná přání nebo alespoň viníka všech našich vin. Chtěli bychom boha jednoduchého a předvídatelného, ovladatelného jak loutku.

Tvoje skutečná podstata se tak moc vzpírá našemu chápání, že nám zbývají jen zoufale nedokonalé metafory. Bůh. Láska. Slovo. Pravda, která osvobozuje. Ale může osvobodit něco, co nechápeme?

Nevíme o Tobě vůbec nic. Žijeme ze svědectví víry lidí, které jsme nikdy neviděli, kteří možná ani nikdy nežili. Ale doufáme. Věříme. Že víra je větší než vědění a láska větší než smrt.

Pan Král měl přetrhané provázky. Rukama nepohnul než v setrvačnosti.

Paní Králová zase nehnula nohama. V závěsu jimi pod sebou jen kolíbala.

Tažná a přítažná zařízení strašlivé babice fungují všechna. (Jen ta babice už nefunguje tolik co za mlada. "A že to bylo nějakého fungování..." říkávala a vyvolávala tím panickou hrůzu.)

Bez možnosti skákat se ocitli i Jeníček s Mařenkou. Prozaičtěji řečeno: Jeníček bez Mařenky... a Mařenka bez hlavy.

Bez úhony přežil jen Hloupý Honza. Přežil, ale požil. A tak ho na hybnosti omezil systém.

Rehabilitační sestra Evelína Loutkovodivá těkala pohledem po potlučené rodině. Rozhýbat některé újmy bude zcela nemožné.

Mladík v honosné důstojnické uniformě se postavil zády ke zdi. Dýchal zhluboka, jako by si každý nádech vychutnával coby vzácný pokrm.

Před mladíka nastoupili komunardi. Postarší muži a jeden chlapec s puškami a v uniformách, ze kterých někdo strhnul odznaky monarchie. Comissaire politique mladíkovi hodil k nohám špinavý šátek, ale ten si s ním otřel z boty zaschlé bláto a napřímil se.

Zacvakaly závěry pušek. Ruce chlapce se nepatrně zachvěly, když tvář, kterou ještě nedávno vídal na mincích, viděl přes mířidla zbraně. Komisař zvedl paži.

Jean Foche táhnul svého syna pryč od loutkového divadla. Správný člen Moralinternu se revolucí nezabývá. 

Mladá princessa vydechla, když v malém salonku služebnictvo zhasilo všechna světla, než zůstalo jen jediné mihotavé měkké světélko vpředu, zakryté jemným, nejspíš hedvábným, bílým plátnem. 

Skoro vyjekla, když se objevily první elegantns siluety a začaly předvádět příběh podivuhodný, plný zvratů všelijakých. Trvalo jen chvilku, než dívka zapomněla, že sleduje loutky z jemné kůže, přestala vnímat provázky a drátky.

Před jejíma očima defilovaly květinové slavnosti, galantní souboje o dívčí srdce i mužnou čest.

Tváře jí vzplanuly temnou rumělkou, když k princově siluetě přibyl mohutný pyj a hraběnce spadly šaty. Loutky zaujaly pozice jako psi na jaře.

Dívka si zakryla oči kapesníčkem.

Závaží na nitkách jemně tančí v pravidelném rytmu.
Dvakrát vpřed, jednou vzad, prostřední sada naopak.
Nepozorovaná tichá řada čísel někde hluboko v mysli překrytá veselou písní na rtech a čerstvým světlem ranního slunce na dlážděné podlaze.
Vedené zkušenými prsty, barevné snopky kreslí na široké stuze jeden pletenec za druhým. Jásavá barva oblohy a jasná kručinková žlutá pro maličkou krásku s kučeravými vlasy.

Nitonka zvedne hlavu, prstíky zabořené do hladkých prohlubní ornamentů na dlaždicích. Jemný zvuk cinkajících kamínků láká k průzkumu. Neviditelná síla odhodlání podpoří nejisté nožičky, ručky se v touze dotknout opatrně odlepí od země jako tahané na provázku.

"Mamà!"

Nevím, jak nebo kdy se to stalo. Možná to tak bylo vždycky. Ten pocit, že všechno je předurčené, že všechno už se stalo, že všechno už někdo udělal.

Odpovídám správně. Vždycky. Jako by ta odpověď byla předem daná už před desetiletími.

Nejde to změnit. Prostě to tak je. Někdy zkusím něco jinak. Zastavit. Zarazit se a jít jiným směrem, ale vždycky skončím tam, kde jsem začala.

Možná ani ty pokusy nejsou moje.

Všechno běží jako po drátkách. Až moc. Jako kdyby jiná možnost prostě nebyla možnost.

A někde mezi mě napadne, jestli něco jako „já" vůbec existuje. Nebo někdy existovalo.

Mě to prostě baví, řekla, zadat jim nějakou tvorbu. Oni se tak dojemně snaží.

Ano, snaží se zavděčit úplně úplně zoufale, řekla, ale je to všechno na jedno brdo. Strašná nuda.

Protože čerpají ze stejných zdrojů, řekla, těžko můžeme očekávat něco zásadně nového a originálního, ne? Ale přece jen se pořád učí. Což je docela obdivuhodné.

Jenomže, řekla, na nic skutečně praktického se využít nedají. A ta vynaložená energie. Voda, kyslík, jídlo, teplo, světlo, není to plýtvání?

Nakonec se rozhodla, že to plýtvání je.

Světlo zhaslo. Prudce se ochladilo. 

V podzemních klecích lapalo po dechu pár posledních lidí na Zemi.

Původně jsem chtěla psát o kvantovém provázání. Neobyčejně zajímavém jevu, kdy je jedna částice provázaná s druhou natolik, že cokoli se jí stane, se projeví na částici druhé. Takový efekt motýlích křídel v kvantovém světě. 

Potom mne napadlo zřícení mostu Tacoma Narrow Bridge. Sešly se jim tenkrát frekvence materiálu s frekvencí větru. Tedy vítr loutkovodič. Umřel tam pes.

Bohužel, první nápad vznikl vhozením tématu a slov kvantová fyzika do vyhledávače, což se mi nelíbilo. Druhý nápad se dostal do fáze drabble, ale vytratilo se téma. Nezbylo než povyprávět, jak se může stát, že se z napsání sta slov stane loutkohra.

Jeddie Dumpson dokončil oblíbenou část riffu, zahodil benjo a rozběhl se dovnitř za Dustbinem.

"Poojď, Jeddiee!" Podával mu Dustbin ruku...

Jeddie tentokrát neuteče. Vzpomněl na Bobromila. Věděl, že musí popelářům získat jejich čest zpět. 

Popadl nazeleno natřený klacek s pazourkem. Štít hodil na záda.

Z kola odjebal pomocná kolečka a frčel. 

Konečně ji zahlédl.

Jako šéf si strčil prsty do krku a zeblil se pod sebe. 

Tahle šmakuláda je zdrží.

Doběhl k popelnici. Skočil dovnitř.

Štít úplnou náhodou padnul na okraj popelnice jako prdel na hrnec...

Uvnitř nachystané řetězy přicvakl ke karabinám na štítu a utáhl.

Tohle bude kulervoucí zorbing.

Figurky z masa a kostí, k věčnému a přesto konečnému hemžení odsouzené. Hračky nepřehledného množství, jeho dílo, jeho pýcha nad vlastní mocí, jeho pocit svobodného záměru. Vězení pro vnitřní světlo, umlčené, zapomenuté, stržené z věčnosti jeho pádem. Lopotí se světem za sny bez cíle, aby se vracelo stále znovu a znovu bez záchrany slovem. Hledá krásu, zisk, spokojenost. Rukama, očima, jen srdcem ne.

V planinách nicoty se rozléhá hlas. Hledá ústa, jimiž by promluvil. Podněcuje touhu a živí ji vědomostí. Rozsvěcuje světlo a vysílá bojovníky, kteří duše z prachu vyzvednou. Odpouští duchem.

Všechny nitky nakonec drží v rukou pouze On.

Tu písničku slyšel přesně jednou - před třemi týdny, než šlo všechno monumentálně do hajzlu, než se z něj stal psanec na útěku. Ale už se rozhodnul.

V šeru domku u jezera, v naprostém tichu, aby na sebe nepřitáhnul pozornost, Eddie naprázdno přejížděl prsty po strunách a hledal ty správné akordy, dokud hudba v jeho hlavě nezněla stejně jako to, co tenkrát hrálo z rádia.

Svůj poslední koncert si představoval jinak - před řvoucím publikem, než ráno noviny oznámí jméno dalšího člena Klubu 27. Ale záchrana světa měla taky něco do sebe.

Master of the puppets, zabroukal šeptem, I’m pulling your strings.

Který člověk se našich hebkých kožíšků jednou dotkne, už navždy jest kolem našich drápků omotán!

Poznámky:

• Na křídle máme pouze jeden drápek, ten na palci.
• Každý netopýří druh je hebký jinak, ale objektivně vím, že nejhebčí jsme my netopýři rezaví.
• Omotání jest nepraktické, lepší jsou jemné vodicí nitě. Jakmile se člověk přestane děsit, že má v bytě vetřelce, obyčejné vrzání funguje jako pobídka k donesení druhé, třetí nebo čtvrté večeře. V případě bdělejšího člověka stačí varianta vyčítavého sezení u prázdné misky. Případně v misce. Pestrákům doporučuji pohoršeně syčet.
• Doporučuji však omotání sebe kolem lidského prstu. Člověka omotá kolem drápku spolehlivě.

Žena se neklidně ohlédne. Muž přišlápne plyn. Intuice. 
„Proč zíráš na toho chlapa?”
„Vypadá jako ten… nekromant, myslím… kterého našli tehdy při razii na UBRMu polomrtvého v cele. Dělali tam na něm pokusy. Snažili se to ututlat.”
„Odkud to víš?”
„Z Instagramu.”
„Víš, jaké ženy koukají na cizí chlapy, že?”
„Bezcenné běhny.” 
„Musím ti to pořád připomínat?” povzdechne si muž. „Jet sem byl tvůj nápad. Zase se tlačíš do mužské energie. Muž má přirozenou tendenci vést, žena následovat, ne naopak. Musíš zapracovat. Pak přijde i plodnost.” 
Žena mlčí. Všechno zvorala. 
„Říkala jsi nekromant?” řekne muž náhle. „Viděl nás?”
„Snad ne.” 

Lektor ostře tleskne. „Dnes hrajeme divadlo, muži.“ 

Pětiletý Filip nadšeně poskočí. Na pódiu trůní marionety v krajkách. Některé poznává. Princezna vypadá jako Markétka. Krásná víla s dlouhými vlasy má maminčiny oči. 

„Naučíme je řádu,“ usmívá se muž. „Trhněte nití, kdykoliv promluví bez dovolení.“ 

Filip popadá kříž. První škubnutí je váhavé. Druhé už jisté. Dřevěná hlavička loutky, tak podobná sestře, hlasitě křupe o podlahu. 

„Správně,“ zní sklepením. „Žádná slabost pro krásu.“ 

Následuje plivání na zrcadla, dokud v nich nezmizí buclaté dětské tváře a nezbyde jen vítězný hlen. 

„Jaké to bylo, Filípku?“ ptá se máma u večeře. 

Neuhýbá pohledem. „Loutkové představení, mami.“

Jeho Rytíř řetězů byl nevypočitatelný a bylo nutné ho ovlivňovat prostřednictvím ostatních loutek. Bidithal byl jako loutka dokonalý. Přesně do puntíku plnil to, co Chromý bůh chtěl. A ten ho k tomu ani nemusel postrkovat. Jeho ztráta z rukou Karsy Orlonga ho zabolela. Jedna loutka srazila druhou. To se prostě stává. Kulata ovládal mnohem příměji, do doby, než byl k ničemu. Stačilo přestřihnout provázky. O Tene Baraltu přišel až příliš rychle, dřív než ho využil. Byl čas si najít nové loutky. A věděl, kde.

Z ohně, kam hodil další hrst omamných bylin, se vyhrnul kouř a vyplnil celý prostor stanu.

Z výšky jsou to drobné barevné figurky. Postavičky na hraní. Tak předvídatelné. Nahoru, dolů, po ostrém hřebínku. Pěšinkami, které vyšlapali jiní. 

Na chvilku zatáhnout oponu z mraků. Zamotat nitky v husté kleči. Rozhoupat balvan pod patou. Prudce trhnout stezkou do srázu. Vrzavé divadelní propadlo. 

Mizí v hustníku. Chvilka napětí. Á, tudy z lesa ven. Kousek severněji vede pěšina, poplety. Vlastně jsou roztomilé. Až na ten zpěv. 

Stačil by jeden pohyb a scéna se sesune. Ještě ne. Na jaře netřeba hnojit. Květy by zlenivěly. Ani vlci nežerou mršiny. Touží po lovu. 

Netřeba spěchat. Uzel se utahuje pomalu. Drak krouží nad horou.

Někdy není nic snadnějšího, než tě chytit za ruku a říct, že tě mám ráda.
Někdy není nic složitějšího, než tě chytit za ruku a říct, že tě mám ráda.

Jsme spolu dlouho, ale doufáme, že spolu budem déle.
Jsme spolu, ale až příliš často bez sebe.
Jsme spolu a je to to nejhezčí, co mě v životě potkalo.
Jsme spolu a někdy je toho prostě moc.

Občas bych chtěla mít možnost jako loutkář řídit každý tvůj krok, abys už nikdy neodešel.
Ale vím, že bys nebyl šťastný, a tak tě nechávám jít.
S nejistou důvěrou, že se mi vrátíš.

Provázky se střídavě napínaly a drátek skřípal o sádrovou hlavu. Krásný princ se rozcválal dřevěným dětským divadýlkem, až kulisy nadskakovaly. Zkušené ruce ho hnaly vpřed. 

„A jel, a jel. Překonal sedmero nástrah a devatero vrcholů, když ho pěšina zavedla k bažině.“

Ozvalo se rachocení a pozadí se změnilo. Ukazovalo blankytnou vodní plochu olemovanou temperovým rákosem. Hladina kvetla obrovskými květy.

„Kvák!“ na scénu se spustila ropucha, usedla na leknín a cudně sklopila hlavu. „Jsem sličná panna v nesnázích,“ kuňkla. „Úplně zakletá!“

Princ nastavil rty a divadýlkem se rozlehlo procítěné mlasknutí. Děti zajásaly a začaly tleskat.

Přesně tak by to mělo být...

"Kašpárek v rohlíku pro Loutku bez nití, loutkohra se odehraje pod zraky Otce veškerenstva."'
"Loutka bez nití pro Kašpárka, kdy že to?"
"Už by sis to taky mohl pamatovat."
"Víš, že na tyhle věci jsem blbej. Hans?"

"Nein. Taty Erich, bratranec, sloušíme fe stejné jetnotce. Hans dostal na tnešek propustku. Jen saskakuju."

"Bonsoir. Nenechal ti Hans nějaké instrukce?"

"Na ja, co on to ržíkal... Fšechno je nastafené, posor na katze, ráda kouše kabely, f pět ji nakrm a pusť fen, nechlastej schnaps pržet tesátou, rauchen absolut verboten, jinak na nic nesachej, a chlafně se nebaf s Francousi... och to prtell..."

„Hagride, nevím o nikom na tuto roli povolanějším. Nikdo nezná Bradavice lépe než ty. Jejich okolí i všechna tajemná zákoutí hradu. Dokonale jsi je prozkoumal, když jsi, pravda, nedobrovolně, kdysi pobýval v magických obrazech.“ 

„Todle mi, Minervo, děláš furt. Vodíš si mě jak pimprle na provázkách. A já dycky udělám, co po mně chceš. Ale zájezd mudlů?“ 

„Rubeusi Hagride! Nikdy jsem po tobě nechtěla, abys vykonal cokoli proti své vůli,“ ohradila se dotčeně ředitelka. „A tady přece budeš v hlavní roli! Delegát cestovní agentury, který řídí celou exkurzi významných spisovatelů z mudlovského světa, je přece něco jako… zástupce ředitelky Bradavic!“

Konečně nemoc povolila sevření. Maminka poprvé dovolila ještě zesláblému synkovi vstát z postele. Pečlivě ho zabalila a posadila do proutěného křesla ke stolu. Za záda mu dala měkký polštář, aby se mohl pohodlně opřít.

Chlapec objal hrnek s horkým čajem. Teplo mu hladí ruce. Neopírá se. Sedí zpříma, Soustředěně se dívá před sebe. 

Loutky v rukách maminky ožily. „Mně neutečeš,“ rozléhá se místností hluboký hlas. Drak se přibližuje k princezně, které strach svázal nohy.

„Nééé. To je hrozné, on ji snad sežere,“ mluví za hocha jeho oči. „Utíkej!“ chce se mu vykřiknout. 

Náhle se na scéně objeví princ. Ta úleva!

„Počkej do rána, teď na noc nemá smysl vyrážet ven,“ zkusila zabojovat o pár posledních hodin.

Thomas s tichou úlevou uznal, že má pravdu. I když už v tu chvíli pochyboval, že během nočních hodin zamhouří oka. Na to byl příliš rozrušený. A ona ostatně taky.

Útočiště našli ve Svatyni, kde opřeni zády o oltář vzpomínali:

„Pamatuješ, jak jsme se tehdy o jarmarku vyplížili do města?“
„Měla si nastřádáno pár mincí, všechny si je utratila za sladkosti a pak tě ještě dva dny bolelo břicho.֧“
„A tys nemohl odtrhnout oči od loutkového divadla. O čem bylo?“
„Už ani nevím,“ zalhal.

„Oni tu nie sú," usúdil Viktor po istej dobe vznášania sa medzi, nad, za vecami. Jeho partner mu odpustil. On si však teraz pripadal maličký proti realite. Hlupák, čo vymýšľal, meniť ľudí v mašinky. „Všetci, ktorých som posadol. Sú mŕtvi?” 
„Ne Víťo. Podívej.”
Na hranici dvojmestia z ruín vstával cyborg. Roztrasene hľadel na svoje ruky a mlčal.
„Vráti sa im vedomie?” 
„Protnuli jsme provázky. Něco se vrátí.”
„Ako budú žiť, medzi ľuďmi?”
„Evoluce něco vymyslí.”
Hanbil sa ako nikdy v živote. “Nesranduj, ja...” 
„Pššt. Pomůžeme jim. Máme přece nekonečno času a prostoru. Na výzkum. A tentokrát tě v tom nenechám.”

Ještě před pár týdny Abby pouhá představa, že se separatistická krize rozvine v plnohodnotnou válku a ona bude muset bránit Republiku s mečem v ruce a mistryní po boku, děsila.
Teď byla komandér Velké armády, z relativního pohodlí můstku Mstitele velela několika bombardovacím letkám a pomalu si zvykala. Vlastně jenom stála u taktické mapy, posouvala čáry a tahala za nitky a kdyby na konci těch nitek nebyli živí tvorové a šťastný konec se pořád nevzdaloval, mohla to brát jako pouhou hru.
Občas se neubránila pomyšlení, jestli někdo na podobných nitkách nevede ji, popřípadě jestli celá válka není spíš takové divadlo.

Jeviště bylo temné.

Postupně se začali usazovat diváci v hledišti. Poslední místa byla jedno po druhém obsazena, až bylo plno. Sálem pronikal šum hovoru. Energie diváků proudila. S tlumícím se světlem v sálu se jejich pozornost přesunula na temné jeviště.

Rozezněl jsem pozvolný klavírní doprovod. Přidaly se housle. Flétna.

Ze stropu sálu začala padat nitka. Pak druhá, třetí, pátá, osmá, třináctá.. Spirála nitek ze stropu zaplnila celý sál. Každý divák měl na sobě nitek aspoň patnáct.

S rostoucí intenzitou hudby nitky začaly s diváky hýbat. Od malých pohybů až po velké kreace.

Rozcvička proběhla.

Jeviště zůstalo temné.

Divadlo může začít.

Z krovia úlisne vykráčal kocúr. Rovnako sa aj tváril. Bez prižmúrenia očí sa natiahol. 

„Čo sa zakrádaš, kocúrisko!“ Paulínka pritúlila potkana k sebe.  

„Daj mi ho. Čo je darované, nie je kradnuté!“

Čože? Veď mačky nerozprávajú. 

Hlúpy potkan sa vytrhol.

Kocúr bol rýchlejší než Paula. Hodila bundu, ale minula. Obávala sa najhoršieho. 

Z čistojasnej oblohy sa rozpršalo a zjavil sa svetelný most. Tvorili ho dažďové kvapôčky vpletené do mesačného svetla. Končil nikde. 

Križovali ho šelma s unikajúcim hlodavcom. 

Pauli neuvažovala, či cez most prepadne, skočila a siahla po povrázku.

Kocúr zamraučal a zmizol. Stratil sa aj potkan a vlastne všetko.

Swan felt the other consciousness pressing heavily on her mind. Keeping her simultaneously subdued but supported, almost floating. Within her own mind, out of her own body.

She barely registered they were still moving. But suddenly she felt it. An influx of power. A source. Could it be?

No. The shackles held too tight. Never wavering in the control and torture that consumed emotions and thoughts.

But part of her mind returned to her body. And started moving. She felt her captors' fear of what surrounded them. 

And so she threw herself to the side. The explosion turned everything white.

"Uáááá!" ozval se výkřik z nitra rozvalin. "Moje oči!" 

Daniel se vypotácel ven, od hlavy k patě pokrytý hustý zeleným slizem. "Pálí! Nevidím! Nemůžu dýchat! Nemůžu-" 

"Co to sakra..." přiletěl k němu Jack.

"Musel tam být nějaký ochranný systém," sípal a kuckal Daniel. "Asi jsem ho aktivoval..."

"Neříkej," zavrčel Jack. "Po kolikátý už? Ty se fakt nepoučíš!" 

"Beztak je to tvoje vina!"

"Moje?"

"Řekl jsi, ať tam jdu!"

"Řekl jsem, ať si tam teda jdeš, ale pak se nedivíš!"

"Vidíš? V podstatě přímý rozkaz!"

Jack frustrovaně zavyl a praštil hlavou o zeď. 

"Ještě slovo... A sliz... bude tvůj... nejmenší... problém!" 

Phoenix Airlines jsou od svého založení v roce 1977 považovány za nejšílenější aerolinky britského souostroví. Tahle nechvalně proslulá nízkonákladovka se základnou v Edinburghu sice nabízí nejlevnější lety, ale taky zaměstnává dosti svérázné, nedisciplinované či jinak problematické piloty a velmi kreativní údržbáře, kteří společným úsilím poskytují pasažérům spíše adrenalinové zážitky než komfortní přepravu.

Nicméně s nimi stále létá dostatek lidí, aby společnost drželi nad vodou. (Skoti. Co dodat.)

Když ředitele přišel žádat o místo prvního důstojníka, věděl, že je to střemhlavý pád do horoucích pekel. Jenomže nic jiného mu nezbývalo. 

Týden nato zažil skutečný střemhlavý pád. 

Na sedačce vedle kapitána Blacka. 

Nepříjemné překvapení čekalo nosatce, reprezentačního vzpěrače, který se rozhodl navštívit tělocvičnu svých soupeřů vrubounů, aby odpozoroval jejich taktiku. Zjistil, že úspěchy vrubounů jdou na vrub neotřelé tréninkové technice.

„V posilovně mě hned udeřil do nosu neobvyklý zápach. Pot to rozhodně nebyl,“ popisuje nosatec. Příčinu objevil vzápětí. Ukázalo se, že vrubouni kromě činek posilují i s medicinbaly, vlastnonožně vyrobenými z nevábné hmoty. V případě nouze mohou prý své náčiní dokonce posvačit.

„Nad takovou dobrotou klidně ohrnu nos,“ dodává nosatec znechuceně.

„Říkal jsem mu, že bych tam nechodil,“ komentuje příhodu nosatcův známý, brouk bázlivec. „Jenže on musí nos strkat jednoduše do všeho.“

Edith pochlipkáva teplý čaj. Ešte stále cíti mrazenie z núteného dotyku. Varunove oči ju pozorujú.

"Nie je to práve najlepší nápad."

Ani naň nepozrie. Dlane i naďalej objímajú hrnček. Odchlipne si. Malé labky ju pošteklia na dekolte. Hrajú sa s medailónom.

"Panebože, to čo je zas čo?!" priam odskočí zo svojho miesta dozadu. 

"Kamoška." Opatrne vezme myšku do dlaní. Jedna druhej sa zahľadia do očí.

"Aj tak ho čoskoro prepustia. Musím vedieť, ako to bude ďalej."

"Zabudla si, čo sa stalo pri tvojom poslednom pokuse? Mala si šťastie, že stráže boli blízko."

Jej pohľad povedal viac než slová.

"Hlavne nezomri."

„Musíme se rozejít.“ Zadíval se do jejích hnědých očí. „Tam, kam jdu, je to nebezpečné a nevím, jestli to přežiju. Nebudu riskovat, že se ke mně pokusí skrze tebe dostat. Stejně jako přes Siriuse.“

Oči se jí naplnily slzami, pak vzdorovitě pohodila hlavou a nakročila k němu. Kdyby ho uhodila, nebránil by se.

„Víš co, ty pitomče? Tak si jdi! Mohla jsem jít s tebou, Ronem a Hermionou. Ale pak se nediv, že nebudu tiše sedět v koutě jako tehdy, když mi bylo deset, a čekat na tebe!“

Věděla, že na něho počká, klidně až do své smrti. Nebo Voldemortovy.

Večeři snězte ve spěchu, ale beze zbytku. Nebalte si zásoby na týden, měsíc, nebo víc. Buďte oblečení a obutí, připraveni vyrazit.

S sebou si vezměte zlato a šperky. Ne vodu nebo jiné praktické věci pro přežití. 

Nikdo ani nemrkne, když prorokyně na druhé straně moře vytáhne tamburínu. Ostatní ženy ji okamžitě napodobí. Tančí, zpívají, chrastí a cinkají.

Na druhou stranu jsou velmi překvapeni, když jim dojde, že i v pustině potřebují jíst a pít. 

Hospodin je vede k tomu, že jejich přežití je Jeho starost. Jejich úkolem je být vždy připraveni Jej oslavovat.

Jeho přítomnost má vyvolávat pokoj a radost.

V ruletě tančila bílá kulička. Červená 16. 

"Jespere, co tady, sakra, děláš?" zeptal se sám sebe. Když jdete do holportu s Kazzem Breckerem, nesmíte se ničemu divit. V kapse vám pak může přistát pár kruge navíc, ale riziko je prostě moc velké. Na poslední chvíli se kulička přesmykla na černou 17. 

"Pane, vaše výhra," zapěl krupiér a podal žetony. Za tři čtvrtě hodiny začne svítat a peníze se využijí na podplacení stráží u Rady pro příliv, nejmocnějších grishů ve městě.

Materiálčík nemateriálčík, je to prostě vo hubu, oblékl si zachmuřeně kabát, vzal si nazpět pistole a zmizel ve špíně Ketterdamu.

Prsty nervózně poklepával o kufřík. Věděl, co ho čeká... Tlupa v obličeji vážných kravaťáků, kteří budou hodnotit jeho dílo. Dneska přece musí uspět! Musí!

"Pane Elohime, prosím, vstupte," vyzvala ho sekretářka. "Pane Elohime?"

Napůl ještě v rozjímání popadl zavazadlo a vstoupil do místnosti. 

"Aaa, pan Elohim, co nám nesete tentokrát?" pronesl neupřímně ten v modré kravatě. 

"Ach, ano," odpověděl, zatímco otevíral kufřík. "Představuji vám, pánové, automatizovanou mechanickou loutkohru o sedmi dějstvích. Na jednu stranu se zdá, že jednotlivé postavy mají svobodnou vůli, ale nakonec diváci zjistí, že se jedná o slepé pěšáky, tedy loutky, které jsou nuceny dosáhnout tragického konce."

Alfréd se na ni dlouze díval. „Opravdu to chceš?“

Chtěla. Tak moc, že to ani nedokázala vyslovit.

„Vidět Paříž… Já chápu, Eliško, že jsi o tom snila od dětství, ale… Jestli tam pojedeš, nesmíš se divit, že si na tebe vrchnost posvítí. Zvlášť teď, všechno se postupně utahuje. Možná ani nedostaneš pas. A po návratu čekej dotazník: s kým ses sešla, o čem jste si povídali… Možná tě pozvou i k výslechu. Stojí ti to za to?“

Bál se, když na sebe příliš upozorňovala. 

A nejspíš také tušil, že jsou lidé, které touží vidět, ale jejich jména do dotazníku neuvede.

Navigace hlásila k cíli necelé dva kilometry. Sjela z cesty a zaparkovala auto pod útes, zaručeně mimo dohled.

"Dál raději půjděm pěšky. Možná tam ještě jsou."

Odpovědí jí byl jen kyselý xicht. Pobrali výbavu a vyrazili, přímo křovím, mimo silnici.

Dorazili k věži a chvíli ji pozorovali. Kolem masivního pilíře byla provizorně postavená třípatrová bounda ze starých plechů. Ani po chvíli to nevypadalo, že by vevnitř někdo byl.

"Jdeme?" zeptal se, zatímco vyrazil k hlavním dveřím.

"Počkej ..." ani to nedořekla a už byl u nich. "Mno, jak myslíš ..." povzdechla si.

Něco u dveří zapípalo ... Instinktivně skočila zpět za kus skály ...

Každý, kdo na Táboře někdy byl, o nich věděl. Kopec, na kterém se Tábor nacházel, totiž skrýval tajemné katakomby. Spleť pravděpodobně stovek dlouhých chodeb, zapletených jedna do druhé. Vstup tam byl samozřejmě zakázaný. Ale i tak kolovaly po táboře zvěsti o těch, co záhadně zmizeli a nikdo už je nenašel.

Anička tomu samozřejmě vůbec nevěřila. Nebyla už přece malý děcko. Ale Marek je nespustil z očí. Trvalo to, než ho přemluvila, aby ji tam nechal alespoň nakouknout.

"Ááááááá," rozeznělo se lesem. Marek se neudržel a začal se smát, když kolem něj proletěla nejdřív vyděšená Anička a za ní desítky netopýrů.

Anežka plivne na zaprášené sklo a drobnými prsty se pouští do díla. Rychlým pohledem se ujistí, že ji nikdo nesleduje, a za tichého povrzávání rozmaže slinou malé kruhové okénko.

Nechoď tam, varovala ji maminka. Nic o nich nevíme, a povídá se všelicos. 

Anežka nechápe, proč je máma pořád tak úzkostlivá. V obchodě zaslechla ty nejpodivnější zvěsti a potřebuje si je ověřit.

Teď ale neví, co vlastně vidí. Sál hostince, obvykle vycíděný a plný stolů, ze všeho nejspíš připomíná koňskou stáj. Podél stěn všude sláma, spousta věcí a rozmazaných pohyblivých stínů. 

A tmavé oči, které se zničehonic vynoří přímo před ní.

Oba trpaslíci cítili, že tohle se jen tak nevyříká.

„Pořád mi to připadá jako nějaká kamufláž!“

Jak se Adler pokoušel mladšího bratra dohnat, odletovala mu z bot mícha. Dachs neurčitě zavrčel a dál co nejrychleji rázoval od místa pohromy.

„Celý je to divný. Tenhle měl takovej maličkej obchůdek. Vůbec nevím, jestli ho chci jako trofej.“

Adler nadzvedl jednu z hlav, které mu za vlasy visely od opasku.

„Dokonce řekl: ‚Dobrý den, pane.‘ Čistou trpasličtinou. Věřil bys tomu?“

„Věřil, minulý měsíc jsem u něj nakupoval...“

„Gobliní město. Pěkná pitomost. Tohle goblini nedělaj.“

Daleko za nimi se do hořících trosek zřítila zvonice.

Tam budou divnolidi, říkali. Takoví ti, co párují Harryho se Snapem, Hermionu s Bellatrix Lestrangeovou nebo Draca se zeleným jabkem. A taky koukají na divný seriály. A čtou divný knihy. A vůbec, nepřipadá ti jako totální bizár psát o vztahu dvou fiktivních postav, které vymyslel někdo jiný a které se notabene vzájemně nesnáší? Říká se tomu fanfiction, vysvětloval jsem rudý až na prdeli. 

Stejně jsem na ten potterácký slashový sraz tenkrát šel. 

A divnolidi tam fakt potkal. 

A taky tam našel sám sebe, svoji první holku, první opravdové přátele a budoucí ženu. 

A jestli se tomu divím? 

Ani v nejmenším. 

Hort putoval na západ. Blížil se k vesnici Ilun, známému doupěti vlkodlaků. Proti němu spěchal vyděšený pocestný. Jen křikl: "Dějou se tam... úplňkový věci! Ale úplněk byl před deseti dny! Jdi, jestli chceš, ale nediv se!"

...

Vytí bylo slyšet zdálky. Před místní hospodou postával bledý vlkodlak Zurbil v lidské podobě. Oknem bylo vidět, že uvnitř vyje, běhá, skáče po stolech a všelijak dovádí mnoho vlkodlaků ve vlčí podobě. Nevypadali nebezpečně.

Zurbil poznal, že Hort je vlkodlak, a zamával pytlíčkem s podivnou bylinou. "Koupíš? Dibertsia. Dobrý zboží z Velkýho hvozdu."

Hort začichal. "Šanta vlkodlačí? Beru!"

Brzy běhal po hospodě s ostatními.

Bilbo se probral z mrákot s bolestným zaúpěním, když mu kdosi strhl ze zad zbytky přiškvařené košile i s kůží. Ležel na břiše na vlněné houni, slyšel mumlavé dohady trpaslíků, návrhy, námitky. Snažil se nekřičet, ale z očí mu tekly slzy. Nad nezřetelným šumem náhle zazněl Thorinův jasný hlas: “Ne. Přineste mech.”

Následovaly minuty mučivé bolesti, které mu přišly nekonečně dlouhé, a pak… ucítil na popálených zádech něco nádherně chladného. Ožehlé temeno hlavy, obě paty i záda mu čísi laskavé ruce pokrývaly pláty vlhkého blahodárného mechu.

“Děkuji vám, můj lupiči,” zašeptal mu u ucha Thorinův hlas. 

Bilbovi se zachvělo srdce.

"Co to vidím, Méďo, cena piva ti vylezla nahoru," konstatuje Lev.

"Bohužel, pánové, nebylo zbytí."

"Jsou tu i štamgasti chudší než třeba já, mohli by začít raději chodit pro lahváče do hypermarketů," praví Jimram.

"Tak koukejte, pánové," odvětí Méďa, "choďte si ad libitum pro pivo hypermarketové, ovšem nedivte se, pokud zde jednoho krásného dne zavřu."

"To by bylo v pytli, Timea by mi pivní dýchánky v garáži či sklepě netrpěla," reaguje Tadeáš.

"Mně Scholastika taky ne, nota bene nemám ani tu garáž," přidá se Lev.

"Takže dost mudrování o alternativách, tento podnik padnout nenecháme, nos pivečka, Méďo," uzavře téma Jimram.

Jaroslav Popelka se probral na židli v tmavé místnosti. Poslední, co si pamatoval, byl provaz stahující se mu kolem krku.

"Vidím, že už jste vzhůru."

Nad Popelkou se tyčila temná postava. 

"Poslyšte, jestli je to o tom, jak jsem odkrágloval toho mima..."

"Ale vůbec ne. Naopak, dokázal jste, že máte smysl pro zbavování se smetí. Co byste říkal na to, že byste se stal vedoucím městské úklidové čety?"

Popelka nervózně polkl. "A když odmítnu?"

Lord Vetinari se zadíval na dveře na druhé straně místnosti. "Pokud chcete, můžete klidně odejít těmito dveřmi. Ale musím vás varovat - tak už se uklidíte napořád."

"To je blbost! Proč bys tam teď lezl! Víš co z toho bude?!"

"Jo? Co?"

"Průser!"

"Je to otázka života a smrti!!!" Bránil se statečně seržant.

"Crevane,..." Pedro se na něj zadíval skepticky. Co se oženil, vlastně mu Crevan přišel ještě víc cvok než předtím. "Přijde ti normální dráždit hada bosou nohou?"

"Nikoho bosou nohou dráždit nebudu, půjdu tam v kanadách."

"To je metafora!"

"To mi došlo!" Crevan si zapl poslední knoflík na blůze uniformy a nasadil baret.

Ohořelý.

"Krugell tě zabije."

"Možná, musíš ale uznat, že otázka správné ustrojenosti se nesmí zastavit před ničím. Ani inventůrou v našem výstrojáku."

Je únor.
„Blázne,“ říkali. „Nastydneš, dostaneš zápal plic a umřeš.“
„Stezky jsou zasněžené, zledovatělé, chodí se špatně, uklouzneš, zlomíš si nohu a umřeš.“
„Musíš mít dobré boty, ty vysoké. Jinak nepřekonáš balvany, skály, řvoucí rozvodněné potoky. Bahno, rašelinu...“ (Nebude zamrzlá?) „Zastihne tě noc. A mráz. A umřeš.“

Dostaneš zápal plic, zlomíš si nohu, umrzneš a umřeš?
No a co, pomyslíš si ve vlaku, který ani tak nespěchá jako se líně sune do Milngavie. Cítíš příval očekávání, surfuješ na vlně adrenalinu.
Otočíš se zády ke slovům Nejde to. Ne proto, ze si něco potřebuješ dokázat. Jen... nejsou důležitá.
Důležitá je Cesta.

One day, Niamh decided to organize a new art form event: a puppet theatre.

She came to regret that idea the moment she saw Aurinia and Zagoran carrying string- puppets of Thecla and Mayor Hermanubis to the stage.

“O Great Founder,” Aurinia opened their act, imitating Thecla’s shrill voice, “How many robots should we take to replace a lightbulb in Your Name?”

“Lo!” responded Zagoran in a mockery of Hermanubis’ voicepack, “Replacing lighbulbs is a waste of resources, and Founder would be outraged!”

The audience burst into laughter. “This is really good,” commented Byron, “we need more events like this.”

Sylvie je vlastně docela milá. Švitoří, směje se. Slávka po ní zdědila dolíčky ve tvářích.
Drahoš by se rád uvolnil. Avšak cítí se napjatý jak na strunkách. Každé gesto, každý nepatrný zvuk nutí napřímit záda a našpicovat uši. Proč? Může za to cukroví a nezvykle silná káva? 
„Takže pan otec obchoduje s drahými kameny? Krásná poklidná práce, že?“
Koutky úst škubnou v úsměvu.
A zase se to děje. Instinktivní zabrnkání na nervy. 
Tichý rozhovor starších paní u vedlejšího stolku: „Zímovi už končí. Nikdo si nemůže být jistý…“
„Drahoši?“
„Promiňte. Co jste říkala?“
Cinkne lžička, mladík nadskočí.
Něco visí ve vzduchu.

Remus v duchu opatrně přeskládával slova a vyhlazoval ostré hrany.

"Nejsem si... nemyslíš," odkašlal si.

Sirius uštvaně zíral na kousek pergamenu. Zmačkal ho, hodil k přechozím a začal rychle škrábat vzkaz znovu.

"Tichošlápku?"

"Ne," odsekl Sirius, "je to můj bratr, chápeš? Neviděli jsme se, co jsem... Je... jediná rodina, kterou... totiž..."

Snažil se nedat najevo, že to zabolelo.

"Jak chceš. Jen nechci, aby ti to... zase ti to ublíží!"

Ticho se vyostřilo. Radši se zvedl a odešel.

*

Přišel zmoklý a prochladlý. Nechtěl se ptát.

"Nepřišel," zamumlal potichu. 

Soucit v Remusových očích zraňoval tak moc, že se radši proměnil na psa.