Moje články

Milý Tasemníku,

není Tvým právem, ale jednou z Tvých největších povinností být zapomínán. Doby, kdy jsme vstupovali mezi pacienty a Nepřítele přímo a velmi reálně, jsou pryč. Bude mnohem lépe, budeš-li působit méně přiznaně. Velmi užitečným například bude, stanou-li se Tvá vnuknutí „vnitřními pohnutkami“ Tvého pacienta, jeho „pravým, zdravě sobeckým já“ nebo „hlasem srdce“. Samozřejmě takto nelze maskovat každou naši snahu, základem je začít u věcí zdánlivě nevinných a velmi zvolna zvyšovat laťku. Na konci si bude pacient myslet, že se prostě řídí svými pocity, ale ve skutečnosti to budou Tvé pobídky, kterými za něj budeš rozhodovat.

Líbá
Tvůj Zmarchrob

Obhlížel krabičku.
„A co to je?“
„Zázrak moderní techniky. Záchrana každého-“ tu část reklamy o zmatených důchodcích vynechala. To byl také „přínos“ PARPATu. Rychle se rozšířil mýtus o popletených seniorech, což byli všichni starší lidé, kteří se plně neorientovali v nové ideologii. Jejich vzpomínání na dobu, kdy byla Praha jednotná, pak mohlo být jednoduše označeno za senilní blouznění.
„Jak to funguje?“
„Jednoduše, na tlačítka! Tady zapneš a tady nastavíš číslo své části.“
„K čemu?“
„Teď už si nemusíš pamatovat ulice, až půjdeš Brita venčit. Kdybys přešel hranici části, ta věc zapípá a ty se vrátíš. Skvělé, ne?“
Smutně se pousmál.

Klopýtali dolů. Opět v neproniknutelné tmě. Byl za ni rád. Aspoň nikdo neuvidí, jak se rdí studem. Co to vůbec bylo? Ještě to vůbec neměl v hlavě srovnané. Seběhlo se to rychle a neočekávaně. Jediné, co mu bylo úplně jasné, byla ta jeho stupidní věta.

Co sis myslel? – Chtěl jsem být užitečný. – Ale prosím tě, to si vykládej někomu jinýmu. Chtěl jsi na sebe upozornit, to je to. Aby si tě všimli. To se ti teda povedlo. Doufám, že jsi se sebou spokojený.

Přemýšlel, jestli mohl říct něco hloupějšího. Něco hloupějšího než nabídnout Mojžíšovi a Eliášovi, že jim postaví stany.

„Čau, jak se máš?“
„Ale jde to. Teď jsem si zrovna zažádal vo vobčanství na trojce, tak jsem na čekací listině...“
„Cože?! No počkej a myslíš, že ho dostaneš?“
„Jo, já jsem voptimista. Irenčiny rodiče mají na trojce ještě jeden byt, tak tam budeme bydlet, už mám slíbený i místo, až dostanu to vobčanství, a našel jsem si, že sestra mojí prababičky kdysi na trojce bydlela, tak to mi snad taky uznaj k dobru.“
„Hele a proč to vlastně všechno děláš? To je to na desítce fakt tak strašný?“
„Ale to ne. Spíš kvůli svatbě. Irenka rezolutně odmítá smíšená manželství.“

Milý Tasemníku,

to, co píšeš, je nejen naprosto hloupé, ale i podvratné. Nepokoušej se Ty, nedochůdče, poučovat profesionála, jako jsem já. Je to trapné a ubohé.
Lidé ve skutečnosti vůbec nejsou rozdílní. Jsou si podobní jak vejce vejci. Jen Nepřítel jim přiznává tzv. individualitu a možnost činit svobodná rozhodnutí. Nepřej si, aby se někdo dozvěděl, že tady po pekle operuješ s Jeho myšlenkami. Jestliže někteří pacienti neskončí u nás, není to tím, že by se od sebe lidé navzájem nějak lišili, ale neschopností vás, mladých ďáblů. Hlavně že nikdy nešetříte časem, abyste pro svá selhání hledali výmluvy.

Líbá
Tvůj Zmarchrob

Říkalo se mu zdivočelý mullet. Protože to jediné, co z něj bylo na všech kamerových záznamech vidět, byl jeho podivný účes. Pohyboval se bezskrupulózně po všech částech a na těch nejexponovanějších místech rozvěšoval unitářské plakáty. Na náměstích, kde se konala parpaťácká shromáždění. Na hraničních přechodech. Dokonce na radnicích!
Zdál se nepolapitelný. Byl nepředvídatelný. Letáky roznášel rovnoměrně po všech částech, takže nebylo možné rozpoznat, z jaké sám pochází.
Jeho přezdívka často sloužilo k vyvolání davového hněvu na demonstracích. Stačilo říct jen „mullet“ a v davu to začalo vřít. To slovo vyvolávalo nenávist. Lopaty brzy pochopily, že se jim vlastně docela hodí.

31. prosince 1975
Celý den jsem se nemohla ubránit bilancování. Byl to těžký rok. Verunka roste hrozně rychle. A máme nového prezidenta. Toho nejpříkladnějšího. Dostatečně poučeného z krizového vývoje.
Začíná poslední čtvrtstoletí. Budou tu soudruzi ještě na jeho konci? Vstoupí s námi do nového tisíciletí? Na věčné časy...
Láďa většinu dne střílel. Vím, že taky bilancuje. Chybí mi. Chybí mi ten, kým byl, než ho zničili.
Vstupujeme do posledního čtvrtstoletí. Láďo, budeme takto žít ještě na jeho konci?

---

Volební lístky z roku devadesát měla pečlivě uschované jako posvátný důkaz. Ale třetího tisíciletí už se nedožila. O dva roky a den.

Muž se převalil, zavrčel a zlostně si přetáhl deku přes hlavu. Vedro bylo ale za chvíli nesnesitelné. Opět se odkryl. Hukot deště neustával.
---
Byl nevyspalý a mrzutý. Ani si nechtěl představovat, kolik ho čeká práce. Sešel po skřípajících schůdcích do spižírny k sudům a nejbližší otevřel. Nahlédl dovnitř, zaklel a víko opět přibouchl. Rozhořčeně vzhlédl k nebesům.
„Jsem ti sice vděčen, Hospodine, žes stvořil i nějaké menší potvory než takové slony, ale můžeš mi říct, k čemu by ti tihleti komáři mohli někdy být?!“
Noe netušil, že několik stovek metrů pod ním se skrývá země, která bude jednou nazvána Egypt.

Mluvčí hřímala:
"Po staletí! Staletí! Stovky generací žen utlačovaných patriarchálním systémem. Pod taktovkou církve, ne náhodou plné mužů, se vtloukalo nám ženám do hlavy, že jsme rodící stroje. Automaty na děti. Vzdělání? Ne! Kariéra? Žena u plotny a kolíbky! Samozřejmě, že celé epochy tohoto ideového mrzačení na nás zanechaly následky. Chápu, že některou z vás by mohlo někdy napadnout, že chce mít děti, ale jste svobodné, rozumíte? Nezahazujte svůj život. Nepřeplňujte přelidněnou planetu. Budujte kariéru, bojujte za práva zvířat, odhalujte skryté násilníky, chraňte..."
Vzpomněla si, jak jí před pár lety babička věnovala svou starou panenku. Musí ji doma rituálně spálit!

V DNA kvasinky došlo na vlákně DNA 5´--> 3´ ke dvěma mutacím. K deaminaci jednoho adeninu v intronové oblasti genu pro syntézu enzymu alkoholdehydrogenázy, také došlo k depurinaci jednoho guaninu v exonové oblasti v genu pro syntézu aktinu. A reparační systém tyto chyby nerozpoznal. Následně došlo k replikaci DNA a rozdělení buňky na dvě kvasinky. Popište, jak se projeví mutace v těchto dvou genech na nově vzniklých kvasinkách. (Nově vzniklé kvasinky označujte písmeny A a B.) Pokud se mutace neprojeví, vysvětlete, proč se neprojeví.

Alkoholdehydrogenáza je enzym, který za anaerobních podmínek katalyzuje redukci acetaldehydu na ethanol.

Aktin je strukturní protein, který tvoří mikrofilamenta, je tedy součástí cytoskeletu buňky. Určuje její tvar, díky jeho polymeraci a depolymeraci je umožněna tvorba panožek a tím pohybu buňky. Aktin umožňuje zaškrcení buňky při buněčném dělení (cytokinezi).

Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.
Uf. V klidu. Bude to v pořádku. No tak... Hlavně nesmím pochybovat. Protože... to vycítí. Šestý smysl, či co, každopádně jakmile odkryji slabinu, zaútočí.
Nebudu si nic nalhávat, je jich přesila. Vlastně... jsem na ně sám. Možná kdyby...? Ne, nemá smysl uvažovat o částečném spojenectví. Nepřítel je jednotný. Půjde proti mě, dokud nepadnu.
Semkl rty. Připadal si náhle tak unavený.... Protřel oči a potlačil nutkání zívnout.
Ne! Jsem silný! Zvládnu to! To, co dělám, je správné! A smysluplné! O tom vůbec nepochybuji... Dost už! Čas běží.
Nadechl se, vzal rázně za kliku a vešel do třídy.

Šel rázným krokem. Měl chuť se rozeběhnout, ale bylo by to nápadné.
Klid! přikazoval si. Neúspěšně. Pryč! Zmizet ve skupince. Ztratit se v anonymitě davu! Jako na zavolanou spatřil skrz jednu z postranních uliček hordu lidí. Kráčela Francouzskou směrem k Míráku. Demonstrace? Jo, říkali, že bude něco zavřenýho... Prudce zatočil a ještě přidal do kroku. Proč jde ta osoba furt za mnou? Začínáš být paranoidní, uklidni se! Konečně. Připojil se k zástupu. Ztěžka vydechl. Nepolevuj! Měl by se přidat ke skandování, musí zapadnout! Až teď se do něj zaposlouchal. A připadal si náhle tak sám.

Varhany hřměly. Duněly. Burácely.
Dva muži stáli u obrazu Josefa kardinála Berana. Jediné místo, které zabírala jen dvě odposlouchávací zařízení.
„Už nemůžeme zůstat stranou. Smrt otce Jakuba byla poslední kapkou. Ode dneška s námi můžete počítat.“
„Pane kardinále, uvědomujete si, že skoro všechny části přijaly zákony tvrdě perzekvující jakékoliv aktivity, které podporují sjednocení? Zapojíte-li se do odboje, můžete počítat s pronásledováním.“
Úsměv na tváři postaršího muže byl posmutnělý. „Ano. Však už jsme si zvykli.“
---
Postava přede dveřmi katedrály nervózně přešlápla a nakonec se sama ozvala ústředí: „Tak co?!“
Slečna sňala sluchátka, zívla a lhostejně protáhla: „Ále, asi zkouší opravené varhany.“

Sbírala prázdné lahve, odnášela židle a skládala nádobí do myčky.
To byl zase debakl. A to se tak snažila! Uspořádala ten sraz u sebe doma - v Berouně - ač všichni spolužáci byli z Prahy. A zakázala přinášet jakékoliv placky a propagační materiály jednotlivých částí. Přišlo jí to tehdy směšné. Teď si říkala, že měla zakázat i některá témata. Zprvu se všichni krotili, ale když se okolo jedenácté začal podnapilý Antonín honosit, že byli ostatní vlastně přistěhovalci na jeho části, když tam chodili do školy, propuklo to naplno. Skóre? Jeden zlomený nos, dva naštípnuté prsty a jeden monokl na pravém oku. Jejím.

"Tak jo, to okolí máte?" Režisérova nervozita by se dala krájet.
"Takže, Hani, nezapomeň na ty jména, jasný. A trochu pietnější výraz, prosím."
Rychle se rozhlédl. Klid. Až podezřelý.
"Tak jo, parto, jedem naostro!"

Nasadila tragický výraz, než koukla do kamery.
"Vážení a milí diváci, nacházíme se na místě, kde se asi před měsícem odehrála nejkrvavější řež... I přes nepřátelskou propagandu je dnes již jasné, že naše milovaná část..."
Koukal na ni a nervózně kouřil. Ze směru od letohrádku se náhle vynořila parta lidí, mířící přímo k nim. "Hej, támhle jsou!"

Zoufale koukl na kameramana.
"Dobrý, rejžo, máme to!"
"Mizíme!"

"A každý večer se kouknete do zrcadla a nahlas řeknete, co všechno se vám dnes povedlo. Je to důležité, nepodceňujte to."
"Děkuji... Ehm, moje sestřenice... prosila mě, abych vám dala tuhle vizitku. Je to takové staromódní, já vím, ale když ona... tak kdybyste..."
Potlačil nutkání rychle vztáhnout po papírku ruku.
"Ale samozřejmě...no, já jsem takový staromódní. Děkuji." Chápavý úsměv.
Když dveře zaklaply, sesul se do křesla. Vizitka na mužské jméno a v rohu malý křížek. Složil hlavu do dlaní a semkl rty. Pak se natáhl pro zrcadlo. Nahlas začal:
"Není to tvoje vina, dělals, co mohl. Nemůžeš za to..."

Koukl na hodinky. Pět minut po desáté.
Co má tohle znamenat?
Pokoj stále svítil. Opatrně se rozhlédl. Neubránil se ušklíbnutí.
Je to dost směšné. Jak před sto lety. Nemůžu uvěřit, že ještě v jedenadvacátém století děláme tohle. Můžem mít v kapse celý internet... A já funguju jako poslíček.
Světlo zhaslo.
Konečně.
Znovu se rozhlédl. Zprava policejní auto. Vrátil se k přechodu. Kolem bloku malinko zrychlil, načasování bylo klíčové. Za roh a...
Modrý maják na chodníku u dveří. V domě křik a sípění. Policajt se nahnul do auta, houkačka spustila. Pokusil se nasadit klidný výraz. Otočil se. Bylo čtvrt na jedenáct.