Moje články

Tříkrálová polykula, nevědouc ještě, že je polykula, seděla u večeře, když tu někdo zabušil na dveře. Kapitán „milostným jazykem je služba“ & „rozhodně nejsem pirát“ Antonio šel otevřít.
„Dobrý večer. Jsme Soudné sestry, tři Macbethovy psycholožky, a rády bychom se u vás trochu ohřály."
„Vítejte,“ pozvala je dál Viola. „Děláte i vztahovou terapii? Víte, já... můj bratr... a můj muž a... Máme tu trochu potíže.“
V tom dovnitř bez klepání vpadl posel.
„Zlá novina, Orsino. V domě číslo pět jsou všichni mrtví. Otrava romantikou.“
„Všichni?“ podivila se Olívie.
„Abychom zase šly,“ zašklebila se jedna z přestrojených jeskyněk. „Stejně máte všichni parohy.“

Naše anachronické hodiny 
bijí raz dva tři hodiny. 

Skoro svítá na březnové idy 
Spiklenci přednáší své kydy 
Říman má spát a ne si měřit čas 
Solarium si žádá slunce jas

Naše anachronické hodiny 
bijí půl osmé hodiny. 

V Římě jsou tři až teprve nyní 
Caesar se ochomýtá v síni 
Neví zda jít a v kolik mají sraz 
Už vůbec neví kdo mu zláme vaz 

Naše anachronické hodiny 
bijí třikrát tři hodiny 

Každý má jistou svoji vlastní smrt 
Konkrétní čas však - o tom víme prd 
Ani ten věštec bláznivý 
Zpovzdálí na nás neciví 
a nehlásá osud že už si nás škrt

Ve snášedle je tak příjemně.
Stojí v rohu kurníku, pěkně v přítmí.
Uvnitř je teplo, měkko a bezpečno.
Dá se slepice považovat za zátěžovou přikrývku?
To je fuk. Hlavně si nedělat starosti.
Starosti se dělají samy. Stejně jako kuřata. Stejně jako sny.
Vejci se zdá o zlatém, stříbrném a olověném snášedle. Ono samo je v tom olověném. Tam se mu nelíbí. Chce zpět své útulno. Chce pryč. Kamkoli jinam. Prosím.
Mele sebou a bojuje. Slepice je příliš těžká, dříve tak útěšný tlak je náhle k nesnesení.
Jen ještě jednou zabrat!
Skořápka praská.
Porcius si protírá oči.
Je konečně sám sebou.

„Holky, stalo se vám někdy, že jste se přeřekly?“ ptala se Julie.
„Jak to myslíš, přeřekly?“ zajímalo Imogenu.
„No když jsme předstíraly, že jsme kluci. Ale tebe se to asi netýká, když jsi Angličanka.“
„Britonka, když dovolíš. A mluvím i latinsky, takže ano, taky jsem se občas netrefila.“
„Mistrovi se to psalo, v angličtině. Že my si to musíme odžít italsky, nebo dokonce latinsky, po tom ani nevzdechl,“ konstatovala Porcie.
„Takže já jsem jediná, kdo si tyhle jazykové přemety mohl odpustit?“ divila se Rosalinda.
„Já už to pak pletla schválně, ale copak mě ten můj pitomec vnímal?“ posteskla si Viola.

Paulina: [zpívá si] Už troubějí, už troubějí –
Edmund: Cože? Troubějí? Nikam nejdu! A říkejte si o mně, co chcete. To byl nápad, zápasit s maskovaným vyzyvatelem.
Vincentio: Z tvé strany snad, ovšem být tím maskovaným hrdinou, to je jiná písnička.
Volumnie: Můj chlapec se taky maskoval, když šel k Volskům.
Pučmeloud: [hystericky] Já na tom maškarním nebyl!
Iago: Nejvíc si užívám tu masku spolehlivého přítele. To je taková slast ji strhnout a vysmát se klaďasovi do očí! Ale napadá mě, ochranné masky už nenosíme, karanténní opatření všechna odtroubena, proč tady ještě tvrdnem?
Paulina: [píská si a pohrává se svazkem klíčů]

Kressida [nakrucuje se před zrcadlem]
[vstupuje Jan]
Kressida [dělá, že o něm neví]: Vždycky mě zajímalo, jaké je to v posteli s králem.
Jan: Promiň, beru jenom Isabely.
Kressida: Tak na tu vídeňskou si budeš muset stoupnout do fronty, brouku.
[vstupuje Edward]
Kressida [dělá, že o něm neví]: Vždycky mě zajímalo, jaké je to v posteli s princem. Troila mi zabili... Počkat. [na Edwarda] Nejsi náhodou ten Edward, co... [gestikuluje]
Edward [zrudne]: Ne, to byl dědeček.
[někdo zvoní, Jan si nasazuje roušku a odchází do předsíně]
Jan [za scénou]: Nic vám nepodepíšu. A vypadněte, než na vás pustím Černého prince!

Toho dne se Bertram vydal na trh, aby koupil Dianě květiny. Byla tolik krásná a on ji chtěl mít. Nepoleví ve své snaze, zahrne ji dárky a květinami, obloudí sladkými slovíčky, je přece šlechtic a ví, jak se dvořit ženě a jak ji dobýt.
Nechtě si vzpomněl na svoji manželku. Copak se to hodí, aby si žena řekla o manžela? To muži si mají vybírat!
O kus dál se od stánku odvrátila nějaká žena a v Bertramovi hrklo. Helena?! Tady ve Florencii? Rozběhl se za ní, ale žena byla pryč.
Už z toho půstu blázním. Musím Dianu dostat co nejdřív.

Půvabná Emílie se prochází po zahradě. Má nádherné šaty, slunce ji ozařuje z té správné strany a posiluje tím její kouzlo, tak co se děje? Ti zavření chudáci mají být už dávno nalepení na svém ubohém zamřížovaném okénku a obdivovat její krásu!
Když je okénko konečně obsazené, není to vůbec k její spokojenosti, protože nahlíženo je dovnitř a navíc tou zpropadenou žalářníkovou dcerou.
„Děvče, pojď sem. Co jsi viděla? Co tam dělají? Proč jsem je neuchvátila?“
„Slečno, naši vznešení vězňové tam právě... vytvářejí antickou kulturu.“
„Takže nemám šanci?“
„Momentálně naprosto žádnou, slečno. Ale možná bych vám mohla pomoci zkrátit čekání.“

„Pocem,“ křikne Lucka na svého domnělého manžela.
Vyděšený Dromio Syrakuský se o krůček přiblíží.
„Mám si pro tebe dojít?“
„Uklidni se, ženská. Co mi chceš?“
„Co chcu? Aby ses držel doma a nevokouněl po rozích, kde je jaká sukňa.“
„Ani nevíš, jak rád bych byl doma...“
„A co ti brání, chlape bídná? Mlsná huba, mně nic nevykládej. Sousedka mně říkala, jak ses tudle div nepřerazil, abys pomoh té děvce do kočáru a moh ju vokukovat.“
„Jsem jenom chtěl pomoci dámě.“
„Von ještě řekne dámě! Já ti dám takovou dámu!“ vrhá se na Dromia a fackuje ho. Dromio s křikem prchá.

Matka sedící v křesle chová na klíně syna. Útěšný výjev, který ke královně vůbec nepasuje.
„Bella Donna si nasadila masku a hodila plynovým granátem směrem k římským policistům. Vzduchem se začal šířit jed. Desperátka zhrouceným policistům sebrala zbraně a doklady, nasedla na svůj stroj a odjela do zapadajícího slunce.“
„A mami, jak to s Bella Donnou bylo dál?“
„Vzala si za muže krále gangu. Ona i její syn žili v dostatku a bezpečí. Bella Donna však nikdy nezapomněla na to, že žena musí být vždy připravena bojovat za své zájmy všemi dostupnými prostředky. Chemická laboratoř čeká na naši chvíli, miláčku.“

Kupec mířil s nákladem do Milána. Seděl na kozlíku, kůň vytrvale klusal lesní silnicí a svítilo sluníčko. Moc pěkný den na cestu.
Vtom se jeden ze stromů rozhodl vydat taky na výlet, jenže jak neměl nohy, zkusil krok a svalil se přes cestu.
Kolem se vyrojila banda drsně vyhlížejících chlapíků.
Vytasili se s kasičkou a dojemným příběhem o psovi, který při lovu uvízl v jezevčí noře na druhé straně lesa, a teď je potřeba najmout dělníky na kopání a pro ubohé psisko zaplatit lékaře.
Jenže kupec se k lopatě a zachraňování hrnul sám a banditům nezbylo, než ho klepnout kyjem.

Richard měl rád rodokmeny. Byly tak přehledné a dalo se v nich škrtat. Na zdi měl obrovský rodokmen se všemi příbuznými od Edwarda III. až ke svým malým synovcům, v tajné schránce jen náčrtek s přeživšími. Se zatím přežívajícími.
Svoji cestu k trůnu viděl jasně. Byl devátý v pořadí. Někdy stačí počkat, někdy intrikovat, někdy vraždit. Čekání neměl rád.

Přijel posel.
Bratr ho zval na slavnost, ale mezi řádky se skrývalo Radši nejezdi, tvůj temný vzhled i duše se nehodí ke hrám a slavnostem.

Jako prasata čekající na porážku. Tančete si ty svoje dvorské tanečky. Řezník už je na cestě.

Nabízíme adrenalinové zážitky, seznamovací služby, záchrany v poslední chvíli, dojemná shledání. Tisícileté zkušenosti!

Řiditelné ztroskotání s romantickou tečkou*
Ztroskotáte přímo u města, kde žije vaše budoucí manželka, za příplatek vám moře vyplaví i výbavu nutnou k ucházení se o její ruku.
Pirátská výprava*
Unikněte smrti nudou a vydejte se na dobrodružnou cestu. Naši zkušení animátoři vás naloží v nejneočekávatelnějším okamžiku a odvezou přímo do města vašeho budoucího manžela.
Pošta pro tebe podle bohyně Diany
Ztratili jste své příbuzné? Považujete je za mrtvé? Najdeme vám je!

Kontakty: ozveme se sami.
*v případě nehody zajišťujeme okamžitý převoz na mořské vlně k lékaři

Falstaff naříká nad osudem.
Vstupuje Venuše. Pravda, není už tak mladá, jak byste od bohyně lásky čekali, ale bohyním (a královnám) se na roky neohlížíme. Zvlášť když jsou z tudorovské linie a umí se solidně naštvat.
Falstaff pokleká, líbá své patronce* ruku a vychvaluje její krásu.
Venuše pokyne a na scénu vstupuje bohatá windsorská vdova, dosud Falstaffem opomíjená.
Falstaff se vyptává na její aktiva a poskytovanou stravu. Venuše protáčí oči. Láska nebude, ale šťastný konec ano.

* jeho patronem by měl být spíš Bakchus, ale vem to ďas. Královna ho chtěla zamilovaného, tak ať se o ten žok sherry postará sama.

Včeličky, že ano... Bzz bzz.
Bzzz!
Potvory. Nechtějí opylovat. Co bude s královstvím?
Snad by pomohlo nalákat je na nové odrůdy. Sice je máme docela zmlsané, ale objednávkou v ovocnářství nemůžu nic zkazit.
Pak je tu ten starý trik se zakázaným ovocem... Jenže zakazujte něco včelám. V lepším případě se budou tvářit, že vám nerozumí, v horším na vás pošlou sebevražednou letku. A já jsem alergik.
To by se musely hecnout samy. Zavřít se v úle a...

„Vaše Veličenstvo!“
„Zrovna jsem tě hledal. S přáteli jsme se rozhodli věnovat se příští tři roky pouze studiu.“

Tak to šlo překvapivě snadno.

Ježibaba [lopatový riff]
Vlk [vyje]

Edmund a Vlk:
Mezi dvěma ženskýma
Rozdíl skoro nevnímám
Že jsem duše přírodní
Na pomstu se vybodni

Jago a Santer:
Když nám přijdou do cesty
Něčí pěkné nevěsty
Lidi co jsou barevní
Slzu či dvě uroní

Vincentio a Sauron:
Tváříme se hrozně mile
Než se předvedeme v síle
Pak si na nás bacha dej
Hodnej strejda bude zlej

Pučmeloud a Otesánek
Žereme co na stůl dáš
Člověka či buřtguláš
Rýč je naším osudem
Pak už jísti nebudem

Volumnie a Voldemort
Naše hadí projevy
Bez nějaké prodlevy
Posluchače přesvědčí
Příbuzní nám nesvědčí

Paulina a Pracovník [pijí]

Cicero: Na toto téma jsem napsal tři dialogy. Četl jsi je?
Caesar: Ne, měl jsem zrovna příliš práce s umíráním.
Cicero: Takže jsi nečetl nejlepší dostupný zdroj informací, a přesto jsi došel ke stejnému závěru?
Caesar: Jsem tak trochu génius. Budoucnost se nedá vyčíst z jater, ale dá se ovlivnit žaludkem.
Cicero: To mě zajímá.
Caesar: I poslední centurion odhadne výsledek bitvy podle toho, jestli dáš legionářům červavé suchary nebo normální jídlo.
Cicero: A ani vlastní zkušenost s věštcem nezměnila tvůj pohled na věc?
Caesar: Při mně samotném! Co bych to byl za politika, kdybych dovolil skutečnosti ovlivňovat moje názory!

Milovaní followeři! Jsem zpátky s dalším make-up tutoriálem. V minulých videích jsme probrali, jak si nalíčit oči, aby vyniklo, že pozorně vnímáte něčí životní příběh, jak přizpůsobit líčení faktu, že chodíte s Afroameričanem, i jak si ozvláštnit vlasy šátkem tak, aby z toho všichni muži v dosahu šíleli. Odkazy na videa máte tady.
Dnes tu mám úplnou novinku. Tady na Kypru jsou z toho všichni docela paf.
[sundává si šálu a odhaluje otisky prstů na krku]
Hitem letošního jara jsou tyhle cool proužky! S obojky i chokery je ámen, vsaďte na přirozenost! Teď vám předvedu snadný trik, jak je nalíčit.

Paulina: Kdo dal mojí soše transparent ZVÍTĚZÍME! a proč?
Volumnie [lakuje si nehty]: To byl Vincentio.
Vincentio: Hleďme, potrefená husa kejhá. Ty vaše samolepky ŘÍM NEDÁME jsou už všude, bojím se podívat do svého šuplíku s prádlem.
Edmund [se samolibým úsměvem]: O své prádlo se nebojte, dáma má naštěstí vkus.
Pučmeloud: Vzhled není všechno, milánku. Důležitá je píle, všestrannost a pořádná výbava!
Jago [dělá si poznámky]
Volumnie: Vše záleží na tom, pánové, jak dlouho tu budeme zavření. Ale upozorňuji, že OČEKÁVÁM JEN PERFEKTNÍ VÝKONY!
Jago [stranou] Dokud nečekáš perfektní podfuk, jsem v klidu. Tuhle společnost by dokázalo rozeštvat i nemluvně.

1. Najít pozůstatky františkánského kláštera,
2. na základě nálezů zrekonstruovat podobu a orientaci jednotlivých klášterních budov v prostoru,
3. určit polohu klášterního kostela,
4. rozpoznat ve vykopávkách kostela chór,
5. objevit ostatky Richarda III. (nepravděpodobné).

Zkuste si být 527 let zahrabaní bez rakve v hrobě, co je vám malý, a poslouchat, jak na vás nahoře plivou pisálci a herci. Chtěl bych vidět pana geniálního autora, jak mi ty sprosťárny říká do očí, dokud jsem seděl na trůně. Ale k věci. Naplánované to měli náramně, jenomže já to zkrátka dole nemohl vydržet a juknul jsem na ně hned první den vykopávek.

Starý dům jako z pověstí. Dřevo sténá pod vlastní tíhou, stíny tančí se závěsy větrný waltz a do oken se dobývají větve stromů, klepou na okenní tabulky jako neklidní mrtví.
Mrtvých je v domě dost, ale nemají jména. Jen názvy bojišť, na nichž padli. Azincourt, Bosworth, Corioli, Dunsinan... Karanténu už nepotřebují, ale místo ke spočinutí ano.
Jediný vzruch tu působí netopýři. Žije jich tu celá kolonie a daří se jim dobře.

Na osamělost a pochmurnost si při hledání útočiště nevsadili pouze netopýři. Neviathiel se uvelebí v křesle a otevře životopis profesora Vladimíra Nováka. Mrtvých se nebojí a netopýrů teprve ne.

Claudius: Nejdete někdo do lékárny? Potřeboval bych kapky do uší.
Kleopatra: Jestli mě nepřestanete šmírovat v koupelně, tak vám dám takové kapky!
Biron: Proč se nezamykáte?
Kleopatra: Blázínku, jak jinak bych ho dostala?
Beatrice: Tady pan Náfuka, signor Benedick, nutně potřebuje náplast na ústa.
Benedick: Spíš by si slečna Nafrněná měla pořídit klapky na uši, aspoň by jí lépe přiléhaly k hlavě.
Biron: Víte co, hrdličky škádlivý? Já jdu do té lékárny a vy si tady klidně vyškrábejte oči.
[stranou] Vsadím se, že než karanténa skončí, budou se k sobě tisknout, ucho na ucho a připitoměle se culit do kamery.

„Dost,“ prohlásil dron Pedron, který dohlížel na celou tovární halu, „takhle se nikam nedostaneme. Pokud se B.N a B.A nezačnou chovat jako spořádané stroje, musím je poslat na detektor.“
„Detektor. Detekovat. Co?“ zeptal se B.N. Jeho výmluvnost byla všeobecně známa.
„Detektor zjistí, jestli se u vás neobjevila závažná chyba. Jestli se u vás nerozvinuly...“ ztišil svůj zvukový výstup Pedron, „city.“
B.N a B.A na sebe zděšeně upřeli své vizuální senzory.
„City. Stroj. Co?“
„Uspořádáme vám hezkou svatbu, děťátka.“
B.N a B.A povolili šrouby utažené nadoraz.
„Ve šroťárně! A sežeňte mi někdo sérii C!“

Tobiáš: Feste, kde vězíš? Dokud naše hrdla budou splavná, aspoň to víno ať cestuje dál!
Šašek: Ten ochlasta si zřejmě vůbec nevšiml, že nejsem z jeho hry. Jestliže (což je magické slovo) však nalejvá, můžu si já z něj ulejvat a pít za dva šašky.
Jindřich: Kdyby každý den byl svátek a já se pořád choval jako velký vladař, zevšednělo by to. Angelo, dnes musíš být ctnostný za nás za oba. Tobiáši, nalej mi!
Angelo: Madam, přestaňte rozněcovat moji smyslnost a nechoďte tady v závojích.
Titanie: Chceš, abych chodila bez nich, andílku?
Angelo: Zachraňte mě před ženskými!
Jindřich: Kdykoli, andílku.

Prospero: Prosím, uklidněte se. Není důvod k panice, vše je pod kontrolou.
Puk: Až na mě, co? Mě nedostaneš tak snadno, starče. Sloužit ti? Pcha!
První Bethova psycholožka: A já vám říkám, že už to nevydržím. Víte, co to je, mít pokoj hned vedle něho? On snad vůbec nespí, buď tam brečí nebo zpívá.
Druhá Bethova psycholožka: Navíc se odmítá účastnit terapie i komunit.
Bethova psychiatrička: Jsem mu toho okomloxinu možná dala moc.
Puk: Tak ho sežereme.
Prospero: Není to riskantní? Je to Ital...
První Bethova psycholožka: Neboj, staříku, stačí ho povařit. Sestry, máme tu někde ten náš starý kotel?

Představ si, že přijde.
Natáhne ruku a řekne „Pojď se mnou,“ a ty nebudeš mít na výběr, tvé srdce ti nedovolí zaváhat, poběžíš za ním jako za pramenem v poušti, jako za jedinou nadějí na spasení.
Tvrdí, že není hezký, válečník s jizvou a sestřihem podle helmy, ale ty víš.
Víš, že je nádherný, protože jsi ho viděl stát ve světle řeřavých uhlíků, zlatého anglického lva. Stál tam dočista nahý a usmíval se, protože tys na něho čekal v loži.

A ráno? Bude sedět jen tak a krmit tě plátky jablka, jako by tě v noci neproklel a nepožehnal zároveň.

Buď zdráv, francouzský králi.

Tvoje manželka je mrtvá. Ten, kdo to udělal, a ten, kdo mu to poručil, jsou taky po smrti, stejně jako značná část královské rodiny a dvora. Pohřbíme ji v naší královské hrobce.
Četl jsem, že za podobných okolností bylo malé a mírumilovné Dánsko obsazeno norským králem Fortinbrasem.
Byl bych Ti opravdu vděčný, kdyby ses tím neinspiroval. Potřebujeme se vzpamatovat z prožitých hrůz a dopřát zemi klid.
S pozdravem

Edgar, nový král Anglie

„Můžete to někdo přeložit do diplomatičtiny?“
„Myslíte zmačkat, zahodit a napsat úplně jinak, Vaše Veličenstvo?“
„Zřejmě ano. Jsem rád, že tu přežil někdo inteligentní.“

Nikdy, neber, nikdy, nikdy, nikdy. Co je to jméno? To, čemu se říká Chanel, pod jiným jménem vonělo by stejně. Když do nás píchnete, neteče z nás pivo? Koně! Spěchám! Království za koně! Je to, co vidím mířit sebou, snad dýka? A jílcem ke mně? Žije-li láska z daní, hrajte dál, přemírou tónů přesyťte mou touhu. Sluchu, i ty? Tak padni, Caesare! Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom clony. Jestli jsme se nelíbili, pomyslete si na hoďku, že jste tady jenom spali a my všichni se vám zdáli. Veselou nebo smutnou? K zimě se hodí zuby.

„Že zrovna já musím schytat ty největší jobovky v tomhle lochu, krucinál. To se řekne, propusť prince, ale co když si na mě bude chtít zchladit žáhu? Copak já ho nechal zavřít? Ať si to vyřídí s nejvyšším soudcem!“ Tak i jinak jsem klel cestou k cele prince Hala.

Chodbou zněla hospodská odrhovačka a pokřikování.

Zaklepal jsem, zanadával své pitomosti, pak teprve odemkl a otevřel dveře.

Na zemi se válelo několik lahví vína, rozházené svršky, princův kumpán Poins a sám princ taky. Dozpíval sloku, oblékl se, ometl z už taky oblečeného Poinse slámu, strčil mi pár mincí a rozesmátý odešel.

SICILSKÝ DVŮR
poloha postav (jak jsou zapsány před hrou) v hodině H

LEONTES rázuje po chodbě sem a tam, něco si drmolí, právě se zastavil nad schodištěm,
HERMIONA ve vězení,
MAMMILIUS s horečkou v posteli,
PERDITA u maminky, zrovna se kojí,
CAMILLO na lodi mířící do Čech, přemítá, jestli situace nešla řešit jinak než útěkem,
ANTIGONUS ve své komnatě, balí se na cestu s Perditou do Čech,
CLEOMENES a DION na cestě do hlavního města,
PAULINA rozhodně není na té stejné chodbě jako král a rozhodně se do něj nechystá právě strčit,
EMILIE v cele s královnou, probudil ji výkřik.

Já zase v Ilýrii. Kdyby mi to včera někdo řekl, nevěřil bych. Takhle se marnotratně vydat v nebezpečí, to musel Antonio zešílet.
A je to pravda. Jsem blázen a dvakrát tolik velký, že jsem se zbláznil do Sebastiana.
Co nedovolí mi zvát láskou, to zvu oddaností a slepě kráčím k lvovi do klece.
Naštěstí mám tu z dávných časů přítele. Spolu jsme přitloukali vývěsní štít se slonem a pomrkávali na sebe, když přišla řeč na choboty. Spolu jsme skládali ta tajnosnubná slova, která jsme dali otisknout na inzertní stránku novin...
Už jsem je zapomněl. Ale cestu ke Slonovi najdu vždycky.

„Káčo, Kačenko, jsem doma! Kdepak mám svoji milou ženušku?“
Přelítnu očima kuchyň i sebe, je všechno v pořádku? Nejspíš ne, ale znovu to zkontrolovat nemám čas, musím vítat.
Culí se jak měsíček na hnoji a nese něco zabaleného v papíru. Doufám, že ne další neškodnou zábavu do postele.
„Katuško, tobě to dneska sluší! Přinesl jsem ti pro radost kytku!“
Zašustí papírem, vytáhne svazek kopru a podá mi ho.
Přinutím se usmát, vezmu jej a přivoním.
„Krásná květina. Děkuji, můj pane.“
Omlátila bych mu ten kopr o hlavu, kdybych nevěděla, jak rychle dokáže přestat být hodný... A jak nerad to dělá.

Ctnostná Isabelo,
odpusťte, že se odvažuji Vás oslovit. Musíte však, ve jménu mé ženy Mariany, na okamžik zapomenout na příkoří, která jsem Vám způsobil, a řídit se mojí radou. Jakmile budete v bezpečí, můžete mě dál nenávidět.
Kníže, ten milý a moudrý kněz, jehož znáte, je velmi rozhněván Vaším odmítnutím. Vás snad by ochránily klášterní zdi, za něž jste se opět ukryla, ale je tu i Váš bratr. Už jednou vyvázl jen tak tak. Teď chci naopak já jeho vyrvat knížecí zvůli.
Chcete-li mi ještě jednou důvěřovat, opusťte i s rodinou Vídeň. Nabízím vám svoji pomoc.
Vám vždy oddaný Angelo

Velšané!
Vyslechněte tuto zásadní zprávu.
Čekáte tu jako ovce na porážku, protože vás povolal král? Když válčí v Irsku, na co potřebuje vojsko ve Walesu? Povolává Angličany proti Irům, Velšany proti Angličanům a rozeštvává naši zemi!
Naštěstí je tomu konec. Ano, je to tak, KRÁL RICHARD V IRSKU PADL a vaše služby už nepotřebuje.
Třikrát vám lord Salisbury sliboval, že král zítra dorazí, ale vás už nepřesvědčí, protože znáte pravdu. Můžete jít domů, ke svým ženám, dětem a polím.
NEČEKEJTE NA KRÁLE, KTERÝ NEPŘIJDE!
Z hradu Monmouthu přináším zprávu o novém králi, jenž je duší Velšan!
AŤ ŽIJE KRÁL JINDŘICH!

Hrála hudba, stoly byly plné, dámy i pánové konverzovali o lásce, kardinál se nad tím vším uculoval, zkrátka slavnost, jak má být. Náhle zazněly bubny, výstřely z děla, někdo se blížil. Na scénu maskovaný král, nad něj pak zatím stejně skrytá katastrofa.
Děj běžel dál a plamen ještě rychleji uháněl doškovou střechou. Však zaujaté publikum kouř nevnímalo, dokud nebylo pozdě.
„Hoří!“ konečně někdo křikl.
„Spas se, kdo můžeš, rychle pryč!“
Za dvě hodiny, když celý svět měl právě slavit zrození vzácné princezny, zbyly z divadla Svět jen ohořelé ruiny.

Ten laciný trik, výstřel z hlavní děl, byl stejně Fletcherův nápad...