Moje články

Esclarte Přichází máj
Esti Vera Kdo
A teď prosím přečtěte si komentář k tomuto drabbleti, což je vlastně skvělý Akrostichon od Zayl .
Faob Tam, kde slunce zapadá ráno
Giles Rigby Vlk v exilu
ioannina Óda na jarní zahradu
Lejdynka Co když
my day Malířem lidí
my fowl Shořet
Skřítě Jamesovi dát vale - To je dokonalé!
A nakonec doporučuji celý fandom Z Nového světa od kytky, který je sice psaný prózou, ale čte se „jedna báseň“.

„Končím,“ prohlásil měsíc duben a blahosklonně se uklonil.
„Jsem vysílený probdělými nocemi. Tak jako manželé nosí zlaté kroužky na prsteníčcích na znamení vzájemné oddanosti, každý z vás má nyní menší či větší kruhy pod očima a ty značí, že jste mi zůstali věrní. Děkuji vám, moji poddaní,“ řekl duben, král drabble.
„Už jsem unavený sledováním rojení stolůvek a hltáním komentářů. Oči mne pálí ze čtení. Je čas,“ zaťukal duben berlou zem, „abych předal vládu měsíci květnu. Musím si odpočinout.
Odcházím a se mnou zákon, že každý den vyjde nové téma. Za rok se zase ujmu vlády v plné síle. Sbohem.“

Vesnice se polekala zajíkavého volání. Zděšením některé výkřiky vystoupaly do falzetů. Had! Strach zesiloval křik, který se rozléhal kolem. Had! Zavolejte rychle Tetovaného! Křik se změnil v jekot.
Had se zatím neohroženě plazil k malému dítěti. Jeho klikatý pohyb jako by lidi zhypnotizoval. Stáli bez hnutí. Jekot vygradoval v kvílení.
Tetovaný přiběhl na poslední chvíli. Vzal chlapečka a předal ho roztřesené matce.
Ale had plný zloby, že přišel o kořist, ho stačil uštknout.
„Musíme mu pomoct, nebo zemře,“ vybízel jsem ostatní z letargie.
„Neboj se,“ uklidňoval mne stařešina. „Má magické tetování, na toho hadí uštknutí nemá moc.“
Kupodivu tetovaný přežil.

Všichni rychlí jsme jako šíp,
teď zpíváme vám co nejlíp.
My svou hymnu vždy v úctě máme,
kalhoty za její čest dáme.
V mysli nám hnízdí její slova
zpíváme je opět a znova,
kdo nezná je, horší je než flink,
než člověk, co má na oku cink.
My zásad se držíme pevně,
svá přátelství nedáme levně.
V Bratrstvu kočičí pracky
kdekdo zbrklý dává facky.
My se jich nebojíme,
svou čest vždy obhájíme.
I když lstiví jsou zpropadeně,
dobré skutky děláme denně.
My svými činy řekneme všem,
že zlo vždy překonáme dobrem.
My příkladní chceme být
a s každým se spřátelit.

Dívala se na rozkvetlý strom za oknem. Vítr až surově rozčesával jeho bohatou kštici a rozfoukával jeho květy jako děti chmýří pampelišek. Jednotlivé lístečky poletovaly ve větru jako obrovské vločky.
Jeho slova byla také jako roj vloček. Mrazila. Vířila místností. Občas nějaké zachytila, jinak vnímala jen jejich melodii a rytmus.
Působí na…
Tolik se jí stýská po dětech.
...velmi silný…
Co asi dělá Janička? Snad Petřík nezlobí?
…další vyšetření ukázalo…
Jak to zvládá Vašek? Tak ráda bych mu pomohla.
Frekvence slov, kterým rozuměla pojednou zhoustla.
Čeká vás neodvratná, složitá operace.
„A co když řeknu NE?“ hlesla.
Pak vám nemůžeme pomoct.

Celé Jižní Město se ocitlo bez elektrického proudu.
Jen pár zasvěcenců vědělo, kdo mohl za několikahodinový výpadek. Pracovník PRE při sepisování protokolu zapsal:
Při kopáčských pracech pro elektrické vedení do trafostanice došlo ke zkratu vysokonapěťového kabelu. Dotyčný romský pracovník na vysvětlenou uvedl:
„Kopám… kopám, cí boha, čierný koreň silný ako ruka! Tněm raz, tněm dva razy. Cí boha! Otvorilo sa peklo. Železný krompáč horel ako svieca. Naraz som oslepol. Dál nič neviem.“
Odpovědný pracovník řekl: Ačkoli bylo vydáno výslovné varování, že se v souběhu trasy nachází vysokonapěťový kabel, nepozorností kopáče došlo ke zkratu. Ke zranění ani ke smrtelnému úrazu nedošlo.

Přivítal mě polibkem. S mým příchodem vpadl do předsíně vodopád slov. „Pozor, kouše,“ řekl důrazně. „Kdo kouše?“ nechápavě jsem se rozhlížela. „Křeček,“ nepřirozeně se zasmál. Prsty si pročísnul šediny starostí ve vlasech a pospíchal ke stolu. Rychle něco načmáral. Kývnul na mne, abych přišla. Jako by mne kousla. Z papíru na mne civěla ŠTĚNICE. Ach ták, musím si dávat pozor na jazyk.
Doba se změnila. Těžko si někdo dá práci s instalací odposlechu. Přesto se o nás ví téměř všechno. Kde jsme, jak dlouho a s kým mluvíme a hlavně co bez obav říkáme. Stačí mít stále u sebe mobil.

Pozor kouše! Varoval jsi mě,
bylo mi to jedno v té zimě.
Hodils na mne houni.
Byla samý prach a já měla strach,
že z toho dostanu záchvat,
že známe jenom stálý chvat,
že venku nepřestane vát,
s větrem dál budeme se rvát.
Srdce zkřehlé. Ruce zmrzlé.
Jen se zahřát. Mrazy jsou zlé.
Tu hle z krbu vyšlehl plamen,
ty vzal jsi mne kolem ramen.
Náhle jsem cítila v sobě žár
a pomyslela jsem na požár,
že všechno spálí v jednom okamžiku
a city jak onuce od mužiků
zůstanou pak doutnat v popelu
a náš vztah bude už bez pelu.

Slunce pálí, řeka téměř vyschla a obnažila balvany. Kličkujeme s kanoí mezi nimi. Uzoučký potůček nám diktuje, kudy se trmácet. Ohnutá záda, držím se bortů, nadzvedávám loď. Boty plné písku čvachtají vodou. Ale vody v lahvi je po dně.
„Počkej, napiju se,“ žadoním.
„Vydrž, až bude hůř.“
„Hůř?! To lze?"
Konečně trošku větší proud.
„Nasedat!“ velí kormidelník. Odpichuju se pádlem ode dna. Po dvou metrech slyším: Zadek sedí. Vylézám z lodi. Po kolikáté?
„Už dobrý, nasedni.“ Konečně chvíli plujeme. Za ohbím napříč strom. „Obejdeme ho po břehu,“ rozhodne. V tom zaškobrtne a padne do kaluže. „Zadek sedí,“ hlásím tentokrát já.

Profesor Parkhill spatřil pana Kaplana, jak sedí a ukrývá obličej do svých dlaní. Starostlivě se zeptal: „Je vám špatně?“
„Ach,“ vzdychl pan Kaplan. „Já tento luna muset zaplatit daněk.“
„Proč koupil tak velké zvíře?“ podivila se Olga Tarnovská.
„Daněk ne zvíže, to sou oplatky. To bude moje smrt,“ řekl sklesle pan Kaplan.
„To ne!“ vyhrkla slečna Mitnicková zděšeně. „Vy sněd oplatky otrávený?“
„Jo, já otrávený. Je mi zle, když já myslet na daněk.“
„On blázen,“ vyhrkl pan Bloom. „Kupuje daňka a otrávený oplatky.“
„Já nekupovat, já platit!“
„Tento měsíc Pan Kaplan musí zaplatit daně,“ vysvětlil profesor Parkhill po usilovném přemýšlení.

Malebné slovo maminka.
Kolik je v něm lásky a něhy, jemných dotyků, porozumění a pofoukání ran.
Kolik povzbuzení, aby ses nebál být v noci sám a později, aby ses nebál být sám sebou. Její touha i na dálku být s tebou. Kolik je v něm probdělých nocí, kdy chladila horké čelo od nemoci. Kdy hladila tě po hlavě plné problémů a radila dobře hlavně tobě samému.
Malebná touha a sny, pro které chceš plachty napnout.
Malebná prosba, pro níž nemůžeš se od ní pohnout.
A ještě pár malebných slov přímo láká a laská a to jsou slova laskavost a láska.

Jakoby ženu někdo zhypnotizoval, když se zastavila a strnulou ji uložil na zem v krajině bez jakékoliv vegetace. Fialové pramínky vlasů plynule navazují na pruhy šatů, které má na sobě.
Temnota noci bledne před ebenovou kůži cikánky. Vypadá to, že nás pozvala do svého snu.
Toporná paže stále třímá hůl. Loket spáčky trčí do vzduchu, jakoby se povědomě bránila lvu, který ji očichává. Podél těla leží loutna, odrážející jas luny. Vedle ní je trochu pokřivená váza, jako vědomí zkreslené snem.
Oblohu od země oddělují mlžné hory. Z obrazu přímo čiší ticho. Působí klidně, bez vzruchů a vábí psychology k výkladu.

Je jako světlo lampy ve tmě. Dává naději.
Uvědomil si, co pro něho vytrpěl? Jak obrovská byla jeho láska? Láska se zájmem o druhé bez předsudků, s dlaněmi plnými milosrdenství, soucitu a pochopení. Láska zrcadlená touhou vyléčit nemocné. Láska jak krůpěje krve, které ve stresu potil. Láska v pokoře. Láska v odhodlání vykoupit druhé. Láska, která se nezalekla bolesti, trýzně ani smrti. Láska, kterou mnozí chtěli přečmárat, přesto vystupuje ze změti čar.
Zanechal po sobě stopy. Některé zavál písek, spláchl déšť, jiné zadupal dav nevěřících. Přesto jeho šlépěje vedoucí k životu jsou stále zřetelné.
Konečně pochopil. Od teď je optimista.

„Pamprésor, já znám vlnolam. On láme vlny. Já nechrápu, co je jazykolam?“ zeptal se pan Kaplan. „Jazyk ne kost. Nejde zlomit!“
„Vy mýlíte, jazyk zlo mít může,“ vmísila se do hovoru slečna Mitnicková. „Znám zlý jazyky.“
„Jazykolam to jsou slova, která lze těžko vyslovit. Pro představu, jeden jazykolam zní: Skopni skopce z kopce,“ usměrnil diskuzi profesor Parkhill.
„Á,“ zablesklo se pochopení v očích pana Kaplana. „Jazykolam sou slova, co se opakujou a nemají mysl.“
„Slova ne, človek má mysl,“ souhlasil pan Bloom.
„Kdo má mys L? Takový kap neznám,“ uvažoval pan Schmitt.
„Nedal jsem dobrý příklad,“ hořce zalitoval profesor Parkhill.

Zesnula milá žena velmi ušlechtilého srdce. Oplývala řadou dobrých skutků. Ač královského postavení, věnovala se charitativní činnosti. Ujala se sedmi malých človíčků. Věnovala jim veškerou péči a lásku, jako by byla jejich matkou.
Přestože její otec disponoval značným jměním, ona žila skromně, v ústraní, uprostřed přírody, kterou milovala. Lze ji zařadit na seznam předchůdců ekologů. Žel ironií je, že pozřela plod, který byl zřejmě ošetřen silným herbicidem a zapříčinil její předčasnou smrt.
Celý život sloužila druhým. I po smrti poslouží ke zkoumání, zda nešlo o elixír mládí, neboť její tělo nepodléhá rozkladu.
Ctím její památku. Do týmu vědců nejsem jmenován.

Záhy poznala, že si vybrala špatně.
Manžel byl nezodpovědný. Domů chodil v nepravidelných intervalech. Bláhově si myslela, že jekot a křik jsou nejlepší argumenty. Brzy však na výchovu Helenky zůstala sama. Roky se jí míhaly před očima. Pak zákeřně udeřila puberta.
„Kdes byla tak dlouho?“
„Mami, co prudíš?“
„Takhle se mnou mluvit nebudeš!“
„Víš co? Nemusím s tebou mluvit vůbec!“
„Nebuď drzá! Počkej! Kam jdeš?“
Místo odpovědi prásknutí dveřmi.
Veškerou nevraživost ke svému bývalému, kterou celá léta zadržovala v srdci, vychrstla na Helenu. „Jsi dcerou svého otce!“ Její řev přehlušil dupot na schodech.
Zlost přiškrtil strach. Hela je týden nezvěstná.

Konečně se setmělo. Už ho uvidím. Jaký asi je? Mamka, zabraná do své práce, ani nepostřehla, že přišel.
Ukazuje jen záda. Nejradši bych si pořádně posvítila. Pozor, aby mě neuviděl, kdyby se otočil! No… už.
Hm, co na něm Aneta má? Prý je to terno, že ji chce.
Propána! Tenhle? Terno? Není boháč, to poznám hned podle oblečení. Ani vychování nemá. Moc si dovoluje. A Aneta? To nechápu! Nic mu neřekne. No toto?! Asi se jí to líbí.
Mám zakašlat? Ale pak bych si ho nemohla dobře prohlédnout. Konečně vidím obličej! Nešálí mě zrak? Ááááh, je krásný…..
Začínám Anetě rozumět.

Torzo malebné vesničky s malou oázou původní přírody a s kamenným kostelem připomínajícím spíš románskou tvrz. Působí jaksi nepatřičně, obklopené hradbou paneláků. Pár stavení se ustrašeně krčí před masami betonových stěn. Tam, kde dříve bývala úzká políčka, je teď změť téměř neproniknutelných náletů. Roste tu jen roští, křoví a bodláčí, které vystrkuje drápy, jakoby chtělo zahnat všechny vetřelce.
Z nepochopitelných důvodů tento úzký pruh zůstal nepovšimnutý a odolal nové zástavbě.
Kdykoliv tu projíždím autobusem, ta víska pokaždé hypnotizuje můj pohled. Pamatuje staré časy. Zuby nehty bojuje o přežití. Ačkoliv se jen mihne za okénkem, stačí vždy mou náladu proštupovat nostalgií.

Pan Kaplan se rozzářil při vzpomínce na gurmánský zážitek. „Tučňák, to je pochoutka!“
„Já mít choutka na ženy, ne na tučňáky,“ podotknul pan Bloom.
„Tučňák, to něco moc dobrýho k za-kous-nu-tí,“ vysvětloval pan Kaplan.
„Někerá je k nakousnutí,“ nedal se pan Bloom.
„Vy barbar! Jíte taková milá tvory ve fraku?!“ zhrozila se slečna Goldbergová.
„Co? Ženy nosí frak?“ nechápal pan Nathan.
„Dobže naložený…. To je něco,“ vedl si svou pan Kaplan.
„Na lože ženy? Vy nejste troškař,“ obdivně hlesl pan Pinsky.
„Já ne taška, ehhh taškáž. Já nedělat legraci. Dobže naložený tučňák. Ryba. Mňam!“
„Naložený tuňák!“ třída se konečně dovtípila.

Kolik něhy a kolik zlosti
Kolik radosti a kolik nelibosti
Kolik krásných chvil a okamžiků
Kolik tajů a otazníků
Kolik selhání a bláhovostí
Kolik úžasu a vědomostí
Kolik ticha nevyřčených vět
Kolik touhy vrátit se zpět
K tomu tolik hojících se ran
Tolik obav že člověk bude sám
Tolik skvělých prožitků
Tolik slastných požitků
A s nimi krásné vzpomínky
Tolik lásky od mé maminky
Též tolik smutných vzpomínek
Jimž sama stavím výminek
Kolik štěstí do něhož se zachumlávám
Kolik rozmarů jimž dále vale dávám
Kolik těšení se na další voňavá jitra
Kolik všeho toho spočívá
Až na dně mého nitra

Na přání knížete dorazil z daleka, odkudsi z Kavkazu. Byl impozantní, silný a velmi vytrvalý. Pověřený zaměstnanec se ho ujal jako jednoho z nejváženějších zákazníků. Hned mu věnoval největší péči. Měl být ozdobou zámeckého parku v Kynžvartu.
Za obětavou starostlivost se bohatě odměnil. Nebyl to žádný troškař. Byl velmi plodný a měl na patnáct tisíc semen.
Z vítaného se časem stal přímo pekelný zákazník: velmi obtížný, přizpůsobivý, zákeřný a tuze nebezpečný. Kdo se ho dotknul, toho potřísnil a potrestal puchýři.
Lidé na něj byli alergičtí. Chtěli se ho zbavit. Marně. Nedal se vykázat.
Pekelně zní i jeho jméno - Bolševník velkolepý.

(Z dálky se ozývá tlumený, nezřetelný hovor.)
Jana: „Tady je tma tmoucí! Brrrr, jako v pytli. Jako pod utemovanou duchnou.“
Pavel: „A co sis myslela?“
Jana: „Myslela jsem si, že budou vidět alespoň malinko obrysy. Nebo že tenoučký proužek světla prozradí, kudy se dostaneme ven. Že já jsem sem vůbec chodila.“
Pavel: Vždyť je to nevšední zážitek!
(Je slyšet kroky.)
Pavel: „Pssst! Poslouchej, někdo sem jde.
Jana: „Hrozně se bojím.“
Pavel: „A čeho, prosím tě?“
Jana: „Že si tou kávou poliju svou novou blůzičku."
Redaktor: „Milí posluchači, chcete si také vyzkoušet, jaké to je, nic nevidět? Přijďte navštívit kavárnu Světluška."

Trochu zanedbaná žena před sebou tlačila starý dětský kočárek. Jednu podkolenku měla nataženou, druhou shrnutou, šaty mnohým praním ztratily čerň.
Co chvíli se starostlivě nakláněla nad miminko. Dala mu dudlík, pohladila hlavičku, urovnala peřinku.
„No, no, neplakej,“ konejšila děťátko, které však nevydávalo ani hlásku. Narovnala se a její ztrhaný obličej zjemnil sotva znatelný úsměv.
Když jsem jí míjela, pohled mi sklouzl do kočárku. Vyděsila jsem se. Ve špinavém obličeji zela prázdná černočerná oční jamka. Jedním okem na mne zírala rozbitá panenka.
„Chudák,“ vysvětlovala paní, do které jsem v šoku málem vrazila. „Neunesla smrt dcerušky. Dneska by chodila do první třídy.“

Každé ráno netrpělivě podupával před školou. Nemohl se dočkat, až ji odevřou. Rád se dozvídal nové věci. Na vysvědčeních se monotónně opakovaly jedničky.
Přihláška na střední školu zůstala neodeslaná na základce, protože neměl dostatečně politicky uvědomělé rodiče.
Výborně se učí, tak ať se jde učit! Musel nastoupit do učňovského učiliště.
Na učňovském listu samé jedničky. Byl vyhodnocen jako nejlepší učeň. Odměna? Jednodenní výlet na Máchovo jezero.
Druhé místo získal synovec ředitele učiliště s průměrným prospěchem: pětidenní pobyt v Tatrách.
Třetí místo obsadil s několika čtyřkami syn předsedy KSČ: desetidenní zájezd k moři.
Vítězství zkyslo.
Zanevřel na režim, nikoliv na vzdělání.

„Prosím, jak je na tom moje dcera?“
„Jak se jmenuje a na jakém je oddělení?“ zaznělo nezúčastněně.
„Nevím na jakém je oddělení. Jmenuje se Dagmar Nováková. Přivezli ji v noci se zraněním po autohavárii.“
„Moment, podívám se,“ odpověděla mechanicky operátorka.
DLOUHÁ PAUZA.
„Haló, jste tam ještě?“
„Ano.“
„Spojím vás s primářem chirurgie.“
„Jánský.“
„Dobrý den, Nováková. Pane primáři, prosím, co je s mojí dcerou Dagmar?“
„Paní Nováková, telefonické informace nepodáváme, upřednostňuji osobní setkání.“
„To je na tom tak špatně?“
„Ne. Mně je ně-jak… špa-t-ně……“
RÁNA.
„Primář nedýchá,“ ječela hystericky nějaká žena. „Evo, zavěs to sluchátko. Pojď mi pomoct!!!" přikazovala.
CVAK.

Seděl u stolu, rukama podpíral starosti v hlavě. Před sebou hrnek melty a krajíc suchého chleba.
„Ty komunisti nás chtějí zlikvidovat,“ naříkala v koutku jeho žena, samodruhá.
„Loni jsme sotva vypěstovali pár pytlů brambor a oni po nás chtějí odvod tolika pytlů pšenice. Na Vysočině sotva vzejde. Nemáme osivo. Z čeho budeme žít? A k tomu ještě mák! Josefe, kolik ho musíme odevzdat?“
Zarytě mlčel. Uvnitř sebe bojoval se zlostí.
„Jak to zvládneme?“ zalila otázku slzami. „Zatočí s námi!“
„Pojedu do města,“ rozhodl. „To, co si poručili, nakoupím. Dodávku splníme.“
„Ale to přijdeme na buben,“ strachy schovala obličej do zástěry.

Je to dávno. Rozpačitě jsem přijala pozvání na koncert Japonské bubny.
„Mám jít? Nedovedla jsem si představit poslouchat je celý večer.
Pohyby bubeníků připomínaly atletické vystoupení s tanečními prvky a četnými výpady. Bubnováním nebylo nepříjemné. Ve vlnách prostupovalo sál. Návštěvníci ho vnímali sluchem, ale také celým povrchem těla. Dolehlo až k srdci. Doslova rozvířilo krev.
Neobyčejně rytmické bubnování různé intenzity se chvílemi dramaticky ztišilo.
Bubny překvapily rozsahem tónů. Zvuky se spolu elegantně mísily. Mezi nimi prostupovaly různé rytmy. Bubeníci rozdělení do skupin, byli dokonale synchronizovaní. Nebubnovali všichni najednou. Silou úderů a rytmem předali nezapomenutelný zážitek. Vzpomínka dosud vybubnovává vnitřní vibrace.

Bílá místa na mapě našeho spolužití
To když do mého srdce padáš po hlavě.
To když práce se příliš podobá zábavě.
Když z květiny zůstal jen okolík
a stává se z tebe workoholik.
Bílá místa na mapě našeho spolužití
Jsou všude tam, kde jsem se tvých myšlenek lekla,
když divím se, že chápeš jinak to, co jsem řekla.
Když po mnoha letech táhneme za provaz každý jinam.
Když z okamžiků žiju, na hezké rychle zapomínám.
Ani jedno bílé místo není poslední,
máme jich oba dlouhý seznam.
Bílá místa na mapě našich společných dní
jsou tam, kde tě ani trochu neznám.

Jeho heslo bylo Všechno anebo nic.
Křičel ho do světa, aby všichni věděli, co chce.
Ale uvnitř sebe si říkal jen první část: Všechno! Znělo to tak omamně.
Rozpínala se v něm touha mít všechno a všechny.
Dělaly mu dobře zástupy patolízalů, ovace lidí, bezmezná moc.
Radoval se, že moudří pod knutou strachu ztráceli rozum.
Liboval si, že vyvolává paniku.
Uzurpoval jedno území za druhým.
Bránit svůj majetek, vědomosti nebo ego, byl hrdelní zločin.
„Chci všechno! Kdy to konečně ty tupohlavci pochopí?“
„Ještě nemáš mne,“ úlisně pravila smrt. Sevřela ho, nedbaje na protesty.
S jejím objetím se okamžitě dostavilo nic.

Dívka stojí bez pohybu, strnule před kašnou s chrličem, černým jako její svědomí. Má na sobě bílé šaty, u výstřihu jaksi pomačkané a neupravené. Hedvábná šálka se svezla ke straně a hlouběji odhalila dekolt.
Děvče má na lokti navlečený rozbitý džbán. Rukama rozpačitě drží nařasenou, malinko podkasanou sukni, jako by chtěla zakrýt bolest a zahanbení. Téměř dětský obličej působí zaraženě. Tváří se trochu provinile. Zdá se, že její mírně sevřené rty potlačují lítost. V očích má údiv, jakoby nevěřila tomu, co se stalo. Ale zároveň v nich má téměř neznatelný odlesk vzdoru.
Jakoby by říkala: No, co, už nejsem dítě!

„Pronajmu ti malý člun, za pakatel,“ řekl soused.
Nabídku naděje neodmítnul, ale dal za ní celé svoje jmění. Teď stojí v loďce sám, bez pomocníků a deptají ho pochybnosti. Rozhodl se správně? Uloví vůbec něco?
Kručí mu v břiše a tíží ho odpovědnost za rodinu. Přemýšlí, čím nakrmí synka. Sám by si odřekl jídlo, ale nemá ani sousto. Co bude jíst jeho žena? Marně se snažila na pustém břehu najít mezi chaluhami ústřice. Tak si alespoň utrhla pro radost pár květin.
On už radost necítí. Pokleslá ramena prozrazují odevzdanost. Mírně skloní hlavu, sepne ruce.
Z bezmoci se snaží vymanit modlitbou.

„Mami, co tam je napsáno?“ ukazovala prstem na transparent.
„Sovětský svaz náš vzor.“
„A tamhle?“
„To jsou taková hesla,“ zamezila dalším otázkám.
Kluci si postavili ze slámy bunkr. Chtěla za bráchou, ale vstup dovnitř zatarasilo heslo.
Když se naučila číst, hesla byla všude, na chodbách, v čekárnách, v prvomájových průvodech. Útočila na pracovních aktivech i z médií.
Nijak je k životu nepotřebovala.
Později se zdálo, že doba hesel zmizela. Připomínala se jen světlejšími odstíny na fasádách domů.
Teď hesla nutně potřebuje. Pro vstup do DMD, do elektronického bankovnictví, do PC…
Ale nejdůležitější heslo je pro vstup do tvého srdce.
Láska.

„Nespi.“ zašeptal hlas. Nemohla se převalit. Jenom zívla.
„Vstávej,“ někdo ji polechtal a tak se začala otřásat.
„Probuď se!“ burácivě zazněl rozkaz.
„Naštvali jste mně, vzbudili. Dám vám co proto!“ odfrkla si. Od úst se jí valil kouř. Jeho sloupec měřil 40 kilometrů a dosáhl až do stratosféry.
Toužila si ještě pospat ve tmě a proto do vzduchu vyvrhla popel. Zatemnil oblohu na několik dní.
Jako smyslů zbavená, postříkala krajinu aerolosolem kyseliny sírové ze sopečných plynů. Neskrblila. Použila 30 megatun. Pyroklastickými proudy vyplenila zem. Aby umlčela nářek okolních vesnic, zacpala jim ústa lahary.
Šířila zkázu na šedesát kilometrů od sebe.

Cloumala s ním zimnice. Nebylo kdy a kde se vyležet. Třásl se také proto, co ho čekalo. Boj muže proti muži. Byl v první řadě. Proti němu rojnice nepřítele. Při myšlence, že by měl zabíjet, se mu podlamovala kolena a zvracel. NECHTĚL ZABÍJET!
Myslel na Haničku a to malé. Nechtěl, aby se narodilo jako pohrobek.
Cítil pot, jak si pod mundúrem razí cestičky.
Vpřéééd!
Povel přehlušil vřavu. Prekérní situace. Sklonil bodák k zemi, zavřel oči. Vyrazil. Levá, pravá, levá… Nekonečný pochod. Utrmácený upadl. Nakonec se odvážil otevřít oči. Prošel. Nezabil. Tou hrůzou však zešedivěl.
Poslední z bezvýznamných mužů, ale hrdina.

Má ramena, ale není to řeka. Není to ani dívka.
Někomu připomíná průsvitný, vzdušný závoj bílé paní. Namísto flitrů je zdoben tisíci třpytivými diadémy hvězd. Fantastický, tajemný, úžasný háv.
Z jiného pohledu vypadá jako větrník, který roztočil vítr.
Dalším připomíná hada, stočeného do spirály nebo ulitu šneka.
Pro mnohé je podobná protáhlé kaluži rozlitého mléka.
Ti bez fantazie vnímají jen galaktickou gigantickou šmouhu.
Lidé za jasných nocí hledí se zvrácenou hlavou do prostoru. Vidí největší cestu, chcete-li dráhu, na které naše Země je jen jako zrnko prachu. Nikdo po ní nejezdí. Právem si ale zaslouží titul královna cest.
Mléčná dráha.

Třikrát se vynořila, zalapala po dechu.
Rozdováděné moře s ní hraje krutou hru. Spadla lžička do kafíčka.
Příchuť slané vody ji pálí v krku, hořkne na jazyku. Šumí jí v uších. To moře tak hučí? Překřikuje ho: „Pomóóóc!!!“
Třikrát ji příboj vrhl na skaliska.
V očích se jí bolestí blýská. Vlny s ní točí ve vírech, zmítá se v přemetech, jako klubíčko v packách kotěte. Už neví, kde je dno a kde je hladina. Bezvládné ruce, bezvládné nohy, tělo jako kámen.
Třikrát se úpěnlivě modlí.
Moře se ztiší… Ironicky jemně ji uloží na břeh a škodolibě za ní říká: „Amen.“

Neokázalý, mírně shrbený, působil trošku těžkopádně. Skromně se uklonil.
Potom překvapil ladností a energií. Dirigoval celým tělem. Levá ruka chvílemi téměř modelovala hudbu. Přidupl nohou. Šel do podřepu. Pak, když housle hrály tak vysoko, že by to nevyzpíval žádný soprán, balancoval na špičkách. Souzněl s tóny ve výponu. Člověk měl dojem, že za nimi vyletí.
Náhle v rychlém sledu jeho prsty jako by hrály na klavír. Zase podřep, rozevřená dlaň vynášela melodii z hlubin. Taktovka podebrala tóny a jako pletací jehlice kmitala vzduchem.
Fascinoval publikum. Razantně dirigoval a zároveň elegantně tančil. Jeho hůlka i frak - němí svědci, baletily s ním.