Moje články

Jeden tisíc a jedno sto k tomu! To už není málo. Ne „není málo“, je to dost! Rozhodně dost na to, aby si to jeden nechával pro sebe. Mých sto dvacet mi bohatě stačí na několik týdnů, tak co budu dělat s tímhle dalším tisícem. A navíc tam ve dvoře mají vlastí i všichni ostatní. Kdepak, tady už svou práci odvádět nedokáže, ať se budeme snažit sebevíc.

Tak mysli! Co by se dalo s tolika litry dělat? Čím je naplnit?
Můžu tam skladovat kolo nebo kočárek.
Nesmysl.
Schovat tam děti, když zlobí?
Ha, ha.

Vím! Vyrobím lavičku. Žlutou, jedinečnou. Kontejnerovou!

„Je nás tolik na jednom místě. Říká se, že každý je jiný. Že je díky těm drobným odlišnostem život zajímavější. Že se alespoň nezblázníme a navíc má každý šanci narazit na někoho, s kým si bude rozumět… a to i když ho všichni ostatní vnímají jako tvora z jiné planety.
Něco na tom bude. A občas se tak skutečně dívají. Ale pořád jsme spolu – oni
a já. Už pro mě nejsou všichni stejní, ačkoliv na první pohled jsou jeden jako druhý. Ale lidé nás stejně hodili do jednoho pytle. Nebo pytlíku?
Šmankote! Něco se děje…!“
pomyslelo si kolínko mezi penne.

Peřina! Nejlepší předmět na světě. Být na mě, tak ji neopustím ani na vteřinu. Tak hladce chladná, když je horko, nadýchaně hřejivá v zimě. Objímá mě svými rohy, když jsem smutná. Zmačkaná vypadá rozespale a člověk by s ní srdce rozdělil, aby se tvářila veseleji. Oblíbený povlak je celý prošoupaný, voní domovem a blyští se ztracenými sny. Když se nikdo nedívá, nechá je po sobě poskakovat sem tam a pouští si je místo pohádek na dobrou noc, které mu jinak nikdo nedopřeje. Postel se tak těžko opouští. Se vstáváním je to těžké. Bez něj to ale nejde. Vstávat se musí.

Vnímá svůj vztah s ním jako dlouhatánský film. Postupně se prodlužuje o další a další záběry. Setkání. Klapka! Zážitek. Klapka! Hádka nebo polibek? Klapka! Ne s každou klapkou si v paměti dokáže spojit obraz i zvuk.
K většině si ale bez mrknutí oka přiřadí pocit. Ten z prvního dotyku, ze seznámení s rodiči, z první vážnější neshody s jeho matkou.
Nejdéle ale přetrvá záběr ze dneška. Bude se přehrávat stále dokola. Byl ze všech poslední.
Plánovali prvního máje.
Je zmatená. Kdyby záběr točili znovu, nehrála by lépe. Neví, co bylo špatně. Spletla repliky? A kdy? Dnes? Dřív? Její roli přeobsadí.

Každé ráno při čištění zubů visí očima na háčku od zrcadla. Vstává pravou. Kvůli černé kočce si dokáže i kilometr zajít. Řasy odfoukává a přání neříká nahlas.
Ale co teď? Je třináctého a ještě k tomu pátek. A z podkovy nade dveřmi jako by se vysypalo štěstí. Dokonce nedopatřením zašlápl malé osminohé štístko, které u něj v bytě vybudovalo podél stropu ten nejspolehlivější web.
Celý rozklepaný se rozbíhá ulicí a kočky nekočky letí na přátelský mariáš. Už sedí všichni u balíčku jako poštovní skřítci u dopisů.
Karty rozdány. Hraje skoro poslepu. "Ať jsou karty špatné!"
Doufá. Doufá v lásku.
Eso.

Prochází potemnělou ulicí. Všude okolo je slyšet jen ohlušující ticho, z nebe se snáší cosi mokrého a poslední unavená pouliční lampa v ulici mžourá do tmy. Ona má zaražené ruce v kapsách, její nervózní rychlé oddechování vytváří mlhavé prchavé obláčky, které se jí hned rozplývají před očima, jak jimi proplouvá. Rychlou chůzí míří ke svému domu a snaží se vypadat, že nemá strach. Bojí se jako malá holka bubáků. Občas neudrží hraně odvážný výraz a vyplašeně se ohlédne. Už jen párkrát zahnout do vlhké tmy a bude mít vyhráno. Zvládne to. Kdyby něco, může vyhrožovat banánem v kapse. Má zbraň.

Mladý taneční vedoucí se rozhodl se svými svěřenci vyrazit o poledním klidu uprostřed týdenního soustředění na procházku do blízké samoobsluhy. Po celou cestu sršel vtipem jako obvykle, což oslovovalo už jen omezenou část skupinky.
Všichni scházeli v hloučcích z příkrého kopce do sousední vsi. Jedná se snad o tu nejmenší vesničku s obchodem, jakou kdy viděli. Oni sami přijeli z Prahy.
Vrchní vtipálek po cestě promýšlel, jak koncipovat svůj dnešní triumf. Přijde s výzvou. Nabídne odměnu. Jakou, aby to znělo dobře a přitom doopravdy žádného odvážlivce nezlákalo? Kolik?
"Bůro pro toho, kdo vejde a zeptá se, kde tu mají metro."

Je čerstvě po dešti. Chce se mi vyběhnout ze dveří, proletět sídlištěm až k pejskařskému lesíku a stát se znovu dítětem. Chci zakopnout, od mokré hlíny si ušpinit nové kalhoty a nic si z toho nedělat. S imaginárními přáteli stavět domečky z větví a vařit z mechu a jehličí.
Naneštěstí mě dospělost ovlivnila natolik, že mezi mnou a návratem do dětství visí pavučina kritických pohledů ostatních. Neexistující kamarády proto nechám na gauči a vyrazím ven sama. Tedy jen já a můj věrný společník, co se bojí tmy.
Po procházce dešťově voňavými ulicemi usedám pod žárovku. S týmem (stínem a představami).

Drazí opeření i opelichaní čtenáři. Tento týden rubrika "Nechme pípnout veřejnost" nabízí článek slečny Sojky, velitelky ptačí policie:
"Děkuji deníku Peříčko za prostor. Mých pár slov se bude týkat bezpečnosti letového provozu, konkrétně bych ráda promluvila k přátelům rorýsům. Patří jim velké poděkování za ohleduplné a důmyslné opatření, které využívají ve chvílích odpočinku. Jelikož původní návrh týkající se spaní za letu byl shledán neopatrným, byla v plánech provedena drobná úprava. Konečný průběh procedury spánku vypadá následovně: ospalec vyletí zhruba do výšky 1000 metrů nad zem. Následuje mikrospánek a pád. Jedna hemisféra však kontroluje okolí! Chválíme. Je důležité být ve střehu."

Do obývacího pokoje oknem vniká zlatavý proužek svetla a v nejtemnějším koutě místnosti se v ušatém křesle krčí pomačkaný usměvavý pán, zabalený v dece z materiálu, který by člověka kousl i po telefonu. Rukou láskyplně hladí dřevěný intarzovaný stolek a vzpomíná. Na restaurátora, kterému před rokem tento svůj klenot s obavami v koutku duše svěřil.
Na poklady, které v jeho zásuvkách jako dítě nacházel. A na dědečka, který sledoval, jak harvestor ukončuje pobyt obrovského stromu uprostřed lesa. Tím okamžikem se osud ořešáku od základů změnil. Od poklidného pohupování větvemi
k hranatému postávání v rohu.
Neměnil by ale. Našel druhý domov.

Mlčí. Mlčí tak hlasitě, jak to snad nikdo jiný ani nedokáže. Jeho teple ledová očka se upírají přímo na mě. Nehýbá se a skoro jako by ani nedýchal. Každá vteřina je delší než ta předchozí a nedaří se mi potlačit údiv nad tím, jak si najednou začínám připadat. Ten intenzivní pocit, že očima provinilce se tady rozhlížím já. Naplňuje mě od konečků prstů až po krk a tam se rozpíná a hrozí výbuchem. Toužím po slovech tak strašně moc, jako už dlouho ne. Jakýchkoli.
Ano, je pravda, že na chyby dvou bývají dva. Ale první jsem se ptala já!
Proč?

Hele, rozvázaná tkanička! To je ale náhodička, zrovna se mi hodí trochu se zdržet. "Běžte, kamarádi, já vás doženu."
No teda, už se mi z vyprávění našeho samozvaného průvodce Prahou začínala trochu točit hlava. I hlupák by během několika vteřin poznal, že jde o přírodovědce. Termín sem, rádoby vtipná historka tam. A pokora? To je pro něj ale absolutně cizí slovo!
Tkanička zavázaná a vyprávění se skoro neposunulo. I když počkat. Něco se děje. Co ten vyděšený výraz vypravěče?
"Pšt! Poslouchejte pořádně! Slyšíte to chrastění? Chřestýš! Musel utéct ze ZOO!"
Popojdu dál a nahlížím za roh. Podívejme, chlapec s makovicí.

Nervozitou se skoro chvěl a jeho velká, průzračně modrá očka rejdila po lánech polí kdesi v hloubce jako dvě nepolapitelné myšky. Těkal pohledem od obědvající vesnice k zamračenému obzoru a zpět a chystal se vkročit do světa dospělých. Maturitní komise stála přímo za jeho zády a sledovala, jak si bude počínat při oné nejtěžší zkoušce.
Hlavní je zůstat nezpozorován.
Zhluboka se nadechl a s dalším mrknutím svého bazřasého oka začal jako šíp svištět k zemi. S nikým z posádky ani nehnulo, jak se student začal s překlopeným talířem kutálet po poli. Všechny ale po odletu rozrušil přijíždějící kombajn.
Kruhy zničil.

Jéje, to máme zase den! Prostě klasika. Je ráno a já se choulím doma, stejně jako posledních dvacet dní. Jen ležím a sním. Sním o tom, jak s ostatními poletuju po zahradě sem tam a soutěžíme, kdo se dokáže lépe chlubit svým peřím. No to se ví, že bych vyhrála na plné čáře!
Kdepak, už dost lenošení. Kudy se z toho divného spacáku leze ven? Nemá to východ? To je smůla, no. Tady se do toho opřu, ááá… Rup! Uf, to bychom měli.
Sákriš, ještě zeď? No já jí ukážu, k čemu mám na zobáčku vaječný zub.
Světe pozor, lezu!

Strýček z něj strhl peřinu a zabouchnuv dveře beze slova odešel z pokoje. Chlapec si rozmrzele sedá na posteli a klepe se zimou. Pohledem vraždí otevřené okno. Vstává, souká se do ušmudlaných kalhot, hází na sebe tričko. U dveří na něj čeká suchý chléb. Už jen tenisky a batoh a hurá do školy.
Je prvního září a on vyráží poprvé do gymnázia. Venku pookřál. Do školy se těší. Utíká přes most, skáče ranním turistům do záběru. Hned u mostu je škola. Otevírá těžké dveře, cupitá do schodů, usedá do lavice.
Přišel jen tak tak. Dostává dotazník. Kolonka: rodiče. Strnul. Proškrtává.

Je moc hezká. Štíhlá, vysoká, pružná. Vlasy ani ne po ramena, aby nepřekážely. Také se s ní báječně povídá a hlavně! Ještě nikdy nezapomněla vodu na čaj v konvici. Skutečně. Je skvělá a její obdivovatelé se za námi táhnou jako kachnička na provázku všude, kam se jen vrtneme. Bez její maringotky by byl náš domov o moc smutnější. A co činí smutnou ji? Paradoxně hadi. Ano, doopravdy hadi. Tito miloučcí plazi s bříškem sklovitě hlaďoučkým. A v čem tkví ten paradox? Určitě tušíte. Zamyslete se. Už? Máte to? Ano! Natrix je naše hadí žena. Hadi? Ne! Nohy na ramenou ano.

Háček na stěně vypadá sklíčeně. Pohupuje se na něm zašlý kalendář. Vžum, strk, houp… Pohrávám si s ním, zřejmě jsem se trochu zasnila. Tento listnáč tu visí po celý můj život. Už je to dlouho. Ani jednou jsem z něj neutrhla list. Neslouží, ale žije. Strávil s námi o tolik víc času, než všechny ty dvanáctilisté bločky s koníky a kočičkami, které jsem list po listu jako malá vyházela do sběru. Každý měsíc přicházely o jeden život. Dvanáct a dost. Ale tento Mucha? Ten ne. Jednou tu je, zaseklý na září, a tak tu zůstane. Napořád. O zbývající životy nepřijde.

„Jedna, dvě, tři, čtyři, pět… cos to, Janku, cos to…“
„Sněd si ten pomeranč, nebo ne? Vyklop to, uličníku! Jsi v tom namočený až po uši.“
„Há! Mám dvě uši k poslouchání a dvě oči ke koukání… Hele, šiška!“ nezbedník namířil prstem k nebi, hbitou ručkou otočil další pomeranč a hurá z krámu ven!
Prodavač pobaveně zakroutil hlavou, mávnul rukou a jal se urovnávat hromádky ovoce. Pomyslel v tu chvíli na velkolepé představení, ve kterém se po setmění ten malý dareba bude předvádět a na tvář mu doskotačil úsměv.
Téhož dne přišli i ostatní artisté a krámeček vykoupili.
Za vstupenky.

Do tváří ho šlehá mrazivý vzduch. V jeho uších se rozléhá bolestivý hukot, jak se vítr snaží vetřít až do nejzazších zákoutí trychtýřků po stranách hlavy. Prokřehlé prsty se ztuhle, až skoro křečovitě, obtáčí okolo rukojetí běžkařských hůlek. Závratnou rychlostí se řítí do zatáčky. V hlavě slyší svůj vlastní hlas. „Počkej tu na mě, hned jsem zpátky. Ani se odtud nehni!“ Kéž by ho byl vzal s sebou! Stačilo popadnout synkovu titěrnou ručku a o těch pitomých padesát metrů zpět po svahu k rozcestníku se odplahočit spolu s ním. Synek nepočkal. Odjel. Bude k nalezení? Vydal se vůbec touto stopou?

Hoboj, příčná flétna, housle, harfa, kontrabasy! Lento, sostenuto, animato či vivace. Zkrátka hudba. Všeho druhu. Každého tempa. Ve vší své kráse již odedávna mění kolem nás první poslední. I z největšího drsňáka se nezřídka stává po poklepání taktovkou ten nejdisciplinovanější a nejbystřejší jedinec. Jeho prsty pak například tančí ty nejkrkolomnější a nejtitěrnější sestavy po hmatníku a celá jeho osoba se propadá jakoby do transu. Pochopitelně ne každému uchu by lahodily úplně nejvíc právě jeho trylky. Je však jisté, že hudba je něco neopomenutelného a nevysvětlitelně zázračného. Jak například působí taková muzikoterapie? Jako mávnutí kouzelným proutkem. Zazní zpěv a duše ožije.

Ó! Už je ráno! Satén příjemně studí a bavlněné povlečení mě jemně hladí po tváři. Nechce se mi vstávat, ale těším se do toho krásně oblečeného světa. Každý listnatý strom má teď na podzim rád pestré barvy, kosi chodí zase zásadně v černém. Jsem spíš jako listnáč. Zářivě červené ponožky mám na sobě už od večera. Z ramínka vedle postele se na mě směje svetřík, působící jako zebra, která prošla duhou. Je mi líto, ale rolák má dnes smůlu- venku je nebývale hezky. Každý kus oblečení se těší na svou chvíli. Legíny na kolo. Tepláky na trénink. Tak hurá ven!

Je to úspěšný šéfkuchař a do pondělního rána mu vše vycházelo. Dnes je sobota. Pokojně si žil ve svém útulném bytě. V práci jen zářil. Kuchyni měl na povel a hrnce ho milovaly. Ovoce se na něj jen smálo. Suroviny se pod jeho rukama takřka samy měnily na pohádkové delikatesy. Zkrátka dokonalost sama.
Nyní je sice v krapet neveselejší situaci, leč jídlo je mu stále v patách. Cítí ho každou buňkou. Vidí ho všude. Pět dní nejedl a začíná se to na něm podepisovat.
Prázdná místnost. Uprostřed židle. Na ní on. Nikde nic. Jen v jeho očích se točí větrníky.

V bytě číslo 15 v pátém patře panelového domu u náměstí panovala celý den atmosféra, která by se takřka dala krájet. Šlo o to známé a zcela nezaměnitelné ticho před bouří. Teď už je večer. Půl osmé. Podává se večeře. Muž a jeho dcera sedí u stolu a vyčkávají. Dlouho se nic neděje. Otec začíná soptit. Sprostě nadává a vysílá neslušné signály směrem k manželce. Strhává se válka. Žena přichází z kuchyně, třímá talíř polévky, klopí jej manželovi do klína. Ten se zdvíhá, napřahuje ruku, posílá družku k zemi. Slovní přestřelka je slyšet až k sousedům. Dcerka prchá z pokoje.

„Ó, miláčku! Pouprav se trošku, ať nám tu neděláš přes zimu ostudu. Jsi přeci uctívaný pěvec, tak si nemůžeš dovolit mít takhle pocuchaný fráček.“
„Nojo, nojo. A nechtěla bys radši letos zůstat v Čechách a dohlédnout si na mě? Co když o sebe nebudu dbát, nebo třeba zase začnu pokukovat po té zlatovlásce z vily na rohu?“
„Ale prosímtě, je to jenom kanárek. To by bylo přeci pod tvoji úroveň.“
„Celou zimu tady o kosici nezavadím, tak se nediv, že klesají mé nároky. A vůbec! Jak dlouho se zase budeš rekreovat? Ale vždyť je to fuk. Užij si Afriku! Sbohem.“

Vzduch se tetelí horkem a na nebi si ustlalo několik načechraných chumáčků vody. Říčka pod okny malebného stavení si doteď pomlaskává po strávení kapek z předchozí průtrže mračen. Z bažinaté zahrádky vše bedlivě sleduje brčálově zelená mladá dáma a s nadhledem hodnotí situaci. „Pršelo." mlask „Pršet zase bude.“ mlask „Horko posuď sama, kytko.“ mlask mlask kvák mlask „Ohó! Tak to je libovkaa! To si zase pošmáknem.“ Kapičkami posetá rostlina byla výroky své žabí společnice naprosto nadšená. Každý z jejích lístečků se už úplně třásl na nové houfy komárů. „Roďte se, larvičky! Poleťte, hmyzíčci! No, žábo, kdo dneska ukořistí nejlepší masíčko?“

Srdíčko naráží na stěny drobného zvonku a na tvářích malých holčiček, které mě obstoupily, svítí překrásný úsměv. Rozesmáté dívenky radostně poskakují, sledujíce moji ruku potřásající zvonečkem. Ve druhé ruce mám již připravenou paličku od xylofonu a v puse spirálovitou frkačku.
Pro zvukové hříčky na dětských oslavách jsem vyhledávána již dlouho. Ještě se nenašlo ani jediné nespokojené děcko.
O to divnější mám tedy pocit, když vidím úplně vzadu, v rohu místnosti, smutné děvčátko schoulené u stěny. Přerušuji proto program, prodírám se davem dětí, přistupuji k lidskému klubíčku a pátrám po příčině problému. Odpověď přichází ve znakovém jazyce.
(…Bude třeba pozměnit program.)

Dnes odpoledne jsem překročila práh městské knihovny a dýchlo tam na mě cosi neobvyklého. Zarazilo mě to a chvíli jsem se neodvažovala pohnout, abych to omylem nevyplašila. Doma bych byla nyní dotázána, zda tomu něčemu netáhlo z úst. Jedině snad sklíčená skvrna na ubruse, kterou kdosi zakryl slánkou, by si ze vší zahanbenosti nedovolila žádnou uštěpačnou poznámku.
Stála jsem tedy ve dveřích a neznámo proč náhle přemítala o osudech esperanta. „Saluton!“ Zavolala jsem na knihovnici a zamířila do útrob knihovny. Když jsem jakémusi pobledlému muži odpovídala na otázku větou „Mi estas tre bone, dankon.“, hned jsem vycítila, s kým hovořím.

Jsem v Bille! Už hodinu zírám na zářivku, která nade mnou poblikává, jakoby měla epileptický záchvat. Ze všech stran se na mě tlačí moji příbuzní. Začínám být sklíčená. Kolem chodí lidi, nikdo mě nechce. Sestřenice pořád otravuje s myšlenkou tragického osudu. Já na osud nevěřím! Nejsem fatalistka. Podle mě má každá mrkev šanci neskončit v lidském žaludku a vyhnout se tak své nejhorší noční můře....Uíííí! Rozjela se horská dráha? Ne. Někdo mě drží, strká do pytlíku, zavazuje ho a jdeme pryč...Vyndali mě ze sáčku. Všude bílo. Zima. Človíček pokládá tři koule na sebe. Ruka mě do nejmenší vráží...

Zmačkala další papír. Ta čmáranice vypadala opět jako plánek termitiště, ne však stejně přehledně jako tato hmyzí stavba. Její tužka se opět rozběhla po bloku a začala postupně umisťovat jednotlivé proměnné. Osoba A byla posazena do levého horního rohu a byla jí přisouzena dráha směrem k osobě B. Obě se měly setkat přibližně uprostřed, jako když se dva termiti srazí v chodbičce. Nebozí tanečníci nepochybně netuší, co se na ně chystá. Mají před sebou jistě spoustu práce, ale každý z nich může doufat, že výsledkem bude choreografie stejně propracovaná jako termitiště a dosáhne nakonec i jeho dokonalé přehlednosti. Do toho!

Bylo dvakrát jedno království…napoprvé to s ním nedopadlo dobře, ale když načrtlo novou osnovu a rozhodlo se začít od znovu, čistý štít mu otevřel nové obzory. Tou dobou se narodila přenádherná princeznička. Chodila s tuhou stuhou ve vlasech a každý si říkal, že v září září víc než podzimní slunko. Jmenovala se Adélka a délka jejích vlasů neměla v celém království obdoby. Jednou si na ně nedopatřením něco nalila a obarvily se jí na lila. Bylo to vskutku přenádherné, ale stydlivé stvoření, pročež od chvíle této barevné nehody nesměl v celém království nikdo ani koutkem oka spatřit její vlásky.

„Vážení a milí! Měli jste možnost zhlédnout nepřeberné množství vyčerpávajících uměleckých vystoupení a nyní mám tu čest uvést na jeviště zlatý hřeb tohoto slunečného odpoledne!“ Hlas moderátora se rozléhá údolím a publikem se žene vlna napjatého šepotu. „Přivítejte, prosím, potleskem slovutného mistra triků…“ V tu ránu vplul na pódium štíhlý elegán v obleku a mrazivým tónem přehlušil zmateného moderátora. „Žádné triky, magie. Pozor, pane! Magie! To není tahání šátků z rukávu ani oblbování dětiček. Děti tu ostatně nemají co pohledávat.“ Několik divaček se jalo remcajíc znepokojeně odvádět ratolesti pryč. „Správně,“ prohlásil umělec, „ať zůstanou jen ti povolaní! Bezpečí nikomu nezaručuji.“…