Moje články

Královna vdova byla stejně jako vždy tichá a ve svém zármutku působila křehce a zároveň skoro nadpozemsky nádherně. Neplakala. Zdálo se, že je ponořena do hlubokého rozjímání.
"Není naděje, že by Její Veličenstvo mohlo být..." vrchní komoří se zapýřil. "Tradice velí čekat 120 dní po smrti chotě, aby se s jistotou vyloučilo, že... že je skutečně bez dědice."
Královna vdova zavrtěla hlavou: "Čekání není potřeba."
"Ale jistotu budeme mít..."
"Jistotu máme už nyní."
Komoří potlačil nutkání říci "Ach tak" a jen pokynul hlavou.
Druhého dne se mladičká vdova vydala do kláštera. V tichosti kvetla deset let, než se provdala znovu.

Vážení posluchači, vítejte u přímého přenosu z veslařského závodu triér u Aigospotamoi, čeká nás tradiční helénské derby mezi Spartou v červeném a Athénami v modrém.
Mužstva jsou nastoupena, ale ne, zdá se, že Moudré sovy mají potíže seřadit se na startovní čáře a, bohové, to je neuvěřitelné jejich vlajkovým lodím se zápletly hned dvě ze tří řad vesel a místo ven ze zátoky míří k pláži!
Hladoví vlci poněkud nesportovně zapalují soupeřovu loď, ale získávají tím rozhodující náskok. Veslaři doslova vaří vodu!
A je to tu, poslední loď Vlků vyplula ze zátoky a Sparta tak porazila Athény na plné čáře.

"Himmelherrgot, to snad nemohou myslet vážně. Podívej. Podívej!" Václav rozhazoval rukama a šermoval přátelům před očima dopisem ze společnosti Seidel.
"Prý pokud chci reklamovat, musím použít srozumitelný jazyk. Zatracení Němčouři v tom jejich Aussig!"
"A co, tak já ti klidně dopis v němčině napíšu," prohlásil s klidem jeho jmenovec.
"Nebo, pokud chceš, zaplatím ti nové," přidal se do hovoru Saša.
"Vy nechápete ten princip? Tohle je přece o něčem jiném než o velocipedu."
"Pak máme tedy ještě jinou možnost. Vyvíjím teď vlastní stroj, prototyp motokola, ale potřeboval bych spolupracovníky."
"Jedině, pokud to bude stroj český."
"Přátelé, můžete mu říkat Slavia?"

Pruský císař Vilém II. žasl. Každý kout zámku ho překvapil, tu svou precizností, tu krásnou dekorací, tu modernizací, o které mohl ve svém sídle jenom snít. Koupelna s tekoucí teplou vodou, splachovací toalety, více než polovina sálů s elektrickým osvětlením.
"A nyní moje největší chlouba, prosím tudy," pronesl pyšný majitel Konopiště a uvedl ctěného hosta a jeho doprovod do loveckého pokoje.
"To je... Chci říct, kolik jich tu je?" Císař se marně snažil spočítat trofeje parohaté zvěře, jež zdobily místnost doslova od podlahy po strop.
"Je jich tu nad tři sta tisíc. Všechny jenom moje."
"Jste úctyhodný lovec, Františku Ferdinande."

Antika byla toho roku velmi populární, zemětřesení v Římě odhalilo bílý půvab římských soch a najednou všichni toužili vlastnit kamenné svědky velké minulosti.
Jeden talentovaný mladík dostal toho času neobvyklou zakázku. Nězná tvář spícího Kupida s měkkým úsměvem zmizela pod nánosem kyselé hlíny, kterou ještě sochař pravidelně proléval horkou vodou. Po pár týdnech vyzvedl Kupida, který vypadal přesně tak, jako by pod zemí ležel celá staletí.
Socha putovala z jedněch nenasytných překupnických rukou do druhých, až skončila v Římě. Kardinál Riario poznal padělek, ale místo trestu mladého sochaře zaměstnal. Pomohl mu vyrůst v největšího sochaře tehdejší i mnoha dalších dob.

Bylo to Léta Páně 1150, kdy jsem s otcem svým cestoval z venkovského dvorce na pražský dvůr, když tu náhle převeliká bouře nás zastihla a koně se splašili. Hnali nás jako šílení a já, jsa ještě malým dítětem, na kozlíku jsem se neudržel a spadl. V tu chvíli se kolo od vozu našeho odlomilo, tíha jeho mi rozdrtila žebra.
V tu ránu objevil se chlap jako hora, těžké kolo zvedl a na vůz vrátil, do vsi nás dovezl a mě ošetřil.
Otec z vděčnosti za můj život knížecí titul mu udělil a na počest jeho skutku začal mu říkat Kolowrat.

Vznešený mladý pán narodil se udatnému bojovníkovi Viktorínovi z Kumštátu a neznámé dívce, jíž si otec z bojů přivedl urozené Anně z Vartenberka na hradě Bouzov v Poděbradech na dvoře svého strýce v Horažďovicích, kde za kmotra mu byl sám Jan Žižka. V sedmi letech o otce přišel a jeho poručníkem stal se ujec jeho Boček strýc Hynek z Poděbrad Heralt z Kumštátu, jež ho k boji připravoval a coby čerstvě dospělého čtrnáctiletého dovedl ho do bitvy u Lipan, kde spolu bojovali na straně kališníků katolíků.
Kdo mohl vědět, že ten holec to jednou dotáhne na zemského správce a krále.

Marie-Jeanne pásla stádo dobytka kus za vesnicí. Zrovna když se smrákalo a chtěla hnát krávy domů, zaútočilo na ni něco, co později vešlo ve známost jako bestie.
Toho podvečera jí zachránily život tři věci: modlitba, krávy a býci, kteří kolem ní udělali instinktivně kruh, a pastýřská hůl, jíž údajně šelmu zranila.
Marie-Jeanne byla jedinou napadenou obětí, která řádění bestie přežila. Její popis šelmy ovlivněný prožitou hrůzou brzy znal každý lovec v okolí. Obrovská. Dlouhé tesáky. Rudý hřbet. Bílá náprsenka. Schopnost... chodit i po dvou.
Gevaudanská bestie zabila více než sto lidí. Ale co to bylo za šelmu se dodnes neví.

Tabule se prohýbala, tré polévek lahodně vonělo, král a císař však nejedl ani růžovou, ani německou mandlovou, nýbrž prostou s krupicí. Později housátka, křepelky a tuční kapouni žlutou omáčkou přelévaní a hříbky plnění přistáli na stole, vladař jen skromně pečeného srnčího uždiboval. Místo dezertů norských či lombardských smočil rty v polosladkém víně a pak se Jeho Majestát uklonil hostům a odebral se do spoukromí svých komnat.
Po modlitbě v kapli nechal si Karel IV. donést své opravdu oblíbené jídlo. Jemnými pohyby sám si na manchetu rozetřel máslo a blaženě se zakousl.
Když byl chléb potravou Kristovou, potěšit smí i císaře.

V životě je to dost často buď a nebo. Jeho Život byl ovšem až na výjimky sledem jednoho Rubiconu za druhým. Vždycky riskoval. Vždycky vsadil všechno.
Například nyní vystoupil na břeh u Antibes a věděl, že ho kdokoliv může zastřelit. Ale na trůně seděl tlustý a zpátečnický král, výsměch, ne monarcha, a prostě stálo za to ještě jednou povstat.
Když mu úzkou stezku zahradil dělostřelecký batalion, zůstal klidný.
"Jacquesi, Françoisi, Emiliene i vy ostatní z Pátého! Zastřelíte toho, kdo stál ve vašich řadách?"
Když se místo výstřelů ozvaly výkřiky Vive l'Empereur!, věděl, že vyhrál.
Do Paříže se vrátil jako hrdina.

Děláš, jako bys byla ráda, že jsem tě naposledy navštívila před rokem. Vždyť já jsem výsada. Pocta. To, co tě udržuje naživu déle.
Vždycky tvrdíš, že jsem protivná, ale jediná protivka jsi vždycky jenom ty, a to dokonce mnohem dřív, než skutečně přijdu na návštěvu.
Není super sežrat půl kila čokolády, steak si dát bez ostychu rare a večer stáhnout sedmičku merlotu?
Jako jo, uznávám, že mi to občas trochu ujede, ale tak ty rány do podbřišku se dají přežít. Všechny ženský ty moje kopance přežily.
No ták, už sakra nekoj, já tě potřebuju vidět. Jsem přece tvoje kámoška Perioda.

Největší problém lidského života přichází tehdy, když člověku jeho společenské postavení umožňuje získat vše, po čem zatouží. Získal nejlepší vzdělání tehdejší doby, ale toužil stát se králem. Jaká náhoda, že jeho starší bratr zemřel. Toužil po moci a mocném spojenci, jaká náhoda, že žena, již nezdravě miloval, byla Španělka. Hořel božím hněvem a potlačoval náboženské reformace. Samozřejmě jen do doby, než se mu hodilo ji podporovat. Žádal si syna, ale jeho vyvolená zklamala pouhou dcerou. Někdy v té době začal tloustnout. A taky se hodně zamiloval do Anny Boleynové.
Jaká hrůza, když zjistil, že i ona žila zmítaná divokými tužbami.

Když odhlédheme od propagandy a tendenční interpretace, řekli byste, že fakta jsou fakta a historie umí mluvit sama za sebe. Sled jmen, čísel a událostí prostě byl a vlastně je i právě teď.
Přesto velké dějiny neexistují. To, co se stalo, vnímá každá optika trochu jinak. Třeba taková bitva u Dunkerque. Francouzské dějiny ji vidí jako zradu spojenců, neschopnost Belgičanů a útěk Britů, který nechal francouzskou armádu napospas Hitlerovi. Němci v ní vidí selhání velení, které umožnilo průchod Britů koridorem k moři. Britové chápou odplutí z Francie jako záchranu sil pro další boje.
Kdo koho kde nechal, se dějiny nedohodly.

"No, no, no. Nein!" Královský inženýr se probíral plány, jež mu byly předloženy k posouzení. Rakouští urbanisté a architekti byli možná odborníci, ale chyběla jim zkušenost mistra z Londýna.
"Navrhnu vám to raději sám. Dejte mi papír..." A už se ztrácel ve svém díle. "Nemůžete dimenzovat kanalizaci jenom na dvacet tisíc obyvatel. Myslete na budoucnost, čtvrť poroste."
Na všechny práce dohlížel osobně, jeho dílo muselo být precizní. Bloudil hlubokými tunely, a když bylo něco špatně, nesly se podzemím jeho hodně hlasité nadávky.
Tři roky skoro neviděl slunce, ale jeho dílo se v Praze stejně jako v Londýně používá až dodnes.

Nicolas Lestage se považoval za celkem dobrého řemeslníka, ale nebyl si jistý, zda současná zakázka není nad jeho schopnosti. Celý projekt musel začít od nuly, protože nikdy nic takového nedělal. Vyřezával si ze dřeva návrhy, dokud nebyl spokojený s výsledným tvarem, alen stejně trochu pochyboval, že to bude pohodlné.
Pak se pustil do výroby prototypu. Nechal si vyšít brokát na výsledné zdobení a pak už se jen mohl modlit, že tak významný zákazník bude spokojen.
Král byl spokojen a chtěl další.
Boty na vysokém podpatku se brzy staly tím největším hitem francouzské šlechty. Lestagova dílna udávala módní trend desítky let.

Trošku lepidla sem a trochu sem, opatrně, ať se to neslepí špatně, ještě pár kapek. Jemný papír se minule protrhl, musím to zkusit s něčím pevnějším, ale stejně lehkým. Těch vázanek je trochu škoda, ale neměl jsem to srdce krást a párat Debořiny spodničky. Hedvábí je prostě hedvábí.
Teď drátěná konstrukce, omotat kostru pevnějším, snad bude měď dobrý sluha. Držák na tyč kam? Dolů, nebo doprostřed? Raději dolů. Už jen stačí upevnit rozbitý pohrabáč a pevný provázek.
Tohle ale minule nefungovalo... chce to ještě něco kovového.
První blesky rozřízly oblohu. Ben popadl klíč a rychle odnesl draka vystavit novému experimentu.

Jakkoliv se zdála doba jeho vlády poznamenaná sérií nešťastných okolností, hlavně ta nepěkná záležitost s americkou nezávislostí, těšil se Jiří III. značné popularitě. Mluvil anglicky, zkrotil Irsko a dynastie byla zajištěna jeho sedmi syny.
Nikdo ovšem nepředpokládal, že Jiří bude sedět na trůnu téměř šedesát let. Co na tom, že byl těžce zkoušen duševní chorobou. Že oslepl. Že ztratil sluch. Že seděl v prázdném pokoji ve Windsoru. Král je král. Princ regent čekal a čekal.
Děti krále Jiřího jedno po druhém odcházeli, většinou bez potomků. Rodinný strom se ztenčil na jedinou křehkou větévku, jedinou žijící dceru vévody z Kentu. Viktorii.

Hortenzie. Flora. Viola. Laura. Rosálie. Olivia. Ornella.
Vždycky dostaly květinové jméno. Catarina von Sagan se jich vždy ráda ujala. Nejprve jí jakási dáma dělala společnost na cestách, nejčastěji do Švýcar. Potom se na jednom z jejích sídel objevilo děvčátko. Dostalo se jim lásky i vzdělání, později i dobrého sňatku nebo příjemného pracovního místa. Vše diskrétně přesně tak, jak si to nejvyšší společenská vrstva žádá.
Když ovšem první dvorní dáma přišla do jiného stavu s vojákem, považte bez důstojnické hodnosti, bylo to už moc.
Květinové jméno na holčičku už nezbylo a výchovy se místo kněžny von Sagan ujala panská pradlena Novotná.

12. března
Milý deníčku, mám pocit, že mě tady nikdo nemá rád. Hodně kamarádů mi odešlo a netuším, jak si pořídit nové.
Ke snídani jsem si dal jen černou kávu a bylo mi smutno. Hned poté mě nahnali do auta, že jedeme někam daleko. Cestou jsem vyhodil z okýnka obložený chleba, do kterého mi nějaký neschopný idiot přidal šunku. Nejspíš zase ztratím dalšího kamaráda.
Odpoledne bylo příserné horko, potil jsem se jako prase. Evička mi řekla, že se tvářím kysele. Jí se to mluví v dirndlu. Navíc tu na mě zírají cizí lidi.
Nevím, jestli byl dobrý nápad zabírat Rakousko.

"Vy jste opravdu slečna Quintanilla? Proboha, jsem vaše ohromná fanynka!" Zdravotní sestra Yolanda se rozplývala blahem, zatímco zašívala tržnou ránu na ruce svého největšího idolu.
***
"Nebylo by báječné, kdybyby vaše dcera měla oficiální fanklub, pane Quintanillo? Mnoho lidí ji obdivuje. Ráda bych ho pro ni vedla." Fanynka Yolanda si získala srdce rodiny.
***
"Vy tady nerozhodujete, já tady rozhoduju o tom, kdo získá její podpis a kolik za to dostanu." Prezidentka fanklubu Yolanda se opájela mocí.
***
"Seleno, prosím, přijeď za mnou do motelu, on mi ublížil!" Vražedkyně Yolanda už má hotový plán.
***
Selena Quintanilla, 23 let, 6 střelných ran do zad

Jsou také osobnosti dějin, které nemohou dojít pochopení než v době, která ještě nenastala. Giordano netoužil stát se ani prorokem, ani vizionářem, pouze toužil po čisté pravdě a přímosti za všech okolností.
Snad by mu to i prošlo, kdyby nebyl obdařen povahou prudkou a snadno planoucí. Procestoval celou Evropu, ale nikde nechtěli jeho prořízlá ústa živit příliš dlouho. Rozhádal se s mistry v Oxfordu kvůli pivu. A nakonec nevydržel a pohádal se i se svým posledním mecenášem tak, že ho udal inkvizitorům.
Ti mu před upálením jazyk přibili hřeby, ale jeho myšlenky stejně umlčet nedokázali. Budoucnost dala Brunovi za pravdu.