DMD 2026

"Geralte, co to bylo za zvuk? Nechceš se tam jít podívat? Že ne?" Marigold se tvářil velmi vyděšeně. Elzee, ta jen Zaklínače bedlivě pozorovala. 

Zvuk cvakání se nepatrně přiblížil. 

"Tohle řešit nebylo v mém plánu," ohradil se znovu důrazně Marigold. "Můj plán je vzít nohy na ramena a zmizet. Co nejrychleji!" 

Marně, zaklínač již tasil. Tiše se začal blížit ke zvuku. 

"No, tak si tam klidně jdi, kašli na radu starého přítele," zabručel naštvaně bard. 

"A mě tady klidně nech samotného, ať mě něco sežere!" Zvolal za ním ještě úzkostně.

Zaklínač jej však již neposlouchal. Soustředil se na hledání cíle. 

Už ani nestopoval. Věděl kam jeho přítel kráčí. Štval koně, doufal, že jej dožene včas. Dohnal. Viděl ho stoupat přímo k otvoru do Tmiji mory.

Ze všech sil zařval, Vajgor se otočil. A hlavně zastavil.

„Stůj!“ vyhrkl, sotva seskočil z koně. „Máš synka, ženu…”

„Někdo pro ty lidi musí…“ odsekl Vajgor.

„Jsou ztraceni!“ přerušil přítele. „Z Tmiji mory se nikdo nevrátí. A když, tak změněný. Neměli tam chodit!“

„Borlane… postarej se mi o synka.“

Vajgor tasil meč a zamířil k rozšklebenému vstupu do prokleté jeskyně.

„Tak si tedy všechno zahoď!“

Přítel zmizel v temnotě.

Borlan dlouho křičel jeho jméno. 

Marně.

"Zbytečně děláš dusno, Arnau. Nevíš, kdy se to proti nám může obrátit."
"Obrátit? Nesmysl. Vždycky jsme byli lidi poctivý. Jeho milost se zaručila a svatí páni si vyslechnou každýho bez postihu, kdo přijde sám. Tak ať si poslechnou, jak Peyre odmítá každej dobrej obchod a jak stará Joana porád mele vo pekle."

"Jsi Arnau, syn Bertrana z Cailhau?"
"Ano, ctihodný pane."
"Jméno tvé matky Marty je vedeno v seznamech. Tví sousedé potvrdili, že její bratr je kacířským kazatelem, který na svých cestách přebýval i ve tvém domě a jedl u tvého stolu."
"Já... pane..."
"Uznej svůj omyl a přijmi pokání!"

Jednatel Pazdur uložil poslední úpravy a fabulace ve svém odvolání proti odstranění černé stavby. Deset minut do půlnoci, tak akorát to stihnout před termínem prodlení, ale dokumentaci od projektanta bylo třeba před odesláním trochu přiohnout. 

Už se hlásil do datové schránky, když mu přímo na nose přistála moucha. Zamžoural a pokusil se jí odehnat, ale byla okamžitě zpátky. Při dalším pokusu mu dokonce drze vlezla do ucha. Chvíli spolu poskakovali kolem stolu, než se mu povedlo ji trefit notesem. Jenže to nepomohlo, trefil ji ještě dvakrát a moucha pořád létala kolem.

Na kopci za kanceláří nekromant vesele poslouchal odbíjející půlnoc.

Těšil se moc. Tohle bude lahoda! Úzkostlivá, přepečlivá, to je vidět z jejího bytu. Laskal jemné krajky, do chřípí mu zavoněla vůně nevypraného prádla. Koupelna ho překvapila vanou před velkým oknem. Představil si ji, jak nahá vstupuje do horké vody a ve slabinách mu zatrnulo. 
Nesmí udělat chybu! Minule vše skončilo moc rychle. 
Usadil se v křesle. Dumal.
Ne, nesmí ji vyplašit. Už zná její denní rytmus. Práce, gym, běh. 
Zítra ráno se s ní potká v parku. 
Až ji  časem dost vyděsí, nabídne jí pomocnou ruku.
Přijme, jako všechny před tím. O tom byl přesvědčený. 
Je přece jeho hračka.

Neměnná rutina připomínající loutkohru bez konce i bez začátku byla pevným bodem uprostřed nikdy nekončící nejistoty.
Na konci ranní hlídky se podpalubím rozléhalo hartusení bocmana. Po dlouhých měsících jen zřídka musel nějakého spáče odříznout.
V poledne přicházeli na scénu mladí gentlemani a polední měření. Rituál mohla narušit snad jen nepřízeň počasí.
Před večeří nastal čas dělostřeleckého cvičení. Někdy ho provázelo burácení děl a jásot osádek, když se sudy tříštily na třísky. Častěji bylo jen němou pantomimou. Zásoby prachu nebyly bezedné.
Za zdánlivým řádem všedních dní se skrývalo ostražité napětí.
Přijde den, kdy Hermine zaútočí znovu.
Bertrand se své pomsty nevzdá.

Don Bonetti seděl za stolem a pročítal si dopis, který právě dopsal. Spokojeně do sebe vhodil sklenku Carciofa a uvolněně se uvelebil v křesle.

Pozvání na pohřeb Dona Funara, který byl podle zabit v lázních, musí přijmout. Samozřejmě, že ten zloduch Don Cattaneo přijde. Přijde i s tou svou suitou – bude tam Mattia, Edoardo i nohsled Nico. Jinak by sám na sebe ukázal, že ubožáka Dona Funara nechal odprásknout právě on.

Jen ať přijde. Zatímco tady bude hrát hru na zdrceného, tak rodina Dona Messiny mu odpálí veškeré sklady lihovin.

A můj věrný Francesco připraví překvapení pro vraha mého přítele.

„Mám… problém. Jako nedávno spousta lidí. Umíte ho zrušit, že?”
Nora chvíli nevěříčně zírá. Poslednímu člověku sundávala telepatickou pojistku před dvěma měsíci. Kdo to vydrží takhle dlouho? Nemoci nikomu říct, že z vás někdo udělal loutku a donutil vás spáchat zločin? 
„Nemám moc času,” řekne žena. „Umíte to zvrátit?” 
„Jistě.”
Nora se vzpamatuje a ohmatá její emoce. Je v nich zapletené černé pavoukovité kouzlo. Nora najde slabé místo a zatáhne. Pavouk se rozplétá, z hlubin se noří nezřetelný obraz.
„Hotovo.” 
Za rohem se objeví Adam. Nora mu věnuje úsměv. 
Žena se fofrem rozloučí a zmizí zpátky v autě, kterým přijela. 

Tančíš v mé síni,
myslíš si, že máš moc,
ale věz, že nemáš nic.

Já jsem tvým králem,
tichým tvým pánem,
přání mé je rozkazem!

Celý tvůj život, vše, co je tvé,
zařízeno bylo mou rukou,
protože já jsem tvým bohem!

Bez přestávky, pořád a navždy,
pobavením pro nás, smrtelníku,
v životě i v následující smrti.

Tak bojuj dál, vzpouzej se,
avšak neunikneš, neutečeš,
smrt novým začátkem bude.

Dokola a znovu, smrt se životem,
zrození a život, jenž neustává,
vše, co se jen opakuje.

Tak se toč dál, má loutko,
a až se tvá duše rozpadne,
opona na zem dopadne.

The neurons fire gently, but firmly; the inner monolog equivalent of a polite cough. So, my brain says, let me get this straight. You're doing a drabble challenge while on vacation, in Czech. Again."

"Yes?"

How many years has it been now? Do you even speak Czech?

"Honestly, I've lost count. And ne, I mean, no."

There is the faint impression of a sigh. Okay. Just... Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv! 

"I won't be."

I thought you said you didn't speak Czech. 

I don't, of course. But I get the general idea. Ano: Tak jsem tady. 

"Tak si běž!"

"Myslíš to vážně?"

"Co myslíš?"

"Nevím."

"No to bys teda ale měl!"

"Ale jak to mám vědět?"

"Víš co, dělej si, co chceš."

"Já tam chci jít."

"No tak si běž!"

"A tobě to nevadí?"

"Copak ti záleží na tom, co si myslím já?"

"No jasně, že záleží."

"Tak nechoď..."

"Dobře, nikam nejdu."

Podíval se na ni.

"Vidím, jak smutně koukáš. Běž, prosím tě!"

"Ne, já budu radši s tebou."

"Nelži!"

"Nelžu!"

"Vždyť vidím, že chceš!"

"No dobře, tak chci."

"Já věděla, že jsi mi lhal! Proč mi lžeš!"

"Protože tě miluju!"

"Jsi hroznej!" zařvala za odchodu.

Je to tragédie, když po silném vládci nastoupí ovlivnitelný slaboch. 
Přesně to se stalo po smrti Balduina IV. v Jeruzalémském království, kdy se králem stal Balduinův švagr Guy de Lusignac. 
Ten v touze po věhlasu svého předchůdce, shromáždil nejpočetnější křižáckou výpravu, aby se postavil vůdci muslimů Saladinovi. Ne všichni jeho vazalové s ním sdíleli nadšení pro boj s nevěřícími a málem se jím podařilo, Guye přesvědčit, aby zůstal za hradbami Jeruzaléma. Bohužel velmistr řádu templářů zmanipuloval  pošetilého krále a ten přes odpor baronů vyrazil do boje. 

Následná bitva u Hattínu dopadla  pro křižácké vojsko katastrofálně a znamenala konec Jeruzalémského království.

Je podzimní podvečer a po dobře vykonané práci kráčejí po venkovské silnici dva staříci. Zezadu zdáli se ozve vrum, vrůůůům, zvuk se chvíli přibližuje, a najednou kolem nich projede na motorce bezhlavý muž, několikrát se zakymácí a jako loutka, které přestřihli provázky, se zřítí i s motorkou do příkopu.

Muži na sebe kouknou, pokrčí rameny, a jdou dál. A najednou zase zdálky vrum, vrum, vrůůůům a opět kolem nich projede bezhlavý chlap na motorce.

Když se to opakuje po páté, ten jeden stařík se zamyslí a říká tomu druhému: "Hele, Franto, neměl by sis tu kosu dát na druhý rameno?"

"Mně se ten Erasmus nějak nezdá," prohlásil Valdemar Swordson, uznávaný kovář a Henrikův otec, "s lidmi se přece nestýkáme už celá staletí."

"To by neměl snad být takový problém," usmál se Henrik. "Vždyť tam přece už i vycházela naše literatura, a celkem úspěšně..."

"Myslíš ty dětské knížky, co je u nich překládal nějakej Tolkien?"

"Přesně ty! Díky nim budou mít představu, co od trpaslíka čekat, a zbytek už jim nějak vysvětlím."

"Když myslíš... Spíš aby ses ty nedivil, jací jsou to barbaři. Neumí kovat magické předměty. Dovedeš si představit ten život, bez magotechnických vychytávek jako kyrys s zabudovaným drbačem zad?"

Před provizorními lavicemi stálo čerstvě vyrobené loutkové divadlo.
“Hezky ho Bibi udělala,” chválila Anna. 
“Nelezte mi do sýrárny, nebo vás přerazím” houkla z jeviště loutka čarodějnice.
“To mám být já?” hlesla Anna.
“Králi Václave!” vykřikla královna. “Jdeš zase do hospody? Ty budeš ráno vypadat!”
Hlediště zašumělo. Maruška se vyděsila. “Vašíku? Takhle přece nemluvím?”
“Dám jenom jedno nebo dvě,” odpověděl král. “Slovy dvanáct.”
Vašek jen polkl. 
Mezitím se královský pár na sebe zlostně rozkřičel. Vzápětí se křik změnil ve smích. Loutky se objaly. 
“Ty jsi můj myšáček,” zavrněla královna. “Večer ti ukážu-”
“A dost!” vykřikli unisono Lukáš a Bibi. “Pepino! Domů!”

„Neblbni, ty vole, vždyť ti to sluší,“ snažil se Únor.
„Duše básníka si žádá své! Toužím po vzrušení, špetce bláznivin a módním sestřihu!“ zvolal Březen a byl pryč.
„Jo, takže k tomu kadeřníkovi jde nejspíš proto, že je to sexy magor…“

Březen trpěl. I to bylo neodmyslitelnou součástí údělu všech poetů, ale docela by se bez toho obešel. Nechápejte to špatně, s účesem byl spokojen, ale cítil podivný diskomfort. Dokonce i jeho aleatorní mysl zaznamenala, že něco není v pořádku. Něco chybí…
Jedna noční hodina.

„Únore, ty se s maestrem znáš?“
„Á, už ti doteklo, proč mám jen 28 dní?“

"...a tenhle drak si vyhlídl krásnou princeznu ze zámku."

Otevřela dveře od domu a zaslechla mezi dveřmi útržek jejich hovoru. Usmála se, sundala boty a vložila je do botníku.

"Jenže ta princezna za drakem jít nechtěla, tak si na pomoc zavolala prince Edwarda. Edóóó." 

Pozvedla překvapeně obočí, když její manžel pozměnil hlas a snažil se napodobit vysoký ženský hlas. 

"Edward přiběhl s mečem za drakem. Chlapsky to probrali, dali si hrníček piv-...limči a pohádky byl konec." 

Zavrtěla nevěřícně hlavou nad jeho fantazií. 

Nakoukla do dětského pokoje. Hugo seděl s otevřenou pusou a upřeně pozoroval loutkové divadlo, které ovládal Antoine. 

“Jsi si tou medicínou jistá? Ještě si to rozmysli,” promlouvá mi do duše manželka bratrance přes koleno, mladá onkoložka. 

Samozřejmě, že jsem si jistá. Nenechám se zviklat. Musím to zvládnout. Vždycky jsem to zvládla. Jak špatné to může být? 

Příšerné. A pak ještě horší. Vždy, když člověk narazí na dno, chvilku se na něm podusí, pod tlakem okolností ho prorazí a zjistí, že tohle vlastně žádné dno nebylo a dá se klesnout ještě hlouběji. 

První chyba. 

První nedobrovolný neplacený čtyřhodinový přesčas. 

Vyčerpání.

První sdělení o úmrtí. 

Nevyspání. 

První resuscitace. 

První noční můry. 

Na něco se prostě nedá tak úplně připravit. 

"Klíšťáku stopy, Jorcho dveře!"

"Ani prd, sem už hodně dlouho nikdo nechodí."

"Vypadaj zamčeně, a ať se picnu, jestli tam neni nějaká past."

"Tak buď jí odtentuj, nebo jí zkusim vydrsnit."

"Zadržte, pošetilci, mám lepší nápad," zadeklamoval teatrálně Fleuriot. 

"Tak se nenech prosit."

"Ale nebudete držkovat, když se vám to nebude líbit, jo?" dodal potměšile.

"Dělej už!" - trojhlasně.

Za půl minuty se z vedlejšího polorozhrabaného hrobu vysoukala mrtvola.

"Co? To ty? Vod kdy fušuješ do nekromancie?"

"Technicky, to NENÍ nekromancie, je to pseudoanimace - ovládám jí přímo, jako loutku."

Mrtvola se klátivými pohyby rozeběhla do dveří krypty.

Prásk!!!

Rozmetala ji past.

„Co má být tohle?“ Syrilovi se sevřel žaludek, když před ním jeho matka zamávala kusem potištěného flimsiplastu, jen co vešel do bytu.
„Ty jsi otevřela můj dopis?“
„To je všechno, co k tomu řekneš?!“
„Řekl bych ti o tom…“ 
„Opravdu? Nebo bys prostě zmizel jako tvůj otec?“
Syril se zhluboka nadechl, ale Eedy pokračovala: „Morlana 1! Kde to vůbec je?“
„Ve vnějším okraji.“
„Vnější okraj?! To nemůžeš myslet vážně! Vždyť v takové necivilizované divočině tě tak akorát někdo zastřelí!“
Syril sebral veškerou odvahu. „Nerozmyslím si to,“ prohlásil neochvějně.
Taková ráznost ji na chvíli zaskočila. „Aby pak nebylo pozdě,“ ucedila nakonec.
 

Lodě se blížily ke břehům. Štíhlé siluety ladně prorážely vlny, poháněny plachtami i potem veslařů. Odysseus zachmuřeně pozoroval blížící se pobřeží. Musí se vylodit co nejrychleji.

Hektor zachmuřeně pozoroval blížící se lodě. Obránci stáli připraveni na břehu, odhodlaní zabránit vylodění, nebo ho alespoň oddálit. Neusnadní jim to.

Vysoko nad nimi bohové napjatě čekali. Zeus na okamžik zvedl zrak z bojiště a pohlédl na protější stěnu olympské síně. Od podlahy po strop byla plná poliček, v každé z nich hliněná figurka.

Ve chvíli, kdy byla na trojském pobřeží prolita první krev, jedna z figurek se roztříštila na střepy.

Brzy následovaly další.

Alžběta pověsí mokrou utěrku na hambalku. 

"Tak já půjdu, mami."

"Dneska ne, Běto."

"Mami!"

"Řekla jsem ne. Ani dneska, ani jindy."

Alžběta schová ruce pod zástěru a mačká pěsti, až to bolí. Hořkost stejně zatlačit nedokáže.

"Loni jste mi Járu předhazovali a teď najednou není dost dobrý?!"

"Ještě loni by o tebe ani nezavadil, ten tvůj Jára. A i kdyby zavadil, jeho otec by mu to vymlátil z hlavy. Nejbohatší sedlák a holka z chalupy, to tak."

Máti umí udeřit na bolavé místo.

"Nemůžete mě tu držet."

"Nejde jen o tebe. Rozhoduješ i za nás, víš to?"

Venku zakokrhá kohout.

"Koukej se sebrat," zadívala se Anna Lightwoodová přísně. Matthew Fairchild, toho času zpitá troska na podlaze luxusního šantánu, ovšem věděl, že pod tou její tvrdou maskou je bytost stejně ztracená a křehká jako on sám.
"Nepůjdu," řekl Matt jako vzpupné děcko.
"Nevím, co tu předvádíš za divadlo, ale napiš si jiný part," trvala na svém Anna.
"Ty máš tak co mluvit. Hraješ si na co? Na muže? Ty tvoje fraky a žakety a zástup děvčat, která si vodíš na provázku jako loutky. Co je to jiného než trapná hra?" 
Ťal do živého. Anna se zamračila. 
Matthewa Fairchilda omráčila její pěst.

Chtěla si sjednat cestovní pojištění, ale ke svému znepokojení ji zaměstnankyně pojišťovny začala cestu rozmlouvat. „Bosna je nebezpečná ve všech směrech,“ říkala. Ale paní Patrície si to nenechala rozmluvit. „No tak když jinak nedáte. Ale pak se nedivte, když Vám pojišťovna neproplatí nečekanou událost.“

Patrície se divila. Něčemu jinému. Od chvíle, co přistála v Sarajevu, nemohla přestat valit oči. Nad laskavostí a vstřícností lidí. Od hostitelů, přes obsluhu v restauracích, až po náhodné lidi na ulici. Nad historií města, které tolik zažilo. Nad nekonečnou krásou krajiny, která si tolik protrpěla. Nad tím drahocenným málem a duševní hojností této nádherné země.

Stojím v umývárně a hledím na... bránu. Otevřenou.
„Já vim, na co myslíš,“ vytrhne mě ze zadumání Gwen. „A říkám ti - nedělej to.“
„Chceš za baziliškem,“ odhaduje San.
„Jo,“ odpovím a čekám, že se Gwen nadšeně přidá. Ta mě ale překvapí.
„Nedělej to.“
„Proč? Je to veskrze bezpečný...“
„Nedělej to.“
Pokrčím rameny a nakouknu dovnitř...
„Nedělej to.“
A natruc jdu dál.
...
„Unk?“
...
Návrat mi zabral celou věčnost.
...
„Nechci to slyšet!“
„Co nechceš slyšet?“ nevinně se táže Gwen.
„Byl tam bazilišek?“ ptá se San.
„Jo. Byl. Bazilišek. Kompletně mrtvej. Rozkládající se. Hrozně smrdící bazilišek!“
„Já to říkala.“
Nechtěla jsem to slyšet.

Čajoffna v nejvyšším patře Zapovězené... eh... KD Chotěboř ospale mžourala. Blížila se desátá večer, bylo nutno provést pravidelné rituály (procházka ke Kouli, vyzvednutí střízlivých, leč unavených kamarádů apod.) a taky jít spát.
"Hele, tady je ještě nějaká přednáška," zazvonil jasný hlásek nováčka, jedné ze skupinky písklat vyšlých z deváté třidy.
"Úvod do problematiky PWP. To zní technicky. Půjdem na to? Má to nějaká Ness."
"No, můžem..."

"Dámy?" vmísil se do debaty nový hlas.
Ostřílený, mazácký a obeznámený se všemi nástrahami, které číhají na lumíky a písklata.
"Radím vám, abyste tuhle přednášku vynechaly. Je... pro dospělé."
"My to zvládnem!"
"Jak myslíte..."
 

"Zavolám tam, Martho. Ne, půjdu tam!"

Ctihodný obchodník Aristides Protopsaltis rozčilením až nadskakoval, ale žena ho zpražila: 

"Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv. Dopadne to jako minule!" 

Smutně hleděli na popleněné regály vykradeného obchůdku.

"A zrovna jdu," urazil se Aristides.

Policejní služebna nebyla dost daleko, aby vychladl.

"Dobrý den, co pro vás mohu udělat?" přátelsky se usmál strážmist Vajzhaupt.

"Nic," odsekl Aristides. "Zase nás vykradli a vy zase nic nevyšetříte."

"Zase ti gangsteři? Už pojedenácté?"

"Zase. Ale jeden místo kradení sežral kourabiedes z košíku na pultě."

"Promiňte, ale to je neřešitelný případ."

"Zase? Najmu si soukromé očko!"

Hnusný, smradlavý…člověk. Ubožák, tak neschopný a přitom arogantní.

Bez obav, jednu holku ještě zvládnem.

To určitě. Trinity jeho „pečlivě vycvičené muže“ rozmlátila na kaši a ani se nezapotila. 

Co hůř, unikla i jim. Když se nad tím zamyslel zpětně, uvědomil si, že to byl okamžik, který vedl až sem.

Teď ale všechno skončí. Zlikviduje Nea a celé hnutí odporu se zhroutí jako domeček z karet. Zlomit Morphea bylo báječné. Zničit Nea bude ještě lepší. Neměl sem lézt, pitomec. Myslí si, že je něco víc. Výjimečný, snad dokonce vyvolený. Kecy, měl jen štěstí. 

Agent Smith se ďábelsky usmál a rozběhl se…

„Já se nudím,“ postěžovala si Lily. „Pojďme si zalétat.“

„Moc práce.“ S dospělým Jamesem byla nuda. Otočila se k Albusově pokoji.

„Tam bych nechodil,“ upozornil James.

„Proč?“ Albus s ní nikdy problém neměl.

„Má tam návštěvu.“

„Nikdy dřív si nezval návštěvy.“

„Nikdy dřív neměl kluka,“ nadhodil, doufaje, že to Lily dojde. Marně.

„Se Scorpim jsme kámoši.“ S mávnutím ruky otevřela dveře. Bezstarostnost ji rázem opustila. Naskytl se jí pohled na… věci. Pochopila, co se jí James snažil naznačit.

„Klepat!“ ozval se Albusův hlas.

Rychle dveře přibouchla.

A tak se Lily naučila, že před vstupem do cizího pokoje je vhodné zaklepat.

"Jen mi řekni proč, Publie," oslovil Augustus jednoho ze svých nových příbuzných, manžela své praneteře.

Publius Quinctilius Varus se nezamýšlel. "Protože jsem toho pro Republiku vykonal mnoho." Neřekl, že cítí, že si zaslouží odměnu. "Chtěl bych v tom pokračovat."

"Ale jistě, jistě," Augustus mávl rukou. "Nechápu proč Germanie? Je tam zima a vlhko. A to jídlo.... Ty lidi..." Kysele pohlédl směrem k severu a otřásl se.

"Není to tam tak zlé. Třeba takový Arminius se umí chovat jako Říman. Teda jako člověk." 

"Budu ti věřit," přislíbil panovník teplého, civilizovaného a známého Říma.

"Nebudeš litovat."

"Snad," zamručel princeps a otiskl pečeť."

„Nesmíš tam chodit!“ Markéta křičí na brášku. 

„Zkamení,“ otáčí se na maminku. 

„Nevymýšlej a oblíkej se,“ diriguje dcerku. Osmiletým holčičkám rodiče nevěří. Táta je na syna hrdý. Roste z něj chlap.

Filip začíná nabírat. V bunkru se pozdní příchody netolerují. 

„Já ještě musím,“ holčička okouní v předsíni.

„Pořádně zamkni,“ chytá máma kloučka za ruku. „Doženeš nás.“

Markéta zády k zrcadlu vypouští svůj stín. Proklouzne pode dveřmi jako půlnoční kočka a na schodech se přitulí k bráškově botě. 

Nikdo si nevšímá. Až pozdě v noci se k Markétě stín připlazí pod peřinu. Ztvrdlý na kámen a ledový. Už není jen její.

„Chci to tam jít prozkoumat. Ten tvor tam neměl co dělat. Mělo jít o zabezpečenou oblast, neměl se tam vůbec objevit,“ začala být Eremi naštvaná.

„Ale rozumíš tomu, že nám začínají jarní práce na poli, nemůžeme s tebou poslat nikoho dalšího. A sama budeš riskovat, to doufám víš.“

„Vím, ale pokud je to zabezpečená oblast, jak říkáš, tak to nebude tak strašné,“ dodala sarkasticky. „Prostě tam půjdu, dokud je jeho stopa aspoň trochu čerstvá.“

„Dobře, já tě varoval, ale pokud tě ztratíme, budu pěkně naštvaný a na pohřeb ti nejdu. Tedy pokud tě neodtáhne do hnízda a nebudeš jen nezvěstná.

Petunie vší silou mačkala dopis určený sestře, pokusila se ho roztrhat, spálit, všechno marné.

"Nepůjdeš, slyšíš?" křičela na Lily, ale nebylo to k ničemu. 

Lily, oči rozzářené, už byla hlavou jinde. Ve světě čar a kouzel, který Petunie nikdy nepozná. 

"Nepůjdeš, může to být nebezpečné," snažila se Petunie.

"Ale já tam patřím," řekla Lily a jako by vůbec neviděla sestřin smutek. 

Rodiče se dmuli pýchou, zatímco Petunii stravovala její vlastní žárlivost.

"Nechoď. Bojím se být sama," špitla nakonec, když měla Lily sbalené kufry.

 Lily ji objala, pevně a láskyplně, ale názor nezměnila.

"Tak si jdi," řekla jedovatě, aby zakryla slzy. 

To máte tak. Rozhodl jsem se být svým vlastním pánem. A tím 'rozhodl' rozumějte 'po pár měsících utekl z korporátu'. Měl jsem síť kontaktů, nulové závazky i střechu nad hlavou, takže proč trochu nezariskovat a doufat, že mě uživí lektorování.

V pět ráno jsem sedl na metro, přejel z konečné na konečnou, nasedl na autobus, vystoupil uprostřed pole, přeběhl tři pruhy dálnice, přelezl svodidla, přeběhl dálnici a došel na ranní lekci. Skončila v devět, já celý proces zopakoval v opačném pořadí a odpoledne znovu.

Po třech letech jsem dal přednost státnímu školství.

Někdy se mi po skákání přes svodidla zasteskne.

Ve stopách Otce kráčet není radno,
jeho slabost tvou silou musí se stát.
Choď tam, kde Bohu není přáno
a toho nejdražšího budeš nucen se vzdát.

Thomas si pomyslel, že by ho docela zajímalo, jestli Orákulum někdy někomu opravdu poskytlo odpověď místo vyvolání ještě více otázek

„Ještě si to můžeš rozmyslet,“ připomněla mu Sestra Helena, když viděla jeho pobledlou tvář. „Nikdo tě nemůže nutit odcházet, víš to, že jo?“
„Vím, ale já musím,“ přinutil se k úsměvu. Snažil se nedat na sobě znát, jak velký má strach.

Helena to chápala, i když ji mrzelo, že přijde o svého jediného přítele.

Dal*a jsi mi svobodu, svobodu dětí Božích.

Dal*a jsi mi zrak, sluch a ruce, které umí obejmout, nohy, které smí chodit po horách, mysl, která umí žasnout, i srdce, které může milovat.
Dal*a jsi mi svobodu jít tam, kam jít chci, a nejít tam, kam nechci. Dal*a jsi mi dokonce i svobodu jít tam, kam nechceš, abych šla - svobodu sejít z cesty a bloudit, utéct daleko.
Necháváš mě se vzdalovat a překvapeně zjišťovat, v jaké temnotě jsem skončila.
Ale taky mě necháváš vracet se domů.

Dostala jsem svobodu, a tak se ji snažím žít. S rozumem. S láskou. S vděčností.

Obloha měla šedou barvu a ta šedá se propadala až k zemi. Dole do ní vrůstaly skály. I potom všem byla Země krásná. Zvlášť patrné to bylo v porovnání s betonovým monstrem za Kateřininými zády. Oficiálně tomu říkali jinak, ale nebylo to nic než mrazák. Místo, kam uloží těla a zastaví jejich čas.

Kateřina řekla nějaká slova, kterými se s Marou rozloučila.

Nahoře, nad vší tou šedou a v modři nekonečné až do černa, je druhé monstrum. Tentokrát z uhlíkových kompozitů. Ti, kteří zůstávají, mu neříkají nijak. Tam odchází duše a okolo nich běží jiný čas.

Za Marou zapadly dveře.

Chris nejásal, když se jeho sestra přidala ke smečce (jak chceš, ale brečet mi nechoď!).

Lidi si nezvykali snadno - na ztrátu soukromí, na mrazivý pocit, když alfa zavrčel, na tah, který je nutil k podřízení.

Zkurvení vlkodlaci, říkal Gordo.

Mystické měsíční sračky, říkala Jessie.

Banda nahatých pokrevních příbuzných, říkal Rico.

Kteří chrápou na jedné hromadě, dodával ještě (než začal usínat s nimi).

Ale když stáli bok po boku proti nepříteli, když vzduch hřměl vlčím vytím, když je prostupovala píseň 

smečkaláskabratrsestradomov

na ničem nezáleželo.

Nikdy se necítili tolik doma.

Nikdy tak nemilovali.

Nikdy nebyli tolik milováni

    Mrazák je kámoš, nejlepší kámoš šetrné hospodyně. Uchová půl porce toho, lžíci tamtoho, proužek papriky na lečo a kost ke kostičce odřezky na domácí bujón.

   Mrazák je trenér. Neudržuje svěží jen potraviny, udržuje svěží vaši mysl.
   Jdete do mrazáku pro rybu...
   Bum, letí zmrzlé kuře k zemi, trénujte postřeh!
    Tahle hnědá věc jsou švestky, nebo guláš? Trénujte paměť.
   Jak to tam narvat všechno zpátky? Využijte prostorovou představivost, jemnou motoriku, management vzteku, jazykovou vybavenost! A umění prohrávat.
   Na závěr procvičte kreativitu. Když venku zbydou čtyři mražené jahody, kostka filé, listové těsto a litr kuřecího vývaru... tak, hodně štěstí a dobrou chuť.

„Pecka. Beru bubny,“ zajásal Vincenc. A rovnou předvedl ukázku svého umění na odhozeném kýblu. 

„Je to folková soutěž," pokusila se ho zchladit Klaudie. Marně. Neposlouchal ji nikdo. Felix už zase bušil do kytary a Walter vypadal zamyšleně.

„Mám docela slušný hlas, zamumlal. „A kdybychom postoupili...“

Touha po slávě z něj doslova odkápavala.

„Přeskočilo vám všem,“ zhodnotila to Klaudie. „Tak si klidně jeďte. Ale já se zesměšňovat nebudu,“ dodala a vyrazila pryč.

„Počkej!“ křikl za ní Felix, ale buď přes Vincence neslyšela nebo ho ignorovala. Každopádně se ani neohlédla.

„Ať si jde,“ mávl rukou Walter. „Až budeme slavní, bude ještě litovat."

„Půjdu, kam chci a nikdy mě nedoženou,“ Martiny nohy v barevných legínách svítí v šotolině kousek pod sedlem. Ještě zvládá zpívat. 

„Jasně. A co přesně si musíš přiznat?“ pokouším se ji zpomalit. Krok, sun, vzdech. Pitomej krpál.

„Nech ji, zase bude skučet,“ Rita poskakuje kolem mě jako koza. „Proto jsme tady. Aby problémy zůstaly dole.“

Hlasitě funím. „Uděláme si jiný. Nakonec se to sečte.“

„Nebo vynásobí!“ Marta má netopýří uši. „Oplakáno mám. Teď už jen zapomenout.“

To určitě. Odpustit možná, zapomenout nikdy. Zvedám oči k nebi. „Slunce, hory, mraky, umět chtít, to co mám,“ přidávám se falešně.

Papírový drak zavětřil.

„Tak si tam jdi, ale pak se nediv, že to bude naposled!"
„Co ti pořád je?! Nic se mi nemůže stát, je to hlídané!" Zasmál se, jakoby šlo o vtip. Bez obav z toho, že by mohl zemřít. Jakoby smrt byla něco nepředstavitelného.

Ustoupila jsem. Ne proto, že bych s ním souhlasila, ale proto, že byl nepřesvědčitelný a nic, co bych řekla, by tomu nepomohlo.

Dveře se zabouchly. Hlasitě, prudce, z předešlé hádky.

Čekala jsem. Nejdřív minutu, potom dvě, tři, deset.

Rozlehlo se ticho, příliš hluboké na to, abych v něm neviděla všechno, co v něm nebylo a ještě víc.

"Říkám ti, nedělej to," ozval se Alex. 

"Neříkej mi co mám dělat, už toho mám dost!" odsekl mu S. 

"Jestli tu nabídku vezmeš, S, tak se živý nevrátíš. Dej na zkušenějšího." 

"Co ty o tom můžeš vědět X, jsi v tomhle byznysu jen o chvíli dýl, než já."

 Alex si povzdechl:" To možná ano, ale taky jsem opatrnější. Říkám ti naposled, nestojí to za to." 

S se jen ohlídl a dál už nepochyboval. Šel do toho. 

Co mohl Alex dělat, jen se bezradně díval na odcházejícího S. Bude mi toho kluka líto, pomyslel si, a jel domů za svou Sofi.

Pusť mě tam!

Snažím se ignorovat randál nesoucí se celým domem.

HÉÉÉÉÉÉÉJ!

Přidávám hlasitost televize Nebudu teď vstávat

POMÓÓÓÓÓÓÓÓC, TÝRANÉ ZVÍŘÉÉÉÉÉÉÉ!!!!

TVL to se fakt nedá... Vstávám z křesla a jdu za autorem kraválu k oknu. 

"Fouká tam."

Já tam musííím

"Prší tam."

Honéééééém

"Už jsi tam dneska byl čtyřikrát."

Otevřííííííí

"Vážně myslíš, že se počasí za půl hodiny změnilo?"

Ty jsi jen člověk, tomu nerozumíš!

"No jak myslíš... tak prosím. Padej ven!"

To NÉ, vždyť je tu šílená zima, co to má být! Pusť mě hned dovnitř!

Chtěl jsi tam, tak si to teď užij. Nashle za půl hodiny!

Zlaté vlasy, jasné oči černobrvé, carevič Ivan je překrásný muž. Urostlý jako jedle, v tanci hbitý, v boji odvážný, pod hustým knírem smělý smích, bohatýr udatný. Každičká panna se za ním s povzdechem otočí. Marně. Jen tu stejné pověsti, nejurozenější, nejsmělejší, nejkrásnější v světě širém hledat touží.

Dvakrát jej otec, báťuška car, na cesty nepustil, potřetí slzu setřel a nerad požehnání dal – život nezastavíš, osudu neporučíš a rovný rovného si hledá.

Leží teď, odpočívá, zlatá hlava carevičova, na poli bitevním, vprostřed druhů zrubaných, od těla hladkým sekem oddělena.

Každý má nějakou tu pověst.

A Marja Morevna je zkrátka strašlivá carevna.

„Zbláznila ses? Viděli jste se jen párkrát!“ zaječí dívka.

„Na tom nezáleží! Miluju ho, chci být s ním!“ oponuje její mladší sestra. 

„Nemůžeš milovat někoho, koho skoro neznáš!“ 

„Co ty o tom víš?“ prskne na ni to téměř ještě dítě. „Beztak mi závidíš!“ 

„Tak si za ním jdi, ale pak se nediv,“ zasyčí na ni dívka a práskne za sebou dveřmi.  

Za dva dny je postel její mladší sestry ve společném kamrlíku prázdná. V hostinci o ní nic nevědí. 

Mělas pravdu, sestřičko. Když se zvedám ze země, kam mě srazila jeho silná ruka, už vím, že mi nebylo co závidět. 

Bojíš se, váháš, zda za něj vstoupit. Zástěna zastíní jasnou mysl. Realita se tam stane snem. „Nechoď tam,“ varuje tě rozum. „Pojď dál,“ láká tě čím dál silnější touha. Opovážlivost skanduje: „Jdi do toho. Hurá!“ Poslechneš ji. Rozum dostal roubík. Žádostivost mu zavázala oči.

Tak teď se nediv! Tvoje nohy se proměnily v ocas mořské panny. Zachoval si zelenou barvu a zároveň se přelévá do tvaru leoparda. Zlověstně cení zuby. Nemyješ si ruce jako Pilát, avšak postranní úmysly zakrýváš rukavičkami. Prošla sis vnitřní metamorfózou, kterou symbolizuje motýl. Letí v ústrety vzpomínkám černým jako uhel, vzpomínkám na toho, který tě opustil.

Kolem něj vířila sametová můří křídla. Hladila bílé čelo, otírala se o nos i o rty, vytvářela tóny, zvuky a ozvěny. Metoděj Orf nastražil uši.

„J d i sss i!”

Tu melodii dobře znal. Byla falešná jako nejkrásnější dospělé úsměvy. V lebce mu tepalo a ve spáncích pulsovala krev, když z hlásek vznikala slova a jednoduché věty se propojovaly v souvětí.

„Spratku! Máš přece vlastní hlavu, umíš se o sebe postarat sám! Do toho, dokaž to! Klidně to udělej!“

Metoděj si zacpal uši a ponořil se do tmy. Roj ho zakryl živou peřinou těsně předtím, než zazněl závěrečný nápěv.

„Táhni! Už se nevracej!“

"Myslela jsem, že je z jinýho těsta," povzdechla si paní K a oblažila pana K vyčítavým pohledem.

Ten se jen protočil a ztěžka zadýmal.

"Myslela jsem, že tu s náma zůstane. Víš... alespoň na kávičku." Zaúpěla.

"Podívej se na nás," pan K už to nevydržel. "Už je velkej kluk a nemůžeš čekat, že tu bude pečenej vařenej..."

"A proč ne? Proč ne?!" Paní K už propadala zoufalství.

"Protože jsme smažky!" Utrhl se pan K. Pak si potichu povzdechl: "Protože jsme v loji."

Ticho. Po tichu se paní K otočila na syna: "Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!"