Moje články

Kbelík vlhké žoužele se znovu naklopil. Červi i ostatní masitá havěť čvachtavě pleskla o jeho bok. Brblal O'Flaherty dál upřeně sledoval splávek. Jižní zázrak sebou škubl, když se opřel o vlečenou loď.

Brblal přitáhl vlasec a pohlédl ke kormidlu, kde se kormidelník zuřivě bil s jakýmsi vyšňořeným panákem. Před nosem mu prosvištěla kule.

„Zase je na sračky,“ bručel, zatímco se přesouval na příď, aby uhnul nejzuřivějšímu střetu.

Vtom zabrala. Sehnul se před prolétajícím soudkem a začal navíjet. Soudek ale dopadl přímo na splávek. Ryba byla ta tam. Brblal zaklel a konečně tasil vlastní šavli. Usoudil, že to chce lepší návnadu.

To nemusíš, ale děkuju.

Už to nenos, babi.

Neblbni.

A jéje.

To nebylo nutný.

Spíš?

Pak taky naprostá většina věcí, které se řeknou po desáté večer. Jsou jen určité dny (a je jich vlastně v celém životě jenom pár), kdy má smysl se zaobírat větami, které se řeknou po desáté. Tehdy je ale naopak potřeba brát je o to vážněji.

Skoro sto procent „úvodních řečí“ a zahajovacích proslovů. 

Během loučení občas nastane zlom, po kterém už ten zbytek nemá cenu. Mělo to skončit, ale ještě nikomu se nechce přestat.

Věty, které napíšete do drabblu, jen aby vám vyšel počet slov.

 „To musí být krásná práce, to knihovnictví. Jen tak si číst...“  

Jedna směna v čítárně většinou zajistí dost historek na pár dní. Někdo chodí na prolistování časopisů, většinu ale láká veřejný internet. Návštěvník čítárny může být ledaskdo. Většinou je to hovado. Ta největší se vracejí. Mají své stolky, na které nestřídmě drobí. Své počítače, jejichž myši obsahují dost DNA k naklonování celé armády hovad. Své židle, do kterých se mohutně potí a utírají dlaně po kýchnutí. Opar stálého návštěvníka je v čítárně přítomný vždy, příchodem svého vlastníka pouze nabyde konkrétnějších obrysů. A vaší krásnou prací je s takovým člověkem vyjít.

„Co po mě chceš?“ nevěděl, jestli vůbec chroptí jejím směrem. 

„Abychom pokračovali. Bavím se.“ Její hlas zněl jako trylek. Nadšený, plný života.

„Potřebovala bych klestí. Pokud to není pro pana hraběte moc špinavá práce.“

Za rachotu se z temnoty vyloupl ostrý paprsek a postupně se rozšiřoval. Oliver pochopil, že má šanci. Mhouřil oči, aby neoslepl, a po čtyřech se k němu plazil. Když ucítil na tváři slunce a uslyšel šum lesa, nadechl se a pořád poslepu vyběhl.

Culila se a vysmívala jeho předvídatelnosti. ‚Zeměmeřič Edmund‘. To tak. Hrabě Cœurderoy samozřejmě zvolil raději hon. A ona mu ho hodlala dopřát. Vyrazila.

„Brácha, čarodky jsou pořád zrušený?“

„Samozřejmě, Ozzáku. Nedá se nic dělat!“

„Kruci, to je na prd! Měl bych Ozzymu zase napsat, jestli je příští rok nepovolí.“

„Tomáši, co je to za nesmysly? Proč by měly být čarodějnice zrušené?“

„Mambo, vy jste kacíř!“

„Jen běž psát, já Marcelku dovzdělám. Marcelko, musíte přijmout, že čarodějnice zakázal Ozzy Osbourne v roce 1996, protože se mu nelíbilo, že by čarodějnictví měli oslavovat lidi, co poslouchají pop a dechovku.“

„No, Tomáši...?“

„Tajil jsem čarodějnice dokud to šlo. Duben 1995, požár osady Javorná, 12 chat a tři zranění. Místní nabídli Ozzákovi, aby si šel opíct špekáček.“

Kamaráde, to seš rád, že ti vyšly ty Rychlý šípy, co? Přece jen, kdyby to téma nebyla tak jasně evokativní, možná nechtěj vědět, co bys tam napsal. Všude lidi v metalovejch trikách a do toho ten dungeon synth, to mohlo ještě dopadnout zajímavě. Možná bys to fakt měl nějak řešit. U toho prvního to dokonce bylo míněný jako sranda. Vlastně i ty rychlošípáci k tomu směřovali i když jen divadělně. I u toho slunce jsi přemýšel, že ho necháš sežehnout. Možná fakt není dobrý, že když napíšeš první věc, co tě napadne, tak tam vždycky někdo zařve. Možná trochu uber.

„Teď až dáme třetí ránu, poletí tvá duše k pánu,“ recitoval Jarka, zatímco Červenáček třímal v rukou palici.

Děti v publiku se počaly nervózně vrtět.

„Ráz, dva -“ Červenáček dvakrát udeřil dřevěnou palicí do špalku. Cestovatele Jindru Hojera čekal dozajista strašlivý osud.

„Tři!“ pódium se otřáslo, ale dlouhé hřebíky, které Mirek na poslední chvíli donesl, vydržely.

Kanibalové Rychlonožka, Jarka a Mirek se vrhli na Jindru. Jeden z chlapců v první řadě začal plakat.

„To není fér, on je svázaný,“ přidal se k němu další. Rychlé šípy se zarazily.

„My chceme pohádku! My chceme pohádku!“ skandoval o chvíli později vzbouřivší se dav.

Podobni světluškám. Svahem. Nahoru, dolů. Volají. Slabě. Moc slabě. Já umím silněji. Brzo tu budou. Jako slunce. Spousta malých sluncí. Krásné korálky ze skla. Světla v ruce. Velká světla nesou. 

Křoup, chroup.

Slunce, aby v noci viděli. Slabě. Když nemají, hledají ho. Hledají ho, i když není. Za kopci. Ve hnilobných pařezech. Na vodě. V korálcích. Jako mušky. Žene je mrcha. Říkají jí strach.

Chřump, hryz.

Strach. Tu neznám. Ani tu, co volají. Moc slabě. Všude les. Neznám, ale jím. Chybí jim. Hledají. Moc slabě. Malé slunce krásně září. Nevidí mě. Umím se krást. Mokřinou. Pak stačí zavolat. Silně.

HEEEEEJ!

„Kartou prosim... Moc děkujem, že ste nás tu nechala.“

„Naschle.“

„Kam teď?“

„Kdys byl naposled ve Vertigu?“

„Hej, na to ti kašlu, Drátěnka je humus!“

„Do Fénixe?“

„Ty vole, hej, tak to vůbec.“

„Kámo a Diva?“

„Kámo... jako... na to sem málo opilej.“

„Tak nevim, ty vole. 

„A todle je co?“

„Padák... kámo, hej, tak to nevim. Asi bude nový.“

„Chce se nám tam? Je půl třetí.“

„Hej, tyjo... Tak poslední?“

„Poslední.“

„Kámo, počkej vole, taji je tma jak zmrd.“

„Posviť, vole, to bude asi hustá dírááááááá-“

„Ty pičo, Ondro? 

Hej, Ondro!?

Kurva...

Ondro?

Kámo, hej sorry, na to seru...“

Stáli před ním nastoupení tři. Tolik si sobě podobní a přesto každý jiný. Všichni s bledou kůží a ohlými zády, oblečení do stejných omšelých fráčků. Ten prvý měl kostkovaný slunečník a brejličky. Druhý s pruhovaným slunečníkem měl ježatou bradku. Třetí se slunečníkem beze vzoru byl asi o jedny podrážky bot vyšší.

Slunce se jim nejprve do slunečníků opíralo beze slova.

„Nu,“ promluvilo nakonec, „tak kterýpak z vás letos sečetl nejvíce čísel?“

Poslední úředník se zarděl a odklopil slunečník.

Druzí dva si povzdechli. Smůla. Na nejvyšší ocenění si počkají nejméně jeden další rok.

Slunce se k němu sklonilo s našpulenými rty.

Celý rozechvělý se podíval na teploměr. U všech všudy... 

Letos vyšla krátká slámka na něj. Rozloučil se se ženou. Bylo mu jasné, že každý jeden jeho kolega tráví tenhle den doma v teple s uchem přilepeným ke dveřím. Každý se musí přesvědčit, že tradice nebyla porušena. Kalendář s druhým únorem hovořil jasně. Nožky se mu roztřásly, zobáček na prázdno polkl, když se skelným pohledem vylétl ven. Zima mu okamžitě zajela mezi peří a zmáčkla jeho drobné tělo. Zoufale se soustředil na nejbližší větev. Už když na ni přistával, bylo jasné, že se na víc než jeden chabý trylek nezmůže.

Prííííít.

Arkebuza jí způsobila další modřinu, jak ji kdoví po kolikáté přehodila na druhé rameno. Cítila, že je lodní pytel o něco lehčí než před chvíli, ale neměla vůli zastavit a zkontrolovat, o kolik se trhlina zvětšila. Co noha nohu mine drala se tvrdohlavě dál a dál do hor. Jak se blížil večer, byl Eneridův obrys znatelnější. Už mysela jen na to, jak se schoulí někde pod strom o nechá si o svém manželovi znovu zdát. Usmála se na něj, když kolem ní proplul. Jen si přála aby tentokrát zemřel rychle. Aby se jeho strašný osud neprotahoval jako několik předešlých nocí.

„... a tak morálně neutrální doktor Vrdlmrsmrst porazil morálně pokřiveného Garryho Pokera a karbanický svět si několik dalších let užíval snížený počet nepotistických pracháčů.“ 

Hormona chvíli zápasila s kvalitním dřevem rodinné firmy Mašek, až se jí konečně s výmluvným křupnutím podařilo ulomit černovlasé loutce hlavičku. Tu poťouchle hodila po Viktorce Rumové a odkolébala se za scénu vyzvracet. Letní tábor v Jamném oněměl. Až když se Viktorka nervózně uklonila, začal profesor Grape zuřivě tleskat.

 „To nechápu, podle mě se potíš dost,“ mínil Von a dloubl do Garryho, aby ho probudil.

 „Už skončila? Kde jsou Palma s Pastou? Potřebuju jejich podprsenky jako maňásky.“

Oba trpaslíci cítili, že tohle se jen tak nevyříká.

„Pořád mi to připadá jako nějaká kamufláž!“

Jak se Adler pokoušel mladšího bratra dohnat, odletovala mu z bot mícha. Dachs neurčitě zavrčel a dál co nejrychleji rázoval od místa pohromy.

„Celý je to divný. Tenhle měl takovej maličkej obchůdek. Vůbec nevím, jestli ho chci jako trofej.“

Adler nadzvedl jednu z hlav, které mu za vlasy visely od opasku.

„Dokonce řekl: ‚Dobrý den, pane.‘ Čistou trpasličtinou. Věřil bys tomu?“

„Věřil, minulý měsíc jsem u něj nakupoval...“

„Gobliní město. Pěkná pitomost. Tohle goblini nedělaj.“

Daleko za nimi se do hořících trosek zřítila zvonice.

Nebylo nad čím se rozmýšlet. Na pytlích plných ořechů, vysušených fazolí, kořenové zeleniny a naložených šunek stepoval malý hlodavec. Zmetek jeden mrňavá. Andreniol vztekle seknul mečem a pokusil se tančící myš odehnat od zásob. Hop a skok přes potok. Ty mrcho malá, tak postojíš chvíli? Ostrá čepel znovu projela po nacpaných pytlích a ani nyní nezasáhla žádnou myší končetinu. Drobný hlodavec tančil a tančil a neustále prozpěvoval: "Lepší! Bude to všechno lepší!" Tolik víry se prozatím v jeho rodu neukázalo. Tolik naděje zatím nikdo krom toho malého hlodavce neprojevil. "Bude to lepší!" znělo celým skladištěm. Ale vážně, drahý kníže, bude?

„To tam vážně přijde všechno?“

Na chvilku se zarazil a přelétl sklenice pohledem.

„No... do klasického ajvaru se dává cibule jen trochu. Ale tahle je speciální!“

To nemohla rozporovat. Obsah sklenic už jako cibule ani nevypadal.

„Nakládaná cibule á la Rezner. Přišel na ni děda, táta to vylepšil. Možná by fakt stačila jen půlka.“

Rozvážně odsunul tři sklenice stranou. Potom dlouhou vařechou zamíchal v kotli.

„Ještě tomu chvilku dáme. Otevřeš je?“

Smrad cibule byl zdrcující. Kouřem byla nasáklá skrz na skrz. Ruce zamazané od popela a bolavé od popotahování kotle. Na druhou stranu... takhle se při vaření nebavila už dlouho.

"Geniální je to právě v tom, že je to úplně jednoduchý!"

Společné vaření jí pro první rande přišlo jako zábavný a milý nápad.

"Vypadá to jen jako hromada zeleniny, ale výsledek je delikatesa!"

Teď si zpětně vyčítala, že ji to aspoň trochu nezarazilo.

"Tady ti ještě zůstala trochu slupky."

Na druhou stranu - její předchozí známosti si stěží ohřály těstoviny.

"Všecko dolů. Za chvilku už vyndáme ten další plech."

Oloupaných paprik na hromadě přibývalo, pěkných pár desítek jich ale pořád zbývalo.

"A jak dlouho, že se to pak v tom kotli vaří?"

"Ideálně aspoň čtyři hodiny!"

Aspoň se zatím skutečně poznají...

Rozlehlé sídlo bylo tiché, ale ne nehlučné. Občas vrzla podlaha, zaznělo cvaknutí dveří, jindy zase sunutí nábytku, jako by se dům sám snažil z něčeho oklepat.

Zatímco její otec v pracovně už několik hodin zoufale listoval knihami a vlastními poznámkami, Nina bojovala s noční můrou. Bylo jí těžko. Jak by jí někdo za spodní žebra zachytil hák a tím ji táhl k zemi. Alexandra, který by jí jistě pomohl, nikde neviděla. Přesto cítila, že je blízko. Cítila jeho spocenou srst. Jeho mohutné bolavé tělo. Slyšela, jak někde u ní oddychuje. Viděla, jak z mokrého čumáku stoupá pára.

„Budeme si... hrát?“

Býval by přísahal, že jde správně. Znovu se zadíval na mapu. Jistě, za vesnicí přes vodu, pak znovu u mlýna, u zbytků rozbitého vozu zahnout do lesa.

Vzhlédl od mapy a pochybovačně zkoumal strmě stoupající sráz. Bude se muset vrátit a svah si nadejít. Přesně ve chvíli, kdy si tohle pomyslel, mu ujely nohy a on se za nezaměnitelného dzinčení kumánské zbroje sesypal z kopce. Vořech nadšeně štěkal a pelášil za ním.

„Sakra!“ ulevil si. Přistál přímo do kruhu z křovin. Tady teprve začínala ta správná legrace. Jestli se mu nepodaří někde najít průchozí texturu, bude muset načíst předchozí save.

Puškař seděl za svým pultíkem a cosi piloval. Železné hoblinky mu přistávaly v záhybech mohutných vrásčitých rukou. Když cinknul zvonek u dveří, ani nezvedl hlavu.

„Na dveřích píšu, že je zavříno. Jestli neumíte číst, těžko se mi s váma bude jednat. A teď vypadněte.“

„Mister Henry, omluvte mě-“

„Právě vám dělám tu laskavost, že vás omlouvám. Ne každej má na čtení tu trpělivost. Tak už zmizte.“

„Prý jste znal Shatterhanda?“

„Koho?“

„Nevzpomente si? Před lety ve St. Louis chvíli žil takový Němec.“

„Bah. Vidíte, to byl stejný greenhorn, jako vy. A teď se pakujte, než budu muset vyzkoušet tenhle model.“

Starý Bral seděl v pojízdném křesle před Zeleným drakem. Mezi prsty u nohou, které vyčuhovaly zpod vlněné deky, ho lechtal chladný vánek, který čeřil jinak teplý soumrak. Příbuzenstvo na horizontu áchalo a óchalo a přelévalo se zleva doprava podle toho, na které straně kopce zrovna vykvetl oslnivý ohňostroj.

„Ten starý blázen se dnes opravdu činí...“ zamrmlal Starý Bral.

Hildifons, jeho syn, který mohl být stejně tak dobře vnukem, měl oči prozářené ohnivými květinami a při každé ráně pevně sevřel držadla křesla.

„Ta barevná světla musel čaroděj odněkud přivézt,“ poznamenal spíš k sobě. Už tehdy byl myslí na cestě z Kraje.

„Je tady podezřelé ticho,“ rázoval Don Bruschetti po místnosti.

„Copak za tím stojí? Zlá krev? Že by tu mezi námi byla?“

„C-co prosím? To-“

„Špatně jsi slyšel, idiote? Nebo snad koktám jak ty?“

Následovalo několik úderů od menšího z goril.

„Šéfovi je dycky rozumět!“ podělil se s Panzanellem o moudrost ten vyšší.

„Ne, pane Bruschetti. Žádná zlá krev mezi námi není.“

„Hmm...,“ potáhl Don z doutníku, „ale ten stařík u vchodu říkal, že ji dnes viděl. Velká večerní, rozmazaná řasenka, chyběl jí střevíc.“

Pippu „Zlou krev“ Minestrone zasypal prach, jak se jí Don zastavil přímo nad obličejem. Pocítila nutkání kýchnout.

„To nepomůže! Ta díra je moc těsná, smiřte se s tím!“ protestoval marně ještěrec.

Mnoho pochopení se mu nedostalo. Zbytek skupiny na něj zíral jako na ještě kvokající kuře, které bude co nevidět na rožni. Paladin byl neoblomný.

„Mlč a drbej. Tady Malower tě pak polije tím slizem. Jednoduše se protáhneš dovnitř, zjistíš, proč jsou ty dveře zablokované a otevřeš je. Nic složitého.“

„Ale my vůbec nevíme, co tam je! Budu úplně bezbranný!“ loupal ze sebe chudák Ser'zael III. pomalu šupinku po šupince.

„Kdyby něco, prostrčíme ti rapír. Zbytek věcí samozřejmě pohlídáme,“ ujistil ho zloděj družiny. „A škrábej se rychlejc!“

Necelou vteřinu bylo ticho. Jakmile sudí vypustil vejce z dlaně, strhnul se nepopsatelný řev. Davy po obou stranách suťového pole ječely hůř než duše v kruzích utrpení. Nad hlavy se zvedly povzbudivé slogany, tu a tam zaplála vyšívaná šála s barvami výherců minulých ročníků. Početná skupinka závodících lidí, trpaslíků, hobitů, elfů, trollů, skřetů i goblinů zakutá do těžkých krůnýřů se vyřítila po srázu dolů. Stačilo pár kroků a už se někteří z nich za hlasitého rachotu a zvonění řítili dolů samospádem. Vejce před padajícími těly hbitě uskakovalo a pelášilo co mu nožky stačily dolů k moři. V Brickforthu začínalo jaro.

"Slečno, to musíte do maturity trochu víc zabrat, jestli si myslíte, že vám na vejšce každej bude zobat z ruky jen proto, že jste na gymplu měla z chemie jedničky, tak to se hodně pletete."

"Ale pane učiteli, já jsem myslela, že když půjdu od vás, tak že by si toho tam třeba někdo mohl všimnout, že jsem se jako snažila, víte co..."

"Slečno Štíhalová, to je moc pěkný... Já to vidim, jak se tu... snažíte... Ale už jste přeci jenom, jak to říct. Trochu mimo moji věkovou kategorii?"

"No dovolte?!"

"V kvintě ještě snad. Stáří je subjektivní vjem."

"Kreténe!"

„Stát! Slyšíte vy tam? Stát!“

„Slyším, soudruhu důstojníku! Jedině stát, jedině stát!“

„Stůjte přece, človeče! Co to tady provádíte?“

„Rozorávám mez, soudruhu důstojníku!“

„Nedělejte si ze mě legraci! To přece vidím. Spíš mi koukejte hodně rychle povědět, proč to děláte?“

„Soudruhu důstojníku, vždyť k tomu teď nabádaj. Stát si to žádá! Tak rozorávám.“

„Ale ty meze mají být přeci rozorány, aby k sobě připadly lány pole a šlo je kolektivně lépe obdělávat.“

„No vidíte a tuhle je bratrancovo. Tak jsem si řekl, že mu trochu pomůžu a tuhleten lán mu připojím. Ať jde s dobou a nezaostá za tím kolektivem.“

Kapsle na lodi existuje jako samostatná jednotka. Má vlastní systémy, napájení, posádka k ní nemá přístup. Jakmile loď vzlítne, okamžitě jste v limbu. Kapsle se naplní gelem a teď už je to jen na náhodě. Buď se nic nestane, vy jste právě prosrali několik dní svýho života a po návratu dostanete stejnou almužnu, jako lodní skladník. Nebo se něco strašně posere a kapsle vás probudí. A v tu chvíli je jasný, že jste poslední živej člen posádky, kterej může zkusit zbytky lodi a posádky dostat na Zem. Většinou vám stačí přežít tři, čtyři probuzení, abyste byli zajištěný do konce života.

Jazyk měl v nálevu nafialovělou barvu a olizoval dno zavařovačky. Na plátýnku byla připíchnuta cedulička „Švegrušin blizák“. Mág vypadal pochybovačně.

„Inu, pěkný máte, zavařený, vidím. Ale to by mohl být jazyk kdekoho, že? To byla vaše tchyně?“

„To prosim ne, pane magistr. Ale Mravec, co mi ho prodal, tu svou předevčírem pochoval.“

„Drogista Mravec ze Škořepky, že? Víte, paní Scheinerová byla členkou našeho kruhu a své tělo nám proto věnovala pro... naše účely. A ujišťuji vás, že jazyk byl na svém místě. Ale zkuste ještě Svobodné zednáře. Ti vykoupí kde co,“ vyprovodil magistr Kroft podomního prodavače okultních předmětů z domu.

„Vy ste hodně cestoval, co?“

„To tak u doručovatelů bývá.“

„A držku máte koukám taky prořízlou.“

„To vám právě na cestách často zachrání krk.“

„Tady s tím opatrně. A nebude vám to chybět?“

„Já jsem tedy myslel, že se občas taky proletíme. No co?“

„Pardon, moc se vomlouvám, ale fakt ste mě teď pobavil. No, asi takle. Za pár let, když furt budete v kupě, tak třeba i jo. Tak jo, zejtra nástup.“

„Počkejte, neukážete mi to tu aspoň? Nebo nějaké zaškolení?“

„Víte, todle je skvělý na práci dračího udržbáře. Taji se prostě rychle zaškolíte sám, nebo holt máte pech.“

už je to dlouho, už je to pořád, furt to nekončí, jen to zas začne, není to dobrý, bude to lepší, už je to lepší, ale není to dobrý, to nemůžeš psát, o čem chceš mluvit, vždyť se máš dobře, to ani nevíš, jak se maj jiný špatně, všichni máme dobře, tak proč je nám tak špatně, ty obzvlášť, co to je za pózu, tak o tom nepiš, prostě to udělej, tak o tom nemluv, prostě to žij, hlavně už začni, nemůžeš jen tak žít, kde je ten smysl, když ho neviděj, to musíš stihnout, to musíš dokázat, to musíš

Míjeli jsme je za krnovským náměstím. Stáli v obětí, jeden o druhého opření a užívali si vzájemnou přítomnost. Jemu bylo zhruba čtrnáct. Byl v tom věku, kdy někteří kluci nečekaně přerostou rodiče, ale pořád mají dětské rysy. Taková nemotorná žirafa, mohl mít dobře metr osmdesát. Tmavé vlnité vlasy mu povlávaly, skoro o dvě hlavy menší a mladší slečna se mu tiskla na hruď. V jedné ruce třímal řidítka kolobežky. V druhé cigaretu a dým foukal nad sebe jako tovární komín. Ve chvíli, kdy jsme je míjeli, je zlatě orámovalo slunce. Patřil mu celý svět. „To je na obraz,“ poznamenala přítelkyně.

Tak krásný je ten mládenec. Ač mu štětinaté vousy divoce trčí do všech směrů. Ústa pod knírem se i ze sna usmívají. Od pohledu tulák ač přeci takové boty by si kdejaký trhan dovolit nemohl. Nemůže se v něm vyznat. Cvrnkne ho do nosu.

Pes se pokouší čapnout do tlamy její vlečku a odtáhnout ji pryč. Ani on už tu nechce zůstávat. Přes pobořenou zeď se v tu chvíli přehoupne první paprsek a pes naposledy táhle zavyje.

Tramp se na nádvoří s trhnutím probudí. Tře si zmrzlý nos a nechápavě sleduje prach, který se před ním pomalu snáší k zemi.

Toho rána vyšlo slunce na oblohu rychle a nemilosrdně. Nejprve se opřelo do kmenů, následně hledalo skuliny, kterými by hustý porost prozářilo. Poslední noční vzducholoď byla nad lesem nemilosrdně osluněna právě ve chvíli, kdy paprsky dopadly i na mýtinu. Ze dveří hostince vyšel Ludvík. Chvíli stál a kochal se. Potom setřásl prach z ramen svého obleku a usedl na lavici, kde už několik let očekával jistého trestance. Decentně si odkašlal, aby vydržel celý den nehnutě mlčet. Vzácný zvuk jako vždy vzbudil hostinského. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se dnešek měl odehrát jakkoliv jinak, než jak tomu bylo posledních patnáct let.

Paní vypadala běsně a rozháněla se po nás plnými nákupnímu taškami. Jelikož se jí ale nechtělo přelézat blatník, zůstávala v bezpečné vzdálenosti. Její ukrajinštině nikdo z nás nerozuměl, tón hlasu byl ale dostatečně výmluvný. Řidič autobusu, který kdysi jezdil i v Česku a který nám pomáhal auto vyprostit, zavrtěl hlavou a obrátil oči v sloup. „Ať si řve, baba, co svedeme?“ četl jsem mu v očích. Ohromný teréňák zůstával zapasovaný v průjezdu dvora a nešlo jej obejít ani zleva ani zprava. Martin smutně seděl za volantem, odkud neměl šanci vystoupit, a nejspíš zvažoval, jestli obětuje zrcátko, nebo radši roh domu.

Čupera pil. Vidět to jeho tatík, hnal by ho s klackem. Ten už ale pár let byl na pravdě Boží. Po barácích se vědělo, že to mají v rodině. Pantáta taky dřív končíval na hnoji, než se v něm něco pohlo. Celá vesnice čekala, až nějaká vyšší síla domluví i Jeníkovi. Jenomže chasník ve fráčku už tu jednou byl.

„Víte, pane Čupewo, pwo nás jsou tyhle smlouvy kwajně wizikové. Wodinným pfíslušníkům těch, co nás pfevezli, je tudíž nenabízíme. Je to neblahý pwecedens. Stejně je pwavděpodoné, že se u nás časem objevíte. A když pomyslím na pana otce... waději si počkáme.“

Srážka vozů převážejících ostatky z hromadné nehody s dodávkami vezoucí výzbroj a výstroj na vrcholně středověkou bitvu není teoreticky žádná legrace. Prakticky jde ovšem o událost k popukání.

Nejprv palcáty a kropáče prorážejí haubnu, tříští sklo a bubnují na víka provizorních rakví. V linii za nimi zahání řidiče pod sedačky šik halaparten, pík a kůs. Mezi ostny ježků, kteří vzniknou z aut po šturmu dřevcových zbraní, pak kličkují umrlci mířící na steč s meči, sekyrami a tesáky. Ve chvíli, kdy už se dole na vozovce vše zastaví, se jedna uťatá hlava ještě chvilku nad fraškou vznáší a blahosklonně se usmívá.

Jeden starší pán mě dnes poprosil, abych mu pomohl v mobilu nastavit upozornění. Když jsem se k němu naklonil, ucítil jsem kouř, motorový olej, benzín a hlínu. Přesně takhle voněl děda.

Zas mi je pět. Neděle dopoledne, na jedničce Saskia, v kuchyni voní z hrnců. Děda leží na divanu, sedím mu na nohou. Fascinují mě jeho obrovské mozolnaté dlaně, jeho bosá rozpraskaná chodidla. Lezu po nohou nahoru, prohmatávám mozoly, zkoumám říznutí. Pak dolů, loupu suchou kůži, dumám nad zlámanými nehty. Tam a zpátky. Babička mě pozoruje. „Dědo, on ti ty nohy úplně zvlachuje.“ „To já mu dovolil. Von mě masíruje.“

Když se hodinu nic nedělo a zvukaři pořád zmateně pobíhali, vylezli na stage dva opilí moderátoři, kteří se do teď moc nepředřeli. Publikum zkoušeli zabavit jmenováním sponzorů. Když jim došli, zkoušeli být vtipní. Nejprve zuráželi sebe, pak kapely. Publikum skřípalo zuby. Nakonec předváděli „to jediný správný pogo“ a když zvrhli mikrofon, vyhlásili dance battle. Kdo je trumfne, zaplatí mu do konce večera útratu. Přihlásil se plešatý tatík s bříškem. Beze slova přišel pod stage, pustil z mobilu Bee Gees, vystřihnul choreografii, před kterou by Travolta utekl, a zatímco oba speakři němě zírali, odešel si za bouřlivého potlesku ke stánku objednat.

„Už stačilo…“ Víc toho Horka nikdy neřekl. Stalo se to přímo ve třídě. Do důchodu mu chyběl jenom rok. Jeho dcera už nějakou dobu tušila, že je s ním něco špatně. Tahala ho tehdy k doktorům přes tělo i přes duši skoro dva roky. Většina parametrů ale byla na jeho věk v mezích. Občas dostal nějaký krátkodobý prášek, nebo dlouhodobé doporučení. Volal jí tehdy ředitel, kterému to přišli říct studenti. Padáka dostal o měsíc později, když bylo jasné, že se nic nezmění. Co taky s němým učitelem. Horka zemřel až o třiadvacet let později, když si užil dlouhý, tichý důchod.

„Takže vy tvrdíte, že jste žádný z těch ‚drabblů‘, jak říkáte, psát nechtěl.“

„Nechtěl, slavný soude!“

„Tak ale proč jste je u všech všudy psal?“

„Já to cítil jako jakousi povinnost, slavný soude. Jako profesní nutnost.“

„Ale vždyť vy se přeci neživíte literární činností. Podle záznamu jste knihovníkem.“

„No právě, slavný soude. Když člověk pořád čte tolik toho balastu, začne si říkat, že tohle by přece sám dokázal lépe.“

„Chlape nešťastná... Ale tahle vaše ostuda už bude na věky viset v celosvětové síti, víte o tom? Ještě na stáří vás budou za vaši mladickou nerozvážnost popotahovat. Tak se aspoň kajte!“