Moje články

"Tak já si jdu lehnout, ale koukejte zhasnout, až půjdete vy," obrátila jsem se na své kamarádky, které byly u nás doma na přespávačku.
"Jasně," odpověděla Tanya, ale ani se na mě nepodívala.
"Ale vážně. Jestli tu zůstane rozsvíceno, tak už vás sem tátové nikdy nepustí."
"No jo, furt. A kdy se mají vrátit?"
"Prý tu budou zhruba o půlnoci."
"A v kolik říkali, že máme večerku my?"
"V deset," zašklebila jsem se.
"Cože?"
"Jo, nepochopili, že je nám 15... Půjdem spát skoro jak dvojčata..."
"Ale počkej, je půl dvanácté."
"No a?"
"Zhasneme rovnou, ať není teplá žárovka," navrhla Tanya.

Když byla Charlie malá, byla hodně zvídavá. Všechno potřebovala vyzkoušet, všude lezla a slídila. My s Anthonym jsme měli vždycky plné ruce práce, abychom ji udrželi naživu a věděli, kde se pohybuje. Často jsme ji brali na hřiště, aby se vylítala a večer pak dobře spala, případně doma moc nezlobila.

Na hřišti jsme museli mít obzvlášť oči na šťopkách. Jinak nám pravidelně vyváděla věci, ze kterých jsme za minutu zestárli snad o rok.

Viděl jsem ji, jak vylezla na prolízačku, ale úplně nahoře najednou dostala strach. Nezvyklé. "Pomoooc!" křičela.
"Neboj, to dáš!" povzbudil jsem ji.
"Spadnu! Vždyť spadnu! Držte měěě!"

"Mějte se, děcka!" zavolal jsem a zamával.
"A nezlobte babičku!" dodal Anthony.

Po dlouhé době jsme měli opět naplánovaný víkend jen sami pro sebe. Na jednu stranu jsem se těšil, na druhou jsem byl nervózní. S dětmi jsme byli každý den, nevidět je pár dní v kuse bylo skoro nepředstavitelné. Ale věděl jsem, že si to užijou a my taky. Už jsme měli velké plány. A ty začínaly hned po návratu domů. V ledničce se chladilo víno.

Nalili jsme si skleničku, hodili nohy nahoru a já jsem si povzdychnul. "Nezdá se ti to ticho divné?"
Anthony pokýval: "Úplně ohlušující, že?"

"Tudy!" zajásal jsem, když jsem našel cestu v mapě. "Už je to do tábora jen kousek a cesta vede kolem vody, takže bude snadné se jí držet.
"Kolem vody už neee," zaskučel Anthony.
"Co se děje? Bude tam pěkný výhled..."
"Jo, ale... Mám mokro v botách pěkný kus cesty. A začíná to celkem řezat.
"Proč sis nevzal lepší boty?" tázavě jsem na něj pohlédl.
"Teď se ti to radí, že?"
"Nechceš se přezout?"
"A do čeho asi?"
"Tak vzít aspoň suchý ponožky?" pokrčil jsem rameny.
"To už dojdu," vydal se kulhat správným směrem.
"Dobře, jak chceš... To je správnej punk."

James vešel do ložnice a nestačil se divit. Když odcházel, měli v pokoji bordel, ale takový běžný. Teď nebylo kam šlápnout, aby v cestě neleželo roztrhané oblečení, rozbité sklo, rozsápané závěsy od postele, třísky z rámů postelí, ze stolů a Merlin ví, co dalšího.

Na zbytcích jedné z postelí se spokojeně rozvaloval velký černý pes. "Tichošlape, co se tu stalo?"
Sirius se zvednul, přišel k Jamesovi, otřel se mu o nohy a zafuněl.
"Tichošlápku!"
Sirius se proměnil do své lidské podoby. "Ale... Někdo nám do pokoje pustil kotě."
"To byl dárek pro Evansovou... Co se mu stalo?"
"Nařezal jsem mu..."

"Jak jsme na tom?" zeptala jsem se kapitána našeho týmu, když přišla řada na mě.
"Je to remíza," pokýval smutně. "O všem rozhoduješ ty!"
"Já to dám, neboj," ujistila jsem ho.
Oba jsme se podívali na mého protivníka. Velmi vysoký kluk, fakt dobrý basketbalista.
"Tvůj soupeř je extra silný, takže po tobě chci hlavně jedno... Soustřeď se a nevyvíjej víc energie, než kolik bude potřeba, abys nepovolila. Když to vydržíš dost dlouho, vyhraješ. On má sílu, ale ne výdrž..."
"Ty mi nevěříš!" obvinila jsem ho. Nemusel odpovídat, bylo to zřejmé. "Jestli vyhraju, budeš mi do konce tábora nosit batoh!"

Nosil!

"Fakt se těším!" zvolala jsem nadšeně, když se rozezněla hudba. V cirkuse jsem nebyla 20 let. Na vstupence psali, že se jedná o úplně novou show, která ukáže, jak vypadá moderní cirkus. Hned vzápětí se mi sevřel žaludek.

Vyhublí koně běhali dokola a báli se hlasitých projevů lidí (a dokonce i jejich vlastní "krotitelky", jež nešla pro ránu bičem daleko). Posmutnělí sloni natření stříbrnými třpytkami se úplně bez života točili na místě a tekly jim slzy, choboty svěšené až k zemi. Za každým krokem je čekala další rána bičem.

Kam se poděl přátelský přístup a vystupování, co ta zvířata baví?

"Jsme rozdělení?" zeptala jsem se. Ozvalo se souhlasné mručení. "A všichni spokojeni se svou skupinou? Pamatujte, že spolu ve skupině musíte být schopni komunikovat úplně potichu!" Nikdo neprotestoval. "Dotazy?"
"Co uděláme, až do toho znepřáteleného tábora vnikneme?"
"Musíme nepozorovaně. Vezmeme si rukojmí a odvedeme je do našeho tábora. Nezapomeňte rukojmím zavázat oči a zalepit pusu, aby nemohli volat o pomoc a nevěděli, kde je náš tábor!" upozornila jsem.
"Kdo je ideální rukojmí?"
"Osamělé děti. Úplně nejlíp malá holka nebo kluk na cestě z latríny. Ty se moc nebrání a není potřeba zbavit se celé skupiny. Tak jo, zelený tým vyhraje!"

Děti byly ve spacácích a my vedoucí jsme se chystali na poradu. Už jsem byla jednou nohou tam, když mě zastavil Dino: "Smrčku, než tam vlezeš... Medvěd vypil celou láhev ferneta sám..."
"Proboha, proč?"
"Eva se s ním rozešla. SMSkou..."
"Jajks!"
"Jsem potratil," přerušil nás Medvěd zevnitř.
"Cože?"
"Potratil fetelon."
"Nepotratil, kámo, schoval jsem ti ho," ujistil ho Dino.
"Musím napsat mámě!"
"Nepiš mámě, je půlnoc a jsi šrot," vetřela jsem se do hovoru. Medvěd najednou celý ztuhl.
"Co je? Vnímáš?"
"Hmm... Nebo... Mám napsat bývalé?"
"Evě?"
"Jiné."
"Nepiš nikomu..."
"Tátovi?"
Medvěd opět ztuhl, a pak triumfálně zvolal: "Napíšu babičce!"

To jsme se takhle jednou s kámoškou daly do řeči a ona je úplnej blázen do astrologie. Že prý jsem asi ascendent býka. Se totiž oblíkám jak býk... Asi pochvala? Lepší než že se oblíkám jak kráva, hádám. No a tak mě donutila se podívat. Ascendent ve střelci. A Luna? Luna v raku. Vůbec nevím, co to znamená. To tak někdo věří, že poloha Měsíce při vašem narození hodně ovlivní. Ona by třeba hrozně chtěla miminko, ale to se musí promyslet. A vypočítat. Nechcete mít doma přece Lunu v rybách... To se musí počkat, ať je to aspoň třeba lev.

Jooo, dneska to bude v pohodě. Věřím tomu. A stihnu to určitě napsat s předstihem, ať se tím zbytečně nestresuju... Tak se ukaž, jaký máme na zítra téma? Ehm... Cože? Okay, to je v cajku, nějak si s tím poradím. Ale jak?! No nic, napíšu ségře...

Ančo, prosím tě, poraď mi, napadá tě něco k dnešnímu tématu? Já mám úplně vygumováno... Néé, neboj, nespěchám na to. Je to až do zítřka. To přinejhorším napíšu v práci třeba. Nebo večer.

Nic, jdu spát, ráno se nad tím zamyslím...

Takový skvělý téma, jen já mám parádní výmaz. No, na něco snad dojdu...

"Děcka, kam chcete jít nejdřív?" tázavě jsem se podíval na dvojčata, když jsme dorazili na den dětí u nás v parku.
"Támhle!" Maeve mě nadšeně táhla za ruku na stanoviště, kde se v kolečku převážely polystyrenové cihly.
"Já chci tamhle," nesouhlasil Malachi a ukazoval směrem ke stanovišti, kde se na prut chytaly magnetické rybičky.
"Budete se muset domluvit," pokrčil jsem rameny. "Ale žádné dohady, nebo jdeme domů."
K mému úžasu děti začaly diskutovat a hledat kompromis. Nakonec jsme začali od stanoviště hned na kraji.
"Vyberte si plyšáka," vyzval je organizátor. "Taaak, a jestli pak se zvládnete trefit támhle do hrnce!"

Cítila jsem se zoufale. "Tak snad nejsem tak blbá, abych to nepochopila, ne?"
Tom se zasmál: "Moje dítě umí hrát šachy, to dáš."

Jakou dobu se mi pokoušel vysvětlit všechna pravidla, ale šlo mi to jedním uchem tam, druhým ven. Tolik různých figurek a každá se hýbe jinak. A ještě musíš dopředu plánovat strategii. A co je nejhorší, musíš si pamatovat, která figurka je důležitější než jiná. Mně přišel nejhezší kůň, tak jsem radši obětovala dámu. A pak to vidím. Skvělá příležitost.

"Šach mat!" zvolala jsem nadšeně.
"Pusinko, věž jde rovně... A i kdyby mohla sem, stejně by nic neohrozila."

Frank: Ahoj
Joanne: Čauves
Frank: Jak se máš?
Joanne: Joo, dobrý, co ty?
Frank: Jde to...
Frank: Co matika?
Joanne: Asi jsem to dost podělala. Učila jsem se na to x hodin a k ničemu...
Joanne: Tys dopadl líp?
Frank: Nic moc, bylo to fakt těžký...
Frank: Hele, nechceš jít večer do kina?
Joanne: A na co?
Frank: Klidně něco vyber, nemám preference
Joanne: Okay, mrknu na to. Šla bych ráda
Frank: Tak bezva. Můžeme se potkat na zastávce
Joanne: Jsem pro. V 6?
Frank: Ok! Budu ten v tý růžový bundě!
Joanne: Tvl, Franku, co blbneš, vždyť se známe...

Tak se stalo, že jsem v práci byla vyslána jako zástupce personálního na výběrové řízení na jedno z našich pracovišť. Těšila jsem se na svou první zkušenost s pohovorem z opačné strany stolu a byla jsem zvědavá, co to s sebou přinese. "Hlavně pohlídej, že nikdo nedává nevhodné otázky," kladla mi na srdce šéfová.

Počítala jsem s tím, že na tomto konkrétním pracovišti nic nevhodného nehrozí, a v hlavě jsem si připravovala otázky, které bych položila, kdyby přišla řada na mě. Nepřišla... Paní vedoucí, která u pohovoru seděla, jen pořád komentovala, že hlavně nechce muslima. Otázky nepadly... Nikdo nastoupit nechtěl.

"Zamířit. Krádež. Hlasivky."
V klidu jsem si vytíral chodbu, když jsem zaslechl tato náhodná slova z Charliina pokoje.
"Letuška. Chodník. Operace. Skála."
Začínalo to být divné, ale rozhodl jsem se to neřešit. Patnáctiletá dcera sama v místnosti... Možná ani nechci vědět, co se tam děje.
"Zamířit. Zamířit. Zamířit! Do prdele..."
Zaklepal jsem a nakoukl dovnitř. "Co se děje? Potřebuješ nějak pomoct?"
Charlie chodila sem a tam. "Zobák. Ne... Jdi."
Usoudil jsem, že poslední dvě slova byla určena mně. Vrátil jsem se tedy k vytírání. "Anthony?" zavolal jsem do kuchyně. "Nevíš, co je s Charlie?"
"Učí se na test ze španělštiny..."

"Pojďme do vířivky," pronesla paní, která stála s rodinou vedle. My už jsme seděli vevnitř a s Tomem jsme na sebe překvapeně pohlédli. On měl dítě na klíně a i tak byla vířivka narvaná k prasknutí. Zbytek rodiny se asi nechtěl mačkat, tak se paní usadila na místo vedle mě sama.
"Jeee, to je hezký chlapeček!" zvolala na celý bazén.
"Děkujeme."
"Umíš plavat, zlatíčko?" křičela dál a gestikulovala u toho tak, že mě skoro obtiskla do obložení.
"Jo," odpovědělo dítě stydlivě s tváří schovanou u Toma na prsou.
Paní se vesele zasmála. "Jsi šikula!" zvolala a opět do mě strčila.

"Táto!" volala nadšeně Maeve a řítila se ke mně, když jsem dvojčata vyzvedával ve školce.
"To je radosti," usmál jsem se.
"Víš, co jsme dneska dělali?"
"Copak?"
"Ježka v peci!" přidal se k sestře Malachi.
"Snad ježka v kleci, ne?" pozvedl jsem obočí.
"Proč by byl v kleci?" podivil se Malachi.
"V peci," podpořila bratra Maeve.
"Vy jste pekli ve školce ježka?" podrbal jsem se na hlavě.
"JOOOO!" dvojčata nadšeně vykřikla.
"K obědu?" lehce se mi z té představy navalovalo.
"Fuj, ne... Hlínu nejím," Malachi nakrčil nos.
"Hlínu?" nestačil jsem se divit.
"Karamelickou," odpověděla Maeve.
"Jo aha! Keramickou!" pochopil jsem.

Chápu, že stát na ramenou obrů tě láká, že ti to přijde jako dobrý nápad. Být ten, koho obr nese, kdo je v bezpečí, kdo vidí do dálky, rychle se kamkoliv dostane... Ale já si myslím, že testrál by byl lepší nápad. Doletí rychle, kam potřebuješ, navíc uvidíš stejně dobře, pokud ne rovnou líp. A co se týče bezpečí, prostě si s sebou vezmeš hůlku... Ne, ale seriózně. Chápu, že tě testrálové děsí, jsou spojeni se smrtí. Ale pochop, jsou to přátelští tvorové. Obři jsou spíš ti nebezpeční. A rozhodně nemilují lidi. Pojď se se mnou proletět a uvidíš sám!

Vzbudil mě jekot a šplouchnutí. Vymotala jsem se ze spacáku, jak nejrychleji to šlo. Při té příležitosti jsem si všimla, že Denisa ve stanu není. Asi bylo před budíčkem, běžně vstávala dřív, aby se stihla nalíčit. Než jsem se rozespale vyhrabala ven, abych se podívala, co se stalo, zip stanu se otevřel. Denisa se drala dovnitř mokrá nažmach a celá od bláta. "Co se stalo?" zděsila jsem se.
"Šla jsem ze sebe udělat člověka," zamračila se. "Než se vzbudí ostatní a Tonda mě uvidí ráno... Ale jak jsem šla do umývárky, spadla jsem do řeky... Ta voda není vůbec slyšet."

Jerry: Kdo jde na jedno? V 8, místo tradičně?
Louis: Já!
Derek: Hmm, že by? Jooo!
Jerry: @John, @Leo, @Ted
John: Dneska vynechám
Leo: Jdu, jestli jde @Ted
Ted: Já bych šel, ale ať se laskavě přidá i @John.
John: Ráno vstávám.
Jerry: Píšu na jedno. Za půl hoďky můžeš jít domů.
John: Jasně, jako vždycky...
Louis: @John, nekaž zábavu, kámo!
John: Se znám... Odkývu jedno, a pak mě domů nedostanete
Ted: Tě pohlídáme a vyhodíme
John: To vy jistě
Derek: Taky chci odejít rozumně
John: Nikdy neodejdeme rozumně...
Leo: Ale jo, odejdeme...
John: Pivo tě nepustí
John: Retenční schopnosti...

"Myslím si zvíře a nepovím jaké!" nadhodila Charlie v autě, za což jsme Anthony i já byli vděční. Dvojčata tu hru totiž úplně milovala.
"Je to černé?" zeptal se Malachi.
"Ano, taky."
"Je to ovce!" vykřikla Maeve.
"Je to černé přece..." Malachi se podivil.
"Ovce může být černá," bránila se Maeve.
"Není to ovce," rozsekla to Charlie. "A ano, ovce může být černá. Tohle zvíře je taky bílé."
"Tak je to vrána!" Maeve neskrývala nadšení.
"Je to taky bílé..." Malachi zavrtěl hlavou.
"Vrána může být i bílá!" nedala se Maeve.
Charlie se zasmála: "Když je albín, tak by asi mohla."

Charlie byla už odmalinka velmi zvídavé dítě. Neustále se nás obou ptala na spoustu otázek, a pak často ověřovala jejich pravdivost. "Táto?" volala: "jak dlouho vydržíš bez dechu pod vodou?"
"Nevím, broučku. Minutu asi?" tipnul jsem si.
"Ukaž!" žádala hned. A když jsem vynořil hlavu z napuštěného umyvadla, chtěla vědět, jak dlouho vydrží pod vodou ona. A samozřejmě to taky zkoušela. Když pak donutila potopit hlavu i Anthonyho, konečně ji to uspokojilo.

Ne všechny její nápady byly slučitelné se životem. Například když chtěla vědět, jak dlouho se dokážeme všichni držet za ruce, když u toho budeme držet vidličku v zásuvce...

Budík zazvonil a já jsem vystřelil z postele. Dvojčata měla den otevřených dveří ve školce a to pro mě bylo samozřejmě důležitější než práce. Cestou do koupelny jsem zaklepal na patnáctiletou Charlie. "Vstávej, zlato! Škola."
"Hmmmfff," ozvalo se neurčitě z druhé strany.

V koupelně jsem se při čištění zubů podíval do zrcadla a nevěřil jsem vlastním očím. Kdy se tohle stalo? Vypadal jsem najednou jinak...
"Co se tak prohlížíš, Ryane," ozvalo se od dveří.
"Nezdá se ti, že jsem starej?" zeptal jsem se Anthonyho.
Políbil mě na tvář. "Za 20 let života se mnou a po třech dětech...? Ani ne."

Anthony,

bál jsem se, že jsem v tom sám. Zamiloval jsem se do tebe na první pohled - čím víc jsem tě pak znal, tím víc jsem se ujišťoval, že jsi ta nejlepší věc, co mě kdy potkala. Dej tomu šanci, prosím. Dej nám šanci.

Vím, že máš strach, co na to kdo řekne... Naši kamarádi budou v pohodě, věřím tomu. S rodiči by to mohlo být těžší, ale budeme mít sebe vzájemně. Určitě to zvládneme. A nemůžeme žít do smrti ve lži.

Je mi líto, že múza stávkuje. Tak ji obejdi. Básničky nejdou, tak třeba maluj! Namaluj mi svět!

R.

1) Co Edwardovi nejvíc chybí z jeho lidského života?
a) spánek
b) věčné prdění
c) jídlo
d) jeho duše

2) Co mi odpověděl Emmett, když jsem se ho zeptala, co se mu poslední zdálo?
a) "cože, prosím?"
b) "to ses posrala, ne, ségra?"
c) "že lovím medvědy"
d) "nic"

3) Co Jasperovi nejvíc chybělo v jeho lidském životě?
a) krev
b) nic
c) já, samozřejmě
d) super smysly

4) Jaká je Belly nejoblíbenější barva?

5) Jak se jmenoval Rosalie snoubenec? (Sorry, Emmette...)

6) Jak se Esme jmenovala příjmením?

7) Kdo nejvíc smrdí?
a) Jacob
b) Jacob
c) Jacob
d) Jacob

"Začíná slyšení ve věci Nebe versus Jonesovi, prosím, posaďte se." Netušil jsem, že hned, jak umřu, bude mě čekat manželka. Měl jsem radost. Ona menší. Mezi její a mou smrtí uběhlo šest let a ona se mezitím stihla sblížit se svým bývalým... Když jsme se brali, věděl jsem, že ho vážně milovala, než je rozdělila jeho rakovina. Netušil jsem ale, že s ním budu muset posmrtně soupeřit...

Jako v úžasu jsem poslouchal líčení. A pak přišel rozsudek... Že prý, protože Richard zemřel, když byli ještě manželé, jejich původní svazek je platný i tady. Tím naše manželství platnosti pozbylo. Opět svobodný...

Ryane,

možná tě překvapuje, že ti píšu, ale... Tohle bys měl vědět a já se stydím ti to říct. Možná jednou. Od doby, co jsme se poznali, jsi mi změnil život. K lepšímu. A já jsem ti za to neskonale vděčný. Ale... Vždycky je tam ale, že? Pere se to ve mně. Mé srdce vede tvrdou válku s rozumem. Rodiče by to nikdy nevydýchali. A co okolí. Co na to naši společní kamarádi? A hlavně - to nejdůležitější. Co ty? Jak se cítíš ty? Jsem sám, kdo se zamiloval až po uši?

Chtěl jsem ti napsat básničku, ale múza stávkuje...

Anthony

Albus Brumbál se blížil ke své pracovně a už se viděl s dobrou knihou v ruce, teplým máslovým ležákem v břiše a nohama na stole. Další náročný den za sebou, odpočinek si už zasloužil. "Myslánka," řekl heslo chrliči a vstoupil dovnitř. Hned poznal, že se něco změnilo. Někdo tam byl v jeho nepřítomnosti. Moudrý klobouk byl otočen zády do místnosti - asi aby nemohl dotyčného prozradit. Myslánka byla vytažena ze svého úkrytu a vedle ní stála malá lahvička se snadno identifikovatelným bílým obsahem. Vzpomínky... Ale čí? Profesor Brumbál chvilku váhal, ale pak vzpomínky vylil do myslánky a připravil se záhadu rozluštit.

"Čau táto," pozdravil Malachi, když jsem dvojčata vyzvedával ze školky, a prošel okolo mě do šatny.
"Ahoj, děcka. Pojď, Maeve!"
"Jooo... Táto?"
"Mhmm?"
"My jsme si dnes říkali o mučence!" zvolala nadšeně.
Pozvedl jsem obočí. "Učili jste se o ovoci?"
"Ne, proč o ovoci?" Malachi si mě změřil nejistým pohledem.
"Šup, převlíkejte se. A o čem tedy?" rozhodl jsem se vyčkat, co z nich vypadne za moudro.
"O svaté Kateřině," Maeve se zatvářila důležitě.
"Aha..." odtušil jsem nejistě. "A ještě i o mučence?"
"No, to je ta Kateřina, ne? Lomili ji na kole a usekli hlavu přece..." dodal Malachi.
"Jaaasně..."

Pane,

berte toto jako oficiální stížnost na pracovní podmínky, kterým nás v dílně vystavujete. Jsme pro Vás pouze levná pracovní síla (většina z nás pracuje zadarmo, čistě z lásky ke svému povolání). Vy si toho však nevážíte a soustavně nás zneužíváte. Necháváte nás pracovat přesčasy, dokonce kolikrát nonstop a to zejména v období vánočních svátků. Pracujeme ve dne i v noci, ale veškerou smetanu nakonec slíznete Vy. V kterémkoliv státě na Zemi je toto zacházení na pracovišti naprosto nepřípustné. Prosíme o napravení situace.

Stížnost se nevztahuje na Vaši ženu. Tu milujeme, peče nám sušenky a stará se o soby.

Skřítci

Dobrý den,

prosíme, pomozte nám! Napsali jsme o Vaší ženě projekt na téma "Žena, které si vážíme". Myslíme si, že je skvělá, a upřímně ji milujeme. Vyučující nám ale projekt neuznala se slovy, že se mělo jednat o reálnou ženu.

Je to pro nás velká rána, opravdu jsme do toho dali všechno. Chtěli jsme Vás tedy poprosit, zda byste mohli - Vy i Vaše žena - přijet a dokázat naší vyučující i ostatním studentům, že se pletou.

Předem děkujeme. Byl by pro nás splněný sen Vás potkat! Fakt milujeme Vaši ženu! Snad přijede i Rudolph!

S pozdravem

studenti Filozofické fakulty Univerzity Karlovy

James si před sebe vyložil na stůl všechny svoje galeony. Hlava se mu motala z páté ohnivé whisky, kterou s Tichošlápkem vypili. "Sirius, Remus, Peter, Evansová... To je pět... Máma, táta... To je..." poškrábal se na hlavě. "Náměsíčníku, měl bych dát dárek McGonagallové?" Remus zavrtěl hlavou: "Myslím, že radši ne, kámo..." James nakrabatil čelo. "Takže osm. Jeden dárek je asi... 5 galeonů. Rodiče mi dají nějaký prachy příští týden..."

"Co to dělá?" zašeptal Sirius při pohledu na svého nejlepšího kamaráda. Remus se zasmál: "Počítá, jestli si může dát ještě panáka. Aby mu zbylo na dárky k Vánocům..."
"Vždyť je duben!"

Sirius se přeměnil do své lidské podoby. Venku se už rozednívalo a Pobertové se (s výjimkou Remuse, který zůstal v Chroptící chýši, než jej někdo z učitelů vyzvedne) chystali vydat zpět do hradu. "Kde je Dvanácterák?" zeptal se překvapeně, když se rozhlédl a všiml si jen jednoho ze svých kamarádů. "Nevím," přisvědčit Peter a pokrčil rameny.

Oba se tedy vrátili do své zvířecí podoby, aby mohli jít kamaráda hledat do Zapovězeného lesa. Peter zapískal a rozeběhl se do dáli. Sirius vystřelil za ním a všiml si několika laní. "Ahaa, Evansová Jamesovi nedala, tak proto," pomyslel si, když zaslechl jelení troubení.