Moje články

A je to tu. Dnes naposledy dosedají její kola na dráhu ruzyňského letiště. Ach, je prostě nádherná...
Pomalu přijíždí ke stojánce a naposledy začíná ten šílený kolotoč lidí, aut, cisteren a traktůrků se zavazadly. Naposledy vstupuji na její palubu a vítám se s jako vždy okouzlujícími letuškami. Dnes je nás málo, máme tedy o to víc práce, ale já si ji vychutnávám. Každou sedačku pečlivě připravuji, každé okénko pořádně čistím.
Čas nadešel a ona naposledy pojíždí ke dráze 24. Snad ji i oplakám.
EK140, cleared to take off
Její motory naposledy zaburácejí. Sbohem, 777! Snad se po letním spánku vrátíš.

Říkali jim, že nejsou dost dobří na takovou práci. Říkali jim, že nedokážou zvládnout tak složitou věc. Říkali jim, že se hodí jen na podřadné úkoly. Ale byli neodbytní a rozhodli se, že všem dokážou, že se v nich mýlili. Začali se učit létat. Byli dobří. Tak dobří, že netrvalo dlouho a vznikla první čistě černošská letka. Ještě pořád jim ale málokdo věřil, než začali sestřelovat německé stíhačky, a to ve velkých počtech. Jejich Mustangy s červenými ocasy byly postrach jak ve vzduchu, tak i na zemi. Dokázali, že na to mají. Že se bílým vyrovnají. Ba je i překonají.

Je čtrnáctého prosince 1986. Na Edwardsově letecké základně je krásné ráno. Ráno, kdy se začnou psát dějiny. Tři a půl tisíce lidí netrpělivě očekávají, až Dick Rutan a Jeana Yeager usednou do kokpitu toho technického a designerského zázraku. Voyager je plný paliva. Jeho lesklý bílý trup září na ranním slunci.
8:01
Voyager se pomalu rozjíždí po 4600 metrů dlouhé runwayi. Jeho enormě dlouhá křídla však zavadí o povrch dráhy a poškodí se. Piloti přesto pokračují vstříc nejdelšímu letu, jaký kdy člověl uslutečnil. Na konec světa. Dokonce ještě dál.
O 9 dní a 42432 kilometrů později se Voyager znovu dotkne země.

To je v hajzlu. To je v hajzlu. To je v hajzlu! Do háje! Jak se to mohli dovědět?! To přece neni možný! A já si dával na veřejnosti takový pozor! A že mě to stálo tolik úsilí. Jak to na mně mohli poznat, že jsem teplej? Nikdy mě nikdo neviděl se s jiným mužem líbat, nebo cokoliv jinýho, nebo jo? Já už ani nevím...
No, co mám teď dělat? Mám za nimi prostě přijít s coming outem? Nevím, jestli na to mám, ale teď už je to asi stejně jedno. Třeba to pochopí. Nejsou úplní blbci, narozdíl od ostatních.

Každé letadlo je za letu nádherné. Ať už je rychlé nebo pomalé. Malé nebo velké. Staré nebo moderní. Když se ale střetnou dvě nebo více letadel v souboji, začíná ta opravdu fascinující věc.
Je to jako šílený tanec na hranici smrti. Šílený, ale nádherný. Každý obrat, každý výkrut je jako krok tanečnice na naleštěném parketu. Zdá se chaotický a náhodný, ale ve skutečnosti je jeho sebemenší část dobře promyšlená. Na rozdíl od leteckých soubojů tanečnice nebojují o život.
Sebemenší pilotova chyba může znamenat smrt. Oba jsou v tu chvíli jen stíny na obloze. Většinou však jen jeden ze stínu vylétne.

Když se připravujete na polární expedici, musíte myslet opravdu na všechno a podle toho se řádně vybavit. A co teprve, když se chystáte dojet auty na severní pól? Nikdy před tím žádné auto na severní pól nedojelo.
Všichni jim říkali, že se určitě zabijou. Oni jsou však známí tím, že jsou naprostí blázni. Přece nejde, aby auto někam nedojelo! A že měli nějaké auto! Hilux speciálně upravený Islanďany. A víte, co se o Islanďanech říká. Nejen auto, ale i oni se museli řádně připravit. Měli i brokovnici! Dokonce i gin tonic!
Co jsi ale May nevezme? No jistě, plechovku lančmítu!

Když jsem tě poprvé potkal, nikdy by mě nenapadlo, že se z tebe stane jeden z nejdůležitějších lidí. Když jsme spolu mluvili, ať už o čemkoliv, rozuměla si mi, chápala si mě. Nebylo to jako ty prázdné fráze "to je mi líto, nebo "já to chápu". Ty jsi opravdu chápala a bylo ti to líto, protože jsi to sama zažila.
Uplynul nějaký čas a já si začal všímat těch krásných, dlouhých, tmavých vlasů. Dokonalých očí. Nádherné tváře. To nejkrásnější na tobě byla ale tvá duše.
Byla jsi mi vším, co jsem kdy chtěl. Ale ten člověk v tobě už není.

Nad sebou má už jen temnotu vesmíru. Pod sebou má celý svět. Výškoměr ukazuje 70500 stop. Z takové výšky vidíte zřetelně zakřivení Země. Nikdo neví, že tam nahoře někdo je. Teda, nikdo by to neměl vědět. Má na sobě v podstatě skafandr. Na palubní desce fotku své milé. V puse ampulku s jedem. Odvážný Gary Powers dobře ví, jak je jeho mise nebezpečná, ale netuší, že bude doopravdy sestřelen. Rychlostí 3 Machy se k němu řítí střela SA-2. Vybuchuje za jeho letounem. V případě sestřelu má rozkaz se nekatapultovat, přesto to udělá. Pod ním 20 kilometrů ničeho.
Bylo sestřeleno nesestřelitelné.

Nestává se často, že by ostatní letěli beze mě, ale co nadělám, když můj Mustang odmítá spolupracovat? Tohle už je třetí porucha chladiče za sebou! Krucinál...
Chlapci se začínali pomalu vracet z rutinního doprovodu bombardérů. Vypadá to, že dostali pěkně na prdel. Poe přistával jako poslední. Tak tak s tím nepraštil do trávy.
"Co se stalo?" zeptal jsem se ho, když se soukal z kabiny.
"Ty šmejdi!" zanadával.
"Vypadá to, že naši drazí skopčáci mají nový hračky. Takhle vysoko jsem Fokouše ještě neviděl."
Sedm děr na křídle a trupu mluví za vše. Ty 20mm kanóny nahánějí opravdu hrůzu. Zatracená práce!

Mít dovolenou je zvláštní. Nudím se, hrozně. Nicnedělání je na jednu stranu vítaná změna, ale těžko se na ni zvyká. Celé dny prochodím po městě a dívám se, jak všichni žijí úplně normální život. Ráno noviny a čerstvé pečivo, trhy plné ovoce, prostě normální život.
Někdy ale vážně nevím, co dělat. Nemám žádnou známost, narozdíl od mých parťáků. Čím míň toho dělám, tím víc přemýšlím. A to je špatně. Tam nahoře na to nemáte čas. Sakra, jak se těším na konec dovolené!
Jsem zpátky u své letky. Má Slightly Dangerous už na mě čeká. Opět fascinován ve své malé kleci.

Brázdí nekonečna moří a oceánů. Dny, týdny, měsíce. Obklopeni ocelí a slanou vodou. Sdílejí pár metrů čtverečních s mnoha dalšími. Neustále v pohotovosti, kdyby se nepřátelé odhodlali k útoku. Spí jen málo, oči pořád otevřené. Čekají, trpělivě, na sebemenší rozruch. Dny jsou dlouhé a noci ještě delší, až nekonečné. Klid občas přeruší cvičný poplach.
Pak to ale není cvičný poplach. Muži spěchají na svá stanoviště. Letci se ženou ke svým strojům. Dělostřelci nabíjejí děla a kulomety. Velitelé udělují rozkazy.
Když se pak vrátí do svých kajut, koukají na prázdná místa. Přemýšlejí nad životem a smrtí. Nebojí se, ale pláčou.
Rum?

"Zatím ti to jde dobře," uznala spokojeně.
"Jo? To jsem rád, že se ti to líbí," odpověděl.
"Zkus to ale trochu rychleji a víc kroužit, prosím."
"Vynasnažím se," odpověděl. Pomalu mě začíná bolet ruka
"Mmmm tohle je dobrý," odpověděla sladce. "Pokračuj, rychleji, už to skoro bude!"
"Takhle?" odpověděl celý zadýchaný. Bolest v ruce stoupala a stoupala. Chytala ho i křeč, ale nemohl přestat. Ne, když byl tak blízko!
"Už?!" zeptal se a dal do toho všechny své síly.
"Ano! Oh bože..." popadala dech.
"Že ti to těsto ale dalo zabrat!" poznamenala.
"Ta vařečka je úplně k ničemu! Nemám už sílu..."

„Proč se pořád snažíš sám sebe tak kontrolovat?“ zeptal se pohrdavě.
„Co chceš slyšet? Mám se chovat lehkomyslně? Chceš, aby o nás věděli?“ opáčil Hawkeye.
Loki mu přitiskl ruku na hrudník. Tlačil víc a víc.
„Jsi pod mou mocí.“
„Ano.“
„Cítíš v sobě ten osvobuzující pocit?“
„Ano…“
„Otoč se.“ Loki mluvil chladně, avšak důrazně. Nedával najevo emoce. Dával najevo pouze svou moc.
„Tak se otoč!“ nařídil mu. V ruce svíral provaz. Dal k sobě jeho ruce a pevně je svázal.
„Pohleď,“ vyzval ho Loki. Hawkeye měl lačný a dychtivý pohled. Očekáváním se celý chvěl.
„Teď poklekni. Vím, že to chceš.“

Trčím v téhle ledové pustině už dva týdny. Všechny moje pokusy o znovuzprovoznění letadla skončily nezdarem. Nemám už ani vodu. O jídle ani nemluvím. Ze všech míst, přes která vedla cesta, jsem musel skončit na jediném, kde nemám šanci, že mě někdo najde. Jsem příliš vysoko a 1200 kilometrů není žádným směrem vůbec nic. I kdyby nade mnou někdo letěl, nemohl by si mě všimnout. Jsem smířen s tím, že tu zemřu.
V kapse mám 3 pastelky. Připomínají mi večery, kdy sem si jako malý kreslil náčrtky letadel. Otec mě pak večer vždycky podrbal ve vlasech.
„Jsem na tebe pyšný…“

Začíná pršet a my musíme čekat venku, než se cestující laskavě vypakují. Rampák se schůdkama se prochází jako v létě ve Stromovce. Nikdy nepochopím, proč i za takovýho počasí musíme chodit zadem!
Letuška konečně otevřela dveře a dala nám očekávaný signál.
„Hello, how are you?“ (British accent)
„Hello, I’m fine, thank you. How are you?“ řekl jsem nejlepším přízvukem, jakého jsem schopen. Miluju britský akcent! Na světě snad není víc sexy věc, než krásná letuška s dokonalým přízvukem v uniformě British Airways. Takové přivítání stojí i za to nejhorší počasí. Kéž bych si mohl užívat její pohostinnost i za letu.

"Bóže, to bude zas řečí," pomyslel si Tony, když vstupoval do velké jídelny, kde ho čekala nervózní Pepper spolu se svou matkou a jeho rodiče.
"Ahoj všichni!" řekl tak nadšeně, jak jen dokázal předstírat. Přistoupil k Pepper, naklonil se a lehce ji políbil na tvář. Poté se zdvořile přivítal i s ostatními a společně si sedli ke stolu.
"Jak se daří Společnosti, Pepper?" prolomil ticho Tonyho otec.
"Začínáme se zas dostávat do normálu. Trvá to ale dlouho. Je to spousta práce..."
O tři hodiny později
Tony se otráveně vrtal v Mk. 17.
"Tyhle návštěvy jsou vyčerpávající!"
"Ó miláčku, já vím..."

Sedíme v důstojnickém baru u piva a rozebíráme dnešní den. Bavíme se a mezi těmi přáteli zapomínáme, že vůbec nějaká válka je. Prostě tři dobří kámoši na pivu jako kdekoliv jinde.
V plamenech se tříští o vodní hladinu
Sedíme v důstojnickém baru u piva a kořalky. To, co se stalo, dnes moc rozebírat nechceme. Koukáme na prázdné místo naproti nám. Už nejsme tři dobří kamarádi. Všichni víme, jaké je riziko, ale nikdo z nás si ho nepřipouští, než se nevyhnutelně stane něco podobného.
Bez křídla ve spirále
Sedím v důstojnickém baru s lahví whisky. Koukám na dvě strašně prázdná místa.

Na Velikonoční pondělí se náš prezident Milošek Zeman účastnil dobročinného večírku politické strany Přátelé Miloška Zemana. Jak asi uhádnete, o alkohol a vydatnou hostinu nebylo nouze!
Pan prezident zde měl zahajovací řeč, na které již byl lehce přiopit. odkaz zde! Během celého večírku jsme na kamerách nezastihli jeho talíř bez tlačenky a bez alespoň jednoho plného panáka čehosi, co bylo po ruce! Nejčastěji stará známá becherovka. Pan prezident také vášnivě debatoval se svými příznivci snad o všem možném kromě politiky a řešení současných problémů. Tuto akci Milošek Zeman opouštěl se "značným nachlazením", jak později komentovala kancelář Pražského hradu. foto zde!

Mladík, který téměř dosáhl 18 let, bydlí se svou matkou. Chodí na střední školu, má brigádu, vlastní názor, vlastní myšlení, vlastní rozum a zodpovědnost. Má prostě svůj vlastní život. Bydlí s matkou...
Tady je háček.
Matka se snaží prosadit si za každou cenu svůj názor, své myšlení, svůj rozum. Mladík se s matkou často hádá. Ti dva nemají společného snad nic kromě příjmení. Matka mu nedá pokoj, protože mu ještě nebylo 18 let.
Po 18. narozeninách.
Mladík je oficiálně dospělý muž. Přístup matky je ještě horší. Nepřijímá vysvětlení jeho vlastního názoru, pohledu na věc. Matčina "autorita" odmítá akceptovat dospělého syna.

Dostali jsme hlášení o pěti He-111 v doprovodu dvou Fw 190 mířících na naši základnu v Asch. Bylo před Vánoci a většina mužstva si užívala těch pár klidných dnů, ale někdo tam nahoru musel.
Letěl jsem jen já a Poe v našich zbrusu nových P-51D. Vystoupali jsme do 4000 metrů. Formace německých drzounů byla hlášena ve 3000 metrech na jedenácté hodině. Když jsme je pod sebou uviděli, střemhlav jsme se vrhli prvně na jejich doprovod a pak na bombardéry. Sestřelit stodevadesátku nebyla žádná věda pro šest kulometů 12,7 mm. Heinkely zmizely v ohnivé spirále stejně rychle. Další levná kořist.

„Poslední runda!“ řekl barman otráveně.
„Ty, Tome, proč jsme vlastně šli pít?“ zeptal se mě zamyšleně.
„Vyhodili mě z práce…“
Celej večer mě nepřešel pochmurnej hlas. Taková sviňárna. Když si vzpomenu na ty roky, co jsem jim obětoval, a jak mě vyhodili jen kvůli nějakýmu nagelovanýmu blbečkovi, popadá mě vztek. Koukám na prázdnou flašku od ginu. Kolik jsem toho vlastně vypil?
„Brade, odkud vlastně pochází to slovo?
„Jaký? Jako gin?“
„Jo…“
„Proč tě vždycky, když seš nalitej, napadaj takový hovadiny?“
„Ani nevim… Jen mě to tak napadlo.“
Taxík křižuje noční ulice města jako koráb nekonečno moří. Nořim se do depresí.

Bavili jsme se o tom, jaké různé potraviny obsahují stopy korýšů. Chleba z Alberta nás totálně rozložil. Jak je možný, aby v chlebu byly stopy korýšů? Never mind…
Venku jsme na korýše navázali.
„Teď si představte, jak by Ríša seškrabával ty korýše z kýlu.“
„Ale to by pak byl… KORíša“
To už jsme smíchy všichni umřeli.
Celou následující cestu na Dejvickou jsme vymýšleli činnosti, které by z Ríši udělali KORíšu.
To už mě smíchy bolela bránice a nekontrolovatelně jsem slintal.
Aneb korýšové jsou všude, i tam, kde je vůbec nečekáte. Mrchy jedny…
A když to není korýš, je to KORíša.

Byla polojasná noc nad atolem Truk. Japonské hlídkové lodě byly v neustálé pohotovosti. Po včerejším útoku amerických střemhlavých a torpédových bombardérů přišli Japonci o třetinu flotily a Hellcaty se postaraly o polovinu jejich Zer.
Z letadlové lodi Enterprise odstartovala na nezvyklou misi letka Hellcatů, vybavených radary. Kromě nich měly také zakryté výfuky a kulomety tak, aby piloty neoslňovala jejich záře a nebyla pro japonské hlídače něco jako cedule „JSEM TADY, SESTŘELTE MĚ“. Zrak se přizpůsobil temnému červenému světu v kokpitu. Radar byl pro ně jako vševidoucí oko v naprosté tmě. Tito dokonalí noční lovci přinášeli strach a zkázu japonský jednotkám.

"Tohle není dobrý nápad," opakoval jsem si v hlavě. Neměl jsem tušení kam, ani za kým jdu, ale co, aspoň nemusím být doma!
Vchod do toho podniku bych bez upozornění naprosto přehlédnul. Na konci místnosti bylo něco, co vypadalo jako malá knihovna. Přišli jsme k ní a najednou se otevřely tajné dveře jako z nějaké Bondovky. Měl jsem stále divnější a divnější pocit a nechápal jsem, co tu sakra dělám.
V místnosti sedělo kolem stolu několik postav. Všichni se vítali a já tam stál jako tvrdé Y. Když jsem se najednou střetl s tím naprosto odzbrojujícím pohledem v jejích očích.

Den začínal naprosto standardně. Obvyklá snídaně: vajíčka a slanina (výsada letců), dopolední briefing, sestřelení pár Messerschmittů nebo Fw 190, odpolední karty a večerní popíjení v důstojnickém klubu. Když jsem usínal, měl jsem ale zvláštní pocit. Nedokázal jsem ho moc popsat, ale něco mi říkalo, že zítra nebude tak docela „standardní“ den.
Ráno si velitel Hughes zavolal mě a mého wingmana Poa k sobě do kanceláře. Zamkl dveře a zatemnil okna.
„Tohle je naprosto tajné. Vybral jsem vás, protože jste nejlepší. Čeká vás něco, při čemž pravděpodobně zemřete, ale vy nejste žádné květinky,“ řekl stroze.
„Jdeme do toho,“ souhlasili jsme jednohlasně.

Trápil se již hodiny nad tou proklatou kresbou. Pořád né a né přijít na to, jak tam zakomponovat všechny postavy.
"Krucinál!" řekl jsi unavený Sten Lee. Šibeniční termín se neúprosně blížil. Nikdy před tím neměl s žádnou malbou takový problém, ale tihle Avengers prostě odmítali spolupracovat!
"Je jich tam prostě moc," pomyslel si. Kdyby však někoho vyškrtl, nebylo by to dost epické a dostal by seřváno od producentů. Tihle producenti mají občas až příliš vysoké nároky.
"Ten blbej Spiderman mi prostě nikam nesedí. Stejně mě vždycky štval a Hulk by ho nakonec musel zabít... Někdo přece musí z kola ven!"

Svítá. Na obloze ani mráček, pouze mírný letní vánek. Přede mnou už na mě čeká. Nastupuju, zapínám si popruhy, kontroluju přístroje. Všechno se zdá v perfektním pořádku. Nahazuju motor, tu osmnáctisetkoňovou bestii. Cítím každičkou vibraci, každičkou změnu otáček všude po těle. Pravačkou se chopím kniplu, levačkou plynové páky, nohy mám na pedálech. Kontroluji ovládací prvky. Opět je vše v naprostém pořádku. Přidávám otáčky a cítím tu probouzející se sílu ve svých rukách, v mysli. Cítím každou nerovnost rozjezdové dráhy. Pomalu přitahuju...
Jsem ve vzduchu. Teď už nejsem tělo sedící v kokpitu. Jsem součástí stroje v dokonalé souhře. Jsem jeho duše.

„Prague approach, Speedbird 862, FL100,“ řekla britská pilotka svůdným britským akcentem.
„Speedbird 862, Prague approach roger, descend to 4000 feet, clear ILS approach RWY 24,“ odpověděl dispečer na věži, co nejmileji mohl. Byl naprosto okouzlen jejím hlasem. Nestává se každý den, že na trase Londýn – Praha v půl jedné odpoledne letá žena místo obvyklého kapitána. I když to bylo naprosto proti předpisům, přerušil dispečer obvyklé ticho při závěrečném přiblížení.
„Speedbird 862, Prague approach, May I invite you to dinner?“ řekl ostýchavě.
„Prague approach, Speedbird 862, ehm… If it’s a date, meet me at 1255 at the departure hall,“ řekla nadšeně.

Vraceli jsme se z myslivecké chlastačky už pozdě večer. Ti idioti se zase ožrali jako koně, včetně mého parťáka na sedadle spolujezdce, který byl taky jako dán.
"Ty vole, kam jedeš?" řekl nepřítomným hlasem.
"K tobě domů, aby ti máma mohla dát deset na holou, ty ožralo!" odpověděl jsem podrážděně. Musel jsem to vzít přes lesní cestu, která i za denního světla nebyla zrovna německá okreska. Najednou se před světlomety auta objevilo něco...
Zvuky mačkání plechu a hysterického křiku puberťaček
"No do hajzlu! Je ti něco?" zeptal jsem se poněkud otřeseným hlasem.
"Asi ne, ale mám těhle náhodných střetů dost!"

Sklonil se nad její postel. Dýchala už jen na přístrojích. Pomalu se k ní nahnul a řekl: „Ty nejlepší roky mi protekly jako voda mezi prsty.“ Ona přivřela oči a přivoněla k jeho nádherně, jako vždycky, učesaným vlasům. No, přivoněla… fetovala by byl asi lepší výraz.
„Tohle se mnou dělá na můj věk až neuvěřitelně pozoruhodné věci.“
Kapitán se zahleděl do jejích očí. Byly stejně úchvatné a nádherné jako tenkrát.
„Přál bych si, abych tě mohl zmrazit na tak dlouho, abychom spolu mohli umřít,“ řekl Kapitán.
„Udělej to, co jsi chtěl udělat před šedesáti lety, polib mě, poprvé a naposledy.“