Moje články

…navíc 1. dubna bylo již před třemi týdny, takže si vyprošujeme, abyste si z nás tropila žerty.
S úctou
Znalecký ústav alkoholických nápojů a léčiv
...je nám líto, bohužel však znalecké posudky na toto téma spadají mimo naši expertízu.
S pozdravem
Znalecký ústav tělních tekutin
…raději volám, protože se mi to nechce psát do e-mailu. Víte, ta vaše protistrana je významná firma a zadává nám znalcům spoustu zakázek. Kdybych takhle napsal něco, co by se použilo proti nim, tak už si u nich neškrtnu, jestli mi rozumíte...
…záloha na vypracování znaleckého posudku činí... A jak byste potřebovala, aby to vyšlo?

Duše nervózně přešlápne. Jak to má říct? Nechce tam dolů. Oheň, pláč a skřípění zubů. Ale tady, mezi svatými...
„Než jsem se obrátila... občas jsem se chovala opravdu zle.“
Pavel z Tarsu chápavě přikývl.
„I potom, nechovala jsem se vždy správně. Byla jsem zbabělá, utíkala před povinnostmi...“
Petr s Jonášem trpělivě naslouchají.
„Někdy, byť podle svého nejlepšího svědomí, jsem udělala rozhodnutí, která byla prostě špatně.“
Robert Bellarmin tázavě pozvedl obočí.
„Když jsem umírala... Já už možná v žádného Boha ani nevěřila...“
Terezie s Lisieux se laskavě usmála.
„Nezasloužím si tu být.“
Teď se usmívají všichni.
„To přece nikdo z nás.“

Co se hrneš do tý zatáčky?! Nevidíš, že oba se tam nevejdem? Hezky ses projel po chodníku, co?
Znova. Máš štěstí, mezi krajnicí a příkopem je metr trávy. Tos vyhrála řidičák v loterii?
Tohle je zastávka na znamení, debile. Přestaň blbě čumět a dej znamení, jestli mám zastavit. Tak jo nebo ne?!
No to mě podrž. V pátek dopoledne, a oni tady začnou natírat vodorovný značky. Taky debilové, oba dva.
Pasažérka na předním sedadle se potutelně usmívá. By mě zajímalo, co ti připadá tak vtipný.
Konečná. Konečně. Chvilka klidu. A pak zas to martýrium. Já bych to vážně nejradši zabalil.

Ručitelské prohlášení. Projev přesvědčení, že máte dostatek peněz a je vám jedno, že o ně přijdete.
Směnka. Sprosté slovo. Jako jiné vulgarismy se má užívat výhradně při splnění dvou podmínek. Za prvé: přesně víte, co znamená. Za druhé: jste si jisti, že v daném kontextu je vhodný.
Spotřebitelský úvěr. Viz směnka. Nicméně množství kontextů, ve kterém připadá použití v úvahu, je ještě menší.
Výhodná nabídka. V podobě doplněné vykřičníkem šifrované poučení, že za takto označenou věc nakonec zaplatíte mnohem více než za srovnatelnou věc neoznačenou. Viz též zdarma.
Zástupce, právní. Viz advokát. Člověk, za kterým ve většině případů přijdete pozdě.

Strčili mě do takový hnusný maštale na kolečkách a odvezli. Když mě konečně pustili, naštvaně jsem se rozběhla. Bílej drát, nebílej drát, trh, a jsem z tý fórový ohrady venku. Hurá do lesa!
Hledali mě asi týden. Častokrát jsem je z houštiny sledovala, jak prohledávají les jen kousek vedle a nic. Zabučela jsem, a než se stačili vzpamatovat, zdrhla pryč. Jednou dokonce udělali zátah v patnácti lidech, některý na koních. Ani mě nezahlídli.
Pak začali mluvit o místu v mrazáku. Tak jsem se vrátila. Domů, samozřejmě. Známá krajina, čerstvá travička, družky ze stáda bučící na uvítanou... No, není to krásný?

Pracovala pak jako lékařka.
Ošetřovala zranění, léčila nemoci, pomáhala, jak se dalo. Pracovala tvrdě, nenechávala si skoro žádný volný čas.
Kolegové si o ni začali dělat starosti. Nedbala na rady a dřela se dál. Deset, padesát, sto zachráněných životů za každý zmařený...
Mělo to být její vykoupení.
Místo toho přišly noční můry s pacienty ve vězeňských uniformách a stříkačkami plnými experimentálních látek.
Jednoho dne se při ošetřování pacienta zhroutila. Přepracování, řekl ředitel nemocnice a poslal ji na nucenou dovolenou.
Když se Erik na návštěvě zmínil, že na policii potřebují forenzního patologa, přihlásila se.
Připadalo jí, že mezi ty mrtvé patří.

Říkám, pohlídáš tady ten oltář. Zlaté zdobení, někdo je ukradne. Jednoduchej úkol, i františkán by ho měl zvládnout, nemyslíte, otče?
Večer bylo všechno pryč. Rozdané! Prý chudí, potřební... Bože, odpusť, jak já na něj řval.
Po půlnoci slyším bušení na dveře. Otevřu, a tam on. V jedné ruce svíci, v druhé talíř kaše. Že prý sladká kaše je nejlepší na zklidnění vykřičeného hrdla.
Samozřejmě jsem odmítl. On, místo aby se klidil, mi vrazil svíci do ruky. Prý když já nechci, sní kaši sám, a jestli bych mu neposvítil?
Řekněte, otče, co s takovým člověkem?!
Tak jsme tu kaši snědli spolu.

Máte pocit, že nikoho nezajímáte? Jsou vaše dny jednotvárné a šedivé?
Přáli byste si alespoň jednou odjet někam, kde vám bude věnována péče, jakou si zasloužíte?
Pak jste tu správně!
Nabízíme vám cestu luxusním vlakem, stravování vybranými lahůdkami, péče stylistů a vizážistů, kteří se budou věnovat jen a jen vám.
Čeká vás ubytování v nejmodernějších apartmánech luxusního hotelu.
Zažijete hodiny s osobními trenéry. Stanete se hosty v celostátně sledované televizní show!
Nakonec vás letecky dopravíme až do tajemné destinace, kterou jsme postavili výhradně kvůli vám.
Několik týdnů budete žít jako největší celebrity.
Něco takového už nikdy nezažijete!
Ledaže byste vyhráli.

Vždycky jsem se snažil konat to správné. A vždycky se něco pokazilo. Třeba s těmi jablíčky. Našel jsem je na poli a chtěl dát mamince, aby ji otec miloval. Ale uviděla je ona a vymámila je pro sebe.
Nebo moji bratři. Jsem nejstarší, měl jsem jim prostě poručit, ať ho nechají být.
Bál jsem se, že mě neposlechnou, tak jsem místo toho řekl: „Hodíme ho do jámy.“ Myslel jsem, že se pak vrátím a vysvobodím ho. Ale jeli kolem obchodníci a bratři se rozhodli prodat ho do otroctví.
Když Egypťané objevili v Benjamínově vaku ten pohár, nechal jsem mluvit Judu.

Jednička je modrá. Krásně zářivě modrá jako květ hořce.
Dvojka je tmavě červená, trochu do růžova. Maliny, co rostou u babičky na zahrádce.
Trojka žádnou barvu nemá. Nevím proč.
Čtyřka je černá jako náš kocour Mikeš. Ten, co ho bráška přitáhl domů. Táta ztropil scénu, že prý rozhodně nemůže zůstat. Nakonec zůstal a máma ho rozmazluje plátečky šunky, potají, aby to táta neviděl.
Pětka je hnědá.
Šestka žlutá.
Nejraději mám sedmičku, světle zelenou jako buky na jaře.
„Proč máš ty pastelky zpřeházené?“ ptá se maminka. „Nechceš si je raději srovnat správně?“
Ale já je mám srovnané správně. Proč to nevidí?

Mořský bůh s trojzubcem!
V pouhých čtrnácti letech se Finnick Odair, profesionální splátce ze Čtvrtého kraje, stal vítězem Hladových her, třetí nejmladší v historii.
Přímo ďábelsky krásný, ovšem také nebezpečně zdatný mladík okouzlil svým půvabem tolik sponzorů, že mu dokázali zaplatit unikátní dar, podle nejmenovaného zdroje z řad tvůrců Her nejdražší, jaký byl dosud některému splátci zaslán. Vyřídit soupeře pak byla maličkost.
„Vypadal, jako by právě vystoupil z moře,“ svěřila se nám jedna z Odairových obdivovatelek, „ten trojzubec byl jediné, co mu scházelo k dokonalosti.“
Zbývá jen položit si otázku: Co budou štědří sponsoři od mladého vítěze chtít na oplátku?

Můj drahý Tasemníku,
odpověď na Tvou otázku je zcela jednoduchá. Křesťané si myslí, že po smrti přijdou buď do nebe jako světci, nebo do očistce jako kajícníci, nebo do pekla jako zatracenci.
Očistec můžeš rovnou škrtnout, to je jen taková prodloužená cesta do nebe. Světec nebo kajícník, pro nás je ztracený.
Ale jen prozatím. Spousta našich výzkumníků usilovně pracuje na odhalení tajemství Nepřítelovy síly. Sám přece přiznal, že ve chvíli, kdy pochopíme, co On myslí po tím divným pojmem „láska“, válka skončí naším vítězstvím.
My na to přijdeme. Není pochyb, nakonec všichni skončíme v nebi.
Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob

Katniss musela dospět v jedenácti letech, když ji důlní neštěstí navždy připravilo o tátu a těžká deprese dočasně o matku. Jídlo se samo neopatří.
Finnick dospěl dva roky po svém vítězství ve Hrách. V šestnácti už byl pro kapitolské chlípníky dost starý.
Kdybyste se zeptali Peety, pokrčil by rameny. Neví. Když ho poprvé vylosovali? Když dal ránu z milosti té holce, co v noci v aréně rozdělala oheň? Když se podruhé sám přihlásil? Když zabil Bruta?
Oktavii bylo přes dvacet, ale chovala se pořád jako dítě. V Kapitolu to bylo bezpečnější.
Prim, Routa, Martin a spousta dalších nedospěli nikdy. Zemřeli.

Před takovými je třeba mít se na pozoru, i když jsou v kleci.
Jemu za klec určili jeho vlastní skleník. Klec, nebo spíš celu smrti. Odvedou ho odtud až na popravu. Stihnou to dřív, než zemře na následky starých nevyléčených ranek?
Nepřestával číhat. Nebylo pozdě na pomstu a on měl na seznamu nejméně tři jména.
Kořist dorazila sama. Nevšimla si ho. Sáhla po růži.
„Ta je moc hezká.“ řekl.
Pak stačilo jen mluvit. Uštěpačný soucit. Obvinění. Přehrávané překvapení z jejího údivu. Úžas nad její nevědomostí. Výsměšný obdiv k prohnanosti soupeřů. Závěrečné jedové bodnutí.
Nejlepší bylo, že vlastně ani nemusel lhát.

Arabské kolektivum džinn(un) označuje démonické bytosti žijící v poušti, jež mohou škodit i pomáhat. Gramaticky jde o tvar trojkonsonantního kořene džím, nún, nún (základní slovesný tvar džanna, imperfektum jadžunnu, podstatné jméno slovesné džann(un) či džunún(un)). Kořen nese význam zahalit (se), zastřít (se), původně tmou, nicméně častější je přenesený význam zahalit (se) šílenstvím, zešílet, být posedlý.
Výskyt slova je častý už v literárních památkách předislámské Arábie, kde se věřilo, že básníci vděčí džinům za svůj umělecký talent – o lepším básníku říkali, že „jeho džin je vzteklejší.“ Madžnún (doslova šílenec, posedlý džinem) bylo přízvisko slavného předislámského básníka, význačné osobnosti arabské milostné poesie.

„Prý zničená atmosféra. Nesmysl, to bychom tady vůbec nebyli. A pokud je se vzduchem všechno v pořádku, co nám brání postavit skutečná letadla, ne vznášedla ploužící se pár metrů nad zemí?“
Nakonec prezidentka Paylorová i sbor guvernérů nově demokratického Panemu odvážný projekt „Zpátky nad stromy“ (ministru pro komunikaci připadal kdovíproč strašně vtipný) povolili.
Po několika dnech se podařilo dohledat trosky prvního zkušebního letounu. Křídla měl podivně zdeformovaná. Podle technické analýzy to nezpůsobil pád.
Po dvou týdnech nalezli černou skříňku s kamerovými záznamy. Neobjasnily mnoho.
Na záběrech byla modrá obloha a pak, než obrazovka zčernala, se objevilo něco připomínající obrovská klepeta.

Mít na každém oku čtyři dioptrie, protože krátkozrakost, a další čtyři a půl, protože astigmatismus, může být k vzteku. Třeba na lekcích plavání, kdy spolužáky rozeznáváte podle barvy plavek, a když některého z nich o pár týdnů později potkáte, nepoznáte ho. Nebo když se tamtéž ptáte, kolik je hodin. „Za pět minut půl šesté. A díváš se přímo na hodiny.“
Dívám. Ale nevidím je, kurnik!
Při pozdněvečerní chůzi ulicemi si ale brýle občas sama sundávám. Ostrá pouliční světla se rozpadnou do chomáče mihotajících se duhových teček a město se zahalí do měkké mlhy.
Lidé s perfektním zrakem tenhle svět neznají.

„Článek II., odstavec 2. Zavazujete se, že do třiceti dnů od podpisu rezervační smlouvy uzavřete se zájemcem o koupi smlouvu o prodeji vaší nemovitosti. A v odstavci 4 je smluvní pokuta sto tisíc, kterou zaplatíte, kdybyste – z jakéhokoliv důvodu – tu smlouvu ve lhůtě neuzavřela.“
„To zní drasticky.“
„Ano, proto doporučuji to ustanovení vyškrtnout. Ale i pak zbývá samotná povinnost kupní smlouvu uzavřít. Když ji porušíte, může se realitní kancelář domáhat náhrady škody, respektive ušlého zisku, ve výši dohodnuté provize.“
„Ano. Takže odstavec 2...“
„By také měl jít pryč, ano.“
„Ale bez něj ta smlouva nedává smysl...“
„Ona ho vůbec nedává.“

Bylo jí dvanáct, a vypadala na deset. Nejmladší ze všech, nejmenší ze všech. Sázkaři vypsali takřka astronomický kurs na její výhru.
Moc dobře věděla, že nemá velké šance. Vlastně ve skrytu fandila někomu jinému. Té dívce z Dvanáctky. Ale nehodlala se jen tak bez boje vzdát.
Vyznala se v jedlých plodech i bylinách. Dobře střílela z praku. Drobná a lehká, uměla šplhat jako veverka, dokonce přeskakovat ze stromu na strom.
Při rozhovoru v televizi se nesměle usmála na Ceasara i na diváky: „Nedám se jen tak chytit. A když mě nechytí, nebudou mě moci zabít. Tak nade mnou nelámejte hůl.“

John Baker vyvážel popelnice. Každý den v brzkých ranních hodinách objížděl bloky domů a nabíral vše, co bezdomovci (nebo příliš hladoví lidé) nesebrali dřív. Pak šlápl na plyn a náklad odvezl na skládku.
Jednou za volantem usnul. Jen na okamžik, ale stačilo to na čelný náraz do kandelábru. Byl na místě mrtvý.
Nehoda, odškrtl událost bez přemýšlení přivolaný policista. Všichni přece věděli, že Baker pravidelně dlouho do noci vysedává nad sklenicí. Nikdo netušil, že před pár lety svážel odpadky z koncentračního tábora Larkhill.
O pár mil dál maskovaný muž zatočil vlastnoručně vyrobeným kolem plným jmen.
Na koho přijde řada teď?

Školu ukončil jako nejlepší žák. Všichni žasli nad nápaditostí a promyšleností jeho návrhů. S potěšeným úsměvem přijímal gratulace učitelů, teď už vlastně kolegů.
Vzápětí dorazila pracovní nabídka. Ta nejprestižnější, jakou si lze v Kapitolu představit.
Úsměv mu trochu ztuhl. Nechtěl ji přijmout. Nechtěl se účastnit té smrtící mašinérie maskované za zábavu.
Ale co mohl dělat? Hry byly hrdou tradicí Panemu. Odmítnout účast zavánělo rebelií. Zradou. Zrádcům se vytrhával jazyk a stávali se z nich mlčící sluhové. Když měli štěstí.
Necítil se jako mučedník. Komu prospěje, když se nechá zabít?
Obrnil se a nabídku přijal.
Požádal o přidělení k Dvanáctému kraji.

Sobota, 9 hodin večer, bar Aréna, rezervován soukromý salonek
Dále obsahovala zpráva jméno jeho nové lásky, ale toho si nevšímal. Ze zkušenosti věděl, že mu bohatě vystačí výrazy jako miláček, drahoušek, kráska nebo zlatíčko. K čemu se zajímat o někoho, kdo si ho koupil jako kus ryby na trhu.
Později, když mu pod přikrývkou šeptali pikantní drby, příhody, o kterých se nemluví nahlas, tajemství, která by zničila nejednu kariéru, poslouchal naopak velmi pozorně.
Po pár dnech směl odejít. Nadobro. Narazil-li na některého z nich později, neobtěžoval se ani pozdravem.
Koneckonců, nedělal si iluze, že své „sponsory“ doopravdy zajímal zase on.

Právě když už žízní nemohla dál, narazila na malé jezírko.
Právě když si v bezpečné vzdálenosti ode všech chtěla odpočinout, překvapil ji lesní požár.
Právě když při bezhlavém útěku před plameny doklopýtala do bezpečí vodní tůně, objevili ji profíci.
Právě na stromě, kam na útěku vyšplhala, si udělaly hnízdo zmutované vosy.
Právě když se připravili na souboj s posledním lidským soupeřem, vyřítila se na ně na všechny smečka vlčích mutantů.
Právě když zbyli jen ona s Peetou, bylo pravidlo o dvou možných vítězích prohlášeno za neplatné.
Náhody? Těžko.
Tvůrci her z Kapitolu mají v aréně všechno pod kontrolou.
Skoro všechno.

„No, od ségry dostal takovou železnici. Dřevěnou, dá se různě skládat. Dá se k ní dokoupit spousta různých doplňků. Mosty, tunely, přejezdy, další vagóny a lokomotivy... Tak třeba to.“
Houf příbuzných si návrh vděčně zapisuje do paměti. Nápady na dárek k narozeninám pro tříletého synovce nerostou na stromech. Zvláště, když máte fantasii v nulových až záporných hodnotách.
Tip se vyplatil. Oslavenec přijal patero balíčků – bohudíky nikoli zcela identických - s nefalšovanou radostí. Ale hrát si s nimi zatím nemůže. To až za chvíli.
Teď se po koberci válí čtyři dospělí a snaží se ze všech dílků poskládat jednu smysluplnou železniční síť.

Den 0
Kontrola jízdenek!
Výše pohledávky: 832 Kč.
Den 16
"Pokuta? Jasně, zapomněla jsem."
Výše pohledávky: 1532 Kč.
Den 75
"Předžalobní výzva? Aby se někdo nezbláznil."
Výše pohledávky: 1532 Kč.
Den 125
Oznámení: Dopis do vlastních rukou. Uložit deset dnů. Po uplynutí lhůty se zásilka vrací odesílateli.
Výše pohledávky: 5832 Kč.
Den 200
Oznámení: Dopis do vlastních rukou. Předvolání.
"Něco mám. Však to beze mě nerozsoudí."
Den 250
Oznámení: Dopis do vlastních rukou. Uložit deset dnů. Po uplynutí lhůty vhodit do schránky.
"Rozsudek pro zmeškání?"
Výše pohledávky: 7732 Kč.
Den 300
"Exekuce?! Sedmnáct tisíc?!
Já si jenom zapomněla prodloužit lítačku!"

Někteří mu to mají za zlé. Prý kdyby zanechal alespoň krátký spisek. Souhrn toho nejdůležitějšího. Své skutečné učení. Jistotu, o níž nebude moci býti pochyb. Historickým kontextem nepodmíněnou pravdu. Co se sbírkou vzájemně si protiřečících textů?
On ale odešel a Pravda zmizela s ním.
Jiní to popírají. Mluví o ztraceném textu. Ukrytém mocnými, kterým se nehodil. Bádají nad zašlými stopami, diskutují o nejšílenějších konspiračních teoriích. Je třeba neustále hledat.
Pravda tu někde je a nakonec vyjde najevo.
Mýlí se a zároveň ne. On nepotřeboval psát. On Pravda byl. Odešel a vrátil se. Je tu pro hledající.
Nakonec ho najde každý.

To odpoledne jsem přišla domů jako první. Podlaha v kuchyni byla špinavá od sazí.
Skvělé. Byl tu kominík a nadělal bordel.
Černé stopy tlapek se táhly i přes počítačový stůl.
Ještě lepší. Někdo v tom nechal proběhnout kočky.
Sedla jsem k počítači. Za mnou se ozvalo mňouknutí. Ohlédla jsem se a vidím černého chlupatého kocoura.
My nemáme černého kocoura.
Nechal se pohladit.
Kde ses tu vzal?
Mimoděk jsem pohlédla na vlastní ruku. Pak na kocoura. Pak na dvířka do komína.
Vypadlá.
Kocour putoval do vany. Ve skutečnosti byl světle zrzavý a strašně zacuchaný. Víte, jak smrdí namočené saze?
Já ne.

Ten pohled byl příšerný. Auto zdeformované, žádný z pasažérů při vědomí. Snad byl alespoň některý z nich naživu. Všichni určitě ne. Kdoví, kolik jich vlastně jelo. Když ho o dva kilometry dříve předjížděli, výskali alespoň za šest.
Spolujezdec vytáhl mobil a namířil foťák.
Vytrhl mu ho z ruky a zavolal záchranku.
„Slyšela jsi o mladým Nováčkovi? Prej tý svojí zahýbá s její starší ségrou.“
„Poč si to myslíš?“
„To je přece jasný! Každou chvíli s ní někam jede, ona k nim zase chodí na „návštěvu“, když manželka není doma...“
„Nic víc?“
„Ne, proč?“
„Tak dokud nebudeš mít důkaz, drž ústa.“

Ve starořeči jsou všechny věci, všechny jevy, všichni tvorové nazýváni svými pravými jmény. Každý ostrov, každá zátoka, každičký kout Zeměmoří.
Obyčejní lidé znají jen to své. Dozví se je při obřadu pojmenovávání od mága nebo čarodějnice a střeží jako největší tajemství. Prozradí je pouze svým nejbližším, výhradně lidem, kterým plně důvěřují. Znát jméno znamená ovládat.
Starořeč je jazyk magie. Každá vesnická čarodějnice zná několik slov, pomocí kterých provádí své čáry. Mágové vzdělaní na Roke jí hovoří plynně. Stařičký mistr Jmenovač ji ve věži na nejsevernějším cípu ostrova mágů vyučuje.
Starořeč je jazyk skutečnosti. Nikdo v něm nedokáže lhát.
Kromě draků.

Zeď vypadá přesně tak, jak jsem si ji představovala. Nízká, šedivá, zaprášená, místy jako by se měla začít rozpadat. Hranice mezi světem živých a tím druhým.
Vzduch nad vyprahlou krajinou neví, co je to vítr. Na obloze nehybně svítí hvězdy, co nikdy nevyblednou s příchodem dne.
Když se postavím ke zdi zády, vidím kousek nad obzorem zvláštní souhvězdí: nažloutlý kruh uvnitř bělavého šišatého oválu. Mistři z Roke jej nazývají Oko, ale jejich učedníci mu dali přiléhavější jméno.
Tím směrem jsou hory Bolesti a za nimi pobřeží dne. Tam musím dojít. Já nejsem mág. Vrátit se zpátky přes zeď sama nedokážu.

Moh bejt Někým. Nejmocnějším čarodějem světa. Má znalosti, schopnosti a už dostkrát ukázal, že na nějaký ohledy si nepotrpí. Mohli jsme bejt spojenci. Ale ne. Zavrtá se na tom svým polorozpadlým hradišti, dělá si svoje experimenty a nehne se na krok. I pro ty šutráky poslal učednici. Se divim, že mu s nima nezdrhla, ale vrána k vráně...
Údajně už jsou skoro hotový. Nejspíš si to chtěj vystavit v nějaký sklepní kobce a chodit se koukat, co dokázali.
Čeká je překvápko. Protože když máte klíč k ovládnutí světa a nehodláte ho použít, nesmíte se divit, že vám ho někdo šlohne.

Vrátil se.
Nakoupil půdu. Usadil se a oženil.
Myslel, že dokáže zapomenout.
Na Isabellu Seymour, zbožnou manželku uznávaného lékaře. Na nemoc, která nebyla tím, co zlomilo jejího ducha.
Na Sheilu Greenwood, prostou číšnici ze Soho. Na odchod bez jediného slova
Na Ann Hammond, romantickou studentku orientálních kultur. Na plyn a na papírku napsanou kletbu.
Na Jean.
Na dýku ve vlastní ruce.
Nešlo to.
Vrátil se.
Získa dobré místo. Usadil se a oženil
Myslel, že nemá na co zapomínat.
Cizí paměť probouzí vlastní. Tíží jako závaží, táhne ke dnu.
Má se vydat cestou svého předchůdce?
Nebyl by první.
Zavolal o pomoc.