DMD 2026

„Ahoj,“ zvedne Roman rychle telefon. „Voláš kvůli Adamovi?“  
„Kvůli něčemu jinému. Před chvílí mě navštívila další Markova loutka a chtěla odblokovat. Myslím, že dlouho váhala, protože jede v neobjasněné vraždě.“
„Počkej… ale nám žádná vražda nechybí. Měli jsme dvacet čtyři na celou republiku, z toho devět ve stádiu pokusu. Plus ta rvačku opilců a sražený adolescent u diskotéky. Ještě po nás všechno kontroloval GIBS.“  
„Mohlo se to stát někdy dřív.“
„Do háje. Víš detaily? Kdy, kde, jména?“
„Ne, ale Adam zahlédl oběť.“ 
Adam dodá: „Žena, asi třicet, odbarvené vlasy. Černé tričko, modré džíny. Celá od bahna, s modřinami na krku.“

O půlnoci je městská knihovna místem duchů. Tehdy se ze stránek knih začínají vynořovat tykadla následovaná pergaminovitými křídly. Schůze knihomolů začíná. Nejvyšší knihomol se postaví na telefonní přístroj v informacích jako na řečnický stupínek:

„Postupujeme dobře, ale naše snaha je stále roztříštěná! Každý si prochází jiný žánr.“

Odpovídá mu tiché mumlání z davu:

„Být, či nebýt…“

„Hynku, Viléme, Jarmilo…“

„Šedé buňky mozkové…“

„Od žida nebo ze spolku?“

„Ne, taštičku ne…“

„Kolegové, takhle to nepůjde. Budeme navštěvovat jednotlivé sekce hromadně. Začneme s klasickou literaturou…“

Můrky vzlétají a řečník končí motivační proslov:

„Naším primárním cílem je být sečtělý, takže pánové: Sečtěme se!“

Desítky, stovky, miliony identických bytostí. 

Horské svahy, kde obvykle roste víc pelyňku než trávy, si přivlastnily něžné a křehké fialové květy. Chvějí se v ranní rose, přes poledne se chtivě natáčejí za sluncem. Za mrazivých nocí schoulí blizny a sní o dlouhých, chlupatých sosácích.

Tančí v davech. Tlapy ani kopýtka je nevyděsí, predátorům se ubrání jedem. Sílu skrývají pod zemí. Cibulka vedle cibulky, po generace na stejném místě. Nájemní smlouva se skálou je nezrušitelná. Za vodu a nepatrný díl minerálů dodávají do Prokletije jarní poezii. Účinek spočívá v nadbytku. Jedinec tu neznamená nic, masa je nesmrtelná.

Jen drak je jeden.

Je zima, nebezpečná zima. Zima mrtvolného ticha, které svírá srdce a zastavuje dech. Čarodějná zima umírání a nesvobody, zima zakletá. Je zima, které se každý slušný člověk bojí. Zima, která Narnii zabíjí.

Ale pak, úplně pomaloučku, skoro neviditelně, se do světa začne prolamovat teplo. Teplo lásky a naděje, teplo vánočních rolniček a usměvavého muže na saních. Konvice čaje, pět šálků, miska cukru a konvička smetany. Dary, které připravují na boj, ale také nesou naději. Vánoční světlo života, světlo Aslanova návratu.

Teploměr ukazuje pořád stejně, ale v srdcích se něco mění. Přichází jaro, přichází mír. Ale nejdřív je třeba ho vybojovat.

Použil nehty a přidal na síle. 

„Máš přece vlastní hlavu,“ dunělo mu v uších.

Metoděj kývl, kam až ho vlákna pustila. Měl, a v ní… barvy se změnily. Před očima se mu začal odvíjet nový sen. 

V kukle se objevila prasklina. 

Pohnul uvolněnými dlaněmi. Sevřel kraje. Pořádně zatáhl. Můří křídla vyrazila čistě papírový tón a balicí papír s obrázky motýlů se roztrhnul. Pod lípou zavonělo jehličí. Chlapec se ušklíbl a vykročil do tmy. Měl vlastní sny a nebál se je použít. 

Do vlasů mu stekla kapička vosku. Podíval se vzhůru a koruna stromu vzplála jasnými světly vánočních svíček. 

Můry vzlétly.

„Prváci!… eeh, co to… dámy a pánové!… Ke mně!!!“ hulákal lehce zmatený Hagrid na nádraží v Prasinkách. Zvláštní bylo všechno. Nebylo prvního září, ale třináctého dubna. Pátek. Kouřící lokomotiva nepřitáhla několik vagonů, ale jen jeden. A na perón se ze zvláštního vlaku nevyhrnuly desítky hlučících studentů, ale tichý, rozpačitý hlouček několika dospělých lidí. 

„Dobrej den, já sem Rubeus Hagrid, šafář, hajnej a klíčník na hradě Bradavice a budu celej tejden vaším průvodčím.“

„Průvodcem,“ napověděl hlouček.

„Jo, průvodcem. Teďka si vás spočítám, esli ste šeci. Mělo by vás bejt štrnáct.“

„Třináct. Kamarádka onemocněla, takže nepřijela,“ ozvala se malá blondýnka. 

Hagridovi zatrnulo.

„Tak to by bylo,“ oddychl si Pluto, když mu počítač nahlásil explozi posledního droidího stíhače a ve vesmíru kolem letky Sirius zavládl klid. „Kdo přežil, hlaste se!“
„Sirius 2 v pohodě,“ zahlásil kapitán Trent.
„Sirius 3 taky,“ přidal se King.
„Sirius 4 má pár děr v plášti, ale žije,“ pravil Junk otráveně.
„Sirius 5 v pořádku,“ navázal Kress a Ozu, jehož kokpit momentálně připomínal saunu, ten správný čudlík po chvíli šmátrání našel taky.
„Sirius 6 nic moc, ale na Mstitele doletí.“
Komandér Zane tak mohl být spokojený, a taky byl.
„Zase všichni, jo? To mi Abby dluží dalších pět kreditů.“

Pan Barkley s panem Miltonem přecházeli po velitelské palubě, když jeho zrak padl na skupinu vězeňských lodí. Chiméra a Atlas se držely na závětrné straně fregaty. Třetí však na první pohled neviděl.
„Pane Miltone, vidíte Charlotte?“
Pan Milton se zastavil a zaměřil svou pozornost na severozápadní horizont.

Charlotte je dohnala v pozdním odpoledni. Kapitán Slaight si dal na čas, když se na stěžni Skřivánka zatřepotal signál vyžadující jeho přítomnost. Přivítání nebylo vřelé. 
„Kapitáne Slaighte, uvědomujete si, že svou liknavostí ohrožujete nejen svoji loď, ale celý konvoj?“
Snůška výmluv ji popouzela ještě víc.
„Pro příště už na vás nebudeme muset čekat.“

Sečtěme se, kamarádi, jestli nás je dost, 
taky jestli nepřebývá nevítaný host. 

Chceš srovnávat vybavení, nebo co tě tíží? 
Na značky a připravme se, výstřel už se blíží, 

Hnáni touhou po vítězství toužíme být první v cíli, 
jen Ypsilon předvádí všem vlastní intelekt a píli.

To sis chlapče spletl soutěž, zde není nač čekat.
Nežvaňte a připravte se, už začíná hekat!

Spermie se s vejcem střetly, všem rychlíkům popřál skon,
vejce dalo přednost jemu – zpožděnému Ypsilon. 

Že si zvolí zrovna jeho, kdo by to byl řek? 
Tohle dítě bude chytré, ale děsný šnek. 

Takhle, Rychlá střelo, vznik
tvůj bratříček Pomalík. 




 

Sylvie se pokusí o úsměv: „Ale děti… Já vím, to vás učí ve škole. Nikdy jsem neměla tuhle paranoidní stránku Budče ráda.“
„Mami,“ zasyčí Slávka ostře.
„Nedělej si starosti, kočičko. Problémy obyčejných beztak nevyřešíme. Proč si kazit den?“
Drahoš ztratí trpělivost. Osloví dámy u druhého stolku: „Promiňte, prý jsou tu nějaké potíže?“
Paní ihned rozhořčeně spustí: „To bych řekla! Začalo to o Vánocích. Slavnostní výzdobu přes noc servali. Pak začali chodit po lidech. Vánoční trhy kvůli nim skončily dřív. Vydírají, vyhrožují. Známý prodával skleněné ozdoby. Dvakrát mu všechno zničili, zaplatil, ale chtěli víc. Všichni mají strach. Policie je k ničemu.“

„Heleno?“ promluvil na ni znovu. A pak si všiml krvavé skvrny, která prosakovala skrz látku hábitu na jejích prsou. Tep ještě měla, jenže slabý.
S ochablým tělem v náručí vyklopýtal na nádvoří.

„Tady jste Bratře Mikaeli, v pořádku? Viděl jste Bratra Jonáše?“
„Nikoli, ale Sestra Abigail je raněná, už ji doprovázejí na ošetřovnu.“

Starší řeholníci se navzdory chaosu snažili zachovat klid. Počítali přeživší i hmotné ztráty. Rozptýlil je až on.

„Thomasi, co tu děláš? A kde– Sestro Heleno!“
„Zachránila mě. Bratře Mikaeli, mohl bych zůstat ještě pár dní? Jestli… Než se probere, prosím.“
„V žádném případě. Tvé poslání je jinde.“

The Library was quiet, despite the number of agents milling about. Nobody dared disturb the silence.

Whispers of the tomes sounded like swell of the sea.

"It happened before," Mouse spoke sotto voce. "Before our time. We can find the accounts."

Raven shook his head. 

"I'll listen to it from her one day. Once we..." ...recover the body.

Mouse would rather know now.

What if the enemies found out what Aniani is? If Swan didn't die quickly enough?

"Somehow dying never feels like the worst option," Raven said philosophically, apparently reading her mind. "Unless someone else needs to do it."

Look at you. Such a perfect little slave to the system. Loyal, obedient, never questioning, always trusting the Authority to tell you what to do. Is it any wonder that when they said they needed volunteers to do this so that many others could live, you were oh so eager to write 'die' in your metaphorical schedule for today?

Hi. I'm that little voice within you kept suppressed, sticking imaginary fingers in your soul's ears, going LALALALA I CAN'T HEAR YOU. The name is Doubt.

Cosmic irony that you finally chose to listen to me when the chamber doors closed.

Ráno 

„Fajn,“ vykoukl Doktor opatrně z TARDIS a okamžitě strčil hlavu zase dovnitř. „Pořád tam jsou. A zuří. Dlouho už nevydržíme. Potřebujeme sakra dobrý plán...“

Poledne 

„Rozjedeme to. Marto, připrav všechny květináče, čistič nádrží a kachničku. A ty, Jacku,“ otočil se, „běž. Vmíchej se tam, pozoruj, a hlavně nezapomeň dneska zemřít.“
Jack přikývl a vyklouzl ven.

Večer 

"Sláva!" všichni jásali a objímali se. Byli polomrtví únavou, ale achránili svět i sebe.

"Zato Jack vypadá nějak nabitě," všimnul si Doctor vzápětí.

„Splnil jsem plán na 1200 procent,“ zablýsknul Jack svým dokonalým úsměvem. 

"Jedna epická, pořádná smrt... 

 ... a předtím ještě jedenáct malých."

The note on his watch lit up in bright, friendly colors when Rimmer woke. Remember to die today! :)

Early on in the history of the continuum, it had been discovered that 300 years was the maximum lifespan an Ace iteration could complete while remaining relatively sane. Thus, any Ace that managed to survive that long, had to... reboot. 

The process was simple: Concentrate, exit your body, and re-enter. Up the ziggurat, etc. 

Rimmer inhaled, and-

Rimmer exhaled, gasping at the lifeless body on the floor. "There's been a murder! Hang on, who is that? Who am I?"

The cycle continued. 

"Dnes nezapomeň zemřít."

Zní to krutě.

Ale ona ví, že to nemá být o něm.

Ale jen o ní.

O tom, co musí nechat jít...

Kouř. Oheň.

Pracují rychle. Pohybují se s přesností. 

Zrovna odklízí část sutin, když se z vysílačky ozve.

"Máme ho, vraťte se zpátky."

Už se chystá otočit a jít, když se ozve.

"Amy pozor!" Někdo ji odstrčí a pak... Rána.

Prudce se otočí. "Liame!!" 

Jeho tělo nehybné pod dřevěnou traverzou.

Během vteřiny je u něj.

"Ne! Zůstaň se mnou lásko..." 

Brání se, když jí od něj odtrhnou.

Nechce ho ztratit.

Smrt je ale mocnější než láska...

“Očekáváte, že budu mluvit, doktore Mortimere?”

“Ne, očekávám, že zemřete! Podívejte se! Tady mám váš diář. Měl jste na dnešek v plánu zhatit plány doktora Mortimera, ale já to přepsal na ‘zemřít’.”

“Vy jste vskutku ďábelsky šílený, doktore. A jak si to představujete?”

“Tento bazén je plný piraní, oberou vás do poslední kostičky.”

“A co mi zabraňuje, abych vás tam nyní během naší konverzace žďuchl?”

“Vůbec nic.”

Agent 007 se otočil, spoutanýma rukama se ohnal po doktorovi a v okamžiku se hladina zvířila těly hladových ryb. Agent ve vzduchu zachytil diář.

“Doktore, je neslušné psát vlastní schůzky do cizích diářů.”

Arkebuza jí způsobila další modřinu, jak ji kdoví po kolikáté přehodila na druhé rameno. Cítila, že je lodní pytel o něco lehčí než před chvíli, ale neměla vůli zastavit a zkontrolovat, o kolik se trhlina zvětšila. Co noha nohu mine drala se tvrdohlavě dál a dál do hor. Jak se blížil večer, byl Eneridův obrys znatelnější. Už mysela jen na to, jak se schoulí někde pod strom o nechá si o svém manželovi znovu zdát. Usmála se na něj, když kolem ní proplul. Jen si přála aby tentokrát zemřel rychle. Aby se jeho strašný osud neprotahoval jako několik předešlých nocí.

Agitátor Mrzena by byl s těma svýma ohnivýma očima krásný chlap, kdyby do úmoru neotravoval s pitomejma politickejma řečma.

Alžběta se s ním setká na lesní silnici. Mrzena zastaví motorku, a hned, že ji sveze a ať prej se nebojí, že ji neukousne.

No to tak, s takovým hadem se vozit, radši to uhne do lesa. 

Mrzena by ji snad i mezi stromy chtěl s jawou honit, našlápne motor jednou, podruhý.

Alžběta letí houštím: chcípni, ty šmejde! 

A stroj, jak kdyby ji slyšel, dvakrát blafne a umře.

Vlastně je štěstí, že Mrzena dostal zrovna tu Járovu motorku, co špatně startuje.

Prosinec je nejkrutější měsíc.

Zejména čtyřiadvacátého. Otec leje od rána. S mámou se poštěkají už u loupání brambor; on je neschopný, ona koupila blbé. Máma stáhne rty a vztekle porcuje kapra.

“Podívej!” říká, a cosi vytaženého z rybích vnitřností mi ukazuje. Duši. Nevěděla jsem, že kapři mají duši. 

Na večeři dorazí babička, takže jsme kompletní k oblíbené vánoční hře na staré křivdy. Ani s mámou nedutáme. Když je otec v ráži, může se stát cokoli. Na talíři přede mnou leží ryba bez duše. 
Otec křičí. Babička brečí. Ryba leží, duše vypuštěná.

Kéž bys taky vypustil, napadne mě. 
Šťastné a veselé. 

"Denně jsme pro Tebe vydáváni na smrt, mají nás za ovce na porážku. V tom ale slavně vítězíme skrze Toho, který nás miluje."

Zdvižený prst. Nutné opatření. Napřažené žezlo milosti. Odpočinek. Poražený nepřítel, zlomená zbraň. 

"Žít – to je pro mě Kristus, a umřít – to je zisk!"

Věříme-li v Toho, kdo smrt přemohl, nemůže v našich očích být 'tím největším zlem'. Protože smrt nás nemůže oddělit od Něj - to zvládne pouze a jenom život.

Smrt je důsledkem, nikdy cílem. Proto po ní nedychtíme, nespěcháme za ní. Protože Jeho obraz v nás může ještě pomoci oslovit zbytek světa. Necháme-li zemřít své ego.

„Jó-e jó-e, jó-hej-dá! Ó-á-é, jó-hej-dá! Arijato-arjato-hó-hej! Ej-on-d´sáj!“

Tu znělku miluju! zachumlám se.

»V minulém díle jste viděli: „Co to asi znamená Dnes nezapomeň zemřít – nápověda ke skryté imunitě?“« plácá účastnice. 

Protočím oči a přeskočím úvod. 

Dvojice na pláži čelí destičce: „Čeká vás souboj, jeden z vás bude soutěžit silou, druhý rozumem. Výherce... čeká svoboda.“
„Vyber si sílu! Čekej nějakej háček holka!“ okřiknu televizi.
„Jsi chlap, ber sílu, a já budu asi chytřejší,“ zhodnotila soutěžící.

Pravím, „Johy, dyť máš nápovědu! Nebude k imunitě! Ale abys to dneska prohrála a vyhla se vyřazení!“

Snící přítelkyně zasténá a vpije hlavu do mého polštáře.

"Centrum volá voltmetr. Jaký máte potenciál?"

"Tady voltmetr. Od jednoho trichomu. Pouhá rosa?"

"Dejme tomu třicet vteřin."

"Tady voltmetr. Hlásím napětí od druhého trichomu. Jedna a jedna jsou dvě. To bude moucha. Mňamkááá!"

"Centrum čepeli: Cvak! Opakuji, cvak!"

"Tady listová čepel. Hlásíme uzavřeno."

"Tady voltmetr. Hlásíme další a další potenciály. Ta sebou háže, moucha."

"Centrum čepeli: Stiskněte pevněji. Nerozdrtit. Opakuji, nerozdrtit."

"Už byly tři potenciály, nespustíme trávení?"

"Centrum voltmetru: Nekibicuj. Centrum trávicím žlázkám: zahájit trávení."

"Mňam."

"My chceme taky aminokyseliny!"

Zhruba po týdnu.

"Centrum čepeli. Konec, vážení. Zahájit otvírání. Napřímit trichomy. Centrum voltmetru: vynulujte kalkulačku. Květní stvol žádá další mouchu."

To je krása, lítám. Svět nad vodou je něco krásnýho. Vidím nebe, stromy, kytky, kopce. Potřebuju to. Co je to? Něco, co se prostě nedá odkládat. Támhle jsou. Jsou jich roje. Chci to. Letím tam. Mezi ně. Nevím proč, ale potřebuju to. Na ničem jiným nezáleží. Vemte si mě někdo. Kdokoli. Jo! Ty! Díky! Bylo to rychlý! Teď mám touhu! Takový pnutí! Asi 2000 různejch pnutí! Áááá! Musím to ze sebe dostat! Potřebuju po sobě něco zanechat! Všechno to pustit do vody! Táák, všechno v pořádku. Teď už jenom jedna věc... co jsem to jen... no jo, vítej, jepičí smrti!

Flákla sebou za kus skály a zacpala si uši. Zem se zatřásla výbuchem a kolem ní proletély kusy plechu.

Opatrně vykoukla ven. Vlastně byla i překvapená, že to mlaďocha neodhodilo až tak daleko. Přiběhla k němu. Vypadal docela pošramoceně, ale alespoň dýchal, ikdyž byl v bezvědomí.

Krvácející rány mu ovázala kusem látky. On se zatím začal pomalu probírat.

Jejich pohledy se setkaly. Chroupající kolečka v jeho hlavě byly snad i slyšet. Když mu došlo, co se děje, tak jen ucuknul pohledem a čuměl do země.

"No nedělej, že tu nejsi." Uchechtla se. "Je tvůj první den, tak tu nezapomeň chcípnout."

Procházíš parkem, zvuk tvých kroků odbíjí první metry. Rozpřahuješ ruce, jsi na začátku epické poutě, na cestě jen ty... a pejskaři... a procházející se babičky...
To tě trochu srazí z euforie. A je to vlastně dobře.
Ukotvení v realitě je potřeba. Vnímej. Každý okamžik.
Tady a teď.
Pěšina pod nohami, kamení i bláto.
Pes, šťastně nesoucí klacek, uchopený asymetricky, jak už to psi dělají.
Vytrvalý drobný déšť, kapky krápající z holých větviček.
Každý okamžik je teď, které zemře, aby uvolnilo místo dalšímu teď.
Tvůj život je nekonečné množství teď. Každé z nich je unikátní.
Vychutnáš si všechny.
...
Podívej, kvetou sněženky.

Cesta rychle utíkala. Slávek rád mluvil, jeho poznámky však byly hodně jedovaté a Metoděj přemýšlel, jak kováře usměrnit. 

"Metoději, nesedneme si? Nějak mě rozbolely nohy..." navrhl Slávek. Bylo zřejmé, že má něco na srdci.

"Posledně jsi na trhu vyprávěl o tom, jak být člověkem podle Božího srdce," řekl nezvykle tiše. "Řekl jsi tehdy, že máme umírat sobě. Tomu nerozumím. Já žiju rád."

Metoděj si pročísl rozpačitě vousy. "Krátce řečeno... někdy člověk ví, že jeho konání není správné, a stejně nepřestane..." Metoděj vysvětloval a Slávek bedlivě poslouchat. "Tak tohle znamená umírat sobě. Taky bys to měl udělat. Nejlépe ještě dnes," zakončil.

Chobotnicím biologické hodiny zvoní, aby jim připomněly, kdy mají páchat sebevraždu. Samci po rozmnožování přejdou do katatonického stavu a přestanou jíst. Nakonec zemřou na infekci, na kolaps imunity, hlad nebo dravce. To samé se stane i se samicí, pouze hlídá vajíčka a nehledá potravu. Obě pohlaví mohou proces urychlit tím, že sebou tlučou do tvrdých povrchů, trhají ze sebe kusy kůže nebo celá chapadla. Za toto je zodpovědná optická žláza. Její hormony přeruší chuť a trávení. Pokud je odstraněna, chobotnice se přestane starat o potomky, ale začne jíst. Chobotnice ví, kdy má umřít, a jen lobotomie dovede tuto znalost odstranit.

„Historie xeroxových kopírek?!“ zděsil se Lister. „Chceš mě zabít, Rimmere?!“
„Neuškodí ti, když se mezi přihlouplými seriály a dětskými animáky občas podíváš i na něco vzdělávacího,“ prohlásil s dávkou škodolibosti Rimmer. „A nechci u toho slyšet žádné křupání, mlaskání, šustění pytlíkem nebo srkání ležáku,“ dodal.
Lister zoufale zaúpěl. „Budeš mě mít na svědomí.“
„Dohoda je dohoda,“ trval na svém Rimmer. „Takže dneska v osm. Nezapomeň,“ připomněl provokativně, zasalutoval a odspěchal využít zbytek odpoledne „zpříjemňováním“ života ostatních členů posádky.
Lister zabořil hlavu do dlaní. Už nikdy, NIKDY, nebude s Rimmerem o výběr večerního filmu hrát nic, při čem se hází kostkami.
 

Když se vám děcko narodí o Vánocích, má na Vánoce narozeniny - a odepřete mu něco, když má narozeniny! A jsou Vánoce! 

Tomu mému navíc furt někdo něco nosí, za dveřmi se ve dne v noci ozývá Jéžišku, panáčku, já ti nesu...tuto a tamto... beránek veselý ze stáda kdovíkoho není největší problém, uvaříte s mrkví, mixnete a máte zdravý příkrm, ale to byste nevěřili, co jsou lidi schopní strčit nemluvněti! Zlato jenom ocucá, ale po myrtě mu bylo vážně špatně. Cukroví, čokoláda, sladké nápoje... A to ještě kojím. Prakticky pořád, kdekdo si to chce totiž namalovat.

A takhle potom vypadá!

Na tom kříži tenkrát nezemřel jen Kristus, ale všichni, kteří přijali Jeho oběť a uvěřili v Boží milosrdenství. Zemřeli spolu s Ním. Zemřeli svému starému životu a zrodili se pro život nový. Pro život věčný. 

Od chvíle, kdy se rozhodnete vystoupit z temnoty a kráčet za světlem, se tohle umírání každý den opakuje. Pokaždé zas a znovu bojujete proti přízrakům minulosti, vlastním démonům a kletbám v podobě naprogramovaných myšlenkových vzorců.

Je to zatraceně těžký boj – nechat tolikrát znovu umřít svoje ego. 

Ale i kdybychom milionkrát selhali – když se po milionté prvé obrátíme zpátky k Němu, v jeho očích jsme vyhráli.

Zrzek se pohodlně uvelebil. Neupíral pozornost přímo na královo okno, spíš vnímal dění obecně. Pozorovat uměl. Občas odfoukl muchničky, které se setměním vylezly a začaly ožírat.
Nedělo se nic, co by rozbilo cítěný rytmus světa.
Proto ho útok zastihl zcela nepřipraveného.
Ostrá bolest.
Kolem krku se mu stáhl drát, ne nedokáže ho uvolnit, ruce se ho pokouší zachytit, zastavit jeho smrtící tlak...
Marně.
Poslední záchvěv a tělo se zhroutí.
Útočník uvolní smyčku a jako stín se přiblíží k hlavní budově...
V tom na něj Zrzek skočí.
Jako by ho snad rozdrcený hrtan mohl zastavit.
Démoni prostě zapomněli, jak se umírá.

Byl pozdní večer, opuštěná část a on tam klečel před polonahým mladíkem, jenž se vsedu opíral o zídku za ním. Sledoval jej. Každý detail na jeho těle. Trní, které se prodralo kůží a vytvářelo tak slabé, částečné zaschlé, pramínky krve. Už tam nějakou dobu seděli, to se muselo nechat.

Mladík mu pohled neoplácel. Měl jiné problémy. Cítil se sláb, spíše v mdlobách. Důvod? Ten držel muž ve své ruce. Injekční stříkačka. Prázdná. Vpich na levém předloktí mladíka poukazoval, kde je obsah.

"Nezapomeň zemřít... Ještě dnes." Pousmál se, pohladil mladíka po tváři, zvednul z pokleku a vydal pryč. 

Srdce přestalo tlouci. 

„Už je to lepší?“ zajíká se Slávka. „Chceš na vzduch?“
Drahoš přikývne. Vděčně přijme oporu dívčiny dlaně. 
Ponuré chladno venku nutí přitisknout se k sobě.
Hrbolatou dlažbu křižují kroky několika chodců, projede auto, štěkne pes. A mezi tou lhostejnou všedností se proplétají neviditelné vlny rozvířené magie, žulové kostky pod nohama neslyšně drnčí. Bez varování se spustí prudký déšť.
Vrhnou se zpátky do křehkého úkrytu falešné útulnosti.
„Je tady v okolí hodně čarodějů?“ šeptá Drahoš.
„Pokud vím, jen my. Máma a já, táta ne,“ odpoví Slávka stejně tiše. Znepokojeně pozoruje nervózní výraz své matky. „Mami, ty víš, co se tady děje?“

Zklamaně upíjel gin. Večer se nevydařil. Vůbec se nevyděsila. Poprvé zaváhal. Nevybral si špatně? Něžná křehká tmavovláska se už nezdála tak poddajná. 
Prudce postavil sklenici na stolek. Naopak. Bude to výzva! Ne jako ty husy, co pištěly nebo prosily. 
V duchu před ním defilovala řada dívek. Kolik vás vlastně bylo?
Sofie, Agáta, Lena. Skončily na psychiatrii.
Iveta a Soňa mu unikly tam, kam za nimi nemohl. Vlak a prášky.
Zato Brigita...Tělem mu projelo slastné zachvění. Několikrát nahlašovala stalking, nikdo jí nevěřil. Když ji začali hledat, bylo pozdě. 

Takže – budeš sedmička? Máš šťastné číslo, krasavice.
I když… Jak pro koho. 
 

Na scénu přichází postava v černém plášti. Pohrdlivě shlíží na křížek na kamenné dlažbě. Dala někdy tomu všemoudrému hlasu záminku myslet si, že je nesvéprávná? Druhý muž poslušně stojí na značce. Vždycky plní příkazy shůry bez reptání. 

Snape s povzdechem namíří hůlku. 

„Severusi.“

Nad ředitelem zablikala bílá cedule. Kňouravěji! Albus přidává na zoufalosti. Vrátím se za půl hodiny.

„Nemusel bys tam stát tak toporně, Severusi.“

Snape vrčí. Dneska spolu nacvičují potřetí. Vší silou do Brumbála strčí, přepadne přes okraj. „Nezapomeň dnes zemřít,“ ucedí ledově. Sleduje, jak se Brumbálovo tělo skládá zas dohromady. Cedule zlostně bliká. Tu scénu budu muset přepsat! 

Pot z nás lije, všichni lapáme po dechu, ošetřujeme rány.

"Já jich rozsekal dva tucty."

"Já vystřílel celej toulec šípů," hásí Klíšťák.

"To je třicet kousků, po dvou na hlavu, takže patnáct."

"Kudlama jsem sejmula pět, čtyři flakóny svěcenky rozpustili tři, šest lehlo po tom perdanitovym granátu a sedum jsem dosekala šavlí - celkem dvacetjedna," dopočítala se Jorcha.

"Já je načechral tou kinetickou vlnou, a pak zabil green stormem deset, grey flejmem osm, rudejma bleskama deset, dvě salvy ionik boltů po pěti a dva z prstenu blů stormlajtem," chválí se Fleuriot.

"Rovná stovka zombíků! Tolik pohromadě sem ještě neviděl, dobrá práce."

Vánoční jmelí na Ministerstvu pro administrativní záležitosti bylo odjakživa součástí hry. Noční vrátný jej měl za úkol každý večer zavěsit do jiné části budovy; pracovník, který jej následně objevil, mohl vyzvat kteroukoli z dam z písárny k polibku. Bernard se nikdy neúčastnil

Třiadvacátého jmelí nebylo k nalezení. I Bernard přemítal nad tou záhadou, když se sirem Huphreyem probírali ministrův sváteční program. Pak zvedl hlavu… 

“Všiml jste si ho, že?” usmál se Humphrey. “Já ho ovšem našel první. Dovolíte?”

Bernard jako hypnotizovaný sledoval jeho kroky. Když ucítil Humpreyho rty na svých, sevřel mu prsty vlasy, jako by už nikdy nechtěl pustit. 

"Tatínku, co si to tiskneš?" táže se Jenovéfa Pankráce.

"Pojišťovna mi poslala výroční výpis."

"To je která pojistka?"

"Kapitálová životní."

"Co to je?" zajímá Zdirada.

"To je taková sázka s pojišťovnou. Průběžně si platím pojistné a pojišťovna mi to kapitálově zhodnocuje. Když se dožiji stanoveného dne konce pojištění, pojišťovna mi vyplatí vše nashromážděné. Když umřu dříve, dostanou osoby obmyšlené, tedy maminka a ty, jen zpátky zaplacené pojistné, zisky si nechá pojišťovna."

"To aby ses, tati, onoho dne dožil."

"Poslouchej, Zdirade, ne abys v tom okamžiku konstatoval, že už můžu umřít. To bys mě nakrknul. Chci si též nashromážděného kapitálu užít!"

Už zase ho bolela hlava. Tahle třída byla plná protikladů. Byly tu děti klidné i hlasité, soustředěné i rozjívené. On sám si připadal jako otrok na galejích. U těch nejhorších často nepomáhala ani rákoska. Jenže tu byli i jiní. Například Karlík.

Sčítání už měli dávno probrané, takže se rozhodl, že si zařídí chvilku klidu. Oznámil početní úkol.

"Čísla od 1 do 100 se rozhodla, že se všechna sečtou. Kolik jim vyšlo?"

Třídou zašumělo nespokojené mumlání. Jen Karlík mlčel. Zdálo se, že přemýšlí.

Nastalo ticho, přerušované jen skřípáním per. Vychutnával si ten klid, když najednou...

"Mám to. 5050," ozval se Karlík.

Kvílení.
Ne, to není Uplakaná Uršila. Tentokrát ne.
„Taková hrůza, moji milí,“ štká profesorka Trelawneyová. „Viděla jsem... smrt!“
„Nevydržíme to a někoho ubezdušíme,“ přemýšlí Gwen.
„Nebo konečně bude fungovat Chcípni!“ rozsvítí se San.
„Nebo někoho sežere testrál. Jak si myslíte, že by to vypadalo?“ zasním se.
„Ach ne, Znamení smrti se objevilo... nad vámi!“ 
Ohlédnu se za sebe, ale nikdo tam nestojí, takže asi ukazuje na mě.
„Cože? Kdy? Jak?“
„Než odbije půlnoc! Stihne vás smrtící zaklínadlo! Nebohé děvče! Pamatujte na má slova, áááách, to neštěstí!“ odkvílí profesorka věštění ze scény.
„Nechci jí kazil iluze,“ pohladím dvacetikorunu, „ale jsem imunní."

Gaius Petronius Arbiter si vybíral zdání špíny zpoza nehtů špičkou pera. Byl to dobrý den na psaní, ale múzy se musely někde zdržet. 

"Pane?" ozval se plachý hlas otroka Anastasia. 

"Hm?" Petronius se ani neotočil.

"U vrat stojí pretorián a nese dopis."

To už vzbudilo spisovatelovu zvědavost. Natáhl ruku. Rozlomil pečeť.

Z vůle Caesarovy... velezrada... povinnost zemřít... zabavení majetku... 

Pustil papyrus na zem. Nakonec to možná bude zajímavý den!

"Anastasie, pozvi na večer hosty, uděláme večírek."

Otrok pozvedl obočí.

"Tohle si vezmi, jsi svobodný." Podal otrokovi zlatý pohár. "A přines mi papyrus, napíšu vlastní dopis." 

Hrot pera byl skutečně ostrý.

Příšera vypadala strašně. 

Nahé rozkládající se lidské tělo zbavené kůže, čpící pachem hniloby, cvakající zuby, přibližující se k zaklínači. 

Geralt s vytaseným stříbrným mečem couval směrem k okraji mýtinky. Věděl, že za chvíli bude potřebovat úkryt.

V tom spatřil Marigolda kráčejícího směrem k nim.

Reagoval rychle. S půlobratem přiskočil a jednou silnou ranou setl rotfieldovi hlavu. Další úder vedl vší silou na plocho na hruď tvora. Chtěl srazit jeho již bublající tělo na zem. 

"Marigolde, zmiz!!" 

Skočil směrem k básníkovi, který se nezastavil. 

Exploze plynu trhající tělo jej zastavila téměř před bardem. Tvor umíral, ale při tom zraňoval všechny kolem.  

"Co to děláte? Okamžitě se vraťte! To je rozkaz, vojáku!" křičel za ním kapitán. Neuposlechl. Rozčileného kapitána doprovázel zpěv známých koled. Byly přece Vánoce a on je nehodlal strávit ve smrtelném strachu. Šplhal ještě rychleji s bílou vlajkou přes rameno, aby nabídl Britům příměří. 

Mezi šedivými zákopy se ozýval smích, slova díků a zpěv vánočních písní. Přistihl pár vojáků, jak si vzájemně ukazují fotografie svých rodin a vyměňují si dary v podobě drobností, které zrovna měli u sebe, ať už to byly doutníky nebo šátky. Spoustu z nich také hrálo fotbal s plechovkou staré konzervy. 

Pocítil blízkost domova. Vánoční zázrak.

"Tak, vemte si čipy a seřaďte se, půjdeme na oběd. " 

Chumel dětí se po několika hádkách o místo a obvinění z předbíhání, promění v hada, víceméně způsobně čekajícího na vypuštění do jídelny. 

"Ještě se spočítejte, ať víme, že jsme všichni."

"Jedna," zazní od dveří jasným hláskem.

"Dva, " přidá se další hlas. 

"Tři," jde to dobře, za chvíli jsme na obědě. 

"Čtyři," po několika dloubancích od spolužáků zjistil, že je na řadě. 

"Pět!" zvolá netrpělivě další. 

"SIX!" zařve potměšilý druhák a po něm nevyhnutelně následuje:

"SEVEN!"

"SIX - SEVEN! SIX SEVEN" skanduje dav, máchá před sebou rukama a počítání je v pr...

Vdaná žena si to rozdává ve své posteli s milencem, když vtom zarachotí v zámku klíč. Šamstr začne panikařit a chce zdrhat, ale žena ho chlácholí:

„Neboj, on je děsně hloupej a navíc asi i opilej, zůstaň ležet, on si ničeho nevšimne a až usne, tak normálně odejdeš.“

A jo, manžel vejde, lehne si, ale najednou si sedne a zařve:

„Je tady moc nohou! Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest.”

Manželka se nedá znervóznit.

„Klid, to bude tím úhlem, zkus to tamhle od šatníku…“

Manžel vyleze z postele a znova počítá: „Jedna, dvě, tři, čtyři. Fuj, už jsem se lekl!”

I když byli uprchlíci, místní lidé byli přátelští a pohostinní. A najít si práci nebyl pro jejího muže naštěstí žádný problém (dobrých tesařů není nikdy dost).

S místními zvyky se ale občas těžko smiřovali. Třeba dnes za slunovratu. Vytáhli je ke chrámu, kde všichni nadšeně pozorovali východ slunce. Prý je to svátek znovuzrození světla.

Když se podřekla, že je to dnes rok, co se syn narodil, bylo to, jako když uhodí blesk. Všichni začali brebentit o tom, že musí být požehnaný Maat, a večer měli v chýši hromadů dárků, většinou amuletů s pírkem.

Jen doufala, že tohle se zvykem nestane. 

Someone might call it a scam. I call it resourcefulness. It's weird, watching the police fish your dirty clothes out of a lake. They will search for a body, but find nothing. And my poor wife will cry and pray, and everyone will console her.

It wasn't so simple, though. I had to remember every single detail of my fake death. One wrong step and they will find out, and I will be fucked. We will be fucked. My wife will join me once the insurance payout goes through. Because of course she knows. It was her idea after all.

Všichni se sešli v kostele, aby oslavili jeden z největších svátků Páně. Tiše sedí v hluboké tmě. Lojové svíce vydávají prskavý zvuk, jako když se vznítí prach na pánvičce.  

Dívka zavře oči. Místo oltáře si představí pustou podmáčenou pláň se stany, rozesetými široce jako jedovaté houby. Hlas hřímajícího kněze připomíná zvuk kanónů, zpěv chóru sténání raněných, kadidlo kouř z hořících domů.

Mlha. Dusno. Strop, posetý hvězdami. Oplakáváme pod ním živé i mrtvé. 

Dnes nezapomeň zemřít, zpívá duše, když se její ruce dotýkají umučeného Krista na kříži a ústa líbají zpuchřelé dřevo. Nezapomeň dnes zemřít, Pane. 

Vyměním Tvůj život za jeho. 

"Vypadá to jako... ehm... rozmočený čaj," James si posunul brýle.

"Takže tě večer čeká čaj. Šokující," ušklíbl se Sirius.

"Nebo, hm, by to mohl být... vlk," pokračoval James zamračeně.

Sirius vyprskl smíchy.

"Nebo Smrtonoš," řekl Remus s pokřiveným úsměvem. Úplněk byl sotva před pár dny.

"Kdo přesně měl ten nepříčetný nápad vybrat si projekt na jasnovidectví?!" zaskučel James.

*

Remus tiše pozoroval oheň v krbu.

"Nezapomeň, že si máš dneska večer dát - zcela netypicky - čaj. Nebo umřít," Sirius se uchechtl a přisedl si.

Remus mlčel.

"Ovšem... jsou i jiné interpretace," Siriusovi zajiskřilo v očích.

"Ano?"

"Víš, co znamená la petite mort?"