Moje články

Fandom: Střední škola elitního vražednictví – příběhy Malvíny Zoubkové
Poděkování: Díky KaTužce a nifredil a všem sosačkám za organizaci DMD! A díky všem autorům, kteří tu celý měsíc psali úžasná díla. Nestihla jsem komentovat ani zdaleka tolik, jak bych chtěla, ale četla jsem, co to šlo. Všichni jste úžasní!!!
Pohádky, které mi vyprávěla matka, když jsem byla malá, nikdy nekončily šťastně.
Vždycky do nich nějakým způsobem zakomponovala vraždu. Nejčastěji princ otrávil princeznu, nebo princezna zapíchla prince kordem. Nebo to bylo naopak? Ono je to celkem jedno. Kostěj Nesmrtelný byl opravdu nesmrtelný, Finist Jasný Sokol skončil rozřezaný v okně, Sněhurka se otrávila jablkem a Šípková Růženka se nikdy neprobudila. Žádné, jestli neumřeli, žijí někde dodnes.
Moje dětské vnímání pohádkového světa bylo narušené takovým způsobem, že by se ze mě každý psychiatr zbláznil. Naštěstí byli oba mí rodiče nájemní vrazi a nikdy neřešili, jestli z jejich dítěte vyroste psychotik. Klika, nemyslíte?

Fandom: realita
Znám tě už jako svý boty…
Koruna má metr dvacet na šířku, pata dokonce metry dva. Vodící drážky máš pekelně úzké, tak akorát aby člověka naštvaly.
Dokonce vím, kde je tvoje hladina normálního nadržení. Co je normální nadržení? Jsi nadržený průměrně, nebo je tvoje normální hladina vyšší než průměr?
Ďas aby to spral!
Jsi skrz naskrz prošpikován ocelovými trubkami. Jedna je bezešvá, druhá svařovaná, třetí neudaná. Proč?
Začínám z tebe šilhat.
Jsi psychedelicky zelenočervený, ale to se brzy změní, hochu. Zčernáš!
Nesnáším tebe a tobě podobné. Máte příliš mnoho rovin.
Víš co, požeráku?
Nemůžu se dočkat, až tě konečně dorýsuju!
Poznámka: Napadlo mě víc věcí, ale rozhodla jsem se samozřejmě použít tu nejpitomější. :D Už 5 hodin sedím nad výkresem velmi ošklivého požeráku a ještě jeden lahůdkový rys mě čeká. Fííí!

Fandom: originální (s kapkou ironie vůči mužům a větší kapkou ódy na Bohumila Hrabala, paleontologii a BDSM techniky)
Poznámka: Nikdy jsem dadaismus neměla ráda, nikdy jsem ho nepochopila a asi mu nikdy nepřijdu na chuť, ale výzvy jsou od toho, aby se překonávaly, no ne? Jen to zřejmě vůbec není dada. :D Snad přimhouříte očko…
Koule… Proč tomu vlastně říkají koule?
Nemají fantazii, to je to!
Fantazie je elipsoid. Obrovský! Jen málo z nich ho dokáže pojmout. Sedět na střeše, kouřit a psát. O čem? O krásce, co jí v mozku skomírá chrobák. Kulatý? Už jste viděli kulatého chrobáka? Elipsocephalus hoffi taky není kulatý, dokonce ani elipsoidní a přitom to má v názvu!
Nemůžete všechno brát doslova, jinak se zblázníte a svážou vás do kulaté krychle. Ta postrádá smysl stejně jako rovnák na ohejbák. Bondage je totiž přežitek, i když Balltie technika s koulemi úzce souvisí.
Není zvláštní, jak se člověk často motá v kruhu?

Fandom: realita
Pan Sokolík byl vždy velmi rád, když za ním přijel jeho syn, který úspěšně vystudoval Matfyz. Někdy mu příliš nerozuměl, ale chlapec vždycky zastal dost práce. I jednou se pan Sokolík rozhodl, že ho požádá, aby mu opravil past na kuny. Mladík nebyl manuálně nezručný, i když jeho inteligence zdaleka přesahovala hranice rodné vsi neřkuli vlasti.
„Zbyňku, opravíš mi past na kuny? Leží ve stodole,“ řekl a Zbyněk poslechl. Odešel do stodoly a jal se past opravovat.
„Tati, máš k tomu návod k použití?“ volal po chvíli.
„Co blbneš, to jsem vyráběl sám!“ dostalo se mu odpovědi.
Past zůstala neopravená.
Poznámka: Možná to zní jako klišé, že člověk z Matfyzu nedokáže opravit past na kuny, ale není to tak míněno, spíš je to narážka na to, že ne každý dokáže ocenit domácí kutilské vynálezy svých otců. Tu past by zřejmě neopravil ani její tvůrce. :D Jména jsou pozměněna.

Fandom: realita
Věnování: rodině, i když si to nikdy nepřečtou
U nás doma se čaj pije odjakživa. Černý, silný čaj, který člověka postaví na nohy, i kdyby dva dny nespal.
Co pamatuji, čekal na nás každé ráno na stole šálek čaje. Nejdříve ho připravovala babička, později pomyslnou štafetu převzala maminka. Dnes se o to dělíme všichni.
Nepsané pravidlo našeho domova? Kdo vstane první, připraví čaj.
Vyrostli jsme, dospěli, a když se občas zastavíme, můžeme vnímat, jak se věci v průběhu času mění.
Ale jedna věc zůstává dokonale neměnná.
Uklidňující, trvalá a nějakým hřejivým způsobem posvátná.
Příprava čaje je totiž náš každodenní soukromý obřad, naše díkůvzdání. Protože čaj to je domov.

Fandom: Střední škola elitního vražednictví – příběhy Malvíny Zoubkové
Poznámka: Malvína je moje zachránkyně, dá se na ní napasovat skoro všechno. :D
Nevím, kdo vymyslel tu ubohost. Školní výlet! Celá třída někde, odkud se nedá utéct...
Ředitelka se vyvaluje na zádi a chytá bronz. Vitriol posedává na pravoboku, hledí do vody. Spolužáci sedí kousek ode mě a hrají „ruskou ruletu“. Kdyby si na to aspoň vzali pistoli, pitomci! Ale ne, oni mají lahvičky s obarvenou vodou, mezi kterými je jedna naplněná jedem. Všichni zešíleli. Udělali by líp, kdyby naskákali do zčeřených vln a utopili se.
„Malvíno, pojď si taky zahrát!“ zavolal na mě spolužák. Pokrčím rameny. Přejdu po palubě, sednu mezi ně a uchopím jednu z lahviček. Koneckonců, já jsem stěží normální…

Fandom: originální (pro mě velmi osobní)
Poznámka: První obraz je hráz Orlické přehrady v Solenicích. Druhý
obraz se váže k obci Orlické Zlákovice, která je Orlíkem kompletně
zatopená. Když je málo vody, špička místního kostela vyčuhuje nad
vodu. Třetí obraz je inspirován jakoukoliv fotovoltaickou elektrárnou,
kterou dnes potkáte prakticky kdekoli. Čtvrtý obraz je je větrná
elektrárna Mravenečník (ve skutečnosti je blíž k Medvědí hoře) v
Jeseníkách. Beton, kosti a sny jsem si vypůjčila od Pavla Renčína
(název jeho sbírky povídek).
"Čichni si," řekl beton. Masa vody se valila pod nohama a prehlušovala
hučení vodních turbín.
"Čichni si," zaskřípala věž kostela a vůně spalin prořízla vzduch,
když kolem projel motorový člun.
"Čichni si," pronesl panel nehybně spočívaje na ocelovém sloupku.
"Čichni si," zavzdychal ocelový stožár a lopatky se zmučeně otočily. V
dáli se zaleskl nejvyšší vrchol překrásných hor.
"Co cítíš?" ptali se svorně. "Les, trávu, vzduch?"
"Ne, jen beton, kosti a sny..."
"Tak voní ekologie!" zahřímaly obří výdobytky moderní doby.
"Ne, to není ona! Její vůni znám! Tohle není ona!" křičela jsem na ně.
Tenhle zmar, tenhle terorismus nemůže být ona...

Fandom: originální
Poznámka: Náboženská témata opravdu nejsou pro každého... BJB jak vyšité.
Jsem hříšník? Jistě, holduji jídlu a pití a někdy si obojí dopřávám v až příliš velkých dávkách, ale že by se tomu dalo říkat obžerství? Lidi potřebují jíst, no ne? Mám rád sex, kdo by ho rád neměl? Ošukal jsem spoustu holek a dokonce i pár kluků, ale tělo si to žádalo! Chtíč je přece přirozená lidská slabost! Párkrát v životě jsem hodil relax. V dnešní době nic divnýho. Tak jakápak lenost? Dobře, jsem pyšnej, občas mám vztek, ale umím si to zdůvodnit a omluvit. Zvládl jsem to sedmkrát a zvládl bych to i u osmého hříchu. Jsem proto hříšník?

Téma: Výbuch (23)
Fandom: Střední škola elitního vražednictví - příběhy Malvíny Zoubkové
Po písemné zkoušce jsme se přesunuli do laboratoře. Jeden kluk si vybral stůl hned vedle mě. Chtěla jsem ho upozornit, že rozhodně nehodlám zkoušky složit, a tím pádem se pokusím vyhodit celou školní laboratoř do povětří, ale pak jsem si to rozmyslela. Vypadal velmi nervózní a já ho nechtěla ještě víc děsit. On tu evidentně být chtěl a nemohl za to, že jsem tu nechtěla být já. Postavila jsem se k baňkám a chemikáliím a přečetla si zadání. Zklamaně jsem zasténala. Můj plán na výbuch totálně vybuchl. Z toho, co jsem měla vytvořit, se vážně výbušnina ani zázrakem vyrobit nedala…

Fandom: Glee
Poznámka: Napsat něco na tohle téma byl skutečně oříšek (spíš kokosák). Nevěřím v Boha, ani ve vyšší záměry. Popravdě si myslím, že si za všechno můžou lidi sami (až na těch pár věcí, které skutečně nemůžou ovlivnit), ale pokusila jsem se… :D Takže BJB.
Quinn dlouhou chvíli zírala na pozitivní těhotenský test. Pane Bože, jak se to mohlo stát? Puck přece říkal, že si dá pozor… Opustil ji snad Bůh? Nebo to byl nějaký vyšší záměr?
Kurta vytáhli z hodiny francouzštiny. Jeho otec měl těžký infarkt. Ačkoliv v Boha nevěřil, ten mu to neměl za zlé. Jen z něj na chvíli spustil zrak.
Dave Karofsky si právě naplno uvědomil, že ho nepřitahují dívky, ale jeden z jeho spolužáků. Ani jeho Bůh neopustil. To jen Dave nedokázal pochopit, že na něm není nic špatného…
Bůh je nikdy skutečně neopustil, jen chvíli mlčel, aby mohli dospět.

Fandom: Střední škola elitního vražednictví - příběhy Malvíny Zoubkové
Poznámka: Dneska mi to ne a ne jít, takže nastoupila Malvína.
Speciálně pro Profesora - mělas pravdu! :D
Byly to myslím mé desáté narozeniny…
Tatí mi věnoval malou harpunu a mamka sadu Mladý chemik. Babička mi jako obvykle darovala panenku Barbie. Pak Bárbíny navlékla do šatečků, vytáhla křesílka, která mi dala kdysi, a panenky do nich posadila.
„Panenky mají bál, pěkně si hraj,“ řekla mi a odešla na kávu.
Byla jsem poslušná a hrála si. Po svém. Pokoj brzy začaly plnit výpary, já vesele pokašlávala. První výstřel z harpuny přesně zasáhl hlavu jedné z panenek, moje „koktejly“ dílo zkázy dokonaly. Hned byly krásnější, obludy.
Ten den se babička definitivně vzdala myšlenky na to udělat ze mě normální dítě...

Fandom: velmi neoriginální realita
Poznámka: Když 100 slov, tak se vším všudy. ;) Ahoj všichni, kdo máte tu smůlu a už mě znáte! :D Potkáme se na chodbě před ordinací…
Mé jméno je Bilkis.
„Psát“ jsem začala už coby dítko, ale to se za psaní nedá považovat. Regulérně jsem znovu začala až v roce 2007. Když o tom přemýšlím, je to jedna z věcí, které bych nebýt agory neměla.
O akci DMD jsem se dozvěděla loni, bohužel po jejím ukončení, od mé „spolublogerky“ Profesora, ale loni bych se stejně neúčastnila. Proč? Já snad nikdy nenapsala drabble! Letos jsem si tvrdohlavě řekla, že to zkusím. Že když to nepůjde, prostě zase povandruju o dům dál. Ale jaksi mě to polapilo a stěhovat se zatím nehodlám.
Mám blog, ale nestojí za moc.

Fandom: originální se špetičkou historie
Poznámka: Jako geodet trpím jistou pracovní deformací, mapy mě fascinují odmalička a jejich vznik ještě víc... :D
Přepečlivě obtáhl linii pobřeží a zapracoval na kresbě útesů a malých ostrůvků, které si poklidně vystupovaly z moře. Již zakreslil řeky i pohoří, lesy a jezera, dokonce i směrovou růžici měl dokonale umístěnou. Už stačilo jen signovat mapu dole v rohu a označit bílá místa. Ta místa, která by již nestihl navštívit a prozkoumat. Tolik míst! Příliš rychle zestárl. V jeho práci bude muset pokračovat někdo mladší. Chtěl ozdobným písmem na prázdná místa vykroužit ze starých map známý nápis Hic sunt dracones, ale pak si to rozmyslel. Dnes už na draky nikdo nevěří… Povzdechl si a napsal: Hic sunt leones.

Fandom: Střední škola elitního vražednictví – příběhy Malvíny Zoubkové
Poznámka: „navazuje“ na Umučení beznadějné travičky a na Radost školních dní
Smutně jsem předala třídní učitelce svou přihlášku.
„Tak nakonec přece jen travičství, Malvíno?“ zeptala se.
„Máti na tom trvá,“ řekla jsem zhnuseně.
„Třeba ti umožní přestup. Nevzdávej se naděje, ta umírá poslední,“ řekla mi. Její optimismus bych chtěla sdílet. Máti mou naději zavraždila docela lehce. Posadila jsem se zpátky ke Kristiánovi do lavice.
„Takže jdeš opravdu k jedovatcům?“ zeptal se smutně.
„Jo, matka si to pojistila a napsala mi na obě kola travičství,“ přiznala jsem neochotně.
„A táta tě nepodpořil?“
„Ale jo,“ připustila jsem.
„A?“
„Od neděle nejíme doma. Máti to bere jako spiknutí a oba se nás pokouší otrávit...“

Fandom: originální
Nesmí mě dostat. Nesmí mě chytit!
„Sedmikrásko!“
Temným lesem se rozlehá volání a moje tělo na okamžik zkamení. Pak se krev v těle znovu rozeběhne, svaly napnou a já běžím dál.
„Neschovávej se přede mnou!“ Hlas zní naštvaně. Laškovný tón, se kterým za mnou volal předtím, zmizel.
Musím utéct.
Nesmí mě dostat!
Jehličí pod nohami skřípe v rytmu děsivé symfonie. Noční zvuky umocňují můj strach.
„Sedmikrásko, kdepak jsi?!“
Prodírám se podrostem, větve praskají. Pár se jich zarylo do kůže, ale je mi to jedno. Hlavní je utéct, dostat se co nejdál od toho hlasu. Protože jestli mě dostihne, všechno skončí.
„Zlobivá holčička, ta Sedmikráska!“ Hlas ztvrdne, má ostrý spodní podtón a mně se ježí všechny chloupky na těle.
Je blíž. Přece nemůže vydržet déle než já, přece mě nemůže dohnat!
Nesmí!
Zrychlím.
„Stejně mi neutečeš, tak proč se snažíš?“ volá za mnou. Zní tak jistě. Začínám zakopávat o kořeny, nohy se pletou jedna pod druhou. Větve švihají, nestíhám polykat, nestíhám dýchat, jen se snažím utéct co nejdál.
Umdlévám.
Kroky jsou blíž a blíž.
Zrychluje, já zpomaluji.
Bezmocně lapu po dechu.
Dvě ruce mě chňapnou.
Svíjím se, bojuji.
Marně.
„Zítra tě půjde venčit táta, ty bestie!“ zachrčí a připne mi vodítko.
Poznámka: Vážně jsem chtěla sepsat něco děsivého, krvavého a hrůzostrašného, ale někdy se prostě zvítězit nedá... :D A že nebude bod? Nu, tak prostě nebude.

Fandom: originální (stále uvažuji o názvu)
Poznámka: „navazuje“ na Umučení beznadějné travičky
„Nervové jedy jsou jedy ovlivňující nervové impulzy. Tyto jedy rozdělujeme na jedy přírodní a jedy syntetické,“ drmolila jsem si pro sebe. Profesor jedologie, kterému nikdo neřekne jinak než Vitriol, si na mě již delší dobu brousí zuby. Zítra mě určitě vytasí.
„Tohle je normálně mučení nešťastných malých dětí!“
„Jdeme na tu střelnici?“ zeptal se otec, který strčil hlavu do pokoje.
„Jasné, hned jsem dole,“ potvrdila jsem a sáhla po svém naleštěném Glocku.
-*-
„Malvíno, můžete mi vysvětlit, čemu jste se věnovala místo přípravy na dnešní hodinu?“ ptal se mě Vitriol, když mi psal další potupnou kuli. Nejradši bych mu to ukázala...

Téma: Cena za štěstí (č.16)
Fandom: realita (trochu osobních úvah a stesků)
Pohybujeme-li se v obecné rovině, musíme si nejdřív položit otázku, co vlastně štěstí je. Podle toho potom můžeme určit jeho cenu. Ale dokážeme definovat, co je štěstí? Každý za štěstí považuje něco jiného a každý za něj může zaplatit jinou cenu. Někdo malou, někdo velkou.
Například já. Jsem šťastná? Ne, nemyslím si. Spokojená, možná. Ke štěstí mi myslím chybí jedna věc. Chtěla bych být zdravá. Jen tohle. Otázka je, jestli mi štěstí, ten neurčitý pojem, ta ikona lidského bytí, stojí za to, abych dennodenně bojovala se svými osobními démony. Až tu válku vyhraju, budu šťastná? A dokážu to vůbec poznat?

Fandom: originální
Poznámka: Ještě jsem tu nic nečetla, tak snad se s nikým nesejdu... :D
Jsem v pasti.
Chladný kov tlačí na spánek a do kůže se vrývá kulatý obrys otvoru v hlavni.
Jsem v pasti.
Víčka se chvějí, oči neklidně těkají sem a tam po místnosti. Psací stůl, židle, postel, známý výhled z okna.
Jsem v pasti.
Studený pot vyráží na skráních, slévá se v kapičky a putuje po krku k lemu trička a pod něj.
Jsem v pasti.
Dech se zrychluje, srdce buší. Hlasitě. Ach, tak hlasitě!
Jsem v pasti.
Ruce se třesou, mysl nespolupracuje.
Jsem v pasti.
Krev stydne.
Jsem v pasti.
Ta past je můj mozek.
Jsem v pasti.
Mačkám spoušť…

Fandom: Aldorma
Poznámka: Promiň, Eillen, ale nic jiného mě nenapadlo...
Vždycky jsem na Telmir myslela jako na město, kde je na každém kroku k vidění něco úžasného. Vždyť každý, kdo o něm mluvil, tvrdil, že je v něm tolik věží, že je místní obyvatelé ani neumějí spočítat. Proto mi můj první pohled na něj vyrazil dech. Nad městem se věže tyčily dvě. Věž zlatého draka na severu a Věž rudého draka na jihu. Stála jsem na kopci nad městem a byla zmatená. A pak mi došlo, že vcházím do města, jehož krásu mi popisovali, o dobrých 150 let dříve než ostatní a že tenhle stověžatý tatíček ještě dlouho stověžatý nebude.

Fandom: Klepání na nebeskou bránu (více info tady)
Poznámka: Kdo chce, může v tom stejně jako já vidět preslash ;)
Hledím do oblak a vím, že tam někde popíjíš tequilu a mluvíš o moři. V nebi se přece o ničem jiném nemluví…
Vzpomínám, cos mi řekl naši první společnou noc v nemocniční kuchyni. Stojíš na pláži a vychutnáváš slanou vůni větru, kterej vane od moře, a máš slastnej pocit bezbřehý svobody. Ráno jsem si to nepamatoval, ale teď si pamatuju. I to všechno, co jsme spolu zažili, ale hlavně moře. Brzy zaklepu na bránu, a pak tě potkám. A vím, co mi řekneš.
*-*
„To byla ale pořádná jízda, co Rudi?“
„Byla, Martine!“
A pak už budeme mluvit jen o moři…
citace z filmu

Poznámka: Tak dlouho jsem mlátila hlavou o stůl, až nakonec něco vzniklo - BJB jako prase!
„Jak bylo ve škole?“ zeptala se matka. Otráveně jsem protočila oči. A zkusila zmizet.
„Povídej, máte úkoly?“ zastavila mě.
„No jo,“ zahučela jsem.
„Ukaž,“ poručila. Vytáhla jsem sešit a podala jí ho. Po přečtení zadání se na mě zářivě usmála.
„Co navrhuješ?“
„Cyankáli,“ zavrčela jsem.
„Voní po hořkých mandlích,“ připomněla a zavrtěla hlavou.
„Rulík?“
„Je zima!“
„Oleandr?“
„Neoriginální.“
„Inzulin?“
„Zadání říká: Jed má být v jídle.“
„Muchomůrka?“ navrhla jsem nadějně.
„Objekt nejí houby! Holka nešťastná, jak chceš z travičství odmaturovat?“ zeptala se.
„Nemohla bych přestoupit do střelecké třídy?“
„Jen přes mou mrtvolu!“
Že bych se těm jedům nakonec začala věnovat?