Moje články

Byl to zvláštní pocit, pohybovat se se zavázanýma očima v místech, kterými každý den procházím. Najednou jsem si všímal úplně jiných věcí než obvykle. Místo ranní oblohy, barevných šmouh jezdících aut a zářivých výloh, jsem mohl slyšet štěbetání ptáků, troubení klaksonů a útržky rozhovorů. Také mé ruce tu narazily na hladký kámen, jinde se dotkly hrubé omítky nebo cítily vanutí větru. Nic jsem neviděl.
Tam ve tmě byly všechny smysly kromě zraku intenzivnější.
Nebyl jsem slepý, můžu říct, že naštěstí, ale vyzkoušel jsem si, jaké je to být slepcem a můžu říct, že to byl opravdu zajímavý a netypický zážitek.

Ta paměť je ale pěkně nebezpečná věc. Většinou ve chvílích, kdy se to opravdu nehodí, připomene něco, co mohlo zůstat bez povšimnutí v zapomnění. Tak moc po té ženě toužil, že ho samotného překvapilo, že je u něj doma a že ho také chce.
Jenže teď se vrátila ze sprchy a místo erotického chtění jeho mozek zaregistroval podvědomou vůni. Chvíli se mračil a vzpomínal, kde už se s tou vůní setkal. V duchu si promítal všechny ženy, se kterými něco měl, než mu to došlo. Tak voněla kočka, kterou jemně vypral ve vaně, když přišla domů smradlavá jako tlupa bezdomovců.

„Tady někde musí být,“ řekl trochu vzdorovitě a už asi posté zkusil přístroj rozšroubovat, rozložit a dát dohromady.
„A co hledáš, možná ti pomůžu, když budu vědět, co hledáš.“
„Ty nejsi vůbec technický typ, ale když myslíš. Ono je to jak bych ti to jako popsal, no takové udělátko, které to tady udrží ve správné pozici.“
„Aha, tak ty nejspíš myslíš tu malou věcičku, co jsi asi před půl hodinou z toho vymontoval a se slovy, to je určitě kurvítko, položil na stůl v kuchyni.“
„To jsem určitě neudělal, to bych poznal, ale jinak jsi skvělá miláčku, hlavně tvá paměť.“

Po okně tancují dešťové kapičky. Ťuk, ťuk, rozehrávají tichou melodii a já si přitáhla peřinu blíž k bradě. Chci si ještě vychutnat poslední chvíle, kdy nemusím vstávat a poslouchat ruch města. Podívám se na hodiny, ještě není ani šest hodin, ale přes žaluzie už dopadá první světlo. Je mi tak krásně jako už dlouho ne.
Najednou se do toho ozve rušivý zvuk. Kvík, kvík. To se malá Lucinka probudila a dožaduje se ranní snídaně. „Pssst, nekřič,“ snažím se ji uklidnit, aby neprobudila manžela. Ještě by mohl hodinku spát, pokud se mi to podaří. Ještě že mám zaručený prostředek k utišení.

Kam ten svět spěje, říká si občas každý z nás. Dnes se musíme vypořádat se změnami, které jsou občas častější než změna ročních období. Člověk se začal čím dál tím víc separovat, jak generačně, tak i v okolí. Doby, kdy každý znal každého a místní drbny věděly od barvy spodního prádla, až po to co jste měli k obědu, vše, už dávno uplavaly v dál. A tak člověk raději nevidí, neslyší a nemluví nic zbytečného, aby to nedopadlo tak, že to sám schytá. Zla je kolem nás spousta a lidí ochotných pomoct už mnohem méně. Ale možná časem bude lépe.

První den si liboval, že konečně může pustit televizi nahlas, pít u toho pivo a jít spát ve tři ráno. Druhý den byl v práci tak nepoužitelný, že cestou koupil jen nějaké pečivo a zbytek večera prospal. Třetí den zjistil, že v ledničce nic není a nemá co jíst, a že špinavé nádobí nějakou záhadou samo nemizí. Čtvrtý den začal různě v bytě překračovat hromádky svého oblečení, které neslo známky opotřebení. Pátý den místo doma skončil večer v hospodě a vrátil se až v sobotu po poledni. Když se probral z kocoviny, byl rád, že je slaměnným vdovcem jen týden.

Když vystudoval, měl pocit, že konečně může dělat to, co chce a ne to, co po něm chtějí ostatní. A tak se rozhodl cestovat. Poznal spoustu lidí, zemí, zažil krásné chvíle i náročné okamžiky. Občas si sáhl na dno sil, aspoň si to myslel.
Pak poznal ženu, kvůli které vše změnil. A po nějakém čase nastala krize. Vše na něj padalo, měl chuť utéct a vrátit se zpět k tomu, co miloval, ale bylo tu jeho dítě. Objevil s ním neznámé hranice svého já. A tak se stal silnějším pro toho malého tvora, kterého mohl učit, jaký život opravdu je.

Máte rádi nové věci? Chcete zažít nové dobrodružství? Tak to jste na správném místě!
Užijte si celý měsíc plný exotických zážitků, různých hrdinů i světů a navštivte s námi ty nejúžasnější stránky plné výtvorů excelentních autorů. Různorodé čtení na vás již čeká. Bavte se.
Jen v dubnu nikdy více nudy.

„Tak je prý zítra MDŽ, povídala mladá,“ svěřoval se Petr svému kamarádovi. „A naznačila, že bych jí moh přinést ňákou kytku. Ona si myslí, že ji tím ukážu, jak ji mám rád.“
„No ale to přece máš, ne?“ ujišťoval se Tomáš.
„To víš, že jo, ale to ji přece dokazuju každý večer v posteli. To nemusím kupovat kytku.“
„Tak ji udělej radost a nějakou kup. Existuje prý něco jako květomluva a podle toho, co ji dáš, tak to prý něco znamená.“
„Tak to ji nejspíš koupím masožravky, aby věděla, že k večeři je maso a nemusí být jen na talíři.

Od malička byl takový neohrabaný a zavalitý, proto se nebylo čemu divit, že se mu říkalo Mlátička. Co na tom, že měl jemnou a citlivou duši a bytostně se mu příčilo násilí. Všichni předpokládali, že když na to má postavu, tak se raději popere než by diskutoval.
Celý život ho to pronásledovalo. Když se snažil cvičit, aby byl ohebnější a štíhlejší, jeho rysy to ještě víc zvýraznilo a každý si ho pletl s vyhazovačem.
Ženy ho pokládali za prostoduchou vymakanou schránku a ani se nenamáhaly zjistit, jaký je doopravdy.
Prokleté jméno.
Rozhodl se změnit příjmení.
Roman Vrba místo Roman Mlátil.

Malá postava v hábitu, která vypadala jako pohádkový dědeček, se jako každý rok účastnila SBOHEM. To byl Summit bohů i obyčejných (v)hodných entit města, kde se probíralo, co nového se událo za poslední období. Občas se stalo, že se některý účastník již neobjevil, protože se na celém světě už nenašel nikdo, kdo by v něj věřil.
„Obávám se, že to je můj poslední rok,“ prohlásil jeden z nich.
„Ale snad byste nebyl pesimistou, kolego, ještě nedávno jste byl velmi váženou osobou,“ oponoval druhý.
„Ale to bylo v devatenáctém stolení, dnes se Duch jazyka ve světě mobilů a počítačů rychle vytrácí.“

„Dnes už to ovoce a zelenina není taková jako dřív, synku,“ postěžoval si dědeček před vnukem, který mu donesl nákup z blízkého hypersupermarketu. „To dřív, když se člověk zakousl do rajčete, tak mu v puse hrála úplná symfonie chutí, ale teď sice rajčata vypadají jak na výstavu, ale pak člověk neví, co vlastně jí, chuť to nemá veskrze žádnou.“
„Ale dneska můžeš mít jahody a mrkev v zimě, na banány nestojíš frontu,“ oponoval mu vnuk.
„Jenže když to chutná jako amarouny, tak si to klidně můžou nechat. Stejně to stojí nekřesťanské peníze.“
„Až bude léto, přinesu ti zeleninu ze zahrádky.“

Podíval se pozorně na svůj seznam a kontroloval, jestli mu něco nechybí. Jeho plán byl jednoduchý a cíl jasný. Mít spokojený vztah. Pečlivě si sepsal vše, co bude muset udělat, aby toho dosáhl.
Zaprvé začít chodit někam do společnosti, nejlépe tam, kde je nějaká kultura. Zadruhé být naslouchající společník. Zatřetí být gentlemanem. Začtvrté být milý a hezky upravený. A taky vonět, to si podtrhnul. Zapáté nosit dárečky nebo jiné drobné pozornosti. Zašesté mít dostatek peněz. Zasedmé mít dostatek volného času.
Málem si nevšimnul, že mu tam jedna proměnná chybí – žena nebo dívka. Inu i dokonalý plán má občas nepřehlédnutelné chybičky.

Nacvičoval si tu situaci už pár týdnů, ale pořád nebyl spokojený. Netušil, že to bude tak těžké. Co na tom, že je to jen jedna jediná věta. Byl už tak zoufalý, že se rozhodnul vzít na pomoc kamarádku. Zkoušel to snad už podesáté, ale pořád nebyl spokojený s výsledkem.
A pak z toho málem byla tragédie. Přítelkyně si všimla, že je nápadně méně často doma a začala větřit nevěru. Když na něj uhodila, jestli je v tom jiná žena, úplně zblednul.
„Prosím, teď se na mě nedívej, jinak to nedokážu,“ zašeptal. „Možná to není dokonalé, ale – chceš si mě vzít?“

Ta cedule byla tak velká, že se nedala přehlédnout. To je ale vůl, pomyslela si a přemýšlela, co má teď dělat. Jít za ním se bála a čekat, až se rozhodne vrátit, taky neměla v úmyslu. Zkusila promyslet pár možností, jako třeba zavolat mobilem, ale jako naschvál ho měl vypnutý.
Už ji nebavilo ho pořád tahat z bryndy, jenže stále ho milovala.
Možná by ceduli Na vlastní nebezpečí potřebovaly ženy, aby se špatně nezamilovávaly. Ale pochybovala, že by to většinu odradilo, protože doufají, že svým vlivem muže změní.
Bude se muset změnit sama. Otočila se a šla začít bez něj.

Neodcházelo se mi lehce, člověku se tak moc změnil svět. Připadala jsem si jako bez rukou, najednou jsem to byla jen já, sama za sebe. Rozhlížela jsem se kolem sebe a zkoušela najít, v čem se svět změnil. Ale svět se nezměnil, to já samotná. Už nikdy se nebudu cítit jako dřív, byla jsem jiná zevnitř.
Ona už začínala být samostatná, maminka jí nestačila a toužila objevovat okolí. Bude to pro mě hrozně těžké, ale je to nejlepší, co pro ni můžu udělat.
A tak jako teď v květnu drabblíkům, i ji budu muset někdy říct – tak pac a pusu.

Alek zpočátku nebyl velký čtenář, psaní ovšem nesnášel více. Když později v hostinci U kohoutka čekával, než se Seregil vrátí z výprav, byly knihy jednou z možností úniku. Později si knihy zamiloval a litoval času, který promarnil tím, že neuměl číst.
Když u Nysandera našli deník, který pojednával o Velké válce, mohl si přečíst zážitky jednoho z vojáků. Ale když Seregil zjistil, co je napsáno na poslední stránce, tak knížku vzal a odtrhl inkriminovaný list a spálil.
Alek se nikdy nedozvěděl, co se v posledních chvílích stalo, ale snažil se vymyslet, co se událo za tou poslední stránkou, kterou znal.

Když se díval na jeho obličej, na jeho klidný úsměv ve spánku, snažil se sám sebe přesvědčit, že o nic nejde. Ale noc co noc nemohl usnout, neustále se převaloval a nakonec se vždycky rozhodl jít něco dělat. Po pár nocích už byl tak nevyspaný, že si toho Alek všimnul.
„Co se to s tebou děje, Seregile?“ zeptal se starostlivě.
„Nic, s čím by sis měl dělat starosti,“ odpověděl Seregil a doufal, že taková odpověď bude stačit.
Nestačila.
„Máš kruhy pod očima, ve tváři výraz sněz mě a ty mi budeš tvrdit, že si nemám dělat starosti,“ pokračoval rozhněvaně Alek.

Když se Arkoniel schovával v tvrzi před kouzelníkem Nirynem a jeho Ohaři, rozrostl se počet lidí, kteří tady bydleli, i o kouzelníky, kterým Iya důvěřovala, a kterým na znamení toho dala oblázek, kterým se měli prokázat.
Větší počet lidí s sebou přinášel i nutnost obstarat více jídla a mít více postelí.
Po nějakém čase se Tobin vrátil spolu s králem, aby oslavili jeho narozeniny lovem v lesích a byl překvapen, co všechno se tady změnilo. Kouzelníci se stihli na pár dnů ukrýt v lesích, ale kde se vzala ta pumpa, to mu kuchařka musela potají vysvětlit tím, že tvrz opravují.

Když Thero zjistil, že ho Ylinestra podvedla, neměl moc času na nápravu. Všude do hradu vnikali nemrtví a on se snažil chránit ostatní, jak to jen šlo. Jenže si uvědomoval, že všechny slabiny a zvláštnosti jim prozradil on.
Nikdy neměl s ženami moc zkušeností, ačkoliv kouzelníci využívali toho, že nemohou mít děti, celkem výrazně.
Bojoval jako lev, protože při pomyšlení, co způsobil díky jednomu okouzlení, si uvědomil, že je lepší být mrtvý. A to si ji chtěl vzít.
Netušil, že stejně jako ona jeho, i ji někdo využívá.
Když ho zajali, litoval své chyby a proklínal všechny ženské na světě.

Když se mi do ruky dostal na velikonoce ten podlouhlý bílý špičatý předmět, neviděla jsem v něm žádnou záludnost. O velikonocích se přece vejce dávaly. Ale to, že mi umožní setkat se s oblíbenou postavou z knížky, to jsem přes veškerou mou fantazii nečekala.
Vejce se aktivovalo chvíli poté, co mi jej manžel předal.
Translokační kouzlo mi udělalo v žaludku pěknou neplechu. Naštěstí byl Nysander na tohle chování zvyklý.
„Vítám tě ve Skale, Mardom.“
„Co tu dělám?“ zeptala jsem se otřeseně.
„Právě se účastníte experimentu jednoho z mých nových vynálezů – exkurzi světem oblíbených knih – stihnete to nejlepší za 24 hodin.“

Když se Alek poprvé přeměnil pomocí Nysandrova kouzla na jelena, cítil se okouzlený nově nabytými smysly a cítil volání přírody zmizet. Kdyby ho čaroděj neproměnil hned zpátky, tak by utekl za svobodou. Ještě nějakou dobu cítil pocit prázdnoty, kterou neuměl pochopit smysly.
Podruhé byl změněn za dramatických okolností, kdy spolu s Therem utíkal z Plenimarského zajetí. Naštěstí utíkal správným směrem, a když se za úsvitu proměnil zpět, byl už blízko Nysandra.
Chudák Nysander se obětoval a dlouho trvalo, než se Seregil z toho aspoň trošku dostal. Tolik mu čaroděj chyběl. Proto byl pocit svobody navždy spjatý s obrovskou osobní ztrátou.

„Jak mi to mohl Tobin udělat,“ rozčiloval se Korin nahlas před zbytkem svých družiníků a čarodějem Nirynem.
„To je určitě jen nějaký podlý trik, jak získat trůn,“ přiživil Niryn svou snahu rozčílit Korina a oslabit vliv jeho bratrance.
„Takový Tobin není, tohle by neudělal,“ zastal se nepřítomného družiníka Nikides.
„Všichni hovoří o tom, že se Tobin změnil na ženskou a teď si dělá nárok na trůn jako právoplatná dědička, kdo to kdy viděl,“ přidal se do debaty Mago.
„Dejte na presumpci viny, můj králi,“ hřměl Niryn. „Pokud si dělá nárok na trůn, je jedno, zda je to muž nebo žena.“

Když Tobin nastoupil do královské družiny, stal se jeho panošem Ki. Jeho poručník mu sice přidělil vhodnějšího kandidáta, ale Tobin odmítl, a dokud král nerozhodne, mohlo to tak zůstat. Přeci jenom byl Ki pasován na panoše jeho otcem.
Ale protože neměl Ki vhodný původ, byl vhodným terčem pro různé ústrky ze strany ostatních. Hlavně Alben a Mago se snažili ho ponížit, kde mohli. Nemohl jim to vrátit, protože nemohl ohrozit čest svého pána.
A tak se nechal urážet do přizdisráčů, rytíře z Nemanic a syna zloděje koní. Když ho obvinili, že s Tobinem spí spolu, vybuchl a bez uvažování praštil.

V Tobinových představách byl strýc spojen s hrozbou. Matka se ho bála a v temnějších náladách ho proklínala a otce zase neustále posílal někam bojovat.
Když nastoupil do družiny prince Korina, asi rok byl šťastný – strýc někde bojoval. Ale pak se měl vrátit a jeho obstoupil strach. Co když měla matka pravdu a nebyl to ten hodný strýček, jak se prezentoval.
Zpočátku se mu zdálo, že se ostatní mýlili, ale po pár dnech uviděl v jeho očích šílenství. Když dal potom rozkaz popravit nevinné lidi a zbičovat své rádce za nepříjemnou pravdu, Tobin si přál, aby strýce už více neviděl.

Když se Beka vracela z první bitvy, nevěděla, zda se má radovat nebo být smutná. Vyhráli, ale třetina jejího mužstva umřela nebo byla nezvěstná. Byla sice poručicí, ale nikdo ji nepřipravil na to, co přijde po boji.
Možná že cesta pravé ženy není v armádě, možná má být doma a rodit muži jedno dítě za druhým.
„Poručice, nesmíte mít citový vztah ke všem svým vojákům. Je naprosto nemožné, aby přežili naprosto všichni. Důležité je celkové vítězství,“ radila ji seržantka v ústraní.
Možná má pravdu, možná ji každá ztráta zbytečně vysiluje. Velí a právě teď se musí podívat na zbytek mužstva.

„Aleku, vyzvedl jsi všechny vzkazy pro kočku z Rhiminee?“ zeptal se Seregil, když se vpodvečer potkali u Kohoutka.
„Moc tam toho nebylo, jen jeden úkol – vyzvednout nějaké listiny od milenky lorda Therila.“
„To bys mohl zvládnout sám, co myslíš?“
„No neměl by to být problém. Listiny mají být schované v soukromé pracovně a lord Theril by měl být celý víkend pryč v pracovních záležitostech. A co máš v úmyslu ty?“ zeptal se Alek poněkud podezřívavě.
„Musím provést nějaké transakce v Ulici světel. A mám pocit, že tobě nejsou ty domy příliš sympatické. Neboj, nezdržím se,“ dodal po Alekově smutném pohledu.

Toho dne Aren Stříbrný list potřeboval zaujmout trošku drsnější publikum, než před kterým obvykle hrával. Proto místo lyrických balad zvolil raději vyprávění příběhů.
„A tak se tam vloupal a vůbec netušil, kdo nebo co se v té hrobce nachází. Jako bylo by pro něj lepší to vědět, mohl se dožít rána, ale takhle si ho podal jeden nekromant, co si to zvolil za sídlo. Chudák Tom, ani si neužil to, že v té hrobce byli diamanty. Ráno sice vypochodoval z hrobky po svých, ale živej teda rozhodně nebyl. On měl vždycky v životě smůlu a i tu smrt zrovna nevyhrál.“

Když spatřil Seregil uzarděnou Alekovu tvář, vzpomněl si na krásnou společnou noc. Konečně se dočkal. Byl nadšený, že má konečně s kým sdílet svůj život.
„Myslíš, že o nás ví?“ zeptal se Alek poté, co po snídani osaměli.
„No možná nemají jistotu, ale určitě tuší, že jsme oba šťastní a spokojení. Tohle je ve tvé tváři krásně vidět,“ odpověděl diplomaticky Seregil.
„A nebude jim vadit, že jako my dva, spolu, no, víš co,“ zaplétal se do toho Alek.
„Spíš bych předpokládal, že čekali, kdy k tomu dojde, lásko. Byl jsem do tebe už dlouho blázen,“ zašeptal Seregil s toužebným pohledem.

Jindy poklidné město toho dne pořádně hučelo. Atmosféra byla plná strachu a podezřívání. Pokud už kouzelníci Ero navštívili, rozhodně nebyli moc vidět v ulicích. Ohaři číhali na jakoukoliv zmínku nespokojenosti, která mohla být vyložena jako zrada krále. Lord Niryn posílal své ohaře jako špehy do hospod, kde se kouzelníci scházeli.
Na náměstí se hemžili lidi, protože místo obvyklých trhů se dnes na stejném místě měly konat popravy zrádců a upálení čarodějů.
Iya pocítila strach, protože někteří z čarodějů, kteří měli být upálení, u sebe měli její oblázek. Doufala, že ji neprozradili, protože to by byl konec snahám ukončit tuhle krutovládu.

Když po několika měsících přijela Iya na návštěvu do tvrze, uviděla Arkoniela venku na zahradě provádět nějaké kouzlo. Chvíli ho pozorovala, vrtěla hlavou a zamyšleně si mnula bradu.
To co viděla, v ničem nepřipomínalo kouzla, které ho naučila. Ve vzduchu se pomalu rozplývaly tři olověné kruhy. Každý kruh měl jinou šířku, nahoře byl nejmenší a dole největší.
Po nějaké době si ji mladý čaroděj všimnul.
„Ahoj, Iyo, viděla jsi mé nejnovější kouzlo?“
„Bylo to působivé. Jsi opravdu nadaný, neznám moc čarodějů, kteří by dokázali vymyslet vlastní kouzlo.“
„Ještě to není stabilní, myslím, že budu muset použít jiný prvek než olovo.“

Když po mnoha letech strávených v Rhiminee Arkoniel vzpomínal na své cesty s Iyou, uvědomil si, jak je to dlouho. Stýskalo se mu po jeho učitelce. Ale Třetí Orëska vyžadovala mnoho času a úsilí. A tak se snažil využít aspoň všechno zajímavé, co na cestách potkal.
Každý, jen trochu magicky nadaný člověk, byl vítán. Po válce nebylo mnoho čarodějů a ještě méně se jich rodilo. Krev feiů se ředila.
Proto zřídil zpovědnici. Každý, kdo měl zájem, mohl bez obav ze spatření, promluvit o svých schopnostech. Brzo po válce si lidé ještě pamatovali upalování čarodějů. Sám to slyšel jen z vyprávění.

Za nevlídných dnů během podzimu a zimy probíhala výuka Tobina a Kiho v pevnosti. Ale sotva začalo jaro, přemluvili Arkoniela, aby se mohli učit na louce.
Často se spolu požďuchovali, takže nálada byla různá, ale málokdy smutná nebo vážná. Ani krutá historie nevypadala na rozkvetlé louce tak děsivě.
A když jim Arkoniel vyprávěl o popravách, které následovali po uchvácení trůnu, využil toho Ki k malému představení. Vzal svůj nůž a ladně začal stínat hlavy pampeliškám s podrobným popisem, koho to vlastně odsuzuje k smrti.
Arkoniel tušil, že dnes se chlapci toho moc nenaučí a tak jim dovolil, aby se vzdálili.

Když si otec našel na Tobina čas, vyprávěl mu všechno, co věděl o šlechticích ve Skale. A také o všech královnách, které vládly a o obdobích bídy, které nastaly, když trůn uchvátil některý z mužských potomků.
Představoval si, jaké by to bylo žít někde blíž dvoru než tady v téhle zapadlé tvrzi. Netušil, jak využije své znalosti, ale snažil se vše zapamatovat a dělat otci radost. Lepší než nuda.
Po letech, už jako Tamír, velice oceňovala všechno, co se naučila jako dítě. Bylo třeba poučit se z chyb předchůdců, aby její říše zase vzkvétala. Rozhodně před sebou neměla jednoduché úkol.

Velká bitva se blížila. Královna Tamír se musela postavit princi, respektive králi Korinovi, jak se nazýval. Aby využila taktické výhody a dopravila se do vhodného místa dříve než on, museli následovat Mahtiho stezkou přes hory. Nemohli s sebou vzít dostatek zásob, neboť cesta nebyla vhodná pro koně.
Feieové jim slíbili, že do přístavu připlují jejich lodě se zásobami, ale když uplynul den a noc a na moři nebylo vidět známky plavidel, bylo jasné, že začnou bojovat hladoví. Vojákům kručelo v žaludku a Tamír přemýšlela, jak moc to ovlivní výsledek boje. Nečekaná dieta rozhodně nepodpoří chuť vazalů bojovat pod její vlajkou.

„Tati, a jak se jmenují ty postavičky, které žijou v lese, mají dlouhé uši a umějí sčílet z luku?“ zeptal se malý klučina.
„To budou elfové, Honzíčku.“
„A ti velcí a hloupí, jak mívají kyj, to jsou Tlolové, že jo,“ pokračoval v přemýšlení klučina.
„Ano, to jsou opravdu Trolové. A kdopak ti vypráví o Trolech?“
„Maminka mi četla pled spaním pohádku a v ní byli ti Tlolové a elfové. A pak ještě tlpaslíci. Ti jsou malí a mají fousy. No a vlastně tam pak ještě jsou malí a oškliví. Zlí škšetové.“
„A jak se ta pohádka jmenuje?“
„Menuje se Hobit.“

Seregil seděl a přemýšlel, jak se vlastně stalo, že se rozhodl vzít Aleka do učení. Znamenalo to spoustu komplikací a taky závazek a on se tak nerad vázal. Navíc tu byla spousta věcí, které mu nemohl říct, a lhát Alekovi mu připadalo strašně těžké. Netušil, co na něm vidí, byl to jen mladý kluk.
Možná do něj byl zamilovaný, ale v Alekových očích viděl nesouhlas, když zjistil, že existují i tyhle druhy vztahů. Láska zatím nepřipadá v úvahu. Takže budou jen mistr a učeň. To mu však přišlo příliš strohé na to, jak to vnímá. Jsou spřízněné duše, ujišťoval se.

Když Alek Bece vyprávěl o kouzle, kterým Nysander proměnil Seregila ve vydru, začal přemýšlet, v co by se asi přeměnili někteří z lidí, které znal. Pokud by měl Nysander pravdu a druh zvířete, v které se člověk promění, mělo společného s tím, jaký kdo je, tak by to mohlo být i vtipné.
Z hlavy nemohl vymazat představu vévody Marduse, který měl hodně tajemný výraz – jako dravec, který čeká na svou kořist. To by nejspíš byl černý panter. Zato druhý z vyslanců, Trygonis, byl nevýrazný muž s dlouhými vlasy. Ten by nejspíš vypadal jako nutrie s obrovským čírem – prostě punková nutrie.

Když Alek pozoroval Seregila při práci, znovu a znovu se podivoval, jak má hbité a jemné ruce. Snažil se od něj všechno pořádně naučit. Chtěl mu dokázat, že se v něm nezklamal.
„Víš Aleku, tohle není jen o tom, správně se obléknout a zamaskovat. Nevím, jak ti to přesně vysvětlit, ale tohle je umění pro umění. Je potřeba být tou osobou, za kterou se vydáváš. Samotný převlek nestačí. Musíš nejen vypadat, ale i myslet.“
„Myslím, že to chápu. Ale nevím, jestli to dokážu tak dobře jako ty.“
„Po nějaké době praxe máš šanci to zvládnout. Teď se hlavně nenechej nachytat.

Koumy a ostatní knězi se začali obávat zástupu mrtvých. Obživlí faraonové měli spoustu času přemýšlet, když byli zavření v pyramidách.
„Zastaví je oheň, jsou hořlaví,“prohlásil Koumy.
„ Nebo voda. Rozpustí se,“ pokračoval.
„Kudla. Kudla v zádech,“ prohlásil jiný.
„Proč kudla? Ty si myslíš, že je zastaví? Nemají srdce, abys ho probodnul,“ oponoval Koumy.
„Rozřízneš plátno a oni se do něj zamotají,“ řekl mladík s nadějí v hlase.
„Jo a pak se rozpadnou na jednotlivé kostičky,“ ušklíbl se jiný.
„Kde je Dios?“ zeptal se Koumy.
„On ví, co je pro království nejlepší. Necháme ho s nimi vyjednávat o životě a smrti.“