Moje články

"Konec," prohlásil smutně Tetovaný, když dozněla velebná Hymna.
"Co když řeknu ne?" opáčil vzdorně Pekelný zákazník, který jsa Bez připojení myslel rezignovaně už jen na Daně a smrt.
Odteď jsem optimista, pomyslel si odhodlaně, když dozněla Malebná slova a nastalo Ticho po pěšině.
Zadek sedí, avšak neraduj se! Bodláčí. Pozor, kouše!
„Já nic já muzikant“, zahájila netradičně (nekrolog) velmi originální Dcera svého otce.
„Shoď skopce z kopce, bude to Terno“, radil rozšafně Dobře naložený tučňák.
První třída nedokázala spočítat Tři krát tři a ocitla se tak úplně Na dně.
„Už nejsem dítě!“ zvolal vztekle Poslední hrdina a uhodil na Buben, aby svým slovům dodal jaksepatří důraz.
„Všechno nebo nic!“ rozhodli se svorně Němí svědci a statečně vyslechli až do konce v úplné tmě rozhlasovou hru Tma tmoucí.
„Upřednostňuji osobní setkání,“ rozhodla vznešená Královna cest a vydala se statečně na Poslední bílé místo na mapě.
Nabídka, která se nedá odmítnout, byla nesmírně lákavá, avšak nakonec z ní zbylo Kyselé vítězství a sladká prohra.
Probuď se! Nastává Čas hesel.
Moźek se vaří, drabblista šílí,
„Ještě to nemám, počkejte chvíli!
Stoslovku vložím, pak tě už vnímám,
Zůstaň tu, drahá, jen nechoď jinam!“
Moźek se vaří, drabblista šílí,
své drabble vkládá v poslední chvíli.

Starý unavený muž ztěžka dýchá a skládá hlavu do dlaní.
Proč má takovou krizi zase řešit on? Čím se provinil a proti komu, že je opět takto zkoušen?
Pohlédne oknem ven. Soumrak se snáší nad městem a vločky sněhu poletují vzduchem, jako by tančily. Připadá mu, že obraz za oknem zrcadlí jeho duši.
Proč se nikdy neumí dohodnout? Každý jen sám za sebe a pak se diví, že prohrávají.
Demonstrace v ulicích, ozbrojení muži v šedých uniformách.
Prezident přijímá demisi ministrů a podepisuje návrh na doplnění vlády předložený agresivním premiérem. Porušuje tak ústavu. Už nemá sílu.
Pak navždy opouští Hrad.

Byl prostě dokonalý.
Urostlý, mužný, vlnité vlasy barvy dozrálého kaštanu, klasicky krásná tvář s pěkně krojenými rty a pomněnkově modrýma očima lemovanými závojem hustých dlouhých řas.
Byl vzdělaný, úspěšný a bohatý.
A skromný, nikdy nechtěl vyprávět o tom, jak ke svému bohatství přišel.
„Dlouhé roky poctivé práce,“ říkával jen.
Byl vždy perfektně oblečen a dbal na dobré vychování. Důvěrnosti až po svatbě, lásko!
Ona však nedokázala odolat pokušení. A tak, když ho jednou přijela nečekaně navštívit, následovala šum vody a potajmu nahlédla do sprchy.
Svět se jí rozbil na tisíc kusů.
Na pravé paži skvěla se lebka se zkříženými hnáty.

Krejčí Trasořitka, hubený jak nitka,
hrdina je veliký, sní i čtyři knedlíky.
Zbrklý kluk když upadne,
gatě sobě natrhne,
kam pak míří kroky jeho?
Spravit gatě - ale z čeho?
Krejčí Trasořitka, hubený jak nitka,
hrdina je veliký, sní i čtyři knedlíky.
Cink! Ozve se zvoneček,
v krámu smutný chlapeček.
Kalhoty chce spravit levně,
do očí mu hledí pevně.
Krejčí Trasořitka, hubený jak nitka,
hrdina je veliký, sní i čtyři knedlíky.
Gatě spraví - nevídáno,
a nedělá z toho drámo.
Kluk jde hnízdit domů zas
čeká ho tam krásný čas.
Krejčí Trasořitka, hubený jak nitka,
hrdina je veliký, sní i čtyři knedlíky.

Cesta byla vyčerpávající. Vůbec poslední dny a týdny mě nesmírně vyčerpávají.
A k tomu to strašné sychravé počasí. Jsem už starý člověk, měl bych se šetřit.
Jenže je potřeba vědět, na čem jsme.
Jednání se nekoná. Jen oznámení bez debat, rozkaz.
Tohle nepodepíšu.
Řev, vzteklý, hysterický. Musím vydržet.
Proč ležím na pohovce? Co tady dělá lékař?
„Podepište to, Herr Staatspresident!“
„Co když řeknu ne?“
Žoviální tlusťoch s bodrou tváří mne odvádí stranou a měkce domlouvá, je-li opravdu nutno, aby ta krásná historická Praha byla v několika hodinách srovnána celá se zemí, aby do povětří vyletělo všechno. Alles in die Luft…

„Já byl včera celý vodpoledne venku!“
„Ty vole, to nic není, já byl s našima na horách a venku sem musel bejt celej den! A ještě mě nutili CHODIT!“
„Voba ste volové, páč nejvíc hustej je muj bráchanec. Normálně ho poslali na ňákej tábor. Dva tejdny v úplný divočině. Ty vole, ale voni nebyli v hotelu. Voni spali ve stanech!“
„Kecáš, vole.“
„Nekecám. A v těch stanech nebyla elektrika. Nebyla tam kuchařka, dokonce ani kuchyně. Vařili si sami na vohýnku.“
„To bych dal taky.“
„Nedal, vole. Víš totiž, co tam nebylo? Wifina!“
„A přežil?“
„Se mu to dokonce líbilo, vole.“

„Aničko, nechoď k tomu velkýmu psovi, pozor, kouše!“
Otočí se ke mně, v sametově hnědých očích němá výčitka: „To se mě vážně nezastaneš?“
Na tu výčitku má právo. Jak dlouho trvalo, než při výcviku obrany přemohla svou vrozenou mírumilovnost a odhodlala se „lumpa“ kousnout.
Sedám k ní na bobek.
„Nevšímej si toho, některý lidi sou hloupí,“ přesvědčuju ji.
Od té doby na podobné impertinence cizích dvounožců reaguje vznešeným odvrácením hlavy a ostentativním nezájmem.
„Pepíčku, pozor na toho velkýho psa, určitě kouše! Aúúúúúúúúúúúúúúúúú…“
Střapatý ratlík rozčilený na nejvyšší míru urážkou své velké chundelaté kámošky se zahryzl hysterické paní zezadu do lýtka.

Jestli někdo říká, že je v Čechách bordel, nic nejde podle plánu a že se improvizuje, tak nezná Itálii a Italy. Respektive nezná je pracovně.
Třeba nám dali jen malýho fiátka Pandu a poraďte si, jak umíte. Vozili jsme v něm všechno. A hned napoprvé jsme v něm vezli hlavní kolo od letadla. No, narvali jsme ho tam, dozadu se akorát vešlo, jsme přece mistři improvizace.
Tedy to auto mělo nějak divně těžiště a rozhozenou geometrii a vůbec se chovalo zvláštně, ale dojeli jsme.
Vystoupili.
Ohlédli se za divným zvukem.
Fiat vůbec nevypadal jako panda.
Vypadal jako sedící panáčkující pes.

Od dětství byl zvyklý všechno si pečlivě plánovat. Takový plán, to je tuze dobrá a užitečná věc. Nic vás nepřekvapí, nic se vám nemůže stát, držíte-li se předem připraveného plánu. Držíte-li se předem připraveného plánu, váš život plyne utěšeně a klidně, jako klidná, důstojná vážná hudba. A hudba, ta se taky drží plánu. Dobrá hudba, samozřejmě.
Plánoval tedy celý život. Plánoval pečlivě. Plán je jistota.
Plánoval pečlivě i soukromý život. Nakreslil si dokonce síťový graf. Od jistého bodu už jen samá pozitiva a sociální jistoty.
A pak se něco pokazilo.
Zapomněl, že jediné jistoty v životě jsou daně a smrt.

„A frontman kapely nás pak pozval do bekstejdž, kde dělal intervijů. I selfíčka, jés, mám dvě! Ty vole, von byl fakt kůl, asi aploudnu video, no budu vidět zejtra, jestli budu redy. To víš, ňáký ty džojnty, eště sem daun…“
Mé oči plní se slzami lítosti a sahám pro čistonosoplenu, bych svému žalu mohla dáti volný průchod.
Kdeže časy libého jazyka mateřského jsou, kdy spěšnovedové psaní lidem rozváželi, chřípoprachu šňupali a posléze nohotrapem zkoušeni v péči svého dítka či sestromuže umění jazyka českého obětavě vybrušovali, by knihovtipníci v neporušené čisté mateřštině vědomosti do lbi své soukati mohli!
Hlubozník tvrdí hudbu!

To klidné sobotní ráno voněl vzduch sluncem a jarem. Děti dováděly venku, z otevřených oken kuchyní zavoněl oběd, z každé domácnosti jiný. Někteří tatínci si jdou se džbánkem pro točené.
Vnímavý pozorovatel však slyší, že ptáčci cvrlikají nějak jinak, silný jarní vzduch pomalu těžkne, slunce nezáří tak jasně. Něco se děje, nikdo však netuší co.
Večer obyvatelé západních a jižních Čech ladí na svých televizorech jako obvykle rakouské a západoněmecké zprávy. Nechce se jim věřit tomu, co se dovídají. Druhý den letí ta neuvěřitelná zvěst o výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu od úst k ústům.
Československá televize a rozhlas mlčí.

Tohle je nejkrásnější den mého života! Nedoufal jsem, že se toho dočkám.
Sestřel nad Paříží, útěk z nemocnice, cesta do Británie.
Nekonečné souboje s Luftwaffe, kdy o přežití rozhodovala nejen obratnost, ale i notná dávka štěstí. Tolik startů s nejistotou přistání, letecké souboje, padlí kamarádi.
Akutní zánět slepého střeva a znova do vzduchu.
Ale dnes je to let klidný, slavnostní. Zbrusu nové Spitfiry se řadí do formace a přelétají nízko nad Václavským náměstím a Pražským hradem, pak nasazují na přistání na Ruzyni. Oči jsou plné slz dojetí.
Od teď už bude jen dobře, říká si František Peřina v srpnu pětačtyřicátého.

Shoď skopce z kopce.
Cože to jako má bejt? Byl autor námětu s prominutím zcela střízliv? uvažuje drabblista při pohledu na monitor.
To mám házet ubohý beránky někam do údolí?
Jaký je vlastně rozdíl mezi shazováním skopců z kopců a shazování z kopců skopců... A je tam nějaký? V prvním případě jde o důraz na skopce, v druhém na kopce... Ne, z toho taky příběh nebude…
Mozek drabblisty hrozí explozí jak přetlakovanej papiňák.
Existuje-li skopec, kterého chce někdo shazovat z kopce, musí zákonitě existovat i dokopec, kterého budou vytlačovat do kopce.
Skopec a Dokopec.
Žili, byli dva beránci, dva bratříčci…

Vážení hluboce a upřímně truchlící,
připadl mi čestný a tím více nelehký úkol pronést pár slov na rozloučenou s úžasnou ženou, která nás náhle opustila v rozkvětu sil a v plné práci, kterou vždy tak nadšeně vykonávala pro své spoluobčany. Není snad na světě slov, která by vyjádřila žal nad nenadálým odchodem ženy tak starostlivé, s takovým zájmem sledující životy spoluobčanů, vědkyně vždy ochotné poradit či podat pomocnou ruku. Uprostřed pilné a obětavé práce vykonávané s nesmírným entuziasmem byla nám nepochopitelně vyrvána.
O absurdnosti této tragické situace svědčí i poslední slova Matky národa: „Soudruhu Ceaușescu, oni nás snad vážně zastřelí!“

Prý jsem celá máma. Podoba jak přes kopírák, zájmy, povaha. Z táty nemám vůbec nic. A ta tvrdá palice? No vždyť jsem přece Beran, to bude tím.
Celá máma?
Tvrdohlavě šlapu s dvacetikilovou krosnou na zádech spolu se svou parťačkou ven z městečka na výpadovku. Dneska prostě ke Stonehenge dorazíme, přespíme tam a uvidíme, jak nad kamennými masivy svítá.
Zatínám zuby a v dešti šlapu k výpadovce z centra Birminghamu. Do toho Yorkshiru dojedeme a najdeme Jamese Herriota.
Zase jeden dlouhý den za námi. Vařím večeři, parťačka usíná. Ta místa prostě navštívíme všechna.
Táta provandroval s báglem Balkán.
Já Británii.

Placatit se v odpolední špičce přes neznámé město, to je fakt zážitek! Ještě že jsem si doma nakopírovala a zvětšila plán a vyznačila cestu. Stejně je to síla. Panebože, další blbec, copak ti Ukrajinci neví, k čemu je blinkr? Až vyjedu z Ternopilu, dám na modlení!
Konečně výpadovka, hurá, čtyři pruhy, musím předjet ten dýchavičnej náklaďák, než se to za městem zas stáhne do silnice, která připomíná naše okresky třetí třídy.
Policajti a stopka.
Jednaosmdesát na padesátce.
Omlouvám se ruštinou plynulejší než u maturity. Vyřídíme to na místě, prosím!
Policajti byli skvělí. Za dvacet dolarů mi práskli další dva radary.

„Do vlasů bláznivej kluk
mi bodláky dával…“
Jo, dával. A jí se to líbilo, připadalo jí to tak úžasně romantický. On jí připadal romantický. Žádnej mastňák.
A tak měli správnou romantickou svatbu. Věneček z bodláků sice brzy začal dost nepříjemně škrábat a večer měla co dělat, aby jí jeho pozůstatky nezůstaly ve vlasech, svatební kytice z vlčích máků nedožila ani konce svatebního dne a při opékání buřtů se přistihla, že kacířsky sní o tradiční knedlíčkové polévce. A později, že mastňáckým kamarádkám ty zlaté snubní prstýnky docela závidí.
Jo, romantika je hezká věc, ale i ona musí spolu s člověkem zrát.

Panebože, to byl vážně sukces!
Krása, nádhera, nepopsatelný pocit štěstí!
Díky, Bože, za ten úžasný zážitek. Nepatrné stvořeníčko si hned připadá tak nějak potřebnější, důležitější, věří, že jeho existence má nějaký smysl. Díky, Bože, za tu příležitost.
Něco takového by donedávna bylo úplně nemyslitelné, skoro šílené.
Kdo by to byl před pár týdny řekl, že dokážeme zazpívat a ještě tak krásně!
„Víte, že se mi po tomhle bude stýskat, matko?“ pravila dobře naložená Deloris Van Cartierová, když po koncertu pro papeže naposledy odkládala hábit jeptišky.
„Pamatuju, jak jsi řekla, že v tom vypadáš jako tučňák,“ podotkla matka představená s úsměvem.

Páni, to ale byla úmorná cesta! Nad mořem to házelo, pak byla bouřka, a ta dálka, to už pro mě není. Už mám svůj věk, nejraději bych se někde usadil, ale když ono to nejde, takový vnitřní hlásek najednou poručí a našinec zase chtěj nechtěj vyrazí na cestu.
Ono v těch dálavách se ledacos zajímavého vidí, ale je toho čím dál tím míň, nebo možná už jenom všechno znám.
Ne, tyhle cesty už pro mě nejsou, na stará křídla bych už chtěl někde natrvalo zahnízdit.
Třeba tady.
Jak se jmenuje to, na čem to sedím?
Tady to píšou.
Dno Pytle.

Rána
První hlas: Au!
Druhý hlas: Co se stalo?
První: Narazil jsem asi do židle.
Druhý: Proč?
První: Protože jsem ji neviděl.
Druhý: Jak to?
První: Protože je tady tma jak v pytli.
Druhý: Já nic nevidím.
První: Jasně že nic nevidíš, když jsi slepý.
Druhý: Vidím tmu.
První: Tak proč se ptáš, co se stalo?
Druhý: Protože nic nevidím.
První: Říkáš, že vidíš tmu.
Druhý: Ano, vidím tmu.
První: Když vidíš tmu, tak snad vidíš, že je tady tma jak v pytli.
Druhý: Nevidím, co je tady. Vidím tmu.
První: Jakou?
Druhý: Vidím tmu tmoucí.
První: Černočernou?
Druhý: Černou.

„Tak jak se vám u nás líbí?“
„Ten koberec jste měli vybrat světlejší. A ten lustr je do obýváku moc obyčejný, měli jste dát křišťálový. A ty duchny, ty mají být pořádně natřepané, vůbec to lůžko je takové halabala připravené. A prahy nejsou pořádně vydrhnuté. Pamatuj, že dobrá hospodyň se pozná podle toho, jak má lůžko nastlané a jak má čisté prahy.“
„A co si dáte?“
„Čaj!“
Podá.
„Je moc vřelý!“
Vychladí.
„Je studený!“
Přidá trošku vařící vody.
„Chtěla jsem černý a ne ovocný!“
Přinese ovocný.
„Uvař mi radš kafe!“
Raději samotného čerta obsluhovat, pomyslela si kacířsky, než jednu tchýni.