DMD 2026

V cele bolo ticho. Právnikova tvár bola napätá, očami prepaľoval Mikaha. Podozrivo sa zaleskli červeným odtieňom.

"Uvedomuješ si, čo je na tej páske!?" Nekričal, práve naopak, ale jeho šepot bol ostrý.

Mikah naňho upieral nechápavý pohľad. Nerozumel, prečo jeho sugescia nefungovala. Pri Seléne a  pri ´právnikovi´ si toho bol vedomý. Akoby stratil svoju schopnosť.

´Právnik´ vedel, čo mu beží hlavou. Pristúpil k Mikahovi vyhrnul mu rukáv a odhalil symbol smrti. Symbol Mnohotvarého, ktorý momentálne žiaril tmavočervenou farbou.

"Zbohom Mikah, na túto cestu si sa pobalil už dávno. Dohoda je zrušená." S týmito slovami odišiel z cely. Mikah sa už nenadýchol.

"Mikah, skončil si. Zatýkam ťa za vraždu Elijah a..."postavila sa menujúc ďalšie obete.

"Toto nemyslíš vážne. Zavolám ho." Putá mu už zdobili zápästia, keď mu odrapotala poučku o práve nevypovedať. 

Na policajnej stanici ich už čakala vysoká postava. Seléne prešli zimomriavky, ako pri prvom stretnutí. Chceli sa poradiť, pred začiatkom vypočúvania. Netrvalo to dlho. Posadila sa s Varunom oproti nim. 

"Chceme si vypočuť celú nahrávku. Trochu pochybujem, že len na jej základe ho môžete zadržiavať," právnikov hlas až hrmel.

Usmiala sa. Bez slova pustila magnetofón.  Varun držal kamennú tvár. Za to právnikova chytila už mŕtvolný odtieň.

"Nepovie ani slovo."

1K made final checks of packed equipment to make sure they didn’t forget anything. The first voyage to Mars was about to take off.

“Is everything ready?” asked Athena.

“Yes,” 1K confirmed, “we can go.”

“You know there aren’t going to be any puzzles there for you to solve,” Athena teased him.

1K laughed. “Unless Jacques is actually right and some aliens have left us some.” They entered the ship. “But the entire universe is one big puzzle for us to solve, and this is the first step.”

She nodded. “We can do anything, as long as we are together.”

„Počkej chvíli, ještě tam nechoď!“ zavolala na něj Klára, zatímco se snažila rozetřít opalovací krém po ramenou.

„Jestli večer zrudneš jak rak, nebudu tě litovat.“

„To říkáš každý rok.“

„Protože každý rok uděláš to samé.“

Marek se jen zasmál a sedl si na kraj mola. Natáhl se pro její ruku, aby si sedla vedle něj. Slunce pálilo tak silně, až museli mhouřit oči. Vzduch voněl po létě a vodě.

Chvíli mlčky pozorovali odlesky na hladině.

Pak se otočil k ní.

Krátce ji políbil a zase se odtáhl.

„Vidíš?“ řekl spokojeně. „Polibek slunce.“

„To nebylo slunce.“

„Škoda. To by bylo romantičtější.“

Krása a hloubka hvězd je však bezedná…

Volaly ho. 
Tolik co objevovat. 

Kdo jen ví, odkud jsme a kde je naše doma? 
V náruči bezpečí se naše duše schová. 

Ne všechny objevy byly krásné. 
Ztroskotal v poušti. 

I když je to místo malé, duše má tam patří stále. 

Vždy cestoval nalehko. 

V písčité poušti se nic neodpouští…

Tentokrát bude ještě lehčí. 
Čeká na něj jeho květina. Má za ni zodpovědnost. 

Když slunce zapadá, vždycky něco končí. Ale také něco nového začíná. 
Temnotu rozetne teskný a hvězdný svit. 

Vrací se domů.

Tisíc hvězd a tisíc planet, pohleď výš, proč hlavu sklánět? 

Wren labored on his grandest project: a glass dome that was going to cover the entire city, protecting the outside world as culmination of the Goal.

He was somewhat concerned about how much resources the construction required; but the mayor explained that it was for the greater good, and he accepted that.

The sun rose above the horizon, its rays passing through the glass panels in, across and out the opposite end of the city, and the amplified beam struck the outside forest, causing brushfire.

Wren watched the flames bemusedly. He will have to ask for a more diffused glass.

Je již po žních, obilí sklizeno a odvezeno a na polích zůstávají jen balíky slámy. V kopcovaté krajině tak udává tón především kombinace zemitě hnědé a jemně žluté. Jasnější barvou svítí nedaleké pole slunečnic.

Stále však panuje letní počasí, nebe je sytě modré a jen s nečetnými malými obláčky, jižní slunce zalévá nemilosrdným žárem pole stejně jako osamělý bílý statek obklopený zelení, k němuž vede dlouhá příjezdová cesta lemovaná temně zelenými kuželi cypřišů.

Vzdálenější svahy se stále svěže zelenají. Jsou rozbrázděny nesčetnými řádky révy, již obsypané zvolna zrajícími plody. Dá se doufat, že letos bude mít ušlechtilé Montepulciano dobrý ročník.

Naposledy se rozhlédnu po místnosti. Vypadá to, že už tu nic nezůstalo. Vše je buď v kufru, nebo v batohu a začíná mě přepadat smutek.

Nebylo to tak dlouho, co jsem se nastěhovala a zamilovala si to tu. Tak velkou postel jsem nikdy předtím neměla a měla nespočet výhod. A ten fakt, že tu nebyl stůl, mi vlastně ani nevadil. Vůbec mi nechyběl a naopak se tu snáz udržoval pořádek. Zvláštní, dřív jsem seděla skoro jen za stolem.

Ještě naposledy se posadím na postel a pak už mířím po schodech dolů i s obřím kufrem.

Je čas na nový začátek. 

"Rodí se málo dětí!" Opakoval často, když objížděl kampaň. Že děti a dětíschopné tvory sám zavčasu vyhání za hranice "hic sunt leones" ho zase tolik netrápilo... Měl plán. A taky na tom trochu trhne. Plán biblických rozměrů... "Tvé potomstvo rozmnožím jako nebeské hvězdy..." Kdo pro svoje štěstí nic neudělá... Alovy klasika "Co je štěstí?" Přeci MONOPOL. Právě proto skoupil všechny kliniky asistované reprodukce. (Převlečený za náprstek.) Stačí jeden zákon a bude mít sbaleno. (Všechny ženy v reprodukčním věku.) Samozřejmě... nebude to z donucení... navíc budou mít přeci na výběr... zdánlivě. A zase bude líp! Babyboom bude! A země plná bejbyšů.

"Máš sbaleno?" otázala se máma.

"Já už nemůžu! Nemůžeme prostě zůstat doma?"

"Vždyť víš, že to nejde, broučku. Derizátoři jsou na cestě. S tím nic nezmůžeme..."

"Achjo, já to tady měl tak rád! Spoustu jídla, kam se podíváš, teplá postel a také společná hoňka s kočkami. Bude mi to chybět..."

Já vím... Já vím... Ale pokud ti to zvedne náladu, tak nebudeme pryč natrvalo. Až to skončí, tak se zase vrátíme!"

"To už jsi říkala posledně taky!" řekl napučeně. 

Země se otřásla a v jejich uších zněl křik obrů: "Štěnice! Vidím je! Kde jsou ti derizátoři! Honem je zavolej, slyšíš?"

Londýn 1906

Matthew miloval noční patroly v čase slunovratu. Noci byly tou dobou tak krátké, že většině démonů se nevyplatilo vylézat na povrch. Kdysi se těšil, že se po brzkém kuropění může navíc pořádně dospat.
Posledních pár let se těšil hlavně na to, že nebude spát ani trochu.
Odbíjelo desátou, když se probral do láskyplného tepla druhého lidského těla. Idylka trvala přesně tři vteřiny. 
Oscar vyskočil na postel a začal svoje lidi olizovat.
Flambeau zuřivě tahal za cíp přikrývky, aby své lidi donutil k pohybu.
"Deux bêtes," mumlal Sylvain.
"Je ti jasné, co potřebujeme?" culil se Matthew.
"Disciplínu?"
"Větší postel!"

Fritz Tugendhat stál u okna s pohledem upřeným na západ, za zahradu, za Spielberg. 

Zapadající slunce právě začervenalo oblohu a i přes tu přírodní krásu mu bylo smutno. Dům byl prázdný a zahrada zplaní.

Karafa se skotskou se otevřela s melodickým mlasknutím. "Dáte si taky, Gustave?" oslovil řidiče, který právě míchal maltu.

"Rád." 

Rozlil hnědou tekutinu do dvou sklenic. Nalil jí hodně, a tak v karafě nic nezbylo.

Nic tu nenechá.

Obešel aragonitovou stěnu a pokochal se pohledem na rudou, transparentní kresbu v jejím kameni. Naposledy.

Pozvedl proti ní sklenku a pak ji vyprázdnil.

"Takže, Gustave, jak se staví zeď?"

Whatley zůstal ve vesmíru. Chell však byla přinesena portálem zpět. Když přišla k vědomí, uviděla GLaDOS sklánějící se nad ní. 

„Víš, zjistila jsem, že nejlepší je dělat věci nejjednodušším způsobem,“ prohlásila „a zabít tě je těžké. Téměř nemožné. Udělala jsem proto jediné logické rozhodnutí.  Můžeš se sbalit, jsi volná…“

Chell vstoupila do výtahu, který ji měl odvézt ke svobodě. Tak trochu očekávala nějakou zradu, a když se kabina zastavila u čtveřice turet, tušila nejhorší. Turety však místo toho začaly zpívat. Postupně projížděla kolem dalších a dalších strojů, až se z nich stal stohlavý chór. Byla šťastná. Věděla, je opravdu konec.

„Odjíždíš?“ pohlédla na můj sbalený kufr, tam v malém bytě s výhledem na Al Aksá. „Vezmi mě s sebou!“ vzkřikla tak vášnivě, až jsem se zachvěl. Ukřižovaný nadějí v jejích očích, mlčky jsem se odvrátil a ona pochopila.

Ráno jsem Haifě nastoupil na loď a Svatá zem se mnou loučila nasládlou vůní mandloní, oleandrů, oslů, stok a pouště.
Už jsem se nikdy nevrátil. 

A přece – kdykoli myslím na slavný Jeruzalém, nevidím krásu, historii, necítím tíži biblických příběhů. Vidím její tvář a hrdý oblouk jejích úst, vrásku těsně pod havraními vlasy.

Jaký jsem to byl hlupák, že jsem odjel bez ní!
 

Posledního dubna se Thália rozloučila s VĚDOU VE STO SLOVECH a s RYCHLÝMI ŠÍPY a vracela se do posvátného háje, když najednou uslyšela tiché vzlyknutí. V koutku si nová dosud bezejmenná múza balila náhradní peplos, přitom si utírala slzy,  co jí kanuly po tváři. 
"Proč brečíš?"
"Je mi smutno, skončilo DMD a já budu muset odejít."
"U Dia, proč bys odcházela? Vždyť je tu ještě Tropické Bingo, Letní dobročinnost a další akce."
"Ale já jsem se štítila Snapeovy ponožky."
"Určitě si časem zvykneš a nevyvede tě z míry ani kopa exkrementů."
Dosud bezejmenná múza se zatvářila skepticky, ale přestala plakat. 
 

Poprvé si pracovník sbalil už po třech dnech. Vlk tehdy přitáhl červený dívčí klobouček. Ježibaba rychle zamkla dveře a Santer se slovy "žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří" mu nalil panáka vodky. Později se ukázalo, že měl pravdu. (Dívku neměl na svědomí Vlk, ale nějaký Hannibal Lecter.)

První rok si kufr chystal ještě pětkrát. Pokaždé ho zadrželi, kdo si má zvykat na nového pracovníka. Jen spotřeba vodky rok od roku rostla. 

Ten poslední průšvih, když Voldemort se Sauronem vyloupili klenotnictví, prý hledali nějaké mocné prsteny, už nebalil. Ani s panáky se neobtěžoval. Chlastal vodku přímo z lahve.

Alex stál uprostřed prázdné ložnice a pomalu se rozhlížel kolem sebe. Všechno, na čem mu záleželo, bylo pryč. Zůstal jen klid, který ho tížil víc než jakýkoli hluk. Na chvíli jen zavřel oči, jako by čekal, že se něco změní.

Tehdy se za ním ozval tichý krok. Pomalý a plynulý, bez váhání.

Alex se ani neotočil. Věděl, že to přijde, ale netušil, že se to stane už teď.

"Měl jsi roli. Ne výběr," ozvalo se.

Alex se slabě pousmál. "Vždyť už je to jedno."

Krátké ticho přerušil výstřel. Alex se sesunul k zemi.

Dům zůstal prázdný. A svět šel dál.

Karimatka, spacák, jídlo na tři dny (víc nedáš), pár nezbytností. Na krk skautský šátek a můžeš vyrazit.

Tomu pocitu, kdy sedáš do vlaku a jedeš pryč, se vyrovná jen máloco. (Třeba ten pocit úlevy, když se pak zase vracíš. Nebo když tě nesežere medvěd.)

Úchvatné výhledy (a příšerné stoupání), přátelé (kteří ti po dvou dnech lezou krkem), obyčejná, (většinou) milá setkání. (Teda až na ty lidi, kteří přijeli lanovkou…)

Spíš pod širákem (a ráno balíš komplet mokrý péřák do batohu), koukáš na hvězdy (a přemýšlíš, kde je do háje ve vesmíru tvoje místo).

Miluješ hory. (Nesnášíš hory.) A(le) jedeš zase.

Projde všechny listiny. Některé spálí hned, jiné předtím pročítá a jen pár jich nechá poskládaných na stole. Zlomené a poškozené štětce skončí v odpadu, funkční vyrovná vedle listin spolu s barvou.

Rukama pečlivě přejíždí sklady na prádle a jednotlivé kusy třídí podle druhu.

Předměty osobní hygieny vyhodí rovnou, stejně jako drobnosti, jejichž jediná cena je ve vzpomínkách.

Když skončí je jeho místnost čistá a odosobněná. Posadí se do okna. Čeká. Sbalil a uklidil svůj život a nenechá nikoho, aby mu ho vzal. Než se sluneční kotouč vyhoupne nad obzor, nakloní se. Let a pád. Dnes sluneční Bůh plánovanou oběť nedostane.

Lesem se linul zpěv ptáků. Pavel kráčel sám po pěšině.

Byly to dva roky, co se rozešel s přítelkyní. Nebyl šťastný a potřeboval se "najít". Jenže to nezvládal v přítomnosti jiných lidí.

Vysmála se mu tehdy, že z něj bude poustevník v jeskyni.

Ty dva roky byly hodně střídavé a náročné. Nějakou dobu byl sám. Nejeden toxický vztah se mu vrátil a nafackoval.

Ale postupně se měnil. Rostl. S každým výletem. S každou vyhozenou nadbytečností. S každou vlídnou myšlenkou k sobě.

Byl sice v lese sám. A už se ani nedivil, že mu může být hezky i samotnému.

Kráčel dál.

Sbalila mu čisté košile, jeho obnošený kabát a pevné šněrovací boty.

“Tak tedy, sbohem, křepeličko.”

Ještě mu udělala křížek na čelo a dovolila, aby ji držel v náručí a líbal na tváře a do vlasů, dokud sám nebude chtít přestat.

“Dávej na sebe pozor.”

Upíral na ni pohled, jako by ještě na něco čekal.

“Já… půjdu už.”

“Vrať se brzy, milý můj,” řekla konečně a pohladila ho po vlasech.

S úsměvem si nasadil klobouk a vyrazil s napjatým očekáváním na další ze svých badatelských výprav. Třeba se mu konečně splní sen a přesvědčí toho bémáka Rýbrcoula, aby přijal českou identitu.

V Harry Potterovi a Tajemné komnatě jeli všichni, kdo bydleli v Doupěti, na nádraží King's Cross autem pana Weasleyho. Může mi někdo vysvětlit, proč, když už měli všechno sbaleno, uložené v autě a byli na cestě, se vraceli pro něco, co zapomněli? A to hned dvakrát? Nejdříve zapomněla Ginny deník, ano, přesně ten deník, a pak dvojčata zapomněla košťata. Košťata! To nemohli prostě deník poslat poštou? A košťata? Nebo je poslat Letaxem? Vždyť není problém je vzít, zmenšit, strčit do kapsy, přemístit se do Prasinek, dojít k hradu a předat je. Od čeho jsem kouzelník, že? Proč bych používal kouzla?

Při prvním odchodu z Kamina - Hush tenkrát ještě netušil, že nebude poslední - bylo balení otázkou minuty. Všechno podstatné měl přichystané od zásobovačů, jen zkontroloval, že mu nechybí něco zásadního a že mu nějaký vtipálek neschoval kus brnění. Osobních věcí bylo minimum - datapad s pár lacinými časopisy a jeho poznámkami k medickému manuálu.

Při tom druhém všechno desetkrát obracel. Bude to opravdu potřebovat? Dokáže to sehnat po cestě? Každý gram potáhne na zádech, a nikde nebude čekat loď s jídlem a postelí.

Poprvé odcházel hlavou vztyčenou - jeho výcvik byl u konce.

Podruhé se na každém kroku otáčel, jestli ho někdo nesleduje.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, že sa už druhý deň na cestu balíš. Hádam nejdeš tie naše ovce hľadať.
- Ale kdeže. Na piknik sa chystám. A už som aj zbalil všetko, čo mi treba.
- Na piknik? Hádam len zase ten mesiac neskončil.
- Veruže skončil, Jarík. Zasa budeme mať na chvíľu pokoj. Ja ti mám pocit, že celý rok sa toľko nenarobíme, ako v tomto mesiaci.
- Veď ja tiež. Ale povedz mi, Pištík, pred tým, ako sa na piknik vyberieš, nezájdeme ešte spolu do dediny do krčmy?
 

„Co myslíš,“ drcnul spolužák do Picka, „koho vyberou?“

„Vybírají karty. Nikdo neví, jestli má v sobě magii. Moje babička měla, táta ne …“ odvětil Picek

„Ty vole, vybrat tak mě! Na celou maturitu bych se vyfláknul a šel dělat čaroděje. Já nevím, jak ty, ale já mám doma pro jistotu sbaleno…“

„No jo, ale i jako adept na čaroděje se budeš muset učit jak mourovatej, myslels na to? Já bejt tebou, tak bych tak rychle nebalil…“

Nakonec se do Citadely stěhoval Picek. Když se nad ním rozsvítila magická karta, krystal pod Citadelou se rozzářil a Evelína v něm se šťastně usmála.

Miloval ji. Vážně. Přesto s jeho novou láskou bylo těžké pořízení. Když si něco usmyslila, nedalo se s ní domluvit. Jako třeba nyní.

"Žádám satisfakci. Urazil moji čest." Prskala na Korinťana.

"Co řekl?"

"Že sem nepatřím. Mám stejné právo tu být jako kdokoliv jiný. Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem a stýskalo by se ti po mně."

"Samozřejmě, lásko." Morfeus probodl Korinťana pohledem. Noční můra měla dostatek slušnosti se zatvářit zahanbeně.

"Měl bys ho proměnit v slepici."

"Opravdu bys chtěla jíst vejce snesená jím?"

"Sakra. Máš pravdu."

Tak aspoň Korinťana nakopla do rozkroku.

Morfeus předstíral, že se vůbec nezasmál.

"Bella se zbláznila. Pomoc."

Alice si do telefonu dramaticky povzdechla. Což bylo o to výmluvnější, protože nepotřebovala dýchat. "Co jsi provedl tentokrát?"

"Proč automaticky předpokládáš, že je to moje vina?"

"Protože tě znám. Vyklop to."

"Fajn." Zabrblal Edward. "Sbalila všechno moje oblečení do kufru a hodila ho do moře."

Aliciny rty zacukaly. "Chápu. Uvedla důvod?"

"Řekla, že se oblékám jako starý mladý. A že i když je mi přes 100 let, nemusím tak vypadat."

"A co jsi udělal?"

"Co bych mohl udělat? Hodil jsem jí na hlavu moje bačkory."

"... Víš o tom, že vlastnictví bačkor akorát potvrzuje její slova."

"Zmlkni."

Hermiona se přesunula k otevřenému oknu a k očím přiložila dalekohled. Ostatní dispečeři stáli za ní a i bez dalekohledu viděli, jak se na dráhu 08 absolutně tiše a v neuvěřitelném manévru snáší 737 s doutnajícím křídlem. 

"To jsem ještě nezažil," prohlásil vedoucí letového provozu Shacklebolt. "Sakra, ale už by to měl rovnat!"

"Ne, ještě je vysoko," namítla Grangerová. "Ještě chvíli... PA3110, povoleno přistání dle vašeho uvážení, obě dráhy volné. To zvládneš, Seve... Rovnej! Teď! Srovnej ho!"

Letadlo se otočilo čumákem dopředu a dopadlo těsně za dotykovou zónu. Několik pneumatik prasklo. 

Trvalo věčnost, než zastavilo.

Dvě stopy před koncem ranveje.

Všechno bylo řečeno
jen ještě ne všemi
každý už má sbaleno
prózou či veršemi

Rozložené klávesy
a spolknutá slova
zakrytí jsme nebesy
než v příštím roce znova...

Snad při přízni osudu
(když nepohlédnem do sudu
dna.) Zpříma.
Kde houba z houby dřímá.

A kdo je bez VÍNA!
ať první hodí žejdlíkem
že snáz se rozpomíná
...kdo nespitým je viníkem

že v dubnu duben končí.
Byť to nikdo nečekal
nebo čekal opodál
s vidlema a s loučí

(jak při správném loučení
co ve vězení vězí
nevdává se, nežení
přestože je březí
jako stádo jalovic
v polovic se tříště

A POKRAČUJE PŘÍŠTĚ...

Joeova přítomnost ji strašně znervózňovala. Vždycky se cítila trapně, že neumí pořádně anglicky, teď to ale nabylo nevídáných rozměrů. Mít v domě rodilláka jí mělo pomoct se rozmluvit, ale způsobilo to pravý opak. V podstatě se styděla mluvit už i česky. Samou nervozitou si ani nedokázala sbalit. Stejně vůbec nikam nechce! Proč musí?!

"Where are you going, Denisa?"

Už je tu zas. Mluví na ni! Co teď? Snažit se něco vykoktat? Určitě to bude blbě. Překladač! Zmáčkla tlačítko a řekla do telefonu: "Soustředění... tábor! Máma mě nutí!"

"Eva, why the fuck are you sending your daughter to a concentration camp?!"

Pohledem přejela prázdnou šatní skříň, stůl i několik poliček. Zely prázdnotou. 

Všechno měla sbaleno ve dvou kufrech, co byly položené na zemi.

A máš tam kde bydlet, Emmo? 

Nechceš si to rozmyslet? 

Copak je ti tu s náma špatně? 

Co když se tam neuchytíš?

V hlavě jí zněly znepokojivé otázky od otce a obou bratrů. 

Všechny si je položila už před několika měsíci sama. 

Ale teď měla jasno, jako snad nikdy. 

Stěhovala se do malého městečka v severním Irsku. 

Groove. 

Tam se nemohlo nic pokazit. Určitě se jí tam bude líbit. Místo pro pekárnu měla, dokonce i dům. 

Vykročila pravou.

"Katherine, pamatuj si, že jako manželka máš právo nevypovídat."

Pronesl k ní klidným hlasem její právník. 

Malou chvilku tuhle možnost zvažovala, ale nakonec zavrtěla hlavou. Ona vypovídat chtěla. 

Tohle už nebylo jenom o vázičkách nebo nějakém pošetilém snu. 

Tohle byla pověstná poslední kapka. 

Před několika lety se nestala členkou fénixova řádu jen tak pro nic za nic. 

Nesnášela lež. 

Vešla do místnosti a rozhlédla se kolem sebe. Věnovala malý úsměv muži v první řadě, hned potom si všimla dalších známých tváří. Samozřejmě že ji přišly podpořit její kamarádky. 

Zhluboka se nadechla a posadila se do křesla, které bylo vyhrazené svědkům. 

Teď smutek na mne padá.
Rozloučit se a tradá...

Jak přežít dny bez dalších témat
včetně jejich záludných tenat?

Díky KaTužce a Nifredil.
Škoda, že duben netrvá dýl. 

Rozporuplné pocity mám,
že bude víc času, uvítám,

Někdy jsem psala v potu tváře,
díky za vaše komentáře,

též za stoslůvky, co jste psali,
co mé srdce očarovali.

Ač z ponocování bolí hlava, 
organizátorkám patří sláva.

Se slzou v oku loučím se nostalgicky.
Na další ročník těším se jako vždycky.

Snad letos piknik zase vyjde,
doufám, že na něj každý přijde.

Všem účastníkům sbohem dávám
za krásný duben děkuji vám.

Aplír

"Chceš být zase miminko?" Zeptala se maminka Haruta. Chce ho poslat k Nakamotovým... něco vyřídit. Tříletý Haruto se stydí jít sám, ale maminka ví jak na něj. "Ne." Nechce být znovu miminko. Už je přeci velký a to znamená umět si poradit i sám. Na rozloučenou se dotknou dlaněmi. Prsty se o sebe zapřou. Všechny kromě jednoho.

Maminka Haruta sleduje ze zápraží. Odchází po cestě, nevšímá si nápadně skrytých kamer v rukách "náhodných" kolemjdoucí. U domu Nakamotových vyndá z batůžku nádobku, kterou začne kropit kolem domku. Nahmatá zápalky v kapse. Vytáhne. Škrtne.

Nakonec prohodí oknem žehličku se vzkazem od maminky.

Dušane, 
Tento dopis není prosba ani žádost. Jen ti sděluji důvody, proč tvoje snahy kontaktovat mě přes kamarády jsou zbytečné: 
Mám kde bydlet, přestože jsi mi za zády prodal byt a peníze za něj už nikdy neuvidím, ani kdybych měla právní oporu. Nepotřebuji nabídky almužen od tvé rodiny.
Můj manžel a děti ví o mé minulosti. 
Překvápko, že? Mám dva syny a dceru. Z IVF kliniky vím, že ve skutečnosti jsi neplodný ty. Vážně sis myslel, že to nepraskne? 
Našla jsem skutečného muže, dospělého, zaměstnaného, inteligentního. Což ty nikdy nebudeš, ale naštěstí už žádné ženě život nezničíš. 
Sbohem, 
Gabriela Vašáková

„Hotovo?“ otázal se Trent komandéra Zanea, když se sešli u stíhaček v hangáru. Přiblble se u toho culil, takže vesměs nebylo pochyb, na co naráží – na Plutova slova, že už je mu všechno jedno a že prostě zkusí sbalit komandéra Malone. Pilot mu to přál, a jí ostatně taky, a vlastně se docela těšil, jak jim bude pomáhat ten vztah tutlat před nejvyšší radou. Jenže Pluto se tvářil vysloveně nevítězně.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ale slíbila mi, že až dotáhneme ofenzivu, tak na Sluis Van zajdeme na kafe.“
„Tedy z půlky hotovo,“ usmál se Trent a za dvacet minut Pluta sestřelil.

"Tak ho vysyp," dostalo se Vraspírovi milého doporučení. Ten na ně však nedbal.

"Víš, jak dlouho a na jako dlouho mám sbaleno?"

"Takže nás jimi budeš oblažovat celý zbytek života?" řekl s hraným zděšením Jaroslav.

"Kdož ví," prohlásil Vraspír tajuplně. "Já jsem hned tady, hned jinde, jak práce a čas zavolá."

A dělám si, co chci a většinou mi to prochází, ozvalo se mu v mysli Danielovým hlasem.

A bude hůř, konstatoval Vraspír.

Děsíš mě.

Vím. Podle toho, co jsem viděl bude. Tahle operace bude mít ještě následky.

Z Vraspírova sdělení bylo Danielovi úzko. A pod třešní právě  rozkvetly fialky.

Seděl na posteli a v hlavě si pečlivě udržoval bezmyšlenkovité prázdno. Vzal si prášky na spaní. Čekal, i když věděl, že nepřijde.

Nebylo těžké sečíst, co schází. Nevzala si nic z věcí, které jí koupil. Ani jedny šaty… Nevzala si ani rukávník, i když mohlo kdykoliv začít sněžit. Chybělo pár nejnutnějších maličkostí a housle.

Šel si lehnout do své pracovny, kde si ustlal na zemi pár dní zpátky, když ještě doufal, že ho nakonec neopustí.

Choulil se pod peřinou jako dítě, co se bojí nočních můr. Převracel se a hledal tu nejméně bolestivou polohu.

Potom vyhodnotil, že bez prášků neusne…

Adam se rozloučí s Eričinou rodinou a nastoupí do auta. „Vzali si všechny kresby.” 
„Dobře, žes to sbalil s sebou,” řekne Roman, protože neví, co jiného říct. „Co to bylo? Ty ornamenty?”
„Eričiny návrhy šperků. Chtěla se vyučit klenotničině.” Promne si oči. „Jeslti cestou usnu, omlouvám se předem. Jsem vyždímaný jako hadr.” 
„Nebyls na sebe poslední dobou zrovna opatrný.” 
„Jsem v pořádku. V rámci možností. Myslím to vážně. Spát zvládám. Co ty?”
„Přestěhovat postel nepomohlo. Stěny jsou sice opravené, ale pořád to vidím před sebou.”
„Budeš muset přestěhovat sebe.”
„Sabina mi to už navrhla.”
„Počkej… k ní? Tak to gratuluji!” 

"Podvozek vysunutej, tři zelený, klapky kvůli stabilitě zatažený, výška 5 500, jsme v ose dráhy," hlásil Black, který převzal podpůrnou funkci.

"Doufám, že sis sbalil náhradní kalhoty," utrousil Snape a pevně sevřel řízení. "Protože z tohohle se možná posereš." 

Sirius se ještě stačil zachytit ručních opěrek a vtáhnout do plic vzduch, než s ním brutální náklon smýkl stranou a přetížení mu vyrazilo dech. 

Severus sešlápl levý pedál směrového kormidla, současně strhnul berany doprava a sklopil příď. Letadlo svištelo dolů bokem a odpor vzduchu ho účinně zpomaloval. 

Sirius viděl padat čísla na výškoměru. Cítil, jak padají i oni.

Přesto Severusovi věřil.

Měl sbaleno dřív, než ostatní pochopili, že obchod skončil. Koberce byly svinuté v řadách jako poslušní hadi a mezi nimi ležel ještě jeden, ne tak docela perský kus. Když sebou uvnitř trhl, přidřepl si a pohladil uzel.

„Klid,“ řekl téměř něžně. „Dobré zboží se při přepravě nepoškozuje.“

Lidé vidí to, co čekají: bohatého obchodníka, měkké vzory, vůni vlny a orientu. Nevidí krev, pokud se vsákne dost hluboko. Nevidí člověka, pokud ho správně zabalíte.

To je celé umění. Mít vše pohotově. Karavanu, lež, rukojmí i vlastní jméno.

Je bohatý obchodník. Ale taky je Žut. A Žut si bere vše, co chce.

Byla jsem připravená na odlet od otravných lidí. (Lidi tomu říkají veřejné vypouštění.)
Mám jsem sbaleno vše potřebné: spoustu energie uskladněnou v tukovém batůžku na zádech. Vážím skoro čtyři gramy! 
Jsem zdravá, nemám plný žaludek, ale ještě se mi nechce. Ještě posedím, očistím si bříško, přepudruju nos… 
Moje vypouštěčka si musela podepřít ruku
„Já ji naštvu, pak odletí,” prohlásila jiná člověk a začala mě drbat na zadečku. 
Ano! Oáááchmrrrrmmrrrrmrrr.
„Ona přede!”
Prst se mi přesouvá za krk. Mrrůůůůmrr. Dobře to děláš. A ještě vedle. 
Nechápe. Musím se natočit. Ano, ano, ano MMMRRRRRMRRUUURMMMRRR.
„Juj to je roztomilé, ale už mám křeč…” 

Na hoře vysoké medvídek stojí

Smutný je, pohnout snad se bojí

Slunce po obloze pomalu se šine

Měsíc měsíci na dálku již kyne

Hora vysoká je a příkrá dost

Do skály třicet stupňů pro radost

Únava, nadšení, lidská slova

Cesta medvídkova vždy je nová

Na hoře vysoké medvídek stojí

Slunce odívá ho světla zbrojí

 Neúprosně k západu se sklání

Jak uhlíky řeřaví kvítky v stráni

Hora vysoká je a příkrá dost

Ze slov utkaný na ni most

Most ze světla a barev duhy

Pro medvídka ze snů stuhy

Na hoře vysoké medvídek stojí

Sbaleno má, na cestě s růží stojí

Přehlídka končí, modelové opouštějí pódium. 

Muž se dme ve vyšívané nádheře. 

„Tos udělala krásně,“ otáčí se na dcerku. „Všichni zírali. Jsem zase první.” 

Holčička se usmívá. Trvalo to. Síla nitě. 

Žena pozorně sleduje závěrečné defilé pořadatelů. „Rufina založila družstvo. Bude dost na nové košile pro všechny.“

„Mamí, koukej, oni vůbec nevrhají stíny!“

„Nevymýšlej a pojď,“ maminka bere kloučka za ruku a zahýbá na pěšinu pod Stalinem.

„Tudy nepůjdeme,“ táta kouká na vchod do Ladění. „Už nikdy.“

Markétka si zdobí vlasy fialovými květy šeříku. 

„Dneska jsem šikovná princezna Bezinka. A ty můžeš být můj rytíř,“ obrací se na brášku.

„Tak jo.“

Cestovní zavazadla se plnila zbytnými i nezbytnými věcmi. Trval na tom, že si vše obstará sám. Na posteli měl vyrovnáno všechno potřebné. Košile, mapy, malý dalekohled. Vše pečlivě promyšleno. Malé příruční zavazadlo s nutnou hygienou už bylo také sbalené.
Z venčí se ozývala kakofonie hlasů, která ho tentokrát nechávala naprosto netečným. Zasedl ke stolu a vylovil z kapsy tužku. Po letech už byla maličká, skoro nic z ní nezbylo. Jako z něj. Rozložil papíry a napsal poslední nezbytné rozkazy. 
Zaklapl koženou truhlu a rozhlédl se. Potřeboval by sbalit ještě půlku světa.
Důstojník zaklepal: 
"Loď na Svatou Helenu čeká, můj císaři."

Irena se opřela o hůl zakončenou dračí hlavou a oslovila kamenný náhrobek.

„Ahoj, Ryko. Vím, že jsem tu za ta léta, co tu ležíš vedle Samuela, ještě nebyla, ale znáš mě. Před těžkými věcmi jsem vždycky utíkala. Celý život jsem strávila v pohybu, na cestách… Když jsi odešel… Opakovala jsem, že jsi na hvězdném nebi a ne tady v hlíně, ale ty víš, že to byla výmluva. Prostě jsem si nechtěla přiznat, že ses vydal někam, kam jsem za tebou nemohla. Promiň mi to. Teď jsem tady, můj milý, a přišla jsem ti říct, že mám sbaleno. Brzy se uvidíme.“

1617

Naposledy se rozhlédne po hudebním pokoji. Položí si ruku na srdce, kde má schovaný malý akvarel od Eufrosiny. Červená růže a trs sasanek. 

1619

Dopne sedlovou brašnu, přemůže bolest v ramenou a vyhoupne se na koně. Se Zsófií se nerozloučil. Nechtěla ho vidět. 

1620

Loď z Candie do Benátek vyplouvá za hodinu. Odhodlaně vezme do rukou nůžky a ostříhá si vlasy nakrátko. Pak si nasadí mužskou čapku a rozbije zrcátko.  

1621 

Nesourodé myšlenky jsou jako divoká voda. Bíle natřené stěny domu mizí za stromy. Sestra ji vezme za ruku, nadhodí si na ramenou vak. Čeká je cesta bez konce.

"Skluz? Tohle je šedesátitunovej dopravní letoun!"

"Aktuálně už je to jen obří kluzák."

Black nevěřícně zavrtěl hlavou.

"Totální šílenství. A mně říkají cvok!"

"Tohle není šílenství, to je fyzika."

"PA3110, jste nad Crawley, točte vpravo kurz 030."

Severus pokyn potvrdil. Sirius začal letadlo stáčet doprava.

"Dohlednost 15 mil. Potvrďte vizuální kontakt."

"Po levé straně vidíme letiště."

"Výborně. Dráha 08 levá. Budete přistávat s protivětrem 10 uzlů."

"Rozumím. Ideální podmínky... Kapitáne, výška 8 000, 4 minuty do přistání. Musíme dolů!"

"Kurva, Severusi, tohle nezvládnu!"

"Já ano."

Vyměnili si pohled. Jeden zoufalý, druhý odhodlaný.

"OK. Předávám řízení," řekl Black a pustil knipl.

Z výšky věků pozorně sleduje lidský mžik. Století jsou pomalá lavina. Hory dýchají jeho dechem, vápencem i ledem. 

Drak je spokojený. Dvě propustil do údolí, jedna zůstává. Oběť přijata. 

Zpoza mraků čte jejich jizvy. Inina je bílá, zhojená. Martu pálí čerstvá rána. Rita má ještě hladkou kůži, ale všeho dočasu. 

Tři ženy, jedno jméno. Rita, Marta, Ina. MARTINA. Jdou stejnou cestou. 

Časem prach jejich těl vykvete ve fialových nahých květech. Prokletije setřese jména, asfalt i pýchu. Zůstane dračí stín a věčná síla. A ticho potrvá dál.

Ty hory nejsou prokleté. Jen těžko přístupné. Nebezpečné a zakázané. 

Jeho.

Omnia tempus habent.

Henry je zmítán mezi dvěma extrémy.
Chtěl by se schovat v paláci, vůbec nic k těm článkům neříct, nikdy nevyjít.
Ale taky by chtěl vyběhnout na balkon a vykřičet do světa, že miluje Alexe Claremont-Diaze a už nenechá nic, aby se jim postavilo do cesty. Pak by se sebral a letěl za ním přes půlku světa.
Nemá právo ani na jedno.
A tak sedí zavřený v paláci, bez telefonu, bez možnosti cokoliv udělat, jen s Beou a Shaanem. Čeká na popravu.
Pak Shaanovi zazvoní telefon a o chvíli později uslyší Alexe.
Svět je najednou méně děsivý. Spolu to přece zvládnou.