Moje články

"Uhoď ho, nemá druhy... udeř ho, je tu sám...?
"Obehráls je o peníze," zamumlal Geralt hřebelcující Klepnu.
"Bard však stál, hrdě hrál..."
"Spíš ses krčil. Zřejmě kvůli těm falešným kartám."
Klepna souhlasně zaržála.
"Než dveřmi vtrhne - bílý vlk! - stůl hnedle zvrhne-"
"Zakopnul jsem," vysvětloval Geralt nedůvěřivě se tvářící Klepně.
" - bílý vlk! Prý srdce má kamenné, však z přátelství plamene -"
"Vědět, že tam je, šel bych jinam," zahučel zaklínač.
"...ničemu ven si vzal, pěstmi mu domlouval..."
"Zaplatil jsem, cos mu dlužil."
"Zbabělče, barda bít? Ty zřejmě nechceš žít!
"Omluvil jsem se mu za tebe."
"S tímhle materiálem mám tvořit!" vybuchl Marigold.

"Starobylý prohnilý... totiž vznešený rod Blacků si na tyhle ptákoviny potrpí. Dej sem hrnek," Sirius chňapl po Remusově šálku.
"Vidíš," ukázal na čajové lístky, "konvalinka."
"Nevidím. Je to čaj a jsi daleko."
Sirius zvedl obočí a přisedl si tak blízko, že Remuse začal poněkud škrtit límeček (který ani neměl).
"Jak říkám. Studijní úspěch. A tady... vrána. Vedle té pampelišky."
"Neříkals konvalinky?"
"Té taky. Tady je vrána a..."
"Tenhle flek vypadá stejně."
"Druhá vrána. Sedá si k první."
"Což znamená co?"
"Pohledný tmavovlasý mládenec tě pozve na večerní kakao v Prasinkách. Nedokážeš odolat."

Remus byl nucen konstatovat, že Sirius věštil dobře.

"Tohle si mám obléct?" zeptal se Geralt štítivě. "Co je špatného na tom, co mám na sobě teď?"
"Nic, pokud se hodláš plazit stokou mezi příšerami. Tohle je společenská událost."
"Nevidím v tom zrovna rozdíl," zavrčel.

*
"Vidíš, vypadáš... co to je?!"
"Boty. Pracovní. Pro všechny příležitosti," odvětil sveřepě.
"Měls nachystané elegantní taneční - co přesně hodláš na tom banketu dělat?!"

*

Yennefer si vyždímala sukni a odhodila několik řas. S povzdechem si zula zničené střevíčky.
"Mělas pravdu, měli bychom chodit do společnosti častěji. Takového zeugla jsem dlouho nepotkal... Jde se ti dobře, Yen?" zeptal se nevinně.
Další řasa ho trefila do zátylku.

Pan Kondelík si povzdechl.
"Vejvaro, Vejvaro, na procházky vás užije, ale že byste člověku přibalil noviny, když ho nutíte čekat v tramtárii na drožku!"
"Přece jedny mám!" usmál se Vejvara.
"Tento, Vejvaro - máte tu nějaké vpisky..."
"Píši si občas myšlenky k článkům, račte si je přečíst..."
"Kéž dvě srdce jak jedno planou... srdce jest orgán párový?" vyvalil Kondelík oči.
Vejvara zesinal.
"Račižtmiňte... neuvědomínil... sezmýlil," vykoktal.
Kondelík zavřel noviny.
"Vejvaro, vy jste dnes noviny nepřines."
"Ne?"
"Ne. Tudíž já nic nečet. Taky jsem Bety skládal veršíky," Kondelík zavrtěl hlavou, "to byla ostuda... Vejvaro, veršotepejte si, jen orgány vynechte, Pepička není felčar!"

"Siriusi," řekl Remus ztrápeně, "chápu, že to patří ke tvý image Jamese Deana-" Sirius zmateně pohlédl na Jamese, který pokrčil rameny, "ale přijde ti rozumné... hm. Zapomeň na to," rázně odkráčel.

Vrátil se až večer.
"Tady," rozložil mapu Londýna, "zakreslil jsem problematické oblasti. Zejména tohle," poklepal prstem, "je úsek častých nehod, takže - vyznačil jsem to červeně - bylo by lepší tudy nejezdit. Jelikož-"
"Reme," zamumlal Sirius, "ale..."
Remus na něj vrhl uštvaný pohled.
"Jelikož jsi vůl a na nic racionálního slyšet nebudeš," James i Petr přikývli, "tak... tohleto... je kouzlo, se kterým to nemusíš řešit. Ta... věc," ucedil, "bude totiž létat."

Ester Becková odhrne záclonku. Rozhodně slyšela kroky z ulice, a sousedský klípek má ve farním klubu svou hodnotu. Nasadí si brýle. Na konci ulice zahlédne siluetu, trochu se vykloní... a vtom světla na ulici zhasnou.
Zřejmě vypadla elektřina, napadne ji, jenže pak si uvědomí, že televize stále běží. Postihlo to jen pouliční osvětlení, usoudí. Zalistuje v telefonním seznamu.
Nahlásí výpadek první. Ať se Mavis vztekne.

Přísahala by, že během - nekonečného - telefonátu zaslechla motorku - ale ovšem, televize. Když odloží sluchátko, je už ulice docela potichu.
Lehký vánek jen přinese náznak dětského zakňourání směrem od Dursleyových. Ale mohla to být i kočka.

Rty, které chutnaly po třešních. Nejostřejší břitva slov.
Zoufale bolestná touha se ho nevzdat. Chladný střep šílenství v jeho očích.
Text vedle fotografie nedokáže vnímat.
"Titul měl znít Brumbálovy lži: Kapitola sama pro sebe."
Tak to bys rozhodně docenil. V odrazu v okně téměř zahlédl stín jeho úsměvu.
"Podnikli jsme příslušná opatření. Nemusíte se obávat," napřímil se bystrozor.
"Protože bych se měl bát toho, kdo jsem?"
"Protože by nevypadalo dobře, že se budoucí ministr kouzel přátelil s Grindelwaldem!"
"Máte nepřesné informace. Nikdy nebudu ministr kouzel. Není účelem pravdy, aby vypadala dobře. A zcela jistě jsem se s ním jen nepřátelil."

Třese se zimou a horkem. Jeho zavřené oči oslepuje ostré světlo.
Slyší tlumené hlasy.
"To nemůžeme," říká někdo a pak vše zahalí mlha, křičí, ale nedokáže otevřít ústa, rozkouše si tváře a propadne se do prázdnoty. Dusí se krví, vidí oheň, bortící se zdi a krvavý déšť, musí je varovat - ale koho?
Leží na louce a pozoruje stébla trávy nad sebou. Stmívá se. Pomalu usíná.
"Zvládneš to," vyděšený hlas rozbije tmu.
"Vrať se," někdo šeptá.
Něco ho zvedne za obě ruce a táhne ho pryč. Koutkem oka zahlédne letící vlaštovku.
Otevře oči.
Eskel křečovitě svírá jeho dlaň. Druhou drží Vesemir.

"Ehm," nadechl se nejistě. Připadalo mu, že se vyloženě třesou.
"Není důvod se bát. Společně to zvládneme!" pronesl vesele.
Teď už byl ustrašený třas viditelný.
"Nezlobím se na vás," zoufale vyjekl.
Ta nejmenší se začala kývat.
Připadal si naprosto nemožný. Skutečně si myslel, že se o ně zvládne postarat sám. Naštěstí si přinesl odbornou oporu.
"Takže," nasadil si brýle a zalistoval v příručce Výchova s respektem.
"Vidím žlutý list. Hm, strana dvanáct... ano. Vidím, že vás to trápí. Společně zvládneme tuto situaci vyřešit. Co navrhujete?" zeptal se Azirafal klidným hlasem.
Přísahal by, že se Crowleyho květiny snažily zalézt do květináčů.

Siriusovo chodidlo poskakovalo vzduchem.
"Nemůžeš přestat dělat koniny? Kouká ti noha," zasyčel Remus.
"Si vyprošuju, drzý sýre!"
"Co?"
"Nedělám koniny, dělám psinu!"
"Tichošlápku!"
"Víš, že ti sluší, když se rozčiluješ?"
"Vždyť na mě nevidíš."
"To nevadí," zazubil se Sirius a strhl z nich plášť.
"Já opravdu nechci potkat McGonagallovou."
"Dávno spinká, na rozdíl od holomků tvého ražení. Jelikož nás zítra hodlá dusit u zkoušek, baba, nejspíš chrupe spánkem spravedlivých tyranů a její babská ouška jsou mimo provoz..."

*

"Pane Blacku, zřejmě jsem přeslechla odpověď. Víte, mé... řekněme babské ucho už mi tak neslouží..."
Vzhledem k vlastnímu příjmení Sirius skutečně překvapivě zbledl.

"Byla pohodlná," pohlédl na hromadu třísek.
"Zasloužená defenestrace," odsekla tónem napovídajícím, že může být rád, že posteli nedělal doprovod.
"Teď přijdu na řadu já?"
Neměl rád čtení myšlenek, ale netušil, jak často čte on ty její. Naštěstí.
"Yen."
"Mohli bychom opravit ten most."
"Odkdy ti tu na tom záleží?" zvedl obočí.
"Mně ne," řekla tiše.

*

"Pověsil jsem ten obraz do tvé ložnice," řekl mimochodem.
Zarazila se.
"Do mojí..."
"Máš tam velké okno. Víc světla na čtení. Klidně z něj něco vyhoď."
"Mám k tomu důvod?"
"Ne. Nebyl to nejlepší vtip. Asi se půjdu defenestrovat sám."
Překvapeně zjistil, že se rozesmála.

Geralt vypadal zachmuřeně.
Dobrá, připustil Marigold, Geralt málokdy vypadal jinak, ovšem předměty v dosahu Geraltových nohou shledávaly, že se nakopnutím přenášejí jinam, častěji než obvykle.
„Geralte?“
„Ghrr,“ konstatoval Geralt, který se právě snažil buď oškrábat, nebo zavraždit bramboru.
„Snad bys jí mohl... poskytnout nápovědu ohledně... záležitostí tvého... srdce.“
„Nápovědu,“ ucedil Geralt znechuceně, „nápovědu!“
Při spatření brambory, již mohl spasit jen bramborák, Marigold sklapnul.
*
„Yennefer,“ zlehka našlápl slovy Marigold.
Blýskla pohledem.
„Třeba bys... mu mohla... naznačit,“ polkl.
„Jistěže! Prohodila jsem postel oknem, protože mi na něm nezáleží! Naznačit!“ štěkla.

„Vy jste se opravdu hledali,“ zabručel Marigold a šel se radši prospat.

Macecha007: Otrávené jablko?! Výsměch! Ta holka vůbec ve skleněný rakvi nebyla, je to jasná malbomontáž! #spravedlnostpromacechu

MyslivecZLesa: Stačí přemýšlet. Je za tím důlní lobby. Trpaslíci teď můžou kutat podle libosti. Nedá se jim věřit. Ty jejich písničky jsou šifra. Trpasličí propaganda!!!

Macecha007: Nové důkazy: odborník na pojídání a přírodu Zlý Vlk vysvětluje, proč není možné otrávit jablko. #fakejablko #spravedlnostpromacechu

ZlyVlk: Podle nových studií je pojídání zlých, zákeřných dětí zdraví prospěšné.

Macecha007: Princ je ve skutečnosti převlečený trpaslík. Je pravděpodobné, že skutečného prince Sněhurka otrávila. #spravedlnostpromacechu

MyslivecZLesa: TRPASLÍCI MAŽOU MOJE KOMENTÁŘE!!

A tak v království radši sociální sítě zase urychleně zrušili.

Kytky u nás v práci mají svérázný smysl pro humor. Myslím, že jim budu muset pustit Dobrá znamení.

"Nerad to říkám, Listere, ale tohle byla dobrá týmová práce. Odletěli jsme včas, všechno proběhlo podle plánu," Rimmer si zamnul ruce.
"Pane," ozval se Kryton, "nemůžu to opravit. Chybí gumička. Speciální typ 73A. Bez toho neopustíme tuto galaxii."
"Krytone, víš, co se mi zdá?" zeptal se Rimmer pomalu.
"Netuším, pane."
"Zdá se mi, že Lister předtím podivuhodně nepřekážel. Copak jsi dělal, Listere?"
"Pouštěl papírový vrtulníčky," nadšeně sdělil Kocour, "přidal tam tu gumi..."
"Kdepak jsi je pouštěl?"
"Na tý poušti. Určitě tam ještě je, Rimmere."
"A kdypak jsi je pouštěl?"
"Nechápu, vo co ti de! Samozřejmě ještě před... tou... písečnou bouří."

Je čas. Ručičky hodin se na chvíli přimknou k sobě v objetí jako navrátilci z cest.
Pořád je ticho - ale kdo kdy slyšel o vlaku, který by přijel včas?

Minuta. Patnáct. Třicet. Přeleští si brýle třesoucí se rukou.
Závan větru zavře složku vedle něj.

*

Únavu už necítí a bolest odeznívá, hodiny se zastaví, dívá se na ně a počítá, jak dlouho si ještě může dovolit doufat - a pak ho konečně uslyší. Otočí se a úlevou se rozesměje.
Poznává všechny tváře v oknech a opakuje si jejich jména.

Poslední vlak konečně přijel domů.
Nicholas Winton se rozběhne a nastoupí do něj.

"To jeho chování je na pěst."
"Moje chování?!"
"Moje jméno. Musíš ho furt zdrobňovat?!"
"Nikdy ti to nevadilo," odvětil ublíženě.
"No tak teď vadí! Umenšuješ mě!"
"Ty jsi menší."
"Moje sebevědomí ti děkuje! A co ten teror každý ráno! Pravidelně mě budí řev, že mám jít okamžitě posilovat!"
"Dělám to pro tvoje zdraví!"
"Ten infarkt každý ráno mu určitě pomůže, Bobinarde."
"Faktem je, že máme nevyhovující bytovou situaci."
"Pravda. Technicky vzato byt ani není náš."
"Ale užili jsme si s ním, viď, Bob- Bobe?"
"Užili... Ty, Bobe...? Pojďme domů."
"Půjdem, Bobe. A děkujeme. Jste vážně borec."

Krteček jim němě zamával.

Nevadilo jí být sama, ale cítila se osaměle. Došla na kraj města a posadila se k řece.
Jistě bylo moudřejší včas odejít, než pozorovat, jak se jí všechno rozpadá mezi prsty, než se navzájem rozbít kvůli něčemu, co bylo nejspíš falešné jako kočičí zlato, třpytivý kouzelný džinův klam.
Jenže, pomyslela si, zatímco pozorovala padající hvězdy, přála bych si opírat se o něčí rameno.

Voda se prudce zavlnila, její klid přetrhl řev a postava, která se opodál vypotácela na břeh.
Zlatavé kočičí oči.
"Dalo k čertu práci tě najít, Yen," povzdechl si.
"Geralte," hlesla nezvykle něžně, "máš ve vlasech zbytky topivce."

"Trhni si. Nedám unikátní exemplář mimozemské technologie do tvých špinavých-"
"Rimmere! Je to nejlepší audio systém, kterej..."
"Ne."
"Chápu. Babi Listerová říkala, že každej má volbu, jakej bude. Třeba tehdy, jak jim povodně vyplavily čtvrť. Jedla mokrý tapety a poslední kus chleba bez plísně dala cizímu klukovi, kterýho všichni nesnášeli. Jsi-li sobec, opusť obec, říkala. Věřila, že lidi se k tobě budou chovat, jak..."
"Zítra to vrať," zaskřípěl Rimmer zuby.

*

"Pane, víte, lidé se mi často jeví jako nechutní nepořádní sobci, ale musím říct, že příběh vaší babičky..."
"Vymýšlela skvělý historky, viď, Krytone? Říkala, že na tuhle skočí každej vocas."

Stezka se rozpíjí v listí, slunce jemně lemuje větve stromů.
Zda se mu, že cesta mizí před nimi i za nimi, jako by se les proměňoval, aby ji skryl.
Ochlazuje se. Přitáhne si plášť k tělu.
Když se před nimi objeví hradní brána, úžasem se zastaví.

Matka ho váhavě pohladí po vlasech.
Odtáhne se. Když se po chvíli ohlédne, je pryč.
Polkne.

Muž v bráně se na něj dívá s podivně smutnou nadějí v očích.
"Můžeš odejít," řekne potichu.
Z nádvoří za ním zaslechne zvuky boje i smích. Snaží se nerozplakat.
"Nemám kam."
"Vítej doma," vezme ho Vesemir za ruku.

Generál ve ztemnělém baru delší dobu hledal pravdu na dně sklenice, když ho vyrušil klapot podpatků.
"Martini. Protřepat. Namíchat," poručil si příchozí.
"Šmarjá, chlape, co to vyvádíte?" zahřímal hrozivě generál.
"Pane, mohu vám svůj úbor okamžitě vysvětlit!"
"Mně je šumák, co máte na sobě, hlavně že to není zelený! Ale ta prasárna s martini je neomluvitelná!"
"Je to heslo. Pane, žádám, abyste mě nechal zatknout. Podezírám se, že jsem se zapletl do špio..."
"Četby špionážních románů!" zahlaholil bodře plukovník Potter ode dveří.

*

"Klingere! Vykládat generálovi... ty seš naprostý šílenec!"
"Výtečně, pane! Tady to můžete rovnou podepsat!" Klinger vítězoslavně vytáhl formulář.

Napřed bylo všechno nové a zábavné. Pak se objevily první mantinely.
Nelez tamhle. Nedělej tohle. Zůstaň tady. Nemůžeš, nesmíš a nedělej. Sbírka "ne" se povážlivě rozšiřovala a ukrajovala z fantazie.
Zvedla hlavičku.
Neměla bys.
Sklonila hlavičku. Zamyšleně přežvykovala.
Batolení se ve známých hranicích už přestávalo stačit.

Pomalu přelezla za stanovenou hranici. Ohlédla se. Podívala se dopředu na nekonečné možnosti.
V oku se zaleskl třpyt odvěkého zdravého vzdoru všech mláďat, která si (obvykle naprosto v rozporu s představami odpovědných osob ) potřebují najít vlastní stezku.
Já sama, říkal jasně.
Vzala si svoje slony a svou herní destičku.

Malá A'Tuin vykročila na cestu.

Sirius se líně protáhl.
"Vypadáš jak spokojená kočka," konstatoval Remus podezíravě, "co jsi zase provedl?"
"Dovol? Je krásný letní večer. Hvězdy svítí. Oliheň olihní."
"Máslový ležák leží. Ve tvém žaludku, totiž," zasmál se Remus.
"Ta tvoje podezíravost," zavrtěl hlavou Sirius, zatímco otvíral další lahev.

Lehl si na záda a zadíval se na nebe. James s Petrem se něčemu smáli, Remus si nenápadně kontroloval esej na astronomii. Pousmál se.
Přítomnost postupně ohlazovala ostré hrany minulosti.
Poprvé v životě se s někým cítil bezpečně a byl vděčný za to, že se tak má s kým cítit.
Vůbec nepochyboval, že to bude napořád.

"Strážce vám sdělil, že dveře otevře hádanka... která je v neznámém jazyce."
"Podle mě je to podvodník. Navrhuju strážce sežrat," nadhodil rytíř a nenápadně pod stolem hnětl těsto.
"Jako paladin bys neměl..."
"Dyť je to kostlivec! K čemu žrát kostlivce?!" zajímala se mrtvola trpaslíka, toho času jemně ohryzávající stůl.
"Jsme mohli udělat vývar," podotkla víla a vycenila zuby.
"Přidáme to... magické býlí. Koření," nadhodil kněz během čištění (plastové) pistole.
"Ale," zoufale namítl Pán jeskyně.
"Takže vývar?" zeptal se rytíř.
"Vývar!" zařvali sborově.
"Hoďte si," hlesl Pán jeskyně.
Nevěřícně hleděl na kostky.
"Strážce... byl podvodník," zamumlal.
"Ale vynikající!" slintla mrtvola trpaslíka.

Běž, říkal s mrknutím, běž, šeptal naléhavě, běž, křičel vyděšeně, a běžel i sám, na konec chodby, pryč od nebezpečí, k novému příběhu, daleko od větvící se bolesti, která se zrcadlila ve hvězdách příliš klidných, osamělých nocí.

Jeho původní domov dávno nebyl domovem, byl doma na cestách někde mezi časem a prostorem, tady a tam a nikde.

A pak... ho vesmír přinutil se zastavit.

„Asi... bychom tu mohli na chvíli spustit kotvu,“ podíval se na modré dveře.
TARDIS zablikala.

Měli další, větší modré doma.

*

„Zapomněl jsem na dort,“ vystřelil od stolu a rozběhl se k TARDIS.
Donna se tiše zasmála.

Vysvětlit démonům, že apokalypsa, které začali natěšeně přezdívat Velkej flám, se nekoná, byla sprcha svěcenou vodou.
Nálada poklesnuvší pod bod mrazu navíc vyvolala paniku, že peklo zmrzne.
Pokusil se pozvednout morálku (případně vyhrožovat, podle toho, co komu vyhovovalo) úmorným byrokratickým školením o bezpečnosti práce obsahujícím patnáct různých dotazníků a dávku skutečně mimořádně oschlých chlebíčků.

Nakonec usoudil, že si s tím nadutým opeřencem ještě promluví.
Nebo mu nakope tu jeho běloskvoucí zadnici.
Ta myšlenka (přinejmenším některá její část) ho nečekaně rozjařila.
Urovnal si klopy saka a vykročil.
Zarazil se. Možná by si mohl vzít ten hezčí muší klobouček. Aby... reprezentoval, samozřejmě.

Vykročí naslepo, ale každý krok zapadá do jeho vlastních stop, smyčka času se mu stahuje kolem hrdla, všechno začne stejně a stejně skončí, vždycky jsme došli sem a dojdeme sem zas, šeptá si, Ariadnina nit je past, svět se rozpadá v popel a jed.

Čas se mu vpíjí do kůže a ztěžuje dech, milované tváře shoří v blednoucí fotografie, všechno musí zůstat stejné, čas se roztáčí v piruetách-

Ticho přetrhne tón nejistoty; zlehka se dotkne první neznámé vteřiny, po tenké skořápce světa se rozbíhají praskliny, pohlédne do očí, které nikdy nepřestal vídat ve snech, natáhne k ní ruku - a čeká.

"Starej Vojtěch prej potřeboval službičku," zašeptala stařena a úkosem pohlédla na procházejícího muže.
"Baže," pokyvoval hlavou vědoucně kovář, "poslední dobou ňáko... sešel."
"Prej todlevá mělo co dočinění s nějakou nekalou... potvorou," odplivl si čeledín.
Muž na cestě se pootočil; jistě je nemohl slyšet, přesto se raději rychle jali předstírat bohulibější činnosti.

Dlouho nesly se Hůrkou řeči o návštěvě cizince, po níž starý Vojtěch náhle pookřál, a nestvůře, kterou bělovlasý cizák porazil.

*

"Kdož zbaví mě potvory zlolajné, jež spánku mi ubírá...!"
"Uznej, že to znělo slibně."
"Aspoň máme večeři," ucedil Geralt směrem ke značně hlasitému kohoutovi.
"Snad bys nesežral Marigolda Juniora?!"

Začít školní rok po porážce Voldemorta do normálních kolejí bylo těžší, než čekala. Nezažívala to poprvé, ale prázdno po tísni posledních let všechny ovlivnilo tak, že se atmosféra školy výrazně změnila. Chodbami znělo málo smíchu, studenti jí připadali vážnější, sama se cítila nejistě a doléhal na ni úzkostný pocit, že něco skončilo. Když třetí učitel řekl, že zvažuje odchod, pomyslela si, že může rovnou vyhlásit, ať poslední zhasne. Probírala se štosem esejí a povzdechla si. Bývalo tu tak živo a... Náhle se z chodby ozvala rána. Zaposlouchala se. Následoval smích a Protivův jekot – a Minerva McGonagallová se s úlevou usmála.

„Držte mě,“ lamentoval dvorní rádce, „ta holka, princezna, si Hloupého Honzu nevezme. Měl jsem pochopení, ale prý se nebude vdávat vůbec! Budeme bez krále!“

Nazítří princezna prohlásila, že čertovské úpisy za duši jsou šmejdění – a postavila ho mimo zákon.
„Ale,“ hlesl rádce.

Pak nechala draky zařadit mezi chráněná zvířata a krmit je zbytky z kuchyně.
„Avšak,“ rádce se zajíkl.

Založila poradnu pro sociálně ohrožené smíšené rodiny macech, nevlastních sester a utiskovaných sirot.

Rádce už to nevydržel.

„Princezno, odcházím do důchodu. Kam bychom přišli! Takhle se tradiční království nevede!“
„Přesně tak!“ rozzářila se princezna. „Taky vyhlašuju referendum o změně na republiku!“

Někdy se zvuk přistávající TARDIS ozval přesně v pravou chvíli, modrá budka ex machina. Někdy to trochu trvalo (protože někdo měl problém zaparkovat). Občas se ozvala úplně nečekaně, i když se nedělo nic, co by vyžadovalo rychlou pomoc. Párkrát přiletěla nevhod do poněkud rozpačité situace (i když Jack si tedy nestěžoval a s pohostinností sobě vlastní Doktorovi nabídl, aby se zapojil taky). Jindy se výborně trefila; přistání přímo na tom nemožném záporákovi, který měl v plánu vyhladit půl lidstva, bylo vysloveně elegantní.
A někdy... Někdy i Jack zoufale doufal, že ji zaslechne, a ohlušující ticho mu postupně bralo všechnu naději.

„Cimrmanův časopisecky vydávaný detektivní počin nyní vychází ve sborníku Neznámé krimi. Editorem tohoto počinu, se, bohužel, stal profesor (odfrknutí) fušer, pardon, Fiedler. Je smutným faktem, že někteří členové vědecké obce se neváhají zaprodat pro výdělek. Z dobře informovaného zdroje víme, že profesor (odfrknutí) Fiedler se neštítil využít svého příspěvku, aby mrzce získal dva chlebíčky, vzal mi je před nosem, na konferenci Obskurní tisky. Problém je již samotý název: Známka punku... Děkuji... (ukousne si chlebíčku) Cimhchrmhchan, bhchyť phravděphchodobnhě mhimokchodem bhyl zakladatelem punku, text geniálně nazval Známka ponku. Inspektor Trachta v díle totiž určí pachatele dle stop po umístění starého truhlářského stolu.“

Během vzdělávacích akcí pro školky se dovzděláte taky. Zjistíte, že Anička a Tomášek se sice pohlavkují, ale je to v pořádku, protože se mají rádi. Pětiletý Toníček vás upozorní, že má manželku, na což kontruje nadějný hokejista Max, že on má manželky dvě. Na dotaz, pro koho končí pohádky dobře, vám bohorovně největší sígři sdělí, že pro děti (přemítáte, jestli je skutečně moc brzo na Andersena). Při skládání pohádky se dozvíte, že drak sežral princeznu, prince i hrad (načež drak odlétá sežrat spolužáky).
A fakt se snažíte nepřemýšlet, proč se tak ďábelsky hihňají větě o čerstvě nařezaných kočičkách ve váze.

Jsou jedním a v jedno se mísí jejich krev, v malé lahvičce splývá rozechvěle tlukot jejich srdcí.
„Jsem tvůj,“ zašeptá Gellert.
„Jsem tvůj,“ odpoví. Položí dlaň na jeho srdce a beze slov mu slíbí věčnost.

*

„Kolik lidí zemře, než přestanete zavírat oči?!“

*

„Nezeptáš se, co na mě má? Nebo... proč to má?“ hlesne Albus.
„Na takové otázky jsem na světě příliš dlouho,“ řekl jemně Nicolas, „ale... budeš to ty, budeš to muset být ty.“

*

„Albusi,“ pousměje se.
Po letech se mu dívá zpříma do očí; hledá v nich odlesk střepů společného pouta a má strach, že se o něj pořeže.

„Ti povídám, dnešní výchova nestojí za nic! To my měli jinačí drezuru, rozumíš, řád, žádný tadyhle čučení pořád do nablblý destičky už odmala. Dyť kam tohle povede, ty děcka budou úplně vypatlaný, vůbec si nedokážou poradit v reálným světě, chápeš!“
„Naši mladý furt sami pěstujou nějaký nesmysly, co tu nikdy nerostly, to nemůže bejt zdravý. A těch zvířat, co si natahali domů!“
„Jo, ten náš nemakačenko, podrž se, bude obchodovat. Že tomu prej nerozumím!“
„Naši na mě zkoušeli, že se mám učit psát! Ale dej na mě, oni si na to dojdou! K čemu jim ty jejich hliněný destičky budou?!“

Remus se posmutněle dívá z okna. Sirius mu váhavě položí ruku na rameno s podvědomým strachem, že něco rozbije.
„Úplněk?“ zašeptá.
Remus zavrtí hlavou a otočí se na něj.
„Včerejšek. Úplňky. Všechno,“ křivě se pousměje.
Siriusem úzkost bolestně projede až do konečků prstů.
Včerejšek s jejich spojenými dlaněmi; včerejšek, kdy se přestali bát to vyslovit?
„Nechci, abys měl pocit, že od tebe něco čekám. A... je v tom až moc překážek a já nechci nic ztěžovat,“ Remus svraští čelo.
„Nechceš mě?“
„Právě, že chci až moc,“ zamumlá Remus potichu.
Sirius ho obejme.
„Tak se na ty překážky pojď společně vrhnout.“

Hufa vyslýchali. V práci je den ode dne tísnivější atmosféra. Vyměněné funkce se dožadují větší barevné příslušnosti.
V dálce slyší vlak; na chvíli zavře oči a představuje si, jak sedí v něm a jede daleko zpátky v čase, do světa bez kontrol a vynucených názorových šablon.
Z ulice se ozve známé zapískání. Trhne sebou. Copak už blázní?
Nedá mu to a seběhne schody. Ulice je prázdná. Na branku ale někdo navázal provázek s dobráčkem; tajné poznávací znamení, které před lety používali. Na známém místě najde schovaný zašifrovaný vzkaz: "Zítra domovní prohlídky."
Ještě si pamatuje, kdo vždycky dobráčky vázal tak nízko.

Alarm řve z plných baterek. Lister drží jednu ponožku, balíček strun a baseballový míček.
„Kocoure, popadni svoje švestičky a koukej mazat, než nám to tu vybuchne pod zadkem!“ zakřičí.
Hromada oblečení před ním se pohne a vynoří se z ní vystresovaný Kocour.
„Dva obleky, deset tašek s botami, jeden kufr kravat... Tadá... můžeme, hoši!“
„Pane... Můžete mít věci maximálně do váhy dvaceti kilogramů. Budete si muset vybrat, co si vezmete,“ upozorní ho Kryton.
Kocour zkoprní.

„Pane Listere... Proč je...“
„V bezvědomí? Jo... Jinak to nešlo. Zaseknul se. Musel jsem mu pomoct. Dej mu pod nos flitrovýho motýlka, to ho probere.“

Jistě víte, že já a kuní... Major Burns máme určitý... specifický vztah (smích). Přesto...(zvážní) Mám o Franka starost. Nevím, zda jste si všimli, ale poslední dny byl bledý, zamlklý, trpěl nevolnostmi. Medicínsky kontroverzní, jistě, ale odpověď byla nasnadě: (dramaticky) Frank je v jináči! Nevěděl jsem, co dál. Dle mých propočtů mohlo jít sotva o měsíc. Ví to Margaret? A co Frankova žena?! Kdo bude komu platit alimenty?!
Můžu vás ale ubezpečit, že je vše v pořádku. Tedy až na to, že se mi potvrdilo, že ten kolenovrt chodí chlemtat mé zásoby ginu. Franku, příteli (procítěně)... bylo v něm projímadlo.