Moje články

Stále ještě je květen (a teprve 10.!), takže jsem neodolala a udělala si ještě jeden výběr. A je celý jen o mužích. Takže se omlouvám neslashovým osůbkám, že tohle není výběr pro ně.
Začnu Roedeerem a jeho drabble Jezdectví, protože mě hodně pobavilo a bylo krásně živočišné.
Pak je tu Brygmi a její Nebo to ani láska nebyla, protože Glee a protože úžasně životně ironické.
Den královny od Birute, protože sice Hetalii neznám, ale tohle bylo rozverné a roztomilé.
Cestovatelé kolem světa od Keneu, které bylo vtipné, lehké a krásně lechtivé.
Quiquilla nám vyprávěla, Jak těžké je nakreslit lásku, a vyprávěla to dokonale.
Život je o změnách… Krásnou změnu pohledu napsala Julie v drabble Perspektiva.
Opět QaF, tentokrát Luczaida a její Konečně mi patří.
Do třetice všeho dobrého z QaF: Justinka a jedna Návštěva.
Sherlock nemůže chybět. Joan Watsonová napsal spoustu krásných stolůvek, ale s Jak jsem poznal vašeho otce, mě nejvíc rozesmál a s Poslední možnost zachovat se… jinak zase nejvíc rozesmutnil.
Preslash a můj oblíbený film krásně spojila Maglynn v drabble Voják.
Co by byl tenhle seznam bez drabble na Torchwood? Neodolala jsem a vybrala jsem si ze široké nabídky od Iantoucha Co je psáno, to je dáno.
A nakonec (a třináctka je šťastné číslo!) jeden závan z prken, která znamenají svět, závan Shakespeara… Kleio a její Pavoučí polibek.

Normálně se stydím to sem po tom, co jsem přečetla ostatní příspěvky, dát... Ale když jsem měla odvahu to poslat, musím mít odvahu to i zveřejnit, že? :D
„Budeš poslouchat!“
Neklidně se ošila. Děravá deka ani trochu nechránila před ledovým větrem, který se do cely dostával skulinami mezi kameny.
„Řekni to!“
Slova plula po stěnách, odrážela se od nich, získávala ještě zlověstnější tón. Narážela do ní, znovu a znovu.
Jako rány obuškem.
„Vězenkyně 315 nedostane tři dny najíst!“

Asi bych měla říct, proč právě tohle, že? Inu, nejspíš proto, že doufám, že to jednou napíšu od začátku do konce...
Téma: Poslední petrklíč
A/N: Jedno nesoutěžní, protože tohle mi strašilo v hlavě docela dlouho
Jak je to dlouho, co jsem naposledy viděla slunce?
Bylo to na jaře, to vím.
Kvetly prvosenky.
Pak přišla válka a květiny zničila. Nezbyla ani jediná.
Chtěla jsem utéct, ale všechny nadané našli a zavřeli, aby si z nás vychovali zbraně a pomocníky. Nejmladší byly čtyři roky. Ani nevěděla, že něco umí. Její panenka věděla. Všechny věci věděly, četla jsem to v nich. Stejně jako to čtu v tom revolveru, kterého se musím dotknout.
Patřil jednomu partyzánovi. Měli by být opatrnější na své věci, nutí mě je podle nich poznávat mezi zajatci. A já nevím, jak dlouho ještě vydržím lhát...

Během pochmurných nálad mám vždy potřebu si připomínat věci, které nesmí být zapomenuty, proto tento srdceryvný převážně historický výběr.
Hned na začátku cítím potřebu uvést Kirsten a její drabble Jedna židle přebývá, protože má strašně moc síly.
Na některá zvěrstva si člověk nezvykne, ale měl by o nich vědět. Aby nezapomněl. Takovou připomínkou jsou pro mě Eugenika, kterou napsala Quiquilla, a Polenblut od Lejdynky.
neviathiel úchvatným způsobem připomněla, co se stane, když někdo strašlivě chybuje a odmítá to přiznat. Lidé kvůli tomu umírají, i když příroda si poradí třeba tím, že V zóně taky rostou kytky.
Děti jsou nejsmutnější vypravěči nejstrašnějších věcí, proto Prvosenka pro maminku, kterou napsala kytka tak pekelně bolí.
Další ránu mému srdci zasadila Mivka svým drabble Šrapnel.
Existují tragédie, na které vzpomínají národy. Pak existují tragédie, na které vzpomíná daleko méně lidí. Nejsou ale o nic menší. 18. září 1916, Desná v Jizerských horách od zany o jedné takové vypráví.
Jsou v naší historii doby, které se dají označit jako temné. Mluví o nich třeba Proč? od Peggy nebo Pršelo od Profesora.
Drabble Poslední dotek větru od Lejdynky je úžasně lidské, i když je smutné.
Aby tento výběr nebyl jen o smutných věcech, končím ho nadějným kouskem BELIEVE!, které napsala Blanca. Protože kde je víra, tam vždycky bude i naděje.

Je to tu. Konec dubna. Ach jo...
Díky sosačkám, díky KaTužce a Nifredil a díky Vám všem, letos to zase stálo za to! :)
Věděla, že tam nemá chodit. Aby ji husa kopla, ten mlejn zlověstně smrděl na sto honů, zblízka ještě víc. A stejně vlezla dovnitř, aby tu bouřku přečkala v suchu. A to bylo hned bouchání, kvílení a světelné záblesky. V kině viděla lepší efekty. Ale v kině na ni z plátna nevypadli dva čerti. Prej že propadla peklu a kdesi cosi.
„A co si o mojí duši zahrát?“ navrhla klidně.
„Pekelnej mariáš?“ Čertům zasvítily oči a hned se hrnuli ke stolu.
„Ten neumim. Sedmu?“
Kývli, pitomci. Dokonce dobrovolně rozdávali.
„Tak to rozjedem, chlapi!“ Prohlédla si karty, zasmála se a vyhodila první.
A/N: V Sedmě jsou nejdůležitější trumfy, ty musíte prostě získat vy, i kdyby při tom měla téct krev...

Nespisovné a je tam nějaká ta sprosťárna
Hned první den si řek‘, že jemu nikdo na hlavu srát nebude. By se na to podíval, aby si vo něj kdejakej ňouma votíral boty!
Zkoušeli to.
Nepochodili...
Po měsíci pobytu ve zdejším ubytovacím zařízení bylo jasné, že se pokusí dostat na špici. Nebylo to jen tak. Některý byli vopravdu tvrdý. Naštěstí měl železnou pěst, v rukávu munduru pár fíglů, nůž a postavu obra.
Jenom jeden se mu dostal na kůži dost na to, aby mu zbyla památka, ale na tom nesešlo. Ne, když po tý votrocký robotě hodil nohy nahoru a užíval si titulu.
Sedmtři.
Jak skvěle to znělo…

Téma č. 22 - Kvalitní materiál
Jakmile člověk jednou vypadne z rytmu, je okamžitě pohlcen, rozkouskován a převálcován. Jedno jediné zaváhání může znamenat vypadnutí z mezí života na sakra dlouhou dobu. Projevuje se slepotou, hluchotou, vydáváním zvuků, které by člověk připsal našim dávným prapředkům, a absolutním nezájmem o okolí. Stačí vynechat jeden den a už je člověk na desítky hodin odsouzen k dohánění ostatních. Pak začíná ta správná zábava. Hubne, protože nestíhá jíst. Den ode dne má větší mozoly, hlavně ten na zápěstí dominantní ruky se zvětšuje před očima. Ale jinak to nejde. Je to snad prokletí, že všechny příspěvky v DMD jsou tak kvalitní matroš?!

Pro Profesora. Díky za dnešní odpoledne a jméno! ;)
Milan Zoubek byl v dětství šikanovaným dítětem. Trvalo to až do té doby, než se provalilo, že při přijímacích zkouškách na střední školu dokázal na sto metrů ustřelit křídlo mouše. Pak ho všichni obcházeli obloukem. Dobrá muška mu jako studentovi vynesla spoustu střeleckých cen. Jako dospělému pak tolik zakázek, že mohli ostatní snipeři odejít do důchodu. Obzvláště se vyznamenal hned při té první. Ještě po dvaceti letech byl ve školní síni slávy k přečtení popis toho, jak perfektně dokázal hlavu oběti trefit. Tak perfektně, že když kousky mozku a kostí přistály na váze, červený karafiát v ní se ani nezachvěl.

Nesoutěžní...
Inspirováno básní Cesta z bojiště (a ano, ten obrázek dobově neodpovídá, ale líbil se mi)
Zpívej, anděle,
pro živé, i pro ty zemřelé.
Zpívej cestou z bojiště,
ať máme naději.
Pro příště!
Zpívej, můj zachránce,
při naší památce.
Zpívej do rudé noci,
pro ty, co nechtějí -
jim ku pomoci.
Zpívej, poláčku!
Pro slavnou porážku
zpívej v zákopech.
Pro matky a vdovy, jež štkají
na hrobech!
Zpívej, můj maličký.
Nádherné písničky
zpívej pro Pána.
Ať ještě nezemřou, ať ještě vydrží
alespoň do rána.
Zpívej, bratříčku,
pro Zemi - matičku,
co pije naši krev.
Pro skvrny hnijící
na modrých kabátech.
Zpívej, můj milý,
že jsme dnes přežili.
Až v jiný soudný den
po boku půjdu ti,
nebudeš vojákem.

Vím, že jsem jeden z mála Gleeků zde. Ale vážně! Na téma Zpívej! prostě nic jiného psát nemůžu!
Jo, je to slash a je to 15+
Sedí na židli v záři reflektoru, ruce spoutané za zády. Do zápěstí ho nepříjemně řeže daltonská kravata, kterou ten malý tyran použil, světlo ho oslepuje a tvrdé sedátko tlačí do nahého zadku. Po čele mu stéká pot. Neví, je-li to světlem nebo tím pohledem, jehož záblesk čas od času zahlédne v temnotě před sebou. Ví, že si ho prohlíží a pravděpodobně onanuje při pohledu na svého nahého protivníka. Vzrušuje ho to. Potřebuje, aby přišel k němu a ukázal mu, kdo je dnes pán.
„Zpívej!“ Příkaz protne vzduch. A Slavík? Poslechne, protože i porážka může být vítězstvím. Dá se do zpěvu.

Nemohla jsem si pomoct, Malvína je tu zas :D Muhehe.
Utíkali. Byl jim v patách a oni byli unavení z celodenního dobrodružství. Nakonec se na ně ale usmálo štěstí a v poslední vteřince zapadli za branku. Zhroutili se do změti končetin a za chvíli se zahradou nesl dětský smích a zuřivý štěkot.
„To bylo o fous,“ pronesl chlapec a popadal dech.
„Jo, málem ti ukousnul kus zadku,“ pochechtávalo se děvče. Chlapec začal natahovat.
„Nebul! Byl jsi statečný a můžeš se stát mým pokrevním bratrem,“ proneslo děvče slavnostně a vytáhlo z pouzdra lovecký nůž, aby mohlo napižlat chlapecké předloktí.
Kristián omdlel, Malvína se ušklíbla a boxer paní Domalípové odtáhl s nepořízenou.
A/N:Těm dvěma je tady tak sedm nebo osm let...

Musela jsem aspoň ještě jednou napsat Malvínu! Ta holka by mi jinak vylezla z hlavy a umlátila mě klávesnicí! :D
Tanec mezi vejci, pohyb na tenkém ledě, balancování na hraně, nazvěte to, jak chcete uhlazeně, já tomu říkám šílenství.
Že je Jonáš úplný pablb, to vím. Že si tenhle láskyplný přívlastek může nárokovat i můj nejlepší přítel, to bych si nemyslela. Ale je to tak! No vážně, kterého z nich napadlo, že by bylo prima, kdyby se mohli přestat skrývat? A že nejlepší bude rovnou to ukázat? Když přišli ruku v ruce, zapůsobilo to jako Little Boy.
Traviče popadl amok.
Chtěli krev.
Kdo těm dvěma bude muset zachránit zadek? Já! Bazuka, kterou jsem v únoru odložila, se ještě bude hodit…

Drabble navazuje na Šelmy
Děkuju za tohle téma!
Existují věci, které milujeme... Oblíbené knihy to ukazují osahanou vazbou, cédéčka škrábanci, džíny místy ohlazenými skoro doběla.
Láska...
Vnímáme ji při každém pohledu na oblíbené věci. Pokaždé, když je vezmeme do ruky.
A pak jsou tu věci, o kterých skoro ani nevíme.
Tu lásku k nim, tu neuvěřitelnou vděčnost si uvědomíme jen někdy. Většinou když je ztrácíme.
Jako výhled za oknem.
Jako ta židle.
Byla mi kamarádem při hrách, při psaní úkolů.
Objímala mě, když tu nebyl nikdo jiný.
Hřála skoro jako milenec, kterého jsem nikdy neměl.
Miluju jí.
Právě teď, když na ní stojím, abych se oběsil, to vím…

Nějak jsem ten doják vzala i sem
Šatna čpící chlapeckým potem se zdá jiná. S každým pohledem a úsměškem atmosféra v ní trochu zhoustne.
Očekáváním.
Stěny působí vesele, ale jemu připadá, jako by padaly.
Nechápe.
Netuší, proč ho sledují jako šelmy lačnící po kořisti, ale uvnitř něj se rozmáhá nechtěné, nenáviděné...
Strach!
Jako by mu sedl za krk.
Ale tváří se normálně.
Usmívá se.
Pokračuje dál.
Šedost skříněk obvykle splývající v jednu masu je dnes jiná.
Něco ji trhá.
Rozbíjí na kousky.
Záblesk růžové.
Nechutný nápis.
A pohledy.
Tolik pohledů.
Křičí na něj totéž, co barva na skříňce: BUZNA!
Nevydrží.
Vražení na skříňky je poslední kapkou.
Uteče…

A/N: Miluju tu scénu, vážně jo... :D
První přežil. Sice si připadal trochu trapně, ale vběhl za ním, aby ho chytil. Strážný se tomu zasmál.
Desátá už byla trochu vysilující. Potil se, bylo mu hodně trapně. Strážný stál opodál a tvářil se, že je všechno normální.
Třicátá ho naštvala tak, že na chvíli zapadl do balónků a ztratil směr. Strážný začal zívat.
Pětačtyřicátou nepostřehl. Měl moc práce s tím, aby se vrhal po svém bláznivém spolubydlícím. Strážný raději odešel domů.
Po padesáté deváté pocítil nutnost vyslovit důležité varování. Plavat v míčcích už se mu totiž nechtělo.
Šedesátá Bazinga! přišla v okamžiku, kdy se definitivně rozhodl Sheldona zabít.

Téma 21: Perpetuum mobile
BJB, protože mě nic jiného nenapadlo + jedno sprosté slovo
Stačil mu úsměv Penelopy Xénie a byl ztracen. Musel ji mít. I když byla sirotek, o kterém se později zjistilo, že má dvě matky, čtyři babičky a pět pekelně zazobaných otců. Tehdy nevěděl o ničem z toho, a přesto se do ní zamiloval na první pohled. Jediný impuls, ten úsměv, z něj udělal nekonečného milovníka jejích dokonalých křivek a nepotřeboval nic víc. Nepotřeboval dýchat, jíst, pít (no dobře, potřeboval, ale copak byl nějaké perpetuum mobile?), byl živ jen z jejich lásky a z jejich spojení (šukali jako králíci) na duchovní úrovni. José se rozhodl přijet a ke své škodě zůstal.

A/N: Slash (jak jinak?) :D No, možná radši 15+ (kdyby náhodou)
Tímto oficiálně vstupuji do řad dvojitých pirátů a Bratrstva ničitelů kalhot!
Strhal z něj košili. Políbil klíční kost, jazykem polechtal bradavky, kleknul si a sundal mu kalhoty. Podíval se nahoru a na jeho rtech zahrál zlověstný úsměv.
„Takhle už by to šlo,“ poznamenal a plácnul ho po zadku oděném v černých boxerkách. Vyškrábal se na nohy a chytil ho za ruku.
„Nástup ke skříni!“
„Cože?“ optal se Blaine. Vzrušením téměř nedýchal.
„Nebudu chodit se strašákem! Musíš přece někde v sobě mít zašitý nějaký styl! Bude to?!“
„Já přece mám styl,“ oponoval Blaine, ale poslušně otevřel skříň.
„Jistě. Styl Čekám velkou vodu. Ty příšerné krátké kalhoty zničím jako první!“ slíbil Sebastian temně.

Ještě jednou mimo soutěž, protože mě to prostě baví. :D A můžu... A cítím neskutečnou potřebu vynahradit si zadky, plemenitby a slepice. :P
Název by se z norštiny nejspíš dal přeložit jako Lamač srdce/í nebo Utlačovatel srdce/í, ale to zní hrozně divně, tak jsem zneužila toho, že mi písnička od Kaizers Orchestra už tři dny nejde z hlavy a použila jsem její název.
Prý jen zlomenina,
však velikost okna má.
Pro mě.
I když ty o ní nevíš,
a lidé okolo ji nevidí.
Tráva zežloutla,
na nebi, jak splašení koně,
mraky se honí.
Přichází soudný den?
Nebo jen umírám
na zlomené srdce?
Nepřijdeš už nikdy?
Skutečně ne?
Jdou roky smazat
mávnutím ruky
a úsměvem jiné?
Zřejmě jdou,
najednou
je ve mně díra.
A zrůda šklebící se
v mé hlavě hlodá
z mozku je máslo,
ze srdce střep,
ruce se klepou.
Přijde jiný?
Zachrání mě?
Naučí mě,
znovu si připadat živá?
Být člověkem?
A jde to?
Posbírat a slepit
mě?
Posbírat a slepit?
Pche!

A/N: Jsem poměrně dobrá na takové to domácí básnění, ale žádná velká rychta to nikdy nebyla a nikdy nebude, takže si rozmyslete, jestli jste ochotní to číst. :D
Jo a je to slashoidní, tak!
Chlapec mladý k oknu vzhlíží,
by snad mohl za tou mříží
spatřit lásky tvář.
Chlapec mladý v okno klepe,
ono je však zřejmě slepé -
za ním žádná zář.
Chlapec mladý okno leští,
každou noc, ve větru, v dešti.
Má snad svatozář?
Chlapec mladý okno prosí,
to se však jen dechem rosí,
nikdo neotvírá.
Chlapec mladý v okno bije,
za svou láskou věčně nyje,
klesá jeho víra.
Chlapec mladý v okno šeptá,
slova lásky - ta se neptá.
Proč tam zmírá?
Zítra se žení…
Mladý pán ven z okna hledí,
mladá paní smutně sedí.
Chlapec? Ten se vytrácí.
Tři srdce tu krvácí.

A/N: Chtěla jsem vám to osolit! Chtěla jsem vám napsat Angeliku! S Filipem a jejich dítětem tupým jako gypsovej špalek, ale zjistila jsem, že toho nejsem schopná. Takže jinak...
Rozhodně nejsem kdovíjaký znalec fandomu, takže pokud někoho pohorší nějaká chyba, budu ráda za upozornění a pokusím se to vylepšit
Neviděný, neslyšený, opovrhovaný.
Oba mí sourozenci oplývali krásou. Když se postavili vedle sebe, nemohli z nich lidé spustit oči. Nikdo nechápal, kde jsem se vedle nich vzal já. Všichni si mysleli, že jsem zmetek, že snad ani nejsem Lannister, i když podoba mezi námi byla nezanedbatelná.
Jenže Králokat a Královna byli krásní, proto lidé pochybovali, že jsem jejich bratr. To, že můj rod byl zdegenerovaný, a proto jsem se narodil jako skřet, nikoho nenapadlo. Proč taky?
Já jediný jsem to odnesl na těle.
Cersei a Jamie byli krásní.
Krásní...
...ale šílení.
Jejich nejstarší syn je ještě větší zrůda než já.

A/N: Jedno nesoutěžní, protože tohle mi strašilo v hlavě docela dlouho
Jak je to dlouho, co jsem naposledy viděla slunce?
Bylo to na jaře, to vím.
Kvetly prvosenky.
Pak přišla válka a květiny zničila. Nezbyla ani jediná.
Chtěla jsem utéct, ale všechny nadané našli a zavřeli, aby si z nás vychovali zbraně a pomocníky. Nejmladší byly čtyři roky. Ani nevěděla, že něco umí. Její panenka věděla. Všechny věci věděly, četla jsem to v nich. Stejně jako to čtu v tom revolveru, kterého se musím dotknout.
Patřil jednomu partyzánovi. Měli by být opatrnější na své věci, nutí mě je podle nich poznávat mezi zajatci. A já nevím, jak dlouho ještě vydržím lhát...

Pokud jsem se s někým sešla, tak omlouvajík! :)
Věnováno všem pirátům ;) Když nám to nechtějí napsat oni, napíšeme si to sami!
Trošku vyčítavě se podíval na petrklíč položený na okně. Věděl, že by se měl rozhodnout, ale stále si nebyl jistý, komu dát přednost. Jemný Blaine, jehož polibky byly sladké tak, že se mu z nich točila hlava, nebo vášnivý David, který ho svýma rukama dokázal rozvášnit natolik, že mu chyběl dech?
Pod petrklíčem ležel zvlhlý vzkaz, inkoust už se začal rozpíjet. Vzal ho, přečetl a vzdychnul. To slovo se mu zarylo přímo do srdce. Naposledy... Ptal se naposledy a bolelo to. Rozum mu radil zůstat, kde je. Ale srdce, o které šlo především, ho táhlo do mohutné náruče mladého fotbalisty.
A/N: Petrklíč v květomluvě - Kdo je pánem tvého srdce?

Preslash :)
Byl správný chlapec. Spravedlivý, vždy ochotný pomoci stejně jako jeho kamarádi. A nebál se, ani když temné uličky Stínadel hrozivě mlčely a padala do nich večerní tma. Ale byly chvíle, kdy chtěl vzít nohy na ramena a utéct. Jeho svědomí mu to ale nedovolovalo. Proto stál před vyšším chlapcem bez hnutí a skoro bez dechu. Od chvíle, kdy mu pomohli, se nemohl myšlenek na Široka zbavit. Jako by krev prolitá při honbě za ježkem v kleci byla něčím víc, než jen rudými krůpějemi. Jako by je spojila. Nebyl stejný jako dřív. Měl zmatek v hlavě a srdce náhle bušilo rychleji.
A/N: Schválně, který šípák to byl? (poznámka doplněna později)

AU, protože tohle je prostě z logiky věci blbost, ale pokuste se to přehlédnout :D Ostatně, tvůrcům tohohle seriálu to taky vrásky nedělá, tak proč by je to mělo dělat mně?
Byl doslova převálcovaný. Sprcha jeho svaly uvolňovala jen trochu, a ještě ho čekala cesta domů. Vůbec nevěděl, jestli se mu podaří doplazit se aspoň do auta.
„Dokud nebudeš pevný v bocích, budeš dopadat takhle,“ ozvalo se za ním posměšně a on se poplašeně otočil. Josh stál ležérně opřený o vydlaždičkovanou stěnu a sjížděl ho pohledem. Davidovi zahořely tváře.
„Jak to mám ale udělat?“ zeptal se tiše. Nebyl si jistý, že ho druhý chlapec přes sprchu slyšel.
„Musíš trénovat, zpevnit postavení. Zítra ti ukážu jak.“ Takže slyšel…
Druhý den trénovali. A David si během toho uvědomil, že pro holky je ztracený.
A/N: Ráda si představuju, že David pochopil, že se pro holky nenarodil, ještě předtím, než se zamiloval do Kurta. A hrozně mě baví pronikat do zákoutí pravidel amerického fotbalu...