Moje články

"Scheiße! Sie ist tot!" štěkne komisař gestapa Fleischer a vztekle do mrtvé ženy kopne. 

Její manžel zbělá ještě víc a pevně zavře oči.

"Co teď?" ptá se druhý gestapák.

Fleischer si prohrábne rukou zpocené vlasy.

"Chlapa odvézt. A začněte na něm ihned pracovat. Musí vyklopit všechno, rozumíte?"

"Herr Kommissar, jeden chybí," hlásí další zasahující. "Syn. Flastymyl."

"Zjistěte kde je. Jestli je v Praze, ihned zatknout. Jestli je mimo město, přivolat."

"Jak?"

"Co já vím.  Pošlete mu telegram. Hmm.. třeba že je máma těžce nemocná. Ať hned přijede domů," nasadí Fleischer odporný úšklebek. "Počkáte tu na něj. Alles klar? Gut. Schnell!"

Dnešní doba byla prostě jiná.

Dříve si jeden musel dávat pozor. 
Za každým pařezem číhal hrdina samý sval, meč ostrý, šíp přesný.
Kraj byl méně zalidněn a lidské potravy v něm bylo poskrovnu.

Ale život byl přímý. Každý vás bral na vědomí, nikdo nezpochybňoval vaši existenci.

Nyní, jak přibývalo osídlení, mohl jeden jíst snadněji. Zvláště kláštery, to je něco. Mniši jen pobíhají vůkol, chytit je je snadné a chuť standardní. Jen ti co pracují z knížkama nějak zůstávají za nehty.

Leč každý si hned myslí, že jste zplozenec pekel, či že dokonce neexistujete, jste přeludem. 
Inu, těžko vysvětlovat, lépe zchroupat.

Hadrata ibn Malaka, perský lékař, učenec a imám ve studovně madrasy a hleděl do svitku od marockého učence o sférách božího vlivu. 

Přesto, že již od útlého mládí přečetl Hadrata mnoho učených pojednání o náboženství, filosofii a mnohém jiném, a mnozí by ho tak považovali za moudrého, on sám měl dojem, že čím více toho zná, tím menší to dává smysl.

Mňáu... rozlehlo se prostorem knihovny zvědavě.

Hadrata vzhlédl. Zpoza knihovny vyšlo důstojně mourovaté kotě.

"Pojď blíž," usmál se Hadrata. "Přinášíš mi Allahovo znamení? Hmmm? Ano, dává mi díky tobě vědět, že živote je nyní a zde v krásných drobnostech."

"Kluci, je to špatný," konstatoval druhý pilot.

"Jak moc?" zeptal se radista.

"Máme benzín asi na 25 minut."

"A kolik zbývá nad pevninu?" otázal se bombometčík v prosklené přídi, který pohledem přitahoval zemi na obzoru.

"Asi tááák... třičtvrtě hodiny," počítal hlavní pilot.

Všichni v letadle se začali o něco víc potit.

o půl hodiny později

"Kluci, je to fakt špatný," ozval se druhý pilot.

"Jo?" zeptal se střelec ve věži

"Jo."

"Došel benzín?"

"Došlo kafe."

Chvíli bylo ve všech sluchátkách ticho.

Pak se všichni letci hurónsky rozchechtali až jim tekly slzy. Potlačované napětí se uvolnilo.

Pak začal levý motor vynechávat.

"Jaký je tvůj příběh," zeptal se pirát s čím dál křečovitějším úsměvem. Normálně by verbování posádky byla zajímavá záležitost, ale vzhledem k tomu co sem dnes lezlo za verbež usuzoval, že brzo přesedlá z rumu na marihuanu. 

"No, já sem nějakej Silvester Knoblauchsoupkopf a jsem z..."

"Jéééžiš Marjá!" obrátil verbíř oči v sloup aniž se to snažil maskovat. Pak pohlédl na seznam potenciálních uchazečů. Znovu se pomodlil, protože mu zbývalo zaplnit ještě osm pozic a z toho dvě ne nedůležité

Silvester Knoblocosisezelím mezitím mlel dál svou.

Verbíř ho ještě chvíli poslouchal a pak s rozšiřujícím se úsměvem sáhl po pistoli.

"No ty seš najednou nějakej nóbl! Ještě včera jsi zeblil pangejt a pak si v něm ustlal." pochechtává se dělník Karel, když vidí jak jeho srbský přítel prohlíží dvě košile a přemýšlí, která je čistší.

"да, ale dnes" *škyt* "dnes mám radne..." odpoví Zoran důležitě.

"Co máš?" 

"Jak vy to řikáte? Aha! Rande... dostaveníčko."

"Ale! A s kýmpak?"

"Ty znáš! Cecilka," vypne Zoran pyšně hruď.

"Co!?" zděsí se Karel. "Cecilka? Vždyť je ošklivá! Teda... jakože," změní rychle slovník, když Zoranova ruka vystřelí ke kapse s nožem. 

"Nestráchuj se, Karel. Až ona do mě zamilovat, ona celá rozkvést, ona cvet moj."

Drahý Ivane,

rád bych Ti poděkovala, že jsi mě včera ještě navštívil.
Vím, že se chystáš do velkého dobrodružství ale i do ohromného nebezpečí.
To co děláš, je správné a jak jsem Ti včera řekla, jsi dobrý muž a hotový chlap, když se pouštíš do tak rizikového podniku.
Jsem na tebe moc hrdá a vždy budu. Vybrala jsem si toho pravého. 
Budu na tebe čekat, dokud se nevrátíš, i kdyby to mělo být třeba sto let. Ale vrať se mi, prosím, mnohem dřív.

Líbá s láskou, navždy tvá,

Milada H.

P. S.: Doufám, že budeš mít z mé fotografie radost

"Maminko, ještě pohádku!" pískne Heide.

"Dobře, tak za odměnu," odpoví Magda a posadí se na okraj postele.

Vypráví o rytíři Adolfovi, který se ničeho nebál a statečně se bil se stohlavou rudou saní z východu.

"Děkuju ti, maminko," zapřede Heide.

"Hodná holčička, a teď si vezmi prášek tak jako ostatní. Vidíš? Spapali ho a už všichni hezky spinkají.

Heide se podívá. Opravdu, všichni sourozenci už klidně leží na lůžkách.

Magda vstane a vyjde ze dveří pokoje. Tam už čeká muž v bílém plášti. Magda si od něj vezme skleněné pilulky a polovinu jich podá svému manželovi.

"Za deset minut, Josephe..."

Potřeboval se ukrýt. Najíst. Vlastně jakoukoliv pomoc.

Rodina mu ji poskytla. I když znala riziko. 

Věděl, že v Protektorátu je to zlé. Ale nikdo ho nepřipravil na to jak moc zlé.

Že mít peníze nestačí, protože bez přídělových lístků jsou k ničemu. Že potřebujete pracovní knížku. Že se sousedé ze strachu, závisti nebo i chtivosti udávají. Že nikde nebudete v bezpečí.

Ztrátou dokladovky při seskoku rozběhl řetězec událostí, které nešly zastavit. 

Nebyl hlupák, věděl, že je mu gestapo na stopě.

A tak si sedl na chodník u nádraží, vložil si do úst kyanidovou kapsli a zahleděl se na kvetoucí stromy.

"Co si o tom myslíte?" zeptal se mechanik s nefalšovaným úsměvem.

"Je to strašnej krám! Se vší tou technologií postavíte tohle?!" rozohnil se mladý jezdec než vůbec vylezl z auta.

"Motor nemá odpich, auto je těžký na zadek, řízení má strašnou vůli!" pokračoval ve výčtu prohřešků nového speciálu F1.

Mechanik jen zíral s ústy dokořán. Pak se trochu vzpamatoval, nervózně se rozhlédl a snažil se gesty vzteklouna uklidnit.

Vzápětí mu ale na rameno měkce dopadla ruka pána v obleku a letech a hlas s italským přízvukem pravil, "To je v pořádku, pokračujte pane Laudo. Co byste na mém autě vylepšil."

"GO, GO, GO!" křičel velitel kabiny. 

Kluci už byli nachystaní u průlezu a nyní se jeden po druhém soukali do otvoru ve dně trupu letadla a mizeli ve tmě.

Jaryn měl skočit jako předposlední. Byl plný adrenalinu, vidina blízkého skoku na padáku do okupované vlasti ho děsila i naplňovala bláznivou radostí.

Nemohl tušit, že všechny své kamarády z výsadku Intransitive i jeho vlastního, Tin, vidí naposledy.

Nemohl tušit, že se za pár dní shledá s jinými kamarády ze skotského výcviku.

Nemohl tušit, že nedostane příležitost splnit úkol zabít předního kolaboranta Emanuela Moravce.

Nemohl tušit, že mu zbývá 49 dní života.

"Ahoj, moc díky za pozvání!"

"Ahój, rád tě vidím."

"Nevadí, že jsem vzal Bruta? Říkal jsi, že tvému kocourovi psi nevadí."

"Jo, je s nimi v pohodě."

"Dobře. Víš, on má Brutus trochu separační úzkost. Snažím se ho zvykat, ale jde to pomalu."

"Jasně."

"Brutus je takový trouba, ale z dobrého rodu. Čtrnáctá generace výstavních psů. Jeden z jeho předků byl na výstavě pořádané švédským králem!"

"Pěkný. Tady můj kocour se našel u popelnice. Ale buď na něj radši opatrnej, je to trochu kretén."

"Ach... aha. A máš ho rád?"

"Zabíjel bych pro něj."

"Kouše mě..."

"Hmmm... líbíš se mu."

Letta Tex udeřila do navicompu. Překvapivě se nic nestalo.

Zaúpěla.

Zkusila snad už všechno. Restart. Přesměrování obvodů. Přepnutí cívek. Manuální tranzici hyperpohonu. Nic nezabralo.

Motory X-wingu běžely dál a hnaly ji vesmírem.

Astromech byl zničený, zapříčinila to stejná salva TIE fighteru, který vyřadil navicomp. 

Změnit směr lodi prostě nešlo.

Letta vysílala nouzové signály ale nikdo se neozýval. Zjevně zůstala v tomto parseku galaxie sama.

Netušila co je s její letkou- Buď si nikdo nevšiml, že odletěla z boje, nebo byli všichni mrtví. 

Nevěděla co si počít, ale začínala vědět jistě, že pokud se nic nezmění do hodiny vletí do hvězdy.

Je noc a mě se chce spát

Hřmění. Zvenku. Blíží se a sílí. Místností šlehne světlo, hřmění dosahuje vrcholu a vzápětí se ztišuje.
Ani nehnu uchem. 
Hmmmm to znám.

Štěkot. Zvenku.
Pche, odporný podvraťák. 
Nestojí za pozornost.

Hlasy. Znějí jinak. Hlasité. Nemocné. Nedá se z nich nic poznat.
Nastražím ucho.
Ale můj podnájemník to není, za mnou nemohou a obdivovat mě teď také nebudou. Nechám je být.

Bublání. Skřípot. Ze zdi tam co podnájemník šplíchá.
Ach, to je voda. Netřeba se vzrušovat

Vrznutí. Zvuk tlapek v místnosti vedle.
Jistě, to je jen kočka...
...
Počkat... JÁ JSEM TADY PŘECE JEDINÁ KOČKA!!!!

"Můžu na trh?"

"Ne."

"Próóč?"

"Synu, to, že na kluky valíš, že je přepiješ, i když víš, že na tvou dubovou palici víno nefunguje, to bych přešel. Ale že si mi stěžuje pan Panthalone jak tě nachytal se svou dcerou zatímco jsi ji předváděl loutkohru! Tak to je vážně moc. Dobře víš, že si zaracha zasloužíš."

"Ani jsem ji nestihl předvíst co dalšího mi roste, když lžu. Pche!"

"Blbě kecáš na kluka z hořlavýho materiálu," odtušil Geppetto a vrhl na Pinocchia temný pohled.

"No jo fúrt," zahučel Pinocchio.

"Kdo to kdy čekal, že na loutku přijde puberta," pomyslel si Geppetto.

Pusť mě tam!

Snažím se ignorovat randál nesoucí se celým domem.

HÉÉÉÉÉÉÉJ!

Přidávám hlasitost televize Nebudu teď vstávat

POMÓÓÓÓÓÓÓÓC, TÝRANÉ ZVÍŘÉÉÉÉÉÉÉ!!!!

TVL to se fakt nedá... Vstávám z křesla a jdu za autorem kraválu k oknu. 

"Fouká tam."

Já tam musííím

"Prší tam."

Honéééééém

"Už jsi tam dneska byl čtyřikrát."

Otevřííííííí

"Vážně myslíš, že se počasí za půl hodiny změnilo?"

Ty jsi jen člověk, tomu nerozumíš!

"No jak myslíš... tak prosím. Padej ven!"

To NÉ, vždyť je tu šílená zima, co to má být! Pusť mě hned dovnitř!

Chtěl jsi tam, tak si to teď užij. Nashle za půl hodiny!

"Ty vole, Millere, tady je už leda hovno."

"Kámo, já ti říkám, že tady někde musej bejt. Cejtíš taky to teplo, ne? A ten smrad. Mrtvol tu bylo jak nasráno! Tak mi, vole, nekecej, že tu žádný vejce nejsou, když je to totálně jasný."

"No jo, ty vole, ale prolezli jsme tohle podzemí už celý. A furt nic."

Vzápětí oba vojáci zaslechnou tiché zapískání přímo za sebou.

Oba ztuhnou s vědomím, že tento zvuk může vydat jen jeden jediný tvor. A také, že padli přímo do pasti.

Než se stihnou otočit, Xenomorph vyrazí a během vteřiny je roztrhá na kusy.

"Mary, tak pojď už!"

"Vydrž. Bylo to někde tady, že?"

"Jo, bylo. Ale už tu není."

"Ještě to zkusíme, Josephe."

"Už pěknou chvíli prší, sama víš jak jsou mokré útesy nebezpečné."

"Vím, ale ty stejně dobře víš, že za deště jsme našli ty nejlepší kousky"

"A kolikrát jsme to taky málem pěkně odskákali."

"Ještě se podívám za převis, ale ne! POMOC!!!"

"MARY!!!!"

"Jsem v pořádku Josephe, nic mi není."

"Bože dobrý, sestřičko, tys mě ale vyděsila!"

"Tak to ti hned spravím náladu. Podívej!"

"To je? Vážně?!"

"Ano Josephe! To je kostra patřící k lebce, kterou jsi našel. Dokázali jsme to!"

"Tak tady ho máme, paní Vomáčková, tohle je Bruno. V celé své kráse!"

"No ty jsi ale chlupatý mazlík! Tebe je teda kus, no ňuňu ťuťu. Na fakturu jsme se domluvili, že ano?

Co má být tohle za místo? Cítím tady kočku!

"Pojď ven, vyndáme tě z přepravky."

Zapomeň babo!

"Ty jsi mi ale kus kocourka."

No ovšem, že jsem. Ještě bys mi měla pochválit drápky.

"A koukej koho to tu máme. Tvoji nevěstu. No pojď se s ní seznámit. To je Violka, milý Bruno."

Ňuch Hmmmm já si tě opatrně přečtu...

No tak na to koukej zapomenout frajerech! CHSSSSSSS!!!!!

V noci jsem mnoho nenaspal. Vlastně vůbec nic. Nebylo kdy a i kdyby, nemohl bych. Ne potom co jsem včera prožil. A po tom, co mi včera řekla.

Ranila mě. Proč tak učinila? Dala svou lásku jinému, či to byla jen noční můra na pozadí žhnoucího spáleniště?

Ranil jsem já ji? Ale čím? A jak? Chci pro ní jen to nejlepší. Není mnoho co bych ji mohl zde nabídnout, ale jiné ženy tu jsou šťastné, proč ta má tedy ne?

Ví vůbec, jak hluboce ji miluji? Má moje láska k ní vůbec nějaké hranice? Co když ji právě dosáhla? Hranice...

"Pane de Flor, král tě nyní příjme," oznámil komorník a pokynul šlechtici s pronikavýma očima do komnaty.

Roger de Flor poklekl před Frederickem, králem Sicilským a následně usedl na lavici.

"Pane de Flor, ledacos jsem o tobě slyšel," začal král.

"Jsem poctěn, můj pane."

"Skutečně? Utekl jsi z domova k templářům. Z obleženého Akkonu jsi odvezl mnoho křesťanů, ale také nemálo zlata. A když tě za to papež vyloučil z řádu, stal jsi se pirátem," shrnul Frederick dosavadní život svého hosta. Ten, pohodlně usazen, pouze mlčel a upřeně krále pozoroval.

"Působivé, musím říci. Což kdybych tě učinil admirálem mého loďstva?"

Kapitán Lothar Engelhoff hleděl do periskopu na můstku ponorky U-527 a měl dobrou náladu.
Zřetelně viděl, jak se proti posledním paprskům slunce se zřetelně rýsovaly siluety lodě. Ne lodě. Ale lodí. Jedna, dvě, tři, támhle čtvrtá a za horizontem další stopy kouře.
V Lotharově vousaté tváři zasvítily zuby ve vlčím úsměvu.
Našli je.
Našli celý konvoj.
Energicky sklapl madla periskopu a přikázal jej zasunout.
Teď budou pod hladinou svou kořist ještě pár hodin klidným tempem sledovat. Není kam pospíchat a navíc, mohli by tím upozornit operátory sonarů na doprovodných plavidlech.
Počkají si na půl druhou hodinu ranní.
Pak začne lov

"Děkuju moc za hlídání."

"Ale to nestojí za řeč. Nám tu spolu bylo dobře, viď chlupáči?"

Jako moc jsi se nepředřela, že?

"A bylo všechno v pořádku? Nezlobil?"

"Kdepak. Jen teda vstával pravidelně v pět hodin a bušil packou do okna."

Protože tam byl ptáček a já bych ho jedl!

"A konzervy Vám stačily?"

"Stačily. Já mu dala občas na přilepšenou trochu masa, víte?"

"Masa?"

"Však víte. Třeba kuřecí..."

"Aha."

Málo...

"A hovězí..."

"Vážně?"

Nic moc...

"Rybu!"

"Opravdu?"

"Ale po té mi ani nezapředl"

Drahý...

"Inu kamaráde, měl jsi se tedy náramně, teď budeš asi muset trochu shodit"

CO PROSÍM?!?!?!

Biggles plynule posouval páky plynu a motory Beaufighteru řvaly víc a víc.
Letoun zrychloval na dráze až pojednou ustalo poskakování kol na povrchu a křídla zvedla stroj od země.
Biggles ucítil velmi dobře známý pocit okolo žaludku, když letadlo plulo vzduchem a vzápětí se dostavila stejně dobře známá tíha celého těla, když přitáhl berany k sobě a začal v dlouhé zatáčce stoupat.
Vnímal vibrace motoru, poryvy větru opírající se do trupu, chvění přicházející z různých částí křídel, hukot větru. V rukou a nohou cítil, jak se letadlo pere se vzdušnými proudy.
Tohle miloval, tohle byl jeho život, vášeň i duše.

"... no a když mu bylo jasné, že žádnou francouzskou loď nedostihne, rozhodl se využít lsti," vyprávěl lord Dundas.

"Ano, starý Edgecombe byl vždycky lišák. Co tedy učinil?" ptal se lord Jervis.

"Tak to si poslechněte. Vyvěsil na stěžeň své Heron americkou vlajku a také, jen si to představte, převlékl prvního důstojníka za ženu!" chechtal se Dundas.

"A zajal tedy náš dobrý kapitán Edgecombe nějakou loď?" naléhal lord Jervis.

"No tu první jen pokropili salvou z mušket, ale nakonec měl úspěch. První škuner, který na to naletěl, jen pokropili salvou z mušket. Ale pak zajali Matilde, která má, považte, 16 děl!"

Železné dveře se s vrzáním otevřou a zpocený příslušník Státní bezpečnosti vyjde z cely ven.
"Tak co, Mácha, jak to s ním jde?" zeptá se posměšně kolega z StB, když vidí krev na rukou příchozího.
"Ani mi nemluv! Ten zmetek furt nechce vypovídat. Zmlátil sem ho tak, že už nemůže ani mluvit, natož rovně sedět a von furt, že to byl zázrak. Zmrd jeden řiťopišská!"
"Asi´s ho málo zmasíroval"
"Hovno vole. Radši drž hubu a dojdi mi pro kafe," oboří se Mácha na druhého estébáka. "Čepičku od Toufara doznání, tak ho bude mít. Však sem na to expeert, no né?"

"Hele, dutohlav to konečně pořádně rozjel!" zavýskl Kocour při pohldu na Rimmera divoce se svíjejícího na pódiu diskotéky.
Lister, notně posilněný alkoholem, se snažil zaostřit na svého kolegu.
"Vypadá jako člověk zasažený proudem, ale válí pěkně," konstatoval Kocour znalecky.
"Jenže on JE zasažený proudem!" zvolal Lister, když si uvědomil, že Rimmerova noha tvořená tvrdým světlem, se dotýká několika obnažených kabelů.
"No né, to je smůla," zkroutil Kocour ústa do podkovičky. "Ale jde mu to fakt dobře, co takhle mu pár voltů přidat?"
"Co blázníš?! To je nemorální, odporný, zvrácený! To je... to je... tak jo, jen ať si pořádně zatrsá!"

"Není to dobré, další takový záchvat by mohl být fatální."
"Já vím, doktore. Děkuji Vám," odpoví komorník a zavře za odcházejícím dveře. Pak vyrazí do kuchyně připravit čaj.
Do schodů se mu s občerstvením nestoupá příjemně. Ví, že jeho pánu a příteli je vymezen již krátký čas.
v ložnici najde svého svěřence tak, jak jej doktor zanechal. V křesle u krbu.
Komorník postaví podnos na stolek.
"Dáte si čaj, pane?"
"Ano, pokud by Vás to příliš neobtěžovalo" odvětí sir Arthur Wellesley.
Komorník se tedy obrátí pro konvičku a šálek, když jej však chce podat hrdinovi, jeho ruka se již nepozvedne.

Nasadila si helmu, rukavice a nasoukala se skrz rám do závodní sedačky.

Nastartovala.

Motor zabručel a auto se rozechvělo.

Tep se zrychloval a zrychloval jak motor točil stále vyšší otáčky.

Vyhnala otáčky do červeného, zařadila a pustila spojku.

Audi vystřelilo vpřed plavností a s citem dělové koule.

Kus techniky na čtyřech kolech letěl prostorem a bral ji sebou.

Točit volantem, šlapat na pedály a tahat za řadící páku bylo přirozené jako dýchání.

Motor tepal, turba dýchala a ona žila s autem. Byli jedním. Víc mechanikou nebo víc živou hmotou? Co řve větší radostí? Motor nebo ona? A není to jedno?

Loď Marine Sulphur Qeen si razila svou cestu vlnami oceánu. Přestože šlo o nákladní plavidlo, tentokrát měla i jednoho neobvyklého pasažéra. Byl jím Jonathan Talon, odborník na paranormální jevy, který právě dával kapitánovi každodenní přednášku o svém poslání.

"A to jsou asi všechny možnosti, co se mohlo stát s letkou 19. No a pak je tu loď Cyclops..."

"Která zmizela 1918, dyť já vím!" zavrčel kapitán.

"Přesně tak! Ale však já tomu přijdu na kloub!"

"No jasně...," odplivl si kapitán znuděně přes zábradlí.

"Ehm... kapitáne?" ozval se kormidelník. "Ty přístroje dělaj něco divnýho. Asi byste se na to měl mrknout."

Kočí a nádeník krok sun krok postupují s davem a vsakují se do kostela. Je to taková ta doba, kdy si jen tak povídáte s ostatními o věcech, co se dějí, protože jinak se na sebe můžete jen hloupě culit.

"Co to Slavata udělal? Vypálil kláštery?"

"Nic takovýho! Nechal zavřít dva kostely."

"Uzavřel kostely?"

"M-hmm"

"A co Thurn?"

"Vyrazil na hrad s dalšíma protestantama. Ty se Slavatou a Bořitou dali řeč. Pak je dostrkali k oknům a shodili dolů. Místodržící plachtil dvě patra. Dole byl takovej sráz. Místodržící ho srolovali. Vod tý doby viděj všude panenku Marii."

"Pěknej průser."

"M-hmm."

Slunce zapadalo a zalévalo krajinu pokrytou olivovníky, cypřiši a keříky zlatým sluncem.
Na zdi staré pevnosti upravené na základnu obnovených templářů seděli proti sobě opření ve výčnělku cimbuří dva muži.
Už se stihli po dlouhém a náročném putování dát ošetřit a najíst. Voda na sprchu nebyla, stejně jako čisté oblečení.
Pedro nabídl Crevanovi cigaretu, Crevan Pedrovi nalil víno do hrnku.

"Víš Crevane, co je tvoje největší klika?"
"Žes skočil za mnou?" obrátil Crevan oči v sloup.
"Ne," odvětil Pedro a potáhl z cigarety.
"Že jsi toho v turbanu trefil na první ránu. Kdybys ho minul, tak bych tě fakt zabil."

"Je to hnusná pisálkovská sprostá kolaborantská pakáž! Lažnovský, Krychtálek, i těch dalších pět zmetků!" soptil Alois Eliáš.
"A co s nimi chcete dělat?" ptal se jeho spolupracovník, doktor Vorel. "Postřílet je? Otrávit jim jablka? Nebo je snad přejet parním válcem? Ano, jsou to slizouni, ale nemůžeme se jich jen tak zbavit."
"A víte, pane doktore, že bychom mohli?"
"Co? Přejet je válcem?"
"Ne, to ne...," předseda vlády se zamyslel. "Musím za doktorem Patočkou. A vy, pane Vorel, sežeňte šéfredaktora Melče. Ať sezve pány aktivistické novináře na 18. září ke mě do úřadovny. Chtějí se mnou jednat, tak to mají mít."

Turisté se hrnou ven z autobusu. 1001 fotek pouště můžou doplnit 100 selfíčky s beduínem!

Vysoký muž v tmavém hávu s typickým šátkem kolem hlavy se tyčí proti dunám a modrému nebi jako pomník dávné říše.

Turisté se nahrnou k němu, rukama, nohama a angličtinou pro cizince "Photo sir, ok?" se snaží vykomunikovat svůj záměr. Pak už se u něj střídají a mobily cvakají.

Na závěr mu jedna žena vtiskne balíček sušenek a gumiček do vlasů.

Pak autobus zase odjíždí.

Beduín Crevan chvíli netečně stojí. No, vyrazím zpátky na bázi. Tenhle watchpost je evidentně propálenej, a vykročí pro svůj Jeep.

Letadlo rolovalo po pojezdové dráze k hangáru, kde pilot měkce zabrzdil, vypnul motor a vystoupil ze stroje.

V ústrety mu mířil vedoucí mechanik.

"Dobré odpoledne, Jamesi," pozdravil pilot.

"Dobré odpoledne, Worby." odvětil technik. Pak si nervózně olízl rty a dodal. "Tedy, musím říct, že to bylo ukázkově hladké přistání."

"Děkuji. Ale mohl by jsi se na letadlo trochu podívat? Myslím, že jsem cestou nějakou schytal do kožichu."

Mechanik přistoupil ke stroji a zhrozil se.

"Worby, tady v křídle jsou tři na pěst velké díry. A tady v ocase jich je šest. Vždyť..., celá hydraulika je kaput. To už nikdy nepoletí!"

"Hele, co tam děláš? Běž dolů."

Ne

"Říkám běž z toho stolku, lotře!"

Ne...

"Jo a ty máš jako kořist? Tak to ne. Pusť ten řetízek."

Ne, to je teď moje. Vidíš? Ležím na tom, tak je to moje!

"Hele, já tě shodím."

Ne, to si nedovolíš!

"No tak! Ok, já se s tebou nebudu bavit a prostě ti ten řetízek vezmu a shodím tě dolů. Šanci jsi měl."

Dobře, jak myslíš, tak ti to shodím já! CHA!

"Ty blbe mouratej! Vždyť to spadlo! Ty troube neskutečná, ty se mi fakt jen zdáš!!"

Jé, ty jseš naštvanej, ZDRHÁM ZDRHÁM ZDRHÁM!

Dívám se na moře.

Dělám to tak každý den.

Vlny se mi ženou v ústrety, ale vysoko na útes na mě nedosáhnou. Jen rackové mi tu dělají společnost. Občas je vítám, občas nenávidím.

Každý den připlouvá spoustu lodí.

Ale ta, kterou chci vidět, mezi nimi není třeba i celé roky.

Ale dnes je to jiné. Konečně!

Poznám ji ihned, i když si nějakou dobu nejsem jistá, jestli to není jen přelud.

HMS Discovery! Loď mého manžela.

Ženu se dolů do přístavu, abych byla u přistání. Abyc ho přivítala, jako už mnohokrát předtím.

Ale proč nestojí na přídi, jako pokaždé? Cožpak...?

"Tady se zastavte! Srazit k sobě, rameno na rameno! A držet řadu!"
"Veliteli, a co Jeho Svatost?"
"Správně Joste, vezmi si padesát mužů a veď papeže k passetu"
"Ale co ty, veliteli Kaspare?!"
"Dal jsem ti rozkaz, splň jej."
"Papež se nebude chtít nechat vytáhnout z pohodlí paláce, určitě se nám bude vzpouzet."
"Tak ho tam třeba dovlečeš Joste, to je jedno. Může být rád, že ho chytneš za roucho ty a ne nějaký kacíř.
"Tebe by poslechl spíš Kaspare, pojď s námi!"
"Dostal jsi rozkaz Joste, tak ho splň. A splň ho HNED!"
"Jak poroučíš Kaspare. Bůh s tebou!"

V hospodě je klasická mela. U stolů sedí drsní muži nasáklí solí a rumem. Jednomu leze po rameni opička, dalšího obtěžuje halucinace víly a tančícího medvěda. Večer v Nassau jak má být.

Vzduchem proletí židle, pak cinknuté kostky a vzápětí jejich majitel.

Kněz vstoupivši do dveří se šťastně rozhlédne a vzápětí se vrhá mezi rváče.

***

"Hezký náhrobek. Malý, ale oko potěší. A jaký že byly jeho poslední slova?"

"Něco jako Bůh tě miluje, i když holduješ hazardu."

"A co na to Flint?"

"Že prej, Tak se ho běž ještě jednou přeptat a pak vzal frátera svou dřevěnou hnátou po lebeni."

Starý učenec se hrbí nad pergamenem.

"Takže to byli Maximus Thrax, dále Gordianus a k němu Gordianus II. a dál..."

Náhle ho vyruší jiný příchozí vzdělanec.

"Co píšete, pane kolego?"

"Sepisuji vladaře naší říše. Takže dál Balbinus a Pupienus."

"No pár jich je. A ve kterém století nám vládli?"

"Roku 238"

"Všichni naráz?! No tedy, s tou naší říší to není zrovna slavné!"

Jen se nebojte, císař tu bude vždy, stejně jako naše říše. Stejně jako slunce a hvězdy!"

"To jistě, jistě... ale jak se tak dívám na váš seznam, ani bych se nedivil, kdyby zítra bylo nebe pod nohama"