Moje články

Xie Lian seděl ve své Kaštanovém chrámu a držel se rukou za hlavu. Dnes přišli na návštěvu Mu Qing a Feng Xin, ale jako obvykle se po několika minutách začali hádat o úplně bezvýznamných věcech.

Xie Lian byl samozřejmě rád, že se situace mezi nimi třemi uklidnila a opět si k sobě našli cestu. Opět z nich byli přátelé.

Jediný problém byl, že byl dnes velmi unavený a neměl energii se postavit mezi dva bohy, aby hádku zastavil.

„Mu Qingu, Feng Xine, dost.“

Bez úspěchu. Jeho přátelé se na něj ani neotočili. Ztratil trpělivost.

„A šmitec. Běžte se hádat ven!“

„Do toho, do toho, do toho!“ Pobízel Wei Wuxian z plných plic.

Ani vlastně přesně nevěděl koho. Na startu stáli všichni jeho oblíbení žáci, nemohl se rozhodnout fandit jen jedné sektě. To by nebylo fér.

Nic si nedělal z ostrých pohledů přihlížejících ani z vyčítavého výrazu svého bratra.

A co že se normálně na střeleckých soutěžích nekřičelo? On si to chtěl užít a také chtěl vyjádřit svou podporu všem zúčastněným.

Na řadu přešel A-Yuan. Mírně se poklonil publiku a natáhl luk.

„Do toho! Dobrou mušku!“ křičel Wei Wuxian znovu.

A potom to opakoval pro všechny své ostatní žáky. Neměl favority.

Wei Wuxian stál před trucujícím A-Yuanem a naoko se mračil: “A-Yuane, pokud nebudeš pořádně jíst všechno jídlo, nikdy z tebe nevyroste silný kultivátor jako je Bohatý Velký Bratr.“

A-Yuan začal trucovat ještě více. Dokonce na něj vyplázl jazyk a ostentativně se k němu otočil zády. To nestydaté batole!

Wei Wuxian byl v rozpacích, jestli se na něj má zlobit, že si neváží jídla, nebo se smát jeho dětskému vzteku.

“A-Yuane…“ začal znovu přísně.

A-Yuan se otočil se slzami na krajíčku. „Já chci být jako Bratr Xian. Ten ředkve nejí.“

„Jste oba pořád ve vývinu, tak jezte!“ nevydržela to Wen Qing.

Xie Lian a San Lang se plahočili pustinou. Šli už kdo ví kolik hodin, a stále nenarazili na žádné známky přítomnosti vody. Museli ještě dál.

Na cestu se vydali už před drahnou chvílí, když Xie Lian obdržel modlitbu z městečka, kde se ze dne na den ztratila všechna voda. Řeka vyschla a obyvatelé byli zoufalí.

„San Langu, co myslíš, že za tím může být?“ zeptal se Xie Lian.

„Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel,“ přiznal San Lang. Když nevěděl on, tak nikdo. „Uvidíme, až tomu přijdeme na kloub.“

Nakonec museli dojít až k pramenům řeky. A na nich seděl žabák.

Xie Lian seděl naproti Shi Qingxuanovi a doslova mu visel na rtech: „A na nic jsi zatím nepřišel? To nevadí, vyhledal jsi toho pravého, já vím o nenalezených pokladech všechno.“

Xie Lian horlivě pokýval hlavou a už pobízel svého přítele, aby mu o těch ztracených pokladech řekl více. Alespoň jeden z nich se určitě bude hodit jako dárek, který bude moct dát Hua Chengovi k narozeninám.

„A co kouzelné zlaté rouno?“

Xie Lian zavzdychal. Měl Shi Qingxuan na mysli to, co jim doma viselo jako ručník na nohy?

Po tisícovce návrhů si Xie Lian uvědomil, že musí vymyslet jiný dárek.

Lan Jingyi seděl na posteli a snažil se vyrovnat s tím, co právě slyšel. Senior Wei a Hanguang-Jun budou mít svatbu.

Věděl to už několik týdnů. A měl se s tím už dávno vyrovnat. Bylo to jediné, o čem celý kultivační svět mluvil! Každý to věděl a každý znovu a znovu opakoval, jaká velká událost to bude.

Byli opravdu jako kolovrátky. Nic jiného už nikdo neřekl. Ani poslední úspěchy z nočních lovů nebyly tak žhavým tématem. Ani diskuzní konference. Jen svatba.

A všichni to museli Lan Jingyimu pořád připomínat. On a Lan Sizhui budou svědci! Nemohl na to přestat myslet.

„Mistře Weii, proč jim prostě neřekneš pravdu?“ zeptal se jednoho dne čtvrtý strýc.

Wei Wuxian se zastavil vprostřed kroku a otočil se na patě. Jeho výraz byl směsicí šoku, strachu a odporu.

Čtvrtý strýc nechápal, proč se tomu tolik brání. Proč všem kultivačním sektám prostě neřekne, co přesně se před několika lety stalo?

Někteří by určitě svůj názor na něj nezměnili, to je pravda. Ale čtvrtý strýc si byl jistý, že většina by pochopila, proč se Wei Wuxian musel spolehnout na démonickou kultivaci.

Wei Wuxian si jen povzdechl a zašeptal: „Jiang Cheng.“

Jeho rodina. Víc říkat nemusel, čtvrtý strýc pochopil.

„Oběti?“ zeptal se Lan Zhan.

„To ne, žádné, ale… děsí děti a všechny pocestné. Dokonce i obchodníci k nám přestali jezdit. Jídla ubývá a zima se blíží. Prosím, vážení kultivátoři, zbavíte nás té bestie? Všichni vesničané kolem nich pokyvovali hlavami a přizvukovali majiteli taverny.

Wei Wuxian nadzvedl obočí a podíval se vážně na Lan Zhana. Přijeli sem, aby zbavili městečko krvežíznivého démona. Tak alespoň zněla prosba, která dorazila do Oblačných zákoutí. Ale z toho, co bylo řečeno, to znělo spíše jako nějaké divoké zvíře než nadpřirozená bytost.

No co, alespoň to bude obyčejný jednoduchý lov, a ne nebezpečný noční lov.

Xie Lian se zvedl z prachu cesty. Přejel rukama přes své kdysi bílé roucho a snažil se z něj setřást to nejhorší. Po chvilce snahu vzdal, stejně to nemělo cenu, oblečení už nezachrání.

„Cizinče, jste v pořádku?“ zeptal se ho muž, do kterého málem vrazil. Málem, tedy kdyby byl Xie Lian nezakopl o své vlastní nohy ještě před tím, že se jejich cesty střetly.

„Ah, to nic, to nic. Jsem v pořádku,“ usmál se Xie Lian. Byl na své neexistující štěstí zvyklý. „To se stává dnes a denně.“

Muž se na něj podíval podivným pohledem a raději se rychle vzdálil.

Potom, co Xie Lian a jeho přátelé opustili Horu Tonglu, si všichni oddychli až po notné chvíli. Stalo se toho tak moc!

Xie Lian seděl trochu opodál a díval se na své ruce. Byly prázdné.

Ještě před několika chvílemi v nich držel svého milého. Ale teď byly prázdné. Hua Cheng ho opustil poté, co mu předat veškerou svou životní sílu.

Xie Lian tomu nemohl uvěřit. Když se jeho prokleté okovy rozskočily, cítil se jako znovu zrozený. Do okamžiku, než pochopil, že jeho milý se pro něj obětoval.

Neztrácel ale naději. Hua Cheng se k němu vrátí. Znovu povstane.

Slíbil to.

Dívala se na bezduché tělo před sebou. Býval to mladý muž, ale vrásky v jeho obličeji připomínaly spíše starce. Hovořily o obrovské únavě.

Ale nejen to. Úsměv na jeho rtech byl zářným příkladem toho, jak by byl býval mohl žít, kdyby se neocitl zde. Kdyby neskočil z útesu, protože neviděl žádné jiné východisko.

Bylo to opravdu smutné, že ho svět dohnal k ní. Vždycky ho ráda sledovala. Tak plného života a energie. I v těch nejhorších chvílích.

Pak se rozhodla. Nenechá ho zemřít. Wei Wuxian si zaslouží druhou šanci. Ještě nenadešel jeho čas.

„Živote, můj milý bratře, vyslyš moje přání!“

„Otče, co je to chtíč? Už jsi ho někdy zažil?“ zeptal se A-Yuan Lan Wangjiho jednou odpoledne u čaje.

Lan Wangji měl co dělat, aby se nezakuckal. Podíval se na svého syna s notnou dávkou překvapení. A-Yuan – ne, Lan Sizhui, uvědomil si Lan Wangji, jeho syn dospěl, aniž by si toho všiml – nevypadal, že by se nechal jen tak odbýt.

Lan Wangji měl asi něco podobného očekávat. Přeci jen, Sizhui byl ve věku kdy se o podobné věci začínal zajímat. Vzpomněl si na sebe v době, kdy Wei Ying studoval v Oblačných Zákoutích. Neměl tenkrát podobné otázky?

„Sizhui, chtíč je…“

„Tvůj generál jeho Výsost opustil!“ zavrčel Nan Feng na Fu Yaa.

Fu Yao se samozřejmě nedal a hned se osočil zpět: „Jako by ho tvůj generál taky nenechal na holičkách.“

Mračil se na celý svět. Hádka byla v plném proudu a jen blázen by teď měl odvahu se do ní míchat. Nebo se ji snažit zastavit.

Nan Feng vypadal, že každou chvíli buď vybuchne, nebo se někam zaleze schovat ze samotného studu. Fu Yao na tom nebyl o moc lépe.

Xie Lian si povzdechl. Co jen s nimi bude dělat? On už dávno prominul oběma, že ho před staletími opustili.

Xie Lian se nahnul nad propast. Neviděl na její dno. Bylo to, jako by zíral do chřtánu nějaké obří bestie. Připomínala Horu Tonglu.

Otřásl se. Najednou si připadal, že to hrozné místo nikdy neopustil.

„Vaše Výsosti!“ ozývalo se bez přestání z hlubin propasti.

Xie Lianovi naskočila husí kůže. Věděl, že to volání nepatří jemu, ale jinému princi, který nedokázal pomoci svému lidu. Přesto ho to ale přeneslo ve vzpomínkách několik století zpět. Do dní vedoucích k zániku království Xianle.

„Vaše výsosti,“ hlas se změnil. Byl teď Hua Chengův.

Xie Lian otevřel oči ve své posteli. Bylo to jen noční můra.

„Bratře Weii,“ povzdechl si Nie Huisang, „Co to máš na sobě?“

Wei Wuxian sklonil hlavu a díval se na své roucho. Nebylo na něm nic nezvyklého.
Prostě jeho každodenní oblečení v jeho oblíbených barvách. Červené a černé.

Zvedl hlavu a podíval se na Nie Huisanga. Jeho přítel se na něj mračil. Vlastně ne na něj, ale na jeho roucha.

Znovu hlavu sklonil. Roztáhl ruce do stran. Stále však nemohl najít nic pobuřujícího.

Otočil se zpět na svého přítele a zeptal se celý zmatený: „Copak se děje?“

Nie Huisang si znovu povzdechl: „Karmínová je úplně špatně. Teď je v módě vínová.“

Zablesklo se.

Wei Wuxian se rychle pokoušel zorientovat v neznámém prostoru, dokud bylo světlo.
Pak se ozval ohlušující hrom a světlo zmizelo. Wei Wuxiana znovu oslepila temnota.

Snažil se nepanikařit. Tohle byl už třetí blesk a on stále marně hledal Lan Zhana. Co se mohlo jeho spolubojovníkovi jen stát?

Tento noční lov měl být jednoduchý. Jen pár oživlých mrtvých strašících ve starém opuštěném stavení. Jenže se s Lan Zhanem rozdělili a teď se neozvala ani hláska, ať Wei Wuxian volal jeho jméno kolikrát chtěl.

Zablesklo se.

Tam přímo naproti něm. Wei Wuxian zahlédl záblesk bílých rouch.

„Wei Yingu.“

Oddechl si.

„…a pak… pak jsme se drželi za ruce,“ Xie Lian konečně dokončil svoji větu. Po několika neúspěšných pokusech.

Mu Qing se na něj díval poněkud znuděným pohledem. Když za ním Xie Lian přišel a tvrdil, že mu musí říct něco, s čím se nikomu jinému svěřit nemůže, Mu Qing očekával něco víc. Třeba že už se s Hua Chengem alespoň políbili.

„Takže…,“ zeptal, když bylo jasné, že Xie Lian nic víc nedodá, „jste se drželi za ruce. Chtěl jsi po mně radu, jak pokračovat, ale vy jste ještě ani nezačali! Co bych ti měl říct? Dobrá práce, jen tak dál?“

Clara skákala nadšením. Konečně se jí podařilo koupit vstupenky na koncert svého idola, Hua Chenga. VIP lístky, setká se s ním po vystoupení!

Koncert si užila naplno a pak se zvedla a spěchala do zákulisí. Toto si nemůže nechat ujít! Musí tam být první a potřást svému idolu rukou. Je Hua Chengova největší fanynka!

A už je tu. Clara si razí cestu kupředu. Stojí přímo před zpěvákem.

„Hua Chengu, já jsem…“ začala.

Ale svoji větu nikdy nedokončila. Její idol se na ni ani nepodíval a prošel kolem.

„Xie Liane!“ zavolal na kytaristu. Něco mezi nimi musí být, uvědomila si Clara.

Wen Ning stál uprostřed Hromadného Pohřebiště a díval se na trosky svého někdejšího domova. Tam kde dnes byly jen pobořené a spálené trosky, dříve stávala vesnice.

Támhle bývala chýše jeho sestry. Támhle si hrával A-Yuan, hned vedle vchodu do jeskyně Mistra Weie. Nájezd sekt z tohoto místa nenechal kámen na kameni.

Popošel o pár kroků kupředu, ztracený ve vzpomínkách.

A přímo tady kdysi býval záhonek s lotosovými květy. I když Wen Qing nevěřila, že by se v této nehostinné půdě uchytily. Všichni byli přesto naplněni nadějí, když rozkvetly.

Lotosy také zmizely spolu s jeho rodinou. Kde je jim teď konec?

Wen Qing mne dnes zase nenechala dokončit můj experiment. Vůbec nechápe, jak úžasnou věc právě vymýšlím! Takový kompas, který dokáže vyhledat zlo, je naprosto nezbytná věc.

(Jak bych mu měl říkat? Kompas zla? To nezní špatně…)

Jenže, problém je, že on zatím tak úplně nefunguje. Nic s čím bych si ale neporadil.

(musím jej udělat ve větším provedení, tak se mi bude lépe vyrývat jednotlivé znaky)

Wen Qing nikdy nemá pochopení pro to, co chci dělat. Že prý jsem teď jen obyčejný člověk a věci, které jsem dělal dřív dělat nemůžu. Ha! Co ona o tom ví!

(Kompas zla… Bingo!)

Jin Guangshan pozoroval sourozence, které jeho stráže srazily na kolena před jeho trůnem. Nebyl vůbec spokojen, ba dokonce byl se dalo říct, že byl rozladěn. Velmi.

Jin Guangyao se zapřísahal, že Wei Wuxian by nikdy nenechal jít nikoho místo sebe. Sliboval, že Wei Wuxian se vydá dobrovolně i se svou Tygří pečetí potom co nevybíravě zabil Jin Zixuana. Aby ochránil ostatní Wenskou chamrať.

A Jin Guangshan mu bláhově uvěřil. Už si mnul ruce, jak bude Pečeť jeho.

Tak proč teď před ním klečí Wen Qing a Wen Ning? Nemá chuť si s nimi špinit ruce.

„Na hranici s nimi!“ rozkázal.

„Mistře Weii, co to…“ Lan Xichen ani nemohl dokončit myšlenku. Byl příliš překvapen a nedostávalo se mu slov.

Wei Wuxian, který stál předním, byl úplně jiný než ten, kterého viděl před několika hodinami.

To, že jeho oblečení bylo mírně začouzeno a že měl na obličeji zbytky sazí, by ještě bylo docela normální. Stávalo se to. Obzvláště, když se některý jeho nedokončený vynález ne úplně povedl.

Ale tohle bylo něco úplně nového. Zřejmě se mu z rukou vymklo více věcí, než bylo zdrávo.

„Bratře Xichene, co se děje?“

Jak mu toto má Lan Xichen vysvětlit? Jeho vlasy jsou teď úplně zrzavé!

Xie Lian stál nad malým poupětem rostoucím před jeho chaloupkou. Našel jej už před několika dny. A stále tam byl, když dnes ráno přišel s konvičkou, aby jej zalil.

Byl okouzlen jeho nezdolností a tvrdohlavostí. Ještě nikdy neviděl, že by takto malý kvítek odolával všem živlům takto sveřepě.

Ale přesto tu stále byl. Ne o moc více než sotva se rozvíjející poupě. Byl krásný a Xie Lian doufal, že jej brzy uvidí v plném květu. V duchu poupě povzbuzoval.

Až konečně jednou ráno kvítek rozkvetl. Byl rudý a krásný. Jako San Lang. Kdy už se mu jeho démon konečně vrátí?

„Vaše Výsosti, je mi to hrozně líto. Prosím potrestejte tohoto nehodného služebníka!“ Hua Cheng před ním klečel na kolenou s čelem na zemi a vypadal úplně zdrceně.

Xie Lian seděl na posteli a cítil bolest vystřelující z beder. Bylo toho na něj najednou trochu moc.

Včera večer začalo všechno zcela nevinným držením rukou v posteli. Než se ale nadáli, nechali se strhnout silou momentu a vyspali se spolu.

Zašli sice dál něž chtěli, ale Xie Lian nemohl svého manžela z ničeho vinit. Mohli přestat kdykoliv by byl požádal. On ale nechtěl, líbilo se mu to. Teď jen přesvědčit Hua Chenga.

„Wen Ningu, zlato, když jsem řekl, že si máš odložit, myslel jsem to doslovně.“ Nie Huisang mluvil klidně a u toho se sladce usmíval. Horko těžko držel své pobavení na uzdě. Jeho partner je tak nevinný.

Wen Ning se na něj podíval úplně nechápavým pohledem. Byl zmatený. Nie Huisang ho požádal, aby si odložil, tak si sundal vnější vrstvu oblečení. Už jen toto by mu vehnalo ruměnec do tváře, kdyby jeho mrtvé tělo něco takového umožňovalo.

Byli sice s Nie Huisangem spolu už nějakou bodu, ale přece svůj požadavek nemohl myslet doslova?

Nebo ano.

„Chci tě vidět v rouše Evině.“

Wen Ning se ztuhle naklonil a natáhl ruku. Upřeně se díval na své prsty a snažil se pohnout každým zvlášť. Od té doby, co jej Mistr Wei oživil, to byl velmi složitý úkon.

Wen Ning by si nikdy nestěžoval. Jak by taky mohl? Mistr Wei jej zachránil, a přitom obětoval svou reputaci i budoucnost. Wen Ning cítil pouze vděčnost.

Mist Wei si všiml jeho potíží s jemnou motorikou a navrhl malý experiment. Wen Ning teď sedí uprostřed kamenité cesty a všechny kamínky posbírat jeden po druhém, aby prsty rozcvičil.

Zvedl hlavu. Ta cesta je ale nekonečná, povzdech si v duchu.

Pří-slo-ví stálo napsáno na svitku papíru před ním. Jejich učitel Lan Qiren byl dnes ve velmi špatné náladě a zadal jim těžký úkol. Lan Jingyi měl společně se spolužáky napsat do dalšího dne esej na téma Pří-slo-ví.

Problém ale byl, že nevěděl, co to vlastně to Pří-slo-ví je. A neměl se doma koho zeptat.

Lan Jingyi se otočil na své spolužáky, jakmile Lan Qiren opustil učebnu. „Kdo z vás ví, co je to Pří-slo-ví?“ zeptal se, když nikdo jiný nechtěl promluvit.

Ostatní tři se na něj dívali, jako by spadl z nebe. Nevěděli.

„Pojďme se zeptat Seniora Weie,“ povzdechl si.