Moje články

Když takhle na rukou držel všechnu její váhu, zdála se mu o něco lehčí než před pár hodinami. O něco lehčí, než byla živá. Schovaný po mostem, schoulený k jejímu tělu čekal mlčky a bez pohybu několik hodin, než se přístav vylidní. Za soumraku přestal plakat a místo něj slzelo nebe. V počínají bouři zíral z mola do tmy, houpal ji do poryvů větru, přemítal. Nešlo jinak, byla by ho dozajista udala. Zbaví se jí, odprosí, hřích odčiní, odcestuje, zapomene. Potká jinou lásku. Když toho podzimního večera svrhl její tělo do vln, netušil, že už z Thursa nikdy odejít nedokáže.

$KH-75 otočil na další stránku katalogu, zatímco se na něj prodejní jednotka zubila zastaralým displayem.

„Já vám nevím. Sice je to teď v módě...“

„Věřte mi, máme výhradně pozitivní recenze! Vy jste z linky, nebo účelový?“

„Z linky.“

„Vidíte, já také! Stroje jako my už si ani neuvědomují, co jim bylo odepřeno normovanou výrobou! Každý přece potřebujeme nějakého mentora!“

„Ti otcové jsou chovaní organicky, nebo klecově?“

„Klecově, pane, za koho mě máte? Skutečný rodič potřebuje co nejvíce podnětů. Mrzáka z klece bych vám ani nenabízel. Organická kvalita!“

„Nu dobrá. Ale s matkou bych počkal. Kolega z práce má špatné zkušenosti.“

Jedenáct zobáků pokřivěných a umlčovaných, jedenáctero křídel trápených a zpřelámaných, jedenáctero pařátů mozolnatých a mrzačených, jedenáctero očí prázdných. Očí, které už viděly.

Jeden zobák drzý a ukrákaný, jedna křídla nemotorná a stěží opeřená, jedny pařáty tupé a nepevné, jedny nadšené oči. Oči, které teprv uvidí.

Dvanáctero havranů na bidle.

„Krrrabate!“

I povstane Mistr a odvážlivce nechá seskočit mu na rámě. Oči, které už nikdy neuvidí. Potom vaz zpřeláme mu v pěsti. Pták jako kámen k podlaze padá.

„Abyste viděli,“ káže Mistr k bidlu, „proč žádný z vás neměl by mě tím jménem nikdy už oslovit.“

Kmotříček jezdil častěji než dřív.

Nad vřesovištěm se nesl tlukot, klepot a skřípot. Tetřevi blýskali rudými pouškami, natřásali peřím a prsili se na přihlížející samičky. Mohutné vějířovité tatrče dávaly mladším kohoutům jasně najevo, kdo je tu lepší samec. Tu a tam některý agresivnější bojovník popoletěl, aby ukázal konkurentům opeřené pařáty.

Zrovna když k nejkrásnějšímu tetřevovi zamířila družina obdivovatelek, vzlétlo na okraji tokaniště několik poplašených slepic. Na vřesoviště se vřítila liška. Než se peří stačilo rozlétnout, obhlédla situaci, zkušeně zahryzla favorita a zmizela s ním v roští.

Po chvíli se na vyprázdněný plac začali tetřevi šourat zpátky. Tok začal znovu, tentokrát s novým elegánem ve středu.

Svědci mědvědovi obcházeli jablůňku. Tu a tam někdo z nich cosi zavrčel, nebo se zastavil a přidržel si u oka dráp, kterým ověřil rozměry. Když roje obešli aspoň třikrát, sezval si je otec mávnutím tlapy k sobě.

„Jak se vám zdají, bratři?“

„Levý je moc dlouhý, otče. Nikdo z nás ho do tlamy nevezme celý.“

„Juž ten horní je, otče, moc vyděšený. Strašně bzučí.“

„Myslíte tedy, bratři moji, že by mohl být vhodný ten na nízké větvi?“

„Je to tak, otče!“ zvolali všichni.

Otec Mašeňski tedy šel, pokroužil se a s hlasitým klapnutím schramstl naráz všechny včely ze spodní větve.

„Musíš se do tý šlupky pořádně ponořit. A při tom práce nohou. Hop hop hop, úkrok, krytí a bim ho!“

„Nojo, Bobe, ale co když uhne?“

„Neuhne, Bobku. Ty jsi teď šelma a on je kořist. A šelmy nikdy kořist nenechají uhnout.“

„Ale Bobe, vždyť já jsem jenom králík! A on mi zatím ani nic neudělal.“

„To je krása sportu, Bobku, že udělá predátora i z králíka. A predátor si musí svou kořist podrobit. Představ si, jak se k němu blížíš. Je sám, samotinkej a slabej. A tehdy mu dáš hák!“

„Já si myslim, že ten box moc baštíš, Bobe.“

„Tož, kvér na brebery máme, houby škodný neškodný víme, sichrpás umíme. Cajk. Tož teď - bodce na haksny.“

Štajgr vytáhl sandály, ze kterých trčely různě dlouhé bodce.

„Takže přední je krátkej, bo nástupovej a na přešlapy. Nebudete na něm stát, to se vám ohne a budete rovnat. Stabilní je boční a spodní. Radim vám vystoupat bočníma a ty spodní montovat až navrchu, jinak se o ně cestou zabijete.“

„Pane mistr a nebolí je to?“

„Luňák, jak tlustá je kůže gipoda?“

„Až metr třicet!“

„Vidiš, tohle má sotva dvacet. Tak nahoru, smradi, nahoru. Dneska vyplejete nohu ke koleni, zejtra se mrknem vejš!“

„A tehdy jsem, vážení, vypálil přímo na srdce! Zpětný ráz mi div nevyhodil rameno, to vy už neznáte, my si tenkrát tyhle banovijky montovali na koleni. A toho zmetka to ve skoku trefilo semhle!“

Stařičký docent se sklonil nad chcíplotinou, aby ukázal. Všichni jsme se s konejšivým úsměvem předklonili, abychom demonstrovali zájem.

„Mého asistenta div nezavalil, to byl metrákový kousek, ne jak tenhle laboratorní. Kde jsem ovšem udělal chybu, která mě stála toto?“ otočil se a rozepnul plášť, aby všem ukázal kruhovou jizvu vedle ramene.

Ticho.

„Srdce je u Octoursua arctonica orgánem párovým! Asistenta byla škoda, byl to milý hoch.“

Průzkumník právě odkopl kus nitry, když to ve vysílačce zapraskalo:

„...tr...áme..!“

Uchechtl se a zmáčkl tlačítko:

„Slyšel jsem kámen a šutr, pánové?“

Reakce žádná, byl zřejmě daleko. Až teď k němu dolehly otřesy rafinérky. Už se chtěl vrátit klukům pomoct, když jeho zkušené oko ve tmě zachytilo žlutý odlesk. Zlato by byla škoda tu nechat.

Při dopadu na dno jámy podrážky hornických bagančat zakřupaly. Světlice osvítila kostry, na kterých dosud nezetlely jen helmy a vousy. Našel pár předchozích směn. Ve chvíli, kdy začal dumat, copak se jim asi přihodilo, se horninou v úrovni jeho hlavy prodrala zubatá glifidí morda.

Houpal mezi prsty výtiskem Kašpárkových Fosilií a dumal, jak je co nejvíc strhat. Posledních pár recenzí bylo až nechutně pozitivních, taky měly celkem málo zhlédnutí. Snažil se vybírat co nejkontroverznější díla, za poslední půlrok se mu ale bohužel knížka skoro vždycky strefila do noty. Číst dobré věci ho sice bavilo, ale internet chce vidět krev. Palcem knihu prolistoval od začátku do konce a zastavil se u poslední třetiny. Chápal, proč Kašpárek zvolil tak prapodivný závěr, na databázi knih z něj ale většina lidí radost neměla. Roztáhne to na desetiminutové video? Jak zapnul kameru, napadl ho název: Poslední část Fosilií je...

Stojím na Hrdinech a čekám na cokoliv, co mě doveze na Žižkáč. Tramvaje jezdí narvané a se mnou tu čeká nemalý dav. Objevila se čtyřka, na ostrůvku to zašumí. Přes okýnka vypadala překvapivě liduprázdně. Stařík vedle mě pokývá a „omylem“ mě odsune loktem. Dveře se otevřou a zevnitř se vyvalí řev motorové pily. Uprostřed vozu stojí dvě ženy. Jedné z nich na kabele visí asi pětiletý capart, v obličeji rudý, rve si řev až z paty. Obě ženy se snaží tvářit jakoby nic. Stařík se odhodlá a jako jediný nastupuje do vozu. Tramvaj zazvoní a odváží tragédii o zastávku dál.

Před domem ležely dva pytlíky. Jeden plný uřezaných boltců, druhý napěchovaný fialkovými květy. Zatímco kolem prvního pytle se rojila mračna much, ten druhý naopak dotěrné masařky odpuzoval. Majitelé obou pytlů právě dodělávali poblíž nich. Jeden posetý ranami dýky, druhý se dusil vlastními zuby. Oba bratři se zřejmě před chvíli do krve pohádali. Čaroděj tušil, že se vzájemně obviňovali z idiocie, byť to slovo pravděpodobně neznal ani jeden. Chvíli se drbal ve vousu a váhal, zda pro něco nenajde využití. Potom pytle překročil a vydal se na trh do Štramburku raději sám. Snad na něj pár těch vyhlášených oplatek ještě zbylo.

Mordekaizr98
A jejda! Něco je špatně! Zkuste to prosím znovu.
Mordekaiser98
A jejda! Něco je špatně! Zkuste to prosím znovu.
tosemaleborec
Píp píp? Nejste robot? Opište prosím text ozbrázku výše.
v45J12dp
A jejda! Něco je špatně! Zkuste to prosím znovu.

„Mamí, jak se menuje ta bráchova nová holka?“
„Samanta a nehulákej tady tak.“

MilujuSamantu
A jejda! Něco je špatně! Zkuste to prosím znovu.
Chcete zobrazit nápovědu?
ani to nezkoušej ty blbko malá huš

„Mamí, brácha mně zas nadává!“
„Anetko nech toho, Tomáš je na florbale. A pojď už sem za náma dolů.“
„Když von mně nadává, i když tady není!“

Nepropadat panice, pořád je ještě trochu světla. Pořádný záběr blízko lodi. „… jenom tři malé citrónky…“ Třaslavý zpěv se nese nad korytem, z vrbiček vylétá pták, musí hledat jiné nocoviště. RNDr. Jonáš Podlipský cítí sedřený bok a škube mu v rameni. Na té mapce to přece byly jen tři kilometry. Ale je tu další meandr a Jonáš musí v pološeru tipovat, na které straně zákruty je lepší poměr proud/větve. Pracně udržovaný obraz mapky se z mysli opět vytrácí. A utopený iPhone sbírá další a další nepřijaté hovory. Ve stanici pár kilometrů dál sedí Kuba s manželkou v posledním vlaku směr Praha.

Pod okované boty zahučel další z plastových kelímků a předražené pivo se rozstříklo všude kolem. Barevné glády ho sešmelcovaly na pár proužků plastu, napěněnou břečku zašlapaly do bahna. Zatímco se Voráč pokoušel vymotat z poga, zvukař zkusil basačce trošku pomoct a do davu narazilo hromové burácení. Nějaké holce se zvedl kufr a Voráč ji cestou popadl pod ramenem, aby nezeblila kotel. Celej večer skákal jako blázen, ale nudil se. Zpěvačka pištěla, neumětelství kytar doháněl zvukař hlasitostí. Celej koncert stál za hovno. Zalovil ve vestě a vytáhl aršík potištěný Disneyho Sněhurkou. Papírek do pusy, odložit zblitou holku a zpátky do kotle.

„Tak co kdybych vám jednu natáh, co?“ houkl na Hanýška zničehonic Luňáčků fracek.
„Počkej, ty hajzle, tohle řeknu vašim!“ vztyčil se starosta ze židle, ale to už sígr pelášil ke kostelu.
„Se zbláznil?“ otočil se starosta nechápavě na manželku, ale ta s nezájmem scrollovala zprávami. Vůbec ho tu dnes šeci jen srali. Pak má respektovat voliče. Huňařova rodina se na něj z protějšího stánku tlemila celé dopoledne.
Nalitý procházející Ducháček zašermoval jeho směrem pěstí: „Ty si koleduješ, Ládiku!“ Zkurvenej sousedskej trh. Hanýšek obešel svůj stánek a už po desáté ten den zkoumavě četl nápis, který ráno vytvořil: SAZENICE NA PĚST

Stáhli ho z kozlíku a preventivně mu rozbili hubu, aby si nemyslel, že je moc zajímá. Pak se ho začali ptát. Odkud jede? Proč spěchá? Kde naložil? Kde bude vykládat? Kdo ho zaplatil? A tak dál... Ze začátku tušil omyl a snažil se být nápomocný – odpovídal stručně, jednoznačně, bez zaváhání. To je nasralo ještě víc a hubu mu rozbili znovu, aby si nemyslel. Teprve po hodině se dostali k podstatě a vysypali před ním z látek v sudech několik valounků. Valil oči, už chápal proč, ale vlastně nechápal nic. Donekonečna se ho ptali, čí je to zlato. Ale kočí nevěděl.

„Chcípni, zrůdo!“ prskaly i malé děti, které stěží dokázaly vyslovit „r“. Úlomky tašek a kusy cihel bubnovaly o Johanina záda, ale ona šla netečně dál. Rty semknuté, oči upřené k bráně, modřiny a šrámy na ramenou a na temeni nebyly důležité. Lokty a dlaněmi se snažila odrážet ty kusy trosek, které mířily na vypouklé břicho. Cítila, jak se maličká Markétka v břiše činí, jako by se sama pokoušela letící kusy zdiva odkopnout. Dav u brány řídl, příroda děsila každého. Snad jí ukradené jídlo dodá dost síly k běhu. Jestli naráz nedoběhne alespoň k Havlbrodu, bylo poslední pro ně pro obě.

Chcíplá kočka už ale smetla několik chomáčů hnědé pěny a o několik vlnek později se její zadní nohy zaklesly mezi kameny u břehu. Vypouklé břicho se zvlnilo, jak zdechlinou poškubával proud a jak se nashromážděné plyny uvnitř těla na hladině přelévaly. Poslední týden bylo na duben nečekané vedro a vnitřnosti hrozily každou chvíli vyhřeznout. Nad trčícím uchem přistála moucha, oťapkala a ososala krvavou lysinu na lebce a pak si to přes prázdné bělmo zamířila k tlamě. Vlhká zahnívající srst u vousů byla ideální. Snad ji moc rychle nevysuší slunce, snad ji proud nepřevrátí. Moucha si zamnula nožky a vysunula kladélko.

Ranní rosa zastudila. Kolík tvrdohlavě vyčuhoval ze země a kolem něj se povalovaly vyražené drny. Toporo od přeražené palice stálo opřené o vychlemtané sudy, zatímco hlavu od včerejška zkoumaly ryby v náhonu. Na hrázi ležel jeden z Kšandičkových a objímal nakřáplý džbán. Jelikož stan nebylo jak uchytit, Tom s Ibiškou se do plachty zabalili jako do peřiny a u nohou jim na hromadě stočených lan chrápal Kostka Troubil. Klapot mlýnského kola konečně dolehl i do stohu a vzbudil vladyku Benála. Benál vyklepal z klobouku myš, v kapse vesty našel koláč a zakousl se. Přípravy probíhaly znamenitě. Zítřejší narozeniny budou pověstné.

Mareš listoval složkami a pokoušel se zachytit slibné jméno. Zvonecká, Juráček, Levičík... Levičíkův svazek vytáhl a prolistoval. Bakalář umění. Redaktor kulturní rubriky. Stáž Krakov. Znechuceně list otočil. Brigáda v likvidačce odpadu. Rok v kartonážce. Tak k práci přece jen přičichl. Levičíkův portrét 3,5×4,5 se šklebil. Páčo půjde dolů, kruh v nose taky. Už chtěl razítkovat, když ze složky vypadly zájmy: podcasty. A kurva. Rychle googlil. „Tady Tomáš Levičík a vítám vás u Tolerance, dnešním hostem je aktivista Martin Urza...“ Složka šla do koše. Všude samej levičák, ale žádnej komunista. Mareš urovnal rudou hvězdu a zamířil k další zásuvce.

Mezi prkny se protlačí smrad zatuchliny a pižma. Uvnitř je rázem nedýchatelně. Srdce buší do žeber na poplach, ale puch mi brání pořádně se nadechnout. Pomalu se dusím. Cosi jako drobné zobáčky klape venku o dřevo. K. vedle mě se kolíbá, vždycky měla menší plíce. Skulinou u vchodu pomalu projede drápek a odspodu drkne do západky. Hřad se načepýří. Západka odskočí, pant vrzne.

Vteřina dlouhá jako čas na vysezení.

Jakmile se objeví čumák a dva bílé zuby, K. zaječí. Tchoř je hned u ní. Peří se rozletí.

Konečně nádech. Teď už jen krev a trus.

Ještě zítra vydržím.

S. nedodýchává.