Moje články

Všimli jste si, že člověk občas nedostane v životě to, co chce, ale to, co potřebuje? Nejvíc si toho všímám v situaci, kdy se rodičům, kteří jsou zásadoví, mají rádi režim, narodí dítě, které si dělá co chce a na nějaký režim jednoduše kašle. Prožívá život teď a občas si prostě půlhodiny prohlíží květinu, aby se kochalo její krásou.

Nebo se kreativním rodičům narodí dítě s potřebou řádu a každé opoždění o půl hodiny doprovází nesouhlas nebo vztek. Je to pro mě záhada vesmíru, jak se tyhle rozdílné světy potkají a předají si občas pochopení pro něco, co sami neumí.

Už od dětství jsem milovala čtení knížek a byly časy, kdy jsem dokázala za den přečíst klidně knížky tři. Myslím, že nejvíce jsem jich přečetla asi sedm za jeden den, ale to byly tenčí knihy, těch „regulérních“ třísetstránkových bylo jen pět. Většinou mi těch sto stran zabralo hodinu.

A bylo mi jedno, o čem čtu, hlavním hrdinou mohl být okouzlující idiot nebo logicky uvažující detektiv, důležité bylo to, že mě knížka vtáhla do svého děje a já jsem prožívala události v ní popsané. Teď při dětech, čtu velmi málo, ale i tak mě hodně knih potěší a vtáhne do děje.

V životě předškolních dětí se často stanete svědkem prudkých emocí. Samozřejmě záleží hodně na povaze dítěte, ale bohužel obdobím vzdoru to vše nekončí.

Pokud se jedná o výbuch nadšení, zpravidla to člověka nechává klidným nebo se tiše usmívá a nechá dítě projevovat radostné veselí. Bohužel na opačném spektru emocí je obrovský smutek nebo velký vztek, kdy dítě bojuje s imaginárním nepřítelem, snaží se to v sobě nějak zvládnout.

Hodně nám pomáhá si ten vztek představit jako nějaké zvíře, které nechce odejít a drží se v dítěti. Někdy to zvíře dítě odežene pryč, někdy zavře do klece, jindy pohladí a uklidní.

Taky znáte ty matky, které každé setkání na pískovišti nebo v herně využijí k tomu, aby řádně zkritizovali nebo naopak vychválili svého potomka? Vykládat to každému na potkání mi přijde jako nešvar, ale při rozhovoru s kamarádkou to i já považuju za dobrou duševní očistu.

Na co si ovšem snažím dávat bacha je to, aby při takovém rozhovoru nebylo dítě. Protože pak by to byl rozhovor mezi šesti očima (a hlavně mezi šesti ušima) a není nic horšího než mluvit před dítětem o dítěti a přitom ho zcela ignorovat. Naše děti jsou vnímavé a cokoliv může být použito proti nám.

Mám pocit, že celé mateřství je jedno velké klišé. A přesto, nebo právě proto, není nic rozdílnějšího než matky na mateřské. Ostatně ukázalo se to i teď, když se jedná o zvyšování rodičovského příspěvku.

Jakmile to vypadalo, že dostanou přidáno jen nově narozené děti, semkly se matky a jaly se organizovat petici. Jenže nejsou peníze. A tak se řeší, jak to vyřešit. Jeden přídavek na všechny děti pod čtyř let je drahý.

Tak padají návrhy, aby to dostaly jen ty, co ještě nevyčerpaly, případně aby se přidávalo podle věku dětí. Myslím, že ať to dopadne jakkoliv, vždy bude někdo nespokojený.

Matky se vyznačují tím, že zvládnou víc věcí najednou, mají přehled nejen o svých záležitostech, ale také, kde děti (a manžel) najdou to, co zrovna teď nevidí, ač to zcela jistě je přímo před jejich očima.

Překvapivě i ony mají své dny. Nutno podotknout, že za to většinou může nevyspání v noci způsobena potomky (rostou zuby, noční můry, dítě potřebuje čůrat). Potom v domácnosti, ale hlavně venku přichází zmatky.

Třeba přijde včas k doktorovi, jenže v jiný den, náhradní oblečení nechá doma a dítě se celé zmáchá nebo zapomene plenku a dítě je posrané až za ušima. Improvizace nade vše.

Přijde mi zvláštní, jak nás občas dostihuje naše vlastní minulost a jak nám dojdou věci, které nám dřív nedávaly smysl až tehdy, když se s nimi později potkáme z jiného úhlu pohledu.

Víckrát jsem slyšela, že si má muž prohlídnout před svatbou matku své snoubenky, protože jaká matka, taká Katka a přišlo mi to přinejmenším podivné. Jenže když se čas překulí přes čtyřicítku a sami máme děti, tak najednou kolem sebe vidím tolik podobností dcer s matkami a mužů s otci, že to nebude jen náhoda.

Jsme všichni spoutáni časem a věřím, že ani naše děti se tomuto přirovnání nevyhnou.

Čím déle jsem byla s dětmi doma, tím víc jsem se uzavírala do sebe. Kdysi jsem byla družný a společenský člověk, ale pomalu se ze mě stával asociál. Když už jsem se do nějaké společnosti dostala, tak jsem buď nevěděla, co říct, nebo jsem mluvila trošku mimo.

Stával se ze mě snílek, který si žil ten svůj ideální život, ve kterém byl dokonale šťastný, ale trošku odtržený od reality. Začalo mě děsit, že nejsem schopná navazovat normální přátelské vztahy. Možná to spraví návrat do práce, možná je to stav trvalý, možná bude stačit se jen trochu snažit. A pořád snít.

Jak stárnu, tak se moje vnímání času mění. Co dříve bylo tak snadné a jednoduché, jde s dětmi jen stěží a ačkoliv vím, že zase přijde doba, kdy budu o svém čase rozhodovat hlavně já sama, tak teď je to spíš sen než realita.

Jednou za sto let mám čas v klidu ležet v posteli, být nemocná a číst si u toho knížku, aniž bych musela co minutu zodpovídat otázky, proč ležím v posteli, jak to, že nespím, proč nevstanu, když není noc a taky že jim mám nachystat jídlo a pití případně cokoliv jiného, co mě vytáhne z postele.

V životě člověka se může vyskytnou více druhů izolace. Nejčastěji si toho lidé všímají u starých lidí, ale stejně náročná může býti izolace maminek s malými dětmi. Není tak vidět, člověk je přece obklopen lidmi, není sám, ale být osamocen v davu je psychicky hodně náročná.

Možná to je jinde jiné, ale ve velkém městě, kde se pořádně neznají ani sousedé, se přátelství na rodičovské navazují hrozně špatně. Navíc když při tom člověk hlídá dítě, tak si moc nepokecá, protože neustále odbíhá jistit rozdivočelé dítě, vysvětluje mu, proč se ten písek nesypá do vlasů jiných dětí a řeší další věci.

Je mi jasné, že dítě udělá za své dětství hodně prohřešku, které jsou proti společenskému soužití i našim zásadám. Občas je to z nevědomosti, občas hledání hranic, ale později to bývá i čirý úmysl. Pokud se dítě omluví, jsem schopna prominout i větší prohřešky, ale v jednom mám jasno.

Hřích, který se u nás neodpouští, je lež nám rodičům. A než dojdou děti do puberty, tak věřím, že se tím budou i řídit. Protože pochopili, že nám se lhát nemá. Párkrát to zkusili, my jsme jim na to přišli a následky byly pro ně horší. A my jim také nelžeme.

V domácnosti se věci dělí na ty, co se udělat musí, na ty, co počkají, až bude čas, na ty, které neustále vyhnívají, a tak nějak se na ně zapomíná a taky ty, které člověk dělá sám od sebe a rád. Takže myčka a pračka jsou v denním zápřahu, a občas jedou i dvakrát nebo třikrát, vysavač by to potřebovalo i několikrát za den, což se ale nestává.

Největším oříškem je ovšem úklid pokojíčku. Snažím se zapojovat děti, ale když se jich zeptám, rozhostí se ticho. No jo, nehlaste se všichni, dělání nepořádku jde samo, ale ten pořádek je potřeba.

Když jsem byla svobodná a bezdětná a bydlela ve vlastním bytě, věci mohly v klidu ležet na posteli nebo se povalovat na skříni a většinou kde jsem je položila, tam jsem je našla. S příchodem dítěte do domácnosti se postupně některé věci dávaly výš a výš, až najednou nastal problém, kam dávat přísně tajné věci.

Ono takové dítě je tvor zvídavý a co neví, to nepoví, a co schováte, to taky najde. Což při snaze zachovat ježíška nebo překvapení na narozeniny dává docela zabrat. Naštěstí jsou i místa, kde je ještě nenapadlo se podívat, ale netuším, jak dlouho to vydrží.

Kdo má malé děti jistě ví, že nedostatek času a spánku je běžnou záležitostí. Když se sejde pár horších dní, tak má člověk pocit, že bez pár minut nerušeného spánku, klidně ukradených ve chvíli, kdy si dítě samo hraje, je cennější než zlato.

Únava materiálu je poznat, ať máte dítě ve dvaceti nebo třiceti, ale dnes si říkám, že mít dítě dříve není až tak špatné rozhodnutí. Člověk má tak nějak víc energie a trpělivosti, i když často to není o věku jako o povaze. Jsem však ráda, že jsem mateřství extra neodkládala, hlavně při představě puberty v mém přechodu.

Co byste odpověděli předškolnímu dítěti, když by se vás zeptalo, jestli existují víly a princezny a jiné postavy, které sleduje v dětských pořadech?

A protože u nás jednu dobu frčela Zvonilka, sledovali jsme z okna tu nejzářivější hvězdu, kde by měl žít Petr Pan. Protože u nás tyhle bytosti můžou existovat, pokud na ně člověk opravdu věří. A to Lucinka věřila.

Chtěla si myslet, že existují superhrdinové, kteří pomáhají zachránit svět a její fantazie byla plná kouzel a princezen. Nechtěla jsem ji tu krásnou bezstarostnou část mládí brát, a tak jsem vymýšlela další strhující příběhy, kde vítězilo dobro nad zlem.

Konečně bylo léto a my jsme se vydali na každoroční dovolenou. Na tyhle chvíle jsem se těšila celý rok. Miluju cestování, teplo a moře a tohle místo splňovalo všechno. Kochala jsem se výhledem na bouřlivě se převalující vlny a užívala si vítr ve vlasech, který trochu zmírňoval teplo okolo a já se těšila na aspoň částečný odpočinek. Děti sice byly náročné jako obvykle, ale člověk nemusel vařit a uklízet.

Bohužel dovolená trvala jen dva týdny a po nich nastal obvyklý kolotoč v domácnosti, ale stálo to za to. Trošku toho sluníčka a krásného pocitu jsem si vždycky odvezla s sebou.

Zjistila jsem, že ačkoliv jsem člověk, který nemá pevný řád, určité rituály, obzvlášť s dětmi, se hodí. A úplně nejpotřebnější čas, kdy je to potřeba dodržovat, je večer, abychom byli schopni další den rozumně vstát do práce a školky. Proto jsme zavedli P. A. V. O. U. K. a. Souslednost kroků před spaním.

Poslední večerní jídlo, Aktivní vyčištění zubů, které ovšem kontrolujeme a dočišťujeme, za odměnu Večerníček. Nezapomenout Obléknout pyžamo, poté vyvětráme a počítáme projíždějící auta (počet si děti stanoví samy od 1 do 10) a pak Ulehnout do postele a když to jde dobře, tak Konečně spí celkem brzo.

Říká se, že pupeční šňůra mezi matkou a dítětem je hodně silná a tvoří se už v těhotenství. Zpočátku se tohle pouto jeví jako roztomilé, protože malé miminko, které potřebuje často maminku, ostatní, obzvlášť ženy, docela rozněžňuje.

Ale malé dítě časem roste a roste a jeho potřeba maminky je stále velká, takže takové období separace, které kolem jeho 9. měsíce přijde, už je horší, zvlášť, když si žena nemůže zajít sama ani na záchod.

Období pořád spolu ovšem tímto nekončí. Spaní v rodičovské posteli ještě v předškolním věku je vcelku častá. Naštěstí v pubertě přichází snaha o získání vlastního soukromí.

Dětská fantazie nezná mezí. Občas se něčemu z toho zasmějeme, občas je nám dospělým jasné, že tak, jak si to dítě plánuje, to rozhodně nemůže vyjít – třeba že si vezme za manžela svého brášku a budou mít spolu děti, které se budou jmenovat jako oni a někdy si v duchu říkáme, že se ty touhy mohou i splnit, když bude mít dítě dost trpělivosti a snahy jít za svým.

Já už jako dítě věděla, co chci a šla jsem si za svým. Ale druhá část mé hlavy stavěla vzdušné zámky a vymýšlela příběhy o princeznách, dracích a jiných pohádkových bytostech.

Už dlouho jsem nezažila pocit, že se nudím. Spíš mám pocit, že ať dělám, co dělám, vždycky nestihám. A tak jsem si dala základní pravidlo. Jednou se věnuju sobě, podruhé manželovi a potřetí a počtvrté dětem, pořadí je čistě náhodné a občas se prohazuje, ale všechny v jeden den prostě nezvládnu.
Když mám zrovna svůj den, většinou vyrazím někde na procházku. Protože zůstat doma znamená, že jsem o svůj den přišla. Děti prostě nesmí maminku vidět. Poslední dobou musím svůj čas rozšířit i o návštěvu obchodu a přinést jídlo, takže když přijdu, muž je zavolá a oni mě bouřlivě přivítají.

Když žena otěhotní, často si říká, že po porodu začne cvičit, aby shodila přebytečná kila, která nabrala. Jistě existují výjimky, které tohle opravdu zvládnout, ale po porodu najednou není čas. Není čas vůbec na nic. Všechno se točí kolem dítěte. Pak se žena utěšuje, že přeci neustále nosí to x-kilové závaží. To je cvičení. Občas kila dolů jdou, občas ne. Protože čokoláda na nervy případně dvojka vína, to je povolený doping. A tak místo pořádných svalů se občas krčí periferní bicáček (většinou na jedné straně, protože prostě tu druhou máme šikovnější na další úkoly) a jsme rády i za to.

Asi mi většina lidí bude věřit, že děti rychle rostou a člověk se ani nenaděje a už je čas milé dítka odevzdat do školek a jít do práce. Pokud má člověk štěstí na práci nebo na obor, vrátí se občas na stejnou pozici, ze které odcházel. Ale často se pracovní doba nedá skloubit s otevírací dobou předškolních zařízení a pak je potřeba změnit práci.

A protože se ta doba blížila i u mě, byl čas zrevidovat své silné stránky a najít zkušenosti, které jsem poslední dobou získala. Pozici sklepmistra asi nebude to pravé ořechové, takže co třeba organizování a plánování?

Nevím jak to mají ostatní, ale některé osoby z mé rodiny mají pro mě pocitově blízko k určitým rostlinám. Třeba moje mamka je růže. Nejen proto, že je ráda dostává, ale protože je taková odtažitá a v případě potřeby vystrčí své trny. Tatínek byl jako slunečnice, majestátně se tyčil v krajině, nešel přehlédnout a byl srdečný a přívětiví. Ovšem třeba jedna z babiček mi nejvíc připomínala pelyněk. Navenek to vypadalo celkem v pohodě a normálně obyčejně, ale mockrát mě po návštěvách bolel žaludek a i dnes vnímám, že jsem u ní z vnoučat byla na posledním místě. A dodnes jsem.

Člověk je tvor společenský, což znamená, že více či méně vyhledává společnost jiných lidí. V takových případech se nevyhne konverzačním tématům. Obzvlášť v případech, kdy se daní lidé neznají dostatečně dobře, často vstupují do hry takové výplňové témata jako počasí, sport nebo politika. A některá témata by se měli rovnou zakázat, neboť je skoro jisté, že se při nich lidé pohádají. Jako by zvítězit v rozhovoru, který politik je větší blbec, byla nějaká výhra. Možná má člověk nějakou vnitřní potřebu být nejlepší, ale jsou rozhodně lepší místa, kde to může dokazovat. A uplně nejlepší je být spokojený sám se sebou.

Babička prohližela letáky a jiné reklamy, když znenadání prohlásila: “letos budou moderní legíny pro muže.” Do toho můj muž rozhodně prohlásil: nevím, kdo to teda bude nosit, asi chlapi, co nemají přirození. Při představě, že si to oblečou muži naostro, jsem propukla v hlasitý smích.

Nemám nic proti mužským legínám, ať si každý nosi, co chce, ale doufám, že zafunguje aspoň trochu autocenzura. Nebo že by se ženy mohly lépe rozhodovat už na prvni schůzce, zda jim daný muž stojí za hřích.

Protože chodit na ostro může být fajn jen v případě, že je svrchní oblečení pohodlné a nikde netlačí.

Občas člověk nechce být sám sebou a hledá nějakou osobnost, za kterou by se mohl schovat. Někteří lidé to berou jako hru, jiní jako nutnost, ale výsledkem je většinou nějaká falešná identita.

Děti a zvířata však mají celkem zajímavou schopnost vycítit vaše pravé já. A ačkoliv se je snažíte přesvědčit, že nemluvíte sprostě, nepomlouváte sousedku a vztahy s partnerem jsou ideální, tak ty malé potvůrky poznají, kdy nemluvíte pravdu.

A pak se zeptají na takové otázky v tu nejhorší dobu, že nevíte, jak to zamluvit, zaručeně zčervenáte a lidé kolem budou dusit záchvat smíchu.
Inu lhát dětem se vážně nevyplácí.

Rodičovská dovolená je někdy pěkná dřina,
nervy v kýblu, únava a starosti,
večer trochu klidu u láhve vína,
dopřát si film, knihu nebo trochu volnosti.

Pak často člověk ráno po vínu touží,
zahnat ty hrozné chvíle rychle chce,
jenže závislosti, rychle se množí
a dnem se snadno a jistě propije.

Pak v další fázi morální kocovina,
kdo je víc, dítě nebo trocha klidu,
jenže ta změna je ráda líná
a snadné je zůstat v lihu.

Mít dítě je krásné, dej však pozor,
i když ho miluješ nejvíc jak umíš,
aby ti zůstal osobní prostor
nebo se z toho zajisté zblázniš.

Když se v životě stanete rodičem dvou a více dětí, zcela automaticky se k již stávajícím rolím připojí i role soudce. Takže několikrát denně řešíte otázky typu: kdo to udělal, kdo komu ubližuje, kdo si začal. Dříve či později vás z toho bude bolet minimálně hlava a často zjistíte, že se provokují navzájem, případně nelze spolehlivě zjistit, kdo za to může.

V takovém případě obvykle následuje předpoklad kolektivní viny. Dalším stupněm je kolektivní trest. Funguje to. I do té doby na smrt soupeřící děti začnou spolupracovat, aby kolektivní trest nevešel v platnost a máte klid.

Aspoň minutu.

Jsou to děti.

Říká se, že osud má občas podivný smysl pro humor.

Můj život je, dá se říci, celkem poklidný. Sice jsem zažila pár úžasných vrcholů a také několik pádů na dno, ale jinak spíš připomíná poklidné moře. Tedy připomínalo. Vstup mých úžasných dětí do mého života znamenalo, že moře se stalo spíš bouřlivým.

Veselých historek mám celkem dost a když přemýšlím, po kom to ty děti mají, stačí se podívat do zrcadla. Mé děti jsou to nejlepší zrcadlo, které mám a které mi ukazují, co je v životě opravdu důležité. Možná jim nebudu nejlepším přítelem, ale náš společný čas je důležitý.

První jarní den byl přesně takový, jaký jeho název sliboval. Venku bylo krásně teplo, sluníčko svítilo a lidé trávili aspoň zbytek odpoledne příjemnou procházkou. Podle předpovědi počasí mělo být další den už zase škaredě. I když i takový den by se mohl nazývat příjemným. Stačilo by mít klid a volno a hezky si číst v posteli a venku mohly padat třeba trakaře.

S přibývajícím věkem a malými dětmi v domácnosti jsem si začala užívat všechno, co mi okamžik nabízel a nestěžovat si, že tohle nezvládám, nestihám, protože nejhorší věta byla nejspíš ta, která začínala slovy: až budu mít čas, tak…

Tak jo, zase je tu duben. Už jsem si mohla za těch dlouhých devět let zvyknout, že to zcela naruší můj pravidelný večerní řád, teda spíše neřád. Bohužel jsem si nezvykla, ono se to ještě zhoršilo. Letos, na začátku roku, jsem měla skvělý nápad na rozvinutí příběhu, který jsem chystala sepsat už pár let. Vznikla první verze, druhá verze, třetí verze. Tak jsem se rozhodla udělat podrobnější osnovu. A tím jsem příběh úplně zabila. Od té doby ani slovo. A múza v čudu, duben tady a zase desátá hodina odbila, lampa ještě svítila, byl čas spát a drabble stále nikde.