Moje články

Mattéo, Judith a Raph. Tři lidi, kteří pro něj byli důležití. Henryho nepočítal, to byl robot. Byl na sebe docela pyšný, že měl konečně kamarády normální lidi. No, ne normální, ale prostě lidi. A nedej bože, aby se dozvěděli, že je má za kamarády. Byl by jim pro smích.
„Kde je Judith?” ptali se.
Nedokázal odpovědět.
Zbyli mu jen dva. Mattéo a Raph. Věděl, že Mattéo se bez Judith neudrží. Ale doufal.
„Kam jdeš?” ptal se Raph.
Visiteur se jen smutně díval.
Mattéo zmizel. Zbyl jen Raph. A tak ho nechal být.
„Mně se nezbavíš,” řekl Henry.
Visiteur se usmál.

Vlastnim taneční sál pro prsty
Je to skříň na struny.
Říká se jí klavír.
Občas si na ni zatančím,
moje ruce jsou pak svobodný.
A uvolněný.
Nejsem ale nejlepší tanečník,
nepamatuju si kroky
Musim mít tahák.
Kamarádka Jessica je skvělá tanečnice,
vlastní přenosnej prstovej parket.
Říká tomu kytara.
Pod prsty se jí rodí hudba,
která poletuje vzduchem.
A ona ani nepotřebuje tahák.
Moje ruce jsou svázaný,
když maj před někym tančit.
Stydí se.
Jessicy ruce se taky stydí,
ale jsou víc statečný
a tak tančí dál.
Když s Jessie mluvíme,
ruce mluvěj taky, nestydí se.
To je pak hezký divadlo.

Londýn. 1.června 2014. Večer.
Na parkovišti si nás vyzvedla jedna moc milá černoška. Jezdila starou škodovkou. Dům měla plnej fotek. Po večeři nám dala nanuk. Měla dva hezký syny. Mojí spolužačce se hrozně líbili. Bylo nám blbý říkat slovo 'černoch', aby nás náhodou neslyšeli. Tak jsme jim říkali 'motýlci'. U motýlků to bylo moc fajn.
Wales. 2.června. Večer.
Vyzvedl si nás starší pár. Pán byl třikrát větší než paní. Živil se vyráběním dekorací. Paní skvěle vařila. Pán vyprávěl nějaký zajímavý historky. Po celodenních vejletech jsme byli vždycky unavení a tak nás to uspávalo. Takový pohádky na dobrou noc.

Tohle byl opravdu PERNÝ DEN!
John Lennon (29), se vyhnul všem tlačenicím na silnici, aby se co nejrychleji dostal do domu Paula McCartneyho (27), který údajně nepřišel do studia!
John se ale jen tak zazdít nenechá. MÁME DŮKAZ! Vlevo na fotce můžete vidět Johna lézt přes plot do zahrady Paula McCartneyho.
Paul McCartney je na tlačenice fanoušků před svým domem zvyklý, tohle ale od svého nejlepšího přítele nečekal! „Užíval jsem si poklidného výročí se svojí manželkou,” svěřil se nám exkluzivně Paul. „Myslel jsem, že to John pochopí,” dodal.
Je to konec velkého přátelství? Budou tlačenice fanynek plakat nad rozpadem kapely?

Nelíbí se mi slovo umělec.
Je to jako značka.
Umělej člověk. Umělec.
Radši bych jim říkala jinak,
třeba pastelky.
Každej je jinej.
Jedna tahle pastelka se jmenuje Honza.
Je zrzavá, vysoká a má brejle.
A oblíká se jako něčí strejda.
Honza si myslí, že je úžasnej.
Všude chodí s deskama a tužkama.
To mi přijde úžasný.
Honza vás vezme tančit,
i když nehraje hudba.
A jste na chodbě plné lidí.
Musim mu kupovat pivo, protože není plnoletej.
Je opilej hned po jednom.
Protože je opilej životem.
Honza má svůj svět,
jeho mysl ještě není uvězněná.
Doufám, že to tak zůstane.

Co je to bejt dospělej?
Nasadit si masku na svůj dětskej obličej,
která říká: „Jsem dost starej na život.”
Ale vlastně nejsi a nebudeš.
Je to další dětská hra,
ze který se už ale nevymotáš.
Kterou musíš dohrát do konce.
Jsou to velký gesta na důkaz lásky,
místo papírku kolujícího po třídě s nápisem: „Moc se mi líbíš.”
Ten papírek fungoval líp.
Je to uvědomění, že deprese mají i ostatní,
a že ty s tim nemůžeš nic dělat.
A to bolí nejvíc.
Nakonec je to ale jenom v tom,
že si můžeš objednat pivo.
Ale musíš si ho sám zaplatit.

Byla sobota brzo ráno a Dean byl vzhůru. Koukl na Seamuse, spícího ve vedlejší posteli. Měl pusu dokořán, objímal polštář a tekla mu slina. Dean popadl svůj skicák a začal kreslit.
Seamus se probudil.
„Co tam máš, D?” zívl.
„Jen pár skic,” pokrčil rameny Dean.
„Ukaž!” Seamus vytrhl Deanův skicák dřív, než Dean mohl protestovat. „To sem já! ale počkej, nemají se modelové náhodou platit?”
Dean se na něj podíval. Seamus se křenil od ucha k uchu. Dean mu sebral skicák a políbil ho na tvář.
„No proto,” zasmál se Seamus.
To mě to vyšlo docela levně, pomyslel si Dean.

Proč se džinovi říká džin?
Možná proto, že pil gin.
Možná ho vypil tolik,
že začal věřit, že je džin.
Nebo si přál další gin,
ale svět ho špatně pochopil
a tak se z něj stal džin.
Byl jako Kafka, který nechtěl
stát se slavným autorem
a chtěl své listy zlikvidovat
Však svět ho špatně pochopil
a myslel, že snad je chtěl zpublikovat.
A tak radši nebudu pít gin,
aby se ze mě nestal džin.
A své listy dám sama zlikvidovat,
aby mi je kamarád nedal zpublikovat,
protože mě nepochopil.
Stejně jako já nechápu,
proč se džinovi říká vlastně džin.

Jako děcko si sníš povolání
Nevíš nic o tom,
jak to na světě chodí
a proto je to tak snadný
Já chtěla bejt hipík,
protože jsem vlastně ani nevěděla, co to je
Květinovej člověk znělo hezky
Nedávno mi kámoška řekla, že její máma si myslí,
že vypadám jako hipík
Ne každýmu se splní dětský sny
Ale já nejsem žádná květinka,
Jsem hlína, co čeká, až se uhněte do běžnýho člověka
podle systémovejch měřítek
Jako dospělej si taky sníš povolání,
ale už seš realista
hipíci nic nevydělaj
Teď ani vlastně nevim,
co chci bejt,
protože vlastně už vim, co je co.

V noci pršelo. Byl to zcela normální déšť, který ráno po sobě zanechal mokrou trávu a čistý vzduch. Začínala si už myslet, že se jí to všechno zdálo. Kde jinde by přeci po sobě déšť zanechal druhý den moře než ve snu?
V tom snu netoužila po ničem jiném než se vrátit domů. Teď ale doufala, že by se tam někdy mohla vrátit zpátky. Chtěla by zase z okna lovit kraby a chodit podél mořských kolejí.
Ale to všechno byl jen sen. Už tomu začala věřit. Pak ale otevřela okno, aby se nadýchala dešťového vzduchu. Na parapetu našla maličkého kraba.

Ráda se lidem dívám do očí
Je to ten nejbližší kontakt,
kterej vám můžou dát
A to je krásný
Oči jsou svlečená duše
Větší nahoty snad není
A i když je to pusa, která mluví
Jsou to oči, co říkaj pravdu
Moje oči jsou tmavě hnědý
Takhle tmavý je snad jen hovno
Snažim se v duši a barvě mejch očí nevidět spojitost
Ale moc mi to nejde
I tak je mám ale ráda
A nevadí, že jsou možná moc vykulený
Nebo prostě jen hnědý a nic víc
Díky nim se totiž můžu dívat do očí ostatním
A to je krásný

„Do řady!” zakřičel Frank.
Potěšeně pozoroval, jak se vojáci srovnali, každý se svou vlastní puškou, do řad plných vojenské zeleně. Tahle jednota mu vyhovovala. Ne, že by mu vadila individualita, to v žádném případě. Individualita byla v pořádku do chvíle, kdy jí všichni prováděli společně.
Najednou Frankovi cosi zablesklo do očí. Cosi, co vůbec neladilo se zelenými lajnami.
„Lak na nehty, Klingere?” zeptal se pobouřeně.
„Flame d'Amour, pane,” odpověděl Klinger.
„A náušnice?” podivil se nad blýskajícím se šperkem.
„Ladí s mým prstenem, pane,” vysvětlil Klinger. „Jsem souhra symfonie, pane.”
A to už si začínal myslet, že Klinger je už normální...

Sklep Erica Formana. Kruh.
„Spals s Laurie, Kelso!” pronesl Eric. „Se sestrama kámošů se nespí. To je proti Bohu!”
„Byli jsme v dodávce, Bůh nemůže vidět skrz střechu.”
„Kelsův stroj času funguje?” vyděsil se Hyde. „Tohle už tu bylo.”
„Nikdy není pozdě nárokovat si křivdu,” prohlásil Eric.
„Bůh je mrtvej, vole. Psali to v Timu,” řekl Hyde.
„Ne, vole,” řekl Leo. „Seděl sem vedle Boha v autobusu. Dal mi preclík.”
Eric vybuchl smíchy. „Co sme řešili?”
„Večeře!” přerušila je Kitty z kuchyně.
„Teď se musím chovat normálně,” vzdychl Eric. „Ale jídlo,” usmál se.
A tak Eric musel z kola ven.

Každé ráno mu vyvstala na mysli myšlenka: Oděl se do oceli.
Oděl se do oceli, abys mohl schytat rány světa bez úhony, protože slabost a soucit jsou už pasé.
Nasaď masku. Tvář, která působí, že všemu rozumí, aby tě nikdo nenachytal při čiré nevědomosti.
Oděl se do oceli, abys schoval všechny nedokonalosti svého těla, neb to se v dnešní společnosti nesluší.
Stane se z tebe slitina nikoliv chemických prvků, ale slitina procentního člověka a devadesáti devíti procentní přetvářky.
A když se tě někdo zeptá, jak se máš, odpověz dobře, neb jinou odpověď nečeká a doufej, že se nebude dál vyptávat.

Vánoční ples se neodvratně blížil a Harry i Ron pořád nikoho neměli.
„Proč je to tak těžký?” stěžoval si Ron.
„Nevim, ale už chápu, proč existují anonymní seznamky.”
„Cožeto?”
„No, mudlové, mají anonymní seznamky. Napíšou třeba do novin nebo tak. A někdo jim na to odepíše a seznámí se,” vysvětloval Harry.
„Proč bych se s někým měl seznamovat anonymně? Jak by pak měla vědět, že jde se mnou?”
„Seš si jistej, že chceš, aby to věděla?” zeptal se Harry.
Ron se na něj nechápavě podíval a Harry jen ukázal na Ronův slavnostní oblek, který visel na skříni.
„Zatraceně,” vzdychl Ron.

Seděli ve studiu a psali do noci. Kolem nich se válely papíry textů. Paul už ale usínal.
„Nenecháme to už být?” zeptal se.
„Ne. Chce to ještě jednu. Mám to v mysli.”
Paul unaveně vzdychl a lehl si do papírů. John si dál psal a zkoušel různé melodie na kytaru. Ani ho k tomu vymýšlení nepotřeboval.
„Popsali jsme hotový les,” zamumlal Paul. „Tak vyber něco z toho. Jde jen o náhodu, která bude další hit. Tohle je les náhod. Podpálit jeho dřevo a ohřejí se až v Norsku.”
„Norsko? Dřevo?” podivil se John a napsal si na papír Norwegian Wood.

Dveře se s těžkostí otevřely a on se dopotácel dovnitř. Byl zase celý zmlácený.
„Těžký den?” zamumlal Henry. Ani se neotočil.
Visiteur jen něco zabrblal a svalil se na zem a zachumlal do deky. „Nejsme už na tohle starý?”
„Roboti nestárnou, člověče!" řekl posměšně. „Kolik že ti to je?”
Visiteur se podíval na hodinky. „Za pět minut třicet,” řekl. „Dlouho mě asi trpět nebudeš,” zašeptal vyčerpaně.
Henry se zarazil. Přemýšlel o tom, co řekl a nelíbilo se mu to. Otočil se, Visiteur už spal. Koukl se na hodinky. Pět minut uběhlo.
„Všechno nejlepší,” řekl a dal Visiteurovi pod hlavu polštář.

Život bubeníka není pohádka. Všichni se vám smějí a ještě vás označí za toho, co nic nenapsal. Ale Ringo písničku napsal.
,,A co vy, Ringo, taky jste něco napsal?" zeptal se reportér.
,,Don't pass me by, don't make me cry, don't make me blue," začal Paul posměšně zpívat.
Mějte potom vysoké sebevědomí. Když ho ani výškou nemůžete dohnat.
,,Tak já ti s tím pomůžu, chceš?" zeptal se George.
To bylo milé. Aspoň nějaká podpora.
,,Vážně, Ringo? Chobotnice?" divil se John.
,,Co je špatného na chobotnici? George měl prasátka, Paul zase psa a ty mrože!"
,,To je fér," pokrčil rameny John.

,,Vážně se tak jmenuješ?" divil se pořád Raph.
,,Jo. Vždyť to není tajemství Vesmíru."
,,To je jméno na hovno," konstatoval Raph.
,,A co má být Raph? Zní to jakoby si někdo odplivl!"
,,Zkratka pro Raphael. Ne, vážně. Je to kvůli tomu, že máš třeba, co já vím, třináct životů?"
,,Třináctý život není. Jsem snad kočka?"
,,Ty jich mají devět. Myslel jsem, že lišky jich mají víc."
,,Mám jeden jako každý člověk."
,,Posledně, když jsem ti to počítal, vyšlo mi víc."
,,To jenom trochu podvádím smrt no."
,,Říkal jsi, že to je zakázané."
,,Řekněme, že to spíše není doporučené," řekl Liška.

*V Bradavicích, v Quirrellově pokoji*
Quirrel: Řekni mi, popravdě, je být součástí mé hlavy tak strašné?
Voldemort: (vzdychne) Ne, Quirrelle.
Quirrel: (vesele) Tak to se mi ulevilo. Vidíš, jak pravda může být někdy krásná.
Voldemort: (smutně) Jen není moc praktická.
*Voldemort obejme Quirrella zezadu*
Vodemort: (zpívá)
Když jsem byl malý,
neměl jsem nikoho.
Všichni se mě báli,
zabil jsem je do jednoho.
Ale teď jsem šťastný jako myš,
když jsem k tobě blíž.
Quirrell: (zpívá)
Jsem zkrátka skvělá dvojka,
jak Krakonoš a sojka.
Jsme jako noc a den,
však máme stejný sen.
Voldemort: (mumlá) Není praktická, protože tě nemůžu obejmout, víš, Quirrelle?
Quirrell: Neboj, už brzy se dočkáš. Musím ti říct, že jsem se ze začátku bál, že na mě pak ušiješ nějaký podraz. Ale teď už se nebojím. Věřím, že bys mi řekl pravdu.
Voldemort: (nervózně) Jo, jasně. Přátelé si nelžou.
Quirrell: (zpívá)
A já vím, že nejsi lotr.
Jen ať chcípne Harry Potter.
A my pak budem spolu,
tančit zas a znovu.
Voldemort: (zpívá)
A budem světu vládnout,
stačí hůlkou mávnout.
Ty a já a nikdo víc,
už nebudeme jako rub a líc.
Oba: (zpívají)
Ty přítele ve mě máš,
tak si toho važ.
Jen ty a já!

,,Je to přece ženiální!" rozzářil se Visiteur nad svými nápady.
Ostatní si jen pohrdavě odfrkli.
,,Okay, tak vymyslete něco sami!"
,,Mohli bychom," začala Judith.
,,Ne!"
,,A co třeba," pokusil se Mattéo.
,,Neee!"
,,Nebo," zkusil to Raph.
,,Ne!"
Než stihli protestovat, zaslechli klíče v zámku.
,,A sakra!" zaklel Raph. ,,To je Stella. Slíbil jsem, že uklidíme," podíval se kolem. Nepořádek. ,,Ta nás zabije. Vemte nohy na ramena!"
Stella vešla do obýváku. Všude byl nepořádek. Nikdo tam nebyl. Tedy až na Henriho, který seděl na gauči s nohami na ramenou.
,,Jak mám vědět, že lidi tohle myslí obrazně? Copak vy tohle neumíte?"

,,Teď z jiného soudku, muž s třemi zadky."
,,To už jsme dělali!"
,,Dejte tam něco jiného! Šoupněte tam třeba pořad pro zahrádkáře!"
,,Jaro je v plném proudu a tak se podívejme, co si letos vypěstujeme. Ano, vidíte? Zde je první letošní úroda zahrádkářů. Již nám raší ze země. Tady můžete vidět i slaměný klobouček. A tady dokonce celou hlavu. Zeptáme se vykukujícího zahrádkáře. Pane, jak vidíte letošní sklizeň?"
,,Plodně."
,,Tak to je velmi potěšující zpráva pro všechny. Už si pěstujete svého zahrádkáře? Třeba se vám podaří George Harrison. Měli byste brouka a zahrádkáře v jednom. Teď už přepínám do studia."

Vracel se domů. Rozhodl se jít přes les. Ale sešel z cesty.Les byl pořád více hlubší. Už se zcela setmělo, když dorazil k malé lesní chatce. Jelikož už bylo pozdě, rozhodl se tam strávit noc a cestu zpět hledat ráno.
Zaklepal.
Otevřel dveře.
Nikdo tam nebyl.
Zavřel dveře a rozhlédl se po malé místnosti. Světla nefungovala. Na stěnách viselo mnoho obrazů. Všechny byly tváře dívající se na něj. Bylo to nepříjemné.
Usnul.
Ráno vstal a rozhlédl se. Na stěnách nebyly obrazy, jen mnoho oken. V tu chvíli mu došlo, že naděje, že noci nejsou strašidelné, umírá ráno. Protože jsou.

Slyšel jsem, že lidé si občas říkají, jaké by to bylo žít v muzikálu. Moc si to nemalujte. Já v jednom žiji a čajíček to tedy není. Obzvlášť, když jste nikdy neradi zpívali.
Ne, opravdu. Přijde vám normální, když kolem vás zpívají serenády? Ta bloncka byla na zpěv obzvlášť ujetá. I když, u ní to bylo celkem kouzelné.
Samozřejmě ona byla kouzelná. Doslova!
,,Ty bláho, její vlasy září!" byla moje reakce.
Nakonec jsem ale získal i ten zámek. I když na tom mi už nezáleželo. Na ten kouzelný zpěv Rapunzel jsem si už zvykl. Teď už se i rád přidám.

Artuš chodil po Gwenině kuchyni. Síbil Gwen, že udělá večeři, protože se choval jako blbec. Zkoumal syrové kuře, ale nemohl přijít na to, co s tím.
Naštěstí zrovna přišel Merlin.
,,Co to děláš?" začal se smát, když viděl kuře.
,,Slíbil jsem Gwen, že udělám večeři."
,,Ty?!" rozesmál se ještě víc.
,,Ano, Merline," obrátil oči v sloup. ,,Nevíš, jak se to dělá?" zeptal se poraženě.
Merlin mu zdlouhavě vysvětloval, jak se vaří. Artuš už ani nedával pozor.
,,To je moc složité," řekl.
,,Co si sám neuvaříš, to nemáš."
,,Aha. Tím sám myslíš sebe, Merline?"
,,Cože?"
,,Běž mi něco sehnat do hradu."

Už zase přišel ten čas. Ten, na který se těší možná jen ty nejisté z perných nocí.
Máš hlad, tak si jdeš dát večeři. Ne, nebudeš se přejídat. Jeden chleba ti stačí. Po večeři by sis ještě něco dala. Že by čas dezertu? Jedny bebéčka tě nezabijí. Ale to není ono. Něco tu krásně voní. Bingo! Čokoláda! Už jsi jí dlouho neměla, kousek si dát můžeš. Nebo rovnou celou čokoládu. A teď by to chtěla něco slaného. Hele, balíček chipsů. Kašli na to, tak se jeden večer vyprasíš no!
Ty krámy by mohly být spíše z těch krámů, co sníš.

,,Harry," zasmál se Zlatoslav zlatým smíchem. ,,Ani nevíš, jak je mi líto, že jsi po škole. Samozřejmě, světlá stránka je, že jsi tu se mnou. Aspoň nějaká zábava, ne?"
Harry se jen zdvořile usmál.
,,Povím ti historku. Víš, tu noc, co tvoji rodiče zemřeli, strašná noc, opravdu. Není nikdo, koho by to nemrzelo víc. Tehdy jsem byl čirou náhodou na stopě Ty-Víš-Koho. Měl jsem v plánu ho porazit, ale když jsem přišel bylo už pozdě. Tobě se to povedlo dřív," zasmál se.
Když Harry odcházel, bylo mu jasné, že on sám je na stopě tomu, že Zlatoslav je veliký idiot.

,,Tolik let jsem čekal, Pottere! Konečně mám tělo! Ovládnu svět!" vykřikl Voldemort.
,,A co ty legíny?" neodpustil si Harry. ,,To na ovládnutí světa není moc šik."
,,Cože?!" obořil se. ,,Jsou ideální. Jen vezmu svou malou nožku," řekl a začal tančit?
,,Copak nevíte, že na tohle jsou nejvhodnější tepláky?" podotkl Harry.
,,Tepláky?" vyhrkli Voldemort s Quirrellem naráz.
,,V teplácích kráčíte hrdě dál. V nich každý může zářit, být módní ideál."
,,Kdepak, Pottere! V nich je všechno moc volné. Na tanec jsou nejlepší legíny," řekl Voldemort.
,,Tepláková souprava. Jen si to dáš doprava no."
,,Tak se zvedni! Jdeme znovu tančit!" přikázal Voldemort

Prohrábl si vlasy a podíval se na hodinky. Výjimečně dorazil včas. Možná jsem tu moc brzo, pomyslel si.
Vrátil se zpět do TARDIS. Podíval se do zrcadla a ulízl si vlasy. Upravil motýlek a zastrčil košili.
Podíval se na psychopapír. Stálo to tam přesně černé na bílém. Datum, čas a místo. Všechno splnil a dokonce i najednou.
Nebyl zvyklý na ní čekat. Většinou čekala na něj. Sama mu říkala slaďouši, tak to čekání nemohlo být tak trpké. Tahle obrácená verze se mu ale nelíbila. Už pomalu ztrácel naději, když se dveře TARDIS otevřely.
,,Hello, sweetie!"
Přeci jen to bylo sladké.

Otevřel oči. U postele stál naštvaný Artuš.
Kdy se hezký sen změnil v noční můru?
,,Spí se ti dobře?" zeptal se přísně Artuš.
Merlin přikývl.
,,Merline, měl si být vzhůru už před hodinou! Byl jsi večer zase v hospodě?"
,,Ehm," Ne, jen jsem zabraňoval, aby tě zakleli ve spánku.
,,Tak dělej!"
,,No jo," zabručel Merlin.
,,Jsi idiot, Merline."
,,Nemáš ani páru, co všechno umím."
,,Tak se ukaž! Vyhrožuješ mi s tím od první chvíle, co jsem tě potkal," zasmál se Artuš.
Merlin vstal a pokusil se Artuše praštit. Artuš jeho ruku ale zastavil a ani nemrkl.
,,Ani se neznaž, idiote."

Přeběhnout po stěně, odrazit se, chytit se a zhoupnout. Přeskákat mezi několika sloupy. Přistát. Jo, to sakra půjde, pomyslel si. Tenhle perský parkour byla pro něj hračička.
Vyběhl, odrazil se, chytil a zhoupl. Skočil na sloup, na druhý, na tře- špatný směr. Do prdele! pomyslel si při svém pádu.
Ještě že uměl vracet čas.
Tak znova.
Vyšlo to.
Na konci se stejně musel vrátit na začátek. A těch čtyři tisíce minut si pamatoval sám. Možná proto se lidi nikdy nepoučili a s pískem si hráli pořád.
Na tyhle hovadiny jsem už fakt starej, pomyslel si, když se ty písky vrátili.

Raph zrovna snídal cereálie jako obvykle. Když tu dorazil nečekávaný host, kterého Raph stejně vždycky čekal.
,,Nejez ty cereálie!" vykřikl.
Raph se na něj otráveně podíval a na truc si dal další lžíci. ,,S tím jsi tu byl už včera. Opakuješ se."
,,Co? Včera? A co jsem říkal?"
,,Něco o tom, že si jednou do toho dám pivo a stane se ze mě alkoholik. A pak něco o Michaelovi Jacksonovi. Ale skoro jsem tě neposlouchal."
Visiteur se zatvářil ublíženě. ,,Tak to se muselo stát zítra."
,,Včera."
,,Jo, ale moje zítra je tvoje včera."
,,Aspoň že máme stejné dnes," řekl Raph.

,,Tak jak to probíhalo?" zeptal se Henri hned, jak se Visiteur objevil.
,,Dobře," řekl. ,,Asi."
,,Asi?" divil se Henri. ,,Vymluvil jsi Raphovi pozvat Stellu na rande?"
,,Jo, jo. Řekl jsem mu, že si vezme Stellu a budou spolu velmi šťastní."
,,Ale-"
,,To není všechno! Taky jsem mu vysvětlil, že až budou mít syna, tak ten bude moct za to, že v roce 2045 začne ve Francii totální anarchie!"
,,A? Totální anarchie nenastala, pokud vím."
,,To ne, jen já si domluvil rande se Stellou," pokrčil Visiteur rameny.
,,TY?!" Henri se na něj znechuceně podíval.
,,Hej!" tvářil se ublíženě. ,,Neboj, nepůjdu tam."

Po každoročním uvítacím proslovu profesora Brumbála se všichni odebrali na své koleje. Harry byl trochu otřesený. Mozkomorové mají oblétávat Bradavice nějakou dobu. Jeho představení s mozkomorem neproběhlo zrovna hladce.
,,Harry, víš co nechápu?" vyrušil ho z přemítání Ron.
,,Cože?"
,,Proč se jim říká mozkomorové."
,,To nevím, Rone. Na rozdíl od tebe vím o jejich existenci teprve ode dneška."
,,Vždyť přeci vysávají duši, nežerou mozek."
,,Jo, zní to jako nějaké čarodějné zombie," usmál se Harry.
,,Zombie?"
,,To neřeš," mávl rukou.
,,Ne, řekni mi to."
A tak mu Harry večer vyprávěl o zombiích a Ron pak měl noční můry o zombie pavoucích.

,,Kdy jsme to vlastně začali?" ptala se madame když listovala mezi lekcemi v učebnici.
,,V září," odpovím.
Vysloužím si od madame její typický francouzský pohled.
Začínáme se bavit francouzsky. Hledám ve tmě svojí mysli všechny fráze. Hon, baguette. Je suis un pomme de terre. Je mange les petits enfants avec du fromage.
Nakonec ze sebe vyžblebtnu jen tiché oui a dělám, že jsem celou dobu poslouchala. Madame vypadá opět naší třídou velmi sklíčena. Ale stále si věří, jelikož její další slova jsou: ,,Subjoctif. Ten jsme brali v loni. To si ještě vzpomenete, ne?"
Jo, tam ve tmě to někde je...

Hawkeye s Trapperem si sedli v jídelně naproti Margaret s Frankem. Hawkeye si přičichl k tácu, na kterém bylo cosi, co mělo připomínat jídlo.
,,Franku, ty jsi jim hodil svou voňavku do hrnce? Smrdí to jako vypraná kočka!" řekl.
,,Od kdy vypraná kočka smrdí?" zeptal se Trapper.
,,Od té doby, co jí Frank umyl svým šamponem."
,,Můj šampon náhodou voní," ohradil se Frank. ,,A moje kolínská má taky pěknou vůni."
Trapper s Hawkeyem se na sebe s úsměvem podívali.
,,Jste jako malí kluci!" řekla Margaret. ,,Frank má náhodou velmi příjemnou kolínskou."
,,Já myslel, že preferuješ Chanel 666," zasmál se Hawkeye.

Hráli jste si jako malí s legem? Já jo.
Takové lego totiž nemá hranice. Prostě stavíte, co se vám líbí. A nikoho nezajímá, že ta postavička koně nemá co dělat v rodinném domku. Dokonce vám ani nevadí to, že postavičky mají ruce přilepené izolepou, protože jim je váš bratranec urval. Některé už je ztratili neznámo kde, ale koho to zajímá. Čím víc stavíte, tím víc objevujete neznámá zákoutí své fantazie.
A největší sranda ze všeho je, když přijde rodič.
,,Do prdele!" zakleje, když si nechtěně stoupne na kousek lega.
A vy byste se neměli tolik smát. Ale everthing is awesome.

,,Právě uvolňuji pojistky," řekl Algernon do mikrofonu.
,,Cože?" otočil se profesor Foot. ,,Já to vím, hlupáku. Jsem přímo tady. Opatrně!"
,,Opatrně? Já jsem opatrný."
,,Otoč tím doprava a ono se to zamkne."
,,Otáčím tím doprava. Zamyká se to," komentoval Algernon.
,,Mám to!" křičel Ringo, když kolem něj prosvištěl curlingový hrací kámen. ,,Ne, nemám to!"
George hodil znova. Ringo pobíhal zmateně s koštětem.
,,Mám to!" křičel. ,,Ne, nemám to!"
,,Díky," řekl George, když mu někdo podal další hrací kámen.
Hodil.
,,Hej!" zakřičel. ,,Je to udělátko! Ďábelská věcička! Utíkej Ringo!"
Všichni se schovali.
Tikání.
Nic.
Tikání.
Výbuch.
,,Promiňte. Bílé útesy v Doveru?"

Voldemort si přisedl blíže ke Quirrellovi.
,,Takže," Quirrell řekl. ,,Už nechceš zabít Harryho Pottera?"
,,Ne," špitl.
,,Žádné další zlo?"
Voldemort zavrtěl hlavou. ,,Lidi to cítí, vidí i slyší. A nelíbí se jim to."
,,Jak to myslíš?"
,,Zabíjení je zlo. A nedonutí to lidi tě mít rád. Prostě je to zabije!" řekl. ,,A já jsem chtěl, aby mě měli rádi. Je to hrozný tlak, víš, Quirrelle? Pořád jenom: ,Kdy zase budeš vládnout světu, Voldy?' nebo ,Kdy to nandáš tomu spratkovi?'. A to je strašně moc na jednoho člověka. Jen jsem chtěl, aby mě měli rádi."
,,Já tě mám rád," špitl Quirrell.

Jednou osamělého slaměného strašáka vyrušil nový příchozí. Mladý malíř se rozhodl zkusit své štěstí na poli. Sedl si vedle strašáka a začal malovat.
,,To je hezké," řekl strašák.
Malíř se usmál, ale nic neříkal.
Druhý den se vrátil. Strašák pochválil, co zrovna maloval a on se jen usmál. A takhle to chodilo roky. Malíř vedle strašáka nacházel inspiraci a strašák byl šťastný za společnost. Jeden den malíř nepřišel. Ani další dny. Vrabec brzy strašákovi řekl, že malíř zemřel na stáří.
,,Tak takhle se cítí vdovci," povzdechl si smutně.
A když se kouknete na pole, uvidíte ho tam stále osaměle stát.