Moje články

Silnice pozbývají na šíři, kvalitě a v podstatě i existenci.
Displej mobilu s otevřenou mapou konejšivě svítí.
„Už tam budem,“ konstatuje spolujezdkyně. Mapa na displeji přitakává.
Před nimi se vynoří cedule Vinařství.
„Juhů! Dojeli jste do cíle,“ vítězoslavně oznámí navigace.
„Ehm...“ Vinařství není cíl. Číslo nesedí. Zřejmě protože nesedí ani vesnice. Navigace trvá na svém a projeví velmi špatný odhad situace, když vyžaduje hodnocení cesty.
„Zabočíte u hřbitova,“ hlásá sms.
Jedou dál. Minou hřbitov. Druhý. Třetí. Navigace zničehonic ukazuje Vsetín. Odmítnou Vsetín. Navigace se uraženě zasekne. Po chvíli přemlouvání úspěšně ukáže cíl... jenom cíl v prázdném poli.
„Nemáme papírovou mapu?“

Ferda rozpačitě obrací promočený zápisník.
„Já nevím, ale to jste po sobě museli házet zrovna naší kuchařkou?“ povzdechne si.
„Kuchařka je pro žabaře,“ utrousí Riki, „dívej, máme brambory, máme cibuli, marmeládu, jabka...“
„Nezpochybňuju tvou michelinskou hvězdu, ale marmeláda do guláše?“
„...česnek, tamhle roste něco, co je... možná... pažitka,“ nenechá se přerušit Riki a rázuje po kuchyni.
„Takže... Brambora...,“ mumlá Ferda.
„Bereme.“
„Cibule...“
„Šup tam s ní,“ energicky máchá vařečkou Riki.
„Hraboš,“ zařve Ferda přehrabující se v bedně.
„Hoď ho do hrnce,“ přitaká Riki bezmyšlenkovitě.
„Riki,“ odvětí Ferda výhružně, „oficiálně tě – v zájmu veřejného zdraví – přeřazuju z kuchyně na údržbu latrín.“

Jel jsem na neuvěřitelně vyčerpávající byrokratickou poradu na ústředí.
Vrátil jsem se pozdě... a přivítal mě řev.

Sauron se šťastně válel v obří sbírce prstenů.
Santer předstíral (doufám), že střílí na Otesánka. Ten se kácel k zemi, zatímco do sebe soukal moji židli. Ježibaba s kulatejma brejlema chroupala na židli perníček s nápisem Jeníček, a Voldemort krolem ní kroužil a dramaticky vlál pláštěm.
„Šach mat, Harry Pottere!“ hulákal vítězoslavně.

Pak si mě všimli. Ztuhli.
Dlouze jsem se na ně díval. Voldemort mi provinile podal svoji hůlku (jídelní).
„Žer slimáky, ústředí!“ zařval jsem za máchání hůlkou.
Víte co... Mám je rád.

1981
Ledabyle vyplňuje dotazník k pohovoru a točí propiskou mezi prsty. Popište, kde se vidíte za pět let: V náruči nádhernýho chlapa? Rentiér na vlastním ostrově?, zakření se sám pro sebe.
Načmárá pár slov, odhodí dotazník, do sluchátek pustí Erasure a ke dveřím dotančí. Recepční ho sjede odsuzujícím pohledem a ucedí něco o buzících. Pošle jí vzdušný polibek.

*

1986
Sedí v čekárně a propiska mu prokluzuje mezi prsty. Dotazník k vyšetření vyplňuje rychle a roztřeseně.
Když ho zavolají dovnitř, směšně se mu podlamují nohy.
Oči lékařky plné soucitu to řeknou dřív než slova.

*

Do dotazníku tehdy napsal budu kurevsky šťastnej.

Napiš, o čem je Máj.
Máj, také květen, je pátým měsícem kalendářního roku. Má 31 dní.

Čtenářský rozbor - Máj
Čtenářské rozbory jsou nástrojem k ověřování schopnosti čtenáře správně interpretovat přečtený text, případně identifikovat literární prostředky a prakticky uplatnit dosavadní literárněhistorické a literárněvědné znalosti. V květnu bývají čtenářské rozbory využívány v přípravě k maturitní zkoušce, jejíž součástí je četba vybraných literárních děl.

Napiš rozbor Máje.
M jako mord, a jako amen, j jako jaro!

Ty vole!!!
Hynku, Viléme, Jarmilo!

„Ty nejseš umělá inteligence, ale umělá demence! Přestaň tu generovat náhodný slova!“ frustrovaně štěkl.
V okénku programu se bez jakékoli výzvy objevilo: ;)

Svítá. Hladinu oceánu čeří zlaté květy slunce, čerstvý vánek jí z tváře něžně stírá noc. Voda je smířlivě tichá. Natáhne ruku, naději na krvavé vykoupení vrátí temnotě, z níž vzešla, a hladina mlčky odpoví:
Vlny jsou vlasy sester, obzor je náruč otce, sluneční paprsky hřejí úsměvem matky; cítí bolest a cítí lásku, cítí strach a cítí sílu osvobozené mořské vody ve svých žilách. Otevře oči a pod jejich pohledem se tříští pověry a kletby, je sama sebou a taková, jaká měla být.

Vydechne, v tanečním skoku se rozloučí s bolestí země a odevzdá se vodě, věčná v lásce, kterou cítí.

Dobře znal pečlivě vykroužené linky pravidel, po nichž se očekávalo, že se bude pohybovat. Přesto příležitostně využíval výhod svého postavení; stavění chladných zdí k jeho údivu vyvolávalo v lidech jakousi podivnou představu důstojné arogance. Povrchní rozhovory ho unavovaly, hlučné davy v něm vyvolávaly tíseň, kterou zakrýval nadřazenou maskou, a marně hledal příčinu toho, že zřejmě všichni kromě něj považovali představu jakýchsi bujarých tanečních strkanic za vynikající zábavu.
A když mu ještě Bingley začal dělat dohazovačku, pohár jeho trpělivosti přetekl: Proč by se měl zajímat o nějakou ženskou, kterou ani nezná?! A hůř: proč se ten mizera Bingley zase musel trefit?

Zaznívají hlasy, že je třeba přistěhovalce vítat a učit se od nich. Zcela nekriticky, neb máme prý být otevření... a vděční! Avšak skutečně náš odvěký nepřítel byl by tak snadno překonán? Nejde snad o jeho podlý trik?!
Prý převyšuje-li nás někdo, z jeho ramen uvidíme víc! Kdo ví, kam přesně chtějí ti, co toto tvrdí, komu lézt!
Cožpak my, národ kdys hrdý a silný, potřebujeme něčí sprostý hřbet jako žebřík?! Což zavřeme oči a nosy nad osudem našeho paláce?!
Ne, nikoli - máme malé nohy, ale je jich na tisíce, abychom jimi přivandrovalce hnali, kam patří!

pro Liliputské listy

znepokojený čtenář

Věc: Dramatická inscenace v rámci programu Hororové večery: Nebojme se hrát klaďasy

Ježibabino nadšení opadlo po zjištění, že si špatně přečetla název hlavolamu. Požaduje, aby se jednalo o ježka nebo lépe Jeníčka v peci a aby daný objekt nešel vyndat vůbec.
Voldemort považuje za diskriminační absenci beznosých postav. Také navrhuje, aby se inscenace jmenovala raději Smrtijedla poslouchají svého vůdce.
Vlk hystericky trvá na přejmenování Červenáčka.
Santer navrhuje zvýšit dramatičnost změnou konce, tzn. postřílet všechny postavy klaďasů. Prý to vždycky zabere.
Otesánek se nevyjádřil – sežral svoje poznámky, část scénáře i oponu.

Letos se bohužel z důvodu personálních kapacit nebude inscenace konat.

Vážený pane profesore,

tímto elektronickým dopisem bych rád požádal o pardon z dnešní examinace, na niž jsem oficiálně přihlášen. Vlivem politováníhodných okolností včerejšího večera, které se vyskytly v mém personálním životě a které výrazně negativním způsobem ovlivnily mé kognitivní schopnosti, se dnes nacházím v situaci neslučitelné s úspěšnou realizací examinace. Vzhledem k faktům souvisejícím s retenční schopností sladu, trojitou destilací, a především historickým aspektem kvašených nápojů v sociokulturním kontextu rituálů uplatňovaných na základě interpersonálních relací, došlo k chemické reakci, v jejíž konsekvenci můj organismus aktuálně zaznamenává vyšší míru acetaldehydu (srov. Kulhánek, kolega – minulé úterý).
Prosím tedy o substituci termínu examinace.

"Naše holka, ona... Zkrátka, nemohla byste jí domluvit?"
"Domluvit?" Bábi nepatrně zvedla obočí.*
"Totiž, ona je... Jiná."
Bábi, která jiná nosila hrdě jako emblém, nebezpečným tónem opáčila: "Ano?"
"Pořád něco počítá. Chce študovat. Mezi vrstevníky je, rozumíte, černá ovce-"
"Černé ovce jsou ovšem zcela běžné. Z jistého pohledu mají k věci praktičtější přístup než ty bílé."
"Ehm..."
"Ovšem," pokračovala Bábi, "ovce zpravidla své odlišnosti respektují. Lidi neustále hledají něco, co by se jim na druhých mohlo nezdát. Bílá vrána, černá ovce, vzdělaná žena..."
"Totiž..."
"Promluvím si s ní. Vysvětlím jí, že jste na její studium hrdí. To jste chtěla, viďte?"

Nakladatel kolem něj krouží jako hladový sup; nu dobrá, potměšile se usměje, když jsou mé texty k nezaplacení, tedy k nezaplacení budou!
Navrhne nehorázně přemrštěnou sumu.
Obratem přijde souhlasná odpověď.

Koho zajímá, že na jeho důležitou práci se práší?
Dokonce ani jeho vlastní rodina ho nepodpoří! To nemůžeš!

V rozhodném gestu vytáhne čistý papír.
Jeho problém si žádá jasné, finální řešení.
Poslední případ, nadepíše důrazně.

Množství dopisů je neúnosné. Nakladatel neodbytný.
„Shodil. Jsem. Ho. Ze. Skály,“ zaskřípe zuby, „i pokud si nesrazil vaz, v tom vodopádu se nemohl neutopit, chápete?!“

Vydrží osm let. Pak rezignuje. Sherlock Holmes zkrátka odmítl zemřít.

Sirius vrazí do dveří a Remus se neobratně pokusí schovat rozečtenou knížku.
„...takže ani moc nevybuchlo,“ pokrčí Sirius lítostivě rameny, „a teď ukaž, cos schovávál, ty tajnůst-... Vrásky z...,“ Sirius téměř vzlykne smíchy, „lásky?! Strhující romance?“
Remus zrudne tak, že splývá s výzdobou nebelvírské ložnice.
„Jsou tam zajímavé historické reálie,“ mumlá nepřesvědčivě.

*

„Kde je?“ zatřese s ním netrpělivě Sirius ve dveřích.
„Kdo?“
„Kde je poslední kapitola Vrásek?“ štěkne Sirius a zuřivě listuje knihou.
Remus konsternovaně zamrká.
„Komtesa vikomta odmítla, ale ještě neví o tom nedorozumění s dopisem,“ vysvětluje Sirius, „podle mě ale truhlu schoval hrabě a... ČEMU se tak směješ?!“

Proč je vhodné snažit se lépe poznat své přátele:

a) snáze z nich získáme cenné informace ohledně bydliště jejich příbuzných
b) nebudou očekávat, až na ně vystřelíme
c) snažíme se navázat kvalitní sociální vazby

Máme-li s někým nedorozumění:

a) pokusíme se ho zabít na starém hřbitově
b) oblečeme si oděv jeho babičky a sežereme ho
c) situaci řešíme klidným rozhovorem

Došly suroviny na perníčky. V obchodě je nemají, takže:

a) pokoušeme prodavače
b) zkusíme vhodit prodavače do Hory osudu
c) upečeme si, chceme-li, něco jiného (NE prodavače)

Vyplněný kvíz:

a) sežereme
b) rozcupujeme, ozdobíme jím perníčky, sežereme
c) odevzdáme pracovníkovi

Vzpomínky jim svázaly životy do pevného uzlu; je v něm večerní zpěv u táboráku, svorné rozdělení se o poslední zuhelnatělý špekáček, noci pod širákem, první lásky a nekonečná bezstarostná svoboda v žilách.
Tohle všechno, opakuje si v duchu Riki, nepřebije žádná nablblá ideologie.

Ferda stojí proti němu a má uhýbavý pohled, mluví o kompromisech a nutnosti se přizpůsobit moderní době a režimu, Riki si ještě vzpomíná, jak Ferda skládal slib, smích ve vzpomínkách tiše doznívá.
„Měj rozum, Riki, šátek jako šátek,“ Ferda se bodře zasměje.
Kdysi věčný uzel bolestně povoluje.
„S tím druhým bych něco podstatnýho ztratil, Ferdo,“ řekne potichu.

Zachmuřeně přehlédne bílé zdi. Před očima se na nich coby poněkud zašlém plátně odehrávají příběhy: vybledlá skvrna po obraze, který museli sundat, protože na babičku moc civěl, hrana odřená při stěhování nábytku, když zeť prohlásil, že ten gauč se tam samozřejmě vleze, kreativní výbuch voskovek, když se babička u hlídání vnoučat zapovídala se sousedkou. Jako archeolog odkrývá stopy životů, které plynou mezi těmito zdmi.
Přesně ví, co potřebují stěny i jejich majitelé.
Pokýve hlavou a zaboří štětku do barvy.
Nahlas říkají „bíle“, ale on slyší nevyřčenou prosbu: „Namaluj mi celý svět!“.
A on ho namaluje. Jako že se Hamouzek jmenuje.

Setkají se v galerii. Castiel sedí na lavičce: hlava skloněná, dlaně sepjaté.
Deanovi cukne koutek úst, když porovná Castiela s nedalekou sochou. Socha působí méně kamenně.
„Takže... to nevyšlo.“
„Ano,“ řekne prostě Castiel, „a má studnice nápadů zjevně vyschla.“
„Inter arma...,“ ozve se Dean téměř něžně.
„...silent musae,“ hlesne Castiel překvapeně.
Náhle uvidí Deana Winchestera jinak; Deana, který-
„Vždycky ty prasečinky nazvali tak vznešeně,“ zubí se Dean a palcem ukazuje na popisek obrazu.
Castiel pocítí záchvěv podivně lidských emocí, vyžadující, aby je Deanovi vyjádřil nějak... fyzicky. Jen se při nejlepší vůli nedokáže rozhodnout, jestli ho chce praštit, nebo něco jiného.

V mládí jsem byl nadšeným studentem, to určitě, holomku, žel nebylo mi přáno studií dokončit, bodejť, neřádovi, tvojí vlastní hlavou nebylo ti přáno, vydal jsem se posléze do Prahy ve snaze nalézt lepší živobytí, leda v putyce, hejsku nezdárná... Dlouze jsem hledal lásku?! Hledal, hledal, po všech hampejzech, co se namanuly! K mému úžasu má prvotina byla záhy přijata k tisku? Roky ses s tím vnucoval a vydal ti to vlastní tchán! Rodina vždy věrně stála při mém boku, no, taky ses jí držel jako pijavice, kdyby tak ty tvé paměti četli ti, kteří je s tebou žili, ty kuliferdo!

Dopolední slunce kreslí arabesky na cestě, jejich malá společnost se pomalu prochází, vánek jim čechrá myšlenky i vlasy.
„Není krásně?“ pronese s pohledem na dívku vedle sebe.
„Snad,“ odvětí teskně jim za zády paní Bennetová, „já nesnesu přílišné slunce.“
„Ale ten čerstvý vzduch – prospívá zdraví,“ odvětí zdvořile.
„Někomu jistě, ale s mými nervy – ach!“ ozve se tragicky.
„Slečna Mary vyprávěla o knize...“
„Neštěstí, jak ta holka jen čte!“ paní Bennetová si srdceryvně povzdechne.

Při příští návštěvě s nevinným úsměvem paní Bennetové daruje mučenku.
Ta sice v brzku zajde, nejspíš přesycená věčnými stesky, ale Mary Bennetovou přesvědčí, že si vybrala dobře.

Opravdu se těšil na pohodovou večeři. Když koutkem oka zahlédl hlouček špitajících si čumilů, povzdechl si. Copak to nikdy neskončí?!
Pohledy mu propalovaly záda.
Křečovitě tiskl vidličku.
Přišli, když Ginny odešla na toaletu.
„Pane, mohl byste...“
„NEMOHL!“ vybuchl. „Neudělal jsem dost?! Já vám na trička I love you kašlu! Myslíte, že vůbec chci být na tri...“ zarazil se, když si motiv pořádně prohlédl.
Mladík před ním se tvářil zmateně.
„Pane... ehm... Weasleyi? Mohl byste prosím požádat svou paní, jestli by nám podepsala famfrpálové kartičky? Zbožňujeme Ginny Weasleyovou!“ odpověděl mladík, jemuž se jmenovaná proháněla na koštěti po triku.
„Potterovou,“ zavrčel Harry.

"Nenašel jsem druhý díl Lucemburské epopeje."
"Počkejte... Ten ještě nevyšel."
"Takže ho nemáte?"
Vypadám jako Vondruška?

"Křivý kostel? Od Tučkové?" mžourá babička na papírek.
"Šikmý? Lednická? Chcete ho rezervovat?"

"Tu novou knížku od... No... Toho, jak se divně směje."
"Ta je půjčená, ale zbytek od Hartla je tady."

"Nemůžu najít žádnou Morgensternovou."
"Mornštajnovou máme tady."

"Nevím, kdo to napsal, spíš chlap, odehrává se to na Novém Zélandu."
Zabralo to deset minut, ale našli jsme to.

A zrovna když si říkáte, že díky takovým denním myšlenkovým cvičením vám aspoň nekrní malé šedé buňky... uvědomíte si, že usilovně hledáte Javůrky od Chaloupka.

Odrazí se, zhoupne se na trámu, přeskočí propast. Vyhne se strážným – nechá je žít. Utíká, zavrávorá, najde zpět rovnováhu, zaryje prsty do spár mezi kameny, napne svaly a vyšplhá do bezpečí převisu.
Rozhlédne se zšeřelou chodbou. Vydechne. Přichází lehčí část.
Ticho prořízne agresivní zvuk. Polije ho horko. Rozběhne se, zabočí, zdrží se se strážným, který neměl štěstí svých druhů, běží vlevo, za roh, nahoru a... Cazzo, stejný strážný?! Běhá v kruhu.
Výhružné zatroubení.
Odpočet se chýlí ke konci.
Stojí a zírá do stěny.
Ezio Auditore da Firenze, asasínský mentore, nestihne včas utéct, protože nedokáže najít cestu z tohohle pitomýho bludiště.