Moje články

Znáte, lidi, tu hru taky?
Široký a Bystrozraký
putují v ní k cíli krajem...
s rodinou ji občas hrajem.

Retra není nikdy málo,
včera se mi o ní zdálo...
Figurkami táhnu vpřed,
pohltil mě herní svět.

Na prvním políčku žebřík se láme,
nebohé princezně kosti to zláme.
Na cestě učí se moudrosti žití,
na čtvrtém políčku princ si ji chytí.

Zámecká svatba a čas jenom letí,
do roka pořídí i první z dětí.
Princezna procházkou lesem se vyladí,
tři kola zdržení vůbec jí nevadí.

Kterou cestou táhnout k cíli
bohužel říct nedovedu...
Vlastně nevím kam chci dojít
neb postrádám nápovědu.

Jablko už toho mělo vážně plné kecky,
litovalo, že má jádra, ne pořádné pecky.

Nejradši by vzpříčilo se v Sněhurčině chřtánu,
zasadilo okamžitě osudovou ránu.

Doufalo, že na něj čeká kariéra skvělá,
být slavným jak levoboček u Vilému Tella.

Bacit Newtona po hlavičce jako důkaz gravitace,
pozlacené v rukou králů potrpět si na ovace.

Chtělo být jablkem poznání v Ráji,
nějaké, o kterém všichni jen bájí.

Netušilo, že dík Grimmům nesmrtelné bude,
že jablko otrávené znají děti všude.

Ségra s červem z Večerníčku pozdravila Šmudlu,
přijít dřív, tak obě skončí trpaslíkům v štrúdlu.

Z toho plyne poučení,
nebuďte hned otrávení.

Indiánčin starší bratr měl jméno Strom zelený,
to proto, že pod takovým údajně byl zplozený.

Její sestra poetické přízvisko též mohla mít,
neboť při početí jejím měsíční prý zářil svit.

Jenom ona na svůj původ nesměla se otce ptát,
proč zrovinka Prasklá guma museli jí jméno dát?!

Tou rodinnou historií lidi se furt baví
a mladičkou indiánku do běla to žhaví.

Pouští nyní plahočí se indiánská holčička,
naše známé nedochůdče, vzrůstem spíše "gumička".

Fantazií nucena je plnit zvrhlé lidské vize,
do života přináší to často nečekané krize.

"Nenávidím anekdoty, vás jakbysmet, Sosáci,
to nemáte celý duben nic lepšího na práci?!"

Když dávali rozum zřejmě ošklivě se sekl,
že zrovinka šilhal hlady, o banán si řekl.

Pak nakoupil zodpovědně dost balonků s čudlíkem,
aby mohl lovit ženy prost problémů s dudlíkem.

Oháknutý, vyvoněný kultivoval tělo,
naneštěstí i poslední Pendolino jelo.

Když netrefil z Prahy domů, musel pro něj bratříček,
od té doby zná jen jedno - gamblení - svůj koníček.

Zkoušel řadu zaměstnání, všude dostal padáček,
maminka ho přesto hájí, "měl to těžké, chudáček".

Často trpěl chorobami."

"Však už brzo zkapu, mami".

Investicí do BTC prošustroval úspory,
ona jej však podporuje okolnostem navzdory.

"Hlavně, že se dobře cítí"...

obzvláště s tou holou řití.

Ježibaba moudrá věkem byla výzva pro mou čest,
za úsměvem, rukoudáním, narážíš na tvrdou pěst.

Prst sevřený dětskou dlaní donutí tě vykroutit,
jde po tobě, není lehké pod tlakem se nezhroutit.

Vedle ní jsi ubožátko, které nemá autoritu,
nepodrží, jenom srazí... a donutí k nitrozpytu.

Chápavým postojem vytáhne pocity
a pak tě s úsměvem připraví o city.

Ta ženská je vážně na pěst, mindráky si hojí,
na všech slabých podřízených, kteří se jí bojí.

Není, kdo by měl ty koule ze sedla ji shodit,
volí útěk, kdo se nechce dál jen nechat vodit.

I já trhám poutka,
odmítám být loutka.

Zná mě vůbec ještě jménem? To je pořád: "miláčku",
omylem tak oslovuje maminku, i "stíhačku".

"Že tě, drahá, loupe v kříži? Holt už nejsi nejmladší."
"Máma peče lepší dortík, tenhle nebyl nejsladší."

"Přes práh už tě nepřenesu, už hold nejsi štíhlá laň,"
slyší občas na adresu svou ta jeho "lítá saň".

Čekám něžné pohlazení a kladu si otázku,
kam zmizelo poblouznění, rezignoval na lásku?

"Už jsem starý, co chceš víc?"
"S tím jdi někam... zní z mých plic."

Snad přímým vyzváním... "Nepřijdeš s vyznáním?
Láskyplným, které se mnou doopravdy zacvičí?"

Co on na to? "Jsi mé zlato, akorát že kočičí."

"Jsi-li sobec, opusť obec, zůstaň u své mámy!"
srdce mluví jinou řečí: "buď tu, prosím, s námi".

Co čtrnáct dní zvedal kotvy, jel nimrodit do sadu,
vinohrad a zahrádečka zvedaly mu náladu.

Budoval ty svoje statky "pro nejstarší dítě",
chtěl žít doma u své mámy, ne v té kleci v bytě.

Žena věčně frustrovaná, dítě mazel taťky,
volna tráví v domě tchyně, co jí skládá gaťky.

Ta i v jeho čtyřiceti synáčkovi žehlí, pere,
v noci vchází zavřít okna, a snachu to pěkně žere.

Ráda OBČAS mimo město do těch končin zajede,
zůstat navždy, vzdát se svobod, to bohužel nesvede.

Zde leží počátek všeho, vedle mne usíná Bůh,
zhmotněné tělesno jeho, dýcháme společný vzduch.

Zde leží odlitek ráje, kraj který důvěrně znáš,
v citech můj rozum dál taje a domov přístav je náš.

Vedle nás plod našich vášní, krev krve, budoucnost rodu,
dva lidé dost prostopášní, aby mu dopřáli zrodu.

Zde leží tělo a mysl, které mi říkají "pane",
zde leží života smysl, který se teprve stane.

Zde leží ta moje víra, že všechno v dobré se zvrátí,
popel a prach, temná díra, kéž v nový život nás vrátí.

Zde leží naděje, ze srdce prýští,
že spolu zvládneme nástrahy příští.

Protřepat hlavu a nemíchat myšlenky,
slané jak slzy i sladké jak milenky.

Odmítneš víno a zahodíš pochyby,
když v břiše poprvé ucítíš pohyby.

Motýlci lásky tě křidélky šimrají,
dvě dětské ruce co v jídle se nimrají.

Tisíce otázek s nulovou zárukou
dokud ten uzlíček nedržíš na rukou.

Celé ty, přesto se vymyká kontrole,
když se mu tvé vize nehodí do role.

Umí tě rozesmát, rozněžnit, vytočit,
tatínka přesvědčit, babičky ochočit.

Vyvolá strach nepoznaný, zodpovědnost, pýchu,
sémě tvojí velké lásky, vášně prosté hříchu.

Po měsících ve tvém lůně v bolestech je zrozeno,
nést to břímě věčné lásky navždy je ti souzeno.

Matky nasadily blůzky,
ve škole jsou třídní schůzky.
Nováková příkře žádá zavést znovu pozemky,
Zedníčková rozporuje počty bodů z písemky.
Ředitel už zatím řeší bitku výtržníků,
příčiny a následky, žel, nese na svém triku.
Češtinářka neumí prý zaujmout své žáky,
matikář moc úkoluje, práce dává mraky.
"Neumíte vysvětlovat..." "Karlíček se nudí,
chudáček má ADHD"..." Jasně, věčně prudí.
Babetku prý šikanují, musí se to řešit,
učitelku její práce nepřestává těšit.
Zvlášť když slyší z televize kolik love bere,
jen ten pohled na výplatku v reálu ji žere.
"Dětem chybí chlapská ruka" Šišková jí vmetla,
"no tak si to vyzkoušejte" argumenty smetla.

Taky si děláte seznamy úkolů?
Na nákup, na úklid, na práci, na školu...

Snad abych fyzicky nevyšla z formy
po celý týden pak plním své normy.

WC štětka v jiných rukou je jak zubní párátko,
po mé kúře dezinfekční lesk jak blesk je zakrátko.

Vyvěsím a do komínků dokonale složím prádlo
a v kuchyni u sporáku připravím fakt skvělé "žrádlo"!

Podlahy i prach mám setřený rychleji,
snad je to naučím... neztrácím naději.

Umýt vnější okraj vany a vyčistit dlaždičky,
na to jiní zapomenou, nebo šetří ručičky.

Nikdo práci neudělá lépe, než já sama,
asi jsem fakt dokonalá, nebo prostě lama. :-)

Jeníček byl vždycky dobrákem od kosti,
v podsvětí měl jenom bezpečné známosti.
Nebýt ségry vyčůrané, přemoudřelé Mařenky,
nemusel trest odpykávat za mord jisté stařenky.
Když je tenkrát Ježibaba chtěla na svém menu,
s lopatou si trénovali srdceryvnou scénu.
Mařenku pak napadlo, že rentovat se bude,
když ten postup osvědčený zopakují všude.
Tak kremaci zajistili pár babiznám nevrlým,
podle spisu policie stal se vrahem otrlým.
Mařena ho navíc vtáhla do obchodu s perníkem
a když přišlo na lámání, šup do lochu s Jeníkem.
Sama hrála hloupou husu,
dostal jenom pac a pusu.
Tak si myslím, milé děti,
že jí příště nenaletí.

Kvůli ženě, zatraceně, opustil svou mámu, tátu
a vyhodil (nerad) kotvu v téhle díře po granátu.

Vůně hnoje ve všech pádech najednou je tabu,
na kopci má v králíkárně uječenou babu.

Žena žárlí na stromečky, které tak rád sadí,
pobyt v jeho domovině jízlivostmi sladí.

Chybí pohyb? Tu máš smeták, ten má taky násadu,
místo rytí zameť chodbu, kdepak zdrhat do sadu.

Že jsi jako bedna kytu?
Vařím, žiješ v blahobytu!

I ze spaní dřevo řežeš, hned je po klídku,
aspoň, že mám dneska námět na svou povídku.

O víře v ten malý ráj,
jímž je pro mě tenhle kraj.

Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí,
ten flám uvnitř mého těla probral spící vědomí.
Shrňme si teď fakty holé,
začalo to v autoškole.
Žaludek byl jak na vodě a mozek to začal číst,
jako nervy zkoušeného při každičké z dalších jízd.
V Hagridově hájence, jak říkám domu tchyně,
na ksichtě mi vyskákaly beďáry jak svině.
Pak na mejdan dorazily i křečové žíly,
rozežraný pupík začal naskakovat kily.
A chuťové buňky řekly: "sníme mrkvičku",
závit v mozku zapracoval, zvládl rozcvičku.
Nemusím mít zrovna vejšku a výsledek v atestu,
by mi došlo, že záminkou jsou dvě čárky na testu.

Matky nasadily blůzky,
ve škole jsou třídní schůzky.
Nováková příkře žádá zavést znovu pozemky,
Zedníčková rozporuje počty bodů z písemky.
Ředitel už zatím řeší bitku výtržníků,
příčiny a následky, žel, nese na svém triku.
Češtinářka neumí prý zaujmout své žáky,
matikář moc úkoluje, práce dává mraky.
"Neumíte vysvětlovat..." "Karlíček se nudí,
chudáček má ADHD"..." Jasně, věčně prudí.
Babetku prý šikanují, musí se to řešit,
učitelku její práce nepřestává těšit.
Zvlášť když slyší z televize kolik love bere,
jen ten pohled na výplatku v reálu ji žere.
"Dětem chybí chlapská ruka" Šišková jí vmetla,
"no tak si to vyzkoušejte" argumenty smetla.

Nejistá konstanta moderní doby:
mládež co držkuje, dospělé zlobí.
Transgender promísil chlapce a roby,
od PC a telefonu neodpoutaj skoby.
Bez wifiny dítka mají absťák nebo mdloby,
AI mozky nahrazuje, práci za ně robí.
Tepláková móda je zpět, ve školách je zdobí,
sbírat nebo dávat lajky maj jediné hobby.
Anglicismy, vulgarismy - jazyk soudobý,
drzost dětí k dospělákům nemá obdoby.
Rodiče maj svoje džoby,
za děti však vedou lobby.
Tu divou zvěř vychovávat do moderní podoby,
z toho se dnes učitelům občas zvedaj útroby.
Je to chyba soustružníků když jdou zmetky z výroby?
Řeknu vám, že tahle doba prostě nemá obdoby.

Při pohledu do zrcadla
kila špeku, tuna sádla...
Macecha své jedy míchá,
do sebe však Botox píchá.
Silikonem vypne pětky
a nasadí vizáž štětky.
Sněhurka už není TOP,
princ by o ni nezakop.
Před zrcadlem zavrhl svou nekrofilní choutku
a královna vodí si ho jako věrnou loutku.
Zato vilný Jeníček
loupe Snížce perníček.
Jak si vede krásná robka?
Stala se z ní zlatokopka.
Trpaslíci celí zjihlí
těží pro ni zlaté cihly.
Že nad rakví zúčtovati spolu nemohou,
Smrťák píše inzerát na "dívku nebohou".
Přihlásil se Šmudla, že prý zaskočil by rád,
teď se ještě hlaste vy, co prince chcete hrát.

Černá ovce? Bílá vrána?
Vinohradem zadumána
prostříháváním dál vpřed,
v hlavě vlastní „Skříťosvět“.

Nepije a nesvačí, tři sta hlav jí nestačí.

Sousedova vinice dosud ladem byla,
myšlenka ji zušlechtit... kousla, nepustila.
Stříhám, stříhám, ruce bolí, čest mi ale nedovolí jen tak polevit…
V duši mír a klid.

Chci si nechat bublat v baňkách
vlastní víno co na plaňkách v září uzraje.
Je to bráno jako krádež z cizího si brát?
Nebo vlastně zachraňuji zpustlý vinohrad?

Hlava čistá, ale těžká, ze rtů plynou trylky,
chtělo by to stříhat svorně, hezky do čtverylky.
Nůžky cvakají.
Tak co, uzrají?

Nepije, nesvačí, šestistá…
Postačí!

Povídám jak vejce vejci,
nechme toho, milý strejci.
Zanechme těch věčných vád,
o kvalitu čokolád.
Včera v telce šla reportáž a já dospěl k poznání,
nastává čas Velikonoc, brzy budem sežráni.
Pějme ódy stvořiteli, vynech projev útočný,
poděkujme za svůj původ nevzejitý od kvočny.
Místro stroje vyplknout nás mohla řiťka ptačí,
to ti, doufám, jako důvod ke smíření stačí.
Slepičí maj aspoň vizi, že z nich bude kuře,
ta ostatní jsou důkazem, že může být hůře.
Kdybys ještě pochyboval, dám ti příklad vejce,
které celý život tráví v šourku Billa Gejtse.
Radši ať mě zblajzne hmyz,
než mít věčný kulohryz.

Tenkrát, když do šatů oblékli nevěstu…
tepovku zrychlily dvě čárky na testu.

Tenkrát, když v náručí stiskla ho poprvé,
hormony štěstíčka vypluly do krve.

Tenkrát, když sevřela drobounký prst,
motýlci v břiše jí zježili srst.

Tenkrát když na rukách uspala miminko,
když klouček poprvé řekl jí: „maminko“.

Tenkrát když poprvé ručky se vzepjaly,
aby svou maminku důvěrně objaly.

Tenkrát když poprvé dostala pusinku,
dospěla k tomu, že štěstí má ve vínku.

Díky těm poprvé zjistíš, že robě,
je malý andílek, co přišel k tobě.

Na tvých bedrech leží péče, výchova i osvěta,
nejtěžší však jednou bude vypustit ho do světa.

Zedník Dušan býval macho, ve vsi sklátil každou,
když to začal zkoušet na mě, smrdělo to vraždou.

Že je zručný coby zedník, v tom jsme byli zajedno,
krom toho ten vilný kozel myslel však jen na jedno.

Typický byl slizký úsměv mlsné šelmy na líci,
„Drží ti a na tě žena? Jak vám dupou králíci?“

O zkrocení ženy mele, manžel se jen směje,
na úrodnou půdu Dušan svoje moudra seje.

S harašmentem Dušánek když začne, vidím rudě:
„Měli by to čuně krmit, vypadá dost chudě.“

Ať ten pašík klidně kvíká, vnitřním zrakem věším háčky,
zaháknutý prasák bude hrdinou mé zabijačky.“

Život je až příliš krátký a času tak málo,
zažít tolik krásných věcí, co by za to stálo.

Život je až příliš krátký na stres nebo nudu,
mžikneš okem a další den už je zase v čudu.

Cesty jsou tak křivolaké, těžko hledat pravou,
šlapeš přímo za svým cílem, než narazíš hlavou.

Cesty jsou tak křivolaké, že nevíš, co osud chystá,
věřím ale v prozřetelnost jsa životní optimista.

Čas je tolik pomíjivý, že mě jímá tíseň,
jestli stihnu vůbec složit tuhle tklivou píseň.

Nejhorší jsou dětské oči s prohlášením: „Maminko,
kolem jiných svět se točí, máš na mě čas malinko?!“

V ztemnělém pokoji střešního bytu
námořník odepjal umělou kýtu.

Je to dům kde rozum zvolna se zatmívá,
chlapík se usadí a křeslo rozkývá.

To křeslo houpací vrže si písničku:
"Byl jeden námořník, dobrou měl fyzičku."

Zamlada byl milovníkem, „co pro ženy žil"
a v každičkém přístavišti „z číše lásky pil.“

Ženy mu nosily domácí ovárek,
teď, chudák, zakousne jedině suchárek.

Kletbu na něj uvalila Japonečka malá
Oliva ho opustila, co proto mu dala.

V desetinné čárce chyba, tabulky, co lhaly,
špenát chudý na železo, dílo dokonaly.

Potvrzena alergie na špenát i lepek,
od té doby se mu říká slaboduchý Pepek.

Distanční výuka… mastný flek na tričku,
v pozadí maminka předvádí rozcvičku.

Honzova se ve spoďárech na záběru mihla,
kolektivní hluchota dnes šestou třídu stihla.

„Zapněte si prosím webky“ moje nová denní mantra,
doluju klid ze dna sklenky (nepomohla ani tantra).

Zen bohužel nenacházím ani v druhém loku,
zaděláno na mrtvičku, už mám tiky v oku.

„Kláro, my tě neslyšíme, funguje ti mikrofon?“
„A ty si ho vypni, Pepo, když tam troubíš jako slon.“

„Karle, jsi tam? Tys byl kakat? “
Zoufalstvím snad budu plakat.

„Komu to tam, děcka, píská?“
Úča se dnes zřejmě zlíská.

Challenge dnešní doby:
mít z učení hobby.

Dal bych si tu pátou sklenku, ve víně je pravda,
kdo ji chce znát ze všech úhlů, ať si řádně zavdá.

Dal bych si tu čtvrtou sklenku, ale mám dost strach,
aby na dně nebyl spoiler, že soused je vrah.

Dal bych si tu třetí sklenku, jenže mě dost děsí,
v deliriu, že se potkám s nejhoršími běsy.

Dal bych si tu druhou sklenku, nevědět však čí su?!
Mít okno a procitnu-li okmotřovat mísu?!

Dal bych si tu první sklenku, opilí maj štěstí,
snad nespáchám harakiri, či útoky pěstí.

Zbabělý abstinent do ticha praví:
Sami se napijte na moje zdraví!

Když Vítečka přines čáp, tvrdil všem, že je to chlap,
pak nám předal balíček, z nějž koukal jen malíček.

Prcek spustil řevu škálu, táta hledá v manuálu.
Kdepak se to vypíná??!! Panikařit začíná.

Camprdlík má sice Víťa, jinak je to ale cíťa,
„Mámo dej pryč pavouka, ať na mě tak nekouká.“

„Táto, foukej bebino“, „neřval jsem, dej kokino“,
„není po mém, spouštím pláč“, z citlivky je vyděrač.

Že je tatík taky cíťa, ukecá ho chytrák Víťa,
když rodič vše dovolí, uzda rychle povolí.

Z Vítečka je puberťáček, vyrostl z něj pěkný ptáček,
marné hledat v taháku, rodiče má na háku.

Když byl Pepík ještě štěně (nenarodil se však feně),
jeho otec, Francek Ryba, pátral marně, kde je chyba.

Když syn přines kuli prvou, nehnul tenkrát ani brvou,
když jich přines dalších pět, zhroutil se mu celý svět.

Ve třídě se sbíhá chasa, v akváriu roste řasa,
jenom Pepan tiše sedí na oblohu zbožně hledí.

Místo aby přišel taky, kouká na výškové mraky,
vláknité z krystalů ledu, líp je popsat nedovedu.

Rukou hladí řasu gatí, v myšlenkách se zcela ztratí,
je Ryba, tak drží skus (elektivní mutismus).

Jednou, sní si, pomelu, mořskou řasu chlorellu,
dnes mě lidi zavrhnou, zítra ruce utrhnou.

Za svobodna Svobodová bylo jméno její,
povahově nomen omen, miserere mei!

Tralala, tralala, proč se jenom vdávala?!
Tralala, tralala, by samotu zahnala?

Řekli jí, že svoboda je jenom nutnost poznaná,
že i socha Svobody je svým podstavcem spoutaná.

Tralala, tralala, proč se jenom vdávala?
Tralala, tralala, by pro něj i dýchala?

Svoboda jsou mantinely, co dnům dají řád,
řetěz, co tě omotává, jako rajský had.

Tralala, tralala, proč se jenom vdávala?
Tralala, tralala, aby moudrost nabrala!

Láska je slepá, má růžové brýle,
„však si ho vychovám“ směšné jsou cíle.

Tralala, tralala, proč se jenom vdávala?
Tralala, tralala, aby věčně brblala!

V cizích botách po prastrýci pochoduješ světem,
rodičům je marné říci, že jsi pro smích dětem.

V cizích botách zjistíš, že strýc míval velkou hňápu,
že první krok bývá těžký, prohlásíš: už chápu.

V cizích botách možná přiznáš: udělal jsem botu,
když ses do nich dral, ač druzí předvídali slotu.

V cizích botách občas zjistíš, kde tě tvoje tlačí,
že jiným víc smrdí nohy k poučení stačí.

V cizích botách zjistíš, že z nich sláma ještě čouhá
a k prásknutí do bot náhle přemůže tě touha.

V cizích botách oceníš své vlastní zázemí,
tak raději stůj nohama pevně na zemi.

Poslouchejte, mámo, táto, přizvěte i tchýni,
píseň psanou paragrafy v jisté soudní síni.

Byť pohádku o Sněhurce registroval každý,
málokdo ví, že královnu obvinili z vraždy.

Kmen zločinných zakrslíků poklad tajně těží,
Sněhurka chce podíl, proto napráskat ji běží.

Zrcadlo, zrcadlo, koho by to napadlo?
Zrcadlo, zrcadlo, jak to dopadlo?

Co nezvládl nájemný vrah, ciankály zvládnou,
jenom v očích nekrofilů mrtvé dívky mládnou.

Sněhurku bosk nezachránil, její tělo chátrá,
nekrofilní princ je v sekci „policie pátrá“.

Neboť v soudní síni nebyl prostor na hádky,
královna už sepisuje v lochu pohádky.

Zrcadlo, zrcadlo, koho by to napadlo?
Zrcadlo, zrcadlo, státu propadlo.

Každou chvíli slýchám větu z manželčiných úst:
„Se zdravím si nezahrávej, měl bys držet půst.“

„Jsi moc tlustej“, uráží mě… Jakpak by vám bylo?
Denně mívat na talíři každé další kilo?

Displej váhy přelepený fotkou prasete,
z vtipů takto opepřených souška rozkvete.

Kdyby to snad bylo málo, přidává se otec,
„v dobytčáku jezdit budeš, připravím ti kotec.“

Ještěže maminka je na mé straně,
ač sama postavy vychrtlé laně.

Dnes k obědu deset knedlí, výpečky a kapusta,
„jen si přidej, synku drahý, vykrmím tě do tlusta.“

Přidám si a ignoruju ženin ksichtík zkřivený,
panděro je důkaz toho, jak dobře jsem živený.

„Učitelé nově berou pětatřicet tisíc.“
Marně pátrám na výplatce dlouze okem visíc.
Pod článkem zas projevil se krásný český um,
prezentovat v komentářích patent na rozum.
„Ti hlídači dětí“, ano, zodpovědnost máme,
o přestávkách dík dozorům ani nečuráme.
„Tabulkový plat je příliš za zkrácenou šichtu,“
před patnáctým školením jím obědovou šlichtu.
Vyrábím pomůcky, přípravy, testy
a večer doháním písemné resty.
Oprava písemek, domácích úkolů,
na víkend v plánu (zas???!!!) příprava na školu.
Pro potřeby ministerstva vyplnit šest slintů,
a s rodiči v týdnu řešit, kde vzal Pepík flintu.
Zrušte volna, milá vládo, dejte na Einsteiny,
udělejte z učitelů profi Frankensteiny!

Rarášek a Přetrhdílo byly síly v pozadí,
o kterých se vědělo, že vždycky špatně poradí.

Když ti dva posedli některé dítko,
bylo z něj v momentě čertovo kvítko.

Ve škole jim absolutně nešlo o známku,
soutěžili, kdo utrží lepší poznámku.

„Toník honil spolužáka“, „Pepík zvracel židličky,
při obědě řval: jsem Zekon a ohýbal vidličky.“

„Dnes na pytlík spolužáka sahal Honza Málků“
„Láďa zas hrál baseball maje z třídní knihy pálku.“

„Ondra bodal Karolínku tužkou, až se zlomila“,
„Vinou Franty spolužačka v popelnici skončila.“

„Pane Holub, váš syn lítá, nebo sedá na oknech.“
Učitelka marně čeká, kdy těm dvěma dojde dech.

Nebyly to od ní vůbec povedené vtipy,
mrtvou schránkou na měkkýše označit mé slipy.

Ptám se jí, miláčku, co je dnes k obědu?
na to mi povídá: „hrneček od medu“.

Namítl jsem, že NIC jsme už přece včera měli,
prý na dva dny navařila, zazněl výrok smělý.

Věčně pikle kuje, taky kritizuje.

Zaprvé ji neposlouchám, hysterčí ta „dokonalá“,
a za druhé… mám ten dojem… taky něco povídala…

Já jí řekl, znáš ten rozdíl, žumpa versus žena?
Žádný není, buď nasraná, nebo vyčerpaná.

Kdysi chtěla být mým sluncem, teď však slovy pálí,
sdělil jsem jí, ať se tedy i patřičně vzdálí.

Žena brzy ovdovělá
pořádá hon na manžela.
Sháním muže, co bude mít pro všelicos vlohy,
sekáče, co nechlastá a nesmrděj mu nohy.
Taky se mi vážně hnusí
chlapi, kterým táhne z pusy.
Můj budoucí ženich nesmí v hlavince mít nas*áno,
nepiš, máš-li ksicht jak Fantom, Peyrac nebo Cyrano!

Jsem vtipná a zachovalá,
zkrátka víc než dokonalá.
Umím skvěle flusat na cíl a vítězím v páce,
akorát mám alergii na domácí práce.
S nadhledem svůj život beru a na všechno prdím,
hledám muže, jemuž neva, že korunou smrdím.

Nemusíš být dokonalý, nikdo nejsme bez chyby,
značka: láska zaručena, dosvědčíš mi alibi?!

Čau lidi, dnes přečíst mám tu kýmsi psaný slint,
raději vám ale povím jaký mám dnes sprint.
Všechno leží jenom na mně, školství má svou prioritu,
ještě ale nezaznělo, že Trump je fakt bedna kytu.
Máme rádi přírodu,
k tomu program na vodu.
Zpívám v dur a Zeman v moll,
postavíme spolu DOL.
Zasadíme listnáče,
ať kůrovec zapláče.
Chceme znovu motýle,
chceme taky včelky,
řepky ať se nažerou,
ta má význam velký.
Zajeďte si na výstavu, v Lysé nad Labem,
my se zatím s vládní špičkou hezky nadlabem.
Pennam dodal houstičky, Kostelec zas salám,
nad uměním dadaismu hlavičku si nelam.

Z křehké lásky někdy může ještě křehčí vzejít,
když se sejdou dva geny, co nemají se sejít.
Když se sejdou geny, které oslabují kůži,
pak se život jen na bolest z prožitého zúží.
Když jako mumie chystáš se na cestu,
když i švy na šatech zraňují nevěstu.
Když letmý polibek způsobí ránu,
když stačí tvrdý střet a budeš v pánu.
Když mezi koníky budeš vždy zebra,
ta co jí pomůže jedině Debra.
Když jsi věčně ve své kukle a nemůžeš ven,
když žít život obyčejný je pro tebe sen.
Tehdy aspoň Langerová tvoje splíny rozptýlí,
nevědomky opěvujíc křehká křídla motýlí.

Máme právo zapomenout na to kým jsme a na chvíli se stát tím, kým chceme být!
Máme právo zapomenout zavřít pusu nebo ji otevírat se zvukovým doprovodem, který dá adekvátní průchod našim emocím!
Máme právo být zapomenuti v prostoru a čase, abychom jím chvíli mohli vládnout!
Máme právo zapomenout na příčetné chování a nechat se strhnout refreshovací obsesí!
Máme právo zapomenout stát nohama pevně na zemi a chvíli se vznášet na vlnách komentářů!
Máme právo zapomenout na vnitřní klid, propadat panice a úpět nad zdánlivými hloupostmi (ve vyšším zájmu)!
Máme právo být zapomenuti, když už jsme se jednou stali sosáky?

Milý Ježíšku, můj pastýři,

píše ti jedna z tvých věrných hvězdiček na nebi. Kéž brzy nadejde můj čas a ty mě pošleš dolů na zem rozšířit lidské řady. Nepotřebuji víc, než veselou mysl a mámu s tátou, kteří mě vezmou za ruce a provedou světem. Chtěl bych, aby se maminčiny oči smály, kdykoli pohlédnou do těch mých, a tatínkovy ruce aby nebyly příliš upracované. Chtěl bych jim v objetí předat nekonečno hvězdné lásky, aby cítili, že vedle mě mládnou. Kéž na mě jednou z hvězdné oblohy čtverácky zamrkají morseovkou: "Synku, život s tebou byla skvělá jízda".

S díky, tvůj Hvězdoslav

"Chamraď těžko někdo spasí,
vsadím tři své zlaté vlasy."

"Pták mi hlásí: Že jsou xindl,
shoduje se celý Špindl.“

"Nalákám je na perníček," povídá ta občanka,
"zaslouží jen pohřeb žehem, svoloč, chátra, sebranka!"

"Jsou schopni jen komplotů,
sezřat tuhle holotu!"

"Za dubem oškubem veškerou sběř,
patří je postřílet jak divou zvěř."

"Je to verbež horší vlka,"
ta v červeném s námi plká.

"Kdo moh pustit ke kormidlu tu křiváckou lůzu?
Chce to špenát a pak na ně pustit děs a hrůzu."

"Na tu bandu, na tu pakáž, má Azrael spády,
hon na tyhle šmudly z vlády prý bude mít grády."