Moje články

Stanislav se tváří, jako by se nic nedělo, ale Radek mu vidí až do žaludku. Něžně mu položí ruku na vibrující koleno.
"Bude to dobrý. Večer to oslavíme," snaží se ho povzbudit.
"Hlavně ne vodkou," ušklíbne se Stanislav.
"Killer Queen už nikdy nedostaneš. Nablil jsi toho do křoví nejmíň za padesát liber."
Stanislav se trochu usměje.
"Když je řeč o křoví," projede mu Radek prsty bradu, "tohle si necháš?"
"Nelíbí?"
"Líbí."
Další konverzaci utne sestra.
"Pan Hanettschleger?"
Oba se postaví.
"Tak pojďte, pane magistře," vybídne Stanislava a gestem zadrží Radka mezi dveřmi.
"Vy ne."
"To je přítel. Bude u toho."

Doteď byl pro Alenu Radek jenom položka na seznamu. Přijde, odejde. Ona zůstane.
Horké odpoledne tráví v cukrárně a plkají. Alena vidí gesto. Pohyb, jakým Stanislav setře kapku zmrzliny z Radkovy tváře, jednoznačně ukazuje, že tentokrát je to jinak.
Dech se jí na okamžik zkrátí. Vzpomínky na jedinou noc, kdy se stal zázrak, má znovu před očima. Stáňu měla v posteli tisíckrát. Ale tu noc před odjezdem na kolej jí odhrnul vlasy z ramen a jeho oči se dívaly jinak. Milování bylo tak krásné, až uvěřila, že by mohl být její.
Ale přišlo ráno a další zázrak se nikdy nekonal.

Vzduch nad řekou je příjemně chladivý, hvězdy se zrcadlí v klidné hladině. Všude klid, což je prakticky zázrak. Stanislav s Radkem sedí v trávě u vody.
"Za normálních okolností by to byla romantika jako kráva," poruší Stanislav ticho.
Radek vytáhne lahev vodky a vrazí mu ji do ruky.
"Killer Queen?"
"Moc cynický?"
"Vzhledem k okolnostem..." Stanislav si mohutně přihne, "tak už se kurva zeptej."
Radek má stovky otázek. Ale nechce nést tíhu žádné z odpovědí.
"Kdy si jdeš pro výsledky?" řekne nakonec.
"V úterý."
Radek se natáhne pro lahev.
"Půjdu s tebou."
"Proč?!"
Radek ho vezme za ruku.
"Ty víš."

Displej poblikává. Stanislav při kontrole zjistí, že Helena volala třikrát během čtvrt hodiny, a na malý okamžik se mu zastaví srdce. Něco s Ráďou?
Rychle volá zpět.
"Hanettschlegere!" Helena nadšeně křičí.
"Soukupová?" odpoví tázavě.
"Sedíš?"
"Měl bych?"
"Sedni!"
"Hele, trochu mě děsíš. Je všechno dobrý?"
"V nejlepším pořádku."
"TAK TO KURVA VYKLOP!" ztratí Stanislav trpělivost.
"Můžeme otevřít juniorku. Závodní!" Za Helenou se ozývá nadšený lomoz.
"Jak se to...? Co?"
"Když se rozkřiklo, že druhý trenér našich veslařů bude jistý pan profesor, začaly se nám přihlášky množit jako infekce."
"Co?!" zopakuje Stanislav. "Puberťáci od nás? Jsou šílení?"
"Evidentně šílí po tobě."

"...stejně tě nesnáším. Zase mě v tom necháváš samotnou," vzdychne Helena do telefonu.
"Helu, tohle je fakt důležitý, přísahám, že ti pak všechno vysvětlím." Radek zní tak zoufale, až se Helena raději neptá.
Se vzdychnutím zavěsí a nastartuje motor.
Návrat domů je vždycky tak akorát na žaludeční vředy.
Před čtrnácti dny se poštěkala s Irenou kvůli svetru, co jí do něj před lety udělala díru.
Minulý týden na ni Karolína málem vytáhla kudlu, když označila jejího přítele za narcistického debila.
Tentokrát veze fotky z Lubošovy svatby.
Heleně je jasné, že mámě se bude vzteky vařit krev.
Ale nemůže si pomoct.

Alena se celý večer snaží moc nevrtět. Hlavně nedat najevo, že je něco špatně. Pohoda. Žádné nepříjemné pocity.
U večeře to ještě jde, sedí způsobně na okraji židle. Ale v kině je to horší, strupy na rozdrásané kůži se hlásí o slovo a svědí.
Hlavně se neškrábat, opakuje si. Jak začnu, už se to nedá zastavit.
Ví, že to Mojmír udělal schválně. Podřekla se, že bude mít po čtrnácti dnech rande s přítelem, tak si ji pořádně označkoval.
"Děje se něco?" zeptá se Honza, když ji za ruku vede nocí domů.
"Ehm... strašně se mi zpotil zadek," zalže rudnoucí Alena.

Poslední Radkovy myšlenky se točí kolem toho, že fousy na stehnech trochu lechtají a trochu škrábou. Rád si na ně zvykne. Pak už není na myšlení prostor. Mozek se odpálí, když ucítí horký jazyk, pevné rty a precizní rytmus.
Za pár chvil se s hlasitým řvaním naprosto bez zaváhání udělá Stanislavovi do pusy.
Blažená tma trvá neurčitě dlouho.
Bože, tak strašně jsi mi chyběl, lásko.
Přitáhne si ho blíž, chce cítit známou váhu na těle.
Zajede rukou do kalhot, které nestihli sundat.
Stanislav mu ruku zachytí.
"To je dobrý. Nechci," zašeptá.
"Prosim?!"
"Ne dřív než..." bolestivá pauza "budou výsledky testu."

Radek a Stanislav zůstávají osamoceni v baru. Radek se ho snaží ignorovat. Zvedá židle, zametá.
Pak přijde první vzpomínka. Ne na Standu. Na Jakuba. Na prvního, který to s ním myslel vážně, jak to jenom v sedmnácti jde. Vodili se za ruce po Budějkách, tulili se na lavičkách. Oslovovali se slovy jako 'zlato', 'zlatíčko' nebo 'poklade' a bylo to sakra krásné. Než na ně jednou plivnul dědek. Najednou z nich byla 'špína'. Kuba to nedal.
Podívá se do hnědých očí.
Stalo se ti to taky?
"Můžeme si promluvit?" zeptá se Stanislav.
"Potom," řekne Radek a přisaje se mu na rty.

Radek u práce nepřemýšlí. Pohyby dělá tak, jako je dělal tisíckrát. Jako když Japonec krájí okurku na stejně velké kousky, tak i on pohybuje sklenicemi a šejkrem. Pro zákazníka je to zábavná hra. Pro zkušeného barmana rutina.
V Radkově baru Space Oddity je nával. Lidé si nosí sklenky i před bar do horkého večera.
Radka potěší objednávka čehokoliv neobvyklého, ale celý večer drtí jako robot jedno mojito za druhým.
Když mezi zákazníky uvidí Stanislava, jak se prodírá davem, rozbuší se mu srdce.
Po měsíci bez jediného slova si sem ten parchant prostě nakráčí?
Automatika selže. Sklenice se tříští o zem.

Nelsonův sloup: Nemůžu uvěřit tomu, že jsem dostal tu čest...
Stardust47: O cti bych měl asi mluvit spíše já.
Nelsonův sloup: Přece nebudeme ve při. Jsem váš velký... ale to slýcháte pořád. Nicméně můj bígl dostal vaše jméno.
Stardust47: Které z mých mnoha jmen? Tedy, jsem poctěn, ať je to kterékoliv z nich.
Nelsonův sloup: To, co jste si nechal.
Stardust47: Už vám někdo řekl, že je to dost hloupé jméno pro psa?
Nelsonův sloup: Prakticky každý. Ale předchozí pes byl George po Gordonu Byronovi, to prý bylo ještě hloupější.
Stardust47: Musím končit, Vaše veličenstvo.
Nelsonův sloup: Hvězdy volají, chápu.

"Nechápu, že jsme tu z celé rodiny zase jenom my dva," zašeptá Radek Heleně.
"Taky jsem doufala, že aspoň máma dorazí," vzdychne Helena.
Vzápětí oba nasadí úsměv, když se objeví svatebčané.
Luboše, starou vodní krysu, přivážejí kamarádi na pramici, nevěsta v kožené kukle a brýlích sedí uvelebená v sajtkáře Harleye Davidson model 1965.
U oltáře se sejdou. Ženichovi teče do bot. Nevěsta má zaprášenou půlku obličeje.
"Ty vole, to je fosilie," zamumlá Helena.
Radek vyprskne smíchy, až se pár lidí otáčí.
"Takhle bys ale o Dáše mluvit neměla," upozorní sestru.
"Jaká Dáša? Ta motorka, to je vykopávka."
"Závidíš, co?"
"Strašně."

"Mimochodem, asi bys měla vědět, že se budu ženit," pronese Luboš najednou. Heleně zaskočí lok chlazené dvanáctky.
"Co?" Kašle. "Chci říct... gratuluju. Asi..."
"Asi?"
Helena si utře pusu.
"Ále, to víš. Vždycky jsem tak nějak tajně doufala..."
"Helenko, Helenko. Tvoje máma mi dala před pětatřiceti lety košem a vybrala si tvýho tátu. Znovu ji žádat nebudu."
"Já vím," kývá Helena, ale dětský sen se nadobro rozplynul.
"Ochutnej to." Luboš jí nakrojí kus uleželého sýra. Rozplyne se na jazyku.
"To dělala Dáša. Už mi rozumíš?"
"A ženíš se s ní, nebo se žrádlem?" rozesměje se Helena.
"Jídlem si mě rozhodně koupila."

"Jsem čůrák a chcípnu sám." Sklenka se vyprázdní a Stanislav ani nemusí mávnout, aby mu číšník dolil.
"Oceňuji přesnost tvé sebereflexe, ale pochybuju, že umřeš sám. Spíš tě klepne při snaze někoho sklátit," mudruje Alena. "Nebo si mě vezmi," vypadne z ní nečekaně.
"Lenny, na světě není tolik peněz, aby sis mě mohla dovolit," zakření se, ale najednou zvážní. "Ale můžu ti udělat děcko, kdybys chtěla."
Lenny zamrká.
"Tak za pět let," kývne nakonec. Oba mlčí.
Ťuknou si.
"A teď zpět k tématu Radek, pane Čůráku, jak to hodláš vyřešit?"
"Eh... odjedu na dovolenou. A pak... budu muset hodně škemrat."

Poutní cesta je vyhřátá sluncem. I teď, když zapadá.
Stanislav položí Radkovi ruku kolem ramen. Je to tak nečekané, že ho kolem pasu ovíjí značně váhavě. K poutní kapli kráčejí mlčky.
"Jsi hrozně napjatý," konstatuje Stanislav po chvíli.
"Čekám, že poletím do kopřiv, až se objeví silueta na horizontu."
Ruka kolem ramen ztuhne.
"Nezačínej zase..."
Radek se vymaní z objetí, aby mu viděl do očí.
"Už jsem na téma 'musím si hlídat osobní život, jsem učitel' slyšel dost. Snesu hodně, ale... ale láska... aspoň ta, co cítím já, ta je bezmezná."
Stanislav sevře oči.
"Tak to tě asi nemiluju dost."

"...opravdu to spěchá." Stanislavův hlas zní v telefonu zkresleně, ale naléhavost rozhodně nepostrádá.
"A mám zastavit u školy, nebo si naskočíš bokem?" zeptá se Radek uštěpačně, ale ironie zřejmě neprochazi éterem.
"Co?"
"Můžu se polepit jako taxík nebo dám za sklo ceduli 'manipulačni jízda', co ty na to?" Radek už skoro vrčí.
"Co to meleš?"
"No aby ses nebál, že tě někdo uvidí, jak lezeš k neznámýmu chlapovi do auta. Třeba by si pak o tobě mohl něco domyslet."
"Ehm..." Trapas se nese vzduchem.
"Včera jsem byl 'kamarád', dneska jsem 'řidič'. Chápu to správně?"
"Radši zavolám Lenny. Ty vychladni."
Cvak.

Plátky uzeného hovězího jazyka s hořčicí přistanou před Helenou na stole.
"Dělaný s láskou," mrkne na ni strejda Luboš a Helena se na oběd hladově vrhne.
"Zpomal, takovou delikatesu nemůžeš polykat jak zvíře. Copak tě nikdo nekrmí, ženská?" směje se Luboš a bez dovolení přisedne na volnou židli.
Helena žvýká, ústa plná, hořčice stoupá do nosu.
"Nekrmí," pokrčí rameny, "nikdo nevaří jako ty. Lepší už byla jenom Markéta."
Luboš zadumaně kývne.
"Hovězí jazyk dělala s křenovou," pokračuje Helena a žvýká další sousto. "Ta Pavlova nová je vegetariánka..."
"Pf," odfrkne si Luboš.
"Moje řeč," kývne Helena a nalije do sebe pivo.

Pár kilometrů za městem se voda vymyká kontrole, koryto se zužuje a zahlodává do skalnatého údolí. Tok se začne kroutit a celý zdivočí.
Stanislav tudy běhá často, rychle kluše v rytmu bušícího srdce.
Sezení v trávě je nezvyk.
"...seš tady?" Radek mu trhá myšlenky.
"Hm..." zamumlá, oči přilepené k řece.
"Tak to vyklop."
"Problémy v práci," zamumlá Stanislav nepřítomně.
"Mluvíme spolu, pamatuješ?" Radek se ho opatrně obejme kolem pasu.
"Ráďo, víš, že mi na tobě záleží."
"Vím?"
Stanislav konečně odtrhne pohled od vody.
Nevíš?
Vytáhne z kapsy načatou krabičku cigaret a vrazí ji Radkovi do ruky.
"Zkusím přestat. Kvůli tobě."

Markétiny rty jsou stažené do tenké pevné čárky. V ruce drží obrovský nůž a zdolává nekonečnou horu cibule.
Gulášek pro Pavlíčka, když už se uráčil přijet.
Ale ne moc ostrý, Elke nerada ostrý. A taky, aby ho ochutnal Max. Jsi nejlepší, mami.
Venku bouchnou dvojí dveře od auta. Markéta nahlédne přes záclonku, po víc než roce se dívá na syna jako na cizince. Ženu s batoletem v náručí uvidí poprvé, ale nemá ji ráda. Nemůže si pomoct.
Helena byla jedinečná snacha.
Můj nejstarší syn je vůl.
Vzdych.
Pak vezme nůž a vylije si hněv na cibuli.
Aspoň má důvod brečet.

Místo deseti kilometrů dvacet.
Tři cigára.
Flaška vína.
A vztek nemizí.
Stanislav zavrčí. Prostě to potřebuje vyšukat. Vymlátit. Zneuctít a odkopnout.
Jenomže, napadne ho okamžitě, tohle si Ráďa nezaslouží.
Ledaže... A vzpomene si na Davida.
Zkontroluje čas. Radkova práce končí za dvě hodiny.
V telefonu otevře dlouho nepoužívaný seznam beze jmen.

O hodinu později si zapaluje vytouženou postkoitální cigaretu. Tělo konečně opouští napětí.
"Už jsem myslel, že se neozveš," zavrní David. Zítra bude mít všude modřiny, ale zamilovanost ho neopouští.
"Zase za týden?"
"Nemyslím si," řekne Stanislav trochu studeně.
Davidovo srdce puká.
Ale Radkovo je to jediné, na kterém záleží.

"To si dělá prdel?" zakřičí Stanislav tak, že se jeho hlas odráží od stěn vnitřního dvorku. Cigaretu spíš šňupe než kouří, jak je rozrušený.
Markéta se na něj dívá se směsicí soucitu a únavy.
"Nemohla jsem s tím nic udělat," prohlásí omluvně, zatímco si připaluje, "trvala na tom."
"To nemůže," vrčí Stanislav a návrh rozvrhu na příští rok vztekle zmuchlá a zahodí, "nemůže mi sebrat veškerou češtinu."
"Obávám se, že může. Ostatně... uznej, že s Macháčkem to byl..." Ani to nedořekne.
V očích jejího chráněnce blýskne zuřivost.
"Mám nějakou další možnost?"
"Rekvalifikaci na školníka," ušklíbne se Markéta a vyfoukne kouř.

Je pozdní ráno. Pro některé čas na vstávání, pro jiné pomalu čas na oběd.
Stanislav mhouří oči na svět okolo sebe.
Radek spí.
Slunce prostupuje mezerou mezi závěsy a světlo dopadá přímo na stěnu s fotografiemi. Stanislav má konečně čas a možnost si je prohlédnout.
David Bowie očima Antonína Kratochvíla se topí ve tmě, ze světla vystupuje jenom oko a půlka úsměvu. Jedna z těch fotek je podepsaná.
Jak se k ní asi Ráďa dostal?
Tělo vedle něj se zavrtí.
Stanislav stáčí pohled od stěny.
"Ty jsi tady?" usměje se Radek a zní to, jako by tomu snad nechtěl věřit.

Magdalena má dětí jako smetí. Teda dětí... děvčátek už má doma pět, před pár chvilkami se narodila šestá. Už ani nevědí, jaké jí dát jméno, nápady docházejí. František skučí a neví, jestli ho nestihla nějaká kletba. Přece není možné, aby to byly pořád holky.
***
Irena rodí potřetí. Jožan je s Lubošem v hospodě a oba jsou přesvědčení, že tentokrát to bude kluk.
Inu, Karolína.
Jožan úpí. Copak se u vás v rodině se chlapi nerodí?

***
Helena už ani nepláče. Vyplakala si oči u osmi předchozích pokusů.
Holka nebo kluk, všechno by brala.
Ale její prokleté lůno umí jenom mrtvé děti.

Během hry se z Aleny stává Lenora. Lenora je tichá. Poddajně hebká. Nikdy neprotestuje. Smí maximálně poprosit. Mluvit nesmí. Stejně má většinou plná ústa. Mojmír s Jarmilou jsou štědří a během noci je plní delikátními částmi svých vlastních těl. Když ji pak svázanou japonským lanem tvrdě šukají, má pro jistotu roubík.
Když hra skončí, je zase Alenou.
Alena doprovází Jarmilu po nákupech. Mojmíra zase na výstavy, besedy a přednášky. Mluvení jí nikdo nezakazuje. Přesto si to nejdůležitější nechává pro sebe.
Roky nesmí říct Mojmírovi miluju tě, protože pravidla hry mluví jenom o třech.
Dvě slova by ji o něj připravila.

"...vypadá jako terno," usměje se Alena a nadšeně si se Stanislavem ťuknou.
"Asi ano," vysouká ze sebe Stanislav.
"Asi? Je pohledný, vypadá milý, evidentně mu nesmrdí práce..."
Stanislav smočí horní ret v italském víně.
"Jak jsme byli předevčírem v kině, zapomněl jsem, že jsem neodvolal Jáchyma..."
"Ty se s ním pořád... je ženatej!"
"A Mojmír není?"
Alena se místo odpovědi raději napije.
"No dobře, tak na tebe jeden ženáč čekal a nedočkal se tě, to je toho."
"Já jen... víš, co se stane býkovi, když mu zlomíš rohy?"
"Netuším."
"Už si nezatrká."
Alena zavrtí hlavou.
"V tom případě jsi vůl."

Podvečerních deset kilometrů.
Dvě decky červeného.
Cigáro.
Projet si seznam v telefonu.
Stanislavův soukromý seznam kontaktů čítá nad deset položek.
Žádná nemá jméno.
Mrdám ho tvrdě
Nešťastný ženáč
Páteční píchání
Rychlovky v posilovně
Skvěle kouří
Stanislav ledabyle odklepne popel z okna a vyfoukne poslední várku dýmu.
Pak vezme znovu telefon a kontakt Šukačka za barem se rozhodne přejmenovat.
Ráďa
Radkova práce končí po půlnoci. Rychlý pohled na hodinky nutí Stanislava počítat. Pět hodin bez nezávazného sexu. No, aspoň to zkusí.
Vytáhne z krabičky další cigaretu. Připomene si, že Radek to nesnáší.
"Jedno po druhém," ušklíbne se Stanislav a připálí si.

Radek se zachvěje, když mu trochu drsná bříška prstů přejíždějí po kůži.
"Co tohle?" zastaví se Stanislav u tetování popínavky.
"Památka na Indii," usměje se Radek, když dotek vystřídá polibek.
"Á... tohle?"
"Můj vztah s rodinou."
"Bouřkové mraky?"
"Jo."
"Hmmm, a vlaštovky?"
"Naděje."
"V co?"
"V bezpečný přístav."
"To je krásné. A co tohle? Nikdy to nesundaváš."
Prsty opustí kůži a zkoumavě sevřou stříbrný propletenec zavěšený na Radkově krku.
"To je... ehm."
"Jestli je to soukromé..."
"Ne. To je volavka. Mám ji místo kříže. Od doby, co mi bylo řečeno, že Bůh mě opustil, nosím ji, protože nechci opustit Boha."

Někdy, když si Radek prohlíží spícího Stanislava a jeho vlasy rozhozené všude po polštáři, oddá se představám. Dovolí srdci, aby si zapřehánělo. Ve dvaadvaceti letech se to ještě smí.
Sní o obyčejných věcech: jak se vodí městem za ruce, jedou spolu na dovolenou, chodí na obědy do té úžasné řecké restaurace. Jenomže pak chce víc. Společný život, svazek, rodinu.
Zamilované představy vystřídá realita. Ani po třech měsících ho nedokázal představit své sestře.
"Heleno, tohle je týpek, co mě dvakrát vojel ve skladu dřív, než jsem se ho zeptal na jméno..." není úplně nejlepší úvod.
Ale je Stanislav vůbec něco víc?

"...slibovali hory doly, tak jsem jim na ten bar v Golden Ant kývnul. Byl jsem hroznej zobák, mělo mi dojít, že je to levárna," vypráví Radek jednu z mnoha vzpomínek na New York.
"V čem?" zeptá se Stanislav, ale vnímá, slastně odpadnuvší, jenom napůl.
"Měl jsem být jenom barman, ale měli tam šílený podstav, na celým hotelu pracovalo jenom dvanáct lidí.
Musel jsem umývat nádobí."
"Bída..." zamručí deka.
"No počkej, to není ono. Pokaždé, když jsem myl sklenice, minimálně jedna praskla. Za měsíc mě vyhodili."
"Copak to jde na někoho nahrát?"
"Zmínil jsem, že kromě mě tam pracovalo jedenáct Siciliánů?"

"Co pořád tak blbě zvedáš rameno?" peskuje Stanislav Helenu na veslovacím stroji.
Helena si protáhne krk, až to zapraská.
"Jak si někdo s tvými zkušenostmi může dovolit takhle prasit techniku..." vzdychne Stanislav, "pojď sem, aspoň ti to rozmasíruju."
Než se vzpamatuje, stáhne z ní tričko.
Helena se naježí.
"Ses posral? Masáž, jasně. Chlíváku!" Napřahuje ruku k facce.
Naprosto nechápe, proč se Stanislav láme v pase a hystericky se chechtá.
"Helčo, promiň... to je tak..."
Slovo absurdní už jen vzdechne.
"Já přece nejsem na ženský," osvětlí vzápětí.
Helena přepne z naježenosti do klidu během vteřiny.
"A nechceš seznámit s mým bratrem?"

"Radši ne," zavrtí Radek hlavou trochu přehnaně, aby v tom randálu podpořil svoje slova.
"Nebuď labuť," přemlouvá ho Stanislav a zkouší ho za ruku odtáhnout na parket. Radek se vyškubne, až na sebe zvrhne sklenku koktejlu.
S tichým "no do prdele" obhlíží škody na tričku a džínách.
"Nasrat," zamumlá a prodírá se zpocenými těly ven z klubu. Panika na sebe nenechá dlouho čekat.
Teprve na čerstvém vzduchu se mu uleví.
"Ráďo, jsi ok?" ozve se za ním po chvíli.
"Pojďme domů." Radek nechce znít moc zoufale.
Stanislav ho měkce políbí do vlasů.
"Dobře. Ale přicházíš o moje fenomenální taneční pohyby."

"To je naprosto absurdní," zařve Radek a mrskne šroubovákem o zem. Z čirého zoufalství otáčí návod k použití vzhůru nohama, jestli se nestane zázrak. Nestane.
Série nadávek se snáší na sbírku švédských šroubků, matic, dřevěných špalíků. Prkna trpělivě vyčkávají v koutě.
Zvonek přeruší celé to budovatelské martyrium.
"Vezu matraci," hlaholí v intercomu Helena.
Radek zavyje a pouští ji nahoru.
Když Helena vidí celou tu spoušť, nehne brvou.
"Uhni, bráško," zavelí.
Chopí se návodu a pustí se do díla.
Radek se na součástky dívá s jednoznačným opovržením. Jasně, že jeho sestru poslouchají.
"I ty, vrute?" zašeptá, když Helena utáhne poslední díl.

"Pane profesore?" doplňuje zaklepání na rozevřené dveře.
Stanislav se otočí na židli a přejede pohledem čtyři oktavánky, jak se na něj velmi podezřele zubí.
"Ano?" odpoví a snaží se nedat najevo žádnou zásadní emoci.
"Víte..." spustí Anička, "nás tak jako napadlo..." ale pak jí dojde odvaha a postaví před sebe Elenu.
"Nás jakože napadlo, že bysme dneska jako necvičily."
"Ale," ušklíbne se Stanislav.
"Máme jakoby..." ale to už Elena selhává.
Bára se odvážně dere vpřed.
"Jakože jsme dnes měly s Vránovou sexuální výchovu a potřebujeme od vás něco... dovysvětlit."
Všeobecné hihňání.
Za co mě trestáš? otočí Stanislav oči v sloup.

"Brouku," ozval se Henrymu v telefonu Alexův hlas, "tak jsem to udělal."
Henry na opačné straně Atlantiku zalapal po dechu.
"A co že jsi... oh... tamto!"
"Ano, madam prezidentka o nás dostala veškeré dostupné a mládeži přístupné informace," chrlil Alex.
"Zlato, zníš trochu rozhozeně, co se stalo?"
"Moje matka mi dala přednášku," mumlal první syn.
"O nevhodnosti stejnopohlavních vztahů se členy evropských královských rodin?" pokusil se zažertovat Henry.
"Hůř."
"Jak hůř?"
"Udělala powerpointovou prezentaci o análním sexu..."
"Oh."
"O genitálních bradavicích..."
"Nene!"
"A donutila mě navléknout kondom na banán," završil Alex výčet, a to už se Henry neubránil výbuchu smíchu.