Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Stovky průzkumných přeletů, tisícovky snímků. Podrobné zkoumání každé cesty, budovy a síly nepřítele. Podcenit se nesmělo vůbec nic, protože jakákoliv chyba by ze spojeneckých vojáků udělala jenom kachničky na střelnici.
Šifrované vysílání s francouzským odbojem i matení nepřítele probíhalo dlouhé měsíce.
Než připlulo pět tisíc plavidel, probíhaly kobercové nálety, bombardování, sabotáže tratí. Všechno mělo klapnout na jedničku.
Až na jednu malou chybku v rekognoskaci terénu.
Francouzský venkov, kdysi malebný a krásný, za pět let války poněkud zplaněl.
Nejvíc se rozbujela bokáža*.
Nikdo jim na fotografiích nevěnoval pozornost.
Bylo to přece jenom křoví.
Tři metry velké, německá kulometná hnízda maskující křoví.
*bokáž (bocage) je živý plot oddělující jednotlivá políčka či lemující cesty. Známý je hlavně z anglického venkova, ale velmi hojně se vyskytuje i v Bretani a v Normandii, hlavně kvůli větru. Představte si, že to pět let nikdo nestříhá...
"Čas?" ptá se Erik ostatních nadšených radioamatérů, zatímco ladil požadovanou frekvenci.
"T minus dvě minuty," hlásí Michael, oči přilepené na hodinky.
"Magneťák připraven," ozve se Bernie od velkého pultu.
"A vysílání naladěno na naše milované FM!" zahlaholí George za sklem. Živé vysílání se spustí co nevidět.
"Nezapomeň poděkovat za tu šíleně vysokou anténu na střeše," mrkne na George Erik, "máme naladěno."
"T minus třicet vteřin," ozve se Michael.
Bernie spustí otáčky nahrávacího pultu. George odpočítává na prstech.
"Zdravím noční posluchače. Tady George Parkinson z WKCR. Víme, že nespíte. Přelet se blíží za tři, dva, jedna..."
Beep beep se šíří éterem.
Sputnik 1 byl zázrak, co si budeme povídat. Upřímně, jako projekt byl zoufale uspěchaný, dělaný dost na koleni a nikdo moc nechápal, že se ta ježatá koule s vysílačkou nerozsypala ještě ve stratosféře. Ale přežil a odstartoval tak novou, kosmickou éru lidstva.
Radioamatéři z celého světa ladili frekvence, aby zachytili slavné pípání, lidé bděli, aby viděli přelet první umělé družice.
Čtyři studenti z Kolumbijské univerzity jako první zvládli jednak nahrát, jednak vysílat Sputnikovo pípání na všechna FM rádia. A to proto, že měli toho času nejdelší vysílač na střeše jedné z univerzitních budov.
Dá se říci, že Ferdáčka neměla ráda ani jeho chůva. A to byla za lásku placená. Malého chlapce s velkýma buličíma očima a nepřirozeně velkou hlavou nechávala často o samotě, protože "na to se nedá dívat". Při záchvatech ležel bezvládně na koberci a sledoval štuk. Ve chvílích klidu se pomalu učil, co je hra. Kutálel se tam a zpět po pokoji, časem se naučil balit do koberce a zase rozbalovat.
Do devíti let se nikdo nestaral o jeho případné vzdělání. Byl přece šílený. Těžce nemocný chlapeček, co jistě brzy umře.
Ale smrt nedorazila.
Zato intelekt bujel i bez vnějšího vlivu.
Jistě jste někdy zaslechli, že Chudáček blbeček, nebo taky Ferdáček blbeček byla nelichotivá přezdívka krále a císaře Ferdinanda V. (I.) Habsbursko-lotrinského.
Jeho rodiče i prarodiče byli blízcí příbuzní a na Ferdinandovi se kromě příšerné genetické zátěže projevila i epilepsie způsobená těžkým porodem.
Epileptické děti byly považovány za šílené, nevzdělání schopné, nevychovatelné... v zásadě se čekalo, že do dvou let tak nějak umřou.
Malý Ferdáček si bez vnějších stimulů od malinka musel hledat vnitřní svět. Byl nesmírně inteligentní, hudebně nadaný (což bývá průvodní rys epilepsie) a hovořil plynně šesti jazyky. Jestli on je blbeček, všichni ostatní jsou vedle něj nejspíš dost dementní.
Nakonec se tím králem stal. A vůbec nebyl špatný.
Tři trůny, tři koruny, tři velmi ambiciózní královny.
Barbora, Alžběta a Alžběta, vzájemně propojené poutem krve, pustily se do hry, ve které nešlo o nic menšího než o moc.
Katolická Barbora chtěla se stát dědičkou Zikmundovou a usednout na trůn český, uherský i polský. Utrakvisté měli ovšem jiný názor, stejně jako Alžběta z Uher. Ta pro jistotu rovnou svatoštěpánskou korunu ukradla, aby nikdo jiný než její syn na hlavě ji nemohl mít. Ovšem mladší Alžběta, toho času litevská velkokněžna, prosazovala na všechny trůny synka Vladislava.
I prohádaly se k mlčení, jedna s druhou nepromluvily deset let.
A která vyhrála?
Žádná.
Barbora Celjská: vdova po Zikmundovi
Alžběta Uherská: její dcera, vdova po Albrechtu Habsburském
Alžběta Jagellonská: její dcera, matka budoucího českého krále Vladislava Jagellonského
Nakonec všechny skončily odstavené mocnou šlechtou a regentkou všech tří království, kterou se všechny chtěly stát, se nestala ani jedna.
Nejblíž k tomu měla Alžběta Uherská, ale kdo mohl tušit, že umře dva roky po korunovaci syna Ladislava (Pohrobka) uherským i českým králem.
"Přidej, Massimo," volá mistr a ani se neotáčí. Opírá se do každého kroku a za zády má nebohého učně ověšeného deskami a všelijakým náčiním. Chlapec funí, a kdyby neměl plné ruce, určitě by posunkem naznačil, co si o mistrovi myslí.
Poslední stavení minuli před drahnou chvílí. Pastýři se mohli údivem hlavy i brady uškrábat. Ostatně, kdyby ovce měly ruce...
"Mistře..." volá zadýchaně Massimo. "Kam až?"
"Nahoru."
V kamenném moři už ztrácejí dech oba, přesto se statečně škrábou dál.
Pod vrcholem padne chlapec nazad.
Mistr Brunelleschi si ho nevšímá, vytáhne skicák a začne načrtávat město pod sebou.
Jeho dílo bude perfektní.
Až do 19. století hory a kopce patřily jenom samy sobě a místy nějakým těm pastýřům. Lidé na hory nelezli. Ví se, že Dante Alighieri se vydal kochat na jakýsi kopec za Florencií a byl v tom 14. století za naprostého blázna.
O století později se na podobný výlet vydal Filippo Brunelleschi, aby získal lepší náhled na architekturu města. Výsledkem byl nejenom nákres, ale i úchvatný dřevěný model města. Do jeho srdce umístil své nejslavnější, tehdy ještě neexistující dílo - obrovský dóm Santa Maria del Fiore.
Někdy se prostě vyškrábat až na vrchol vyplatí.
Klenotník si nasadí kukátko a otáčí zlaté vejce mezi prsty
Vydává mhmmm, hmmm.
"Je vskutku dokonalé. Zcela nepochybně je z ryzího zlata, rytiny odpovídají Fabergého nákresům. Pokud..." a tady se významně odmlčí, "pokud je to skutečně ztracené vejce Alexandra III., držíte v rukou poklad srovnatelný se svatým grálem, vážený pane."
"Pokud?" bankéř se v křesle narovná a trochu nervózně si popotáhne límeček.
"Pokud," zopakuje klenotník.
"Račte si všimnout, že tento krásný klenot není otevírací. Vejce pro carskou rodinu vždycky měla otevírací mechanismus, aby se dovnitř skrylo malé překvapení."
"Koupil jsem tedy padělek?" vydechl zklamaně Rotschild.
"Ale nesmírně krásný a hodnotný."
Klenotník Fabergé vytvořil přesně 71 nádherných zlatých vajec, z toho 50 přímo na zakázku carské rodině. Kromě toho, že je to známka neskutečného a dokonale zbytečného luxusu, vejce byla vlastně 'obal' na dáreček - portrét, figurku, mašinku...
Po ruské revoluci se plno vajec záhadně ztratilo a oficiálně se jich po světě pohybuje 43 o nichž se ví. Nejvzácnější mělo být zlaté, brilianty zdobené vejce Alexandra III., které objednal manželce k dvacetiletému výročí sňatku. Co bylo uvnitř, není známo. Zmizelo roku 1917 a nenašlo se více, známe je pouze z klenotníkových skic a plánů.
Když pomineme poklad svatovítský, mají archeologové Pražského hradu radost hlavně z odpadků. Samozřejmě ne z ledajakých odpadků, ale narazit na zděnou odpadní jímku pár set let starou a uleželou, to je panečku radosti.
Zatím poslední průzkum se dělal na Vikárce, pod domem, který býval slavný už ve dvanáctém století, než skončil rozdělený na bytečky pro čalouníka a krejčího císařů Rudolfa a Matyáše.
Srdce archeologa zajásalo už při nalezení prvního střepu.
Chalcedonové sklo je vzácné, a přitom je ho plný odpad.
Většina pohárů, sklenek a džbánků je navíc malovaná, s dochovanou původní kresbou.
Budou mít někdy jiní radost z našich igeliťáků?
Odpadní jímka R je jímka renesanční, datovaná někam do let 1600-1680, kdy byla zasypaná. Nachází se pod sklepem domu č. 37 ve Vikářské ulici. Zatímco vrchní vrstva je tvořena hlavně keramikou, konkrétně berounskou keramikou, nádherně malovanou figurami v dobových oděvech, spodní vrstva z doby, kdy dům býval ještě palácem, je zaplněná skleněnými střepy. Ze střepů se dají poskládat překrásné reprezentační poháry, z čehož se dá usuzovat, že v domě bydlel probošt svatovítské kapituly.
O nálezech z hradních odpadků vyšly dvě krásné obrazové knihy.
Příklad poháru k vidění tady.
U skříňky se shromáždili zvědaví dvořané. Na všechno mohli sáhnout a ověřit si zaručenou pravost. Dveře skříňky se daly otevřít a odhalily tak diváctvu systém složitých ozubených kol a páček. Ze skříňky čouhal Turek. Očividně plechový, s prázdnýma očima, turbanem, dýmkou a bezvládnýma rukama.
Mechanický hráč čekal na vyzyvatele.
Císařovna pokynula vrchnímu kancléři, který se s Turkem pustil do hry v šach.
Netrvalo ani třicet minut a Cobenzl byl v koncích. Snad ze zoufalství pokusil se stroj ošálit a vyměnil figuru dámy za jezdce.
Marně.
Turek ukončil hru zvoláním Échec!
Šachista schovaný ve skříni si oddechl a sbíral spadlý magnet.
Turek byla dokonalá iluze. Mechanický, ať už dřevěný nebo plechový Turek vyzýval dvořany ke hře. Ve veliké skříni byl ukrytý živý člověk, který obsluhoval soustavou drátků ruce Turka a pomocí magnetů figurky na šachovnici.
První představení se konalo na dvoře Marie Terezie a získalo si tak nesmírnou popularitu. Turek jezdil po Evropě a všichni byli přesvědčení, že hrají proti stroji.
Bohužel majiteli začali brzy docházet schopní šachisté, kteří by byli ochotní se zavírat do těsné krabice, až se nakonec raději rozhodl stroj rozbít. Jeho syn potom celý patent prodal jinému majiteli, co dostal Turka do Ameriky.
Ta bota robota: v době tereziánské se tomu ještě nemohlo říkat robot, ale doufám, že je plechový Turek jako robot uznatelný. Bota budiž chyba šachisty, kterému upadl magnet k figurce.
4: Četl jsem to vaše dílko.
805: Opravdu? Budiž mi ctí.
4: Nevím, nevím, zda na místě je čest. Nelíbí se mi.
805: A čímpak to? Lidem obvykle radost činí.
4: Takový nonsens do veršů vázat, stydět byste se měl. Víno pomlouvati. Vždyť sklízelo se v říjnu. Sladké bylo. Vy ve víně se nevyznáte.
805: Pravda, piji jenom hořkou kávu.
4: Ale horší než vy je ten váš kamarád, co tvrdí, že ženským jsem práva upíral.
805: A co žádáte jako nápravu?
4: Omluva snad dostačovala by.
805: Prominou pane, ale v republiku věřím. Ani hlavám pomazaným se omlouvati nebudu.
Ono to není těžké ani kapku, ale snad vás to alespoň pobavilo. :-)
Karel IV.a Jan Neruda.
Když se metrová, list připomínající Dickinsonie houpala ve vodách starohorního protomoře, určitě si nepřipadala nijak důležitá. Jednak neměla vědomí, jednak takových jako ona sama plavalo ve špatně okysličené vodě víc než moc. Nic jiného tam neplavalo.
Dickinsonii nezajímalo, jestli je améba, řasa, přebujelé společenství nebo protoživočich. Prostě byla.
Jedna se, zapřehánějme si a použijme slovo 'odvážně', vydala blíž k hladině. Smetla ji vlna, vrazila ji do bahna a než se nebohý obří list nadál... zkameněl.
O pět set padesát osm milionů let později ji z močálu plného komárů vyrýpnul jakýsi Bobrovský.
Nejstarší zvíře naší planety se zachovalo v dokonalém otisku.
Po vhodné nevěstě pro synka začal se Karel poohlížet už při křtu, však nač také čekat. Princezna s pěkným odúmrtním územím, bohatým věnem či mocným bratrem čekala snad u každého dvora tehdejší Evropy. Majetkem nejkrásnější byla Alžběta z Pomořan, dědička velkého panství krakovského. Však věkem... inu, nevěsta o třináct let starší se nehodila. Jiná Alžběta, ta z Norimnerka, byla tříletá. Misky vah byly překvapivě vyrovnané, ale nakonec rozhodl se Karel pro snachu norimberskou.
Polský velkovévoda byl zklamán.
Když ale za rok Otec vlasti potřetí ovdověl, přijela delegace z Pomořan s novou nabídkou území i peněz. Takovou, která se nikdy neodmítá.
Václav IV. byl zasnoubený dvakrát, než se skutečně oženil. S Alžbětou Norimberskou to nevyšlo, protože papá Karel našel pro Václava lepší, politicky výhodnější Alžbětu Uherskou. Její otec ovšem zásnuby (jejichž namlouvání trvalo 4! roky) nakonec zrušil a provdal mladou princeznu do Konstantinopole.
Třetí zásnuby s Johanou Bavorskou už byly dotaženy do úspěšného konce, tehdy devítiletý princ se v Norimberku oženil se čtrnáctiletou Johanou. Zatímco svatba i korunovace byly krásné a veselé, manželství... inu, moc ne.
Prostě mám v hlavě Karlovy verše plné krásných melodických slov a už se tam nic jiného nevejde. Takže Mez bezmeznosti pro Karla.
Na okraji světa, v šedé mlze snů,
kde náš hlas se ztrácí v prázdnotě neonů,
kde touhy se rozplývají jak dým nad ohněm,
tam víra v pravdu v srdci je kamenem.
Však potulný bard v noci zpívá,
ztracené naděje v slzách ožívají.
Mez bezmeznosti, kde stíny se plazí,
nesou se v prázdných ulicích.
Tam ticho vyvstává.
Hledáme svobodu - však pouta nám brání,
všechny ty lži, co na nás se ze všech stran valí,
srdci revolta, v duši plamen svítí,
a toužebně vře, ať pravda se vrátí.
Mez bezmeznosti, kde stíny se plazí,
tam víra v pravdu je v srdci kamenem.
Nebylo tomu v Praze kdysi jako dnes. Jezdily už do ní sice vlaky, ale každý jinam. Jako nitky sbíhaly se koleje ze všech směrů a končily, kde se jim to dovolilo. Z jedné strany v Bubenči, z druhé na nádraží Františka Josefa, od Berouna zase do pivovaru vozily poctivé nákladní mašinky chmel na Západní nádraží.
Přes Vltavu však nemohlo nic.
Všecko muselo se vyložit, přeplavit a znovu naložit.
Až jednoho dne*... překlenulo řeku pět lichoběžníků ze svařované oceli.
"Tak to vidíš, mašinko," řekl pan Blahoš jedné z nejstarších posunovacích lokomotiv, "ještě budeš užitečná. Budeš převážet náklad ze Smíchova pod Vyšehrad."
*15. 8. 1872 byl uveden do provozu prozatimní železniční most společnosti Pražské spojovací dráhy.
Byl původně jednokolejný a sloužil pouze nákladním vlakům.
Ten stávající, s oblouky z plátkované oceli v Praze stojí od roku 1901.
Posunovací jízda je manipulační jízda... ale to snad vysvětlovat nemusím. :)
Kdysi dávno, když Sahara byla ještě vlídnou savanou a severní Afrika se zelenala, přicházel jeden národ za druhým. Egypťané. Féničané. Řekové. Římané. Vandalové. Osmani. Francouzi...
Motivaci měli všichni stejnou. Rychle a snadno zbohatnout.
Nakonec ale nezůstal nikdo.
Poušť, horký vítr a písek vyhnaly všechny, kteří tam nepatřili. Zůstali jenom ti, kteří dokázali přežít.
Vytrvalá rostlina s ostrými listy, plevel, co roste v každém stínu, pomáhá berberům už tisíce let. Její šťávy léčí, prášek z oddenků zažene horkost. Z tenkých vláken jsou pružné a pevné tětivy. Ze spletených pak lana a rybářské sítě.
Nezahubí ji prakticky nic.
Stejně jako houževnaté berbery.
Před nastoupenými katolickými veličenstvy a vznešenou infantou Marií si připadal ještě menší než ve skutečnosti. Navlékli ho do těžkého růžového brokátu, protože byl toho času ve Španělsku v módě, napudrované vlasy ho svědily a navíc se po něm vyžadoval tanec. Po něm... kulhavém nedochůdčeti z ostrovů.
Infanta byla nádherná a on měl jediný úkol. Nakrucovat se, tokat, vábit... a zalíbit se jí. Kroky toho směšného tanečku trénoval poslední měsíce denně. Stejně já maličko přišlápl sukni.
"A teď mi zazpívejte," usmála se Marie.
Nebohý koktavý princ z Walesu dostal do ruky loutnu.
Tohle tokání nemělo dobrý konec.
Infanta se smíchem odešla.
Karel Stuart byl jedním z těch, na kterých se osud pěkně vyřádil. Narodil se zase až jako princ-náhradník, pořádně nevyrostl, kulhal, koktal a skoro celý britský dvůr počítal s tím, že se nedožije dospělosti. Jenomže ouha, ve dvanácti letech zůstal jako jediný živý syn Jakuba I. Stuarta, a teď co s ním.
Dlouhé roky se plánoval jeho sňatek se španělskou princeznou, ale Španělé trvali na tom, aby princ přijel osobně na námluvy. Ty se nepovedly podle plánu, navíc byla ve hře žádost ke konvertování.
Karel odjel ze Španělska s obrovskou ostudou.
Naštěstí mu vévoda z Buckinghamu přihrál lepší manželku - sestru francouzského krále.
Smůla se ho držela celoživotně. Díky Aries za poznámku, ano, tohle je ten král, který skončil na popravišti.
Tok v tomto případě beru jako akt tokání, natřásání, vábení samičky.
Ferdinand nevědomky vyšpulil svůj i tak nadměrný habsburský pysk, ale bez chvění ruky nakapal na velký list papíru vosk a přitlačil svou arcivévodskou pečeť.
Před vyslancem se ohnul čelem k zemi a uznal Solimána za vládce svrchovaného, otce a Bohem vyvoleného pána všeho světa. Odteď byl velkovezírem a všichni ostatní vezírové se stali jeho bratry. Tribut byl vyměřen, příměří zachráněno. Uhersko bylo uchráněno před násilným odvodem obyvatelstva do otroctví a nastal čas mírnit hladomor.
Ferdinand za svůj ohnutý hřbet vyhrál uherský trůn, přítomnost osmanského velvyslance ve Vídni a dvě stě padesát cibulek vzácných rostlin ze Solimánovy vítězné výpravy v Kazachstánu.
A ty cibulky, to byly tulipány, které si Ferdinand I. zamiloval, část z nich poslal bratrovi, toho času v Nizozemsku... no a dál to znáte. :)
Jinak po smrti Ludvíka Jagelonského u Moháče to s Uherskem bylo pěkně divoké, většina šlechty byla na straně Ferdinandova oponenta Jana Zápolského, protože nikdo neměl zájem o Habsburky všude po Evropě. Ale Ferdinand zvolil taktiku nečekanou, dohodl mír s Turky, dostal se na trůn... a pak se mír nečekaně porušil.
Stačilo pár hodin a žurnalisté byli zahlceni zprávami o desítkách sebevražd. Ženy i muži bloumali ulicemi v hysterickém pláči, někteří se váleli po zemi, jiní si trhali kousky oděvů. Před kostelem sv. Malachiáše se začali srocovat lidé už tři dny před pohřbem. Ulice New Yorku doslova zaplavilo sto tisíc lidí.
Pola ochotně omdlévala před fotografy na požádání.
Benito Mussolini poslal čtyři fašisty chránit otevřenou rakev.
Smuteční vlak zasypávaly tuny květin.
V Hollywoodu vystrojili druhý pohřeb, ještě okázalejší.
Mary Pickfordová si sypala do vlasů směs hlíny a popela.
Davové šílenství nebralo konce ani měsíc po pohřbu.
Kvůli uhrančivým očím Rudolpha Valentina.
Rudolph Valentino, první a největší hollywoodský milovník, zemřel v pouhých 31 letech kvůli prasklému vředu. Byl miláčkem žen i mužů, takže jeho smrt způsobila davové šílenství a mnoho lidí spáchalo kvůli jeho smrti sebevraždu.
Pola Negri byla herečka a podle vlastních slov i Valentinova milenka.
Čtyři fašisté u Valentinovy rakve opravdu stáli, ale byli to jenom najatí herci.
Jak už to tak u mnoha velkých filmových milovníků bývá, ženy měly tak trochu smůlu, ale mluvit se o tom nesmělo.
Zůstává tedy jenom přezdívka z názvu drabblu. Labutěnka (aka ta chlupatá blbost, kterou se na tvář nanáší pudr) byla tichým rýpnutím a narážkou na Valentinovu skutečnou orientaci.
Malý Leo měl jednoznačně výjimečné hudební nadání. I přes svůj slabý zrak už v deseti letech komponoval a vynikal ve hře hned na několik nástrojů. Vzhledem k tomu, že byl až čtvrtým synem, neměl jeho otec žádný problém, aby se v této oblasti rozvíjel. Ostatně, když přibydou hodiny teologie a morálky, může se hudbou zabývat i jako arcibiskup.
Neštovice vyplenily vídeňský dvůr naprosto nečekaně.
Leo, tehdy třináctiletý, pobýval v Čechách a byl nemoci ušetřen.
Zůstal posledním živým synem císaře Ferdinanda III. a ze dne na den bylo třeba připravit ho na budoucí vládu.
Úlohu přijal.
Ale hudby se nikdy nevzdal.
Leopold I. Habsburský byl z dnešního hlediska osobností silně rozporuplnou. Do třinácti let nebyl nijak připravovaný na vládu, všechno musel dohánět během dvou let od smrti posledního bratra do své korunovace.
Moc mu to nešlo, i když se dost snažil. Miloval umění, podporoval církev... ale taky pořád kecal do válečné strategie, kterou úspěšně mrvil, a podporoval inkvizici.
Ale do konce života zůstal hlavně jemným a duchovně zaměřeným člověkem.
Šuškalo se, že Anatolij Damjanovič musel svou partií milovníka Taťánu Semenivnu ne učarovat, ale doslova uhranout. Kozácká dcerka trvala na sňatku s ním tak umanutě, že zasahovat musela sama Kateřina Veliká a Anatolijovi "obstarala" vhodný původ. Ke jménu Janowski směl si připojit i příjmení Hohol.
Vasilij Anatolijovič okouzlil Marii Ivanovnu hlavně svým nadměrným majetkem, nicméně mladá velkostatkářka vždy hovořila pouze o divadle. Vasilij napsal pro ni tak poutavou partii, že souhlasila se sňatkem.
Mykola hrával od dětství, neb i jemu divadlo učarovalo. Ale že byl hochem drobným a jemným, padl mu vždycky jenom ženský part.
Koho tím tak asi okouzlí?
Předně: partie je v tomto případě starší výraz pro herecký part, úlohu, roli... prostě tak. Začarovaná je určitě taky, protože dva ze tří Gogolů na ni sbalili fakt hodně výhodné partie (tedy manželky).
A teď co s těmi Gogoly.
Anatolij Janowski byl, jak jméno napovídá, polského původu a jeho žena Taťána patřila k nejvýznamnějšímu šlechtickému rodu tehdejší Ukrajiny. Údajně se do něj zamilovala během ochotnického představení, které se hrálo v kémsi šlechtickém salónu (detaily jsem zapomněl.) Její otec se sňatkem souhlasil až tehdy, kdy si Kateřina Veliká vzpomněla, že Janowští jsou vlastně vedlejší větev velkých ukrajinských hrdinů a darovala mu rodinné jméno Hohol/Gogol.
Vasilij Gogol byl velkým milovníkem divadla, a protože mu velkostatek vynášel neskutečně odporné množství peněz, mohl si dovolit psát hry prostě pro radost. Většinou to byly tehdy populární operetky nevalné kvality, ale peníze udělají génia z kde koho.
Mykola (Nikolaj) Gogol měl jít ve stopách svého otce, už během dětství ho postrkoval k herectví a protlačil ho i na významnou dramatickou školu v Petrohradě. Nikolaj ovšem herectví neměl moc v lásce, byl extrémně plachý, a proto se nakonec rozhodl raději hry psát než v nich hrát.
Koho tím asi tak okouzlí je narážka na fakt, že plachost se u Gogola projevovala i v osobním životě. Neví se o žádné milostné aféře či aférce (a že je to s herečkami okolo docela fuška), nikdy se neoženil a vlastně neměl ani moc důvěrných přátel.
Spekuluje se i o jeho homosexualitě či asexualitě, ale důkazy nejsou.
Alhazenova dílna připomínala čarodějnou sluj. Všude, kam jen oko dohlédlo, ležely skleněné čočky, vlastnoručně broušené, vyrobené podle přesných parametrů.
"Sidi, teď," poručil chlapci u okna, když všechny řádně natočil.
Chlapec jen kývl, okno zakryl přesně vyřezaným kusem dřeva s dírkou velkou tak akorát na jeden paprsek. Malý učedník užasl, když nastalo světelné divadlo.
Tenký proužek světla poslušně se lámal, kam Alhazen přikázal, až k malé krabičce na opačné straně dílny.
"Pohleď!" zvolal náhle mistr a užasle hleděl do krabičky na káhirské ulice.
"Takhle, Sidi, funguje lidské oko," vysvětloval.
Proč je obraz obráceně, ovšem nevěděl.
Některá tajemství musejí zůstat jen Alláhovi.
Abú Alí Al-Hasan ibn Al-Haytham je jeden z mých oblíbených arabských vědců, kteří svými pokusy předběhli svou dobu. V podstatě byl otcem moderní optiky.
Vypočítal lom světla na zakřivené čočce, byl prvním strůjcem camery obscury a vysvětloval princip lidského oka. (Další po něm byli až Da Vinci a Newton.)
Jediné, co nikdy nedokázal spolehlivě vysvětlit, byl princip, jakým si člověk obrácený obraz zase přetáčí, protože neznal funkci očního nervu a mozku. Správný pohled připisoval Bohu. A proč vlastně ne, že?
Nápad, pozvat ho k sobě do Paříže, vypadal skvěle na papíře, ale v realitě se ukázal jako zoufale špatný. Představa, že mladý básník se bude tiše držet po jeho boku, bude uvykat vybranému chování v uměleckých salónech a bude mu důstojným doprovodem v literární společnosti, vzala za své v okamžiku, kdy mladík otevřel pusu. Urážel lidi na potkání. A dělal to schválně.
Když mu pronajímal prašivý pokoj v podkroví, žvanil tak, že bytné bylo třeba za tu díru ještě připlatit.
"Copak nemůžeš aspoň jednou držet hubu?" rozlítil se konečně Paul.
"Jen za určitých okolností," opáčil Arthur a vášnivě ho políbil.
Jsem slíbila, že by to chtělo nějakou paní. Tož tu je Johanna Mužáková. :-)
Obsahuje velké množství krav.
Paní Johanna zvykla si cestu do Pasek ke švagrové krátit přes podhorské pastviny. Zprvu nebyla si jistá, ale Petr ji opakovaně ujišťoval, že kravky jsou stvoření mírná, bez sklonům ke lsti.
Jednoho dne se, už na dohled dvojvěží bílého kostela, otočila i uviděla mohutné zvíře, jak kopytem nabírá. Leknutím košík s vejci zahodila a přidala do kroku. Sukně nabrala a nakonec přes ohradu musela nedůstojně skočit.
"Kráva," ulevila si a jala se oprašovat.
Petr snažil se nesmát a důstojnost její neponižoval.
Zařídil, aby sedlák býkovi raději rohy ulámal, aby paní jeho nemusela se báti.
Příhodu humornou nakonec spisovatelka vydala časopisecky.
Jakože nesoutěžní, ale kdyby mi ta tykačka neprošla, chci tohle do rezervy. :D
Jeho Veličenstvo bolel žaludek. Pár týdnů tyto pocity nelibosti skrýval před svou chotí, ale tentokrát mu tvář zkřivil tak bolestivý úšklebek, že si Její Výsost ráčila všimnout.
"Drahý?" prohlásila s pozdviženým obočím, které naznačovalo, že nesnese výmluvy.
***
"Jeho Veličenstvo by mělo vyzkoušet kůru z pomerančů," doporučil belgický specialista. Princ Albert, přirozeně zvědavý, nechal si vysvětlit všechny známé účinky "zbytků z kuchyně" a novou stravu zkoušel v mnoha variantách. Žaludek se skutečně do pár dní zklidnil.
Její Výsost, bystrá jako vždy, bez mrknutí oka nařídila odpolední dortíky nahradit prostými sendviči s pomerančovou marmeládou.
Edík chvíli kňoural, ale nakonec si taky zvykl.
A historka je to vymyšlená, ale na každém šprochu...
Princ Albert trpěl mnoho let žaludečními bolestmi, dnes víme, že měl crohnovu chorobu. Musel jíst velmi střídmě a málo, aby moc netrpěl.
Pomerančové sendviče se v Buckinghamském paláci podávaly, ostatně i královna Alžběta si vybrala tenhle ikonický kousek pro svůj vtípek k 70. výročí vlády.
Pomerančová kůra, i když naložená, má dosti blahodárných účinků.
No a takhle funguje moje hlava.
U Zlatého půllitru vídal jsem ho vysedávat často. Ten starý nestor rozprávěl s každým, kdo měl o to zájem, a vizáž laskavého dědečka byla mnohým matoucí. S epikurejským požitkem mizelo v něm jedno chmelené za druhým, mládí postupně všeckno odpadalo, zatímco on si nad ránem vyšel z Vinohrad procházkou na domovský Smíchov a v Chaloupce si dal černou kávu.
Kdo vydržel s ním až do rána, ten směl mu potykati. Sám jsem z té malé hrstky, která říkati mu mohla "Jakube", ale vykání dlouho se mi ještě válelo po jazyku.
Copak lze tykati tomu, kdo tak nádherně vzpomínal Beneše Třebízského?
Projde mi "odvykací kůra" jako proces, kdy si zvykáme na tykání? *wink wink*
Historické okénko:
Jakub Arbes byl taková chodící fosílie. Alespoň v očích anarchobohémy, která ho milovala. Nestor, který pamatoval revoluci 48, Nerudu i ostatní kameny české literatury, poslední léta svého života trávil v pražských hospodách a kavárnách. Jeden z jeho častých společníků byl, a to byste možná nečekali, Jaroslav Hašek. Tenhle mladý bohém se zamiloval do Arbesova sarkasmu a bylo to právě Arbesovým vlivem, že založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona.
Ty dva pojilo i přes velmi rozdílný věk (70/27 let) poměrně důvěrné přátelství.
ironie, sarkasmus a cynismus (tak nějak prostě celá já)
Historie je krutá. Krutější než lidská paměť. Je obrovská, ale přetrvává jenom ve střípkách, které se málokdy uchovají a ovlivňují naše teď.
Někdy se najdou tací, kteří rádi připomínají hrdiny málo známé, ale většinou jsou téměř bez výjimky všichni odsouzeni k zapomnění.
Koho by dnes zajímal docent Vojtěch Volavka. Nepřinesl pohledu na dějiny nic zásadního. Prosazoval studium dějin umění oproštěného od emocí, chtěl vidět umění bez estetického subjektivismu. Naprosto zbytečná slepá cesta.
Že byl hrdina a odmítl se za války rozvést s židovskou manželkou, čímž jí zachránil život? Že byla Hana Volavková mnoho let ředitelkou Židovského muzea?
A co jako?
Vojtěch Volavka byl zajímavý člověk a akademik v pravém slova smyslu. I obě jeho manželky byly velmi významné a činné osobnosti. No a jeho syn Jan Volavka je pro jistotu stále ještě žijící významný americký psychiatr zaměřující se na neurobiologický původ násilí. Nemáte zač. :)
Allen hledal.
Hledal čistou formu.
Hledal extatické sdílení.
Hledal to vábivé absolutní 'flow'.
Cest volil mnoho.
Drogy.
Masturbace.
Chlast.
Znavení šílenstvím.
Ztrácel se všude na světě.
Na Kubě.
V Peru.
V Indii.
V Japonsku.
Dokonce i v Československu.
Poznal euforii i čisté zoufalství.
Poznal osamění smíchané s naprostým naplněním.
Poznal paranoiu, ztrátu paměti i naprosté pomatení smyslů.
Když ho Neal odkopnul, pozbyl to poslední.
Sebeúctu.
Teprve potom byla jeho mysl konečně čistá.
Psal.
Poezie vznikala divoká a nespoutaná,
netřeba bylo těch prostých výmyslů jako
rytmus, rým či téma.
Myšlenky se vymanily ze svěrací kazajky
a stvořily to nejčistší umění.
Kvílení.
Přiznávám, že pokusit se o ginsbergovský flow je asi troufalé, ale nemohla jsem si pomoct.
Kašpar Schmied měl už pátý den přeukrutný břichabol. Pivo chutnalo hořce. Krávy nedojily. Ovce byly vzpurné a neposlouchaly. Vinit mohl svou zálibu v domácí pálence, nebo svoji ženu.
Na kraji rána zahlédl, jak žena sýr kýmasi bylinkami potírá, a měl jasno.
Čarodějnice!
Hned za kuropění na radnici běžel a poctivě hlásil, jak ho žena tráví. A dobytek že uhranula, i místní vodu znečišťuje.
Melchior Wilden byl rozumu bystrého a pramálo věřil slovům opilce, přesto však, pro klid duše, do pastoušky vyrazil.
Když u studny hůlku zabořil do hromady mechu a tisíce zlatých mravenců ven se vyvalily, nastal čas se pomodlit.
Navzdory všeobecně známým losinským procesům byly na území českého království tyto případy v zásadě ojedinělé. Český národ tak nějak na čarodějnice nevěřil, nebo v nich neviděl to, co děsilo západní horlivě věřící (zvláště protestantský) svět.
Procesy u nás byly vlastně jenom tři, všechny ve Slezsku, s velkým podílem německých obyvatel.
Případ Barbory Schmiedové se odehrál v Jeseníku roku 1622 a o život v něm přišlo celkem 35 osob. O 15 let později vypukl další čarodějný skandál v Nise, kde už to stálo dvě stovky životů, a roku 1652 přichází Boblig do Šumperka.
Záznamy jsou o těchto procesech velmi sporadické, většina z nich byla během 19. století zničena.
Přesto si můžeme pískat, protože baj vočko u nás bylo z čarodějnictví obviněno jenom nějakých pět stovek nevinných.
Žlutí/zlatí mravenci budiž pouhou rekvizitou. Ono totiž k obvinění stačilo naprosto cokoliv.
Jsem chtěla být necudná, ale tak zase někdy příště.
Kdo čteš tyto skromné řádky, věz, že nejmocnějším nástrojem ku nápravě neduhů tělesných nejsou modlitby, kouř, masti či zaříkání, nýbrž lékařovy ruce, jež pouhým dotekem dokáží rozeznati, kde se v těle nedostatek nachází. Zkušeným rukám se vždy odevzdati můžeš s důvěrou.
Dbej však, abys k tělu pustil je pouze tehdy, kdy nedotknou se tě konečky prstů studené. To značí o nejistotě lékařově, ba i nervozitě, takové prsty neduhy nejenom nevyléčí, ba i mnohé nové způsobiti mohou...
Bratr Gerardus se u svého stolku protáhl. Krk měl ztuhlý a nejmocnější nástroj ku nápravě neduhů by se hodil. Ale sežeňte v Lombardii maséra...
Gerardus ze Sabbionety patřil k hrstce učenců, kteří už v raném středověku zprostředkovávali Evropě díla arabských a řeckých učenců. Hlavním centrem překladů byla škola v Toledu, taky se dlouho předpokládalo, že Avicennovy knihy byly přeloženy právě tam. Ale zrovna tu o medicíně přeložili jinde.
Avicenna (Ibn Síná) je spolu s Galénem považovaný za důležitý zdroj moderního lékařství, byť samozřejmě s mnohými omyly. Ale oba prosazovali hlavně hygienu a cosi, co by mohlo být dnes nazýváno fyzioterapií, protože prevence je lepší než tisíc doktorů.
Ale přece vás neochudím o jeden epický výlet do dávných dějin, no ne? Hlavně když zjistíte, že existuje místo, co se jmenuje Disko.
Silné paže přirážejí štíhlé lodě na kamenitý břeh a většina osádky se zadumaně mračí. Kamenitá a promrzlá půda ostrova, kterému pro mlžný opar nikdo neřekl jinak než Disko, nepůsobila dojmem zrovna blahodárným.
Přesto za Erikem šli. Na západ a ještě dál a dál s vidinou hojnosti a piva.
Noha Erika Thorvaldssona se dotkla ostrova. Ušel pár dalších kroků, po svažitém terénu se vyškrábal nahoru do trávy a zadumaně dřepl k hlíně. Byla rudá, skoro jako jeho vousy. Loveckým nožem zaryl do půdy, až to kovově zacinkalo.
S jásáním vyskočil a křepčil.
Pivo tady neuvaří. Ale železná ruda je mnohem lepší!
Historické okénko: Erik Thorvaldsson, neboli také Erik Rudý, byl Seveřan, který v 10. století, založil první kolonie v Grónsku. Musela to být rozhodně dost rozporuplná osobnost, protože první tři roky strávil v Grónsku poté, co byl odsouzen k vyhnanství za vraždu. Ale když se vrátil a vyprávěl o místě, kde žil, šlo s ním do neznáma pozoruhodné množství lidí (historické zdroje mluví zhruba o pěti stovkách).
V Grónsku měli první kolonisté překvapivě dobré podmínky k chovu odolných pasteveckých zvířat a dařil se samozřejmě rybolov, ale Erik Rudý stále nepřestával pátrat po místě, kde by se dalo pěstovat obilí. Postupoval na západ a někdy kolem roku 1000 se dostal až na ostrov Disko. Je tam zima jako v ruském filmu, ale železná ruda je tak cenná komodita, že se vyplatilo postavit tam osadu.
Jeho syn, Leif Eriksson, v otcových průzkumech západu pokračoval a kdo dával v hodinách dějepisu pozor, ví, že Leif je oficiálně prvním Evropanem, který objevil Ameriku.
Trojdílný polyesterový oblek působil už na první pohled nepříjemně. Natož když došlo na omak. Stačilo vzít rukáv mezi prsty a bylo jasné, že v tomhle si jeden zpotí zadek dřív, než stihne říct Bee Gees. Ta hladká bílá látka se navíc šíleně mačkala a po pár scénách už pozbývala ten svůj typický a kamerou tak vyžadovaný "smooth".
Neznámý klučina s italským jménem během natáčení pořád mrmlal. Ještě aby ne. Kdo by chtěl být šest hodin na přehřátém place ve zvonáčích a vestičce upjaté ke krku. Prskal tak dlouho, než mu dovolili rozhalenku.
Aspoň ta blbá černá košile byla z bavlny.
Nejslavnější diskooblek svojí éry - aka ta příšernost co má na sobě Travolta během Horečky sobotní noci - se asi před dvěma lety dal do dražby. Ta umělohmotná ohavnost se prodala za 260 tisíc dolarů. Ve stejné dražbě se prodávala i hůlka Charlieho Chaplina, která se nakonec vydražila "jen" za 39 tisíc dolarů. Lidi jsou divné, ale disco evidentně jede. :D
Ráda bych napsala varování, ale varování by byl spoiler. Nicméně, obsahuje to střelnou zbraň. Takže pozor.
Ještě jednou.
Ještě jednou udělat všechno, za co by ho žádný doktor nepochválil.
Ještě jednou parádní doutník. Tu Kubánku, co ho lisovala mezi opálenými stehny, znal důvěrně. Kouř vyfukuje za mohutného kašlání.
Ještě jednou dvojité daiquiri. Dva pořádné panáky rumu s grepovou šťávou tečou jícnem a pálí. Stejně je to nejlepší panák v životě.
Ještě jednou si vzpomenout. Kde začít? Rozdrcenou nohou? Nebo snad raději myslet na Afriku?
Ještě jednou říct sbohem synům. Hladí jejich vybledlé fotografie.
Ještě jednou naplnit kocourovi misku, aby ho nezačal hned ohlodávat.
Ještě naposledy zkontrolovat hlaveň brokovnice.
"Dobrou noc, číčo."
A pak už jen stisknout.
Lukánská republika byla svobodným státem od roku 1369. O její nezávislosti nerozhodl nikdo jiný než římský císař Karel IV. Ten si město doslova vybudoval od základů. Když tam jako mladý chlapec přijel, stejně jako později v Praze, i tady našel jenom ruiny. Nechal kolem města vystavět hradby a také mohutnou pevnost, skromně pojmenovanou Mons Caroli. Hradby a pevnost byly klíčovým prvkem boji lukánských a pisánských. To a taková malá císařská armáda.
Lukánskou republiku dobyl až Napoleon, když její krásné hradby rozstřílel svými děly.
Vsadím boty, že většina lidí o Lucce neslyšela. A přitom má tak zajímavou historii.
Tak zase příště!
Právník se díval na rozklepanou mladou ženu, jejíž pohled těkal ze strany na stranu.
"Gladys," oslovil jí a ona sebou cukla.
"Musíte ty papíry podepsat, jinak malá Norma znovu skončí v sirotčinci."
Gladys Bakerová se rozplakala a mumlala něco o tom, že holčičku nedá.
"A její otec? Myslím skutečný otec. Pan," zahleděl se do papírů "Morteson otcovství odmítá, prý vás poznal, už když jste byla těhotná. Nemůžeme k němu malou Normu umístit, i když má jeho příjmení. No tak, Gladys. Jeden podpis," tlačil na ni a ťukal perem do papíru.
Gladys se zhroutila. Na znásilnění ve střižně už myslet nechtěla.
Matka malé Normy Jeane (budoucí Marylin Monroe) trpěla těžkou schizofrenií a paranoiou, celkovým duševním vyčerpáním a podlomeným zdravím. Jako biologického otce své jediné dcery uváděla přítele, který se s ní ovšem brzy po narození Normy Jeane rozešel.
Testy DNA potvrdily, že pravým otcem byl jakýsi Stanley Gifford, zaměstanec filmového studia, kde Gladys Bakerová dělala střihačku. Vzhledem k tomu, že o něm celoživotně nepromluvila ani slovo, a Marylin Monroe dokonce najala detektiva, aby jejího biologického otce našel, je dost pravděpodobné, že početí malé Normy nebylo úplně v normě.
Gladys nikdy nepodepsala papíry k adopci, a tak malá Marylin musela do sirotčince. Není divu, že se už v 16 letech poprvé provdala.
Objel víc léčeben pro duševně nemocné pacienty, než si kdokoliv z nás umí představit. Neštítil se jich, pozoroval jejich chování, hovořil s nimi vždy laskavě a pilně psal. Hledal, kde se bere lidská duše a proč někdy tak zoufale opustí tělo dávno před smrtí.
Prozkoumal tisíce případů a byl přesvědčený o tom, že našel vzorec. Kolektivní, kmenové vědomí člověka, které se propisuje do duše. Archetypy, které nás utvářely jako druh, jenom upadly v zapomnění. Lidské nevědomí, které se vynořuje ze snů a obav, opouštíme každé ráno a stáváme se člověkem. Ale někdy se bohužel lidská duše vytratí během noci natrvalo.
Carl Gustav Jung pracoval s psychiatrickým pacienty víceméně v celém civilizovaném světě a fascinovala ho jedna věc: lidské strachy, představy, děsy... byly všude stejné. Měl tisíce podobných obrázků a popisů snů. Lidské vědomí se podle Junga musím znovu a znovu objevovat každý den.
Je jedno, jestli tomu říkáme archetyp, nebo základ lidské DNA, prostě na něco kápnul. :D
Dvě sestry, Rychlá jako šíp a Sladká jako med, napájené sněhem arménských hor, tekly odjakživa vedle sebe, tak blízko, a přece nikdy na dotek. Dvě sestry, jejichž laskavém náručí vznikl celý svět. Snad dokonce ukrývaly mezi sebou Eden. Dvě sestry, zdroj veškerého života v nehostinném světě.
Rychlou sestru spoutali lidé už pradávno. Do cesty jí kladli překážky, aby nespěchala ke svému cíli. Sladkou zase rozervali na kousky, odváděli od ní žilku po žilce její životarádnou vodu.
Kdysi se do moře vlévaly bez doteku. Jak voda dochází, setkávají se dvě říční sestry v objetí. Každý rok o trochu blíže k horám.
Jak to bylo s tím slavným burgundským vínem, jehož sazenice přivezl k nám Otec vlasti? Dobrovolně přiznávají všichni, že nevědí zhola nic. Sto let o vínu jako by se nepsalo, žádné návody, účty, celní prohlášení. Jen hradní sklepmistr existoval, to víme jistě. O pěstování ani slovíčko.
Vinice přitom táhly se českou zemí, kam jen oko pohlédlo. Od Prahy k Litoměřicím, od Brna až k Olomouci. Co sklízely na nich pracovité ruce? Bylo skutečně trpké, jak Neruda ve své básni píše? A bylo vůbec červené?
O sto let později jakýsi Brňan vypěstoval muškatel. Ale to jsme pořád tam, kde jsme byli.
Jsou tři teorie: pinot noir (rulandské modré), veltlínské zelené a nebo rýnský ryzlink. Všechny vycházejí z toho, že tyhle odrůdy nepotřebují tolik slunce a jsou schopné přežít i v poměrně nepříznivých podmínkách.
Bylo nebylo, v období zvaném Heian se po Japonsku procházela liščí bohyně. Byla ukrytá pod slupkou krásné ženy, co říkala si Kuzunoha, a hledala nejmoudřejšího muže, který v Japonsku žil.
I nalezla liška sobě rovného, mudrce Abe no Jasunu, a narodil se jim velice speciální syn. Dostal jméno Seimei, ale nikdo mu nikdy neříkal než Ónmjódži, protože nadán byl schopností vidět budoucnost, léčil rukama a bylo téměř nemožné ho zranit.
Seimei se stal ochráncem japonských císařů, staral se o jejich blaho i o blaho celého Japonska.
Traduje se, že dožil se dlouhých sto dvacet osm let a pak se rozplynul.
Už jsem o tom sice párkrát psala, ale vlastně je to pořád moje oblíbené téma.
Standa si připadal trochu jako otloukánek. Hrát si s Kačenkou, Pepou a Béďou nikdy nebyl dobrý nápad, protože do něj šťouchali ze všech stran a pořád z něj něco obírali. Smáli se, že nemá žádné kamarády, a tudíž si můžou dělat, co je jim libo. Zatím přišel o rukavice, boty a čepici. Neměl komu žalovat, protože on sám se tak trochu rozpadal.
Když se do hry místo Pepy zapojil Fanda, vypadalo to mile. Dokonce to vypadalo, že se ke hře zapojí Gustík a síly se vyrovnají.
Pak ho ale praštili přes čumák a roztrhali ho na kousky. Chudák malý Standa.
Dělení Polska ve skutečnosti nebyla taková sranda, Polsko-litevská unie ovšem na konci 18. století tak tak držela pohromadě.
Poslední polský král Stanislav Poniatowski by zemi tak jako tak nejspíš neudržel.
Kateřina Veliká, Fridrich Vilém a Fratnišek Habsbursko-lotrinský kladli Poniatowskému územní podmínky, aby se "zabránilo válce". V posledním tažení se Stanislav pokusil spojit se švédským králem Gustavem Adolfem, ale když došlo na zábor severních území Pruskem, nehnuli Švédové ani brvou.
Za časů císaře Diokleciána neměli jinověrci na růžích ustláno.
Ve Valencii byla celá křesťanská kongregace předvedena v řetězech. Biskup i jeho ovečky šli rovnou na porážku. Přesto jeden z nich, Vincenc, co byl u biskupa jáhnem, počal svoje lidi slovem bránit. Soudce byl tak dojat, že propustil věřící a nechal mučit jenom biskupa a jeho jáhna.
Vincenc byl přibit na kříž a ponechán dravcům napospas. Jenomže dvě vrány sedly si k němu a hlídaly jeho tělo. Nakonec nezbylo, než jej hodit do vody.
O pár dní později připlula loďka s jeho tělem do Lisabonu. Věrné vrány doprovodily ho až tam.
A tu loď s vránami má Lisabon ve znaku.
Někdo tvrdí, že jsou to havrani. Někdo že krkavci. Ale středověká heraldika je naštěstí milosrdná k naplňování témat. :D
Okolí Rotterdamu dvakrát neprospívá kožené obuvi, ani dnes, ani ve 13. století. Noha člověčí však bosky nerada chodí podmáčenou půdou, a tak se bylo poohlédnout po materiálu, co vlhkost vydrží a nebude stát půlku polnosti.
Tisové dřevo posloužilo zručným řezbářům a vznikly jednoduché boty, co nohy dobře chránily. Dřeváky. Hladké do práce, zdobené do kostela.
Pracovní verze dřevěných bot měla tvary rozličné: s dlouhou špičkou pro chovatele dobytka, aby mohli popohánět, kulaté pro rybáře, zvýšené pro žence, plácaté pro zahradníky.
Dnes už dřeváky vyrábějí stroje, lidská ruka je maximálně ozdobí, ale tvar a materiál nezměnil se od středověku ani trochu.
