Moje články

Kdy upálili mistra Jana Husa?
Kolik je 13 krát 7?
Na jak dlouhé období volíme poslance?
Jaký je rozdíl mezi neuronem a nefronem?
Za jak dlouho doletí světlo ze Slunce až k tobě do obýváku?
Kolikrát se vejde půllitr do 200 litrů?
Kterými státy protéká Amazonka?
Jaká díla napsal Karel Havlíček Borovský?
Kolikátého je letní a zimní slunovrat?
Jak funguje příliv a odliv?
Jak to, že si že základky nepamatuješ ani velký nic a ze střední ještě míň?
A proč si to ani po stý nezapamatuješ, přestože víš kompletní sylabus Neviditelné Univerzity a byla bys schopná tam z fleku odpromovat?

Čtyřicáté třetí století. Světový unikát, první muzeum svého druhu v celém vesmíru. Významné události a stvoření dob dávno minulých na jednom místě, na jedné planetě. Metoda genetické regenerace dokázala nemožné. Moderní lidé sledují exponáty se stejným zájmem, s jakým exponáty sledují i je.
Až na jednoho chlapečka, kterého očividně historie nezajímá ani za mák a raději ječí jak na lesy. Maminka šestiletého Uliho je nakonec nucena svého syna za pomoci nejmodernějších technologií šetrně omráčit, aby nerušil křikem ostatní historie chtivé návštěvníky.
"Proč ho prostě nevzala po hlavě kyjem?"
"Nevšímej si jich," povídá jeden neandrtálec druhému. "Oni jsou z civilizovanější doby."

Sadiki Bolt neměl nikdy jednoduché napálit svého bratra na apríla. Pokud byl moc nápadný, bratr mu prchnul a dohonit ho nikdy nedokázal. Vzít fixy a přidělat smajlíky do olympijských kruhů na jeho nejoblíbenější dres mu proto přišlo jako geniální nápad.
Celou akci pečlivě naplánoval. Pořídil liháč a pustil nahlas televizi, aby Usain neslyšel, jak šmátrá v jeho skříni. Srdce mu zběsile bušilo, když za sebou přibouchl dveře. S tím, že se brácha u televize polije Colou a bude si muset dojít pro převlečení, rozhodně nepočítal.
"Přestaň mi čárat na moje olympijský tričko!"
Nutno dodat, že před rozzuřeným bratrem rozhodně neutekl.

"P4859 a P3195 ať se okamžitě dostaví do skladiště 16! Došlo k sesuvu vajíček!"
"Pozor! Vetřelec u vchodu dva! Jednotky A14 a U36 okamžitě ke vchodu dva!"
"Na cestě směrem na východ, k vysokému dubu, leží starý banán! Hledáme dvacet dobrovolníků, kteří by byli ochotni banán dopravit až sem!"
"V osmnáctém patře se propadla chodba! Místnosti se sklady potravin jsou odříznuté! Jednotka pracující na úklidu jídelny ať se ihned přesune do osmnáctého patra!"
"Dorazila zásobovací skupina z vesnice! Ukořistěné potraviny jsou kostka cukru, drobky z rohlíku a kulička zeleného vína!"
No jo, ti mravenečci a jejich svět jsou prostě úžasný.

Když si k tomu člověk poprvé sedne, neuvědomuje si, jak je to těžké. Já nebyla výjimkou. Obrazovka se změnila v bojiště a já v generála. V generála, který se zoufale snaží získat převahu nebo alespoň přehled, což se mi málokdy podařilo. Má hotová díla byla jen změtí písmenek namísto vytoužených vyrovnaných šiků. Postupem měsíce jsem ale zjišťovala, že mi chaos naopak vyhovuje, že nejlepší téma mě napadá hodinu po půlnoci a že čas potřebný na sepsání drabble je menší než deset minut. Myslím, že kdyby soutěž pokračovala dál, naučila bych se napsat sto slov i za minutu.
Zase za rok!

Zvírám knihu, čechrám si polštář, balím se do deky a kulím se na pravý bok. Bořím nos do povlečení vonícího aviváží. Na poličku pokládám právě dočtenou knihu, zhasínám lampičku.
Byla to kniha Hrrr na ně.
Kapitán Elánius mi klepe na rameno: "Co by se asi stalo, kdybych se v Ankh Morporku rozhodl jinak?"
Karotka se na mě jen přátelsky usmívá.
Angua, proměněná ve vlka se zářivě lesklým kožichem se také usmívá, ale tak jinak, děsivě.
Jedenasedmdesátihodinový Ahmed prochází okolo mé postele. Bezděčně se zachvěju - potkat bych ho doopravdy nechtěla. Šavle se zlověstně blýská ve tmě.
Ignoruju všechny a jdu spát.

Dva draci pobaveně sledovali mladého rytíře, který haněl jejich druh až do dob, kdy byli zřejmě ještě jen malé buňky.
"Vy, zplozenci pekel, nechutná a odporná monstra kazící ovzduší nám, poctivým lidem, jste to nejhorší, co kdy kráčelo po zemi, letělo vzduchem či snad žilo v moři. Kéž vaše kosti spálí pekelný oheň a vaše orgány nechť se rozloží v plesnivou břečku! Ať vaše tupé mozky..."
Zelený drak se líným, úsporným pohybem natáhl a opovážlivce schlamstnul.
"No tak, mohli jsme si s ním ještě užít spoustu zábavy," napomenul ho jeho druh.
"Omlouvám se, ale on si o to přímo říkal!"

"Prej že je lepší bejt mrtvej než ženatej - to je teda pěkná blbost," řekl Reginald Půlbotka. "Když máš ženu, tak ti i nějakou tu polívku z mozků uvaří, končetinu ti přišije, když ti odpadne, rakev ti vysmejčí, no prostě celej život prosvětlí."
"Strážníku," upozornil přátelsky kapitán Karotka. "Popisujete, jak je krásné být zároveň mrtvý a ženatý."
"Je na tobě vidět, že ještě nejsi ani ženatý, ani mrtvý," usadil ho rázně Reg a v duchu se otřásl při představě paní Půlbotkové, budiž jí země těžká, jak ho za starých živých časů peskovala za každý pozdní příchod z hospody U prokopnutého bubnu.

"Aha... Takže pokud tomu tedy správně rozumím, tak jsi to kolo spravil tak, že jsi duši ucpal obkladem z čerstvého mechu, který jsi přivázal stébly trav k rámu. Pak jsi se vydal hledat nějakou louku, o které jsi prostě věděl, že tam roste nějaká dutá přeslička či co, vrátil ses, odstranil mech, dutým stonkem a usilovným foukáním jsi duši nahustil a když už byla dost tvrdá, tak jsi zalepil díru lopuchovým listem a čerstvou smůlou. A to všechno jsi stihl, zatímco jsem telefonoval Jardovi?"
"Tak je to správně."
"Tak proč se tedy támhle ve škarpě válí prázdná duše a pumpa?"

Čas jakoby se zastavil. Napětí houstlo a houstlo a já lepila oči k obrazovce a pomalu jsem ani nedýchala. Tmavovlasý mladík s průzračně modrýma očima se právě pomalu skláněl ke své ubohé umírající matce, která se mu chvěla v náručí.
"Synáčku," zašeptala namáhavě. "Před tím, než umřu, ti musím ještě něco říct. Tajemství, které se v naší rodině předává z generace na generaci..." Žena si odkašlala. Z úst jí vytékal pramínek krve.
"Poslouchám." Syn se k ní sklonil, téměř se uchem dotkl jejích rtů.
"Tak dobře poslouchej..."
"Kam pádíš, Krakonoši?"
"Slyším volání přírody!"
Já se z té reklamy asi picnu.

Petr Oslonoh věděl, že udělal chybu v okamžiku kdy promluvil. Velký Rypáček, navzdory své komické přezdívce, byl jeden z nejkrutějších a nejmocnějších ve stodole. A Petr se opovážil upozornit jej na nepravidelně nakulmované štětinky na jeho ocásku. A upozornit vůdce na vadu na kráse - to se prostě neodpouští. Petr Oslonoh se naposledy smutně rozhlédl po svém stání a pohledem se loučil se svou zapáchající slámou i s kyblíkem vody postaveným u dřevěné polorozbité stěny.
Všichni přece věděli, že pro každého, kdo se pokusí veřejně vystoupit proti Velkému Rypáčkovi platí okamžitě presumpce viny.
A v jejich stodole se do vězení neodsuzuje.

Žila jednou krásná slečna,
hodná, chytrá, slušná, vděčná.
A na svého strýčka milá,
vyprala mu, uvařila.
V zimě pozdní, na ulici,
potkali ji dva chasníci.
A jeden po ní očkem hází,
hned ji tahat chce do mlází.
Dívenka snad ani netuší,
co to má chlapec na duši.
Nejdříve se sice zdráhá,
chvíli na to je už nahá.
Jak ji rychle na zem svalil,
zase vstal a hned se sbalil.
Kdyby byla bita více
od svého milého strýce,
nemohla by, poběhlice,
sesmilniti na Hromnice.
Teď už je doma zavřená,
oplakává svého kořena.
(Kterému strýc pohladil líc -
utekl strachy až do Strakonic.)

Pravá žena by měla umět dobře vařit.
Pravá žena by měla ochotně rodit děti.
Pravá žena by měla být vzdělaná a inteligentní.
Pravá žena by měla být za každých okolností elegantní a upravená.
Pravá žena by měla být skromná a tichá.
Pravá žena by měla být štíhlá a krásná.
Pravá žena by na své cestě životem neměla zastínit svůj protějšek.
Pravá žena by měla poslouchat svého báječného manžela.
Pravá žena by měla dobře znát své místo ve společnosti.
Pravá žena by se měla spokojit i s málem a z mála vyčarovat velké věci.
Pravá žena by chtěla chlapa poslat do...

Malá holčička si utrhla kytičku pampelišek a teď se bavila tím, že jim trhala květy a cvrnkala je po svém tatínkovi, hluboce zabraném do jistě velmi důležitého rozhovoru se svým kolegou.
Tatínek si zapálil další cigaretu a setřásl z ramen žlutá kvítka. Střelil po holčičce přísným pohledem a vrátil se ke svému rozhovoru.
Holčička, dožadující se pozornosti, tentokrát nasbírala pampelišek třikrát tolik a znovu je začala pohazovat po svém milovaném rodiči. Tomu zcela očividně došla trpělivost a holčičku pořádně plesknul přes prdel.
"A kvůli takovému nevděčníkovi ona popravila čtyřiašedesát nádherných pampelišek," povzdechla si smutně beruška a sedla si na sedmikrásku.

"Viděla jsi tamtoho chlapa?"
"Jo, párkrát jsem na něj narazila v kavárně. Je to obchodník každým coulem. Věřila bys tomu, že má na peněžence placku MILUJU TRANSAKCE?"
"Věřila. Je to moje dlouholetá kamarádka."
"No moment, jak to myslíš, kamarádka?"
"No, Jiřina se sice narodila jako kluk, ale už od mala si uvědomovala, že je něco špatně. Připadala si mnohem víc jako dívka a také se za ni považuje, ale ani teď, když už jí skoro táhne na čtyřicítku prý neuvažuje o tom, že by se nechala předělat na holku."
"Ach bože, nedošlo mi, že by to mohly být trans akce!"

"Ví o nás."
"Kdo o nás ví?"
"No přece on. Vnímá, jak se okolo něj plížíme ve tmě, cítí nás a slyší, jak dýcháme blízko něj."
"Možná bychom se mohli pokusit ho znovu najít!"
"Ale už jsme to zkoušeli mockrát. Nikdy se nám to přece nepovede."
"Nejspíš se jen nesmíme tak lehce vzdávat. Měli bychom se pokusit znovu."
"Akorát nás to rozesmutní."
"Ale představ si, až budeme spolu! Konečně spolu!"
"Na ten okamžik už čekáme hodně dlouho. Ach, příliš dlouho. Takovou dobu jsme sami..."
"Musíme! Musíme! Hned!"
Glum se odvrátil od svého odrazu na hladině jezírka a smutně si povzdechl.

S manželkou jsme byli v ordinaci už počtvrté. Pořád stejný problém, stále žádné řešení. Spousta vykrucování, planých nadějí, léků a rad. Začínali jsme z toho být oba velmi unavení. Jako vždy, i dnes doktor naznačoval, že od minula přišel na něco převratného.
"Je tedy problém ve stravě?"
"Ne, ve stravě ne." Doktor si nervózně odkašlal a upravil si plášť u krku. Pak si začal hrát s perem vyčuhujícím z náprsní kapsy.
"Nenapínejte mě, mluvte. Tak co je tady tedy za problém?"
Začínal jsem se cítit frustrovaně, zatímco doktor byl ztělesněním rozpaků: "Eh, uh, no... vaše spermie se prostě málo hemží."

Lidé procházející okolo něj přidávali do kroku a klopili zrak k zemi, případně se rozpačitě odvraceli.
"Všechny nás chtějí otrávit! Všechny!" Malý děda poskakující polonahý po náměstí se hystericky chechtal. "Proto tady tu továrnu otevřeli! Aby naši vesnici odstranili a mohli tady postavit letiště! Do roka jsme všichni mrtví!"
Nikdo si ho přes jeho zápal nevšímal. Děda si nakonec s vědomím marnosti unaveně sedl na dřevěnou lavičku a zapálil si cigáro.
A na dvoře nové továrny zatím masivní kulaté kovové bloky pomalu podléhaly chemické reakci, drobounké částečky olova se mísily se vzduchem a mířily k nosním dírkám blaženě nevědomých vesničanů.

Ahojte lidičky. Mám moc veliký problém a chtěla bych poradit, ale jenom vážně, hejtři ať zůstanou zalezlí doma! Táta s mámou se před rokem rozvedli a já zůstala s tátou, jenže!!! On neumí vůbec vařit a vůbec si neplní rodičovské povinnosti, ani peníze mi nedává, jen dvacet korun na den a to ještě platím autobus za deset. Taky po mně chce pořád nějaký uklízení i když mám v pokoji čisto, ostatní je jeho povinnost. Tak jsem se chtěla přestěhovat k příteli, ale ten se teď začal vymlouvat a to mi tvrdil že mě miluje!!!
Ale co byste chtěli.
Zpovědnice.cz

"To není pravda, že jsem to včera přehnal! Už od minulé neděle držím dietu! Snědl jsem jenom čtyři nadívané divočáky, tři stehna na rozmarýnu, dva hrnce brambor šťouchaných s máslem a šnytlíkem, šest čerstvých pecnů pšeničného chleba, sedm smažených ryb, jednu malinkou pečenou koroptev s citrónem a petrželí, tři talíře dušené mrkve s hovězími kousky, osmnáct brambor přelitých extra pálivou omáčkou, dva mladé bažanty grilované nad dubovým uhlím a podávané s rajčatovou omáčkou a zapil jsem to jen jedním korbelem světlého piva, jedním sudem tmavého a šesti lahvemi vína, tak si sakra hleď svýho a neříkej mi, že se přežírám!"

Před maličkým hovniválkem se skví nová asfaltová silnice. A on se potřebuje dostat na druhou stranu. Opatrně se rozhlíží, nechává přejet jedno auto. Ještě když zajede za zatáčku, je slyšet jeho kvílení. Na poli za hovniválem o sobě nadšeně dávají vědět stovky cvrčků. Jejich hlasy jsou povzbuzující.
Konečně se brouček odhodlává a se značnou námahou svou kuličku odvalí až doprostřed silnice v rekordním čase. Namáhavě oddechuje, ale je na sebe velmi pyšný. Polovinu už má za sebou, teď už to bude skoro brnkačka. Když se mu zklidní dech, vyráží překonat zbývajících pár desítek centimetrů do bezpečí.
Vžžžžuuuuuum.
A sluníčko pálí.

Mýdlič Čajník nebyl nikdy moc hodný hoch, ale nedokázal si představit, čím se musel provinit, aby si zasloužil tohle. Visel za uši... ano, za uši na prádelní šňůře. Pod bosýma nohama cítil trávu, ale ať se snažil jak se snažil, jen mu nohy polechtaly konečky stébel a na zem nedosáhl. Mezi víčky měl zapřené sirky, takže nemohl zavřít oči a tím je uchránit před jasnými narudlými paprsky zapadajícího slunce.
Se zasténáním se pokusil alespoň trošku porozhlédnout okolo sebe, když v tom se najednou ozval odněkud zdola veselý hlas:
"Já ti dám, nadávat Nac mac Fíglům, že jsou malí a oškliví!"

"Proč dnes není Roman na pokeru?"
"Ale, prý našel nějakou spřízněnou duši. Musí s ní prý strávit celé odpoledne.
Romanův otoman okupovala jeho tchýně a ještě se opovážila ho vyrušit od práce!
"Jo ahá, najednou páníčkovi nejsme dosti nóbl. Zakouřená pivnice už mu nevoní?
"Romčíííí?! Přinel bys mi led do pití?" "Ano." "Ano maminko. Jsem matka tvé ženy, snad ti pusa neupadne, když mi tak budeš říkat.
"Tak to ho necháme užívat večera se svou spřízněnou duší. Zatim jedem další rundu!"
Houby spřízněná duše. Duše z přízně... Roman si těžce povzdechl a popadl kýbl s vodou. Dostal za úkol vytřít.

Celý břeh byl pokryt souvislou vrstvou povykujících hlodavců s nabarvenými číry a náušnicemi v uších i nosech. Dav skandoval, když se na povel rozsvítily stovky světlušek sedících na provizorním pódiu utvořeném ze staré bedny od piva. Není divu, konal se koncert nejslavnější skupiny všech dob, The Coypus! Kytaristé i bubeník už měli nazvučeno, ale stále ještě čekali.
Najednou se už tak dost velký hluk ještě znásobil. Na pódium přišla ona!
Když pan Jaroslav Punk v roce 2016 objevil nový druh nutrie žijící na břehu Vltavy a pojmenoval ji po sobě, rozhodně netušil, jaké vlny představivosti tím vyvolá u milovníků biologie.

Strejda Jerry trpce litoval okamžiku, kdy se rozhodl vyjít si s třináctiletým Tomem na procházku. Za tu společně strávenou půlhodinu už Tom stihl rozebrat každý skandál v Jerryho rodině, o kterém kdy slyšel. Měl ve zvyku pokládat šťouravé otázky nesmírně neodbytným tónem. Teď se zrovna rozhodl rozebrat Jerryho práci.
"Modelky mají slávu a peníze. Firma má prestiž a peníze. Ale co z toho, jako fotograf, máš kromě peněz ty?"
"Peníze ti přijdou málo?," opáčil trochu nepřítomně strejda Jerry. Poprvé za celou procházku se alespoň trochu pousmál. V duchu se totiž už těšil na večerní focení s povolnou topmodelkou Jade Greenovou.

Zdálo se mi, jako bych mezi stromy zahlédla... To není možné. Mžourám proti ostrému světlu, které se sem tam prodralo skrz husté větve. V lese panuje přítmí, ale tyhle ojedinělé paprsky oslepují. Zrak mě neklamal. Stříbrnou lišku už jsem neviděla hodně dlouho, myslela jsem, že už u nás v horách nežijí. Tajím dech a zvedám pistoli.
"Tohle zvládneš," šeptám si neslyšně. "Stačí se jen soustředit a být v klidu. Klid znamená pevnou ruku."
Zaměřuju. Pojistka jen lehounce ťukne, jak přes ni přejíždím palcem. Pomalu mačkám spoušť.
Cvak.
Stojím jak opařená, zatímco liška pádí pryč.
"Kurva," zanadávám. "Já ji zapomněla nabít."

Pozoroval ji z povzdálí již několik dní. Byla drobná, ale ne uplně malinká. Krásně oblá ze všech stran a bledá jak porcelán. Jedna z nejdražších a nejkrásnějších prodejných holek, jaké jejich město nabízelo - a že jich nabízelo hodně. Když si představil jiné chlapy, jak se jí dotýkají, jak ji ovládají a využívají, otevírala se mu kudla v kapse. Zafoukal vítr a ona se lehce zachvěla, vlastně spíš zakymácela, jako by ani sama nedokázala udržet rovnováhu, ale on věděl své. Dal by cokoliv za to, aby ji mohl mít.
Znovu zafoukal vítr a pár drobných vlnek se rozbilo o její příď.

"Jsi si vážně, vážně jistý?"
"Jasně, zvládnu to. Vždyť zatím jsem tě nikdy nezklamal. Tedy, kromě pár případů. Ale to nikdy nebyla moje chyba. A když byla, tak jsem se omluvil. A když ne, tak nikdy nešlo o nic vážného. Přece mě znáš. Jak jde opravdu do tuhého, je na mě spoleh. Vážně. Jsem úplný svatoušek. Vím, jak ti na tom záleží. Budu hodný a neudělám žádnou hloupost. Zkus mi tu důvěru dát, abych měl šanci dokázat ti, jak jsi pro mě ve skutečnosti důležitý."
*
"Máme problém. Volal Tom."
...
"Cože? Ty jsi nechal Garfielda, aby mu odnesl tu krabici koblih?!"

Nikdo nevěděl, odkud se vzal, jen on sám.
I ti nejstarší a nejmoudřejší věděli jen to, že tu byl odjakživa. To se vlastně psalo i v nejzaprášenějších knihách umístěných v knihovně Neviditelné univerzity.
Budil přirozený respekt. I jeho adoptované dceři z něj občas jektaly zuby. (JEMU zuby jektaly téměř neustále, což bylo samozřejmě způsobeno jeho... stavbou.)
Jeho život nikdy nebyl nikým popsán, hlavně proto, že technicky vzato nikdy nežil. Také většina děl velkých autorů vzniká za jejich života (s výjimkou zombie) a to lidé nemají moc šancí ho zahlédnout.
Nakonec se s ním setká každý. I vy. I já.
Smrť.

Beznaděj. Apatie. Nechuť k čemukoliv.
Cítila z něj všechno a nic, tak nečitelný a tak zřejmý. Rozhodla se v okamžiku, přijede za ním.
Telefon jí vypadl z bezvládné ruky na postel. Zírala do stropu. Vlasy měla poházené okolo své hlavy jak sluneční paprsky. Rámovaly její bledý obličej na kterém nebyla znát jediná stopa emocí.
Nesnášela cestování víc než co jiného, ale...
Už dlouho ho neviděla.
Bude si muset zabalit.
Trvalo jí to několik hodin. Každou svou knihu brala v potaz, žádná nemohla být opomenuta. Výběr nebyl jednoduchý a nakonec zacvakla dva plné kufry.
Před odchodem si natáhla světlé jelenicové rukavice.

Smlouva je dvoustranný či vícestranný právní úkon, jenž vede ke vzniku, zániku nebo úpravě občanskoprávních vztahů. Je jedním ze základních pilířů ...
Hele, komár! Kdypak mi asi sedne na ruku, potvora mrňavá?
...ze základních pilířů občanského práva. Úpravu jednotlivých druhů smluv...
S tim flekem na zdi budu muset zejtra něco udělat. Je znervózňující.
...obsahují konkrétní právní předpisy. Smlouvu...
To by mě zajímalo, co teď asi dělá Šárka. Vaří? Spí? Čte si?
...musí dodržet obě strany...
A k čemu mi sakra tohle bude?
Ty jo, slíbila jsem našim, že příště už se ZSV pětku mít nebudu.
Odkládám učebnici a jdu lovit komára.

Žár se přeléval po ulicích Quita. Lidé neměli odvahu pozvednout oči, paprsky bodaly i přes zavřená víčka. Azurová obloha s jediným bílým mráčkem visícím těsně nad obzorem se zdála být nekonečná.
V Londýně se zvedala mlha. Pár zbloudilých kapek tu a tam porušilo dokonale hladkou hladinu Temže. Pokud se člověk zadíval pozorně přímo nad hlavu, mohl mezi šedými mraky rozeznat náznak duhy.
V Tallinnu sněžilo. Z mokrých kopiček zašedlé břečky válících se po ulicích se stávaly nadýchané hromádky sněhu lehkého jako moučkový cukr.
*
"Já chci taky aspoň kousek nebe!"
Pluto se otočilo zády ke Slunci, aby ho nikdo neviděl brečet.

"Komandér Spock na můstek!" Hlas kapitána Kirka otřásá lodí.
Oba Spockové dorážejí na místo téměř nastejno.
"Máme tady příchozí signál z lodi, která nás právě míjí. Vyžadují pana Spocka, bohužel se ale nemohu rozhodnout kterého." Kirkova tvář vyjadřuje směsici škodolibosti a pobavení. "Doporučuji, abyste se postavili sem, odsud budete oba pěkně vidět. Já zatím povolím přenos."
Přijímač párkrát zabliká, než se vyladí na signál.
Na obrazovce se objevuje velmi známá tvář se špičatýma ušima a nezaměnitelným sestřihem a se zmateným pomrkáváním si nevěřícně prohlíží výjev před sebou.
"Jednou to nestačilo?" Protáčí Scotty oči v sloup. "Už je to tu zas."