Moje články

Principál byl toho dne jako v jiříkově vidění.
Že řadu diváků přivezli na lehátkách, to ještě zvládnul. Koneckonců byli přece v sanatoriu. Jenomže...
Hráli výňatky z klasických děl. Na pódiu diva s gustem casnovala Esmeraldu za drdol, předstírajíc, že je Kateřinou. Bianka ječela nehranou bolestí. A do toho jeden pacient za druhým zvolna se spokojeným výrazem usínal.
Principál se v zákulisí obrátil na ředitele sanatoria: "Co se tu proboha děje? V této části představení mi ještě nikdo nikdy neusnul!"
"Nedivte se jim. Polovina z nich měla matky semetriky, druhá polovina vyrůstala v houfu sester. Oni v klidu prostě nedokážou zabrat!"

„Ale no tak, nech mě to udělat, já to chci taky zkusit, opravdu!“
„Hele, nezlob se, ale to fakt není práce pro tebe.“
„Jenže… mě to baví, víš. To přece není nikde zakázaný, tohleto dělat.“
„No to není, ale víš… nevypadá to nejlíp. No… nehodí se to k tobě. Prostě to není práce pro tebe, tak.“
„Ale to je úzkoprsost! A malost! A není to fér!“
„Tak když myslíš… ale zavřeme dveře, jo? Ať to nikdo nevidí!“
Principálka vykoukla z maringotky, opatrně se rozhlédla a zavřela dveře.
Principál se radostně opásal zástěrou, popadl vařečku a začal vařit.
Konečně se dočkal!

„Oči, oči, očička, nejlíp vidí kočička!
Čelo, čelo, čílko, šup tam, násobilko!
Počkej, počkej chviličku, uhnětu tě, rohlíčku!“
„Proboha, co to meleš, tragéde?“
„Principálek mě pověřínkoval vystoupeníčkem pro dětičky,“ sdělil namol zpitý tragéd.
„Musí to být slušnínkové a vychovávankové. Tak se učínkuju povídánky pro děťulánky… abych raníčko předstoupinkal před ty milunky a miláčíčky a pěkňoučce jim povykládínkal, aby neměly traumíčko,“ mlel tragéd svou.
„Copak principál neví, že tragéd děti nesnáší?“ optal se kulisák.
„Děti,“ odfrkl satirik. „Dyk je to osmá třída! Víš, kam ho s těma básničkama pošlou? V nejlepším případě na kraj světa. V tom horším… do konečníčku světíčka.“

"Muži, týden říkám, že schodek do maringotky je prohnilý."
"Jo pořád, vyměním ho zítra."
"To je jak v pohádce o líném principálovi. Tu znáte, děti?"
"Nejsme na pohádky moc staří?"
"Na tuhle ne. Byl jednou jeden principál a tomu shnil prostřední schůdek do maringotky. A furt ho nechtěl vyměnit. Žena mu to připomínala, on pořád, že zejtra. Jednou večer si šel na schody číst. Našli ho až ráno, zapasovaného ve schodišti jako svatej obrázek, zadek na trávníku. V ruce držel knížku. Jmenovala se O zemi, kde zítra již znamená včera."
Dveře od maringotky třískly a zvenku se ozvaly údery sekyry.

Divadlo se otevíralo, jedno z prvních, kdež elektrifikace zavedena byla. Edisonovými žárovkami, technickým zázrakem!
Sešla se smetánka – snad i Edison, Goethe či Beethoven přítomni byli.
Všichni na mrazu čekali a do tepla se těšili – krom osvětlení i vzduch měl být ohříván. Pokrok nezastavíš!
Čas otevření minul, tma houstla, zima sílila, hosté reptali. V tom sám starosta se omlouvati začal:
„Divadelní osvětlovač neunesl odpovědnost za obsluhování změti drátů, relé a reostatů a na kuráž si popil. Hodně. Nikdo jiný neví, jak složeno vše jest.“
Hosté se rozešli zklamaní. Divadlo slavnostně znovu otevřelo až za devět dní.
Jak dopadl osvětlovač, není známo…

Kouzelník otevřel láhev griotky a nalil kamarádům po štamprdli.
"Dejte si, chlapi, budete to potřebovat. Musím se vám s něčím svěřit. Včera jsem požádal Stellu o ruku."
"Nepadl jsi do propadla hlavou napřed? Stellu??? Takovou herdekbabu tlustou?"
"To mi nevadilo, já ji přece miluju - kilo po kile. Tak jsem koupil na pouti obrovské perníkové srdce, poklekl jsem a vztáhl k ní ruce..."
"A?"
"... ona se na něj vrhla, zakousla se, zhltla ho a poslala mne do cukrárny pro kremrole! Chlapi, kde já nechal rozum, když jsem měl tenhle nápad?"
"My ti mozek zase dodáme!" nalili kamarádi do jeho štamprlete vaječňák.

V měkkém světle lampy tančí stíny, nikdo je však nevnímá.
„Kde zlato vzal bůh lásky, z které žíly,
na ty dva copy kadeřavých vlasů?“
Hlas láskou zvroucnělý, zněžnělý.
Dřevo zpívá jako nikdy předtím.
„Kde v trní růže? Z kterých zeměpásů
ten křehký sníh, v nějž dech a tep se vlily?“
Esmeralda, schoulená, ruce objímají kolena, oči mladíka.
Ten hlas, ty oči… kde ses toulal tak dlouho, chtělo se jí zvolat, každá minuta, kdy jsme nebyli spolu, je promarněná, ztracená… Udělám cokoliv, jen být s tebou… tvrdé kůrky jíst, spát po stájích, jen být s tebou…
Stíny se zatřepotaly, lampa zhasla.

Tragéd rdousil divu tak náruživě, že principál a kouzelník jen okouzleně přihlíželi. Stella se překonávala - chroptěla, rudla, nakonec přesvědčivě zemdlela. Tragéd vyběhl z maringotky.
Na schodech se málem srazil s principálkou, nesoucí velkou mísu koláčů.
"Jak jde zkouška, už jsi Stellu uškrtil?"
"Definitivně," zahučel.
"Tak jdu dovnitř, aby jim to nevystydlo."
Kouzelník se podle scénáře vilně přitočil k divě. "To je tělo, zrovna do toho ta sakra policie. Slečno Fančo," hladil ji po nohách. "Fančo? Stello!!! Ty vrahu! Ona nedýchá!"
"Dá si někdo koláčky?" vstoupila principálka.
Diva vydechla, čiperně vyskočila z kanape, odstrčila kouzelníka a chmátla do mísy.
"Já! Tvarohové!"

Diva zuřila. „Je to obscéní šaškárna! Hra se nadarmo nejmenuje Propast – bude to propadák!“
„Ale…“ začal kouzelník v kostýmu hotelového sluhy.
„Ponižovat se nenechám,“ vřískla Stella. „Hrát sprostou děvku! Já!! A ten text, že jsem měla na podzim o deset kilo víc…“ hodila po bývalém milenci nevraživý pohled.
„Když to Longen tak napsal, tak to tak hrát budeme,“ zasáhl principál. „Zkoušíme!“
Tragéd na jeho pokyn povalil Stellu na kanape a začal ji škrtit. „Desdemona nejsi, ale co jsem tě minul ve skříni, mám chuť to dokončit!“ syčel tiše. „A kouzelník mi určitě rád pomůže, i když to v roli nemá.“

Herec - speciální typ člověka, který je ochoten ze sebe maškaru dělati, ba dokonce osob nevábných líbati.
Jeviště - prostor, ve kterém se řečený herec pohybuje po většinu času, s výjimkou okamžiku, kdy padá do hlediště nebo před diváky se skrývá.
Hlediště - prostor, kde sedí tzv. diváci, kteřížto fascinovaně čumí.
Divák - osoba, kterou jest nutno předváděním hercova umění (v případě některých i neumění) o peníze připraviti.
Maringotka - pojízdný domov hercův, který vybaven je mnohem bohatěji než jeho domov kamenný, až divno, že tolik krámů se dovnitř vecpati dá.
Aplaus - v případě nouze jediná odměna hercova.
Opona padající - záruka úprku před davem rozlíceným.

Kouzelníkovi se klepaly ruce.
Nic nepochopila! Prý vypadni! Ale on jí ukáže! Bude litovat, že ta slova vůbec vyřkla! Horečně prohrabával šuplíky.
Tady! Starý revolver, v kůži, vonící olejem.
A náboje, cvičné červené, jeden ostrý. Ukáže jí jich sedm, že se do válce vejde jen šest, Stella stejně neví. Ten ostrý pak schová. A bude ruská ruleta!
Ještě bude prosit, aby se nestřílel!
Se Stellou ale jeho divadélko vůbec nehnulo.
Při nabíjení popletl náboje a použil i ten ostrý.
Zjistil to při zatočení bubínkem a leknutím zakopl o vlastní nohu.
Vyšla rána.
Prostřelila divě drdol.
Až pak se Stella vyděsila.

Kouzelník otevřel oči. Hlava mu třeštila. Ležel ve vlastní posteli – a netušil, jak se do ní dostal.
Poslední, na co si vzpomněl, byla jakási kotva.
Vtom se kolem mihla luzná ženská postava a kouzelník zůstal fascinovaně zírat. V rumovém opojení úplně zapomněl, jak je Stella nádherná! Ach, jak je rád, že je zpět doma, zpět u ní, u své jediné a nádherné krásky!
Svezl se opatrně z postele, padl na kolena a začal jí zalykavě vyznávat horoucí lásku.
„Co to děláš,ty šašku?“ zaslechl.
Otočil se.
Diva za ním se mračila na něj i na Esmeraldu, zděšeně stojící u okna.

„Sssem to mysslel dobře,“ svěřoval se kouzelník v knajpě U zelené žáby.
„Dyk z těch šatů přetejká! A do toho provozu… pravozu… lana, sakra, sem se taky zamotat nechtěl, copak sem nějakej vrahoun?“
Ostatní u stolu trpělivě přikyvovali. Bodejť by ne, platil jim už pátou rundu, a to se hned tak nestává.
„Cco máš z toho,“ pravil ten s kotvou na předloktí. „Holky v Tangeru už taky nejsou, co bejvaly.“
„Ale já ji miluju… hospodo, ještě rundu!“
Diva ho našla spát na stole v louži rumu. Samotného, bez peněz.
„Viddíš??? Ttto jsem vyplakal pro tebe…“ drmolil, když ho odváděla domů.

V kulisách vypukl nad omdlelou divou čilý ruch.
Principálka sháněla čichací sůl. Cvička přinesla mořskou, se kterou byla vyhozena.
Bledý tragéd chodil od jednoho k druhému a opakoval, že on za to nemůže.
Kouzelník, nohy stále svázané, doskákal ke své milé a snažil se ji probrat jemnými políčky.
Akrobat přiběhl s vyždímaným klůckem a plácl jej Stelle na čelo.
To pomohlo.
Diva se vztyčila.
Přidržujíc se akrobata, rozhlížela se krhavým zrakem a hledala pravého viníka.
Našla.
Zařvala: „Ty vrahu!“ a rozpřáhla se.
Kouzelník proletěl přes jeviště a padl do přední řady.
Když ho v publiku posbírali, šeptl: „Lásko… já nechtěl!“

Diva šílí.
Třetí úder bubnu, a skříň je pořád zavřená!
Co bude dělat? Za chvíli otvorem ve výši jejích prsou projede jak břitva ostrý rapír!
A ona nemůže ven!
Kde se ten nemrcouch kouzelník fláká!?
V tý skříni se nedá ani skrčit, ani otočit, POMOOOC!!!
Čtvrtý úder.
Stella se snaží procpat své špeky zády skříně. Přitom maniakálně hrabe prstíčky kolem otvoru pro rapír.
Nehtem zachytila ohnutý hřebík.
Pátý úder. Virbl.
Nic netušící tragéd bodá rapírem do otvoru ve skříni.
Prásk, rapír naráží na otočený hřebík, láme se, špeky konají své dílo, skříň se rozpadá!
Stella padla do kulis a omdlela.

Ten trik byl přece tak jednoduchý.
Protáhne se provaz tudy, zauzluje támhle a volný konec vede sem.
Pak se schovám pod přehoz, zatáhnu za volný konec a je veta po veškerém spoutání.
Provaz sjede jako had, poté ještě mžikem stihnu otevřít vzadu skříň, ve které čeká Marie Stella.
Rychle, protože tragéd po pátém úderu bubnu skříň rapírem probodne.
Velký virbl, světla ztlumí a pak – tramdadadá! – se objevíme na jevišti oba dva, rozesmátí, ruku v ruce.
Většinou míváme obrovský potlesk.
Tak proč teď kruci za živýho boha nemůžu ty ruce rozvázat? Casnuju provazem jak vzteklý, ale nic.
Čtvrtý úder.
Pátý!
Stello!!!

"Přijde, přijde, ona opravdu přijde!" poskakoval Dřevo kolem maringotky. "Cvočku, potřebuji dokonalé pohoštění. Jak se to píše v těch principálčiných sešitkách? Jahody, šampaňské, citron, ústřice!"
"Což o to," zamyslel se Cvoček, "jahody v lese nasbíráme, škeblí je plný rybník, ale kde vzít citron?" Poškrabal se na bradě. "Bude ti muset stačit hrst šťovíku."
"Šampaňské, to je to bublavé, že?" přemýšlel Synek. "Hele, Dřevo, co takhle naštěrchat loňskej rybízák? Měl dobrý grády."
Nastal večer. Napěněné rybízové víno zdobené lístky šťovíku jiskřilo v silných hořčičácích, z otlučeného talíře se smály škeble s jahodami...
Esmeralda jen vzdychla.
"Ach, Dřevo... Proboha, radši mi zpívej!"

S návštěvami ještě nebyl konec.
Večer se na place objevil Dřevo. Málem ho nepoznali – z vyjukaného mladíčka se vyloupl statný mladý muž, jen rozesmáté oči mu zůstaly.
Hovory a povídání nebraly konce, avšak mladíkův pohled se stále stáčel směrem, kde seděla jak na trní Stella s Esmeraldou.
Večer se v ložnici, kterou přidělili Dřevovi, dlouho svítilo.
Našel totiž papír. A pastelky. To je přece… znamení!
Špičkou jazyka si olizoval rty a trpělivě kroužil písmenka.
Krásná nesnámá, červenalo se na papíře.
Další řádek byl zelený: Jsi ta nejkrásnější krasavyce co sem kdy vyděl!!!
A završil to modře: Chceš se mnou šít?

Pánskou částí souboru se šířil neklid. Co chvíli bylo lze některého muže vidět, jak nenápadně brouzdá kolem Stelliny maringotky. Někteří se zadumaně rozhlíželi po okolí, jako by ho viděli poprvé, jiní opakovaně převazovali tkaničky. A všichni doufali v jedno: že se otevřou dveře a z maringotky vyjde Esmeralda.
Stellina sestřenice, která přijela na krátkou návštěvu.
Stella podávala čaj a dusila zlost.
Ten štíhlý pas!
Nádherné plavé kadeře a k nim výrazné tmavé oči!
Ta vznosná chůze! Gesta královny! Co ona se natrápila, než se naučila půvabným pohybům! A tahle… potvora… to snad má všechno vrozené!
Čert ji tu byl dlužen!

ŠOKUJÍCÍ NASTUDOVÁNÍ NAŠEHO NÁRODNÍHO KLENOTU!
Opera Hubička v nemravném podání souboru Směšiště!
Náš reportér byl zhnusen dávkou oplzlostí na jevišti! Obtloustlá subreta šátrající po mladičkém tenorovi, který nestačil ustupovat před vyšněrovanými vnadami! To, že jeho tenor přeskakoval do dětského sopránku, se tedy dá pochopit, nikoli však odpustit!!!
Byl to snad režijní záměr? Kam až půjde „avangarda“ tohoto souboru?
Téměř šokující byla zejména závěrečná hubička, při níž byl Stellou doslova natlačen do kulis. Šlo o režijní záměr, či výbuch vášní postarší umělkyně? Kolik let je vůbec mladému tenorovi? Neohrožuje soubor mravnost naší mládeže?
Napište nám váš názor, jsme tu pro vás!

„Já bych byl opatrný,“ varoval principála kulisák. „Tahle štace je nějaká divná. A to jeviště… provazy zpuchřelý, osvětlení taky nic moc a kolem propadla bych chodil po špičkách!“
„Ale my tam máme tu davovou scénu, na té jsem si dal záležet, tu vypustit nemůžeme!“
Ten večer se hlediště nestačilo divit.
Přeběh tří maškar zleva doprava skončil tím, že prostřední maškara zmizela v propadle. Šokovaní herci se snažili zachovat dekórum a hrát dále, ale když levou maškaru sejmulo lano, které se vysmeklo z horní lávky, poslední maškara si – scénář nescénář – odplivla, zaklela a utekla z jeviště.
Zbytek hry dohráli na forbíně.

"Principále? Fakt musím?"
"Musíš, Synku. Už když jsem tě slyšel zpívat árii Leporela, řekl jsem, že až domutuješ, tak tě beru. Koukni, Dřevo je v la Scale, nemá Lukáše kdo zpívat."
"Ale když on... když on se tam musí to... no líbat!"
"A ty to neumíš? Nevadí, Vendulku hraje diva, ta tě zaučí."
"Neblázni, muži! Lukáš má loudit hubičku na Vendulce, ne ona nahánět jeho! Kterou bys radši? No nečervenej se a pověz."
"Cvičku. Jauvajs!!!"
"Táto!!! Jak může zpívat, když mu teče z nosu červená!"
"Klid, mámo. Diva snese všechno, je profesionálka!"
"Ne! Snesu všechno, jen ne děcko v zácviku!"

Fascinovaně se probírali hromadou šatstva.
„Konečně budeme mít pořádné kostýmy,“ radoval se tragéd. „Hrát Krále Leara v plášti po tvojí babičce mě už vážně nebavilo!“
„Hele, je tu kostým i pro královnu, to se bude principálce líbit,“ podrbal se principál na rameni.
Tragéd se navlékl do kostýmu a vykračoval si maringotkou jako páv, bezděčně se škrábaje. „Sprovoď sem pány z Francie a Burgunu, Glostře!“ zarecitoval první větu.
„Chlapi nešťastný,“ vletěla do maringotky principálka. „Kde jste to vzali?“
„Od žida, rozprodává jakési dědictví. Ale lacině!“
„To po starým Bláhovi, kterýmu blechy skákaly z baráku i komínem? To se vám opravdu povedlo!“

"Škyt! Doubrava jméno mé!" Po tělocvičně se rozlila vůně jalovcové. "Ty máš škyt! recitovat Havlíčka? Tak Křest svatého Vladimíra vynech. Slušné epikkkramy, nebo ti liščím! Brrrrk!"
Kantor padl na židli a Synek musel řádně napnout hlasivky, aby přerušil jeho chrápání.
"Fakt by mi liščil?" otázal se studentů. Někteří se podívali stranou a pohladili si tvář.
"To nezná Verba docent, exempla trahunt?
Co sám nechceš, nečiň jinému!
žáku pravil kantor kdesi,
třepaje ho za pačesy."
Žáci pochvalně pokyvovali. Synek přitvrdil.
"Vejklady kantora Doubravy
snadno chápe hned
každý žák, i třebas bez hlavy,
má-li jenom hřbet."
Ani hromové ovace však opilce neprobudily.

„Já jsem si ten kvíteček za čepici dal,“ zpíval principál. S dobrou náladou vyběhl schůdky do maringotky, otevřel dveře, vykročil a pokračoval: „…abych na svou panenku…“ nedozpíval.
Maringotkou se rozlehlo několik ran, sražený věšák lavinovitě šířil zhoubu po okolí.
Principál seděl na zemi, hlava mu brněla a pozadí vlhlo od jakéhosi marastu.
„Zatracený haranti! Co jste to tu prováděli!“
„My???“
Dveře maringotky se znovu otevřely. Principálka zírala na to nadělení s otevřenou pusou.
„Táto! Nestalo se ti nic? Já zkoušela z toho novýho mýdla s rakem dělat prací sliz… teda na prádlo funguje výborně, ale na podlahu se nehodí, koukám…“

"Krále Leara?" děsil se tragéd. "Ne! Pletu si tam jména dcer!!!"
"Neboj, já ti je hodím," sliboval principál cestou do nápovědní budky.
Jenže písmenka jsou jaksi čím dál menší.
Lorňon, honem, kde ho mám...
Pod zadkem. Prasklý. Ale do háje.
Principálka, diva a Cvička přešlapují na jevišti.
"Ty naše prvorozená, jak ti říkají?!" tápe v temnotách tragéd.
"Goneril stojí vedle mne, k ní mluv!" snaží se principálka.
"Aha, tak ty jsi Regan. A ty?"
"To je Kordelie!" představuje diva Cvičku.
"Pověz mi, dceruško, jak mne máš ráda?" obrací se Lear ke Cvičce.
"Já, tatínku... já vás mám ráda jako sůl!"

"Tohohle se děti účastnit nebudou!" prohlásila principálka.
„Prosím tě,“ odbyl ji principál. „Je to v rukou odborníka!“
Najatý pyrotechnik pečlivě připravoval rozbušky.
"Kam má Trepifajksl plivat?"
"Sem a sem,“ ukazoval kulisák.
„Bacha,“ varoval pyrotechnik. „Nemůžeš tu šlapat jak slon v porcelánu, teď se musí opatrně. Když herec plivne, tak přitom vždycky dupne a ono to blejskne, vidíš? Takže to musí být rozmístěno přes…“
„Já ti dám patnáct kilo, ty amatére jeden nemožná! Přetáčels mi váhu!“
Kouzelník nekoukal vlevo vpravo a prchal před rozlícenou divou, která do něj bušila hlava nehlava.
Jeviště zablýskalo, zarachotilo a začoudilo se.
Kouzelník koktal ještě týden.

Cvoček na Cvičku nevěřícně civěl. Vykračovala si v nových šatech a botkách na podpatku pružně a sebejistě. Tohle že je ségra, co s ním loví raky a sestřeluje prakem šišky z vrcholků jedlí? Co to s ní udělali? Prej Princezna Pampeliška… Hráli ve spoustě her, ale takhle vymustrovanou ji ještě neviděl. A jak se nese!
Popremiérová oslava se rozbíhala. Tragéd se satirikem závodili ve stavění věží z vypitých panáků, principál domlouval s kulisákem vylepšení kulis.
Mladý starostův syn se přitočil ke Cvičce a nenápadně ji objal. Vzápětí ležel ve změti nádobí, malíček přeražený ostrým podpatkem.
Cvoček se usmál.
Nezměnili ji.

"Stop!" zaklepal sbormistr hůlkou. "Kdo je v tenoru pod tónem? Vážení, ty vaše výmluvy o občasnosti angažmá, zimě a nedostatku žloutků si nechte pro sebe, ano? Chcete být ve sboru? Chcete. Takže každý z vás, rozumíte, každý z vás bude zpívat, jako by byl sólista. Přesně. Čistě. S citem. A ne, jako když tahá kočky za ocas. Znovu od začátku, jen tenor. Pane Břinkale, prosím?"
M-cáca, m-cáca, proč bychom se ne-e-tě-e-ší-i-lí-i...
"Stop! Vás pět. Od začátku. Pane Břinkale!"
M-cáca, m-cáca...
"Stop!!! Vy dva, sami. Á-"
M-cáca, m-cáca...
"Stop!!! VY! Sám!"
Kulisák schovaný pod praktikáblem zmlkl. S touhle zábavou ještě neskončil.

„A já se tak snažil,“ třísknul pěstí do stolu kulisák. Zhluboka se napil a podíval se na tragéda. „Dyk já jí i verše vymyslel, podle posledního kusu, co hrajem,“ dodal lítostivě.
Kymácivě vstal a zadeklamoval:
„Já v oceli zakutý, štít jsem zdvih‘
se lží a bolestí já jdu se bít,
Rosinanto má milá, nádherná,
svět pro tebe lepší chci mít…“
Tvrdě dosedl.
„Sem si na to pučil od milovníka brnění! Abych tomu dodal váhu! A víš co? Ona se mi jen smála! Prej sem si spletl dveře! Nána jedna vesnická! Jaký dveře?“
„Víš,“ řekl tragéd, „asi myslela ty do stáje.“

"Romeo na scénu! Kde je sakra milovník?" bědoval principál. "Kouzelníku!"
"Neumím text!"
"Chytej nápovědu. Diva tě povede."
"A to zas jo!"
Novopečený Romeo láskyplně recitoval:
"Kdo jest ta dáma, která bohatou tam činí ruku toho rytíře?"
Diva Julie, v pase přeštípnutá, pokročila ke kouzelníkovi.
"Jak v hejnu kavek holubice sněžná,
jest mezi družkami ta dívka něžná.
Až dotančí, k ní přistoupím v tom shluku
a tknutím jejím posvětím svou ruku.
Že miloval jsem dosud? Jak se klamu!
dnes vidím teprv pravou krásu samu."
Pohlédl na bochánky sádla mezi šněrováním, odvrátil se a uchopil štíhlou komparsistku.
K divě ucedil: "Matinka dovolí?"

„A co knoflík od těch rudých šatů, no?“
„Náhoda,“ odsekla diva.
„A ty modré šaty? Ten rozpáraný bok?“ dorážel dál kouzelník.
„Taky náhoda, rychle jsem se ohnula!“
Kouzelník se nepřestával snažit: „Ale u kabátu, lásko, tam už bys mohla uznat, že přece jen… malinko…“
„Nic neuznám! Špatně jsi ho uložil a dostali se do něj moli! A když jsem ho zapnula, tak rupnul tam, kde ho ti moli načnuli!“
„Lásko…“
„Neříkej to,“ vztekle dupala diva.
„Lásko, to není náhoda… věř mi. To je odhadem tak patnáct kilo nahoru…“
Zastavil se až za vesnicí. Tam už jekot Marie Stelly slyšet nebyl.

Supěli, zuby zatnuté, naběhlé žíly.
Koníci napínali postranice, kopyta klouzala a smekala se v blátě. Kopec byl nekonečný. Konečně kola s mlaskáním vyjela z blátivé strouhy. Pustili se vozu a zhluboka oddechovali.
„Ty tvoje zkratky,“ funěl principál. „Ty nás jednou zabijou!“
„No co?“ sípal satirik. „Já se jen zmínil, to ty ses toho hned chytil.“
„Že já vám na to vždycky skočím,“ bědoval tragéd. „Prej zkratka! Přitom je to dál, zato horší cesta! Víte, jak mě bolí nohy? A záda? Mám já to zapotřebí? Nejsme už na to kruci starý?“
Večer v hospodě se jim mládí rychle vrátilo.
Sezóna začala.

"Copak asi dělá Dřevo? Nenapsal nám, co odjel. On na nás v tom světě širém zapomněl?" lamentovala principálka.
"Co by dělal?" zamručel principál. "Spolu s matičkou visí na krku nějakému nešťastníkovi."
"Hele, plakát! Albero di Legno uvádí písňový recitál. Nejúspěšnější představení sezóny!"
"Neznal by našeho Dřeva? Třeba jim tam staví kulisy..."
"A jak se dostanem dovnitř?"
"Seženu volňásky do lóže," ozval se za nimi známý hlas.
"Těbůh, Dřevo!"
"Chlape, co tu děláš? Stloukáš kulisy?"
"Proč ses nám vůbec neozval?!
"No," ošil se Dřevo, "víte... já nechtěl tak naplno... já tu tohle. Zpívám. A kdyby nevadilo, radši mi říkejte di Legno."

„To nedokážeš. Slyšel jsi ji? Kdo mi šlápne špinavejma nohama na mokrou podlahu, je synem smrti, říkala! Já ji znám, taky bychom týden mohli mít k obědu jen nudle s mákem. To neuděláš, flašku na to!“
„Beru,“ odfrkl akrobat. Lehkým krokem přešel k vytřené podlaze.
Principálka ho sledovala ostřížím zrakem.
Akrobat zkroutil tělo, prostrčil nohy na ramena a už si to po rukou štrádoval přes umytou plochu.
„Že tě praštím hadrem! Co jsem říkala o špinavejch hnátách?“
Akrobat se narovnal. Zamával principálce dlaněmi před nosem.
„Pokud vím, mluvila jsi o nohou. A ruce jsem si předtím umyl…“
Flaška byla jeho.

„Já ti říkám, že tuhle hru hrát nebudeme!“ rozčiloval se principál.
„Ale proč?“ nechápal satirik.
„Protože je to třináctá hra toho autora a přináší smůlu! Když ji hrálo poprvé divadlo v Annabergu, spadly kulisy a hlavní herečka měla sádru až do pasu. Podruhé ji hráli v Zittau, a to přišla taková bouřka, že se hospodskýmu ve stáji utopily dvě kozy. Třetí inscenace v Těšíně, a v předsálí se poprali diváci tak, až jednoho odnesli nohama napřed. Pokaždý se něco takovýho stalo! Ne a ne a ne! Nechci nic riskovat. Víš, kolikáté by to bylo zpracování? Třinácté! Chceš nás všechny zabít?!“

Principál strnule sedí. Dřevo opakuje větu, lehce zvyšuje hlas:
„Pane! Slyšíte mě? Musím zítra odejít!“
Principál se pomalu zvedá, v očích se mu objevují slzy. Vychází z maringotky, začíná zpívat.
Zezadu pomalu přicházejí ostatní členové souboru.
„Jak za svého jsem jeho bral, já syna jsem v něm zřel
já učil jej, jak nejlépe by životem svým šel.
Co čekal jsem, já naiva, že bude se mnou dál?
Že za portálem bude pět, že bude stínů král?
Bere Dřevo kolem ramen:
„Kam chlapče vede cesta tě, že nechceš s námi být?
Což vadí ti tak tajnozpěv, že nemůžeš tu žít?
Věř zkušenému člověku, pravda jen jedna jest
tvůj hlas že velký poklad je, o tom jde krajem zvěst.
Soubor:
„Věř nám zkušeným, chlapče, věř, pravda jen jedna jest
hlasu tvému jsme věřili, z bídy ven nás měl vést!“
Dřevo pláče, láme se mu hlas, několikrát se nadechuje, než se mu konečně podaří zazpívat.
„Přijali jste mne úžasně, naučili mne žít
však psali matce tatíček, že máme za ním jít.
odjíždíme do Milána, on v La Scale tam hrá
matka jemu vysvětlila, že syna ve mně má.“
Ženy objímají Dřevo, loučí se s ním. Muži na něj strnule hledí.
Pláč.
Mnozí efektové.

Principál v maringotce skákal radostí. Vyšlo to! Skvěle to vymyslel, darmo není šéf!
První milovník, pohybující se v levé části jeviště, naprázdno otevírající ústa. Principálka a kulisákova mladá, tančící v pravé části.
Za levým portálem schovaný Dřevo, zpívající z plných plic nádherné árie, jednu za druhou!
A ono to funguje! Neskutečně dlouhý potlesk! Ovace vestoje!
Ta árie z Kouzelné flétny! I jemu vhrkly slzy do očí a to už je starý, ostřílený kozák!
Posadil se za stůl. Zasnil se. Zítřky se rýsovaly víc než skvěle.
Vytrhlo ho zaklepáni na dveře. Vešel Dřevo.
"Pricipále... Je mi to líto. Zítra odjedu. Navždy. "

Pánskou částí souboru se šířil neklid. Nikdo netušil, odkud se ta zvěst vzala, ale prý, považte, má Dřevo být něčím synem! Tedy někoho ze souboru! Máslo z hlav ukapávalo téměř očividně. Ty pokoutní pohledy!
První, komu to došlo, byl satirik. Jak, že se neví přesně? Matka – Liduška – neví přesně? Srdce mu poskočilo nadějí. Že by byl konec trapným každoměsíčním dopisům? Že by konečně ušetřil na ty kapesní hodinky?
Hlavu zvedl i kulisák. Tak takhle je to, milá Liduško? Jen počkej, děvče!
Další dopis zas všem naději vzal.
Samozřejmě, že to tomu chlapci nemohou udělat. Co jestli je opravdu zrovna jejich?

Principál zavřel knihu, zamáčkl slzu. Nádhera! On v hlavní roli ubohého kupce! Nedá to tragédovi. Je principál - rozhoduje.
"Autore, do večera chci mít dramatizaci! Satirik s kulisákem půjdou nakoupit kulisy!"
"Jak se to jmenuje, autore?" optal se satirik.
"U snědeného krámu," zamumlal autor.
"U svedeného trámu? Blbost! Svést lze akorát okap."
"Anebo ženskou," zasmál se kulisák.
"To jí slíbíš flám jako trám. A potom..."
Za příjemného rozhovoru došli k městu.
"Takže U svedeného flámu?"
"U povedeného flámu!"
"Tak to začnem v palírně."
Ve hře, kde scéna překypuje flaškami, chtěl hrát každý.
Jen principála málem šlehlo. Snědený krám
vypadá úplně jinak!