Moje články

Tenhle úsek Paegasu musel být zmanipulovanej, jinak si nedokázal vysvětlit, proč se muselo vždycky všechno vysrat tady. Pokaždý byl poblíž Todd. Dlouho ho podezříval. Rozhodně v tom měl prsty, protože se to dělo, když byl bez flotily.

„Cos udělal?“
„Co myslíš, Sheparrrde?“
„Nevěš mi bulíky na nos, Todde, to je tenhle měsíc už potřetí. A pokaždý jumper ztroskotá na stejným místě. Trvá dva dny, než naběhne systém.“
„Tato planeta není dle tvého vkusu?“
Západ slunce. Vůně moře. Nádhera.
„Cože?“
„Zmiňoval ses, že netrávíš moc času mimo Atlantidu.“
Pak mu to docvaklo. „Tys mi naplánoval prodlouženej víkend?“
„Víno?“
To bylo rande?!

Zaslechla tříštění porcelánu, pak jen křik. Jeden hlas přeřvával druhý. Katya zírala na zavřené dveře do pokoje pro hosty. Jako správná hostitelka se chtěla Andreje zeptat, zda mu nic neschází, ale nejspíš už se toho ujal Gončarov. Nebylo jim rozumět, nicméně z tónu naznala, že si uvnitř vyměňují výčitky.

Náhlé ticho poté začaly doprovázet tlumené steny. Nakrčila obočí, na čele jí vyskočila vráska.
Jakmile se natáhla po klice, někdo jí položil dlaň na hřbet ruky. Kolem pasu ucítila teplo.
Sofia k ní svůdně zezadu zašeptala: „Mezitím, co si to muži spolu vyřídí, se můžeme zabavit po svém, co říkáš, Yekaterino?“

V téhle domácnosti už Johna nepřekvapuje nic. Ani zapomenuté kusy experimentů na kuchyňském pultu hned vedle džemu a konvicí s kávou.
„Ucho,“ pronese s monotónní samozřejmostí. Podle tvaru chrupavek a epidermu ženské.
Podobné situace se dějí tak často, že se kvalifikovaly jako běžné úterý.
„Mně bude stačit toust,“ prohrábne si kučery Sherlock a rozloží na stůl noviny.
„Seš ten nejhorší spolubydlící na světě.“
„Proto sis mě vzal.“
„Jo. Manželství je jediná válka, ve které spíš s nepřítelem. Ale protože jsem přežil Afghánistán, přežiju i tebe.“
Sherlock se zatváří jako Eva poté, co zahodí ohryzek. „Nevidím svůj toust.“
„Támhle máš ucho.“

Paprsek ho polechtá po tváři. Za okny vychází slunce. Hob se zavrtí a otočí se na figuru pohrouženou mimo svět bdění. Donedávna netušil, že i mocné antropomorfní vtělení, jakým byl Morfeus, může snít, když prakticky sny stvořil.

Políbí ho na rameno. Je tak zamilovaný, že i všechny ty zvláštnosti a chyby se mu zdají přitažlivé. Zkrátka proto, že jsou jeho součástí. Díky nim je Sen jedinečný, nenahraditelný. Nad rámec mystické existence.
Hledí na něj a říká si: jaké štěstí, že zrovna já jsem tě našel v tom širém a rozlehlém světě… Že ty jsi našel mě.
Bez pomoci a nápověd.

Zíral na něj jako by měl dvě hlavy. „Co tím chceš říct, že musíme počkat?“
„Potřebujme, aby utichly vody. Nemůžu těsně po procesu rodičům říct, že si přivedu domů zlatého chlapce a že se nedočkají nikdy vnoučat. Díky tvému svědectví otce pustili z Azkabanu, za to máš body k dobru jak u něj, tak u matky. Můžeš z toho mít dobrý pocit. To přece uspokojuje hrdinu, jako jsi ty, Pottere."
„Dobrý pocit je mi užitečný asi jako Voldemortovi gumička na poušti. A uspokojený budu, až rodičům konečně přiznáš, že jsme spolu, Draco. Vždyť ani neví, že spolu přes rok bydlíme!“

Naposledy si užíval jízdu bradavickým expresem, zatímco mířili do Londýna.
Zkoušky dospělosti byly za nimi, až nyní mělo začít opravdové dobrodružství.
Lily s Jamesem se vytratili do soukromí, Petr na chodbě laškoval s Dorcas a Náměsíčník se na něj ze sedačky odnaproti melancholicky usmíval.
Sirius se v těch oříškových očích utápěl celou věčnost. Svírala ho úzkost při pomyšlení, že nebude Remuse vídat denně. Probouzet se ve stejné místnosti, trávit s ním úplňky v Chroptící chýši, smát se při každé hloupé příležitosti.
Dospělost znamenala stát na nohou. Být konečně zodpovědný. Ale taky uvědomění, že být zamilovaný do nejlepšího kamaráda, je průser.

Zasténal.
Polilo ho horko, ale věděl, že ho postih nemine.
„Byls hodně zlobivej anděl.“
„Ano.“
„Jakže?“
„Ano, pane.“
„Zasloužíš pekelně potrestat.“
Polknul.
Několik titulů se sesypalo na zem, když ho Crowley přitisknul ke knihovně a přišpendlil mu dlaně nad hlavou.
Zaúpěl.
„Dokud neřeknu, tak se nepohneš. Přijmeš jakejkoliv trest.“
„A-no, pa-ne,“ vykoktal anděl. Po těle to mravenčilo.
Démon ho něžně pohladil po tváři, aby mu setřel slzy. „Zopakuj mi svoje záchranný slova.“
„Kočičí zlato.“
„Výborně,“ odstoupil. „Začneme pověstmi. Tuhle knihu cením na sedm liber.“
Crowleyho ďábelský plán.
Snaže se ignorovat velký nápis Výprodej knih ve vitríně, Azirafal do třetice zanaříkal.

Byl to počátek. I konec. Všehomír. Nicota černá natolik, že nebylo vidět na špičky prstů.
„Casi…“
Probral se. Zazíral znenadání tmou.
Někdo zlostně zavrčel. Zjevila se Meg. Nebo spíše její alternace. „Zase ty?! Proč mě nenecháš v klidu spát?“
„Casi. Nemůžeš mě tady nechat. Nemůžeš mě opustit. Prosím. Vrať se mi.“
Byla to modlitba a rezonovala Prázdnotou jako mantra. Dean.
„Seš potížista! Mám tě akorát tak dost, anděli!“
„Chlape…“ ten hlas sférou zněl jako tklivá prosba prohloubená žalem. Dean truchlil. Truchlil tak moc, že je v Prázdnotě vzbudil. „Zatraceně. Taky tě miluju.“
„Nestojíš za ty potíže. Ať už seš pryč!“

Zírala bezduše na zlatou sochu uprostřed haly. Měsíce se ploužila ředitelka Spellmanová školou jako ztracená duše.
Lilith ji se zájmem z dálky pozorovala. Nikdy neoplývala přehnaným soucitem, ani nevnímala sentiment stejně jako smrtelníci, ale okusila žal. Něco z té ženy v ní rezonovalo. Hloubka jejího smutku a truchlení byla neodolatelně nádherná. Čarodějčin půvab byl nepřehlédnutelný.

Rituál, při němž se Sabrina obětovala, nebylo možné odestát. A zatímco Hilda měla svého doktora, Zelda zůstala osamocená. S tím se démonka sama dokázala ztotožnit, neboť ani jí nezůstal nikdo, na kom by opravdu záleželo.
Možná, že spolu by se zvládly posunout v životě dál.

Sam se svalil na židli s rozmrzelým výrazem.
„Hádám, že Rowena ani její tříčlenný sabat si nevědí rady,“ zhodnotil Dean. „Největší čarodějka historie. Jasně. Spíš podvodnice.“
„Žádné stopy, žádné řešení. Garth zmínil, že mezi vlkodlaky panuje panika.“
„Skvělý. Nemáme šajnu, co proti nám stojí. Jen to po sobě zanechává nelidský mrtvoly.“
„Neměli bychom spíš slavit? Něco za nás sklízí monstra. Dát nohy na stůl, vzít si volno?“
„Fakt tohle navrhuješ zrovna ty, Sammy? Pro tvý info, jde to i po andělech!“
„Cas se o sebe postará. To je snad strach, co ti vidím v očích? Deane, seš rozkošnej“
„Sklapni, Samantho.“

Zeširoka se usmíval, jako by se nic nestalo. Crowleyho dlaň odpočívala v teple jeho. Vnímal chvění i pálení zároveň. Promlčené měsíce poté, co ho odmítl, chtěl...

„Zapomenout? Mám předstírat, že je všechno v pohodě? Po všem, čím jsme prošli? Necítíš vinu, ani nežádáš odpuštění, anděli?“
„Udělal jsem, co bylo nezbytné, Crowley.“
„Ve svojí pýše ses vzdal všeho, za co jsme bojovali. Jako by šlo jen o velkej flám.“
„To je přeci jen dramatické, nemyslíš?“
„Máš svědomí? Takový to nutkavý svědění, který nepoškrábeš,“ zavibroval zlostí.
Azirafal oněměl. Proč Crowley vše komplikoval?
„Každý rozhodnutí zanechává následky, který někdy ani zázrak nevyřeší, anděli.“

Posunul brýle na nose, rozhlédl se po kuchyni. Mrtvoly rozházené jako konfety, roztříštěné nádobí, zápach připáleného jídla. Dokonce by přísahal, že nad pultem se vznášelo peří. Připadal si jako ve slepičárně.
A nad vším se tyčil Hannibal se sekáčkem v ruce a sněhově bílým límečkem od krve.

Na tříleté výročí šli do pětihvězdičkové restaurace. Všechno vypadalo dokonale, dokud Hannibal nezačal s nechutí na jazyku převalovat kus masa. A zavolal si obsluhu.

Jednoznačná chyba šéfkuchaře. Neměl Chesapeakskému trhači říkat, že má kulinářství nechat na odborníkovi.

Will si povzdychl.
Pátrání po nich vyhlásí zřejmě i na Kubě. Bylo načase jít znovu zabalit.

Cítil se před ním obnažený až na kost. Ocelové oči si ho přeměřovaly predátorským způsobem. Severus polknul a ošil se, když mu po páteři přejel mráz.
Black si pobaveně odfrknul a natáhnul se, aby mu sevřel čelist v dlani. Uvěznil ho v přístěnku na košťata jako domácího skřítka. Do očí mu tlumeně svítila jeho hůlka. A když se Black k němu nahnul, aby mu vyplenil rty, sotva stihl zalapat po dechu.

Musel být něčím omámený, protože jakmile mu ten šmejd sevřel pěst kolem erekce, vyšel mu nadšeně vstříc.
„Blacku? Co to u Salazara děláš?“ zasténal tiše.
„Srabusi, drž hubu. Nox!“

Svět okolo se zastavil. Čas se zpomalil. Běžel tichem do minulosti, v mysli mu hučely desítky vyčítavých hlasů. Zkoušel to zase. Změnit minulost. Vzepřít se osudu. Otočit přesýpací hodiny a čelit tomu lomozu, který ve skutečnosti nebyl slyšet.
Ta slova zněla jako Eobard Thawne, jako Joe a jeho otec. Nemůžeš změnit minulost, Barry. Ne pro něj.
Nikdo z nich neznal Leonarda Snarta tak dobře jako on. Nikdo mu nevěřil. Byl hrdina. Legenda. Obětoval svůj život pro celý vesmír. A Barryho z toho bolelo srdce. Nerozloučil se. Nepřiznal se.
Zachrání kapitána Colda z proudu času a řekne mu konečně, co cítí.

V hlavě to hučí jako v roji včel. Takhle zní bolest?

Spočítal někdo, jak hluboké může být prázdno? Zející díra, ta obrazná v hrudi, kde sídlí lidské srdce. Propastná jako Mariánský příkop.

Jak tmavá je černočerná tma? Má černá ještě černé odstíny? A je vidět?

Co emoce? Když jsou rozvířené. Točí se v kruhu, nebo plují okolo jako na vlnách? Pučí jako čerstvě nařezané kočičky ve váze s vodou? Nemá být zármutek tichý?

Nikdy je neskutečně definitivní slovo. Nepokračuje. Nemá budoucnost. Bolí. Jako odchod blízkého člověka. Protože za posledním sbohem se v černé tmě a prázdnu skrývá to konečné nikdy.

Znal plukovníkova tajemství. Lidé z Atlantis tomu říkali, že má na něj páku. Jen Sheppard se tvářil pokaždé nadutě.
Až dodnes.
„To-dde,“ jeho smích byl podivně zabarvený falsetem. „Todeeeee, ty kluku jeden!“
Wraith se podíval na Rodneyho, který mu Shepparda předával jako pytel brambor. Pokrčil rameny.
Tyhle otrávené stavy lidí po pozření podivných destilátů Todd znal, ale svého člověka takto ještě neviděl.
„Je tvůj,“ pronesl vědec a rychle zmizel.
Sheppard se na něj uculil, zatímco se u toho kroutil. Todd si ho přeměřil.
Alkohol a špatný úsudek ze Sheppardovy strany by z toho nakonec jen mohly udělat příjemný romantický večer.

Měl toho plný zuby. Tohle bylo potřetí za měsíc, co ho unesli. Začínal si připadat jako Toddův domácí mazlíček, kterýho si chtěl vychovat.
Skrz drezuru. Velitel se nad ním tyčil s potutelným úsměvem a bičem v ruce. Dodneška ani nejevil zájem. Sheppard netušil, jestli mu to lichotí, nebo mu z toho běhá mráz po páteři.

„Víš, který orgán se dokáže při troše snahy zvětšit až osmkrát?“
„Myslíš, že mě na tomhle nachytáš, Todde. Abych řekl péro. Ale každej ví, že jsou to zorničky.“
„Co je to zorničky?“

Klesl pohledem ke vzdouvajícímu se rozkroku wraitha. To do prdele kecal, že jo?!

Našel jsem to pod jeho polštářem. Si myslel, že se mu nebudu hrabat ve věcech. Jako by mě neznal. Je to prostoduchý čtení, kopa nudnýho hnoje vo olizování známek a zadků papalášů. Jsou jen dvě možnosti, který si z toho vodneseš. Zjištění, že je to magor, jenže to už víme. A chuť sledovat Danielle Steelovou. Je to depresivnější, než deník Anny Frankový a patetičtější, než sepraný Kocourův vohoz. Jakmile s tím skončíš, jediným vysvobozením je vypálit si oči čatní nebo žaludek chlastem tak silným, že ti do něj udělá díru. Bylo to horší, než když jsem byl měsíce v jináči.