Moje články

„Řekla jsem, že nevím.“
„Kolik máte dětí... Mary?“ dozorkyně nahlédne do složky.
„Tři,“ polkne.
„Vida. Chcete se k nim vrátit, ne? Nebo si chcete svůj pobyt tady prodloužit?“
„Já ale nic nevím!“ zlomí se jí hlas.
„Nepůsobí dobře, když se vaše výpověď rozchází s ostatními. A nám tu už zazpívala celá vaše cela. Tak naposledy: Nenapadá vás, kdo z vás mohl zabít Kingstonovou? Co třeba... Jonesová? Neosvěžilo vám to paměť?“
Ví, co se stalo.
Vědí to všechny.
„S Jonesovou... nevycházely,“ zašeptá.
Snad za to jednou neskončí v ještě horším pekle.
Protože samozřejmě ví, kdo Kingstonovou ubil k smrti.
Služebním obuškem.

„Tyhle tvoje nápady,“ zasyčel Remus, když na chodbě uslyšeli šramot. Rychle zhasli hůlky.
„Jako bys ten ležák nechtěl,“ zašeptal Sirius, „krucinál,“ rychle uskočil do výklenku nad schody a strhl Rema k sobě, aby přes něj přehodil Jamesův plášť.
Remus byl z nově vzniklé blízkosti poněkud nervózní. Cítil, jak Siriusovi tluče srdce. Pomalu zvedl oči.
„Hergot, vždyť to je Červíček!“ zaklel Sirius. Remus leknutím ucukl tak, že vypadl z výklenku, strhl Siriuse v plášti s sebou a za strašlivého lomozu dopadl na brnění.
„Co to promerlina vyvádíte?“ Červíček užasle zašeptal.
„Úspěšně získávají spolu s vámi školní trest,“ odvětila suše profesorka McGonagallová.

Byl tam. Čtvereček volného místa.
Mikuláš ze Slova vzdychl. Když jste noviny, prázdný čtvereček je jako ošklivá bradavice. S chlupem.
V příští Kometě hned pod článkem o četných vrzích zvláštně podobných koťat v Lancre* tak stálo:
☞ Skomírá vaše řemeslo?
Pomozte mu!
Plocha pro vaši reklamu! ☜

Kolíka odmítl rovnou. Po poslední otravě jídlem se ještě zelenal.

Cech vrahů ztratil zájem, když odmítl přes inzerát natisknout rudou skvrnu.

„Prrravé frrancouzské uzenky!“ ozvalo se ode dveří.
Přibouchl Kolíkovi dveře před nosem s falešným knírkem.

DOBRÝ DEN.
Mikuláš omdlel.
Smrť do něj šťouchl kostlivým prstem.
JDU SE ZEPTAT NA TU NABÍDKU KOŤAT, zamával novinami.

„Povídám ti, že s tím poloskopčákem Richterem už nepromluvím!“ zařval Krška starší.
Slib dodržel. Richtera staršího okázale ignoroval v hospodě každé úterý do konce života.
Mezi jejich domy v kopřivách rostla a bohatě rodila třešeň, o které nikdo nevěděl, komu patří. Každý rok třešně popadaly a shnily.

*
Richter mladší komunisty nesnášel z principu. Kršku mladšího nejvíc.
„Šup tam, klucí,“ zašeptal a naházel zpoza třešně ke Krškovi několik vypasených slimáků.

*
Naďa Kršková zastřihávala keřík kopru. Nesnášela kopr.
„Sousede? Nechcete kopr?“ zavolala přes plot, když Richter nejmladší sekal trávu.
Překvapeně poděkoval.
Nazítří zvonil u Kršků.
„Říkal jsem si... neočešeme letos tu třešeň?“

!!!OPČANÉ POZOR!!!
Varujeme spoluopčany před řáděňím sprostých víroztků kteří terorizují sousectvý! Jedná se o pjetici chlapců ze psem!
Nenechte se mílit jejich vymidleným zvezřením a podlézavím úsměvem!
Vůdce tohoto škodlyvého hnutí M. Dušín je protřelým delykventem!
Skupina se nazívá Rychlími šípy a to pro rychlost svích chmatáckích rukou! Jak název napovídá mohou bíti ozbrojeni!
Vyděli sme jak již TŘIKRÁT se tito vírostci pokusili UKRÁZT někomu nákup pod zámynkou nezyštné pomoci!
Nedovolme aby se toto chování v našem sousectvý rozmáhalo!
Třikrát uš také napadly neviné chlapce jako Bohouž!!!
Zastavme zločiné působeňí Šípáků!!!
Taki nám vzaly cigarety!

Z ůctou
Bratrztvo kočičí pracki

„Nedokážu si už představit, jaké to bude – pokud to přežijeme – pak. Třeba první den potom,“ Remus si unaveně promnul oči.
Ve světle svíčky vypadal strhaně. Sirius měl zvláštní tísnivý pocit, že se dívá na Remuse mnohem staršího.
„Vidím druhý den. Nejhorší kocovina našich životů,“ podal Remusovi čaj.
„Co když děláme pořád málo,“ řekl potichu James.
Domem se rozlehl Harryho pláč.
Petrův pohled se ztrácel v ohni v krbu.
„Možná lepší neplánovat,“ hlesl, „a možná musíme řadu věcí změnit... abychom si zachránili krk.“
„Možná ano,“ zamyšleně na něj pohlédl Sirius.
Hlavou mu problesklo to, co se stane nejhorším nápadem jeho života.

„Tento, Bety,“ povídá Kondelík, „co jsi jak mílius?“
„Co tě nemá, starouši,“ čepýří se manželka, „ale tak jsem ti chtěla říct, že jsem Pepičce obstarala...“
„To jsem si moh myslet! Vždyť ta holka by Vinohrady ošatila raz dva!“
„Ale starouši! Docela levně jsme nakoupily, tuhle pár pentlí...“
„Nemotej mě do těch nití, Bety. Hlavně když to tedy bylo levně a jen pár pentlí,“ zabručí Kondelík, ale rty mu hraje smích.
„Inu, starouši, u Sejkory měli rukavičky tak zalevno...“¨
„Že se skoro prohnula Sejkorova šrajtofle místo mojí?“
„I u švadleny jsme dobře pořídily...“
„Bety! Tys tak ušetřila, že budem o bramborách!“

Otesánek sežral všechnu mouku.
Vysvětlil jsem Ježibabě, že na další tunu mouky není rozpočet; perník nepotřebujeme.
Naštěstí má jinou zábavu: online podpůrnou skupinu Záporné sesterství. Nečekaně dobrý nápad vedení.
*
Ježibaba už na nás týden vrhá zhnusené pohledy.
Santera se zeptala, co si koltem kompenzuje.
Vlka zinterpretovala tak, že mi sebral Amundsena.
Voldemort použil slovo hůlka. Obvinila ho z harašení.
*
Atmosféra houstne.
Navrhl jsem, aby upekla něco bez mouky.
Sepisuje formální stížnost, že šovinisticky vidím úděl ženy v kuchyni.
*
Vedení skupinu zrušilo.
Označila je za privilegované kladné muže.
Píše pojednání Zpětná pec.

Sehnal jsem kamion. Oprava střechy počká, jedu pro mouku.

Král od rána slzel a alergie v tom hrála jen menší roli.
Královský kuchař se po požadavku na rybu zabarikádoval v kuchyni.
Kocour se snaživě tulil ke svatebčanům, kteří se dojímali nad tou mazlivou kočičkou. Ve skutečnosti se (úspěšně) snažil je zachlupatit.
Družička se rozhodla vyléčit královu alergii.
„Mrk smrk! Mrk smrk! Skrz krk frk!“ máchala vonnou tyčinkou.
Buď zabralo to, nebo šok z pohledu na hopsající ježibabu v nadýchaném růžovém tylu. Králi se ulevilo.

A tak v poledne s těžkým srdcem šťastně provdal svou jedinou, všemi milovanou chůvu za dvorního felčara.
Ze zvonění v uších se staly svatební zvony.

Nervózně si dlaní uhladila sukni.
„Děkuju za pozvání. Přinesla jsem k večeři lahvinku,“ nejistě se usmála.
Jeho rodiče se po sobě pokradmu podívali.
„Děkujeme,“ řekl překotně tatínek.
„To je od vás hezké,“ dodala maminka.
Po celý večer kvetoucí zdvořilostní komunikací však láhev zůstala nedotčená. Nevěděla, co si o tom myslet.

„Něco jsem zkazila?“ měla cestou domů na krajíčku.
„Ale to ne, to vůbec ne,“ řekl rozpačitě.
„Tak o co jde? Radila jsem se v obchodě a říkali, že je to výborná odrůda...“
„Naši na to nejsou zvyklí, tohle nepijou, víš... nemáme na nektar vybavení. Táta nejradši plzeň,“ objal ji Emanuel.

„Prý se to rozšířilo v celé Klači,“ šeptaly si s hrůzou ankh-morporské trhovkyně.
„Bodejť. Klač!“
Kolík Aťsepicnu zastříhal ušima.

„Prvotřídní lektvar proti klačskému moru z brambor! Protimorová rouška! Špičková úklidová výbušnina! BRAMBORY VÁS CHTĚJÍ DOSTAT! Připravte se na KLAČSKÉ ZLO!“

*

Elánius nevěřícně zamrkal.
„Prosím?!“
„Zkrátka... Tiskařský šotek,“ zrudl Mikuláš ze Slova.
„Klač bude mít určitě pochopení,“ zavrčel Elánius a zahodil roušku.

„Prosím vás, je to bramborový mok. MOK. Vaří tam bryndu z brambor, to je všechno!“ rozhlašovala vyčerpaná hlídka.

„Přátelé! Nepodléhejme zbrkle klidu! Nevíme, zda se mokem nešíří mor! Na každém moku bacilu trochu! Prvotřídní preventivní lektvar!“ zoufale provolával Kolík.

"Jsem za bouře zrozená...," spustí Daenerys.
"Už zase?!"
"Drahá, my víme. Jen s tím následnictvím je to jaksi ožehavé," chlácholivě pronese Tyrion.
"Například tadyhle Sníh není Sníh..."
Jon sebou nervózně cukne.
"Miláčku?" pípne.
"Ty nechceš trůn," odsekne.
"Trůn je můj," suše oznámí Cersei.
"Drahá sestro, o tom již dva týdny hovoříme! Hergot... Nemohla by něco říct vševidoucí tříoká vrána?"
Bran mlčí a zírá do ohně.
"Výborně. Tak hele, rozděl se a panuj. Vykašlete se na to. Přežili jsme. Vemte si každej kousek území a..."
"Trůn je můj," pronese Cersei.
"Mám draky," dupne nohou Daenerys.
"Migruju k Tolkienovi," zaskřípe zuby Tyrion.

Chechtáky, chápeš to není zen, chechták se ti vychechtá do ksichtu a prachy zmizí v prachu, prašule práší pryč a chechták checheche, chechták hned kutululu a pak zas nula, čím víc chechtáků máš, tím míň ti jich zbude, když se sám vidíš jako bezcbechták, přestaneš se brzo chechtat.
Óm kači kači óm.
Kdo nic nechce, ten se chechtá, kdo chvátá, kdáká, kam nesvítí zenkáč, chodí cvokař.
Kvak a káč, kvak a káč, óm, prachy si za prachy nekoupíš, che a cha.
Bez chechtáků je ti hej, chechták není žrádlo ani kámoš.
Jmenuju se Strýček Skrblík a našel jsem rybník osvícení.

Vrstva pudru nedokáže skrýt perličky potu na čele.
Odkašlání.
"Tuto misi považujeme za velmi úspěšnou. Samozřejmě nastolila řadu otázek," diplomaticky odrecitoval vědec.
"Je pravda, že došlo k podivnému nálezu blíže neidentifikovatelného a vysoce toxického objektu u vaší sondy?" štěkne nekompromisní novinář.
"Ano."
"Jak si to vysvětlujete?"
"Já...," polkne a napije se vody, "podívejte, je příliš brzy... Hergot, chlapi, já prostě nevím. Jedna ze záhad vesmíru. Nevíme, co to je, ani jestli nebyla blbost to dovézt na Zemi," skloní hlavu.
*

"Pane Listere. Už o tom odmítám diskutovat. Vaše... říkejme tomu ponožky neprodleně opustí tuto loď, jinak tady už nehnu ani prstem!"

"Velká rada se dohodne, co s vámi uděláme."
"Plně uznáváme vaši nadvládu," preventivně kapituloval Rimmer. Potřetí během deseti minut.
"Zlato," mrkl Lister na dozorkyni, "určitě nebude tak zle," svůdně zamrkal.
"Máte tik v oku, pane?" zeptal se ustaraně Kryton.
"Možná bychom to mohli vyřešit ve dvou, co, puso," usmál se Lister.
"Výborně, teď nás budou ještě mučit," zaúpěl Rimmer.
"Pane, mohl by to být příznak mrtvice, podívejte na ten pokřivený úsměv!"
Dozorkyně mlčky odešla.

"Pane, vypadá to na past meziplanetární aliance. Jeden na mě zkoušel klasickou roli okouzlujícího idiota. Jenže to přehnal - takovej blbec nikdo být nemůže. Musíme je pustit."

Po nějaké době všichni samozřejmě předpokládali, že nechal minulost za sebou.
Občas si to chtěl myslet taky. Občas podlehl, v jádru pořád beznadějnej snílek, pouštěl si starý filmy a představoval si, jak na ně mohli jít spolu.
Hodněkrát si představoval, co by jí řekl, kdyby se tehdy mohl vrátit. Vysnil si desítky scénářů, dojemné, vtipné, úplně obyčejné... a pak měl chuť sám sobě jednu vrazit, protože snil o něčem, co nemohl nikdy mít.

Ale když se stal zázrak a on našel způsob a po sedmdesáti letech se vrátil, nedokázal ze sebe vydat jediné slovo. Všechny jeho sny to stokrát předčilo.

"Máte konkrétní představu?"
Mlok si rozpačitě odkašlal.
"Víte, já vlastně vůbec... Jak takový výběr obvykle probíhá?"
"Přesně takhle," srdečně se rozesmála. "Velikost víte?"
"Je trochu menší než já..."
Pod pultíkem cosi cinklo.
"Velikost prstenu."
"Aha. Taková... Jakou průměrně mají lidské ženy velikost?"
Pod stolem seděl hrabák.
"Můžeme ho případně upravit," řekla chlácholivě.
Hrabák držel hodinkový řetízek.

"Bude to vše?"
Upřený pohled zpod stolu.
To zvíře se odsud nehne.
"Vlastně... Podívejme, máte pod stolem řetízek..." rychle ho vyškubl z paciček.
Chvějící se čumáček.
"Víte co, koupím ho taky," vzdal se.
Jen zadoufal, že jí nebude muset navléct prsten i s hrabákem.

„Promluvme si,“ řekl Santer chraplavě.
„Není o čem!“ štěkl odsekl Voldemort.
„Si ze mě střílíš,“ zvedl Santer vášnivě obočí. Zakňučel ??
„Nikdy,“ zrudl Voldemort-...

*

Nejede wifi.
Vlk zkusil demonstrativně sežrat Ježibabu, načež pokrytecky tvrdil, že má bez wifiny relaps – a kdy to spraví.
Řekl jsem, že nevím.
Vyhlásil stávku a oslovuje mě Karkulko.
Taky vyžaduje Photoshop.

Santer s Voldemortem něco řešili v kanclu. Skoro mě vyhodili, že mluvěj mezi čtyřma očima. Povídám, že to holt bude mezi šesti, chci svůj kancl.

Pak se ozvalo chroupání. Ve dveřích stála (lehce oslintaná) Ježibaba.
Pozorovala nás a cpala se perníkovým popcornem*.
Jdu urgovat wifinu.

Doctor zadýchaně rozrazil dveře. Už podle ticha tušil nejhorší.
Stál v prázdném sále a cítil narůstající paniku.
"Přemýšlíš nad proslovem?" ozvalo se laškovně.
"Jacku?!"
"Málem tu dneska dohodli intergalaktickou válku."
"Ne!"
"Ovšem byl jsem tu já."
"Proboha. Kde jsou mrtví?"
"Díky za důvěru. Upřednostňuju občas i jemnější metody."
"PROBOHA."
"Prostě jsem je - jeden na všechny! - důkladně přesvědčil."
"Detaily ani nemus-"
"Všem jsem se jim postavil."
"To ti přeju, ale opravdu ne-"
"Ne že by mě nezaujalo, co si představuješ," zazubil se Jack, "ale mluvím jen o diplomacii."
"Ty ses s nikým ne..."
"To pořád můžem napravit," oslnivě se usmál Jack.

"To dítě je její."
"Ne, její!"
Moudry král pocítil, že dostává tik do oka.
"Ani jedna to dítě nechcete?" ujistil se.
"Jen na svátky. Dohoda zněla, že náš muž bude dítě letos hlídat..."
"S tebou!"
"Co na to muž?" Spásná myšlenka.
Nejistě se ošily.
"On tedy... Není k nalezení."
Nedivil se mu.
Posel ex machina rozrazil dveře. Státnické záležitosti - výborně!
"Manželka prosí o radu - dítě nechce spát," napsal velký vojevůdce za uctivé pozdravy.
"CO TO MÁ ZNAMENAT?! Co pořád máte všichni s dětma?!"
"Ženský říkaly, že se vyznáte," řekla jedna z nich.
"Ale jestli nevíte, tak si Davídka hlídejte sám!"

Byly chvíle - na přednáškách mezi listy poznámek, v obchodě za krabicemi s cereáliemi, v kině někde během střihu - kdy bylo skoro snadné představit si život, ve kterém se nepotkali. Život, ve kterém jejich časy utíkaly jako linky, které se nikdy nemohly protnout, místo aby se stočily ve smyčce k sobě navzdory všem logickým argumentům.
Ale ona si to představovat nechtěla. Čas, který je rozdělil, je předtím stihl spojit tak pevně, že to stejně nešlo. I když se nikdy neuvidí a zbyla jen anachronická vlákna vzpomínek vpletená do každého dne.

*
Když zjistila, že přežil, pochopila, že celé ty roky jen čekala.

"No tak Esme! Jednou za sto let bys mi mohla vyjít vstříc a jít se taky bavit," dotčeně se nafoukla Stařenka Oggová.
"Pokud si dobře vzpomínám, totéž jsi tvrdila minulý měsíc."
"Tak jednou za padesát let," bohorovně se usmála Stařenka.
"No a loni.."
"Vidíš, ještě jednou a budeš mít trochu zábavy jednou za pětadvacet let!"
"Gyto...!"

Ne že by se Bábi nechala ukolíbat. Bábi se nenechala kolíbat pravděpodobně ani jako nemluvně.*
"Na co potřebuješ tolik malých bankovek?" podezíravě se zeptala.**
"Ále, tak," zasmála se Stařenka.
Nakonec... na nějakých tanečcích nebude snad nic škodlivého.
"Tadyhle," ukázala rozjařeně Stařenka na nápis Čipndejls.

V davu je síla i naděje - aspoň nezemřou sami, ale bok po boku, bratr vedle bratra. Když nebudou mít dost štěstí, aby se dočkali zítřka, aspoň snad přežije někdo z druhů - a řekne blízkým mrtvých, že na ně v posledních chvílích mysleli, že bojovali statečně a že smrt byla ve své prudkosti dost milosrdná.
Nebýt sami ve smrti je konejšivá útěcha, když se strhne krvavá bouře.

Jeden z nich zůstane náhle osamocen v davu nepřátel, kterému ho jeho druhové na povel nechali napospas.
Urijáš umírá zrazený a sám, protože jindy hrdinný král potřeboval skrýt vlastní hříchy pod vrstvou jeho krve.

"Počasí nám přeje," usmála se u snídaně paní Bennetová a významně pohlédla na manžela.
Pan Bennet se úspěšně bránil hradbou z novin.
"Nu, jak říkám. Krásně počasí na výlet."
"Mamá! Mohli bychom..."
"Nesmysl, dítě, je počasí jako stvořené na výlet k jezeru. Pan Dawson říkal, že by rád takový výlet podnikl, že, pane Bennete?"
"Jistě, drahá," zašustily noviny.
"Inu, pan Dawson je pohledný, příjemný mladý muž. Každá dívka by..."
"Hlavně Rosemary Murrayová. A ona se líbí jemu! Bylo legrační, jak to neviděli, tak jsem to včera oběma jemně naznačila," zasmála se Lydia.
"CO ŽE JSI?!" chytla se matka za srdce.

Korupční kauza jela na plné obrátky, už měla i své novinářské jméno.

"Co proved, že to schytal?" zeptal se člen strany na sněmu tiše druhého.
"Průser. Hlasoval proti předsedovi."
"Vždyť to jsme měli? Na sněmu přece říkali, že se to musí změnit, pak se ptal, kdo bude jako protikandidát, ještě říkal, nehlaste se všichni... V posledních instrukcích to bylo jasně napsaný, tentokrát se bude hlasovat i proti, těch 100 % vypadá podezřele, ne? "
"No to jo, tentokrát se demokraticky vyjadřoval i jiný názor, konstruktivní kritika, že jo. Jenže na to vybrali lidi. Ten blbec ale hlasoval proti doopravdy. Sám od sebe. "

Když umřela teta a on plakal, šaman laskavě řekl, že čas postupně hojí rány svých dětí.
Když se v noci bál strašidel, šaman řekl, že strašidla se strachem krmí.
Když ho vyděsil pavouk, šaman ho v dlaních odnesl pryč z vesnice.
Když si nevěděl rady, šaman mu poradil.
Přál si už být dospělým, znát všechny odpovědi a zbavit se strachu.

V den, kdy měl přestat být dítětem, mu šaman předal klíč k dospělosti.
Rozechvěle četl Velké tajemství, které měl za každou cenu střežit.
Znělo: "Nevíme o nic víc než děti, jen to kvůli nim umíme skrýt. Z pavouků mám hrůzu."

"Přesně tuhle zápletku jsem čekal ve druhé sérii, dost slabý." Rychlokvaška trpící potřebou sdílet světu svoje názory na YouTube.

"Mám teorii, že hradní brána je ve skutečnosti chytře sedící drak."
"To by bylo trapně předvídatelný!" Komentáře na fanouškovské stránce.

*

Tvůrčí tým vyčerpaně polehává v zasedačce. Kafe došlo.
"Nezapínej to!" hystericky zařve jeden ze scenáristů na druhého, který otvírá laptop.
"Tvůrci zjevně trpí jistou únavou myšlenkového materiálu," přečte hluše.
"Únava materiálu?! A dost! Já toho mám dost!"

*

Zombie staví domeček z kostí hlavních postav.
Pak se objevil meteorit. Pak už nebyli ani zombíci.
Kamera najíždí na pustou pláň.
Konec.
Trhněte si.

Venku prší, aspoň se opláchnou okna.
S povzdechem nakoukne do hladové spíže. Vezme z kredence peníze, oblékne kabát. Je dobré, že prší; nepotká moc lidí.
Vyhýbavé pohledy, soucit, strach. Bylo jim nepříjemné na to myslet. Bylo nepříjemné být jim tak nepříjemná.

Zastrčí ruce do kapes kabátu. Hvězda na něm dávno není, stehy pečlivě vypárala, a stejně svítí a oslepuje sousedy. Nejzářivější hvězda na potemnělém nebi svědomí.
U náměstí zahlédne syna, hraje kuličky s dětmi - copak jim zapomněli říct, že jim má být nepříjemně?
Ale směje se, všichni se smějí.
S úlevou vydechne. Po dlouhé době do krámu vejde s úsměvem.

Cítí vítr ve vlasech, v rukou křídla a v srdci nekonečno. Je mu osmnáct a má všechno před sebou.

Pak ho povolají.

Uteče to, říkají všichni. Máma statečně zadržuje příliv v očích.

Nezlomí ho!
Jednou to bude pryč, bude to jen záblesk historky, stužka k jednohubkám a starejm fotkám.
Načančaná služba vlasti.

Pak vidí v očích mrtvejch dětí válku bez mejkapu.

Hra na vojáčky mu přijde kurevsky debilní - asi jako hra na mor.
Vítr nemá v čem cítit, ruce ztěžkly zbraní a v srdci má leda spoustu slaný krve.
Je mu dvacet, za sebou má všechno.
Před sebou nevidí nic.

Tři roky a bude doma.
Možná dva, když to půjde dobře.
První večer si dá horkou vanu a se skleničkou vína si sedne k televizi. Koupí si pěkný boty a šaty. Začne shánět práci. Pořídí si kytku v květináči, možná i akvárko. Zajde obnovit průkazku do knihovny, opravdový knihovny. Vymaluje ložnici. Ušije nový povlečení.

Ve sprše se připletla do rvačky, se kterou neměla nic společnýho, dozorce zmlátil novou holku. Ji trochu pořezali. Dozorce skončil v nemocnici. Musí a chtějí to na někoho hodit.
Z rvačky je jediná černá, tak se to nabízelo. Akvárko musí počkat. Vzdušnejm zámkům se drolí zdi.

Stařenka Oggová znepokojeně čichala k výparům z hrnce.
"Esme, v tom receptu máš něco špatně."
Bábi Zlopočasná se zatvářila jako někdo, vedle koho jsou výběrčí daní mimořádně příjemní lidé naklonění k přátelské komunikaci.
"Po tom pavoukovi to divně smrdí. Já aby to někoho neuspalo nafurt."
"Snad jsi tam nedala pavouka?! Gyto, kdyby sis laskavě přiznala, že potřebuješ brejle! P. A. V. O. U. K.!" rýpla si Bábi.
"Cože?"
"Přidat akorát vodu, odstavit, uvařit kozlík."
"Ale..."
"Ovšemže je tohle k ničemu, ale lidi tomu věří, protože bublá a má divnou barvu. Kozlík jim nezněl dost odborně."
Tvář Stařenky nezapřela nefalšovaný obdiv.

"Víš," řekl Mrakoplaš chmurně s pohledem upřeným na zděšeně prchající dámu, "možná nemusíme být pořád spolu."
Zavazadlo se dotčeně zavrtělo.
"Řekli jsme 'v případě jasného ohrožení'. Tohle nebylo jasné ohrožení. Rozhodně ne moje. Běž se třeba... nechat ošmirglovat," dodal vztekle.
Zavazadlo znechuceně odcupitalo.

O patnáct minut později se Mrakoplaše pokusili přepadnout, oloupit a ohledně vraždy by se vidělo, jak znělo oficiální vyjádření.*
Ozvalo se zavrčení a několikeré hladové KLAP.
Zavazadlo se tvářilo obzvlášť nevinně, jako truhla, která vůbec nic nenaznačuje.

Mrakoplaš si povzdechl. Vypadalo to, že někdo bude muset přijít s velkou kyticí a balením opravdu luxusní leštěnky na dřevo.

U ucha mu zabzučela moucha. Než si uvědomil, co dělá, držel ji pevně v sevřené pěsti. Zaúpěl.
"Víte, kousl mě pavouk. A teď mám - chvílemi - určité... Schopnosti. Myslím, že ze mě JE trochu pavouk," drmolil roztřeseně.
"Kam vás kousl a jak vypadal?" znepokojeně se zeptala sestra.
"Nic tam už není, chápete, hlavně to nebyl normální pavouk a ty schopnosti... Musel jsem teď odejít z večírku, protože..."
"Tak z večírku," chápavě se usmála.

Nešťastné zíral na nicneříkající zprávu. Podle všeho mu nic nebylo a měl odpočívat.
"Pacient absolvoval vyšetření - ošetřen - uvádí kousnutí (?)"
P.A.V.O.U.K. Hystericky se uchechtl.

Opřela se dlaněmi o okenní římsu a přitiskla čelo na sklo.
"Vaše Výsosti, při vší úctě, z novinářů je smečka hladových vlků, která se nezastaví před ničím."
Znova. Edward. Philip. Margaret. Charles. A - ovšem - ona.
"Nevděčná práce, Tony," řekla s pohledem do zahrady.
Zmateně zamrkal.
"Být jistota. Kamenný pilíř, protiváha ke všemu tomu cirkusu. Bylo by myslím osvobozující být aspoň jednou člověk." Zdánlivě bezmyšlenkovitě vzala do ruky talíř a pustila ho na zem.

Konsternovaně se díval na střepy.
Napřímila se a uhladila si sukni.
"Nešťastné počasí," prohodila.
"Zřejmě je načase vlky informovat, že jsem doma," pevnou rukou uchopila šálek čaje.

"To víš, mužská věc."
Všichni hrdě vystavovali svaly.
Neméně hrdě ukázala vlastní paži.
Ale děvenko, to je přece něco jiného!
Prý je dobře, že žádný velký sval nemá. (Není muž!)
Pcha.
Vyšívání?! Já vám jednu vyšiju-
Meč mi vážně z ruky nevypadne. Jezdím líp než většina z vás! A moc dobře to víte.
Ale když na to dojde, vždycky se něco najde.
"Ty se přece TAK umíš o lidi postarat!" (A nejsi muž.)
PCHA!

Už toho přehlížení měla právě tak dost.
Ale já nejsem živý muž!
Kuch ho. Šovinistu.

Když padala, letmo se podívala na svou paži. Rozhodně tam byl.

"No a tady na té fotce jsme se someliérem," prstem poklepal na displej.
"Hádám sklepmistrem," zabručel děd.
"Ne, to je něco trochu jinýho, dědo."
"Jinýho, jinýho. Sklepmistr jako sklepmistr, hlava tě bolela stejně. Co to máš s fousama?" mhouří děd oči.
"Vidíš! Klidně tě objednám - otevřeli u nás novej barber shop."
"Myslíš holiče?!"
"Dědo, to je..."
"Něco jinýho, já vím, já vím," mávl děd rukou, "kromě brady oholej i peněženku - peněženku líp," dodal polohlasem.
Vnuk předstíral hluchotu.
"Jo a tetin Honza teď dělá lifestyle kouče. A to mi řekni, jak bys tohle řekl jinak!" vítězoslavně mrkne.
"Pijavice," suše odvětil děd.