Moje články

Fandom: literární všehochuť a realita
Pozn.: věnováno Adě, protože ta může za mou účast na tomhletom šílenství :-)
Černej: Gandalf!
Bílej: Ten se vrátil.
Černej: Vinnetou!
Bílej: Rikitan.
Černej: Brumbál!
Bílej: Voldemort.
Černej: Cyrano.
Bílej: No, jo, to máš pravdu, Roxana se projevila jako natvrdlá koza.
Černej: A co teprve Romeo a Julie!
Bílej: Ale to pomohlo spíš nám. Kolik z toho pak bylo příběhů... Petr a Lucie, milenci amoiští a tak.
Černej: Edward Cullen.
Bílej: Nemrtví se nepočítají.
Černej: Tak dobře, co třeba Susan?
Bílej: To je sporný. Stephen se už dávno pohybuje v šedý zóně.
Černej: A kdybys tušil, na čem pracujeme teďka...
Bílej: Nemachruj a vyklop to...
Černej: Takovejch mrtvejch postav a jenom za měsíc!

...sluncem vyprahlé
Fandom: Tracyho tygr (a vlastní spleen)
Pozn.: Nadpis je parafrází veršů z písnička Jarka Nohavici - Sloní hřbitovy (a pěkně mě štve, že se tam nevešel celej)
Každý z nás přichází na svět s tygrem. Některý má podobu černého pantera, jiný připomíná opelichanou kočku domácí. Jen málokterý se dožije dospělosti. Někdy ho zabije mámin křik, častokrát tátova uštěpačná poznámka, jindy přečtená kniha a vůbec nejčastěji nějaký neopatrný kluk nebo holka, jejichž tygr si toho vašeho ani nevšimne. Obvykle tygr postupně chřadne, zmenšuje se, nakonec se tiše vytratí a vy si toho ani nevšimnete. Můžete být šťastní. Protože když tygr zemře v jediném okamžiku, v tom bodě časoprostoru, kdy vám pohled, slovo nebo gesto propíchne srdce skrz naskrz, pak jste ztracení navždy. Nikdy nic už nebude jako dřív.

Modré tlačítko Mute button: vypne zvuk přístroje při zachování ostatních funkcí.
Žluté tlačítko Reset: použijte v případě hysterie, neposlušnosti nebo běžných softwarových poruch. Vypne přístroj a po vychladnutí obvodů znovu zapne.
Zelené tlačítko Cook: přístroj uvaří podle přednastaveného menu dle příslušného modelu. Základní výbava: špagety, svíčková, hroch na kaštanech.
Fialové tlačítko Vanity: přehrává přednastavené komplimenty dle příslušného modelu. Základní výbava: macho, kutil, sexy mozek, nadsamec.
Oranžové tlačítko Rýmička: přístroj vydává chlácholivé zvuky, přinese kapesníky a noviny, uvaří čaj a slepičí polévku.
Velké červené tlačítko Sex: dostupné funkce dle příslušného modelu. Základní výbava: nymfomanka, ležím a dám, božská ústa, šikovné ruce.
Fandom: Stepfordské paničky

--------kulatý----------------------------------------------------------------------------------------
-----kulaťoučký-------------------------------------------------------koulí----------------------------
---kulaťoulinkatý------------------------------------------------------kulíček--------------------------
-nejkulaťoulinkatější-----------------------------------------------------kouli---------------------------
---kulaťoulinkatý------------------------jsem kulatá-----------------------------------------------------
-----kulaťoučký---------------------jako čtyřhranková----------------------------------------------------
-------čtverec------------------imbusáckej imbusák nebo--------------------------------------------------
------------------------------humusák jedovatý dech kulatého---------------------------------------------
--------------------------osmihranu žulová pyramida je taky kulatá------------------------------------------
-----------------------faraonův racek a lemuří jezevčík požírají žoužel----------------------------------------
---------------------ukradené brano už nikdy nezavře a vůbec Apollinaire--------------------------------------
----------------------rotuje v hrobě kolem dokolečka a z pyramidy kouli--------------------------------------
--------------------------neuděláš leda bys na ni hodila rozcuchanou----------------------------------------
-----------------------------supernovuvinku supermanovo sperma--------------haló------------------------
-------------------------------plodí maličkaťoučké supermany -------------tady zcela----------------------
-------punt-----------------------hop hop a letím vžžžžžžž---------------neočekávaný huš------------------
------puntík-------------------------to je fičák vichr tfuj--------------trojúhelník no co je tohle--------------
-----puntíček--------------------------rači tu nečum----------------za pořádky mezi řádky koukej-----------
------pupík-----------------------------koule a kůl---------------------------------------------------
-------pup------------------------------------------------------------------------------------------
Fandom: Guillaume Apollinaire

Fandom: crossoverová všehochuť
V Noční hlídce města Ankh-Morporku se k ránu pije čaj černý jako tér.
V Noční hlídce města Moskvy se slabý ranní čaj ohřívá v samovaru a na dno hrníčků se dává marmeláda.
Na ústředí Bystrozorů vám do dlaně vtisknou kouřící hrnek, poplácají vás po rameni a dělají, že ty slzy nevidí.
Čajové dýchánky pořádají ty nejpodivnější společnosti.
Horký čaj s mlékem vám naježí knír a dodá sílu v boji proti těm zatraceným Římanům.
Horký čaj s medem používají maminky jako univerzální lék proti nastuzení, bolení bříška a smutku. Maminky hobití, lidské i čmeláčí.
Obřady zahrnující horké tekutiny sbližují. Napříč mnohovesmírem.

Znáte ty jarní noci, vlahý vzduch voní po šeříku, měsíc se napůl schovává za mraky a ani ptáci nemůžou spát a zpívají? Za takových nocí sedávám v otevřeném okně, piju heřmánkový čaj a koukám do mraků. Vídám draky a jednorožce, podivné postavy a ještě podivnější stroje. Kolem půlnoci, když čaj vychladne a šeříky voní nejsilněji, proplouvá kolem loď bláznů. Častokrát má stěžně zlámané a táhne za sebou záchranný člun jak dětskou kachničku na provázku. Slýchávám výskání a smích, zpěv, někdy pláč. Až přijde čas, vyšplhám na palubu po tlustém nasmoleném laně, opřu se o stěžeň a nechám se unášet proudem.

Fandom: originální
Subjektu podán extrakt dobré nálady v osvěžovači vzduchu s vůní levandule. Funkční.
Subjektu podán extrakt rozmrzelosti v černé kávě. Funkční. Vedlejší účinky – migréna.
Subjektu podán extrakt zamilovanosti v malinovém džemu. Funkční. Vedlejší účinky – ztráta pudu sebezáchovy, svatba.
Subjektu podán extrakt žárlivosti v dršťkové polévce. Funkční. Vedlejší účinky – psychosomatický žaludeční vřed.
Subjektu podán extrakt zuřivosti ve špinavém prádle. Funkční. Vedlejší účinky – ztráta sebeovládání, pád manželky ze schodů.
Subjektu podán extrakt tíživého smutku ve smuteční kytici bílých lilií. Funkční. Vedlejší účinky – nekontrolovatelné výbuchy pláče, výčitky svědomí, noční můry.
Experiment ukončen. Subjekt si sám nadávkoval extrakt odvahy v kubánském rumu. Vedlejší účinky – sebevražda.

Apoléna v Nugáta nevěřila.
Věděla, že existuje, ale nevěřila v něj. Ostatně, Nugát existovat musel, kdo by jinak doplňoval Knihu?
Apolénina babička si pamatovala, když Hříchem před Tváří bylo třeba smilstvo, pýcha nebo lenost.
Její matka si pamatovala, jak se objevilo hříšné věšení prádla v sobotu, červené spodničky a tupé sekery.
A Apoléna si pamatovala, že se Hříchem před tváří staly vlnité vlasy (ostříhali jí je), pihy (celé dva měsíce chodila s tváří namazanou sádlem a poprášenou moukou) a pastelky (obrázky ptáčků hozené do ohně a výprask).
Apoléna v Nugáta nevěřila. Kdo by mohl věřit v boha, který zatracuje pastelky?

Fandom: Zeměplocha (víceméně)
Stvořitel začal před šesti dny Slovem. Přidal zemi, nějakou tu oblohu, slunce a měsíc. Na rostlinách a živočiších se vyřádil. Všechno podle vlastního návrhu, čistá designerská prácička od bičíků bakterií až po choboty olifantů. I ti lidi se mu docela povedli.
Zbývá už jen pár dodělávek. Přídavek správné koncentrace bylonebylia, prvku, bez kterého žádný vesmír nefunguje správně, je choulostivá záležitost.
Ještě špetičku.
Ale do háje! To už je třetí vesmír během posledního měsíce. Jeden by řekl, že ty věcičky nebudou tak rády vybuchovat. No co, vymete ho na druhý konec galaxie, zítra si trochu dáchne a pozítří to zkusí znovu.

Fandom: originální
Mám horečku. Tisíc schodů a velikánský džbán oleje. Nemám v sobě dost síly. Nedokážu vyjít nahoru.
Včera jsem uložil Kaye do mělkého hrobu kousek od paty Majáku. Hlava mi třeštila. Ráno jsem při mytí objevil vřed. Vynosil jsem zásoby oleje ke svítilně. Zbývá poslední džbán. Chtěl jsem zůstat u lampy, doplňovat olej, udržovat plamen a až bude nejhůř, skočit. Viděl jsem, jak dlouho to trvalo Kayovi.
Je mi strašně špatně. Nemám sílu zvednout džbán. Ale já musím nahoru. Zvedá se vítr, přichází bouře. Cítím to v kostech.
Topícím se námořníkům se prý zjevuje Ježíš. Tak proč jsi mě opustil, Pane?

Fandom: pohádky s trochou Zeměplochy
Devět
Přehlídneš jámu pod kořeny velikého dubu. Dopadneš na všechny čtyři.
Osm
Na pasece je ples příšer. Uvítá tě kat v rudé kápi. Sekeře včas uhneš.
Sedm
Máš hlad. Kousneš upíra do kotníku. Chutná divně.
Šest
Trápí tě žízeň. Olízneš vodníkovi šos. Voda je studená.
Pět
Chceš si hrát. Zkusíš tlapkou chytit světýlko bludiček. Bažině se vyhneš.
Čtyři
Malí hejkalové tě chytají za ocásek. Vyškubneš se.
Tři
Zasyčíš na ohnivého mužíka.
Dva
Unavený usínáš v odložené helmě bezhlavého rytíře. Ráno je hledí zavřené, ale ty se dostaneš ven snadno.
Jeden
Otřeš se Smrťovi kolem holení. Čeká na tebe. Odcházíš rád.

Fandom: originální
Stojí na pahorku, slunce zapadá. Soumrak přináší vůni pouště a lačných
samic. Dusné vedro polevuje, chladný vítr něžně čechrá jeho hřívu.
Všude kolem rozlehlá dálka, jeho království. Jeho dědictví. Jeho země.
Přikrčí se ve vysoké trávě. Pomalu se plíží, strašlivá síla ukrytá v
ladných pohybech. Těší se na tu nasládlou vůni, na tu ostrou chuť.
Teplá krev! Křehké mladé maso!
Chystá se ke skoku, pružina stlačená na nejzazší mez.
Zná rychlost svých tlap, umí využít sevření mohutných čelistí.
Ještě chvilku, ještě kousek.
Teď!
Pružina se vymrští.
Skok!
Rána!
Do hajzlu!
Zase zapomněl na to zatracený sklo, hranici svýho prťavýho výběhu.

Fandom: Noční hlídka (S. Lukjaněnko)
Říká se, že naděje umírá poslední. Není to pravda. Naděje se vytrácí jako první. Naivní, bláhová víra, se kterou vstupujeme do Noční hlídky. Naděje, že uděláme svět lepším, že budeme konat Dobro.
Každý čin jedné ze dvou odedávna soupeřících stran naruší rovnováhu sil. Každý čin vykonaný ve jménu Světla otevírá cestu činu Tmy. Každý námi vyléčený člověk se stává branou, kterou do světa proniká o něco více nenávisti, strachu a zla.
A tak první věc, která v nás musí zemřít, je naděje. Nestěžujeme si, jsme hrdí vojáci války mezi Světlem a Tmou.
Když se podíváte přímo do slunce, oslepí vás.

Bábi si povzdechla. Tolik práce! Chtěla předestilovat bylinnou směs proti kašli, kolice a duševnímu pohnutí v šestinedělí. Měla by zajít za včelami na kus řeči. Kozí chlívek potřeboval vykydat.
A ona si tu sedí v houpacím křesle a nemůže se ani hnout.
Kotě Ty se jí uvelebilo na prsou a předlo jako jedna z těch mágských věciček. Kdykoli se pokusila pohnout, předení zesílilo. Drápky se skoro neznatelně povytáhly. Mrknutí modrých očí sdělovalo, že jeho majitelka je slaďoučká a hodňoučká a prosím vás, jaképak drápky?
Ach jo. Bábi zavřela oči a vyslala vědomí směrem ke včelám. Kozí chlívek bude muset počkat.

„Je mi líto, slečno Farmářová, ale dnes to bude opět pouze dostatečná. Pomněnky jste mi pověděla moc pěkně, ale proč se, prosím vás, pokaždé musíte vytasit s těmi zapomněnkami? Dnes jste mi jich řekla nejméně pět. Například ten kyanid nikelnatý. Koho zajímá, že je jablkově zelený? Nebo přesné datum narození a křtu Johana Gregora Mendela. To jsou zcela nepodstatné informace. Doporučuji vám, abyste si při učení častěji hnětla jíl.“
Farmářová se šla zkroušeně posadit zpět do škamny, slzy na krajíčku.
Pomocný učitel Poustka s povzdechem zaklapl notýsek. Někdy měl vážně pocit, že před tou Cimrmanovou reformou byla kantořina jaksi radostnější...

Fandom: originální, verše jsou K. J. Erbena (Dceřina kletba, Kytice)
Zabila jsem holoubátko
Pomáhala tam, kde bylo třeba. Nikdy se neptala. Nikdy nesoudila.
matko má
Přicházely k ní, kruhy pod očima, třesoucí se kolena. Šeptaly o své hanbě.
zabila jsem holoubátko
Vždycky pomohla. Znala ty správné byliny a když bylo nejhůř, uměla zacházet s tenkou železnou jehlicí.
opuštěné jediňátko
Odcházely prázdné, rozbolavělé a krvácející. Dávala jim s sebou laudanum, aby bolest klidně odešla, a levanduli, aby duše tiše zůstala.
bílé bylo jako sníh!
Jen ony znaly cenu svého štěstí. V lepších časech, s někým jiným. Ty, které zaplatily příliš mnoho, přicházívaly k ní do učení. Vždycky pomohly, neptaly se, nesoudily.

Fandom: Mach a Šebestová (a narážky na několik dalších)
Žlababa zamávala a šla si po svých žlababích záležitostech. Zkoušení mohlo pokračovat.
„Minule jsme probírali život měst, k tabuli půjde žák Leža. Tak nám řekni něco o rozmnožování, prosím.“
„Prosím, města se množí vegetativně, pučením.“
„Správně, Ležo. Co jsou to Civitas parasiticus?“
„Prosím, to jsou cizopasnická města. Napadají cizí planety, na kterých se rozmnožují.“
„Výborně. Vyjmenuj, prosím, parazitická města, která znáš.“
„Prosím, největší je pramáti, Tatíček stověžatý ve vesmíru Unk. Má potomky ve všech známých vesmírech a taky ve třech neznámých. Například Řím, Ťop-ťum, Luna City, Minas Tirith, Prasinky a Ankh-Morpork.“
„Výborně,“ řekla paní učitelka, „píšu ti jedničku s hvězdičkou.“

Mistrál, severozápadní, král jadranských větrů. Přináší vůni hořících cedrů a šeptá o cizích krajích, divech a dálavách.
Bura, severovýchodní, bouřlivák. Poťouchlý a škodolibý, zvedá nečekané vlny a jeho divoký smích zní lanovím mezi duněním hromů.
Jugo, jihovýchodní, smutný klaun. Voní po ozónu, obrušuje hrdla červeným saharským pískem a jeho tiché vzlyky způsobují citlivějším povahám ukrutné bolesti hlavy.
Tramontana, severní, chladná kněžka. Rozmarná a náladová, pohladí ledovým dechem a za chvíli tříská ráhnovím do ztuhlých rukou a neopatrných hlav.
Levant, východní, utěšitel. Nafukuje břicha mraků, nosívá darem jemný déšť a jeho šeptání uklidňuje rozhárané duše a hojí zlomená srdce.
Staří přátelé.

Jeden z těch dnů, znáš je, budoucnost jak černá díra, od rána ti třeští hlava a navíc prší. Smutek přichází a zalízá pod kůži. Celej svět zešedne, jídlo ztratí veškerou chuť a spánek nepřichází. Začneš si zlehounka pohrávat s tou myšlenkou. Je lákavá. Přemýšlíš o otevřených oknech, o lécích, o žiletkách. Všechno je to jenom jako. Zatím.
A pak zalezeš do té cukrárny na rohu, dáš si horký kafe černý jako noc a marcipánovou růži. Trháš plátek po plátku, vdechuješ vůni mandlí, první kousky chutnají hořce, ale s každým dalším je svět barevnější. A je to zase v pořádku. Zatím.

Ahoj, vítej do služby, ta naše dnešní krychle, to je Kraken. A já jsem Ivan. Vloni se to tu docela sypalo, ale letos mám dokonce občas volno. Hned na začátku je potřeba si vyjasnit, že tohle je linková plavba, musíš chodit včas.
Napřed jsem se docela bála. Chvilka mezi lodí a pontonem a vědomí sedmdesáti tun za zády.
Ale to léto jsem se naučila rozumět spoustě krásných slov – pacholeti, rohatinkám, obrtlíku, oděrce, šmajsce a podhazování. Taky kolegům. Někdy jsem chodila do práce s košíkem na houby. Občas mě do hlavy trefil žalud. Roztrhané pruhované tričko jsem si schovala. Na památku.

Magráta provedla celý rituál přesně podle předpisu, stanovený počet kýchnutí ve správný čas, drbání se na patře jazykem, zuřivé škrábání obličeje a mnutí očí sedmkrát po a pětkrát proti směru hodinových ručiček. Každou chvíli by se měl objevit...
Malý mužík se zhmotnil s hlasitým prásknutím, podíval se na ni opuchlýma krví podlitýma očima a nenaloženě zavrčel: „Co chceš?“
„Ó veliký Histamine, bože všech trpících sennou rýmou, pomoz mi a zbav mě toho utrpení.“
„Jo, tak to máš, holka, smůlu. Proč myslíš, že se cpu tímhle nechutným naprosto inertním chlebíčkem z nafouklých zrn klačské rýžovičky? Jsem alergickej na nektar a ambrózii!“

Pozn.: Promiňte mi tu angličtinu, ale já to mám prostě spolu tak asociovaný, že to nešlo jinak. Ujíždím na Edge of Reason. Doufám, že to aspoň někdo bude znát :-) A taky doufám, že se shodneme na počtu slov - např. počítám a. m. i 9st 9 jako dvě slova
Monday 11 April
9st 9 (g.), husbands 1 (hurrah), children 2 (ungrateful little bastards), calories 3,000 (g.), cigarettes smoked in front of Mark 0 (exemplary), cigarettes smoked in secret 8, spiritual epiphanies 1 (at last!), alcohol units to recover self from said epiphany 6
9.45 a. m. Phone. Is Mark. Booked us an Easter minibreak!
9.46 a. m. Called Annie to brag. “Hello darling, guess what?”
9.47 a. m. Have put the phone down immediately shocked by own words. Here comes spiritual epiphany. I just said "Hello darling, guess what?" to my daughter. Am turning into my mother. Gaah! Gaah!

Eleonora zkontrolovala svůj vzhled ve skleněné výplni vstupních dveří klubu U nemrtvé princezny. Byly černé, stejně jako Eleonořino oblečení, vlasy, řasenka a kruhy pod očima. Jedinou výjimku tvořily lodičky na vysokých jehlách a rty. Obojí rudé. Kanonicky krvavě.
O tři hodiny a pět Bloody Marys později míjela na ulici chlapa. V černém. Sáhl na ni ledovou rukou. Podívala se mu do očí. Rudé.
Dupla. Jednou nohou, druhou. Chirurgicky přesně. O pět vteřin později utíkala bosá jako by jí šlo o život. Než si vytrhl její podpatky z nártů, přijel noční autobus.
Druhý den si koupila spoustu oblečení. Samé jasné barvy.

Ray za sebou zabouchl dveře dílny, zamknul je a plnou vahou se o ně opřel. Zevnitř se ozývaly rány, třeskot skla a skřípění plechů. Pak nastalo zlověstné ticho. Ray dveře neotevřel. Roztřeseně došel do kanceláře, z lékárničky vyndal pár obvazů a nešikovně si ovázal prsty.
Tak si to shrňme. Pokousal mě hasák. A pak se vrhl na toho meďoura. Vybavení dílny v hajzlu.
Zbývaly dvě možnosti. Protože chlapi nepláčou, vybral si sklinku od hořčice plnou whisky.
Byl asi v půlce, když se mezi dveřmi objevil zrzavý chlap v ošuntělém pršiplášti.
„Jsem Arthur Weasley a za chviličku bude všechno v pořádku.“

Ta výška. Ticho. Vítr ve vlasech. Třesoucí se kolena. Drkotající zuby. A zároveň podivný klid. Ironický úsměv. Občanka v náprsní kapse. Má dáti, dal. Sečteno a podtrženo.
Neloučila se. Na co? Věděla, že o děti se postará. Aspoň v tomhle se na něj mohla spolehnout. Vždycky se postaral. Jenže od jisté doby ne o ni. Jí už stejně nemohl pomoct. Jí už nemohl pomoct vůbec nikdo.
Nádech, výdech. Rozpřáhla ruce a skočila.
Pro náhodné kolemjdoucí jen houkající sanitka (tak zbytečná) a křídový obrys na chodníku.
Pro její děti už navždycky nezodpovězené Proč?
Ale pro ni světlo. Světlo a klid. Navěky.

Fandom: historie (nakolik se dá věřit novinám) a film Příběh Ireny Sendlerové (který jsem ovšem neviděla)
Agnieszka si pamatovala ten smrad. Všudypřítomný, pod kůži zalézající puch. Polévku z bramborových slupek. Kručení v žaludku, které po pár dnech přešlo v pevné sevření. Po týdnech už si nedokázala vybavit chuť čerstvého mléka. Znala jen ten smrad. A prázdné pohledy opuštěných dětí v ulicích.
A pak jeden večer maminčino tiché Zay gezunt, Agnieszka. Slzy. Kapesník na obličeji a zápach. Jiný, než byla zvyklá, nasládlý.
A pak jen tma tma tma.
Snídaně v cizí rodině. Otčenáš. Tak je to správně, Agnieszko. Dloubání do zad při mši. Sedni si, klekni, vstaň.
Kde jsou máma s tátou? A Bartek?
Neptej se, Agnieszko.
Agnieszka se naučila mít je ráda. Byli na ni hodní, maminka s tatínkem i její noví sourozenci. Jen večer, těsně před usnutím, přicházela prázdnota. Kde se Bůh schovával?
Po válce to všechno začalo dávat smysl. Dozvěděla se o Ireně. O sanitce, která vozila mrtvé děti, oběti tyfu. O malých rakvích, chloroformu a odvaze. O táborech.
Z její rodiny nikdo nepřežil.
Našla aspoň Irenu, chtěla poděkovat.
Jenže ta pečlivě plánovaná slova se někam ztratila.
Jak mě mohla jen tak opustit? Dát mě k cizím? Věty, sotva hlasitější než zvuk slz dopadajících na kachličky.
Z lásky, kochanie moje, z lásky, vydechla Irena.

Má mě rád – nemá mě rád – má mě rád – nemá mě rád?
A dá ti občas pusu z ničeho nic, jenom tak?
Moc často ne.
To tě asi nemá moc rád.
A napsal ti večer něco hezkýho na dobrou noc?
Nenapsal, šel s klukama na fotbal.
To si tě teda moc neváží.
A jaký to vůbec včera bylo?
Docela fajn.
Jenom fajn? To snad nestojí za to.
Počkej, tys brečela a on tě ani neobjal?
Strašně se styděl.
To nemá vůbec žádnou emoční inteligenci?
Naše láska je mrtvá. Zemřela na pitevním stole. Supky se slétají.
On ti dal kopačky? Hajzl!
------------------------------------
Poznámka: Já vím, já vím, ale jak byste jinak říkali samičce od supa? Jsem to vzala podle novodobě-gender-korektního vzoru hostka. Ještě by mohlo bejt supyně podle vzoru sokyně :-)

To je pěknej vajgl, člověče, dokouřenej až k filtru, takový já mám rád. Já si ho pěkně seberu, jen se nebojte. Ještě, že mě nevidíte, kdybyste viděl, netvářil byste se tak spokojeně, že jo.
No nic, znáte to, vajglík k vajglu...
Ještě tak dva tři měsíce a obsah týdletý kárky mi poskytne dost energie, abych přešel do dalšího stádia. Už se těším na to teploučko.
Sbírat vajgly je nůďo, ale pro chuť dehtem impregnovaných plicních sklípků, pro to delikatesní pošmáknutí, bych tudle práci nevyměnil za žádnou jinou.
No jo, dyť já se vám ani nepředstavil...
Tumor Pulmonale, váš osobní rakoviňák.

Rumcajs seděl na kameni a čistil fajfku od zbytků tabáku.
Bum. Od hlavy mu odskočila borová šiška.
Veverka Terka se posměšně ušklíbá. Další ho trefila přímo do nosu.
„Sakrment, ty zrzavko, že já ti tu šišku vystřelím z pazourek!“
A hned naládoval pistol předloňským žaludem a už míří na tu šišku.
Jenže ouha, mířidlo se komíhá sem a tam, hned ukazuje na šišku, hned na veverku a Rumcajs ne a ne ho uklidnit.
Zastrčil pistol do kapsy a smutně říká: „Mančinko, zavolej Cipíska, že už to řemeslo musí po mně převzít. Copak je to za loupežníka, kterýmu se třese ruka.“

Vyšplhal za mnou po těch zatracených schodech, kytku v zubech, odvezl mě limuzínou a asi pět let bylo všechno nádherný. Večeře při svíčkách, víkendy v Paříži, opera. A jakou radost měl z těch lodí.
Jenže to začalo jít z kopce. Dva potraty, dva porody. Plínky, sunar, dudlíky a hysterickej pláč. Nočníky, školka, potom jen věčný domácí úkoly.
A pak se z něj vyklubal Grázl Číslo Čtyři. Vybral si to nejpitomější klišé. Sekretářku, něco přes dvacet, blond, krásný pevný trojky.
Jenže to se chlapec přepočítal. Už brzo budu vychovávat jeho ex-děti v jeho ex-domě s jeho ex-psem. Já nejsem blbá Popelka.

Robbie vylezl ze spacáku a mrzutě sbalil svoje věci. Nehodlal u toho zatraceného šutru ani posnídat. Celou noc se mu zdály samé pitomosti. Sny o placatém světě na krunýři obrovské želvy by ještě bral. Ale ten o planetární soustavě krémových větrníků otáčejících se kolem dozlatova vypečené bábovky, nebo ten o světě v podobě gumové kachničky obývané houpacími koňmi...
Na tohle prostě vesmír není dost nekonečný.
Robbie si hodil tlumok na záda a vyrazil. Po menhiru se neohlédl. Kdyby to byl udělal, zřejmě by ho dost překvapil přibližně dvaceticentimetrový houpací koník, který se vynořil z pukliny a začal se poklidně pást.

Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách. Jenže tentokrát si Pistolník pamatoval. Pamatoval si růže i stoupání do nekonečných pater Věže, pamatoval si hrůzu před ohořelým sloupem, pamatoval si je všechny. Susan, Jaka i Eddieho. Něco se pokazilo a on si pamatoval.
Vzpomínky v jeho hlavě bzučí, některé docela tiše, jiné řvou, klejí a hořekují.
Kulka určená Muži v černém se nakonec stane Pistolníkovým vysvobozením.
Večer se písek ochladí na snesitelnou teplotu a z úkrytů se pomalu vyplíží obyvatelé pouště. Na každého se dostane.
Po roce z Pistolníka nezbyde skoro nic.
Starý klobouk ve křoví.

Celý den naslouchal úpěnlivým modlitbám. Pravda, už jich zdaleka nebylo tolik, co dřív. Ale byla to fuška, pořád jen „nedej zahynouti“. Neustálé prosby a stížnosti. A kolik zneužití svého jména k pochybným účelům už musel strpět! Celý ten patronát ho poslední dobou nějak vyčerpával.
„Teď mě neruš, Jene Ámosi, mám tu nějakou práci,“ řekl Václav, uvelebil se v křesle a nasadil si sluchátka.
„Proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh zdraví dá, zdraví dá...“
Po svaté tváři se rozlil blažený úsměv. Jeden si občas musí od toho věčného „nebojte se, nedám“ trochu odfrknout. Díky Bohu za Cimrmany, povzdechl si spokojeně.