Moje články

Včera v televizi jsem viděl, jak lidi jedli jídlo udělaný z červů a kobylek,“ přinesl Kryštof poslední zprávy z mimoprázdninové, a tudíž na hony vzdálené galaxie.
„Sněd bys červa?“ strčil Fanda loktem do šéfa.
„Že váháš,“ škubnul šéf rameny.
„A co kus pečené kobylky?“
„I syrovou, těch už jsem náhodou snědl asi deset.“
„Kecáš!“
„Nekecám!“
„Nevěřím, sníš ještě jednu, před náma!“ prohlásil Fanda. Šéfova autorita byla v úzkých.
„A kapustu, tu růžičkovou, tu bys sněd?“ zeptal se Kryštof.
„Bléééééé,“ zaznělo sborem.
„Kobylku tady asi nechytíme, ale kapustu z polívky ti schovám,“ rozhodl Fanda.
Šéfovi se ulevilo, ale tolik zase ne.

„Kryštofe, dneska s sebou vezmi i holky, musím prát,“ řekla babička.
„Báááááábííííííí…co budu dělat s mrňatama,“ protáhl Kryštof. Babičce se špatně vysvětluje, že zrovna dneska má vojevůdce v plánu slavnou odvetu za zcizenou vlajku.
„No co, co. Ať už jste venku,“ vystrčila je babička ze dveří.
„Nech je, budou se hodit. Přece nebudou bít mimina,“ rozumoval šéf, když mu Kryštof dvojčata zdrceně předvedl. „Umí aspoň házet? Nebo se plížit?“
„Nejsme mimina. A naval nanuka!“ ozval se hlásek.
„Jo, nanuka, jinak všecko povíme,“ přidal se druhý. Šéf chvíli nevěřícně zíral a pak mazal pro kasičku. Odveta byla odložena na neurčito.

„Tohle bude pecka. Kluci říkali, že to je, jak když lítáš!“ vytáhl Kryštof z kapsy zelený voňavý balíček.
„Fando, zapalovač máš? A papírky?“ ujišťoval se šéf.
„Mám sirky. Děda měl v kapse schovanej tabák, namícháme to,“ vytáhl z kapsy vítězoslavně kořist. Šéf, jako nejzkušenější, tedy alespoň nejzkušeněji se tvářící, se dal do příprav.
„Vždyť to vůbec nechce chytit,“ vypadl šéf na chvíli z role.
„Bacha ať nechytne seno! A musíš potáhnout, tupče.“
Šéf mocně potáhl. Chvíli se nedělo nic a pak se pekelně rozkašlal.
„Kryštůfku? Kryštůfkuuuuu! To tys otrhal na zahrádce všechen kopr?“ ozval se najednou ze stavení babiččin hlas.

„Hoši, tu ukradenou vlajku musíme dostat zpátky!“ rozhorlil se šéf party a máchal přitom nohama v potoce. Prostě letní prázdninová pohodička u babičky. „Taková ostuda pro naši partu!“
„Jo, ještě ji nějak…zohaví.“
„Zhanobí, Kryštofe,“ odfrknul si šéf znechuceně. „Musíme na to takticky. Jsou tři, my taky, to dáme. Kryštofe, ty půjdeš na Adama. Já si vezmu Kamila a na tebe, Fando, zbývá Filip.“
„Když Filip je tak strašně velkej…“
„A je to nutný šéfe?“
„Chlapi, hergot! Tak jsem tady vedoucí a snad vím, co dělám, ne?“
„Tak když to musí bejt, šéfe…“
„Panebože, Kryštofe! Ty kraťasy si okamžitě obleč zpátky!“

„No to byl hroznej trapas. Vůbec o tom nechci ani mluvit. Do toho obchodu už nikdy nejdu!“ Práskla dveřmi a hodila kabelku na stůl. „Je mi úplně fuk, že nebudeme mít co k večeři. Večeře až do odvolání ruším. Prostě chápeš to, napřed mi prodavač, fakt velkej fešák, mimochodem, musí říct, že za sebou táhnu kus toaleťáku přilepenýho k botě, pak jsem u pokladny zjistila, že nemám peněženku a nakonec uklouznu před všema na schodech. Zvedal mě nějakej děda berlí. Takže večeře nebude. Boha, takovej držkopád už jsem dlouho nezažila.“
„Cože?“ probral se z letargie. „Že bude k večeři dršťková?“

„Ta chalupa je asi největší kasička, co jsi kdy měla,“ mudrovala Svojanovská nad sklenkou (levného!) vína. „Dokonce má ve střeše díru po tom hřebenáči, co spadl do okapu, takže tak i vypadá. Jen peníze do ní ne a ne z toho nebe padat…musím to nějak monetizovat. Zapoj hlavu, holka. Dala by se třeba pronajímat pod heslem ‘nejošklivější chalupa v okrese,’ to je aspoň slogan. Nebo co tu ve vsi ještě nemají? Aha, veřejné toalety! Kadibudka s výhledem! A ještě ji obalím velikým igelitem s nápisem ‘Plocha pro vaši reklamu.’ To by v tom byl čert, aby se tu nestály fronty!“

„Nó, tak od tebe si nechám ještě jednou poradit,“ řekla Svojanovská nepřítomně, zatímco upřeně civěla na silnici před sebou a snažila se vyhnout všem větším dírám, aniž by rozkývala vozík za autem. „Že já tě vždycky poslechnu,“ pokračovala. „Jsem fakt ráda, že jedeme tudy. Tudy žádný civilizovaný člověk nejel už léta, takže to nebude trapný, až ten vozík i s autem vyklopím do lesa. Prostě jen sundám registrační značky a odejdu. Ne, vážně, tak kde je ta odbočka? Karle?“
Karel neodpovídal.
„Teď se mnou nemluvíš? Tak si trucuj.“
„Za čtyři sta metrů odbočte vpravo,“ ozval se najednou jeho neúčastný hlas.

Svojanovská někdy předloni: „Panebože! Slevy v Ikea! Úžasnej dvoumetrovej koberec! Co na tom, že nevím, jaký má ten velký pokoj na chalupě rozměry nebo co v něm bude, koberec musím mít! A je skoro zadarmo! Holky, nechcete jet po práci na švédské masové kuličky?“
Holky: „Jasně! Jen dneska nemáme auto. Ale to nevadí, stejně nic nechceme. Ve třech jeden koberec vezmeme.“

Střih.

Kamarádka 1: „To je ale vážně krásnej koberec, ten by se mi v ložnici vyjímal…“
Kamarádka 2: „Já už dlouho sháním něco do obýváku…“
Svojanovská: „Mají poslední tři!“
Sborem: „Hele, ten koberec se dá vzít i v jednom…“

„Kam nás to vezou?“ otázala se sestry.
„Netuším,“ odvětilo její dvojče napjatě.
„Naposledy venku jsem si odřela záda o zábradlí,“ fňukla.
„Zádama jsi stejně furt ke zdi. A třeba teď budem spolu. Ty poslední tři roky byly pěkně na houby. Ty v jednom pokoji, já ve druhým…“
„Zachovejte paniku, ale hlavně už zmlkněte,“ zafuněl šedivý obr. „Pokaždé, když jsem jel autem, byl jsem v krabici a nic jsem neviděl. Chci si to užít, a to s tím vaším klapáním moc nejde.“
Dveře dodávky práskly.
„Svojanovská, takže pátý patro bez výtahu, jo? To teda bude něco, s tím křeslem a komodama...“

„Ženský úděl jo? Tak tohle téma mě nedožene. Mě si nějakej jouda hned tak nezdomestikuje.“ S tím Svojanovská vstala, uvařila kafe, usmyslela si k obědu karbanátky, vymyla myčku, vyprala a pověsila prádlo, našla si chvilku na práci i na čtení, nakonec úspěšně zteraformovala Mars…a pak v ní hrklo.
„Už jsem docela ochočená, co?“ otočila se na drahou polovičku.
„Já taky. Nalil jsem ti pivo a bez říkání!“ ozvala se polovička dotčeně.
„Uf, ještěže tak. Musím zůstat v těsném kontaktu se svou chlapskou stránkou. Do prkýnka!“ hrklo v ní podruhé. „Drabble! Za patnáct minut! Tak tohle že je ten můj úděl?“

„Jé, no já jsem musela být hodná!“ potěžkávala v ruce balíček ve vánočním papíru. Chtěla sloupnout kousek izolepy. Kus papíru šel dolů s ní a odhalil část názvu.
„Porn? Víš, že já nejsem prudérní, ale tohle ti fakt přišlo jako vhodný dárek k prvním Vánocům?“ zasmála se.
„Rozbal to celý,“ začervenal se. „Když ten smrk z obálky na mě v tom knihkupectví tak svůdně mrk…“
„Mrk smrk? To je tak romantický! Ale uvědomuješ si, že teď budu chtít opustit chalupu v lůně vesnice a postavit vlastníma rukama jinou na nějakém odlehlém místě, aby se víc podobala těm z Cabin Porn?“

„No, takže mně pěkně hnuli žlučí. Slíbili, že přijedou v 11 a v 9 volali, že už tu jsou a nikdo tu nebyl. Takže si sbalili sosáky a odfrčeli. Nejdřív prej pojedou zase za čtrnáct dnů,“ vysvětlovala Svojanovská otráveně do telefonu.
„To je teda blbý. Tak snad to zvládneme i bez toho a nebude to moc smrdět. Jo, a co ty tvý kozy?“ zeptal se její kamarád.
„Jasně, vyfotím ti je, vydrž.“
„Lásko…o co přesně tady jde? Komu jdeš fotit co?!“ zeptal se nedůvěřivě její drahý.
„Zbyňovi jdu vyfotit kozy. Na řezání dřeva,“ dodala mile.
„Aha. A ty sosáky?“
„Hovnocuc.“

Rytíř nechal hořící sele v péči kastelána, hlavu strčil do podpaždí a vydal se na cestu. Za dámou svého srdce nemusel putovat daleko, potkal ji totiž už v Hutích.
"Íp, to byl špica vejlet."
"Paní Kateřino, je vám dobře?"
"Nikdy mi nebylo, íp, líp! Dem dom!" zavěsila se Kateřina rytíři na rámě. Vítání na hradě bylo bouřlivé. Paní Kateřina o svých dobrodružstvích nikdy nepromluvila, ale nálada se jí zvedla a začala zase pilně strašit. Za pošmourných dnů bylo však lze ji vídati sedíc na kraji hlásky, nostalgicky hledíc do kraje a popíjejíc červenou tekutinu z ne zrovna designem oplývající lahve.

Od odjezdu paní Kateřiny uběhly dva týdny a z velkoměsta nepřicházely žádné zprávy. Rytíř se rozhodl zachránit dámu, o které mu jeho vychování tvrdilo, že musí být v nesnázích.
"Tobě ruplo v bedně. Ani omylem!" nedopřál mu kastelán sluchu. "Kdo tady teď bude strašit, co? Bílá paní fuč, rytíř fuč, svině fuč...za co tady lidi asi budou platit? Za vyhlídku z věže sotva!"
"Rozděl a panuj," pokrčil rytíř rameny. "Nechám ti tu ohnivou svini, můžeš na ní o půlnoci jezdit po nádvoří sám. Ale radši si podšij kalhoty nějakým nehořlavým materiálem," dodal laskavě. Jeho hlava na kolenou účastně pokývala.

Che che che che
Hlubinné dýky rozestoupily vidličky
Prase zapálilo auto a sníh a mrazíky
Odtrhnout ptačí perspektivy nedovolí
Otisk krvavých dlaní na stěně
Chechtáky budou hrozit až pět let
Čarodějnice přestane špehovat vlka a zajíce
Slyšet v hlavě cizí hlas
Energie Slunce nakrmí mobil
A měří se jiné mozky
Jinak řečeno: zazpíval do Číny

Che che che che
Bezhlavý kytarista modře padá
Třiasedmdesátiletá sázka vydechuje dusné napětí
Vnucuje i zplanělé fráze
Musí se prokousat dostatečnou romancí
A chechtáky nestíhají mravní převahu
Klišé napsala švédsky
Zprvu krátký výlet
Vyznění velmi banální
Obraz stařenky zavřel oči
Směs mučírny překrytá velikou skříní

"Otevřete, Policie!"
"Už utíkám," odseknul kastelán. "Blbý strašidla, blbí čórkaři, aby je čert vzal," ulevil si.
"Tolik práce a vděk nikde," vypísknul první skřítek.
"Asi tu chce hlídat sám," rýpnul si druhý.
"A uklízet," dodal poslední.
"Vždyť já vím, tak dík. A teď huš, škříťata, ztraťte se. A ty taky," obrátil se na lehce doutnající svini. Vpustil hlídku do hradu.
"Máme ve vazbě dva pomatence, kteří tvrdí, že sem přijeli včera krást a vyrušila je strašidla. Tvrdí mimojiné, že jejich auto podpálilo hořící prase."
Kastelán mlčky ukázal na neporušenou Felicii na parkovišti. Jen se při tom šklebil víc, než obvykle.

"Ach, miláčku, to byl tak romantický nápad, strávit noc na hradě. Tohle je ten nejkrásnější dárek," zacvrlikala.
"A jsme tu sami," zamrkal.
"Ale no tak...snad nemyslíš..." zajíkla se.
"Myslím. Během prohlídky jsem dával pozor. Ty historický krámy nemají vůbec připevněný a kastelán šel domů. Nacpem auto a když ráno odjedem brzo, nikdo nám nic nedokáže. O půlnoci jsme v posteli a zbude čas i na to, na cos myslela ty."
Zazděná manželka bývalého hradního pána si tiše povzdechla. Takových ptáčků už tu bylo. O půlnoci se budou na hradě dít různé věci, ale sex mezi nimi zcela jistě nebude.

"Prosím jeden dospělý na věž. A co to tady tak smrdí, vy chováte prasata?" dodala návštěvnice jedním dechem.
"Jag förstår inte," zahuhlal troll. Ani za několik set let do tajů českého jazyka bohužel neproniknul.
"S-M-R-D-Í," nenechala se paní odbýt a zkusila to pomaleji a hlasitěji. Troll nechápavě pokrčil rameny.
Najednou se z útrob hradu vyřítila ohnivá svině s rytířem na hřbetě. Rytíř neuseděl smyk a parakotoulem seskočil. Přitom mu upadla hlava a s břinknutím se dokutálela k návštěvnici.
"Tak přece prasata," zaradovala se ta dobrá duše a podala rytíři jeho hlavu. "Ach, jaký rozkošný trik! Nezašel byste dnes na večeři?"

Náhlý odjezd bílé paní vyvolal v ostatních strašidlech paniku.
"Co budeme dělat? Vždyť se sem sjíždějí blázniví duchaři z široka daleka, jen aby se s ní vyfotili. Po nás ani pes neštěkne," děsil se bezhlavý rytíř.
"Jako že my nikoho nezajímáme? Co nás urážíte, pane?" nafoukli se skřítci.
"Já si pamatuju, že když začala bílá paní Kateřina v devadesátkách randit s údržbářem Lojzou a dva měsíce nestrašila, návštěvnost klesla o polovinu," úpěl duch zazděného muže.
"Zoufalá doba si žádá zoufalá řešení. Rytíři, sesedni z ohnivého oře a přehoď přes sebe tady ten lajntuch. Tohle se nesmí za žádnou cenu provalit."

Žila byla na hradě Svojanově komunita strašidel. Bílá paní, nespočet skřítků, asi tři duchové, bezhlavý rytíř na ohnivém oři a také jeden zbloudilý troll, který se přistěhoval do Brna se Švédy, když ho obléhali, a nakonec omylem zakotvil na Svojanově. Všichni svorně strašili místní i pocestné, když si začátkem 21. století bílá paní uvědomila, že už ji její práce netěší. Místní a chalupáři si dávno zvykli a turisté ji přímo vyhledávali, aby měli cool selfíčko.
"I strašidlo se může psychicky zhroutit. Musím si najít nějakého terapeuta se specializací na syndrom vyhoření." A s tím se bílá paní vydala do Brna.

“Vole, kde máme stan?”
“No hádej, když jsme ho pořádně nezakolíkovaly.”
"Jsme krávy."
"Rozsviť mobil, nemůže být daleko."
"Blbneš? Všude kolem je poušť."
"Bude někde chycenej na stromě. Odkud fouká vítr?"
Přerušovány občasnými výbuchy smíchu, vydaly se na trestnou výpravu. Koho jen napadlo snažit se osvětlit obří placku dvěma bludičkami od Applu?
"Hele, ten stan už je asi v Nevadě."
Zhasly telefony a jen tak si lehly na záda do písku. Tolik hvězd nikde jinde na světě neuvidíš.
"Víš, co mě mrzí? Že jsme znečistily národní park."
"Ale za tenhle pohled to stálo."
Nejjasnější z hvězd na ně přívětivě zazářila.

ŠOKUJÍCÍ ODHALENÍ!

Aprílové počasí odhalilo tajemství sexbomby z království Za sedmero horami a sedmero řekami. Při romantické procházce s princem z Nemanic překvapil princeznu Zlatovlásku náhlý poryv větru. Nejen, že idolu mnoha mužů několikrát nadzvedl sukni, ale nakonec jí odvál i příčesek. Podle svědků si Zlatovláska zakryla hlavu sukní a prchla.

Vyjádření paláce se nám získat nepodařilo, pouze chůva se svěřila, že vztah Zlatovlásky s princem z Nemanic je prý pouze přátelský. A pokud nebyl, po takovéto blamáži již zcela jistě bude.

Co na to princ z Nemanic? Vyjádří se zámek? Čtěte již v pondělí!

Čtenáře deníku Plesk informuje: SVO.

"Z hovna bič neupleteš a dál to znáš," rozumovaly mozkové buňky, zatímco zíraly do krajiny ubíhající za oknem vlaku.
"Mozku, řekni, o čem mám psát? Vždyť já na žádná tabu nevěřím..." zoufala si autorka.
"Že ne? Tak počkej!" zaradoval se mozek.
"Co jak ses tuhle rozmázla na schodech?"
"To se mi stává furt," odmávla to.
"Ani jak jsi tehdy musela jet z nemocnice v pokakaném pyžamku tramvají domů?"
"Každý si někdy kákl do pyžamka," pokrčila filozoficky rameny.
"Ha! Co třeba, že [šušky hušky pšššt pšššššt]?" trumfoval mozek.
"Víš co? Asi máš pravdu. O některých věcech by se rozhodně mluvit nemělo."

Píp. Pípíp.
"Prosím vás, slečno Svojanovská, potřeboval bych přeložit tenhle článek. Má jen bambilión stran a potřebuji ho až příští týden."
Svojanovská (civí zadumaně do kalendáře): "Jasně, není problém."

Ding.
"Dobrý den, slečno Svojanovská, potřebuju titulky do videa. Z odposlechu. Ale už v úterý."
Svojanovská (zavírá pevně oči a představuje si vytouženou novou kuchyň): "Oukej, to půjde."

Pípíp.
"Zdarec, Svojanovská, neuměla bys korekturu diplomky?"

Svojanovská: "Jasně. Dneska článek, zítra titulky, pozítří diplomku a v pondělí naplánuju, koupím i sestavím kuchyň včetně spotřebičů. A zvládnu napsat i každý drabble, není co řešit. Jen by to chtělo ještě aspoň jeden periferní bicáček."

“Nemůžu s váma tento pátek do hospody, prostě to nepude,” pokrčila zoufale rameny.
"Jak, jako, nemůžu? Vždyť chodíme vždycky, pátek co pátek o šesté sraz na přehradě u Kosa," podivil se. "A bude pěkně, třeba už se bude dát sedět aji venku," nevzdával se.
"Když to ti nemůžu...ono je to tó...trapný," zahuhlala do země.
"Jak, trapný? Co jako budeš sakra dělat místo glgání piva?"
"Musím něco napsat..." Místo odpovědi obdržela pouze tupý pohled.
"No tó, PaVOUKa musím napsat."
"To ti už definitivně hráblo nebo co? Cože to musíš napsat?! Pavouka?"
"Jo, PaVOUKa! Psaný a Vypointovaný Ohraničený Útvar, Kurva!"

Hlad jej hnal stále dopředu. Najednou zvedl čenich, protože nasál omamnou vůni. Seděli kolem ohně, schoulení k sobě. Oheň ho děsil, ale hlad byl silnější. Jeho přítomnost je zjevně znervóznila mnohem víc, než jeho děsil oheň. Pomalu se přišoural a lehl si v uctivé vzdálenosti od ohně. Pomaličku se po břiše plížil blíž a blíž, až byl už úplně u nich. Osmělil se a největšího ze samců šťouchl nosem. Muž vydal burácivý, ale ne nepřátelský zvuk, z ohně sundal zbytek masa a hodil mu jej.
Kdesi v dálce zavyla jeho družka. Zavyl v odpověď.
Řekni ostatním vlkům, že jsem doma.

V e-mailové schránce slečny Svojanovské přistál zajímavý spam. A jak z udělání to bylo 10. dubna 2019.

Od: Donát Kozák
Předmět: Ochablé svaly? Kup si náš PERIFERNÍ BICÁČEK
KLIKNI ZDE pro slevu 38%. Okamžitý účinek garantován!

Hm, rozvažovala slečna Svojanovská. Neměla bych zakoupit spíš tabletky na zvětšení penisu, když už pracuju v IT? Nebo ty prášky na hubnutí? Jestli něco totiž rozhodně nepotřebuju, tak je to sada na opravu proláklin, žádné se na mně nenajdou...ach, a jaký by to byl život po boku nigerijského prince! Za peníze z dědictví by mi koupil vše, po čem podle spammerů toužím!

"Jé, dobrý den, paní Smutná. Paní Smutná?"
"S někým jste si mě spletla, jsem Králová, doktorka Králová."
"Ale paní Smutná, to jsem přece já, maminka Evžena Lipského, potkaly jsme se tuhle po představení..."
"Vůbec nevím, o čem to mluvíte."
...
"Chudák Eliška, ta její máma to asi nemá v hlavě už úplně v pořádku."
"A přitom není nejstarší, viď? No je to hrůza."
...
"Mami?! Co tady...vždyť jsi mi slíbila, že přijdeš až na nějaké další představení, abych nebyla na premiéře tak nervózní!" Smích.
"Prosím tebe, tu paruku ti půjčila Máňa z fundusu? Já jen, že k ní patří i knír."

Stáli těsně vedle sebe, skoro ani nedýchali a jen tupě zírali do maličké kovové postýlky.
"Co když ho nějak...poznamenáme?" prolomila ticho ona.
"To v každém případě. Ať děláš, co děláš, vždycky to poděláš, neznáš základní pravidlo rodičovství?" zašklebil se.
Místo odpovědi jej napůl vážně plácla do ramene.
"Mluvím vážně."
"Já taky."
"Víš co? Teď si slíbíme, že jestli z něj vyroste masový vrah, svedeme to na společnost!"
"Cože?" chtěla se zamračit, ale koutky úst ji zradily.
"No jasně. Kolektivní vina je super princip!"
"Dobře. Ale jestli zachrání zemi před globálním oteplováním, bude to rozhodně zásluhou naší skvělé výchovy."
"Platí!"

“Myslíš, že jsem hezká?”
“Jak pokakaná deska,” pomyslelo si vztekle.
“To jsem to teda vyhrálo. Napřed to po mně hamtalo upatlanejma ručičkama, teď zas furt chodí čumět, za pár let mě pak beztak zakreje. Jako bych já za ten pohled mohlo! No, ale jestli je von na tom ten bráchanec líp. Audi A4 Quattro, ale už ho třikrát ňákej vandal urval. A ten kámoš, kterýho jsem kdysi zahlídlo na křižovatce. To taky není jednoduchý, taková zodpovědnost. Jednou si dáš maličkej šlofíček a neštěstí je na světě.
Jéžišmarjá, né, Fanda si jde čistit zuby nití. Ten mě zas neutře. Zlatý vandalové!"