Moje články

Jak krásná a důležitá jsem bývala.
Sousedi mi svěřovali svá tajemství, trápení, touhy, lásky a nenávisti. S nadějí, že s mou pomocí dojdou úlevy, odpuštění, naplnění a klidu.
Všechno jsem věděla.
Láska voní tak nesmírně, že se to ani popsat nedá.
Naděje je jako svěží louka za ranního rozbřesku.
Zlost je horká a červená.
Trápení jako šedý balvan, těžký a studený.
Tajemství je tmavomodrý hustý závoj, někdy se rozplyne, jindy dusí, však sdělené bývá jen jak pavučinka.
Pomáhala jsem jim řešit jejich problémy.
Potřebovali mne. Bylo to krásné poslání.
Pak svět ovládla digitální demence.
Poštovní schránka už k ničemu není.

Musíš být hodná holčička, aby tě měli všichni rádi, říkali jí.
Musíš být způsobná, abys mohla do vhodné společnosti, říkali jí.
Musíš se vždycky za každých okolností usmívat a být sladká, aby ses dobře vdala, říkali jí.
Hodná holčička nikdy nekřičela.
Hodná holčička se nikdy nesmála příliš nahlas, jen se zdvořile chichotala.
Hodná holčička nosila lokýnky a v nich velkou mašli.
Hodná holčička přesto neměla žádnou známost na studiích.
Hodná holčička nedostávala pozvánky na společenské akce.
Hodná holčička nenašla ženicha ani mezi kolegy na ministerstvu. Nebyla oblíbená, spíš se jí báli.
A tak se Dolores Umbridgeová provdala za svou práci.

„Hej, prober se, máš rozebrat tu báseň.“
Manon je můj osud.
Klišé
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
To toho moc nezná.
Manon je první a poslední můj hřích.
Chudák. A ještě se tím chlubí?
Manon je motýl. Manon je včela.
No ty vole, to je snad rozdíl, ne? Motýl má křídla barevný a velký. Včela malinký.
Manon je růže, hozená do kostela.
Ještě botanika do toho.
Manon je rozum, který mi uletěl!
S tím se dá jedině souhlasit. Co šňupe?
Manon je dítě.
Pedofil?
„Pedofilní básník na drogách bez znalostí přírodopisu vyjadřuje frustraci z absence kvalitního sexuálního života.“

Hele, jako dobrý, no, ale všeho moc škodí.
Nestěžoval bych si. Bujaré mládí, kdy jsem úcty požíval a bázeň vzbuzoval. Zděšeně přede mnou prchali a obvykle zbytečně. Dostatek libé krmě, krásná příroda vůkol. Jo, za mého mládí, to bývala tráva zelenější… Odsloužil jsem si svoje a tak jsem ani neprotestoval, když mi za obydlí byl určen ten hrad a nejpohodlnější komnata v něm. Konečně čas odpočinku.
Po dlouhé době byl jsem povolán zase do služby, naštěstí krátké. Teď budu mít už snad klid.
Cože? Zase mě volá? Ne, nechci, povídám, tohle vážně nedopadne dobře!
I bazilišek má přece nějaká práva!

Napsal jsem knihu. Román. Já. Sám. A sám jsem si ji vydal. Založil jsem si na to živnost. Přece nebudu živit nějaký darmožrouty. Nějaký rektory, korektory, editory, grafiky. Na co? To si umím udělat sám a líp. I reklamu jsem si udělal sám. Jsem přece nejlepší. A ty kecy na netu? Zakyslý závistivci. Jaký gramatický chyby? Jaký překlepy?
O dvacet let později…
Když si vzpomenu, jakej jsem byl namachrovanej pitomec, dal bych si pár facek. Od tý doby jsem přečet hodně dobrejch knížek. Švagrová se mnou drtila gramatiku a sloh. Naučil jsem se pokoře.
Snad prohřešek nezralého mládí bude zapomenut.

Vážení,
reaguji na váš inzerát a ucházým se o to inzerované zamněstnání, na které se hodím ze fšech nejlíp. Jsem velice spolehlivá, zodpovědná, přispúsobivá, vůdčí typ a člověk cílevědomí a skutečně schopný. Umím si zbudovat autoritu a dokážu jednat s lidmi, protože si dokážu o nich zjistit co potřebuju.
Umím na písíčku a mám řidičák.
Fšechny podrobnosti o mém vzdělání a o mích schopnostech najdete v sívíčku. Zdúrazňuju, že mám doktorát v oboru gender studies a praksi jako jůtůberka, influencerka, instagramerka, fotografka, blogerka, modelka na internetu, koučka, spěvačka a aktyvistka.
Takže pro fyrmu Byrokrati sro jsem ta nejlepší.
Bibiana Vopršálková

Volnost, rovnost, bratrství!
Vykřikovali ta hesla, otrhaní, hladoví, pomstychtiví, ale i lační a vychytralí.
Zabíjeli. Šlechtu, velmi bohaté i méně bohaté. Museli zaplatit za jejich bídu, za jejich mizerné životy. Nestačila vražda krále, zaplatit musela i jeho vdova.
A krve stále nebylo dost. Mnozí šli tu svou prolévat na obranu republiky.
Ti chytří mezitím začali dělat kariéru. Jedni ve vojsku, jiní v politice. Výnosné úřady, vojenské hodnosti, moc.
Chytří bohatnou, naivní chudnou.
Chytří stoupají výš a výš.
Někteří to dotáhli až na trůny.
Pro evropskou šlechtu však navzdory krajkám, zlatu, moci a titulům zůstanou navždycky jen podřadnou sebrankou hrdlořezů.
Parvenu.

„Maminko, proč má babička vyndavací všechny zuby a já jen jeden?“
„Protože babička už je velká.“

„Maminko, babička je tvoje holčička?“
„Jak jsi na to přišla? Babička je přece moje maminka.“
„Tak proč je teda menší než ty?“
„Staří lidé rostou už jen do země,“ zasměje se babička slabá jako věchýtek.
Holčička nad tím dlouze přemýšlí.

„Maminko, kde je babička? Vyrostla do země?“
„Babička odešla do nebe.“
„Do nebe můžou jen malinkatý lidi? Menší než miminka? Až budeš zase malá, taky odejdeš do nebe?“
„Proč malá?“
„No aby ses vešla do tý kulatý krabice.“

Jak vysvětlit dítěti, co je kremace?

Fandím pokroku. Bedlivě sleduju všechny vynálezy, ale každý má nějaký nedostatek.
„Zlato, konečně jsem objevila něco úžasného! Tohle musím mít! Tohle je naprosto revoluční věc!“
„Ale miláčku, nemáme těch krámů doma už dost?“
„Ale tohle není krám, tohle je konečně objev století, víš, kolik žen na něco takovýho čeká? Já to nutně, ale fakt nutně potřebuju, nejsme přece žádní staromilci, žádné fosilie, jdeme s dobou, tohle je vážně úplnej zázrak! A za ty prachy, no nekup to!“
Ten zázrak jsem si vybojovala.
Sušičku výhradně na obnovitelné zdroje energie bez negativních vlivů na životní prostředí.
Z balíku vypadla šňůra na prádlo.

Bolí mě hlava a je mi špatně od žaludku, ale vysílání musí začít. Dneska to je k nám domů.
Takové ty obecné fráze na začátek, oslovení, pozdrav, poděkování, to zvládnu. Ten jeden přežblebt se snad ztratí.
Odpovídat na otázky? Dokonce se to vysílá v přímém přenosu? To není na záznam?
Jak mám stručně a jasně tak na honem vysvětlit podstatu těch vědeckých experimentů?
Co mi nejvíc chutná? Mám co dělat, abych udržel žaludek v klidu a vy se ptáte na jídlo! Zatracenej stav beztíže...
Čeština je třetím jazykem světa, který zazněl z vesmíru. Snad jsem jí svou indispozicí příliš neublížil.

„Ani hnout!“ Dva výkřiky splynuly v jeden.
Oba muži na sebe mířili zbraní.
Ocelovým pohledem každý z nich hleděl do očí protivníka. Pevně. Nesmiřitelně.
„Odhoď zbraň!“ zvolali oba současně. Zbytečně. Dál se měřili neproniknutelnými pohledy a ruka držící pistoli se nezachvěla.
Kovové ústí hlavně nechávalo oba ledově klidnými.
Rozkaz zněl jasně. Dostat toho druhého pokud možno živého.
„Mně neutečeš!“ zaznělo dvojí dokonale synchronizované varování.
Mohli se v jediné vteřině zastřelit navzájem. Taky tady mohli stát do soudného dne. Každý z jiného světa. Nepřemožitelní.
„Dneska tě nechám jít, ale příště neunikneš.“
A pak James Bond a major Zeman zmizeli ve tmě.

Vždy věřil, že se o něj Pánbůh postará.
Přišly povodně, voda stoupala.
„Dědo, my vás odvezeme,“ volali na něj z projíždějícího hasičského auta.
„Pánbůh mě ochrání, chlapci,“ odmítl.
Voda stoupla až k chalupě.
„Dědo, pojeďte s náma,“ volali na něj z pomalu projíždějícího hasičského auta. Zavrtěl hlavou.
Voda začala zaplavovat chalupu. Vylezl na střechu.
„Dědo, pojeďte s náma,“ volali na něj z hasičského auta těžce se probíjejícího proudem.
„Pánbůh mě ochrání, chlapci,“ odmítl.
Pak voda smetla domeček. Děda se utopil.
„Bože, pořád jsem čekal, že mě zachráníš,“ řekl Mu vyčítavě.
„A kdo myslíš, že ti tam třikrát poslal ty hasiče?“

Začátek výpravy: cesta dobrá, jídlo také. Mírné zdravotní obtíže.
V Dánsku po obědě už nemůžu dál. Dali mi první pomoc, ale není to ono.
Parťačka vždycky pomůže, ale jak takhle zvládnu celou cestu? Naštěstí mě dal do kupy dobrý léčitel a můžeme se kochat krásami Švédska. Čím severněji, tím větší pohoda. Polární kruh máme sami pro sebe. Dobře se dýchá. Cítím se stále lépe.
Na nejsevernějším místě Evropy zima.
Norsko: malebné, ale náročné na fyzičku. Opilý most, Stezka trollů, konečně atrakce pro mě! Oslo mě nenadchlo.
Bylo to skvělé dobrodružství. Přestože toho mám plná kolečka.

Zapsal Ranunculus Urex - Trabant 601

„Má pomsta bude sladká! Napíšu na fejsbuk, jaká je to mrcha!“
„Copak ti provedla, Aničko?“ zeptala se opatrně matka.
„Přebrala mi kluka,“ zasyčela tázaná.
Matka se s pokrčením ramen obrátila na babičku.
„Když mně spolužačka přebrala kluka, dala jsem jí do pití nenápadně projímadlo. Před recitační soutěží.“
Babička nespokojeně potřásla hlavou.
„Když mně se kamarádka POKUSILA přebrat kluka, postarala jsem se jí o pořádnou vyrážku. To ale není nic proti mojí matce. Jedné takové potvoře přivodila krom vyrážky i padání vlasů. A babička v takovém případě navíc i krávy uhranula. Tak vypadá skutečná pomsta. Vy mladí dneska nic pořádně neumíte.“

Dědička obrovského impéria byla mladá, zrzavá a nesmírně hloupá. Její zesnulý otec se v ní želbohu viděl a odkázal jí nejen majetek, ale i neomezenou moc nad ním. Všichni od výkonného ředitele po posledního prokuristu propadali chmurám. Jak dlouho bude trvat, než ten rozmazlený fracek zničí úsilí několika předchozích generací a oni si budou muset hledat jiná místa? Kdykoliv jí něco navrhli, udělala pravý opak.
Na poradu přinesl mladý prokurista plán činnosti firmy. Starý ředitel mu vlepil pohlavek. Tohle je nějaká koncepce rozvoje společnosti?
„Dělá vždycky pravý opak toho, co jí navrhneme,“ hájil se mladík. „Musíme se podle toho zařídit.“

Vždycky si připadal nezajímavý, snad i nedosti hezký. Kterak by mohl doufat, že zaujme dívku svého srdce? A kdyby nakrásně získal její srdéčko, co na to řeknou páni rodičové? Zatím pokazil, co se dalo.
Až mu svitla naděje, když v ochotnickém představení dostal úlohu Břetislava. Pilně roli studoval, do zkoušek svědomitě docházel, rozhodnut zazářit jako hrdina.
Při představení čacký rek zakopával o meč, pletl text, ale statečně vytrval až do konce.
„Něco tak strašného jsem jaktěživo neviděl. Už o vás nemám strach, že byste zběhl z úřadu k divadlu. Můžete se o naši Pepču ucházet,“ řekl mu vlídně budoucí tchán.

Vždycky jsem chtěla vypadat jako moje krásná a dokonalá matka, ale mám to marný, nikdy nebudu vypadat jako ona, když si vůbec, ale vůbec nejsme podobný. Všichni sice říkají, že jsme jedna jako druhá, ale matka nesouhlasí. „Chlebárnu“ prý mám po tátově sestře, hlavu kulatou po babičce, jsem menší a vůbec. Jedinou podobnost připouští v otázce zpěvu. Že prý po ní neumím zpívat. V tom s ní ovšem kupodivu nesouhlasí většina ostatních.
Dnes přišla moje dokonalá matka zvenku v šoku. Můj spolužák na ni hulákal z chodníku na druhé straně ulice.
„Ty vole, Peggyno, kam to čumíš, že mě nevidíš?“

Otravná chřipka. Hlava bolí, že ani číst nemůžu. Ležím na gauči pod dekou a přepínám kanály na televizi.
Co program, to nějaká blbost.
A hele, tohle neznám.
Ale nééé, to už je stopadesátý díl nějakýho seriálu. Hmmm, ale mají pěkný šaty.
Tohle je nezbytnej klaďas. Bohatej. A tohle bude darebák číslo jedna. A jedna formátová mrcha. Jo, jasně, klaďas tu mrchu na začátku opustil kvůli téhle naivce. Něžná blondýna, srdce plné lásky. Miluje bohatýho, ale těch stopadesát dílů se schází a rozchází. Pomluvy, vyjasnění situace, únos blondýny, záchrana.
Nakonec se samozřejmě vezmou.
Stačí znát jeden zamilovanej seriál a znáš všechny.

Z jedné strany se už několik hodin ozývaly výstřely, občas přehlušované bojovým křikem a vzteklým řevem. Z opačné strany doléhaly hlučné rány vyvolávající úpornou bolest hlavy. To vše doplněné hlasitým pláčem nemluvněte.
„Už toho mám vážně dost!“ zařval k smrti unavený muž.
Nakrmené nemluvně bylo uloženo do postýlky.
Synkovi bylo po krátkém boji zabaveno kladívko, kterým bušil do podlahy.
Dvojčata od sebe byla nekompromisně roztržena a zahnána na palandy.
Nejlítější boj byl sveden s nejstarším synem při snaze odtrhnout ho od počítače a bojové hry.
Zničení manželé Soumarovi mohli konečně usednout na terasu a se sklenkou červeného sledovat západ slunce.

Heleď, fakt mi nemusíš říkat, co mám dělat. To přece vím, ne?
Dá rozum, že každýmu preventivně oznámím, že tady je moje a bez mýho svolení sem nikdo ani nepáchne. Pokud někdo nechce rozumět, varování zdůrazním, a jak upalujou pryč!
Když lezli s roztrženýma kalhotama přes plot zpátky, sousedovic kluci konečně pochopili, že na naše hrušky chodit nebudou.
A myslím, že ani pošťák ti sem už nebude nosit ty dopisy, které nemáš rád, hlavně ty s modrým pruhem.
Když mládě brečelo, postaral jsem se sám. Tu osobu, Tchýni, jsem k němu nepustil.
No co je špatně?
Řekl jsi přece „Hlídej!“

Kamioňák Josef byl vždycky všude první. V cíli cesty, u oběda, v hospodě. S oblibou říkával, že se někdy potkává.
Ten den ho ale v práci uvítaly posměšky kolegů.
„Dneska v tom Brně budeš druhej, Tonda už odjel.“
„Tondu doženu a předjedu kdykoliv.“
„To těžko, je pryč aspoň dvacet minut.“
„Vo pivo,“ volal Josef z již rozjíždějícího se kamionu.

O půldruhé hodiny později nedaleko Velké Bíteše policajti stačili jen zaregistrovat hřívu řidičových vlasů vlajících z okýnka kabiny projíždějícího kamionu.
„Kolik?“
„Stodvacet.“

Když Tonda dojel na místo vykládky, Josef už stál u svého vozu, spokojeně pokuřoval a pečlivě si upravoval účes.

Kvalitní spánek je umění. Má-li spánek k něčemu být, má-li přinést skutečnou úlevu od starostí každodenního života a dodat novou energii, je potřeba se na něj řádně připravit.
Spát se musí jít s plným žaludkem, aby jednoho nevzbudil předčasně hlad.
Také hygiena je důležitá. Nikdo nechce, aby ho z hlubokého spánku probudilo svědění.
Než ulehli do měkkého voňavého lože, zkontrolovali, že provedli všechna nezbytná opatření proti jakémukoliv předčasnému vytržení ze snů.
„Půjdeme na tu sousedovu oslavu?“ zeptal se pozorný manžel a začal nastavovat budíka.
„Blázníš? Nastav ho až na květen, v dubnu mě z pelechu nikdo nedostane!“ zabručela paní Medvědová.

Zachovejte paniku, Mrk smrk na Sosáky. S radostí poslechli, neb z paniky vznikají ta nejlepší díla.
Dobrá rada od špatného rádce? Třikrát a dost!
Musíš to pořídit Hlavně levně! To už je Ženský úděl.
Plocha pro vaši reklamu zobrazí Kopr, bylinku vonnou i užitečnou, již vyžaduje Zdravá strava!
Jsou Malí a (ne)škodní, pokud se nepustí do Rekonstrukce. To pak Zpívá celá cela, v níž se spolu nakonec všichni sejdou a přemýšlejí, jak se to mohlo stát.
Sušenka stala se důvodem jeho Karantény. Nudil se v ní dlouho a úporně. Přesto Šifra nebyla rozluštěna a on šel Na Adama na Koncert zkázy.
„My se nedáme!“ zvolali jeho přátelé a zmátli nepřátele tak dokonale, že ani Detektor citů nezpůsobil jejich Držkopád.
Magické proužky však způsobily Splynutí uší.
Sázka na smrt nebyla dobrým Opatřením na podporu porodnosti, neb smrt ukázala se býti komplicem značně nespolehlivým.
Ačkoliv Masky vykonávaly Práci všeho druhu, nezjistily, kde je Zakopaný pes.
Jeho Prasečí tanec byl Totální krach a tak Ohleduplný sobec, aby nadále nebudil pohoršení a nedopouštěl se ohrožení mravní výchovy mládeže, začal na Trhu vyprávět Historky z podsvětí. Stejně byl Nejposlednější z posledních, neúprosný čas letošní DMD pomalu odvál do historie, legend a mýtů.
Na další DMD!

Nejposlednější z posledních?
Co to je?
Vezměmež to popořádku: začněmež definicí.
Nikdo se nehlásí?
Já sama, nemajíc technologického vzdělání, bych se tedy pokusila zcela laicky definovat pojem.
Poslední je to, co je poslední. Tedy na konci.
Konec je konečná,
dál není nic.
Řekněte ale:
může být konců víc?
Konců může být víc. Který je poslední?
Poslední téma DMD je to pro třicátý duben.
Ale každý další rok je další třicátý duben a další poslední téma.
Je poslední téma posledního DMD nejposlednější?
Kdy bude poslední DMD?
A jak tak hloubala, nějak jí vklouzla na monitor nejposlednější z posledních stoslovek. Zatím nejposlednější.

Nakupovat chodil moc rád. A úplně nejraději chodil na trh. Bylo tam takových zajímavostí, všechno si mohl důkladně prohlédnout, prozkoumat, očichat, zkrátka v trhu jeden vždycky ví, co kupuje, no né?
Rozšafně a pomalu chodil s košíkem mezi stánky a prodavači a prodavačky mu úslužně vybrané zboží do košíku hezky naskládali a ještě ho s úsměvem pohladili.
„Seš blbá? Takový pěkný jabka? Tydle mu dej, stejně prd pozná!“
„Dovolte, paní, ale na tom seznamu jasně stojí čerstvá jablka, né nahnilá, tak bych prosil ta čerstvá,“ zabručel.
Zatímco manžel křísil prodavačku ze mdlob, Maxipes Fík s čerstvými jablky spokojeně odcházel domů.

Nikdo se nemůže divit temperamentnímu muži, že ho omrzela stárnoucí upjatá katolička. Dříve byla ženou jeho bratra, to je hřích (proto nemá syna!) a on nemůže dopustit, aby si oba dál duši hříchem zatěžovali. Než by se tvrdošíjné ženy pohodlně zbavil popravou, složitě zařídí odluku od Říma, vznik nové církve a rozvod.
Může se oženit z lásky.
Nikdo se nemůže divit temperamentnímu muži, že ho obtěžují žárlivé a hysterické výstupy jeho krásy pozbývající ženy, která mu nedala syna.
Láska si nedá poroučet. Král se zahledí do jemné dvorní dámy.
Na stětí královny ohleduplně pozve kata s mečem až z Francie.

„Už to není, co dřív,“ postěžoval si muž se šakalí hlavou. „Tehdy každý příchozí donesl zásobu proviantu a byl uctivý! Zato dneska…“
„To mi povídejte,“ pokýval hlavou vyzáblý stařec. „Dřív to byla služba sice těžká, ono jezdit pořád sem a tam přes řeku není žádný med, ale aspoň poctivě placená. Nikdo se neodvážil nemít pro mě obolos. Ale teď? Představte si, kolego, tuhle přišel jeden a nejen že se ani nestyděl, že nemá peníz, on mlel o výhodném úvěru. Když jsem ho nepřevezl, vykřikoval dokonce něco o diskriminaci.
Tak tam bloudí navěky. U nás platí jasné zákony pro každého stejně.“

Žilo se jim dobře. Přesto by mohlo být lépe.
Když se Pán zla vrátil, svitla naděje na lepší svět. Kvůli té lapálii s deníkem se sice zlobil, ale bude dost příležitostí to napravit.
Akce na ministerstvu se nezdařila, navíc je pochytali bystrozorové a Lucius putoval se svými druhy do Azkabanu. Pán zla zuřil, ale všechny je osvobodil. Ano, bude líp.
Po smrti Brumbála ovládli ministerstvo.
Pán zla však byl stále vzteklejší, všechno trvalo moc dlouho. Ale až přijde konečné vítězství, bude to lepší než kdy dřív.
Jenže ten kluk zase přežil. A pak zabil Pána zla.
To byl definitivní konec.

Barmanka spatřila ty tři a obrátila oči v sloup. Řečí plno, ale tržbu pořádnou neudělají.
„Už sem vám poudál, jak sem se setkal s Jesse Jamesem?“
„Aspoň stokrát! Tu historku známe nazpaměť.“
„Voba melete dokola to samý. Ale vo tom, jak jsme kdysi pašovali šlehačku z Mexika, vo tom nevíte nic.“
„Šlehačku?“
„Jasně že šlehačku. Ta z Mexika je mnohem lacinější. A ty krávy tam často sežerou i jinou trávu a pak po jejich šlehačce bejvá náramně veselo. Pedro Ramiréz na šlehačce pašovaný z Mexika vydělal balík. Jenže pak naši pohraničníci udělali zátah, šlehačku ukradli pro sebe a Pedra zastřelili.“

Byli kamarádi od malička, co jejich paměť sahala.
Hráli si spolu, dováděli, zlobili a usínali spolu stuleni k sobě.
A pak začala Bella trénovat.
Pokaždé tak strašně plakal, když ji odváželi autem, že ho začali brát s sebou. Pepa byl neskonale šťastný.
Časem se směl zapojit a zkoušet všechno to, co Bella. Líbilo se mu, že se všichni kolem smáli, byl veselá povaha. Postupně zvládl kladinu, tunel, proskok kruhem i slalom. Přihlížející se přestávali smát a začali mu hodně tleskat.
A dokonce se začal učit i disciplínu, kterou Bella odmítla.
„Dámy a pánové, tanec se psem předvede vepřík Pepa a…“

Počítala s tím, že až vystuduje, bude se prostě věnovat práci ve zvoleném oboru. Byla výborná žurnalistka.
Po svatbě se naučila vařit, péct, zdobit dorty, prát, žehlit, skládat prádlo přesně podle manželova přání, opravovat kapající kohoutky, vymalovat půl bytu na jeden zátah a hlavně držet pusu.
Starat se o děti, ošetřovat jim rozbitá kolena, léčit nachlazení, zavařovat marmelády, sbírat a sušit bylinky.
Na chalupě se stala zedníkem, natěračem, klempířem, truhlářem, kominíkem a zahradníkem.
V době karantény se navíc přeškolila na soukromou učitelku všech předmětů základní i střední školy. Navíc dokončila další knihu.
A od nynějška může vypomáhat i jako hrobník.

Ono se řekne, psí život, ale víte vy, co je to za fušku?
Celou noc spát jen na jedno oko a hlídat.
Ráno vzbudit dvounožce. Nikdy nepoznají, kdy je ten správný čas. Pak jim musíte ukázat, co je nejdůležitější. Například jít ven.
Venku musíte zjistit všechny novinky. Dvounožci neví, jak se čtou noviny. Nenapadne je přiblížit čenich k zemi. Třeba neumí číst.
Neustále jim něco nosíte. Brejle, mobil, klíče.
Odpoledne jim musíte připravit pelíšek. Hodí jen tak halabala peřinu a neví, že ji musí odhrábnout a udusat.
Hlavně je hodně milujte.
Dobrý pes je hlídač, pečovatel, učitel, pomocník a přítel.

Byl to takový milý distingovaný pán. Usměvavý úspěšný podnikatel.
„Ta jeho má ale štěstí,“ záviděly sousedky. „Do práce nemusí, jen o děti má starost a jinak si dělá, co ji baví.“
Manželka distingovaného pána stále častěji plašila pochybnosti o svém štěstí.
Pak přišla karanténa.
„Ta se má, on je s ní tady na chalupě, aby jí pomohl,“ špitaly si sousedky.
„Prosím tě, pojď mi pomoct vyčistit tu strouhu.“
„Nemůžu, bolí mě záda.“
Zanedlouho distingovaný pán zmizel.
„Proč ale zmizel,“ mudroval vyšetřovatel na zahradě chalupy. „Kde je zakopanej pes?“
„Tady není žádnej zakopanej pes, tady je zakopanej tatínek,“ opravil vyšetřovatele synek.

„Sakra, co s tím? Kde je jádro pudla?“ zoufal si můj spolubydlící. Pokud vím, pudl je pes. Pes má jádro? Myslel jsem, že jádro má atom. Nebo Země. Nebo jiná planeta.
Proč přemýšlí nad jádrem psa při řešení matematické úlohy?
„Kde je zakopanej pes?“ mlátil spolubydlící hlavou do stolu. Zakopanej pes? Zabili mu snad psa a pohřbili neznámo kam?
„Já se z toho poseru,“ zvolal můj spolubydlící. Poradil jsem mu, že by měl raději jít včas na záchod.
Můj spolubydlící prohlásil, že jsem blbej, jak daleko vidím. Asi jsem vážně blbej. Mám totiž velmi dobrý zrak.
Češtinu nejspíš nikdy nepochopím.

Nejprve jsem si jich nevšímala. Ale je jich čím dál tím víc.
Jdou, nekoukají napravo, nalevo, dokonce ani dopředu. Čučí na displeje ajfounů a do hledáčků kamer.
Obličeje schované za maskami a obrovskými slunečními brýlemi.
Jenomže: jsou to opravdu ajfouny a kamery? Co když to jsou naváděcí systémy?
Člověk by při chůzi koukal před sebe. Koukal by na památky, když už by za nimi cestoval takovou dálku.
Co když to nejsou lidi?
Jsou to roboti. Nebo ufouni. Roboti dokonale předstírající, že jsou lidi. A aby je neprozradily tváře bez emocí, schovávají je za masky. A oči za brýle.
Mám strach.

Příjemné prostředí.
Příroda.
Pohodlí.
Dokonalá oáza klidu. Žádné špatné zprávy sem neproniknou.
Zdravá strava. Vydatná.
Vitamíny.
Pravidelné cvičení na čerstvém vzduchu.
Žádný alkohol.
Hodně spánku.
Pocit bezpečí.
Žádný stres.
Žádné starosti o obživu ani o budoucnost.
Žádné starosti s výběrem vhodného partnera.
Vše je zajištěno, vše je dokonale zorganizováno.
Stačí jen počít.
Bezchybná lékařská péče čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu.
Výživná strava.
Lehké cvičení.
Klid a pohoda.
Výbavička pro dítě je zajištěna.
Stačí jen porodit. Samozřejmě pod bedlivým lékařským dohledem. Není se čeho bát.
Za pár týdnů děti zmizely. Je poslali také pryč.
Svou povinnost vůči Říši splnily.

Hrají. Každé odpoledne a každý večer něco jiného a přece to samé. Housle trylkují, chvíli lkají, aby posléze zahrály utišující melodii. Čelo je doplňuje, basa občas důrazně dodá vážnosti. Tóny jsou provázeny šumem tlumeného hovoru a cinkáním příborů.
Jsou nejlepší, jsou oblíbení, občas zahrají na přání, ale někdy mají pocit, jako kdyby byli pouhou dekorací.
Wallace, Jock, Fred, Robert, Georges, John, Percy a William.
I dnes hrají.
„K čemu to je? Stejně nás nikdo neposlouchá.“
„U večeře taky neposlouchali.“
Hrají dál. V záři světlic hrají největší koncert svého života.
„Pánové, bylo mi ctí s vámi hrát.“
Titanic jde ke dnu.

„Seš si jistej? Určitě?“
„Určitě. Hele, zkusit to musíme, je to jediná šance. Je to to jediné, co ho zlikviduje.“
A tak se skupina trabantů vydala zachránit svět. Dým z výfuků dvoutaktních duplastových ďáblů spolehlivě zabíjel chlupaté virové kuličky. Ty, které stačily prchnout, varovaly své příbuzné. Kamkoliv přijížděli trabanti v oblacích dýmu a za zpěvu chorálu dmr brm brm dmr brm brm laděného optimisticky v dur, chlupaté kuličky buď prchly, nebo zemřely strachy.
Kdysi vysmívaní veteráni se stali hrdiny a zachránci a každý je chtěl.
Elektromobily houfně páchaly sebevraždy vysokým napětím a ekologičtí aktivisté začali pracovat ve znovuotevřené továrně Sachsenring.

„Tati, já ci pohádku, plosím.“
Co by hodný tatínek pro nemocné dítko neudělal. Přinesl nový magnetofon, nasadil pásek s pohádkami a přístroj zapnul.
Potomek chvíli hleděl na točící se kotouče a pak začal natahovat moldánky.
„Tu ne, jinou.“
Tatínek přetočil pásek o kus dál a pustil další pohádku.
„Tutu ne,“ plakalo dítě.
Tatínek přetočil pásku na začátek další pohádky.
„Tutu ne.“
„A jakou?“ zoufal si starostlivý tatínek.
„Tu kouzelnou. Jak mlká. Ta čálka.“
Tatínek konečně pochopil a s povzdechem přinesl z komory starý přístroj. Zapnul ho, nasadil pásek. Magické oko se rozsvítilo a spokojené dítě se zaposlouchalo do první pohádky.

Na ten slavný den všichni dlouho a netrpělivě čekali. Čím víc se blížil, tím víc rostla nervozita i nadšení všech zainteresovaných. Přípravy vrcholily.
Jen aby bylo pěkné počasí.
Jen aby dorazili skutečně všichni.
A pak ten slavný den přišel. Přátelé a známí přijeli se svými veterány a radostně se zdravili.
„Tak jsme to přece jen dokázali. Tolik práce. A těch sbírek, co se uspořádalo! Už jsem si myslel, že se toho nikdy nedočkám,“ řekl tisku hlavní organizátor.
Noviny však tu úžasnou událost odbyly jen strohým oznámením:
Po sto letech byla dokončena rekonstrukce dálnice D1.
Lidstvo dávno používalo k přepravě vznášedla.