Moje články

Mladší králův syn. Neumetají mu cestičku, korunu nezdědí.
Přesto se pilně učí a vzdělává ve všech důležitých disciplínách. Mluví sedmi jazyky, je okouzlujícím společníkem, výborně si vede i v rytířských turnajích. Na rozdíl od staršího bratra.
Ač mladší bratr dědice trůnu stává se významným politikem. Ukončí papežské schizma a omezí moc církve.
V devatenácti letech se stává uherským králem, ve dvaačtyřiceti římským králem, ve dvaapadesáti zdědí po bezdětném bratrovi českou korunu. V pětašedesáti získá titul římského císaře. Jako první tak vytvoří podunajské soustátí, které má být obrannou hrází proti Osmanům.
Přesto se do paměti Čechů zapsal hlavně jako liška ryšavá.

Příděl čokolády se snižuje z třiceti gramů na dvacet.
HOJMINI nesprávně informuje o přídělech čokolády. Opravit.
Vyžádal si starší čísla novin. Vyhledal všechny články týkající se výše přídělu čokolády a opravil je tak, aby čísla odpovídala nové skutečnosti. Pak vyhledal ještě článek s příslibem, že se nebude snižovat příděl čokolády. Vadné věty vymazal.
Opravit nesprávná tvrzení o Africe. Našel příslušný projev Velkého bratra a opravil tvrzení o blížící se ofenzívě v Africe tak, aby odpovídalo skutečnosti. Velký bratr předvídal ofenzívu v Jižní Indii.
Každý den bylo potřeba opravit staré výtisky novin. Vymazat minulost. Zničit důkazy o vymazání.
Jeho denní chleba.

„Sousedka má nový přeliv. A jak v něm omládla,“ šeptám jí do ucha. Nemám čas sledovat její reakci, zpozoruju další příležitost.
„Ten panák odnaproti si má už zase nový fáro. Kdepak na to asi bere, co? No z platu na to určitě nenašetřil,“ napovím poněkud natvrdlému strejci středních let.
„Ta tvoje švagrová se všude vytahuje, že pojede v létě do Egypta. S odřenýma ušima prolezla čtyři vobecný, Egypt by ani nenašla na mapě, ale bude si válet šunky u moře,“ popichuju úřednici z berňáku.
Mám spoustu práce, jen letmo zahlédnu svůj odraz ve výkladní skříni. Má zelená barva nádherně září.

Pirátský poklad použila tak, jak by si byl přál on. K novému začátku daleko od špinavých přístavních krčem plných drsných opilců.
Pořídila si dům a najala nejlepší učitele a korepetitory.
Pěstuje kultivované a hlavně užitečné společenské styky.
Mezi kouzelníky shání ty nejúčinnější omlazovací lektvary a podporuje útulky pro ohrožené druhy magických tvorů.
Denně cvičí a v noci létá na koštěti, aby se vrátila do formy.
Všechno dokázala zúročit.
Dnes je zpátky tam, kde jí před lety nechtěli i přes nesporný talent dát příležitost.
Mnichovská opera.
Za okamžik to konečně začne.
Jediný koncert velké pěvkyně.
„Meine Damen und Herren, Viviana Vivace!“

Cesta končí. Světlo, které vykouzlí, ozáří nevelkou jeskyni. Jeskyně je naplněna bednami plnými zlata, šperků a drahého kamení. Pirátský poklad.
Stojí a dívá se. Nezmocňuje se jí žádné vzrušení, žádná neovladatelná touha po zlatě. Poklad ji nechává chladnou stejně jako je chladný ten žlutý kov.
Chce odejít, ale pak si vzpomene na něj. Páska přes oko, zlatý kroužek v uchu a dřevěná noha. Nesápal se po ní nenasytně, pomalu si získával její důvěru. Byla to láska a ne jenom sprostý chtíč.
A on chtěl, aby ten poklad měla, aby mohla začít nový život.
Jen proto si nabere tolik, kolik potřebuje.

„Ne, tam ne,“ zní za ní zoufalý hlas. „Vrať se, přece nás tady nenecháš… Potřebujeme tvou pomoc, čekáme na tebe…“
Ale její instinkty jí velí jít rychle pryč od tohoto místa, které ji nepřirozeně vábí. Ta obrovská nepřirozenost, s jakou ji to skoro táhne zpátky, znamená nebezpečí, to Viviana ví.
Jak slábne úpěnlivý hlas, tak v ní sílí pokušení jít tam a pomoci těm, co o to žádají.
„U všech čertů, ani náhodou,“ zakleje nahlas. „Mně taky nikdy nikdo ku pomoci nepřispěchal, každý mě nechal na holičkách. Pomozte si sami.“
Pokušení rázem mizí.
A ona jde dál za svým cílem.

Pomalu a obezřetně postupovala dál do jeskyně. Světla ubývalo, až ji nakonec obklopila neproniknutelná tma. Jen její instinkt ji vedl dále, světlo nepotřebovala. Schopnosti čarodějky jí umožňovaly pohybovat se ve tmě bezpečně a tiše jako kočka. Cítila, že se cestička svažuje, sestupovala dolů.
Cosi ji zastavilo. Vnímala, že se cesta rozděluje. Vpravo zahlédla slabou záři. Bez hnutí stála a dívala se. A pak zaslechla odkudsi zdola hlasy. Nejprve slabé, postupně sílily. Neškolené drsné hlasy zpívaly námořnické písně. A tím vším pronikal jeden jediný hlas vycházející z hlubin země.
„Pojď sem, pojď…“
Úpěnlivá prosba o pomoc. Nedojalo ji to.
Vykročila doleva.

Půjdeme ven? Prima, co si oblečeme?
Cože? Mám jít v tomhle děsným body, který mám na sobě už od rána? To teda ne! A to tvoje tričko taky není žádná sláva.
Znechuceně vyprsknu. Zbytky špenátu, které jsem si prozíravě syslila od oběda v puse, udělají své. Zatímco nadává a jde si pro jiné tričko, rozvážně začnu vytahovat jednotlivé kousky své garderóby z koše s vypraným prádlem.
Body? Jedině to s kytičkama.
Punčocháče puntíkaté nebo s proužkama? S proužkama, proužky mám ráda.
Kterou mikinu? Tu zvířátkovou, samozřejmě!
A růžovou čepici s mašlí.
Oblíknout se do kočáru na odpolední procházku je věda.

Je to moje největší fanynka. Obdivuje všechno, co dělám. Fakt, úplně všechno. Nadchne ji každá maličkost, každá volovina. Je to příjemné, nemusím se hlídat, co dělám. Jí se líbí všechno.
A taky dělá všechno to, co dělám já. Nebo to aspoň zkouší, protože úplně dokonale všechno samozřejmě napodobit nemůže, že jo. Zpívám a ona zpívá taky. Tleskám a ona tleská taky. Tancuju a ona tancuje taky. Pokud mi tedy k tanci náhodou zrovna nevyrábí muziku na takové velké černé skříni, která se jmenuje piáno.
Honí se se mnou po čtyřech. Všemu se směje.
Láskyplně ji kousnu do tváře.
Moje babi.

Po dlouhém čekání zapraskalo houští na protější straně mýtiny. Větve se pohnuly a na paseku ozářenou světlem Měsíce konečně vyšel On. Nádherný šestnácterák. Urostlý, vznešený, prostě hrdý král lesa.
Klidně a nevzrušeně kráčel pomalu mýtinou. Občas sklonil svoji ušlechtilou hlavu, aby si uždibl tu trochu travičky, tu zas trochu listí. Rozvážně kousal sousto a nevzrušeně se rozhlížel kolem sebe. Vítr vál směrem k němu.
Nádherný, nádherný kus! Výstavní exemplář. Čekat na tebe se vyplatilo. Dneska tě konečně dostanu.
Záblesk světla, jelen se otáčí a hbitě mizí mezi stromy.
„Ty idiote,“ křičím na kolegu, „to sis nemohl vypnout ten zatracenej blesk?“

Jedna dcera? To je málo, vlastně nic.
Dvě dcery? Žádný rozdíl! Dvě dcery jsou málo, vlastně skoro nic. I když jsou to dcery z manželských loží. Protože nemanželské děti se nepočítají, i když jsou to synové.
Syn! Konečně vytoužený syn! Co všechno musel udělat, kolik krve muselo téct, aby se ho dočkal. Ale má syna!
Milovaný syn milované ženy je jemný a slabý. Ale je to syn.
Dvě dcery, ty nepočítá. Jeden syn. Není jeden manželský syn málo?
Dvě dcery a jeden syn. Z pěti manželek. Není to málo?
A tak se po popravě páté manželky Jindřich ožení po šesté.

Konečně nastal ten den. Dnes půjde požádat o něžnou ručku své vyvolené její ctěné pány rodiče.
Jejich známost byla nesmělá, něžná, rozvíjela se pomalu jako květ vzácné květiny. Každý další krok byl jemný, aby ten nádherný květ nespálil mráz. Trvalo dlouho, než jí vyznal své city. Pak se konečně představil jejím rodičům. Přijali ho vlídně, leč obezřetně.
Ale dnes konečně může předstoupit a požádat je, aby mu svěřili svou jedinou dceru.
Vše měl připravené, jen květiny natrhá na louce. Krásné a něžné jako je jeho vyvolená.
Vyhlédl z okna. Nevěřil svým očím.
Šok. Zděšení.
Přes noc napadly dva metry sněhu.

Neděle 12. 5.

Hodina po poledni: s velmi dobrou časovou rezervou se blížíme k Vircpurku. Provoz začíná houstnout kvůli opravám dálnice.
Půl druhé: celá dálnice stojí, jen občas se auta pohnou rychlostí nadměrnou pět kilometrů v hodině.
Čtvrt na šest: konečně na letišti. Nemůžeme najít správný terminál.
„Běž vnitřkem, najdi, kde se máš odbavit, zaparkuju auto a zavazadla ti přinesu,“ řekl Petr.
„Musím vás odbavit, jinak letadlo odletí bez vás,“ sdělila slečna za příslušnou přepážkou.
Neodletím-li teď, neodletím vůbec a do Číny se nikdy nepodívám.
Tři čtvrtě na sedm: letadlo se odlepuje od země. Se mnou ale bez mých kufrů.

„Na hranici! Na hranici s nimi!“
Nenávist zfanatizovaného davu budí úžas i hrůzu. Kde se to v těch lidech, dají-li se ještě nazvat lidmi, jenom bere?
„Na hranici!“
Je jich hodně. Některé mladé, některé hodně staré. Čím se provinily? Jak si vysloužily takovou nenávist? Proč musí jít na smrt, navždy zmizet?
Je proviněním vnitřní krása každé u nich? Mají snad krutí soudci strach, že by svými myšlenkami narušily nastolený řád, že by snad v lidech probouzely kacířské myšlenky? Že by svými slovy mohly byť nechtěně vyvolat pochybnosti o jediné pravdě?
V žáru ohně smutně umírají. Za myšlenky, za autory. Knihy.

Narozen v zámožné rodině, přesto však nespokojený. Nevěděl, kam patří. Stále plnější nenávisti. Pro jistotu ke všem.
Vědomosti nabyté studiem dal do služeb své nenávisti. Stále nevěděl, kam patří. Nepatřil k nikomu a nikam.
Objevil filozofii, která ho přivedla mezi stejně smýšlející. Nezáleželo na původu, národnosti nebo vyznání. Všechny stmelovala stejná myšlenka. Konečně se našel. Jeho hvězda začala stoupat.
Svržení nenáviděného imperátora bez jeho účasti ho zaskočilo. Vybaven penězi od nepřátelského státu se vrátil domů a nastolil pořádek podle svého. Postupoval tvrdě, bez slitování.
Po jeho smrti si mnozí oddechli. Předčasně.
Po zrzavém zakomplexovaném skřetovi přišel diktátor mnohem horší. Stalin.

„Mami, nejsi přeci ještě tak stará! Vypadáš pořád ještě k světu a když trochu podtrhneš svoje přirozené půvaby, nejeden mužskej se za tebou otočí,“ hučela do ní dcera.
„Ale Jaruško,“ pýřila se, „copak já, na mně už nezáleží, já mám svoje odžito, táta je starej morous, jen aby měl teplou večeři a pívo, víc ho nezajímá, na koncert ho stejně nevytáhnu…“
„No právě! Musíš mu připomenout, proč se do tebe kdysi zamiloval! A když s tebou na koncert nepůjde on, půjdeš sama a budeš se cítit dobře. Trochu přistřihnout vlasy, jemnej melírek…“
Kdyby jen Jaruška byla tušila, co tím způsobí!

„Maminko?“ vykoktal zděšeně.
„Milánku??? Co ty tady děláš?“
„Já tady náhodou bydlím,“ koktal stále konsternovaný tou situací. „Ale co tady děláte vy a… a… a… ten pán?“
„No, jak bych ti to, Milánku, tento…“ zrozpačitěla konečně tchýně a natáhla se do koupelny pro župan. „My jsme tady s Petrem diskutovali odpoledne v kavárně o vlivu hudby pozdní renesance na zušlechťování ducha a povznesení morálky společnosti a to nás tak pohltilo, že jsme prostě nemohli přestat, a tak jsme šli k vám, když Jaruška musela vzít tu noční… a tak jsme diskutovali a najednou to nějak zašlo dál, než jsme tento…“

Zdlouhavá obchodní jednání byla konečně u konce. Podařilo se mu skončit dřív, než čekal. Neměl už v cizím městě stání, společenské povinnosti ponechal na svém asistentovi a spěchal domů. Těšil se na manželku. Když kupoval kytku, představoval si, jak ji překvapí a jak spolu stráví příjemný večer.
Potichu si odemkl dveře, zul si boty a po špičkách se kradl chodbou do obýváku. Strnul. Pootevřenými dveřmi spatřil na stolku láhev vína a dvě skleničky. Na gauči se rozvaloval úplně cizí značně obstarožní chlap.
A pak se otevřely dveře od koupelny a v nich stála, jak ji Pánbůh stvořil… jeho korpulentní tchýně!

„Jó, tak vy tady frfňáte, že tohle se vám nelíbí a tamto vám nevoní, tady vás píchlo a tuhle vás bolí, tohle nemůžete, tamto už vůbec ne, tohle je moc namáhavé a tamto moc zdlouhavé, z tohohle vás bolí nohy a z tamtoho zase hlava, přemýšlet se vám nechce, raději byste něco v suchu a teple, ale zase aby toho tepla nebylo až moc, a nejlíp kdyby to bylo na zkrácený úvazek? Říkáte nějakou drobnou mravenčí prácičku byste chtěl?
Tak hybaj odnášet ty dvěstěkilový kvádry!“ zařval obrovský mravenec.
„Fuj, to byl ale hnusnej sen,“ oddychl si zpocený ajťák po probuzení.

Všechno zabalit, na nic nezapomenout! Vejde se nám to všechno do auta? Musíme to tam nějak nacpat, to by byl průšvih, kdyby nám něco chybělo. Odjet na celý tři dny z domova není jen tak!
Máme na tom seznamu všechno? Tak jo, jdeme nakládat.
Ne, musí se to přeskládat! Ne, vajíčka půjdou až nahoru! Nebo raději dovnitř do auta, stejně se už do kufru nic nevleze. Ty polívky v pytlíku tam ještě nacpat můžeš. A to maso taky. Chleba dáme taky dovnitř. Bude stačit jedna šiška?
„Co blbnete?“ nevěří strýc svým očím, když je u sebe vítá. „Jídlo na zabijačku?“

Zííív!
Nudím se.
Hele, co to je? Bliká to. A už je to pryč.
Teploučko, měkoučko, příjemňoučko. Ale ta NUDA!
„Brrrrm.“
Nic se neděje, ani to blikací se nevrátilo.
„Ééééé…“
Zase nic.
„Éééééééé…“
Přišla, směje se, nevím čemu, na nudě nic k smíchu není, teď pro změnu zase infantilně šišlá.
Počkat! Co to má v ruce? Je to k jídlu? Prý ne.
Jééé, co je tohle? Kde se to tady vzalo? Skoro to není vidět, je to malé a průhledné. A duhové. Krásně se to leskne. Chci to!
Kde to je?
Mimino natáhlo ručičku, dotklo se bubliny a bublina praskla.

Prohlížel si chladným zrakem statnou značně nenaloženou ženu, kterou přivedl uniformovaný policista. Sekernice.
„Kde jste byla dnes dopoledne?“
„Doma, čekala jsem na pošťáka.“
„Pošťák tvrdí, že doma jste nebyla!“
„To říkají vždycky! Lemplové, nechce se jim tahat balíky.“
„Jaký byl váš vztah s obětí?“
„Výtečný, měli jsme se rádi jako matka a syn, ne jako zeť a tchýně.“
„Včera jste se pohádali, protože pohaněl vaši bramboračku.“
„Nesmysl, pane policisto, zeť moji bramboračku zbožňoval, bramboračka je mé nejlepší alibi,“ zasmála se svůdně. „Jen ochutnejte,“ přisunula mu hrnec a lžíci.
Měl co dělat, aby to přesolené řídké cosi nevyprskl.
Bylo to jasné.

„Igelitka! Že se nestydíte, neznáte ekologické hnutí?“
„Neznáme,“ odvětí starší dáma. „Ale za mých časů jsme vraceli láhve od mléka do obchodu, obchod je poslal zpátky do továrny, tam je sterilizovali a znovu naplnili, do schodů jsme chodili pěšky, jednorázové papírové plínky jsme neznali, prádlo jsme sušili na šňůře za domem a nepoužívali jsme elektrickou sušičku, oblečení jsme recyklovali ze staršího dalšímu mladšímu sourozenci, měli jsme doma jednu televizi a jedno rádio, potraviny jsme doma připravovali ručně, když jsme měli žízeň, napili jsme se z kohoutku, nepoužívali jsme plastové kelímky ani láhve.
TAK UŽ MĚ PŘESTAŇ SRÁT S EKOLOGICKÝM HNUTÍM!!!“