Moje články

Když nám starý vinohrad zas začal říkat pane,
rozhodně to nebyl důvod ronit slzy slané.

Už jsme v duchu výběr hroznů popíjeli z číše,
chválíc buket, viskozitu a chuť, která píše.

Chtělo to však řádnou péči vinohradu dát,
na jaro ho hezky z gruntu celý ostříhat.

"Z toho rychle vystřízlivíš", prorokuje okolí,
když na rukou zaznamená od stříhání mozoly.

Chceš mít víno co je bio, jenže přijdou choroby,
proti padlí, rudě, škůdcům, častý postřik působí.

Vinobraní mělo přijít, chyběl týden ještě,
na vinohrad vytrvale působily deště.

Po té dřině plíseň hroznů málem rozbulí,
tak statečně pijem "Stoku" - "výběr z bobulí".

Myšlenky jak vrána k vráně temnou nesou tíseň,
kšá, vy vdovy ukrákané, zabroukám si píseň!

Byla jedna holčička už odrostlejší z plíny,
toužila být dokonalá, měla z toho splíny.

Zavděčit se učitelům, rodičům, všem lidem,
břímě nesla na svých bedrech, nic nebrala s klidem.

Neuměla flegmaticky házet věci za hlavu
a že něco pokazí se měla věčnou obavu.

Scénáře si vystavěla pokaždé už předem,
neschopna se vypořádat s běžným lidským jedem.

Pracovala do úmoru, chtěla slyšet pochvalu,
jenže té se nedočkala vůbec, nebo v obalu.

A pak jednou rozhodla se utřít věčné nudle
říci světu: "budu svoje" a udělat túdle.

Druhá čárka v gravitestu majitelce napoví,
že se k srdci v hrudním koši přidal orgán párový.

Gravidita bezesporu magické je heslo,
žádný horor, přesto srdce do žaludku kleslo.

Otázka je, kdy to přijde, jestli zrovna vhod,
až ti tohle srdce časem klesne do kalhot.

Vážně je to zvláštní pocit slyšet jeho ozvy,
co že člověk nechtíc "sežral" najednou se dozví.

Zvuk vlaku či koněspřežky cválající břichem
ozývá se z monitoru nemocničním tichem.

Rodička jen valí bulvy co má všechno v pupku,
prognostici prorokují prasklou vodní trubku.

Ať porodník hlavně není instalatér amatér,
stiskem dlaní signál dáváš tam nahoru do pater.

Byl vám jednou chroust,
jehož kdosi zchroust.

Říkáte si, co je na tom, takových je spousta...
jenže tenhle dostal hashtag "nesmrtelnost chrousta".

Řešil věci nepodstatné a stavěl je na odiv,
jeho hlášky ujaly se, dík nim moh být věčně živ.

Na Instagram vystavoval co celý den jedl,
kde ulevil zažívání a kam si dnes sedl.

Měl nespočet sledujících, každý s každým řešil,
zda svou příští výzvu zvládne a s kým zrovna zhřešil.

Z banalit se stal Survivor titánského chrousta,
samozvaných odborníků našla se hned spousta.

Byla z toho kapitola sama pro sebe,
jak se ten chroust nesmrtelný dostal do nebe.

Když se snažíš vychovávat ten svůj potěr rybí,
chceš se předem vyvarovat sebemenší chyby.

S potomkem mít hezké vztahy a působit pohodově,
nastuduješ proto knihy o respektu ve výchově.

Potom přijde realita a období vzdoru,
kdy ječákem přispíváš jen k vyhrocení sporu.

Na bedrech ti leží doma snad úplně všecko
a manžel se občas chová jako druhé děcko.

Takže aby nespělo to k vraždě, nebo rozvodu,
chci mít taky svůj díl klidu, knížku, les a pohodu!

Masáž, spánek, sport, či výlet,
s kamarády volno sdílet.

Čili respekt ve výchově, pánové a dámy,
podle mě je hlavně o tom respektovat mámy! :-)

Dokud ještě zvládneme si utřít zadnici,
není třeba v prdu vidět řídkou stolici.

Jestli můžem, byť o hovně, s někým blízkým žvanit,
užívejme, nenechme se žádným slovem ranit.

Dokud ještě samostatně vyměšovat zvládnem,
radujme se z maličkostí, neboť smíchem mládnem.

Prachy, to je matika co počítat se musí,
někdy s holou prdelí žít může mít své plusy.

Dokud ještě do řiti nás neposlali nejbližší,
pokaždé se najde někdo, kdo zoufalství utiší.

I když holub zanechá ti pozdrav na hlavě,
každý den je malý důvod k velké oslavě.

V předpovědi slunečno a přesto cestou zmoknem?
Třeba aspoň povyrosteš, starosti hoď oknem.

Jablko už toho mělo vážně plné kecky,
litovalo, že má jádra, ne pořádné pecky.

Nejradši by vzpříčilo se v Sněhurčině chřtánu,
zasadilo okamžitě osudovou ránu.

Doufalo, že na něj čeká kariéra skvělá,
být slavným jak levoboček u Vilému Tella.

Bacit Newtona po hlavičce jako důkaz gravitace,
pozlacené v rukou králů potrpět si na ovace.

Chtělo být jablkem poznání v Ráji,
nějaké, o kterém všichni jen bájí.

Netušilo, že dík Grimmům nesmrtelné bude,
že jablko otrávené znají děti všude.

Ségra s červem z Večerníčku pozdravila Šmudlu,
přijít dřív, tak obě skončí trpaslíkům v štrúdlu.

Z toho plyne poučení,
nebuďte hned otrávení.

Když dávali rozum zřejmě ošklivě se sekl,
že zrovinka šilhal hlady, o banán si řekl.

Pak nakoupil zodpovědně dost balonků s čudlíkem,
aby mohl lovit ženy prost problémů s dudlíkem.

Oháknutý, vyvoněný kultivoval tělo,
naneštěstí i poslední Pendolino jelo.

Když netrefil z Prahy domů, musel pro něj bratříček,
od té doby zná jen jedno - gamblení - svůj koníček.

Zkoušel řadu zaměstnání, všude dostal padáček,
maminka ho přesto hájí, "měl to těžké, chudáček".

Často trpěl chorobami."

"Však už brzo zkapu, mami".

Investicí do BTC prošustroval úspory,
ona jej však podporuje okolnostem navzdory.

"Hlavně, že se dobře cítí"...

obzvláště s tou holou řití.

Zná mě vůbec ještě jménem? To je pořád: "miláčku",
omylem tak oslovuje maminku, i "stíhačku".

"Že tě, drahá, loupe v kříži? Holt už nejsi nejmladší."
"Máma peče lepší dortík, tenhle nebyl nejsladší."

"Přes práh už tě nepřenesu, už hold nejsi štíhlá laň,"
slyší občas na adresu svou ta jeho "lítá saň".

Čekám něžné pohlazení a kladu si otázku,
kam zmizelo poblouznění, rezignoval na lásku?

"Už jsem starý, co chceš víc?"
"S tím jdi někam... zní z mých plic."

Snad přímým vyzváním... "Nepřijdeš s vyznáním?
Láskyplným, které se mnou doopravdy zacvičí?"

Co on na to? "Jsi mé zlato, akorát že kočičí."

Zde leží počátek všeho, vedle mne usíná Bůh,
zhmotněné tělesno jeho, dýcháme společný vzduch.

Zde leží odlitek ráje, kraj který důvěrně znáš,
v citech můj rozum dál taje a domov přístav je náš.

Vedle nás plod našich vášní, krev krve, budoucnost rodu,
dva lidé dost prostopášní, aby mu dopřáli zrodu.

Zde leží tělo a mysl, které mi říkají "pane",
zde leží života smysl, který se teprve stane.

Zde leží ta moje víra, že všechno v dobré se zvrátí,
popel a prach, temná díra, kéž v nový život nás vrátí.

Zde leží naděje, ze srdce prýští,
že spolu zvládneme nástrahy příští.

Matky nasadily blůzky,
ve škole jsou třídní schůzky.
Nováková příkře žádá zavést znovu pozemky,
Zedníčková rozporuje počty bodů z písemky.
Ředitel už zatím řeší bitku výtržníků,
příčiny a následky, žel, nese na svém triku.
Češtinářka neumí prý zaujmout své žáky,
matikář moc úkoluje, práce dává mraky.
"Neumíte vysvětlovat..." "Karlíček se nudí,
chudáček má ADHD"..." Jasně, věčně prudí.
Babetku prý šikanují, musí se to řešit,
učitelku její práce nepřestává těšit.
Zvlášť když slyší z televize kolik love bere,
jen ten pohled na výplatku v reálu ji žere.
"Dětem chybí chlapská ruka" Šišková jí vmetla,
"no tak si to vyzkoušejte" argumenty smetla.

Jeníček byl vždycky dobrákem od kosti,
v podsvětí měl jenom bezpečné známosti.
Nebýt ségry vyčůrané, přemoudřelé Mařenky,
nemusel trest odpykávat za mord jisté stařenky.
Když je tenkrát Ježibaba chtěla na svém menu,
s lopatou si trénovali srdceryvnou scénu.
Mařenku pak napadlo, že rentovat se bude,
když ten postup osvědčený zopakují všude.
Tak kremaci zajistili pár babiznám nevrlým,
podle spisu policie stal se vrahem otrlým.
Mařena ho navíc vtáhla do obchodu s perníkem
a když přišlo na lámání, šup do lochu s Jeníkem.
Sama hrála hloupou husu,
dostal jenom pac a pusu.
Tak si myslím, milé děti,
že jí příště nenaletí.

Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí,
ten flám uvnitř mého těla probral spící vědomí.
Shrňme si teď fakty holé,
začalo to v autoškole.
Žaludek byl jak na vodě a mozek to začal číst,
jako nervy zkoušeného při každičké z dalších jízd.
V Hagridově hájence, jak říkám domu tchyně,
na ksichtě mi vyskákaly beďáry jak svině.
Pak na mejdan dorazily i křečové žíly,
rozežraný pupík začal naskakovat kily.
A chuťové buňky řekly: "sníme mrkvičku",
závit v mozku zapracoval, zvládl rozcvičku.
Nemusím mít zrovna vejšku a výsledek v atestu,
by mi došlo, že záminkou jsou dvě čárky na testu.

Nejistá konstanta moderní doby:
mládež co držkuje, dospělé zlobí.
Transgender promísil chlapce a roby,
od PC a telefonu neodpoutaj skoby.
Bez wifiny dítka mají absťák nebo mdloby,
AI mozky nahrazuje, práci za ně robí.
Tepláková móda je zpět, ve školách je zdobí,
sbírat nebo dávat lajky maj jediné hobby.
Anglicismy, vulgarismy - jazyk soudobý,
drzost dětí k dospělákům nemá obdoby.
Rodiče maj svoje džoby,
za děti však vedou lobby.
Tu divou zvěř vychovávat do moderní podoby,
z toho se dnes učitelům občas zvedaj útroby.
Je to chyba soustružníků když jdou zmetky z výroby?
Řeknu vám, že tahle doba prostě nemá obdoby.

Černá ovce? Bílá vrána?
Vinohradem zadumána
prostříháváním dál vpřed,
v hlavě vlastní „Skříťosvět“.

Nepije a nesvačí, tři sta hlav jí nestačí.

Sousedova vinice dosud ladem byla,
myšlenka ji zušlechtit... kousla, nepustila.
Stříhám, stříhám, ruce bolí, čest mi ale nedovolí jen tak polevit…
V duši mír a klid.

Chci si nechat bublat v baňkách
vlastní víno co na plaňkách v září uzraje.
Je to bráno jako krádež z cizího si brát?
Nebo vlastně zachraňuji zpustlý vinohrad?

Hlava čistá, ale těžká, ze rtů plynou trylky,
chtělo by to stříhat svorně, hezky do čtverylky.
Nůžky cvakají.
Tak co, uzrají?

Nepije, nesvačí, šestistá…
Postačí!

Tenkrát, když do šatů oblékli nevěstu…
tepovku zrychlily dvě čárky na testu.

Tenkrát, když v náručí stiskla ho poprvé,
hormony štěstíčka vypluly do krve.

Tenkrát, když sevřela drobounký prst,
motýlci v břiše jí zježili srst.

Tenkrát když na rukách uspala miminko,
když klouček poprvé řekl jí: „maminko“.

Tenkrát když poprvé ručky se vzepjaly,
aby svou maminku důvěrně objaly.

Tenkrát když poprvé dostala pusinku,
dospěla k tomu, že štěstí má ve vínku.

Díky těm poprvé zjistíš, že robě,
je malý andílek, co přišel k tobě.

Na tvých bedrech leží péče, výchova i osvěta,
nejtěžší však jednou bude vypustit ho do světa.

Život je až příliš krátký a času tak málo,
zažít tolik krásných věcí, co by za to stálo.

Život je až příliš krátký na stres nebo nudu,
mžikneš okem a další den už je zase v čudu.

Cesty jsou tak křivolaké, těžko hledat pravou,
šlapeš přímo za svým cílem, než narazíš hlavou.

Cesty jsou tak křivolaké, že nevíš, co osud chystá,
věřím ale v prozřetelnost jsa životní optimista.

Čas je tolik pomíjivý, že mě jímá tíseň,
jestli stihnu vůbec složit tuhle tklivou píseň.

Nejhorší jsou dětské oči s prohlášením: „Maminko,
kolem jiných svět se točí, máš na mě čas malinko?!“

Distanční výuka… mastný flek na tričku,
v pozadí maminka předvádí rozcvičku.

Honzova se ve spoďárech na záběru mihla,
kolektivní hluchota dnes šestou třídu stihla.

„Zapněte si prosím webky“ moje nová denní mantra,
doluju klid ze dna sklenky (nepomohla ani tantra).

Zen bohužel nenacházím ani v druhém loku,
zaděláno na mrtvičku, už mám tiky v oku.

„Kláro, my tě neslyšíme, funguje ti mikrofon?“
„A ty si ho vypni, Pepo, když tam troubíš jako slon.“

„Karle, jsi tam? Tys byl kakat? “
Zoufalstvím snad budu plakat.

„Komu to tam, děcka, píská?“
Úča se dnes zřejmě zlíská.

Challenge dnešní doby:
mít z učení hobby.

Když Vítečka přines čáp, tvrdil všem, že je to chlap,
pak nám předal balíček, z nějž koukal jen malíček.

Prcek spustil řevu škálu, táta hledá v manuálu.
Kdepak se to vypíná??!! Panikařit začíná.

Camprdlík má sice Víťa, jinak je to ale cíťa,
„Mámo dej pryč pavouka, ať na mě tak nekouká.“

„Táto, foukej bebino“, „neřval jsem, dej kokino“,
„není po mém, spouštím pláč“, z citlivky je vyděrač.

Že je tatík taky cíťa, ukecá ho chytrák Víťa,
když rodič vše dovolí, uzda rychle povolí.

Z Vítečka je puberťáček, vyrostl z něj pěkný ptáček,
marné hledat v taháku, rodiče má na háku.