Moje články

Výslech byl hotový, ale přežil ho jen jeden. Druhého totiž Abeforth střelil trochu nešťastně a v noci zemřel.
Petr se Siriem se tak museli zbavit nepohodlné mrtvoly. Naložili tedy mrtvolu do kufru auta a zamířili k dokům.
V půli cesty ale Sirius auto zastavil u hospody.
"Pivo?" zeptal se Petra. Ten přikývl.
"Fajn, takže tři."
"Tři?" zeptal se Petr nechápavě.
"No jasně, jsme tu tři ne?" pokrčil Sirius rameny.
"Ale ten třetí je mrtvej!" vypískl Petr.
"To je, ale co kdyby měl žízeň? My žízeň máme, ale on má ten luxus, že si může vybrat," mrkl Sirius na blednoucího Petra.

Dlouhé sledování se vyplatilo
Frank s Tobolkou sledovali tři teroristy.
James, Sirius, Remus a s nimi čtvrtý člověk byli v uličce připraveni zastoupit cílům cestu. Tím čtvrtým byl zvláštní chlapík, kterého s nimi poslal Čmelák. Představil se jako Aberforth.
Petr a Alice byli v autech, kterými měli všichni zmizet. Úkol zněl: chytit alespoň jednoho živého teroristu.
Když cíle dorazili na místo přepadu, vše proběhlo během několika sekund. Zazněly výstřely a vzápětí Aberforth strkal dvě kořisti do aut.
"Sakra, co to je vlastně za chlapa?" ulevil si James, když vše skončilo.
Sirius pokrčil rameny, "Skoro bych řekl, že Čmelákovo zlý dvojče."

Předevčírem potkal Sirius starého známého, kterého neviděl od školy.
Slovo dalo slovo a dneska se sešli v hospodě u luxusní čtvrti. Kde jinde, kamarádův táta byl vládní činitel.
Jak šla řeč a pití, sklouzli i na Sirovu práci. Kamarád o ní věděl nepříjemně mnoho, a ještě nepříjemnější byly jeho názory. Ty útoky jsou jen eskalované napětí, nikdo to nechápe a tak dále.
"Co myslíš Sirie. Za kolik by jsi popřemýšlel o spolupráci s námi?" otázal se nakonec Bárty Skrk Jr.
Siria ta úvaha stále přesně 59 liber. To byla hodnota vypitého pití a půllitru a židle, které rozmlátil o Bártyho.

Tehdy na škole to bylo jiné. Bavili se a užívali si života. Když Remus pochopil, že ho kamarádi mají rádi i s jeho nemocí, žili si báječně. I přes společnost spolužáka Severuse.
Ze školy znali i ostatní.
Frank byl o rok výš, sourozenci PRewetovi dokonce o několik ročníků. Stejně tak Edgar Bones
O rok níž naopak chodil Caradoc Daerborn, spolužák Alice. Ta vždycky pokukovala po Frankovi.
Po škole je Brumbál seznámil s Kopálem, Pošukem a dalšími. Všechny je získal pro svůj úkol.
Vycvičil je, připravil na mnohé.
A teď, o nic blíž úspěchu, už věděli, že nejsou připraveni na vše.

"Už se vzpamatoval?" otázal se Sirius Rema a zapálil si cigaretu.
"Kdo myslíš? Franka, nebo Petra?" opáčil Remus. Podal kamarádovi čaj, významně se podíval na cigaretu, natruc si uloupl čokoládu, navlékl jehlu a začal zašívat díry po brocích. Jeho kabát měl o záplatu víc.
Vtom práskly dveře bytu a James hodil na stůl papírovou tašku nadepsanou Fish & Chips 5X.
"Lidi, snídaně pro všechny!"
Z vedlejšího pokoje Remova bytu se ozvalo zavrzání.
"A hele, Petr vstal," Sirius se zvedl ze židle a vyhodil nedopalek z okna."Pojď kamaráde, vytáhnem toho lenocha Franka. Když nezdechnul v lokále, udržíme ho naživu i tady."

"Bacha, máš ho za zadkem!" volal James.
"Kde? Nevidím ho!" reagoval Petr.
"Právě natankoval! Uhni mu!" to se přidali Remus.
"Nemám kam!" Petr měl smrt v očích.
"Je hrozně nebezpečnej, dělá strašný manévry," hlásil Sirius.
"Petře, dělej něco, jinak to skončí průserem!" zařval James.
Ale bylo pozdě. Frank šněrující hospodou s rukama plnýma panáků B-52 dokonale minul stůl, kam mělo pití přistát, a zřítil se i s nákladem přímo na Petra.
"No to snad není možný," nadával Petr utíraje si z košile vylité koktejly.
"Klid, dyť *škyt* nehoří ne?" usmál se spokojeně Frank a vzápětí začal chrápat na podlaze baru

"Sledovaní utekli, jeden mrtvý, škoda na majetku, děravý kabát a málem vás všechny zatkli" sečetl Severus bilanci odpolední střelby. "To mi vysvětlete."
"Nemaj ti co vysvětlovat, Srabusi!" štěkl James, rozdávaje přítomným pivo.
"Zkazili tři měsíce mé práce a všechny je teď znají, pro sledování jsou nevyužitelní."
"Pokračuj a budeš nevyužitelnej ty!" praštil James do stolu.
"Dvanácterníku, dovol, abych ti připomněl..."
V jeden moment se James vrhl vpřed a zároveň se otevřely dveře místnosti. Vstoupil Brumbál.
"Nikdo nic vysvětlovat nemusí, všichni jsou v pořádku. Příště se to podaří lépe."
Dvě věty celý konflikt vyřešily a všichni se mlčky vrátili k pivu.

Z hospody vyšli dva muži a hned zahnuli za roh.
Konečně zaradoval se Sirius a složením novin do kapsy bundy dal Removi a Petrovi znamení, že sledovaní jsou v pohybu. Všichni ihned vyrazili za dvojicí. Sirius cestou v kapse sevřel Berettu a odjistil ji.
Dvojice pokračovala stále stejným tempem po úzkém chodníku směrem k podzemce.
Remus kývl na ostatní a přidali do kroku, aby zkrátili vzdálenost ke sledované dvojici.
Jakmile však pronásledovaní minuli květinářství, vyskočil z něj mužík v černém obleku a zvedl k trojici pronásledovatelů hlaveň pušky. Sprška broků rozmetala ozdobné makovice, které jediné stály mezi brokovnicí a Remem.

Válka s teroristy se vlekla příliš dlouho a Řád byl bezradný. Vůbec netušili co víc udělat, aby je konečně zastavili.
Čmelák je přesto ujišťoval, že jsou na správné stopě, že ten Zázrak zrození je důležitý.
"To chtějí jen vyvolat paniku?!" zoufal si Petr.
"Ne, za tím bude něco víc," přidal se Frank. "Tímhle jen tlačí na vládu."
"Že s tím hodně dělá, co Longbotome," odplivl si James.
"Možná, že to by mohl být ten Zázrak zrození, nějaká zbraň z civilizovanější doby."
"Co se toho týče, já se spolehnu na míň civilizovaný zbraně," opáčil Sirius, dolil si Jamesona a uložil Berettu.

"Co tě žere?" vyjel James na kamaráda, když se v terči, na který mířil objevil průstřel, ještě dřív než stihl James stisknout spoušť.
Sirius jen zavrčel a soustředěně vyměňoval zásobník Beretty. Střelba mu šla, byl rychlý a přesný. A nutnost soustředit se mu pomáhala. Vytlačovalo to z mozku obrazy, které by tam nejraději neměl.
Noční ulice.
Hořící auto.
Kvílení sirén, blikání majáků.
Kdybych přišel dřív, nemuselo to tak dopadnout.
Pak ho napadlo ještě něco horšího: Kolikrát takové věcí ještě uvidím?
Sirius se odvrátil od Jamese a zatímco v mysli viděl ohořelého Eda Bonese, znovu přesně prostřelil středové kruhy všech terčů.

Nad stolem osvětleným velkou stolní lampou se sklánělo pět mužů. Šestý stál ve stínu, opřený o futra dveří. Na stole ležela roztržená polovina papíru.
"Kdo ví, kde to Srabus vyhrabal," odfrkl si mladý muž s kulatými brýlemi. Vedle stojící černovlasý muž v kožené bundě souhlasně přikývl. Ze stínu zakřupaly klouby.
Pomenší mužík se špičatým obličejem nahlas četl: "Bla bla hmm... ať získáme zázrak zrození. Zázrak zrození? Co to má být?" podíval se na Moonyho. Ten obrátil zrak na Čmeláka.
"To ještě nevím," zavrtěl Čmelák dlouhou stříbrnou bradou. "Ale když je to důležité pro Raddlea, je to důležité i pro nás."

V přístavní čtvrti už dlouho stál ošumělý domek, jehož vývěsní štít hlásal "U sedmi kulí". Kdysi šlo o luxusní podnik poskytující pánům široké množství služeb. To už ale byla minulost. I jediné "O", které v názvu bylo, se časem ztratilo.
Z podniku se teď vyřítili dva muži a hnali se pryč provázeni nadávkami, poháry a židlemi ostatních hostů lokálu.
"Seregile?" zeptal se Alek za běhu. "Bylo nutný rozmlátit i tu zengatskou vázu? Bordelpapá z toho zřejmě neměl radost."
"Ale mě vážně štve, když u karet podvádí někdo jiný, než já." funěl Seregil. "Ale obávám se, že sem zase chvíli nemůžeme."

"Na hradě jsou ženy!!!" volala stráž u brány.
Za chvilku už tak volal každý chlap na císařově hradu s úsměvem na tváři. Na Karlštejně byly opravdu ženy a hrad ožil novým veselím.
Z ochozu paláce na to hleděl císař Karel se svoji ženou, Eliškou Pomořanskou a oba se spokojeně usmívali.
"To byla noc, že drahý?" prohodila Eliška.
"To ano." usmál se Karel. "A teď, když je vše hotové, pojďme už spát drahá."
"Souhlasím. Ale nejprve bych se ráda zastavila s Vámi ve Vaší ložnici." mrkla císařovna na císaře.
A devět měsíců poté se narodil malý chlapeček, který dostal jméno Zikmund.

Toho dne se oba pánové tvářili potměšile. Jako by měli připravený trik století a ne jenom pár kouzel.
"Založíme školu!" prohlásil Godric.
"Ale ne ledajakou," přidal se Salazar.
"Bude to škola pro stejně nadané, jako jsme my čtyři," dokončil Godric myšlenku.
"To je báječné!" vypískla Helga.
"Skvělý nápad. Kdy začneme?" přidala se Rowena.
Godric se Salazarem na sebe podívali.
"No víš..." začal Godric.
"Řekli jsme, že ji založíme MY. Je to záležitost pro nás muže. S vámi, dámy, jsme nepočítali," vysvětloval Salazar.
Poté co Salazar s Godricem půl dne zvraceli slimáky, usoudili, že k tomu možná holky asi přizvou taky.

Krčí se v blátě na zemi a třese se zimou. Nebo možná hladem.
Na krku má obojek z tvrdé kůže, který mu jeho vlastní kůži rozdírá do krve. Už ho přestaly bavit pokusy přetrhnout provaz, kterým je uvázán. I když má velkou sílu.
Okolo chodí lidé a prohlížejí si vystavené "zboží". Kupující jsou válečníci, obchodníci, i jarlové.
Náhle se před ním zastaví jeden muž, podle oděvu obchodník, s rudými vousy.
"Co umíš?" zeptá se velitelským hlasem.
"Všechno, když mě odtud dostaňte," zatíná otrok zuby.
"Vážně? Já potřebuju veslaře. Chci plout na konec světa," oznámí a napřáhne ruku. "Jsem Lief Eriksson."

"Ale pane Lystere, vždyť už jste to zažil, tak přeci nemusíte dělat takový povyk," konejšil Kryton svého pacienta.
"Ale minule jsem aspoň prošel dveřma. Copak nevidíš, jak vypadám teď? Hlavu mám jak Hvězdu smrti!" běsnil Lyster.
"Pane, dnes večer ten otok už určitě praskne a budete zase jako rybička," prohlásil Kryton sebejistě.
"Jo, buď tak, a nebo zítra přines rozbrušovačku," odvětil Lyster zkroušeně.
Večer se ukázalo, že Kryton měl pravdu. A když Kocour vycházel podruhé v životě z místnosti pokrytý zbytky Lysterova otoku, byl si jistý, že i nejkratší kravata na světě stačí na to, aby se na ní oběsil.

Roku 1170 žhne nad Jeruzalémem slunce a v komnatě jednoho z paláců sedí mladá, krásná žena a hledí přes zdobenou okenici na ulici.
Vidí, jak průjezdem do dvora procválá oddíl rytířů s mladým velitelem v čele.
Za chvilku slyší na schodech těžké kroky a její milý mladý velitel ji stiskne v náručí.
Pomůže mu svléknout zbroj i oděv, vykoupe ho.
Po lázni od něj odstoupí.
Uchopí lem svých hedvábných šatů a přetáhne si je přes hlavu.
Její pokožka je bělostná a ve stinné místnosti jakoby lehce září. Potom se mu vrhne kolem krku a společně se vášnivě skulí na lože.

Ham chramst ham.
"Tak zase pod zeď?" zeptal se Mark a zakousl se do obilné placky.
"Jo. Vyrážíme na průzkum na západ od Krastera," odpověděl Moll.
"Teda, to si nechám ujít. Tam se poslední dobou prý potulují Thenové, tfuj!" otřásl se Mark při vzpomínce na kmen divokých, který rád obědval své protivníky, a vyplivl tvrdé sousto.
"Mhm, to bude v pohodě. Tentokrát z toho mám vážně dobrý pocit," usmál se Moll a spolkl sousto.
Ham chramst ham.
"Jo, mám z toho dobrej pocit! Tahle byl vážně dobře naloženej," usmál se Grol a spustil rožeň s Mollovou nohou níž nad oheň.

Nebylo to moc plánované. Když nemovitosti v Itálii rapidně zlevnily, pořídili si spolu (na hypotéku + úspory) v Itálii středověkou vesničku. Stojí na útesu nad mořem, hlubokou propastí ve které duní vlny.
Postupně vesnici opravují. Nejprve své bydlení v kastelu, poté ostatní domy.
S pomocí řemeslníků samozřejmě.
Dokonce z vesnice vytváří středověký skanzen. Staví sýpku, vybudují pece na chléb, ona i zrekonstruuje malby v podloubí ze 14. století.
A když jde od moře bouře, seděli spolu na balkóně, pozorují moře a blesky a pijí výtečné víno.
A Proč, u všech bohů? Protože se mají rádi a tenhle podnik je moc baví.

Bylo poledne a vraceli se z náletu. Vždycky to bylo stejný. Po brífinku nasedli do stroje, tý plechový klece, odstartovali, seřadili se do roje, nabrali výšku, doletěli nad Anglii, vysypali co měli, otočili a hnali zpátky.
Jenže tentokrát to tak hladký nebylo.
Na jejich roj se sesypaly Angláni a rozehnali je. Jejich pilot prudce klesl, aby se ztratil pod mraky. Vyšlo to.
Teď už měli Anglii za sebou a snad se v klidu dostanou do Francie.
Zadní střelec hlídal, jestli za nima nikdo nevisí.
Najednou ze slunce přiletěly kulky a on s hrůzou sledoval jak se zakusují do trupu Dorniera.

Nad trati řvou motory a po ní se ženou malé vozy. Za jejich volanty sedí muži, kteří počítají s tím, že nemusejí dojet živí. Přesto touha po stupních vítězů přebijí všechny pudy sebezáchovy a nutí je jet na hranici možností.
Zvláště jeden z nich touží po výhře více, než ostatní. Žene svoji červenou formuli po trati ve snaze dohnat čas, který ho stála zastávka v boxech.
Na klikaté trati předjíždí jeden vůz za druhým, využívá každou výhodu, kterou může získat. Ještě chvíli a bude v čele!
Pak sebou cukne volant.
Náraz.
Plameny!
A Niki Lauda zůstává ve svém autě zaklíněný...

Založit požár ve stodole a honem do domu! Rychle peníze!
"Zloděj!"
Biřic! Ne! AU!!
"Kam mě vedete? Radnice? Temnice?"
PO TÝDNU
Jak dlouho už sedím? Hladovej, ve vlastních sračkách. Na rukou okovy a vředy.
"Kat! Do mučírny?!"
Palečnice "Nepromluvím." Kladivem do nohou "ÁÁÁH! Nepromluvím." Žhavé železo na boku "ÁÁÁÁÁÁÁÁH NÉÉÉÉÉ!!! Ano, byl jsem to já!"
DRUHÉHO DNE
"HNI SE ŠPÍNO!!!" řve biřic. Ale kam jdeme?
Ach ne! Hranice!
"Přivažte ho." přikazuje kat.
Už nese louč. Zapaluje dřevo!
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ"
Kouř, potřebuju vzduch! Ne, pálí mě nohy. Hoří šat! Černají nohy!! Puchýře na břiše a rukou!!! Černá tělo... už to ani nebolí...

Tma.
Hmmm,tady by se mi mohlo líbit. Teplota je dobrá, nepáchne to tu, strava také nevypadá špatně. Dokonce tu nechal i párečky!
Sakra, nějak se to tu třese! Už je čas jít! Ok, tak kudy? Kdyby se tu dalo trochu rozsvítit. Tak moment, tudy ne, tudy ne. Jo tady!
KŘUP.
"JÁU!" Sakra, co to bylo?! Proč musíš mít žebra zrovna tady? No neřvi, vždyť už jdu. Ták, ještě kůže...
KOUS KOUS.
"ÁÁÁÁÁÁH!" No, a je to! Jé, no ty vypadáš... Tak já raději mizím.
NA LODI NOSTROMO SE PRÁVĚ Z TĚLA JEDNOHO ČLENA POSÁDKY PROKOUSAL VEN ZÁHADNÝ TVOR VETŘELEC

"Tak kumpáni, večer zábavy začíná" zahlásil Lister a rozeslal přísedícím piva.
"No jo, ale co budem dělat?" zavrčel Kocour.
"Na tříkolkové pólo můžeme zapomenout," prohlásil Rimmer. "Z poslední vlaječky si Lister udělal ladičku na kytaru," a loupl po zmíněném pohledem.
"Nebojte se pánové, zábavu jsem vymyslel já," uklidňoval své společníky Kryton.
"Fakt?" divil se Lister.
"Četl jsem o prospěšnosti kreativní práce. Vyrábět něco nového prý skvěle stmeluje kolektiv a rozvíjí osobnost. Takže co byste pánové řekli ... pastelkám?!"
Co přesně by ostatní řekli na pastelky zjišťoval Kryton během následujících tří hodin, kdy se pokoušel vylovit všechny pastelky ze své tříselné přípojky.

Je rok 1097 a tři bratři se vydali osvobodit Svaté město a Kristův hrob. Se zbytkem výpravy se setkali u Konstantinopole. Poprvé viděli moře.
Spolu s výpravou překročili poušť. Poprvé viděli tolik písku a lidi blouznit z horka.
Když se poprvé potkali s Turkmény a jejich mračny šípů, dál šli už jen dva bratři.
Když už si zvykli na horko a písek, došli k městu Antiochie. Co je na cestě za ní se měl ale nyní dozvědět už jen poslední bratr.
Ale ani jemu nebylo dáno spatřit hradby Jeruzaléma, protože jeho oči vyhasly kvůli zánětu v těle u Hins Al-akrád.

Vítr ve vlasech.
Slunce ve tváři.
Řev motoru.
Silnice mizí pod koly.
"JOOOOOOOO! To je vono!"
Hnát se po silnici, neřešit, nehrotit, prostě jet! Jo to jsem přesně potřeboval!
Přesně tohle si myslí britský mladík, který žene auto po silnici podél pláže na pobřeží u Grimsby. S přáteli často mluvil o tom, jaké to je, jet si jen tak, nezávisle na komkoliv. Ano, cítil se volný, cítil se jako král, cítil se dospělý. Konečně dospělý!
Co?
"NÉÉÉ! Sakra sakra sakra!"
"Pane Clarksone, víte kolik jste jel?"
Jo bejt dospělej je fajn, ale where the fuck mám teď vzít na pokutu?!

Ve vzduchu byli hodiny a Němčouři nikde. Ono by to nevadilo. Když nikoho nepotkají, je vyšší šance, že bezpečně přistanou. Jenže tímhle způsobem válku nevyhrají.
Ale když se podíval k Francii, zahlédl nízko letící stín. Podíval se znovu a lépe. Ano, je tam! Průzkumní Dronier DO 17. Zamával křídly na své číslo 2. a potlačil řídící páku dopředu. Řítil na nepřítele a těsně nad ním vypálil dávku. Kulky pokropily německý stroj, jeho křídlo se utrhlo a Němec se zřítil do moře.
Brit nabral výšku a zkontroloval zásobníky.
Skoro plné.
Jen pár kulek a nepřítel je dole, vlastně celkem levná kořist...

Během pátečního odpoledne se na louku sjíždějí lidé. Potkávají se s dalšími lidmi, baví se a smějí, staví stany, zakládají ohniště a užívají si. První akce letošní sezóny začíná, mají celý víkend plný zábavy před sebou.
Jsou tam také dvě děti. Leží na trávě a ukazují si na nebe, kde přes slunce občas přepluje mráček.
"Támhle ten je jako strom!"
"A támhle je kůň."
"Nebo támhle, to je květinka!"
Dotyčný mrak, označený za kytku, se zamračí na děti a zahřmí si, "Tak květinka? Já ti ukážu jaká jsem kytka!"
A první akce sezóny nebyla ani tak příjemná, jako spíš promáchaná.

U stěny z pytlů s pískem stála stolička a nízký stolek. Na stoličce seděl muž a upřeně hleděl na poloprázdnou lahev.
Sledoval skrz ní písečné duny a myšlenky se mu toulaly. zelená lahev...zelená země... tráva... Liberec... domov... rodiče... dětství... pohádky... Pak se pousmál. Vzpomněl si na pohádku o kouzelném duchu Džinovi, který žije v lahvi, a lidem plní přání.
Lahev s ginem tu stojí. Kdyby mi tak tohle pití jedno přání splnilo pomyslel si.
Vzápětí lahví proletěla kulka a zasáhla hloubajícího muže do čela. Jeho mozek se rozletěl stejně jako lahev. Jaké přání si chtěl pomyslet, už se nedozvěděl.

"Dobrý den!" vypískne krejčí , jakmile jsem vstoupil. "Už jsem si říkal, že snad nedorazíte. Jsem zvědav, jak budete spokojen. Šil jsem přesně dle vašich požadavků," dušuje a pospíchá do zadní části krámu.
"To doufám. Hodlám si ho obléci pro velice speciální událost." podlejzáku, dýško ti beztak nedám.
"Jistě, jistě, tady to máme. Jsem si jistý, že opravdu ohromíte." vychvaluje krejčí dál.
Bere za zip obalu, ve kterém je nový oblek ukryt a tahá jím dolů...
Najednou, jako by se zablesklo. Nic nevidím. Jsem oslněn nádherou.
"Nebojte pane Rimmere, jsem si jistý, že na předávání důstojnického diplomu bude skutečná hvězda události!"

Překročit řeku je stálo hodně úsilí a životů. Čtrnáct mužů vkročilo na most a čtrnáct těl, na mnohem víc kusů, nyní leželo na jeho prknech. Nakonec ale toho obra lstí zabili a cesta k jejich nepřátelům na opačném břehu řeky byla volná.
Vrhli se na plenitele a nájezdníky a barvili vodu řeky i půdu lesa stále novou krví.
Smrt vysokého hrdiny seveřany otřásla. Ale když padl i jejich král, nebylo proč ustoupit. Zbyla jediná možnost. Cesta do Valhally.
Stáli tedy ve štítové hradbě dokud jejich ruce udržely zbraň a dokud nohy udržely tělo.
Ať na ně mohou být bohové hrdí.

V lese tábořilo vojsko divoce vyhlížejících mužů. Viditelně slavili a byli uvolnění. Náhle ale dobrou náladu prořízlo varovné volání hlídky.
Všichni se chápali svých zbraní a hnali se k mostu přes řeku, jež dělila jejich tábor na dvě poloviny.
Jako poslední se k mostu přišel muž, který o hlavu převyšoval všechny ostatní. Cestou si navlékl kroužkovou košili, přilbu a nyní stál uprostřed mostu a v rukou třímal svou sekeru.
Vzápětí se objevil nepřítel. Celé vojsko směřovalo právě k onomu mostu, kde se tyčil mohutný hrdina.
"Tak pojďte." odplivl si obr a s mocným řevem "ODÍÍÍÍÍÍN" přeťal prvního odvážlivce v pase.

cink cink! zní za chladného rána parkem.
Rosa pokrývá trávu nad níž se vznáší hustá mlha způsobená vycházejícím sluncem. V mlze se rýsuje několik siluet zahalených v pláštích a na rose tančí dva dva muži. Netančí však žádný tanec, kterým byste oslnili na plese. Tančí tanec smrti. V ruce každý svírá rapír, jejichž tenké čepele při střetu vydávají ono pronikavé cink.
Náhle se namísto cink ozvalo přidušené "HEH!" a jeden z mužů dotančil. Zavrávoral, padl do trávy a zemřel.
"Zvláštní," pomyslel si přeživší tanečník. "Jak, že se jmenoval, mon´ami?" otázal se gantlemana, který na okraji palouku spokojeně pokyvoval hlavou.

"Thorine."
"Ano?"
"Jsi si jistý, že je to tudy?"
Tyto věty se poslední dobou opakovaly často. Kdo by se divil. Cesta přes Středozem je dlouhý, náročný a mnohdy nebezpečný podnik. Všichni společníci se o tom nesčetněkrát přesvědčili.
Během svého putování mohli mnohokrát sejít z cesty. Mohli zabloudit. Jejich družina se mohla rozdělit. Někdo mohl dokonce zemřít.
Jejich život ohrožovali zlobři, skřeti, drak, místy i elfové. Přesto všichni společníci vytrvali. Nezakolísali, následovali svého velitele a jejich vytrvalost a odhodlání byli po zásluze odměněny.
Ale když tyto věty zazněly v okamžiku, kdy Bombur hledal v Ereboru latrínu, odhodlání všech bylo silně nahlodané.

Dva muži stáli na kopci, šedivé vlasy, plnovousy a kilty jim čechral svěží vítr a hleděli ze sluncem zalitého kopce dolů, kde se scházeli lidé a přinášeli sportovní náčiní, závaží i klády.
"Já vím na co myslíš," řekl jeden z nich "ale nestačilo to už?"
"Řekl bych, že ještě ne," opáčil s úšklebkem druhý a pak vykročili z kopce dolů.
Do tradiční soutěže se přihlásilo mnoho soutěžících, všichni mladší. Ale dva letité šampiony nikdo neporazil.
A když dlouho do noci oba za vřeštění dud a žblunkání whisky slavili svou výhru, bylo každému jasné, že skuteční highlandeři nejsou nikdy příliš staří.

Automatické dveře se otevřely a on vstoupil do místnosti. Odložil na stůl pivo, a pak se otočil k palandě pro něco ke čtení. V tom se zarazil, jako by ho přimrazili.
Na posteli ležela žena. To samo o sobě by bohatě k šoku stačilo, ale bylo toho víc.
Žena byla překrásná, nahá, ležela na zádech, nohy opřené o ramena muže, který se divoce činil v jejím klíně.
"Promiň kamaráde, ale já tě varoval, první žena co se tu objevila po třech milionech let... co jsi čekal? AÚÚÚÚÚÚ JÉÉÉÉÉÉ!" zavyl Kocour a v ten okamžik Dave konečně procitl z noční můry.

Léto pokročilo a byl čas sklizně. Na malé farmě na severu Francie mladý farmář právě sklízel první úrodu svého nového domova.
Nebylo to nic zvláštního či velkého. Malé políčko s pšenicí a lnem, pár záhonů zeleniny, jedno prase, tři ovce a několik slepic. U toho malý domek. Ale farmářovi i jeho mladé ženě to stačilo aby neměli hlad a mohli žít spokojeně.
A právě když však do zemnice ukládali vymlácené zrní, u lesa stanula skupina ozbrojených seveřanů.
A pak již hospodářovu první sklizeň ochutnávali pohanští bojovníci, zatímco jeho vyhaslé oči hleděly na svůj spálený domov z hlavy naražené na kopí.

Deset hodin a hurá do postele. Krásných osm hodin spánku přede mnou. Teď už jen spát a hezky si odpočinout.
Bouchání o patro výš. 0:30... No nic.
Hudba od spolubydlícího. 2:00 Eéééh. "Hele, já zítra vstávám do práce, co ty?"
ZÁCHOD ZÁCHOD. Co? 4:15? To už není vtipný. Dobře, dvě hodiny, ještě mám dvě hodiny k dobru.
Kočka škrábe na dveře. Ty bestie! Já za hodinu vstávám. Tak už si konečně lehni. Tak, ležet a spát!
Druhý spolubydlící přichází z noční 5:30 Sakra, to nemůže být trochu potichu? Ještě půl hodiny, půl hodiny můžu spát.
6:00 Ufff, zase zatracený pondělí.

Utíkali vřesovištěm co jim síly stačily, tráva i skály se míhaly okolo. Za sebou slyšeli vití, dusot těžkých tlap a řinčení zbroje.
Že jim jsou skřeti na stopě, to zjistili už u zlobří jeskyně. Že jim jsou v patách, to zjistili vzápětí.
Radagast prozatím odváděl dobrou práci, skřeti i vrrci se na něj pověsili jako trpaslík na skálu, ale bylo jisté, že dlouho to nevydrží.
Jak dlouho vlastně, to zjistili rovněž vzápětí. Kili se sice kasal, jak je skvělý lučistník. Ale že na délku třech trpaslíků nedokáže trefit skřeta do krku, aby chcípl v tichosti... to by i kámen rozplakalo.

Dvorskou zábavu měl velice rád.
Odpolední hon byl báječný. A zítra ho čeká zlatý hřeb celé slavnosti - turnaj!
Celou cestu do hodovní síně probíral s ostatními, kdo se s kým utká v boji. Tu se však sálem náhle rozlehl překrásný zpěv.
Mezi stoly stála nádherná dívka v zelených šatech. Měla rusé vlasy a krásným hlasem zpívala píseň Palestinalied.
Rytíři úžasem vypadla číše z ruky. Ač během svého života slyšel mnoho zpěvů, tato dívka ho zcela uchvátila.
"Pro ni bych žil, i bojoval" pomyslel si.
A když mu nazítří předávala věnec pro vítěze turnaje, už věděl, že jeho cit není jednostranný.