Moje články

Tři koťátka rostla jako z vody. Brzy jsme začali řešit nevyhnutelný problém. Mikeš sice své potomky hbitě cvičil, ale tak nějak bylo jasné, že trvale je kolem klubovny ochoten tolerovat jen Nevěstu.

Zrzavý kocourek jako jediný zdědil Mikešovu dlouhou srst. Po neznámém předku zdědil také křivé nohy a pomačkaný obličej. Odvezl si ho výstřední pán na koštěti. Bohužel brzy zemřel - ale než jsme se o všem dozvěděli a pro kocoura přijeli, adoptovala ho jakási školačka.

Černou zelenookou kočičku si vzala jedna stará paní ze země Taškářů.

A poslední, malého černého kocourka, dostala ševcova rodina z Hrusic. Pojmenovali ho po otci.

Částečně za to mohl fakt, že Mikeše jsme si nepřivezli, nastěhoval se k nám sám.
Pak tu je skutečnost, že ten kocour je Osobnost. Osobnost prostě nemůžete šoupnout do přepravky a odvést veterináři, aby mu ušmikl rodinné stříbro.
Dále, klubovna je hluboko v lesích. Široko daleko žádné stavení, natož stavení s plodnou kočičí populací.
Zkrátka, nějak jsme v tomto ohledu zaspali.
Probuzení bylo náhlé a nečekané. Nenápadně se přitoulala Nevěsta. Nebo ji Mikeš tajně přivedl. Nevíme. Prostě se jednoho dne předseda probudil a na peřině vedle sebe našel cizí želvovinovou kočku s třemi čerstvými koťaty. A Mikeše hrdě stojícího stráž.

Klubovnu hluboko v lesích jsme chtěli, abychom se vyhnuli návštěvníkům, kteří ji ve skutečnosti nehledají. Vesměs se nám to povedlo, zcela ne. Občas dorazí tací, kteří nehledají nás, nýbrž klid, mír a samotu.
Na loučku kousek pod naší začala jezdit skupinka z jedné nadace zaměřená na praktikování jógy. O naši společnost nestojí, tak je necháváme být. Mikeš nicméně nabyl názoru, že k dosažení správné míry zenu je nezbytná jeho asistence.
Vzali to sportovně. Někteří dokonce Mikeše zapojili.
Při zcela náhodné ranní procházce správným směrem lze tak vidět variaci na Pozdrav Slunci s kocourem balancujícím od ramen po zadnici cvičící osoby.

"Jsou to k..."
Nejnovější doručovatel se začínal uklidňovat. Nebo mu začínala docházet slovní zásoba.
Od kolegů byl poučen, že má auto nechat na křižovatce a pokračovat s něčím méně technologicky složitým. Poslechl. Přeložil poštu i balíčky na bicykl - a spletl odbočku.
Co přesně se na stanici stalo, nevíme. Jen, že se doručovatel neskutečně naštval. Ne však na obyvatele stanice, nýbrž na své spolupracovníky. A že zjevně trpí obsedantní fixací na slova začínající na "k".
Postupně kolegy nazval k mimo jiné krysami, kikoty, kojoty, krávami, kozami, kriply, karasy, krkavci, kretény, kazisvěty... A pár dalších, které mi předseda s Drahouškem zakázali opakovat.

Mezi zeleninovou zahrádku a sad zasadil Jean několik rybízových keřů. Letos měly poprvé pořádnou úrodu. Záplava malých hroznů červených kuliček všech odstínů byla doslova pastva pro oči. I při ponechání části úrody na keřích pro ptactvo jsme natrhali několik škopků.
Pak nás přerušil příjezd pošťáka s trakařem dožadujícího se podpisů na doručenku. Skupina opeřenců na okolních stromech se nenamáhala tajit své úmysly, jen co se vzdálíme.
Abych jim zabránil přivlastnit si i naši část, přehodil jsem přes vrchovaté škopky deku. Zapomněl jsem, že se na ní celé dopoledne válel Mikeš.
Takže teď všichni sedíme kolem stolu a vybíráme kočičí chlupy.

V hlubokém lese je paseka. Na pasece chaloupka. Kolem chaloupky sad a zahrada. O sad i zahradu se stará Žán. V chaloupce žije Ould Šetrhend. Umí hezky vyprávět. V chaloupce žije také Drahoušek. Drahoušek je výborná kuchařka. Žijí tam i pan Dušín a kocour Mikeš. Mikeš je černý, ale nenosí boty a neumí mluvit.
Všichni v chaloupce mají rádi děti.

Od chaloupky vede cesta. Vede na křižovatku. Z křižovatky vede další cesta k druhé chaloupce. Plné perníku. V této druhé chaloupce žijí Vlk a Ježibaba.
Vlk i Ježibaba mají také rádi děti. Ale jinak.
Děti, nechoďte do té druhé chaloupky!

Pro dlouhé zimní a jiné večery máme v klubovně pořádnou sbírku deskových, karetních a společenských her.
Máme klasiky jako Člověče, nezlob se, Dostihy a sázky, Z pohádky do pohádky nebo Monopoly.
Máme moderní hity jako Carcassonne nebo Osadníky z Katanu.
A spoustu dalších. Karak, Toulavé věže, Kreveťáky a Krabčáky, Kvedlaly z Kvedlinburku, Spící královny a mnohé další.
Drahoušek zbožňuje Pelíšek a Ostrov koček. Zpětně už chápu, co mi tím chtěla naznačit.

A pak tu máme jednu, kterou vymysleli v Záchranné stanici záporných postav v rámci terapeutického workshopu a pracovník nám ji věnoval za tři láhve ostružinovice.
Předseda ji odmítá hrát.

Když se Jean zrovna nerýpá v záhoně ani nevěnuje stromům, pozoruje ptáky. V životě klubovny se to projevuje dvojím způsobem. V první řadě výrazně vzrostly rozpočtové položky slunečnice, lojové koule, hřebíky na stloukání budek a jiné ptačí potřeby, které si nedokáže opatřit svépomocí. (Jednou navrhl, že kdybychom si opatřili krávu, bylo by více much a třeba by se u nás uhnízdily vlaštovky. Realizaci návrhu zmařila skutečnost, že nikdo z nás dobytku nerozumí.)
V druhé řadě se občas Jean, který jinak za rok nasbírá desítky bobříků mlčení, o svých pozorováních rozpovídá.
Věděli jste, že takové vrány šedé většinu roku žijí samotářsky?

Vysoké, kožené, staromódně střižené, pod vysokou borovicí. Majitele nevidět. Jen Mikeš obcházel kolem, pomrskával ocasem a občas zaprskal.
Pokrčili jsme rameny a boty odnesli pod střechu. Mikeš zůstal pod borovicí.
Přišel ráno. Nažral se a místo své obvyklé ranní rutiny (vytrousit co nejvíce černých chlupů na nejsvětlejší dostupný kus předsedova oblečení) si mňoukl, abychom ho pustili ven.
To nám bylo podezřelé. Šli jsme s ním.
Z borovice se rychle, ale neohrabaně sesunul zrzavý černě pruhovaný kocour.
Zahlédl nás a prosebně se zadíval na boty stojící před prahem.
Mikeš zasyčel. Předseda ho okřikl. Cizí kocour bleskově doběhl pro boty a zmizel.

Posílá nám je pracovník stanice. Prý přišli omylem. A že my jsme "ti hodní", ať se postaráme.

Podezíráme ho, že se hlavně nechce dělit o vodku. Mívají totiž nervy v kýblu.

"U každé testové otázky dávám jednu možnost, která je zjevně nesmyslná! A pokaždé ji několik žáků zaškrtne! Kdyby aspoň z recese! Nebo z touhy po diskuzi! Oni vážně myslí, že člověk má dvě srdce!

(Předseda jim nalije trochu ostružinovice na uklidnění. Z dávky jinak určené pracovníkovi.)

Nakonec všichni zakončí stejně:

"Ta zkratka je zavádějící. Jak jsem měl vědět, že jde o záchrannou stanici pro záporné postavy, ne zdrcené pedagogy?"

Za devatero horami a sedmero plánovanými dálničními nadjezdy je krajské město. A v něm Krajská veterinární správa.
Která má tu pochybnou čest míti ve svém obvodu dvě svérázné "neziskovky".
S první vlastně žádné problémy nejsou - jen od jisté doby musí na podatelně asi jednou měsíčně hodit do koše udání na nepovolený chov pum, levhartů a v jednom případě jaguára. Vždy černých.
Ta druhá...
Než se podařilo získat soudní rozhodnutí, že pokud vlk mluví, sám se obléká a nedáví kolemjdoucí ani ovce farmářů, jedná se o inteligentní bytost a do působnosti veterinární správy nespadá...
Tak ty stížnosti házeli do koše také.

Mysleli jsme, že už o nich neuslyšíme.
Ale někteří lidé jsou... Posuďte sami.
Vrátili se o dva týdny později. Přesněji, chtěli se vrátit.
Špatně zabočili.
A pracovník nebyl tu noc v chaloupce.
Po návratu taktak stihl zachránit jednoho rádobylupiče z pece. Ježibaba tancovala kolem a střídavě ječela na Voldemorta, ať se vykašle na čáry a rozdělá ten oheň sirkami, a na lupiče, že jestli mu nevoní její perník, ať si vyzkouší proces výroby zblízka.
Druhého našli visejícího na špičce smrku. Santer ho ostřeloval vzduchovkou a Otesánek okusoval kmen.
O týden později volali z Veterinární správy.
Udání na ilegální chov vlkodlaka.

Obelixe přivezl předseda ze stanice kupodivu nadšeného.
Zjevně se pracovník po vysvětlení nedorozumění s babským uchem rozhodl vyzkoušet terapeutické cvičení "Chovejme se civilně k návštěvám".
Takže Ježibaba samozřejmě nabídla perník.
"Uspořádali jsme soutěž v pojídání. Ten mladík s dřevěným výrazem má docela zdravou chuť k jídlu." Odmlčel se, aby nakousl druhého divočáka.
"A s tím střelcem bychom mohli vyrazit na Římany. On sice říká Indiáni, ale to nebude rozdíl."
Chtěl jsem něco říct, ale předseda mě pod stolem kopl.
"Bezva partička," zakončil Obelix, "co je někdy pozvat?"

Návrh byl jednoznačně zamítnut. Jean se sice zdržel, ale já zvedl obě ruce.

Mikeš přinese dovnitř vypasenou myš.
Já, Jean a Drahoušek mu pogratulujeme, podrbeme ho za ušima nebo pohladíme.
Předseda řekne, že myši do domu nepatří, a vyhodí ji (otevřeným) oknem až do výběhu slepicím.

Mikeš vyskočí během oběda na jídelní stůl.
Já, Jean a Drahoušek mu hned strkáme nějaké sousto.
Předseda řekne, že kočky na jídelní stůl nepatří, a jemně ho shodí.

Mikeš se rozvalí do dveří.
Já, Jean a Drahoušek ho opatrně překračujeme.
Předseda ho nazve překážejícím plantážníkem a odstrčí stranou.

Mikeš spí na půdě kurníku.
My tři si ho chodíme pohladit.
Předseda si ho nevšímá.

Hádejte, koho má nejraději.

To se tak někdy sejde více věcí.
Přemnožená divoká prasata v zdejším kraji.
Drahouškův skvělý recept na černou zvěřinu s hořkými bylinami.
Návštěvník, který na posezení spořádá stejné množství divočáků, jako normální člověk sní knedlíků ke guláši.
Platný lovecký lístek.
Zatímco jsme s předsedou porcovali maso, poslala Obelixe Drahoušek pro bylinky.
Nevrátil se.
Zato po několika hodinách volal pracovník Záchranné stanice, jestli bychom si pro něj (Obelixe) nepřijeli. Snažil se dodat ještě něco, ale přehlušil ho Ježibabin jekot.
"Povídám vám, že mně nikdo uši trhat nebude!"
"Vždyť jsem jasně říkala, že šalvěj roste na záhonu před chaloupkou," divila se Drahoušek.

Dva muži nejdříve obešli klubovnu lesem. Chvíli ji pozorovali, přitom si ubalili a vykouřili cigaretu. Následně se přes sad připlížili ke kurníku. Většího zaujalo okno v jeho západní stěně. Po krátké poradě vylezl menší většímu na ramena a pokusil se jím protáhnout.
Když byl z necelé poloviny uvnitř, ztratil jeho kumpán nečekaně z neznámého důvodu rovnováhu, následkem čehož oba spadli do hustého šípkového trní.
Zpátky k cestě utíkali vysokou rychlostí nejkratší možnou cestou.

"Neznámý důvod mi spí na svetru," okomentoval moji dedukci předseda. "Volali z Veterinární správy. Nějaký anonym nás obvinil z ilegálního a nezabezpečeného chovu melanické formy levharta skvrnitého."

Jsou tací návštěvníci, které bychom raději neviděli.
Pokud se jim vůbec dá říkat návštěvníci.

Nejčastější scénář je následující: Přicházejí od lesa, zálibně si prohlížejíce klubovnu. Je zjevné, co si myslí - že vidí bělovlasého staříka, dva další důchodce a jednoho mladíka. Ve výstavné chaloupce, osamoceni v lesích, široko daleko ani dušička...
Je zjevné, na co myslí - na nic dobrého.

Máme na ně strategii. Pomalu se zvednu a nahlas požádám Jeana, aby mi pomohl odnést žulový žlab. Od pohledu váží tak 150 kg. Zvednout ho ve dvou je hračka.
Drahoušek se pak příchozích s úsměvem zeptá, co potřebují.
Většinou pochopí rychle.
Zdrhají.

Viz obrázek.

Jean je zahradník od Boha. Cokoli strčí do země, vyroste. Bohudík nezapomíná na zahradě nářadí. To bychom museli neustále shánět nové hrábě, rýče a motyky, protože ty staré by vyháněly nové větve.
Z ovocných stromů má nejraději jabloně. Ví, kdy a co prořezat, jak probrat květy i plody, aby se urodila ta nejkrásnější nejchutnější jablka. Tiše se usmívá, když se po nich všichni ženou.
Největší radost ale Jeanovi dělá, když se do jeho jablek s chutí zakousne jedna z našich návštěvnic. Jiná totiž do úst nevezme - jak nám jednou přiznala, při pohledu na jablka se jí pořád vybavuje to otrávené.

Návštěvy starých přátel potěší.
"... řeknu ti, sidi, jsem toho drzouna ztrestal, jak se patří! Sebral si své směšné saky paky, které chtěl nám, prý nevzdělaným barbarům, draho prodávat. Utíkal, jako by ho hnal sám šajtán prokletý. A jak se pořád ohlížel, jestli ho nepronásledujeme - kdo by se za ním hnal, za psem prašivým - zakopl a natáhl se jak široký tak dlouhý do písku. Druhý den šla má Hanne, můj pouštní květ, i ve svém věku pružná jako gazela, pro vodu. A neuhodl bys, sidi, co našla. Jednu z těch cetek. Prý "pružný provázek, vydrží léta". Pár dnů a úplně zpuchřel..."

Specifický druh návštěvnic.
Přicházejí občas. Spolu, nebo každá zvlášť. Nikdy se nezdrží dlouho. Prý mají povinnosti.
Jedna si ráda lehá do trávy u Jeanových růžových keřů. Většinou tam usne. "Doma to udělat nemohu," krčí rameny. "Celý zámek by zešílel."
Jiná u nás má schovaný kolovrátek a chodí příst. Prý ji předení - když se je konečně naučila - začalo bavit. Ale králův zákaz je zákaz.
Další potají studuje herpetologii. Manžel žárlí na žáby.
A ještě jiná si užívá, když jí místní časoprostorové fluktuace přemění kočár na jiné vozidlo. A zpátky. Odjíždí od nás vždycky těsně před půlnocí.
Vtipkuje, že musí stihnout vlak.

Vždycky jsem se snažil žít podle svého nejlepšího svědomí. Samozřejmě jsem dělal chyby. Ne všechny bylo možné napravit. Existují lidé, kteří mají dobrý důvod mít na mě zlost. Napůl čekám, že mi to jednoho dne někdo z nich přijde vytmavit.
Kupodivu problém míváme spíše s jinými typy.
Klub jsme založili jako bezpečné místo, kde si každý slušný člověk může oddechnout. Odpočinout. Nabrat síly. Pokud si někdo dá tu cestu jen proto, aby nám četl levity či drze vykřikoval, že nesplňujeme tohle nebo támhleto kritérium bůhvíčeho, je mi zcela jedno, kolik koťátek zachránil před utopením.
Pošlu ho do háje. Hádejte čím.

Drahoušek:
1) Udržuje myši i další hlodavce v bezpečné vzdálenosti od spíže.
2) Nekrade kousky masa ze stolu, když se otočím. Slušně si počká, co mu dám.
3) Je tak nádherný!

Jean Valjean:
1) Vyhání krtky ze zahrady.
2) Nehrabe v záhonech.
3) Příjemně přede.

Old Shatterhand:
1) Profackoval toulavého psa, co nám chtěl označit dveře.
2) Nesyčí na mě kvůli tomu, jak jsem se ho snažil odchytit. I ty škrábance už se mi zahojily.
3) Dodává naší klubovně tu správnou atmosféru.

Předseda:
1) Váží nejméně 19x více, než by jako kocour měl. Zvláště, když mi nečekaně skočí na břicho.

Pokud jde o peníze, máme to vyřešené. Každý má svou přidělenou úlohu. Bez nároku na odměnu.
Já si ji odbyl hned na začátku. Zisky z knih a navazujících investic jsem přepsal na Klub.
Drahoušek je hlavní finanční manažerka. Ovládá účetnictví podvojné i jednoduché, umí (nepočítáme-li drobné extempore s Mikešem) hospodařit úsporně a přitom bez škudlení.
Předseda - z titulu předsedy - vše významné podepisuje.
A kdykoliv máme nějaký přebytek, stačí ho dát do ruky Jeanovi a poslat ho nakoupit. Způsob, jakým dokáže neomylně najít někoho, kdo peníze potřebuje více, než my věci na nákupním seznamu, by leckoho přivedl k šílenství.
Nás ne.

Prozradím vám něco na předsedu.
Nemá rád kočky. Ne, že by je nesnášel, jen je nemiluje. Má rád psy, oceňuje psí vlastnosti. Kočky jdou mimo něj.
Takže se samozřejmě Mikeš rozhodl, že předseda je jeho nový nejlepší přítel. Projevoval to... Svérázně. Nosil mu myši (mrtvé a v jednom kuse). Pojal přesvědčení, že předsedovo oblečení obsahuje málo vlny, a kdykoliv mohl, doplňoval do něj tu svou.
A pak, když jsme jednoho večera seděli na terase, přišel a pevně se mu zadíval na kolena. Předseda si jen rezignovaně povzdechl.
"Tak pojď, ty plantážníku,"

Asi jsem měl úvodem napsat spíš "neměl rád kočky".

V lese kolem klubovny roste hodně ostružin. A - i když to zní jako rouhání - i Drahouškova výtečného ostružinového koláče se jeden eventuálně přejí. Pak ale přišla na návštěvu taková kulatá stařenka. S receptem. S Drahouškem si sedly, recept modifikovaly. Původně byl prý určen na jablka a meruňky.
Řeknu vám, první zkušební doušek mě pěkně protřepal. Od té doby ji až na výjimky používám zevně - dezinfekce, podpalovač...
Ale většinu darujeme. To víte, dobré vztahy se sousedy (přes pár kopců) se hodí.
Mimochodem, kdyby se k vám někdy láhev dostala, zásada pro bezpečné pití zní: nikdy, opravdu nikdy ji s ničím nemíchejte!

Aniž by se co řeklo, vypukla nevyhlášená soutěž "kdo si ochočí Mikeše".
Jean vysázel záhon šanty a vlastnoručně vyřezal tak dokonalý kočičí strom, že by celý Pinterest zezelenal závistí. O týden později obojí padlo za oběť bitce nekastrovaných kocourů, které vůně přilákala.
Mikeš je vyhnal a uvelebil se na střeše kurníku.
Drahoušek utratila měsíční rozpočet klubovny za kočičí granule, konzervy, kapsičky a pamlsky.
Mikeš ode všeho ochutnal a opovržlivě odkráčel ulovit si myš. Zato slepice s novým krmením zdvojnásobily snášku.
Já ho zkusil prostě chytit.
Ty škrábance bych vám nepřál.
Předseda nás všechny nazval plantážníky.
"Až bude chtít, přijde sám."

Mikeš (nemluví, boty nenosí a chodí po čtyřech, zato černý je, jako by se protáhl komínem), se nám zatím vyhýbá. Jen tu a tam zahlédneme huňatý ohon nebo slyšíme jeho nezaměnitelné "mňaúú".
Jednou jsme nalévali velkého panáka Drahouškovy ostružinovice pošťákovi. Na uklidnění. Půl hodiny hystericky ječel, že na místo, kde se po lese prohánějí černé pumy, už ho nikdo nedostane. Nakonec ho předseda musel i s trakařem (původně elektrokolem) odvézt, aby neřídil pod vlivem.
Mikeš to všechno pozoroval přikrčený na střeše kurníku. Když ho Drahoušek zkoušela nalákat na misku kočičího mléka, utekl.
Prosím, vysvětlete mu, že my jsme ti hodní.

Bylo krásné odpoledne. Sluníčko svítilo, klubovnu jsme po včerejšku uklidili, zapomenuté propriety (jeden světelný meč, tři nakousnuté uzenky a pytlík karamel WKK) uložili, nebo - v případě uzenek - vyhodili. I slepice se jich odmítaly dotknout.
Slepice. Drahoušek je vypustila z výběhu. Ať na ně na chvíli dáme pozor. Na slepice. To je jako dávat pozor na pytel blech. V mžiku se rozeběhly po celém sadu. Zrovna jsme jednu vyháněli ze záhonu růží, když se ozvalo vyplašené zakdákání, ostré zaprskání a zoufalé? vyštěknutí.
Po louce k lesu kulhala liška. Šokovaná slepice mžourala na svého zachránce.
"Mňaúú."
Asi je nás o jednoho víc.

Jean září, jsou tu všichni. Od biskupa po Gavroche. Thénardier chybí.
Avengers dorazili také v plném počtu.
Bálú a Ká tančí Skywalkerovým pro zábavu. Obi-Wan taktuje světelným mečem.
Pipin chce do záchranné stanice. Za Sauronem. Zbytek Společenstva (s rodinami) mu to rozmlouvá.
Popelčina víla píská utkání Zeměplochy proti Bradavicím.

"Brzy to přijde!" vzkazuje zdaleka Zmarchrob. Vztekle komusi ukopne lebku.

Přibíhá nahý Jack Sparrow. Za ním šílený mužíček s velkou bednou.
"Prevíte! Prej mínotaurus a kráva dojící rum! Opice v kostýmu! Zmetkové v hovězině! Prej, věrný pes! Vrať mi ženu a tuhle obří chlupatou bestii si nech!"
"Mňaúú," zní z bedny.

Pro slepice jsme museli na stanici.
Vyčerpaný slepičář nám vylíčil, co se událo.
"...slepice zdrhly. Zatímco jsem je chytal do pytle, místní se mi pořád pokoušeli pomáhat.

Pistolník, že prej mi je nadežene. Střelbou z koltu.
Baba, že perník je super slepičí návnada.
Beznoska mával kusem klacku a řval 'akcijé drůbež'.
Devítiprstý magor pořád opakoval, že se slepičím prstenem bych si je mohl přivolat.
Teď někde trucují, pracovník jim to zatrhnul."

Předseda poplácal slepičáře po zádech, vytáhl z tašky láhev Drahouškovy ostružinovice, vtiskl ji muži do ruky a zbylých jedenáct odnesl do chaloupky pracovníkovi.
Hádám, že slavit dnes budou oba.

Doručovatelé k nám jezdí neradi.
Rád bych vinil vtipálka, který na křižovatce otáčí rozcestník, ale pravda je komplikovanější.
Klubovna je tu pro všechny, je tedy přístupná z kteréhokoli zákoutí časoprostoru. My jsme na následky samozřejmě zvyklí. Nikdo ani nemrkneme, když Jean ráno zatopí v kamnech, předseda dá o chvíli později vařit vodu do kotlíku nad oheň, abych já nakonec zalil Drahouškovi čaj z rychlovarné konvice.
Doručovatelé ale bývají nervózní navzdory uklidňování, že se koňský provoz promění nejdále do jedné míle od klubovny zpátky na auto. Chápu je. Vysvětlovali jste už odtahovce, že dodávka uvízlá uprostřed pole je dílem splašených koní?

Poslední laťka přibita, poslední taška položena, drátěné pletivo pečlivě nataženo a zapuštěno, síť nad výběhem jakbysmet. Naše klubovna možná stojí na stráni uprostřed lesů, ale lišky, kuny i jestřábi si na drůbež budou muset nechat zajít chuť.
K dokonalosti chybí kurníku jediné: jeho nové obyvatelky. Kde se ten slepičář zasekl?
Předsedovi zvoní telefon. Zvedne ho, chviličku poslouchá, pak rezignovaně přepne na hlasitý poslech.

"...baba mi pořád vnucuje perník, magor s devíti prsty zjišťuje, jestli některá nemá místo kroužku zlatý prsten, beznoska se urazil nad kohoutem a mele cosi o nedorozumění a baziliškovi... Necháš ty slepice, ty hubo nezavřená!"

"Špatně odbočil."

Drazí absolventi Koleje pro výcvik pokušitelů a další juniorští pokušitelé,

vítám vás na informačním setkání k projektu, jehož vedením mě pověřil Náš Otec v Hlubinách. Pro zajištění stálého přísunu potravy je nezbytné, abychom koordinovali svůj postup - alespoň co se pacientů týče. V příštích dnech budou proto čtyři z vás vybráni a přiřazeni čtyřem pečlivě vybraným pacientům. Jejich údaje máte ve složkách. Vaším úkolem je nejen navrhnout strategii, jak tyto pacienty spolehlivě poslat naším směrem, ale také, jak z nich učinit naše skutečné prostředníky, skrze které se přiblížíme svému ultimátnímu cíli: vypořádat se s těmi duchovními zvířaty i se samotným Nepřítelem.