Moje články

Okupace, to slovo se Bětce jako ozvěna rozléhá v hlavě. Učila se o německé okupaci.
Z učebnic a vyprávění ví, že to bylo hrozné, ale nezažila to. Neví, co čekat. Má se bát? Ve vsi se život zdá beze změny. Kombajny vyjely do polí, léto má stále příchuť prázdnin.

„Nemluvte, neslyším,“ chraptí děda po operaci hrtanu. Drzé mouchy mu na čele sosáky debužírují pot. Z televize doléhají vzrušené hlasy. Vyzývají k obraně. Děda nervózně poposedává. Chtěl by se zapojit. Má sice schovanou starou četnickou šavli, ale jít s ní proti tankům? Je nemocný, doprava nefunguje, auto nemá, Praha je daleko.

Bětka rozespale, bosky vstoupí do kuchyně. Dlaždice studí do chodidel. Promne si nevyspání z očí. Chvíli je dezorientována v čase. Je ráno, nebo večer?
Den se prodírá oknem spolu s kokrháním kohouta. Ach tak, je jitro.

Babička nervózně pobíhá po místnosti, děda zhrouceně sedí u stolu s podepřenou branou, sleduje televizi. Ale vždyť ráno televizor na diváky poulí jen monoskop podobný kyklopovu obrovskému oku. Takže je večer? To tak dlouho spala?
„Co se děje?“ nechápe.
Na černobílé obrazovce přejíždějí tanky. Je slyšet střelba. „Jsme okupováni!“ odpoví děda.
V Bětce pulsuje panika.
„Zachovejte klid!“ hlásí televize.
„Zachovejte paniku!“ opakuje rozrušením popletená.

Provazce vody svázaly mocnou armádu. Bystřina, neschopná stále polykat přívalový déšť, rozvalila své vyklenuté panděro po planině a rozbahnila ji.

„Kampak, nepustím vás,“ mlaskalo blahem bahno a pevně objalo obávané válečné vozy s kosami. Vojsku velí zmatek. Jeden muž se vymanil z krvavé řeže.

„Pojď se ukrýt ke mně do stanu, neboj se,“ láká vojevůdce lahodným hlasem žena a vzorně o něj pečuje. Přikryje ho dekou, místo vody dostane mléko. Když se vyčerpaný muž napije, usne jako kojenec. Stanový kolík mu prorazí spánek. Už se nikdy neprobudí.

No vida, zdálo se, že kolíky došly, ale přece se ještě jeden našel.

Jakou to má výhodu,
kolíček na vývodu?
Čeho? Moči nebo myšlenek?
Jsi podobný kojenci, co kálí do plenek.
Místo bulíků pověsili na nos kolíček,
pořádně fouknout je prý malíček.
Zdálo se, že máš plíce úplně splasklé
stejně jako sebevědomí rozpláclé na skle.
Foukals jako zběsilý na spirometrii,
a zcela bez síly kašlal na symetrii
a obsah plic.
Čeho chceš nejvíc?
Životem jdeš rovně a bez kliček.
Rozum schováš pod množstvím pokliček.
Nehraješ, ztratil jsi struny i kolíček.
Nastavils druhou tvář pro další políček.
Smůla, ztratil jsi i kolíčky na prádlo,
co ho držely, aby na zem nespadlo.

Kdo podrží tebe?

Ta úzkost z vypovězených slov. Ta bezvýchodnost toho, co ještě nebylo vyřčeno. Všechny ty pocity se utápí ve tmě. Neznatelná naděje je jako chatrné světlo lampy na stole. Odbila desátá. Srdce inspirované orlojem chce přestat bít. Zdráhá se tepat, protože v hlavě a v celém těle tu nebohou dívku tepou výčitky. Vzpomínky jako svěrací kazajka ji sevřely smutkem a ochromily touhu žít. Její obličej se protáhl bolestí. Noc zahalila jedno lidské tajemství.

Přítelkyně mlčí. Jen její gesto říká jasně: Tohle přeci nemůžeš! Druhá ruka na rameni vyjadřuje soucit a chlácholí. Je to zlé, ale konec lásky ještě není konec života.

Zprvu jsem byla tenké nic s hláskem sotva slyšitelným.
Jako děcko jsem ráda bosa běhala po kamínkách, vnímala jejich doteky. Moje radostné volání bylo dobře slyšet. Lákala jsem k sobě hodně dětí.
Když jsem byla slečna, začala jsem se rozhlížet, vytáčela jsem se a svižně se hýbala v rytmu. Moje cesta byla klikatá. Líbil se mi stín stromů a štěbetání ptáčků.
Pak jsem zmohutněla. Podobná Věstonické Venuši jsem chodila rozvážně. Pomalu. Moje úctyhodné boky leckomu vyrazily dech.
Potom jsem uslyšela sonorní hlas: "Rozděl se a panuj!"
Poslechla jsem. Rozvětvila se. Delta je má koruna. Panuji. Mám v moci život druhých.

Rozum dohola
dokola pikola
pikolík vzápětí
počítá do pěti
potom pětice
muchlá petice
ohavné chapadlo
za krk tě popadlo
co tě to napadlo
proradné propadlo
stavíš vzdušný zámek
místo toho krámek
za pár chechtáků
s nonšalancí ptáků
v průšvihu lítají
pocity netají
měchadlo míchačka
v továrně píchačka
dnes na místo charty
digitální karty
čin těžký jak činka
teď svědomí spinká
někam se protlačí
ještě to nestačí
ještě víc nahoru
stůj pěkně v pozoru
podobný jepici
teď už jsi na špici
ministerský rada
spadla mu brada
už lítá v povětří
nikdo ho nešetří
šetření to není
opravdu legrace
dneska je inflace

Pipi stála na hlavě, v hlubokém zamyšlení si cucala konečky vlasů, přitom šlapala jako na kole.
"Kam jedeš?" zeptaly se děti.
"Cestuju do vesmíru odhalit jeho záhadu," odpověděla Pipi.
"Proč?" opáčil Tomi.
"Vesmír je záhada. Pořád se rozpíná a nepraskne, ale vezmeš balónek, foukáš do něho vzduch a najednou praskne. Nebo...." Pipi přestala šlapat. "Mám skvělý nápad," plácla se do čela. "Zahrajeme si báječnou hru."
"Jak se hraje?"
"Vila Vilekula bude černá díra," nadšeně švitořila Pipi. Pozamykala dveře. Klíč spláchla. "Už nikdy nemusíte jít domů."
Jak to?" s obavou se zeptala Anika.
"Co černá díra pohltí, už nepustí," zavýskla Pipi.

Les se stal bojištěm. Nemilosrdná řež vzbouřenců proti královu vojsku. Kmeny stromů se zděšeně rozestupují. Mezi nimi bojovníci živí i mrtví.

"Tohle se dělá, postavit se otci? Usilovat o jeho život?" hučelo ve větru větvoví. Vykrákám tě za vlasy." Lačně mu hráblo do husté, bohaté kštice. Drželo pevně. Katapultovalo ho ze sedla. Bezmocně se zmítal ve vzduchu, zatímco mul šel dál.

"Idiot," sykl nenávistně Joab, "ale okouzlující. Tolik lidí získal na svou stranu. Očaroval je krásou, uměním lichotit, podbízivými sliby. Nebezpečný králi i mně. Je zákon ho zabít? Pche!

"Zbytečně prosíš, tentokrát ti nepomohu."
Srdce, snadný terč pro vojevůdcova kopí.

Tys mi dal! Takový křikloun se narodí snad jen jednou za sto let! Těch protestů a křiku, vysilujícího tebe i mně! Nepomáhalo kolébání, houpání na rukách, masírování bříška, hlazení po vláskách, ani zpěv ukolébavek. Místo spánku jen brunátný obličej, zmítání v náruči a pronikavý pláč.

Konečně usnul. To ticho je balzám...

Můj drahoušku, jak jsi teď sladký. Vypadáš jako andělíček. Jsi prostě k zulíbání. Polibek ale nedostaneš. Nebudu riskovat, že tě vzbudím a že začneš nanovo.
Navíc jsem tak unavená. Nemám sílu se nad tebe naklonit, ani vstát. Marně si přikazují zdvihnout nejen víčka i sebe a jít si lehnout.

Nejdřív jsem neměl tušení, že se ke mně nastěhovala. Byla tichá, nenápadná a v mém obrovském býváku jsem si ji nevšiml. Časem jsem zjistil, že mám nezvaného hosta. Slušně jsem ji prosil, aby odešla. Ale nechtěla se hnout. U mne jí bylo dobře. Měla teploučko i v těch největších mrazech. Kdykoliv si vzpomněla, měla něco k jídlu.

Začala mi pít krev.
"Jdi pryč, nechci tě," řekl jsem důrazně.
Chichichi. Zachytil jsem sotva slyšitelný smích.
"Vypadni!" zavrčel jsem nevrle.
Schovala se, potvora.
Tak jsem ji začal hledat. "Já ti dám, až tě chytím!"
Na vyhrůžky nedbala.
Tak jsem tu blechu zakousnul.

Jako malá se dívala před usnutím na strop. Byly tam dvě praskliny. Spolu se stíny připomínaly oči.

Ty oči viděly její stud a strach. Viděly, jak se marně brání jeho síle, zbytečně volá o pomoc, jak se zoufale zmítá pod jeho chtíčem. Jeho oči neviděla, nechtěla vidět. Jen ty na stropě.
Dívaly se bez mrknutí, chladně, strnule a pořád.

Ty oči ji začaly pronásledovat.

"Tady se ti nic nestane," chlácholí ji lékař. "Pověz mezi čtyřma očima, čeho se bojíš?"

Neřekla o dalších očích, že je vidí, ať je kdekoli, jako by je vždy někdo orazítkoval na strop...
Zamlčela, co spatřily.

Nestydatý mráz zalézá i kam nemá. Všude kolem jiskřící sníh. Bodá ho do očí. Sotva drží tempo s ostatními na omrzlých nohách. Už jen čtyři místo poníků táhnou saně, torzo výpravy. Únava a zklamání přimrzly k tělu. S námahou střídá kroky. Každý výdech mu namrzá na vousech.
"Nechte mě umřít, jeďte sami," vyčerpaně prosí kamarády.
"V žádném případě!" protestují.
Trpce sevřel rty.

Náhlý poryv větru mu dal herdu do zad. Začalo sněžit. S námahou ve vichřici postavili stan.
Pod záminkou se z něho vypotácel do sněhové bouře vstříc smrti.

"Nebudu pro kamarády zbytečnou přítěží. Ať mají větší šanci na přežití."

Děsivé nařízení! Nemohu tomu uvěřit. Je mi špatně.
Je neslýchané, co po nás chce. Přeci máme pomáhat maličkým na svět a ne je zbavovat života.
Taková nehoráznost! Je přesvědčený, že je všemohoucí.
Bodá mě u srdce to hořekování, zmatek a zoufalství nastávajících matek.
Třeba by se ustrnul, kdyby slyšel jejich pláč a kvílení.
Nic ho neoblomí, je krutý.
Co budeme dělat? Poslechneme?
To nedokážu.
Mám strach z faraonova trestu, nezná soucit.
Taky se bojím, ale víc Boha. Smrt novorozeňat si nevezmu na svědomí. Doslova jim pomůžu k životu.
A co když to zjistí?
Hm... Řekneme: Izraelitky porodí dřív, než přijdeme.

Chtěli jsme se podívat za obzor. Příliš nebezpečné v tom čase.
Chtěli jsme putovat za obzor. Nesměli jsme. Naše touha byla spoutána časem.
Tak jsme se jen dívali k obzoru, možná trochu shrbeni, ale s hlavou nahoru.

Myšlenky nespoutané jako gejzír tryskaly z nás, ale slova ve vězení na neurčitou dobu spoutaná časem.

Hlavu v oblacích, spoutání časem, než jsme k nim mohli vzlétnout k nebi.

Bláhoví v narůžovělém oparu zamilovanosti, spoutáni časem, toužili jsme po věčnosti.

A když přijde poslední hodinka, byť se snažíme sebevíc, nezískáme ani několik okamžiků, pár nádechů a výdechů navíc.

Celý život jsme spoutáni časem.

"Ahóój, Kvaku," volal Žbluňk.
Nikdo se neozýval.
V domečku nikdo nebyl.
Rozběhl se ke studni.
Tam byla jen převrácená konev.
"Kvakůů," zakřičel.
Naslouchal.
Sluneční paprsky si razily cestu tichem.
"Kde může být?" přemýšlel žabák.
"Tamhle je," zakřičel.

Kvak ležel na zádech, ruce pod hlavou, v puse stéblo trávy. Nic neříkal. Díval se na něho, ale neviděl ho. Oči měl divně lesklé.

"Jejda, nestůněš?" obával se Žbluňk a sáhl kamarádovi na čelo.
Kvak se vymrštil.
"Tys mě vylekal," vyjekl.
"Co je s tebou?" nechápal Žbluňk.
"Nic, jen jsem snil, jak hezké by bylo, kdybys byl můj oddaný sluha," usmál se Kvak.

Hitler je u moci.

Právě se spouští loď Horst Wessel v Hamburku. Události přihlíží dav. Dělníci jsou natěsnáni jeden vedle druhého. Jejich napjaté ruce toporně trčí jako bodáky bajonetů směrem k nebi. Působí to děsivě. Všichni jako jeden muž hajlují. Většina z přesvědčení, někdo ze strachu z následků, že nezdraví Vůdce. Obava jako silný kladkostroj vytáhne vzhůru paže těch, kteří vnitřně nesouhlasí.

Jeden je osamocen v davu. Nesnaží se být nenápadný. Ruce má zkřížené na prsou. Jasné gesto, kterým říká NE! Hajlovat nebudu. Mám rozum a svědomí. Nesouhlasím. Nechci s tím mít nic společného.

Obyčejný člověk a taková vnitřní síla.

Byl první. Měl zdraví, výborné jídlo, zajímavou práci, milovanou manželku. Otec mu dal ty nejlepší rady do života. Z lásky ho varoval: „Poslyš, z tohoto stromu nejez.“ Neposlechl. Jeho dědictví je smrt.
Člověk.

Nepotlačoval svou chtivost, ta se rozrůstala a nakonec oslepen vidinou zisku zradil. Zradil svého učitele, zradil svého přítele.
Poznávací znamení: polibek.

Užíval si svou moc. S potěšením třídil lidi, jak zrnka hrachu a čočky. Tebe pošlu rovnou do plynu. Ty budeš dobrý pro „lékařské experimenty“, kamufláž jeho sadismu a nelidské zrůdnosti. Má na svědomí přes 400000 životů, když žádné svědomí neměl?
Anděl smrti.

Je možné jim odpustit?

„Týjo, to né!“ drbe si hlavu klečící Pavel.
„To koukáte, co?“ volá Pepík, který právě hodil.
„Vypadá to, že vede. Co říkáš, Rudo?“ ptá se dívenka s děckem v náručí.

Ruda v hlubokém předklonu s jednou nohou ve vzduchu trochu připomíná akrobata. Rukou zapřenou o zeď, chytá balanc, zatímco druhou jako olovnici má volně spuštěnou k zemi a poměřuje výsledek.

„Taky bych chtěla házet. Třeba zvítězím. Pohlídáš mi sestřičku?“ škemrá malá chůvička.
„Tak jo, ale jen chvilku. Půjdeš ke mně, malá?“

„Tohle je nuda. Kluci, mám skvělý nápad!" kaše se Ota. „Vyžaduje odvahu. Kdo půjde se mnou? Nehlaste se všichni..."

Pantofle rozhozené u vchodu, horempádem vtrhla k paní. Vrazila do koše s prádlem. Rychlý vpád umlčel melodii.

Kde jsi k tomu dopisu přišla?
Přesně jak povídám. Přinesl ho malý klučina.
Neděláš si legraci?
To bych si, paní, nedovolila.
A říkal něco?
Abych vám ho okamžitě donesla. Tak sem hned letím.

„To vypadá na milostný dopis,“ potutelně se usmívá služebná.
„Milostný dopis?“ zaraženě hledí na služku. „Myslíš, že ho mám otevřít?“ Hlas rozechvívá pochybnost.
„Za to nic nedáte, paní. Alespoň zjistíte, kdo a co vám píše,“ bodře radí.
Dobrá. Ale pamatuj, je to přísně tajné! Běda jestli o tom něco cekneš!

První den
Mlčí, jako ti před ním, jako ti za ním. Každý den jedno kolo.

Druhý den:
Přemítá: K čemu to je dobré?

Třetí den
Slyší jen šoupání nohou.

Čtvrtý den
Místo šípů pohledy nepřátel.

Pátý den.
Z hradeb se na ticho snáší posměch.

Šestý den
Zástup jako had obtáčí město. Mlčení je zlověstné.

Sedmý den
Pochodují sedmkrát.
Ticho se šíří jako mor.
Sedmý okruh. Křik dostává amnestii. Jako gejzír vytryskne hurónský řev.
Při troubení rohů naskakuje husí kůže.
Jekot rozechvívá vzduch.
Zdi bombardované randálem padly. Evidentně ne ledabylou prací nebo únavou materiálu.
Padly zázrakem a jemu padla brada údivem.

Srdce jí bušilo nervozitou a strachem, cítila až ve spáncích, jak zběsile pulsuje. Mohla mlčet a tutlat svůj původ, ale neudělala to. Odvážný čin mohl být potrestán smrtí.

Nespouštěla oči z žezla, které mělo určit, zda přežije, či nikoli.
Ta úleva. Král jí projevil milost, protože zářila krásou a půvabem, vyzařovala z ní vlídnost a skromnost.

Její perské jméno, tak jako zář té nejjasnější hvězdy vlilo naději lidem odsouzeným k zániku. Riskovala svůj život a tím zachránila celý svůj národ.
Star.
Pro mnohé se stala nejzářivější hvězdou. Symbolem života. Ester - hvězda.

Pod původním jménem s významem myrta jí zná málokdo.

„Maruško, slyšíš? Nech toho. Pojď domů,“ prosebně volá manžel.
Shrbená záda mlčí.
„Koukni na obzor. Něco se žene,“ Juro zesiluje hlas, bezradně přešlapuje.
Skloněná žena ani nepozvedla hlavu.
„Marie, pojď už!“ Výzva zní tentokrát drsně.
Dál mlčky pleje. Vítr jí čechrá vlasy. Opírá se do zad, do šátku. Chce ji vidět prostovlasou.
„Ty se nebojíš bouřky?“ skoro ječí muž. Ruce jako amplion přiložené k ústům.
„Ach, asi se nenarovnám. Jen ještě tenhle řádek,“ přemlouvá sama sebe. Nutí se do rychlosti.
„Tak mysli aspoň na volky. Už si potřebují odpočinout.“
„Však já také,“ hlesne.
Zahřmělo. Nebe ji hubuje. Radši tedy půjde.

S ránem se v tobě probudil despota,
jak spráskaný pes se nyní třesu.
Proklínáš vše i zrod mého života.
Tohle dál vážně jen těžko snesu.

S ránem se v tobě probudil despota,
hněv na mě vrháš bez skrupulí.
Pro tebe jsem jen hloupá dorota.
Tvá nevrlost mé srdce půlí.

S ránem se v tobě probudil despota,
nepočítal jsi do sta, ba ani do tří.
Nervy skřípla zabouchnutá kapota.
Tvůj hněv bez zábran vyletěl do povětří.

S ránem se v tobě probudil despota,
v mém nitru jsi způsobil binec.
Žít s tebou, věru, těžká je lopota.
Oba jsme zralí pro blázinec.

Jo, já vím. Cosi schované hluboko uvnitř mne, o čem jsem myslela, že je mrtvé, mi našeptává, že to není správné. Ta ženská má na krku deset hladových dětí. Muž jí zemřel na souchotě. Je na všechno sama.

„Kolik dělá úrok?“ ptá se vdova, hrdlo přiškrcené úzkostí.
„Že jste to vy, padesát procent na den.“ Stydím se, proto se na ni nedívám.
Malinko, co jí odvážím, neulehčí tíhu živobytí.

Radost z toho nemám, ale taky musím z něčeho žít. Život je tvrdý. Moc hořký. Jsem stará, opuštěná. Jen váhy jsou navždy se mnou. Váží mé hříchy a prokletí. Bože, odpusť.

Rozrušením se třese.

Ten tón! Směsice výsměchu a despektu bodá u srdce. Dosud vidí její pohrdání, radostné záblesky očí, když ji bičovala slovy a bolestí!

Jídlo se stalo pelyňkem. Hořkost nitra bere sny. Nenaplněná touha po dítěti tlačí v hrudi jako kámen. Pro sokyni důvod k ponížení.

Nic nepomáhá. Ani ujištění muže, že ji nadevše miluje.

Rty se chvějí. Uzamkla jimi modlitbu uvnitř sebe.
„Co děláš opilá v chrámu?!“ Leknutím sebou trhla. Kněz ji chce vyhnat.
Opilá? Leda smutkem.
Nepůjde. Naději na útěchu si nedá vzít.
PAVOUK, opakuje kryptogram.

Pokorou
A
Vírou
Otče
Ustojím
Křivdy

Bůh její modlitby vyslyšel.
Otěhotněla.

Tak úvod o dlouhé čáře života zabral. Každého navnadí, těžko se ověří. I kdyby zemřel mladý, nemůže mne osočit z podvodu. Ale z jeho pohledu čtu, že mi ještě úplně nevěří…

Věštkyně sonduje ve tváři spíš než v dlani.

Pokud se část předpovědi splní, určitě přijde zas. Peníze jsou zapotřebí. Pozor, musím být opatrná. To chce obecnou odpověď, nic konkrétního.

Je zvědavýýý. Asi chce vědět, jestli má u obdivované dívky nějakou šanci. Dobrá, tím začnu. Tato prohlubeň je vaše srdce. K ní vede málo zřetelná čára. Po ní jde žena...
Ukážu mu vzdušné zámky. Ať si vybere, čemu chce věřit.

„Co to je?!“ zděšeně vyjekla.
„Propána! To jsou děti! Couvala před jejich vrčením. „Nevím, zda jsou tak snědé nebo špinavé? Jsou jako blesk, ale běhají po čtyřech!“

„Našel jsem je v lese,“ odpověděl misionář a zabouchnul dveře.

„Já se jich bo-bo-boo-jííím, jsou takové di-di-di-voké,“ koktá hospodyně. „Pomóóóc!! Cení na mne zuby.“ Vřeští.

„Ujmu se jich.“

Koupel odhalila mozolnatou, tvrdou kůži na loktech a kolenech.
„Kde jsou nůžky? Tak zacuchané vlasy nerozčešu!“

Amala utekla domů. Našli ji mezi svými. Unesli ji vlkům.
„Uuuuáááá,“ vyla na protest. Nežrala.

Druhý útěk.
Uloupila slepici. Hltavě ji trhala. Při dopadení z úst visela jen střeva.

Dík za vyřízení vzkazu. Vlci neváhali. Přišli.

No, co tak zíráš? Závidíš, jak hýčká mou ruku? To mi dělá dobře. Baví mě být rozverná.
"Mohu vás políbit?" šeptá.

Hele, už nekoukej a jdi pryč. O nic nepřijdeš. Já mu to nedovolím. Jednak polibkem jeho dvoření může skončit a pak, co by si o mně pomyslel? Že mě může jen tak lehce získat? Ne, musí být vytrvalý.

Ten druhý se mi sice líbí víc, ale brzy to vzdal. Je znechucený, že se nevěnuji jen jemu. Hlavu podepřenou, jé… asi brzy usne.
Chichichi. To je legrace. Vždyť tohle nejsou vlci, ale beránci!

Obdivně se na něho dívala. Chtěl překvapit nejen ji, ale i všechny fanoušky na instagramu.

Když se po delší době s milou setkali, chtěl ji ohromit. Obnažil paži a změřil si svůj biceps.

„To koukáš!“ pronesl pyšně.
Nevěřícně vytřeštila oči. Sval, nafouklý jako balon, nechutně rozpláclý na podložce, připomínal spíš meloun, kterého zbavíte kůry, ale ne jeho tvaru. Celý byl protkaný fialovými žilkami. Vyrazilo jí to dech. Po obvodu měřil neskutečných 65 centimetrů.

„Tak, co mu říkáš?“
„Teda ten je ohromný!“ hlesla, ale zamlčela, že jí připadá zrůdný.
„To je jen periferní bicáček,“ chvástal se. „Teď přijde na řadu hrudník.“

Spousta hostů. Vůně dobrého jídla se mísí s veselím. Víno, hudba, zpěv, smích. Štěstí ozářilo nevěstinu krásu. Ženich ji pyšně objímá.

„Poslyš, nemají víno,“ nenápadně řekla synovi.
Soucit mu nedovolil, aby došlo k trapné situaci. Ukázal na obrovské džbány. „Naplňte je vodou.“
Sloužící naplnili nádoby až po okraj.
Dali z nich ochutnat vedoucímu hostiny.
„Znamenité víno!“ chválil ho, aniž by znal jeho původ. „Proč nepodáváte podřadnější víno?“ divil se. „Hosté už jsou opojeni, nic nepoznají.“

Také něco nepoznal.
Ježíš učinil první zázrak. Proměnil téměř 400 litrů vody ve víno. Za jeho kvalitu by se nemusel stydět ani dnešní nejlepší sklepmistr.

Vypadá to idylicky, co, panáčku? Jako kratochvíle. Přijedeš sem malovat, ale žít tady, to je dřina od rána do večera, abys věděl. Vstávat za úsvitu, obstarat zvířata, celý den na poli… To by ti zhořklo jako pelyněk, co za mnou sbírá paňmáma.

Jestli mne smíš namalovat? Ale můžeš. Jen jestli si ten vobraz někdo koupí? Koho by zajímala vobyčejnská ženská? Tož, bývala jsem krasavice, ale to už není pravda. I když šmrnc ještě mám, ale tyhle hadry ho maskujou. Když jsem po muži chtěla novou sukni, řekl: „Zlato, nač? Obracíme každou korunu a ještě by ti pak mužský nedali pokoj.“

Jaká témata zakázat?

Taková, co spolehlivě vedou k hádkám.
Taková, co rozdmýchávají nenávist, nacionalismus a rasismus, co vedou k nepokojům, válkám.
Taková, která zraňují, i když bez krve, co urážejí, ponižují, pohoršují, co vedou k malomyslnosti.
Taková témata, co podobně jako vítr oheň, rozfoukají závist a neukojitelnou touhu po majetku, nebo touhu ovládat masy.
Témata, která propagují lži, co brutálně a nekompromisně znásilňují mysl druhých a překrucují nebo zamlčují fakta. Co nutí druhé, aby řečníkům uvěřili, co vyhrožují použitím drsných donucovacích prostředků.

To všechno by bylo dobré zakázat.
Žel pouhá existence zákazu ještě nezaručí, že tato témata nepřijdou na přetřes.

Všechna zvířátka přiběhla na palouk.
„Tak se mi doneslo,“ začal lev, „že došlo k rebelii.“
„Kde? U nás?“ divila se zvířátka.
„V DMD. Už vyhlásili anketu, co by se mělo zakázat.“
„To snad je v pravidlech, ne?“ zabručel medvěd.
„Chtějí vědět, jaká témata zakázat!“
„Ale to se nás přece netýká,“ podivil se ježek.
„Ale týká, jsme v nebezpečí!“
„Proč myslíte, králi?“ špitla veverka.
„Zákazy mohou vést k cenzuře, k naprosté anarchii.“
„Za chvíli můžou zakázat bajky,“ sýčkoval sýček.
„Musíme se bránit. Co navrhuješ, sovo?“
„Pošleme petici. Žádné zákazy. S výjimkou punkové nutrie. Ta přece neexistuje. Ten jediný zákaz nás neohrozí."

Abych na něho nežalovala, vmanipuloval mne k uzavření dohody, že v období topné sezóny si můžeme beztrestně provádět různé kanadské žertíky. Souhlasila jsem, netušíc, oč jde. To jsem záhy pochopila z praktické ukázky svého vynalézavého bratra.

Ráno, silně rozespalá popaměti nazuju papuče. První krok. „Co se to děje?“ ječím. Paže mi víří jako lopatky větrného mlýnu. V momentě se octnu na břiše, brada brzdí rychlý pohyb mého těla po podlaze. Notně otřesena se posadím. Civím na svoje pantofle a nechápu, proč jsou přivázané k posteli.

„To je kanadský žertík!“ řehtá se mezi slovy bráška. „Dnes nanečisto. Zítra bude jiný naostro.“

No tohle? To je tak důležité, že jde až sem? To nemohlo počkat? Tázavě a zaraženě sleduje odcházející osobu. Odlesk překvapení v očích.

Zpráva, kterou ani nestihla přečíst, probudila zvědavost jejího učitele. Netrpělivě hltá řádky. Touží list vzít dívce z ruky, nebo ho naklonit tak, aby lépe viděl.

„Kdo jí to může psát?“ nechápe. „Rukopis neznám. Vypadá jako mužský, ale podepsána je žena. No ne?! Že by nějaká falešná identita?“

Jas proniká oknem, osvětluje stůl a noty, kterým dobře rozumí. „Kéž bych i v tomto měl jasno jako v partituře,“ přemítá. „Však tomu přijdu na kloub!“ Své záměry maskuje blahosklonností.

Tož pěli jsme, jak po nás chtěli.
Vždy připraveni, vždycky bdělí.
Ódy na mocnáře, tak jak se střídali,
co jejich obrazy stále jsme vídali.

Pak přišla óda na odvahu,
poté na revoluční snahu,
na brigádu socialistické vlasti
také na únik z agresorovy pasti.

Óda na slunce, na dělníky a dým
též na zbraně, co přinesou mír mladým.
Zcela opilí dobovými hesly
náhle jsme s hanbou na kolena klesli.

U druhých začali jsme hledat vinu.
Kdo může za morální kocovinu?
Změna režimu, svědomí zvrací
a jisté zítřky ve tmě se ztrácí.

V módě je óda na ódu,
co zní našemu národu.

Když maminka odešla, bráška otevřel skříň. Vyšplhal na ni po policích jako po žebříku. Pohledem změřil uličku dělící skříň od postele.
Hup do peřin!

„Teď ty,“ vybídl rozjařen adrenalinovým zážitkem.
Jenže na mě byly fochy příliš vysoké. Přes moje protesty jako vzpěrač rval můj tříletý zadek vzhůru. Nekompromisně mě dostrkal na skříň.
„Skoč!“
Zděsila jsem se hloubky pod sebou.

„Děti, kde jste?“ ozvalo se z předsíně.
„Rychle skoč, nebo se máma bude zlobit!“
Bázeň z nelibosti byla silnější než strach skočit.

„Jak to, že péra téhle postele jsou tak vytahaná?“ divila se mamka při úklidu.
Svorné mlčení ututlalo kolektivní vinu.

Rukávem pláště láskyplně pohladil obličej svého nejlepšího přítele.To on mu dával sílu a moc, pomáhal odhalovat úklady a intriky.

Jak tak leštil plochu zrcadla, nedopatřením do něho pohlédl. Vyděsil se pomalu k nepříčetnosti. Místo lesklé plochy viděl zlobu, hustou, hlubokou, všepohlcující jako bažina. Nevraživost s pomstychtivostí mu chtěly svými pařáty vysápat oči.

„Tfuj, to jsem se lekl!“ vyjekl. Honem na tu hrůzu hodil deku, jako kdyby hasil požár.

Místnost se otřásala řevem, který přerýval škodolibý chechot. „Zapomněl jsi, hlupáku, že místo vizáže ukazuju, jaký je kdo uvnitř?“

Čaroděj se celý roztřásl.

„Dávej pozor, nemehlo, nebo ze mne budou střepy!“