Moje články

Utřela si černé slzy ze svých krásných hnědých očí.
"Víš, on to se mnou nemá jednoduchý," usmála se, "ale já odmítám být jen v jeho závěsu. Chci tam studovat, chci být dobrá a soběstačná," dokončila.
Byla jsem na ni pyšná, jako by snad byla spíše mou dcerou, než jen kamarádkou, která za měsíc odlítá do Španělska za svým snoubencem. Občas se hádají, jak budou věci po jejím příletu vypadat. A mne nesmírně těší vidět, že ač ho miluje celým svým srdcem, neztrácí zároveň sama sebe. Domnívám se, že bych se to měla taky naučit. Soběstačnost ženy se sebou sama. Emancipace.

"Kam to bude?"
Osud. Rozděluje duše do životů. Jakou zkušenost si račte přát? Potřebujete zažít roli oběti? Nebo být zrádcem? Matkou samoživitelkou? Vyděšeným dítětem? Kázajícím knězem či snad zlodějem? Račte si vybrat, pro každého máme něco. Toužíte po uznání davů či všeobjímající lásce jednoho člověka? Máme životy v nichž budete mít vše - naplnění. A také ty, v nichž se můžete snažit a vždy bude kousek štěstí chybět.
"Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa!" jedna z horlivých duší se právě objevila na nepěkném místě ve světě.
"A teď Ty," věnoval mi vševědoucí úsměv a pomohl mi projít Dveřmi.

Události posledních let.
"Dnes to praskne," napíná se lanko postupně se přetrhávající pod tíhou rozhodnutí vytáhnout u státnic otázku, kterou zvládnu zodpovědět.
"Dnes to praskne," brnká 50% možnost, že můj pes má rakovinu, na strunku mých pocuchaných nervů.
"Dnes to praskne," chrchlá telefonát na policii, zda mého otce zavřeli, či nikoli.
"Dnes to praskne," namotává se tenounká nitka na cívku bolesti z pošramoceného vztahu.
"Dnes to praskne," vibruje vlákénko u každého zbytečného rozhovoru s mámou.
"Dnes to praskne," šeptá představa dlouhodobé samoty a ostrým nehtem vybrnkává vysoké Cé na strunku mých nervů.
Slzy se řinou z očí. Dnes to prasklo.

Léta už se traduje, že jednou přijde "Laskavá invaze". Již dnes jsou mnozí mezi námi, pomáhají připravit svět na znovuzrození. Každým prý může dosáhnout maxima duchovní úrovně, pokud se bude snažit, bude li si to opravdu přát. Růst osobnosti, přemýšlení co dobrého lze ještě vykonat či snaha o "lepší svět" jsou jen některé z oblastí, jimiž se tito osvícení zabývají. Jsou to "Ti druzí", "Ti jiní", "Ti vegani, ekologové, mniši..." Jsou to všichni ti, kteří se vzpírají stádovitosti konzumní společnosti a smýšlí o světě jako o energii a šíří v něm tu dobrou, protože vědí, že energie koluje. Oni přijdou...

Vždycky byla taková - spontánní. Otevřená. Zajímala se víc o druhé než o sebe. Ochotná být tady pro druhé. Snad až obětavá. Možná se za tím skrývala notná dávka strachu ze samoty. Raději obětovala vlastní ego či pohodlí, než aby riskovala ztrátu druhého člověka. Ať už jste s ní byli v jakémkoli vztahu - partnerském, přátelském či jste se jen zběžně znali, věděli jste, že pokud budete potřebovat, bude tady pro vás. Většina lidí takovému chování říká hloupost. Neostražitost. Nevyhraněnost vlastního já. "Velké srdce, malý mozek". Jako by si neuvědomovali, že vztah s druhým člověkem je to jediné, na čem nakonec záleží.

Aria se zvedla ze země a otevřela oči. Ale svět zůstal v temnotě. Byla slepá. Začala křičet a šmátrat kolem rukama, ale nikde nic než kamenná zem. Po chvíli narazila na vyvýšeninu a když ji ohmatala pozorněji, shledala, že jsou to schody. Opatrně se po nich vyškrábala výš a našla okraj lemovaný zdí. Schoulila se a doufala, že usne. Díky vyčerpání se jí to podařilo. Probudily ji až kroky a hlasy. Nejspíš nastalo ráno a lidé se vydávali ven. Někteří jí i hodili mince. Najednou se nad ní ozval ženský hlas:
"Vstaň," a na hřbetě jí přistála bolestivá rána tyčí.

Díky škole se občas dostanu k zajímavým knihám a studiím. Teď zrovna čtu od Konrada Paula Liessmanna knihu "Teorie nevzdělanosti". Pojednává o současné době a její společnosti. Popisuje například fakt, že automatizace a industrializace se dostávají mimo technickou sféru i do sféry společenské, tedy do komunikace, ba dokonce intimity mezi lidmi. Nebo tím, že čím více informací je pro nás dostupných, tím méně toho skutečně víme. Nelze než souhlasit. Přidejme k tomu problém odosobnění jedince, všeobecnou nedůvěru a koktejl večerních zpráv plný problémů a násilí a máme zde v podstatě perfektní obraz dnešní doby, která svého jedince požírá zaživa. Ham!

Je to jako věčné balancování nad propastí - život. Uděláte špatný krok a spadnete. Nebo uděláte správný a jste zachráněni - aspoň pro tentokrát. Každé rozhodnutí, každé slovo, které řeknete, může spustit lavinu nečekaných událostí. A ty vás pak strhnou směrem, který jste vůbec nepředpokládali. Někdy jako byste si skoro přáli udělat ten špatný krok. Jako by vás ta temná neprobádaná propast magicky přitahovala. Co když je za ní něco jako druhý svět? Co kdyby špatná rozhodnutí byla ve skutečnosti těmi správnými? A co když už tou propastí padáte..? Ocitnete se (jako Alenka) v Říši Divů, nebo dole čeká jen tvrdý dopad..?

Přemýšlela jsem, jaké drabble napsat na téma "sedm kulí". Snad něco tom, jak je život karetní hra? Nebo vymyslet netradičně western? Či snad to přetočit na "sedm v prší - bereš dvakrát"...? A potom ke mně potichoučku a nikým nezvána zavítala dávná vzpomínka. Vzpomínka z chaloupky, z léta, z jednoho z nejšťastnějších období. Vzpomínka na mě a na Důležitého, jak hrajeme karty s... mým psem. Ano, opravdu. Hráli jsme "oko bere" a vždy jsme Blackince dali vybrat, kterou z karet si chce vzít. A tu, ke které čichla, jsme pak táhli za ni. A ona vyhrávala. Třeba i na sedm kulí.

Viděla jsem se s "Drahým". Tolik jsem mu chtěla tu historku věřit. Ale on nepřišel žádat o odpuštění, prosit, abych zůstala. Prý mi to přišel vysvětlit, ale že pochopí, když to nepůjde, neuvěřím atd... Že když to nebyla jeho vina, v podstatě nemá proč se omlouvat. Docela povýšený člověk, děsilo mě, jak jsem to uviděla. Přes to jsem řekla, že ho ráda uvidím... Ale tolik mi to "nebojování" připomnělo Důležitého dříve. Proč nestojím za to, aby bojovali, byli šílení strachy, že nebudu v jejich životě? Jsem opravdu nedůležitá? Ten pocit mne fascinuje, sedím ve své vlastní kleci strachu ze samoty...

V životě jsou mnohé otázky, na které zdánlivě neexistuje jednoduchá odpověď. Většinou jsou to právě ty otázky, u nichž jde o hlubší smysl věci, které jdou takzvaně "pod kůži".
"Jaké máš sny?"
"Kam ve svém životě směřuješ?"
"Prožíváš každý den naplno?"
"Umíš doopravdy milovat?"
"Máš pravé přátele?"
A pak existují "dětské" otázky, které jsou však hodné zamyšlení:
"Proč je nebe modré?"
"Má stonožka sto nohou?"
"Povídají si ryby pod vodou?"
"Až vyrostu, budu jako táta?"
"Co počítají ovce, když nemohou spát?
"Jak moc mrtvé je Mrtvé moře?"
"Když lidé pochází z opic, proč tu opice pořád jsou?"
"Pláčí námořníci rum?"

Ležela jsem v posteli a snažila se vzpomenout, co se to včera odehrálo. Šla jsem s kamarádem na pivo a pak mě Důležitý vezl domů. Hrály ty krásné smutné písničky a mně to přišlo všechno nějak líto. Něco jsme si říkali... osten bolesti z rozvzpomenutí se zaryl do mého těla a cítila jsem, že je to tu zase. Deprese. Pocit, že můj život se řítí úplně špatným směrem a není jak se z toho dostat. Silný proud, který mě stahuje dolů proti mé vůli. Topím se. Občas se zasnažím udělat pár temp, snad abych se nadechla... Mnoho pohybu pro nic...

Severus Snape se ošklivě zašklebil a pozvedl hůlku:
"Slečno Angie Dawsonová, tvrdíte mi, že jste se tu objevila díky tomu, že Vás autorka jakéhosu fanfiction napsala? Vážně věříte, že zrovna já jsem natolik pošetilý, abych něčemu takovému věřil?!" šeptal, ale z jeho hlasu odkapávala zlost. Dívka skrčená v rohu se třásla. Takhle si setkání s panem Osudovým nepředstavovala. Její dlouhé blond vlasy co nikdy nepřestávají zářit jí div nezšedly strachem, z fialových očí, které zdědila po vílí matce, kanuly slzy jako hrachy.
"Profesore, když mě pustíte, už se nikdy nebudu válet nahá ve Vaší posteli..."
"Avada Kedavra."
Fialové oči pohasly.

Kdykoli se s mamkou bavím o otci, skončí to u naštvání nebo slz, případně obojího. Kdykoli se za ním chystám vypravit, stačí mi jeden pohled, abych věděla, že jí to není jedno. Kdykoli se o něm zmíním, všimnu si směsice bolesti, křivdy a zlosti v jejím výrazu… Kdykoli se sejdu s ním, mám provinilý pocit. Kdykoli se zmíní o mámě, čekám na ošklivé názory. Vím, že kdykoli se o ní zmíním, dojdu k nepochopení. A při tom stačilo tak málo… Komunikace. Chuť investovat čas a city. Snaha o vzájemnou blízkost. Ale jako dítě mám v této věci bohužel svázané ruce…

Jsem typ člověka, který hledá jistoty. Snažím se za vším, co se mi kdy událo, vidět smysl. Nejsem věřící, ale domnívám se, že existuje osud. Prostě tak trochu doufám v nějaký velký plán, který tu pro mne je a jde jen o to jej objevit… Což bývá obvykle největší oříšek. Ale už jenom víra v to, že „důvod mé přítomnosti zde“ existuje, mi pomáhá přečkat každý den, který se zdá bezvýznamný, každou bolestivou zkušenost, nepříjemný problém… proto mne ze všeho nejvíc děsí představa, že tomu tak není. Že věci se dějí nahodile. Že celý život je pouze takový les náhod.

Přivítala mne s typickým úsměvem alá Jerry – myška z klasické kreslené grotesky. V celém jejich bytě to vonělo nejrůznějším jídlem, které sama uvařila. Za chvíli za námi dorazil i Kája – druhý z naší party tří přátel ze základní školy. Ve chvíli, kdy se moje kamarádka Julča dozvěděla, že jsem se stala vegetariánkou, uspořádala přátelskou večeři s výhradně „vegejídlem“. Celozrnné špagety, salát, opečená bagetka, koláč ze špaldové mouky, štrůdl… už si ani nepamatuji, co vše mi připravila. Ale bylo to úžasné. A především mne dojalo, že si vůbec dala tu práci s tematickým zaměřením večeře. Skvělý přítel je vždy dokonalý hostitel.

Snape se probudil do hluku a křiku. Dříve by jej to rozlítilo, nikdo neměl právo rušit obávaného profesora a dvojitého špeha. Teď už bylo všechno několik let jinak. Přešel do koupelny, opláchnul se vodou a pohlédnul do zrcadla. Přibylo mu šedin, ubylo zahořklých vrásek. Místo toho se mu vytvořily jiné - od úsměvu. Převlíkl se, sešel po schodech dolů. Jeho žena spolu se svou matkou chystala oběd, děti pokřikovaly, tchán v křesle si četl noviny. Severus se připojil. Kouzelníci by vzhledem k jeho váženosti po válce tuto scenérii nazvali „Hrdinovi trapní příbuzní“, on však byl nejšťastnější, že tato rodina je jeho.

Někdy se cítím jako čtvrtka papíru, na kterou kreslí různé pastelky. Někdy mají duhové barvy radosti, jindy temné barvy neoptimistických míst. Čím jsem starší, tím hůře lze jednotlivá místa rozeznávat a já cítím, jako by se barvy na mně začaly postupně slévat v jednolitou šedavou šmouhu. Všechny zážitky, vztahy a pocity ztratily svůj obrys, začátek, konec, svůj tvar, a zůstal jen šedavý zmatek. Sním o chvíli, kdy se něco stane a vše se vygumuje. A já pak třeba nebudu tak hezká, na pár místech promáčknutá hrubším tahem, ale obraz, který by potom dostal šanci vzniknout, by mohl být mistrovským dílem…

V životě jsem hlouběji nepoznala mnoho mužů a zpětně jsem za to ráda. Protože ti, které jsem poznala, mne nějakým způsobem zasáhli a obohatili a stali se tím jedinečnými. Přes to je jeden, který se (snad i délkou doby, již jsme spolu strávili) do mého srdce zapsal víc, než těch pár ostatních. Ačkoli jsem párkrát zatoužila po objevování a „něčem lepším“, i když jsme to tak neměli pořád, nakonec zjišťuji, že právě on je mým Útočištěm. Jeho láskyplný pohled, teplé dlaně. Důvěrně známá vůně. Naše společné vzpomínky, názvy, zvyklosti. Zůstal, i když ostatní odešli. Šli tři, šli dva, šel jeden…

Důvěra. Důvěra v to, že lidé jsou lepší, než se zdají být. Důvěra v to, že vše špatné se nakonec vysvětlí jako nešťastná náhoda. Důvěra v lepší zítřky. Důvěra v opravdovou lásku na celý život. Důvěra v opravdová přátelství. Důvěra v pevné vztahy, kde se hledají způsoby, jak si pomoci, nikoli důvody, jak to neudělat. Důvěra v rodinu a její zachování. Důvěra v prozření tohoto světa a obrácení jej v něco lepšího. Důvěra v jednotlivce i celek. Důvěra v lidskou podstatu. Důvěra sobě sama. Důvěra – to je to, co ztrácíme se zkušenostmi, jež nabíráme s věkem. Důvěra je cenou dospělosti.

Vybavuji si všechny ty pohledy. Jak na jednu stranu vědí, že nejsem typ holky „šlapka“, abych šla s každým jen tak. Na druhou stranu vnímají tu potřebu. Nikoli potřebu sexu, kdepak. Potřebu cítit se chtěná a milovaná. I kdyby jen na chvíli. Něco ve mně si prostě nedokáže vytvářet ten pocit sama pro sebe. Potřebuji muže, aby se na mě díval a zhodnotil to jako pozitivní. Aby se chtěl dotýkat, bavit se se mnou, napsat mi, sejít se… Stačí mi málo. Milé slovo, objetí, úsměv… ano, prakticky jsem nejspíš levná kořist… Kořist, která ví, že nejvíc touží po jedinečné lásce.

Leží v peřinách a tváří se, jako by jí to tam patřilo. Dokázala si mě dokonale omotat kolem prstu. Používá vlastní hlavu a na spoustu věcí má svůj názor. A jindy je neodolatelně roztomilá, černý čumáček podobný knoflíku, usmívající se tlamička s vyplazeným jazykem, černá lesknoucí se srst a čtyři tlapky nenechají nikoho na pochybách, že mluvím o svém pejskovi. A pak je tady ještě něco. To když se na mě zadívá a já mám pocit, že ví o světě stokrát víc, než kdy budu vědět já. Její krásné, upřímné, hnědé a hluboké vidoucí oko, hledící mi až do duše.

Hermiona otevřela učebnici a posměšně si odfrkla. Opravdu nechápala, proč se na nejlepší vysoké kouzelnické škole vyučují věci jako jazykověda. Ne že by jí předmět činil potíže, ale připadal jí naprosto zbytečný. A s množstvím úkolů do jiných hodin ji nesmírně iritovalo vyhledávat původy slov a sousloví.
„Jako bych už tak neměla dost práce,“ povzdechla.
Severus se na ni přísně podíval zpoza novin, které četl v křesle opodál. Věděla, že nesnáší, když se takhle rozčilovala, protože podle něj se vám mohla hodit úplně každá vědomost, již jste kdy získali.
„Ale vážně, Severusi, na co mi bude zjištění etymologie slova džin?!“

Veganství. Momentálně je to jedna z důležitých částí mého života a doufám, že se v ní budu zlepšovat. Zatím jsem totiž spíš vegetarián, protože se občas neudržím a dám si mléčnou čokoládu, nebo si nepřečtu etiketu tyčinky a doma zjistím, že je s jogurtem…ale maso už nejím a nemyslím, že ještě někdy začnu...Občas je to vážně složité a někdy se mi díky tomu stávají i vtipné příhody. Ovšem vrcholem všeho je, když si domů nadšený vegan přinese tři pytle mražené zeleniny, začte se do složení a úplně na konci je drobným písmem napsáno: „Výrobek může obsahovat stopy korýšů…“

Vzpomínky. Jsou jako malé filmy, které si každý přehráváme v hlavě. Takové malé domácí kino, u kterého by se zdálo, že bude fungovat přesně dle preferencí jeho vlastníka. Ale ouha - místo toho přehrává náhodné útržky naprosto nekontrolovaně a v nevhodnou dobu. Procházíte kolem kavárny a najednou - záblesk. Vzpomínka. A nacházíte se na tom samém místě, ale v jiné době a většinou i v jiné společnosti. Někdy jsou záblesky milé jako stará fotoalba, a jindy jsou to záblesky bolestivé jako bodající drobné jehly v hlavě. A vždy, když se vynoří, najdou nové spoje následované dalšími. Někdy se cítím uvězněná mezi záblesky…

Díval se na mě a klidně mi sdělil, ať si ho moc neoblíbím. A já hloupá jsem doufala, že mi ho Vesmír posílá za všechny útrapy, jimiž jsem si v posledních letech na mnoha různých úrovních života prošla. Jako takový dárek. V úhledném balení až ze zahraničí, i když jen co by kamenem dohodil. A potom tahle ledová sprcha. Nebrečela jsem, tedy alespoň ne před ním. Naopak, byla jsem najednou ledově odtažitá. Chtěla jsem dokázat, že taky nejsem žádná květinka… ale pak jsem se ozvala znovu. Tak snad to není chyba. Asi přeci jen potřebuji trochu péče, jako každá rostlina…

Pocity. Jeden za druhým. Valí se na mne jak velká voda. Chvíli mám dojem, že se vznáším na extatické vlně absolutního štěstí, a potom najednou, ani nevím jak, topím se v nejhlubší propasti temnoty. Nevím, jak dlouho se dají takové výkyvy ustát, ale pravdou je, že se cítím čím dál víc vyčerpaná. Každý pocit je jako vstupenka na horskou dráhu. A rozhodnout se necítit nic je jako rozsudek smrti, protože můj život je v podstatě stvořený z pocitů. Tak který tentokrát potlačím? Nová dovednost, kterou se pořád učím – popírání vlastních citů… Ten, nebo ten, ten musí jít z kola ven…

Jeho blankytně modré oči dřív dokázaly hřát. Ten pohled býval láskyplný a něžný, že bylo stěží možné si představit větší míru citu, než tu vyzařující mu z hloubi duše. Vzpomínám si na ta sotva slyšitelně pronesená slova „Mám Tě rád…“ a jak mne zahalilo teplo toho pocitu, že mu na mně záleží snad víc než na sobě samém…A pak se něco změnilo. Já jsem to změnila. Zranila jsem ten čirý cit, ublížila jsem té čisté modři, zkazila jsem to jedinečné kouzlo…a najednou byla pryč. Zůstal jen chlad. A když na mne pohlédl, celý svět se oděl do oceli.

Zase stojím proti němu na schodech u baráku. Pejsci se proplétají vodítky, jako už tolikrát. Má v očích ten bezstarostný výraz, ačkoli já jako jedna z mála dobře vím, že za ním je mnohem víc. Přes to je v něm cosi uklidňujícího a mně tolik blízkého a dojemně známého. Dotek dlaně, tolik povědomý. Úsměv, úplně samozřejmý. Setkání rtů. Mnohem přirozenější, než kdyby se nestalo. Hlavou problesknuvší myšlenka, kdyby šlo na chvilku vrátit čas…a pak zpět v realitě. Nebolí to. Rozhodně ne tolik, jako to nemít. Poslední objetí, než se vydají nocí domů. Láska… nejsme na to už moc staří?

Zase stojím proti němu na schodech u baráku. Pejsci se proplétají vodítky, jako už tolikrát. Má v očích ten bezstarostný výraz, ačkoli já jako jedna z mála dobře vím, že za ním je mnohem víc. Přes to je v něm cosi uklidňujícího a mně tolik blízkého a dojemně známého. Dotek dlaně, tolik povědomý. Úsměv, úplně samozřejmý. Setkání rtů. Mnohem přirozenější, než kdyby se nestalo. Hlavou problesknuvší myšlenka, že kdyby šlo na chvilku vrátit čas…a pak zpět v realitě. Nebolí to. Rozhodně ne tolik, jako to nemít. Poslední objetí, než se vydají nocí domů. Láska… nejsme na to už moc staří?

Typicky ruský den, sníh je ledový, běloskvoucí, Petrohrad plný lidí, veselí, z nebe se sypou třpytivé vločky a všichni chodí zachumlaní v kožešinách.
A pak je tu Oněgin. Nevšímající si ničeho z krás. Znuděný zbohatlík.
A Tatiana. Vnímající každou vločku. A svou osamělost vedle muže, který ji nikdy nebude milovat. Sníh jim křupe pod nohama.
...Křup...
Hledí si do očí. Na krátký okamžik vidí záblesk alternativního vesmíru, ve kterém román končí happyendem. Ve kterém Evžen odpovídá:
"S Vámi jedině, Tatiano,
chci zažít každou noc i ráno
s Vámi ode dnes chci být
s Vámi až na věky tu žít."
...Křup...

"Já nejsem mrtvý!" volal na mne hlas svědomí, zatímco jsem se cpala chlebem s máslem.
"Já nejsem mrtvý!" volal mne ten stejný hlas, zatímco jsem se místo učení dívala na další díl oblíbeného seriálu.
"Nejsem mrtvý!!" téměř mne mlátil hlásek, zatímco jsem místo psaní drabble doháněla předešlé resty v potu tváře.
"Nejsem mrtvý..." skuhral, zatímco jsem si neumyla pro samou únavu z nicnedělání ani vlasy s tím, že si je umyji ráno.
"Já nejsem mrtvý..." šeptalo mé svědomí, když jsem po desáté posunula budík o "ještě pět" minut.
On možná ne, ale já jsem z toho svědomí už docela mrtvá.

Jára Cimrman je známý pro své vynálezy, myslitelství, světoběžectví a tak vůbec. Málo kdo ale zná jeho každodenní rituály a obyčejnosti. Však také to byl člověk veliký duchem (tělem měřil pouhých 158 cm), takže světu jsou známy spíše jeho umělecké počiny, než neumělecké návyky.
Jára Cimrman byl ale také člověk jako každý z nás. A jako takový měl i své libůstky. Tak například vždy v pravé poledne vyskočil od stolu či jiného místa, kde se zrovna nacházel a začal zpívat liptákovskou hymnu. Byla to píseň děděná v jeho milované obci z generace na generaci. Proč tak činil, dodnes není známo.

Tak. Den D, hodina H, minuta M a já stojím v naprosto nemožných modrorůžových šatech na mostě a čekám, až se Mark konečně dostaví. Máme druhé výročí a vše mělo být perfektní. Ale pohádali jsme se kvůli jeho pracovní cestě, která mu do toho vletěla. A já husa mu řekla, že už se z ní nemusí vůbec vracet. Pitomá, hloupá Bridget. A on mi ani nezavolal, když přiletěl zpátky, paličák. Přespal u kamaráda a dělá uraženého. Ale já mu to už prostě musím říct, po dvou letech manželství odmítám hrát tyhle hry. Tak, hlavu vzhůru... Místo pozdravu vykřiknu "jsem těhotná!"

Seděla jsem nad počítačem a uvědomovala si, že letošní DMD jsem totálně nezvládla. Zatímco loni jsem dokázala psát v jednom jediném fandomu a téměř každé téma, letos mám za sebou drabblů jen kolik spočítáte na prstech jedné ruky. Zaobírám se tím, jak můj život poběží za x let, ale nejsem schopná vyšetřit si v tom plánování deset minut na naplánování sta slov? Někde jsem udělala chybu. A pak mne to napadlo. Přímo milionový nápad! Když ode dneška i s bonusy dokážu napsat všechna další témata, má budoucnost bude v pořádku. A když ne...? No, tak daleko jsem, přiznávám, ještě nedošla...

Také jste si toho všimli? Šklebí se na nás odevšad. Tu slyšíme říkat známou našich rodičů, jak její kamarádky švagrová z druhého kolene zemřela na rakovinu. Tam milionkrát propíraná methanolová aféra má na svědomí další oběť. Novinový titulek hlásí hromadnou havárii na "dé jedničce" - pět mrtvých. Objeven nový virus, již sedm zemřelých. Dívka se předávkovala drogami. Mladý muž vyskočil z okna. Sebevrah dopadl na projíždějící auto. Nikdo nepřežil...
Smrt. Jednou přijde pro každého. Někdo jí sám pomáhá, někdo se jí bojí, někomu je to jedno. Dnešní společnosti však vládne trend nesmrtelnosti. Být stále mlád, jak zpívá Kája, ale není možné.

Všichni to o něm říkali. Že má zamrzlé srdce. Že je chladný jako lednová noc. Že je krutý. Nedovede milovat. Pro každého má jen slova odporu a zloby.
...
Všichni to o ní říkali. Že je chytrá. Že je dobrotivá. Že je krásná. Inteligentní. Pozitivně naladěná. Že kam vejde, jako by vešlo slunce.
...
Přestal věřit, že někdy bude mít důvod se změnit.
...
Myslela, že se kvůli nikomu nebude trápit natolik, aby ztratila svou osobnost.
...
Jediný pohled jim změnil životy. Ona díky němu mnoho vytrpěla, pověstná veselost se vytratila. On díky ní spatřil světlou stránku, na kterou již zapomněl. Protiklady se přitahují.

Diskotéka. Světla. Tanec. Zpocená těla. Sudičky puštěné na maximum. Na tom by nebylo nic divného, kdyby se toto nedělo ve zmijozelské koleji. Vždy uhlazení hadi teď tady předvádí orgie jako z dob hippies...
Severuse Snapea čekal další poklidný páteční večer s červeným vínem a dobrou knihou. Usedl do svého křesla a najednou si uvědomil, že k němu doléhá hudba. Příšerná hudba. Vyřítil se ze sklepení přímo za zdrojem toho rámusu. Jaké bylo jeho překvapení, když otevřel dveře zmijozelské místnosti a spatři na stole v poloze alá hříšný tanec...Draca Malfoye s jointem v ruce a Hermionu Grangerovou jen v podprsence.

Pozemky kolem Bradavic se rychle plnily nedočkavými lidmi. Najednou se z nebe snesl kočár tažený dvěma Pegasy. Vystoupila z něj nejkrásnější dívka - ne, bytost, kterou si dovedete představit. Rudé vlasy, sněhobílá pleť, plné rty, štíhlá a oděná v zelený šat. Všem se zatajil dech a v úžasu poklekali, když kolem nich procházela. Všichni až na...
"Severusi?" podivila se svým něžným hlasem.
Odpovědí jí bylo zvednuté obočí.
"Co tady děláš?" ústa se jí zformovala do svůdného tvaru O.
Odfrknul si.
"Ty jsi tenkrát odešla a stalo se z tebe...tohle," vyplivnul zlostně.
"Ty se nepokloníš?"
"Neklaním se ženám, co jsou do větru."

Statisticky vzato jsou ženy věrnější než muži.
A přes to se najde pár chlapů, kteří skočí z mostu, protože je podvedla žena.
Statisticky vzato se ženy dožívají vyššího věku než muži.
A přes to je mému dědovi přes osmdesát a babička nežije.
Statisticky vzato je v ČR stále nejméně vysokoškoláků.
A přes to jsou přednáškové auly k prasknutí nacpané studenty.
Statisticky vzato od roku 1950 do současnosti vzrostla rozvodovost téměř o polovinu.
A přes to znám páry, kdy jsou spolu po celý život.
Statisticky vzato je statistika podle mínění veřejnosti nuda.
A přes to existuje někdo, kdo se jí zabývá...