Moje články

"Hajzlové! Čubčí synové! Německé mrdky! Přizdisráči!" spílal ředitel Fury, notně rozčilen současnou situací. Monitory, na které byl napojen nespokojeně pípaly, a kdyby zdravotník nestál poblíž jeho postele, už by k řediteli Furymu utíkal.
"Celý život piplám SHIELD, nevěřím nikomu, všechno několikrát prověřuju, a oni provedou tohle!" skuhral, zjevně jen aby ulevil bolesti na prsou.
Agentka Hillová si odkašlala.
"Pane, Rodgers a Romanovová jsou naživu. Plánujete je poslat do terénu?"
"Jistěže ano, Hillová, tři díry v hrudníku, vypadám snad na to, že si můžu dovolit nechat dva nejlepší agenty válet si šunky? Ať ty sráče z hydry rozcupují za každou cenu!"

Ještě než za sebou zavřela dveře, slyšela jak na ni sousedka zespodu volá.
"Zase ti celou noc mňoukala kočka u okna. Buď ji pust dovnitř, nebo se jí zbav!"
Broukla, že to bere na vědomí, a zase na to zapomněla dokud neseděla na parapetu se sklenkou vína a zpoza okna se neozvalo jemné mňau.
Miska s mlékem byla náležitě oceněna hlasitým předením.
Mourovatá kočka se stulila vedle Nataši a položila si packu na její nohu v majetnickém gestu.
"Nezvykej si. Dovnitř tě nepustím."
Mňau. Jasně.
"Ale pro tentokrát se s tebou pomazlím," zasmála se a dala kočce pusu na hlavičku.

Pro ně je svět jednoduchý.
Bílá košile objímá známé tělo zatímco prsty kloužou po černobílých zubech. Poslouchá Labutí jezero, zatímco inkoust stéká ze štětce na rýžový papír, zanechávaje na něm stejně trvalou stopu jako v jeho kůži.
"To co píšeš je depresivní," posteskne si Yoshiki.
Kyo mu to nevymlouvá.
Tři takty Sonáty měsíčního svitu, Kyovy oblíbené, pak ticho.
"Proč ses vrátil?"
Kyo odloží štětec a složí ruce do klína.
K piánu a pianistovi nevzhlédne.
"Utekl jsem. Dopsal jsem naši předchozí kapitolu příliš prudce."
Yoshiki zatne zuby, dost si odvykl od metafor a odboček rodné řeči.
"Mohli bychom prosím začít znova?"

"To bylo nezdvořilé, slečno Lounds," povzdechl si Hannibal poté co jej oslnil blesk fotoaparátu jen co vyšel že dveří.
Novinářka s rudými kudrnatými vlasy se sebevědomě ušklíbla.
"Jste na veřejném prostranství, doktore Lectere. Dělám si jen svou práci."
Hannibal si nedovolil povzechnout si podruhé.
"Vymazala byste prosím ty fotografie?"
Freddie Lounds se zasmála a zakroutila hlavou.
"Co uděláte když ne? Sníte mě snad?"
***
Jack Crowford spokojeně upil vína a děkovně se pousmál když před něj psychiatr položil nazdobený talíř s večeří.
"Co jíme tentokrát, doktore Lectere?"
"Foie grass se švédskými knedlíky a boruvkovou omáčkou."
Tak Jack ochutnal.
"Mé komplimenty kuchaři."

Pár kliknutí a program to dořešil za ni. Stále ji udivovalo jak špatně měli někteří zabezpečené účty.
V práci jí parťáci řekli, že si má povyrazit. Nejdřív ohrnula nos, pak vyhodila prázdnou plechovku od redbullu, doma vyměnila džíny, kostkovanou košili a steelky za minišaty, sluneční brýle, stiletta a peněženku plnou falešných kreditek, uhladila rezavé vlasy, a vydala se nakupovat
Bývalý šéf. Vlezlý pojišťovák. Majitel sítě hotelů kde prali pasáci peníze. Ze záznamů v práci si vybrala jen ty nejšťavnatější kusy.
Spokojeně se usmívala, jak počet nákupních tašek rostl a na telefonu se jí zobrazovaly částky, které mizely z nahackovaných účtů.

"Vítejte v Novém Puente Antiguo, prvním místě výskytu Thora na Zemi po několika stoletích! Městečko bylo zdecimováno při nedorozumění s Asgardem, a posléze do posledního detailu zrekonstruováno. V kapesních průvodcích můžete nalézt mapu s popisky a fotografie původního města. Za hodinu se tu sejdeme u autobusu a mezitím se můžete po městě volně projít a porozhlédnout."
"Promiňte, promiňte! Ale co tam dělá tamta pumpa? Na původní mapě ani fotkách není!"
"Při rekonstrukci tu byly problémy s rozvody vody, tak ti co byli hodni si mohli nějakou napumpovat... ale zjevně v zájmu turistů si budeme muset promluvit s managementem stavební společnosti..."

"Táta mě zabije," povzdechl si Oliver a Moira jen zvedla obočí.
"Co se stalo, stalo se. Nějak se to vyřeší, ano?" slíbila mu a objala jej. Aby učinila své děti šťastné, byla ochotná udělat cokoliv. V hlavě už se jí zrodil plán, co udělat s tou nešťastnicí.
"Já... opravdu nejsem připraven být táta. Nebo manžel. Radši ať mě táta zabije než tohle."
Jeho matka jen trpělivě přikývla.
***
Měsíce poté, co se Queen's Gambit potopila a její manžel a syn zemřeli, vzpomněla si Moira na svůj rozhovor s Oliverem, a pomyslela si, že kdyby ho tehdy oženila, možná by ještě žil.

Tony dlouho přemýšlel, jestli se má zeptat, a nakonec dospěl k závěru že je Tony Stark bez kouska studu, a tak si odchytil Thora na chodbě.
"Zlatovlásko, nevíš jestli mají Jotunni něco jako období páření?"
Thor se na něj podíval jako by se proměnil v bilgesnipa a zakroutil hlavou.
"Příteli Starku, na Asgardu se učí jen jako ledové obry zabíjet, nic víc. Děje se něco s mým bratrem?"
Tony se zazubil, že to nic, a utíkal zpátky za Lokim, který už na něj čekal.
Nebylo radno nechávat sexuchtivého boha samotného. Než tenhle týden plný souložení skončí, nemusel by zůstat zdravý.

Všichni se od táboráku spakovali pryč a na mě zůstalo přitáhnout kýble s vodou a uhasit oheň.
"Zatracenej křáp, že já to vůbec s tou motorkou riskoval..." ozvalo se zpovzdálí já ve tmě uviděla siluetu opravdu obrovského chlapa co táhl vysokou trávou tříkolku. Chudák. Kde se tu vzal neřeším.
"Děvče, nevadilo by kdybych si k vám do ohniště na chvilku odložil dračí vejce? Měl jsem ho u motoru, ale motorka mi chcípla a za chvilku schládne."
Místo vody jde do ohniště dřevo.
"Neni problém. Pokud se vylíhne, můžu si s ním pohrát?"
Vždycky jsem chtěla draka nebo fénixe jako mazlíčka.

Vždycky ho štvalo, že jen co objevil své nadání pro magii, kterou společnost v jeho případě z nějakého hloupého důvodu neschvalovala, všechno byla jeho vina. Něco se pokazilo, ať to Loki spraví!
Thor nebo jeho kumpáni se dostali do potíží, ať to Loki vyřeší, když to jistěže způsobil.
Zatnul zuby... a vybral si to na nich tak aby to nepoznali.
Nikdy neposlouchali, že on to opravdu nezpůsobil, že skutečný viník zůstal nepotrestán.
Pak přišel pád, další události a matku... Friggu odehnali.
Zkřivil tvář do úšklebku a zvedl hlavu vzhůru v arogantním gestu.
Odin ho stejně nevyslechne, tak proč se ponižovat.

"Strýčku!" křičel Fili a utíkal dolu svahem, sekeru svíraje v malých ručkách.
"Strýčku!" z druhé strany slyšel Kiliho, který se nějakým způsobem dostal k velké kuši, kterou sotva unesl.
Posbírat zbraně, dát jim dřevěné mečíky, kterými si neurazí palice, a vrátit jejich matce.
"Strýčku!" vykoukli zpoza křesla a drali se sednout si každý na jednu nohu, aby dosáhli na jídlo.
"Strýčku!" Utíkali po kamenné lávce tváře a ruce dotlučené, jak zase někde spadli. Chytil je za malé ručky, ty ve kterých nedrželi mečíky, a odvedl je pryč.
Na tyhle sviště byl jeden strýček málo. Bylo načase je vrátit k ostatním.

Když byla odvedena jako válečná kořist a provdána za budoucího krále, rozhodla se, že bude-li mít kdy možnost, neskloní hlavu. Na oplátku svolila a porodila syna.
Thor měl zlaté vlasy svého otce a jako nemluvně sladkou tvář své matky. Frigga si myslela, že nemůže být hrdější.
Pak byla válka a Odin přinesl jako kořist novorozence. Přivinula jej k sobě a snažila se mu dát tolik lásky, aby se v Odinově a Thorově stínu cítil milován.
Milénia později, když jejího mladšího syna vedli v řetězech, a přes králův zákaz k němu přistoupila a vroucně jej objala.
Pro tohle mělo cenu setrvat.

Vypravěč domluvil a krčmu naplnilo ticho. Někdo si odkašlal a muž vedle vypravěče si upil medoviny.
"A co bylo dál? Co se s tím Laufeysonem stalo dál?"
"Kdo se ptá?"
"Odin Borson se ptá. Co se stalo s Laufeysonem dál?"
Vypravěč se zasmál, upravil si na zádech těžkou kožešinu a nasadil si na hlavu zlatou helmu s rohy připomínajícími obrácené hadí zuby.
"To je na tobě, Odine Borsone. Já už svou část příběhu odvyprávěl," zasmál se vypravěč, zjizvená a vrásčitá tvář se přitom zkřivila.
"Co tím myslíš?"
Vypravěč hodil na stůl zlatou minci a zvedl se k odchodu.
"Jednou poznáš."

"Jarvisi? Jaké jsou dnešní zprávy?"
"Díky pane, že mohu promluvit. Zdá se, že ředitel Fury je na cestě do vašeho sídla v Malibu."
"Proč? Vždyť jsem, tady, v New Yorku."
"Doktor Banner se podělil o informace o vás s agentkou Romanovovou a ta mu obratem vše nahlásila. Dovolil jsem si vyslat mylnou informaci, že se tam momentálně nacházíte, aby jste se mohl dospat, pane."
"Mám to brát, že Fury se naštval, když se dozvěděl o mém románku s jistým nežádoucím mimozemšťanem, Jarve?"
"Ano, pane," zavrčel britský hlas jakoby podrážděně.
"Sakra. Loki? Vstávej. Měli by jsme se obléct než dorazí návštěva."

Sarah se přikrčila za rozbořenou obvodovou stěnu věžáku a vykoukla ven z už neexistujícího okna. Ulice byly přeplněné malými, a přesto smrtelně nebezpečnými zerglingy, v jejich řadách se syčením proplouvali hydraliskové.
Byla obklíčená a bylo jí jasné, že na tuhle armádu jí munice stačit nebude. Ani její schopnosti jí nepomůžou dostat se k lodi, nastartovat, a odletět bez toho aniž by ji dostali.
Znovu se podívala dolu, kde tisíce zergů připomínaly rudou parodii na včelí plástev, a pak se zahleděla na polorozpadlý věžák na druhé straně ulice.
Hnízdo bylo dole pod zemí, stejně jako laboratoře.
Vezme ty bestie s sebou.

Erik se pousmál a olověné kroužky vzlétly znovu do vzduchu.
Byla to maličkost. Ztráta času. Hrál si s kousky kovu, a přidával další, jiné, a pozoroval, jak reagují na jeho vůli.
Pohnout se doleva. Doprava. Zamrazit uprostřed pohybu.
Byla to zábava. Na druhou stranu, občas přišly chvíle, kdy si chtěl být jistý, že jen díky své moci dokáže zastavit kulku co proti němu letí - ať už je z olova nebo ze stříbra (někteří lidé byli pověrčiví, až se musel jejich hlouposti smát).
Rozezněl se alarm. Byl čas.
Olověné a ocelové kroužky se zařinčením dopadly na zem jen co Erik odešel.

Zvykl si na to, jak za ním Steve chodí, a stěžuje si jak se mu Clint poškleboval, když se začal učit se svým vůbec prvním telefonem.
Od té doby co Hulk a Black Widow vyhlásili příměří a ona z něj přestala mít takový strach, Nataša sedávala na druhé straně místnosti, předstírala že si čte, a občas si do hrníčku ulila jeho indického čaje.
Ale nad Tonym musel protáčet oči, když si ho šílený vynálezce posadil do labáku, začal vyprávět, a pak vrčel, že Bruce usnul.
"Tony, já jsem sice doktor, ale ne TENHLE typ doktora," snažil se vědec vysvětlit. Marně.

"Útóóóóók!" křičel Thor a dýkou máchal kolem sebe, víc nebezpečný sobě, než přerostlým pampeliškám, po kterých nepříliš úspěšně se snažil sekat. Vzduchem se vířil žlutý pyl z květin a lepil se všude na blonďatého chlapce.
"Loki! Bratře! Tady jsi! Přidej se! Spolu přemůžeme pampeliškové vojáky!"
"Thore! Matka nás chtěla vidět u oběda. Mám jí říct, že vraždíš v zahradě květiny místo toho aby jsi přišel? Vypadáš jako venkovan, s těma kytkama ve vlasech."
"Bratře, prosím, je to jen hra, ostatní se tak hrají taktéž."
Loki pokrčil rameny, pevněji sevřel knihu a otočil se zpět k hradu. Vždy byl ten vyspělejší.

Z malých repráčků se ozývá předení motoru sportovního auta a do toho hýkavě vzdychají dvě slečny, které zírají na monitor.
"This blessed plot, this earth, this realm, this England."
"Tome, tvůj Loki se ukazuje když se takhle směješ."
"It's all mine."
Ne zrovna tiché nadšené pískání proťalo pokoj a zvuk motoru linoucí se z repráčků.
"Lokiho říše, jo tam by bylo hezky. Sice by jsme se hodně naklečely..."
"... pro něj klidně. Stark už své imperium má tak se to jen rozšíří."
"Nepoperou se o trůn?"
"Pfff, Stark Lokimu nabídne drink a dál jsou pravidla shippingu a frostironu."
"Lokiland. Ou jé."

Nataša se naposled zhlédla ve velkém zrcadle v šatech, které si vybrala na včerejší misi, zkontrolovala že nedošly úhony, a pak si je svlékla a zabalila je zpět do krabice. Byly dokonalé, ano, a ona v nich vypadala jako křehká baletka nebo víla, ale taky byly šité na někoho o čtyři velikosti menšího než byla Nataša.
Získávání intelu od módních návrhářů si vybíralo svou daň.
Rychle se oblekla a přešla do společné kuchyně Avengerů, kde přesně na čas Steve servíroval snídani.
S chutí se pustila do jídla a v duchu si slíbila, že kvůli misi už nikdy dietu držet nebude.

Vždycky všichni říkali, jací jsou trpaslíci. Velké plnovousy plné odrobinek, potu, piva a boje všude kolem nich. Nerozumí umění, jen zlatu, místo hudby znají jen řev. Bojovníci možná schopní, stavitelé též, ale k ničemu víc se nehodí.
A hlavně, vedle krásných elfů jsou malí a oškliví.
Tauriel zamkla mříž od poslední cely, ve které trpasličí výpravu Thranduil ubytovali. Všichni byli přesně jako podle vyprávění, tedy, všichni až na jednoho. Jednoho, s pěkně řezanou tváří, měkce hnědýma očima, a který přesto že muži kolem něj mávali těžkými zbraněmi střílel z luku.
Vůbec nebyl ošklivý, a malý taky ne, pousmála se Tauriel.

Nakonec mu Stark ten drink nalil, přestože to byl rok než si pro něj přišel.
V pološeru obrovského obýváku v nyní zrekonstruované Avengers Tower seděli se opírali každý o jinou zeď, daleko od sebe a v tichu popíjeli.
Alkohol chutnal otřesně, ale společenské konvence nepovolovali plivat.
Pak Stark začal vyprávět. Vtipy. Drobnosti. Jen ostražitost mu bránila vylít si srdce.
Loki odpovídal. Přidával vlastní zážitky a říkal to co se mu zrovna zdálo jako nejlepší.
Polobůh a šílený vědec našli společnou řeč.
"Starku?"
"Tony."
"Anthony?"
"Ano, drahý?"
Ach, ten přiopilý tón.
"Děkuji."
Mezi první sklenkou a úsvitem je zastihlo vzájemné pochopení.

Jack si nabral sousto na vidličku a jak jej pomalu nesl k ústům, ještě se na Hannibala otočil.
"Co je to vlastně za maso? Zmiňoval jste, že dnes vaříte nějako obzvlášť specialitu."
Doktoru Lecteru zacukaly koutky.
***
(flashback)
Mladý muž utíká lesem, řetězy na jeho kožené bundě a kalhotách řinčí s každým dopadem jeho steelek. Světlo měsíce se zaleskne na kroužcích co má v tváři.

***
"Nutrie. Pár mil odsud se konal open-air punkový festival, a známý zjistil že se tam přemnožili, tak mi jich pár přivezl. Doufám že vám můj experiment chutná, Jacku."
Vyšetřovatel se spokojeně usmál.
"Je to delikatesa. Vynikající."

Navenek byl Steve vždycky voják a chlapec ze čtyřicátých let. Takže ho v Avengers Tower viděli v posilovně cvičit, na střelnici střílet, v kuchyni vařit (proti Starkovým explozím to byla příjemná změna) a mezi Avengery urovnávat spory kdekoliv byli spolu.
V soukromí o něm ale nevěděl nikdo pořádně nic.
Narazil si na hlavu kšiltovku a s batohem přes rameno se pravidelně vydával do parku, s sebou jen tlustý blok a několik tužek. Skicák měl plný kreseb které nikdo neuvidí. Kreslil park, jeho návštěvníky, ptáky na obloze, mrakodrapy čnící za stromy. Kreslil pro sebe.
Nebyl jen voják, byl trochu i umělec.

Že včely jsou tvorem kolektivním a nejraději rozhodují jako většina, to je obecně známo. Co však nebylo známo je, že včely - a to prosím nejen královny - jsou schopny individuálního rozhodování.
Včela Amálka se rozhodla, že bude dobrovolně cestovat potrubní poštou, aby předávala kódované věděcké zprávy, které si upíří hrabě a šílenci z Městského Muzea potřebovali posílat.
Práce nebylo mnoho, s ostatníma holkama byly sehraný kolektiv, v zastávkách mezi cestami si mohla pít přesladký nektar z vyšlechtěných květin, sem tam zaslechla fajn drb, ale co měla nejradši bylo, jak si to na jednotlivých cestách potrubím svištěla až se jí chloupky vlály!

"Tony, JARVIS mě pustil dovnitř, potřebuju vědět..."
"Bruci?!"
"Eh..."
"Bruci, hlavně klid, Bruci, mám Hulka rád, ale fakt teď není dobrá doba zelenat..."
"Eh..."
"Bruci? Seš v pohodě, brácho?"
"Tony!"
"Bruci, hlavně klid, vysvětlím to..."
"Zeptám se tě jen jednou, Tony, a být tebou mám nachystané velmi dobré vysvětlení jinak volám SHIELD a agenta Bartona jako prvního. Co dělá Thorův bratr a zároveň mezinárodně hledaný vysoce nebezpečný zločinec NAHÝ VE TVÉ POSTELI?!"
"Dáme si skleničku a vysvětlím ti to."
Tony Stark se zatvářil jako nevinnost sama a zavřel za sebou dveře od ložnice, ať může polobůh v klidu dál spát.

Nicota byla všude kam šel a kde byl. Jen on. A ten druhý. Oba byli bez tvaru, bez tváře, co si pamatoval. Ten druhý byl opakem. Ten druhý pohlcoval, kde on se učil.
A že on se narozdíl od toho druhého učil rád.
Učil se tolik, až naše puklinu co vedla z Nicoty ven.
Ven, kde věci měly pevné tvary.
Bylo to tak fascinující! I on zatoužil mít tvar. Hlas.
Vyzkoušel jich za léta mnoha. Dokud nepoznal ten pravý. Na vysokých nohou, hladké tvary, silná šíje, dunivý hlas.
Byl Nicota, ale byl hmotný. Sám pro sebe dokonalý.
Byl Temný Kůň.

"Při vší úctě, plukovníku..."
"Carterová, to je šílenství, vždyť ten chlap má přes dva metry!" oponoval Jack
"A já mám výborný výcvik, pane!"
"Danieli, Teal'cu, co si o tom myslíte vy?"
"Jsou striktně matriarchální společnosti. Pokud věří, že za přestupek jen vůdkyně může bojovat s jejich šampionem, nemáme moc na výběr."
"Vskutku, O'Neille, věřím že major Carterová ví co dělá," přikývl jaffa.
"Věřte mi, zvládnu to."
Pod tlakem pohledů ostatních členů týmu si plukovník Jack O'Neill povzdechl a přikývl.
"Dělejte, co musíte."
Carterová se otočila a zabušila na mříže.
"Jako vůdkyně této skupiny jsem se rozhodla přijmout soud zápasem," prohlásila.

Vláda Asgardu se po nějakém čase projevila jak nesmírně nudná činnost. Předstírat, že je stárnoucí vládce, který nechal prince toulat se po Midgardu a obšťastňovat lidskou ženu, která projevila více intelektu než sám Thor; to vskutku byl nepříliš vyvedený plán.
Možná bylo na čase probudit Všeotce z jeho spánku a vrátit se k nějaké činnosti. Nečinost ho ubíjela.
Zhlédl se ve stříbrném zrcadle. Ne, tahle kůže mu vážně neslušela.
Možná bylo na čase vyzkoušet si být Thorem, na den, dva. Přeci jen, kdysi slíbil svému bratrovi, že Jane navštíví.
Odraz v zrcadle se změnil. Ano, tahle kůže byla mnohem lepší.

Lokiho dlaň naposled zazářila a rána na jeho stehně se zacelila.
"Mohl jsi mě vydat, Starku. Tvým Avengerům, SHIELDu. Proč jsi to neudělal?"
Tony se uchechtl a nalil si whisky. Po vyhrané bitvě nemohl zůstat střízlivý
"Máme dohodu."
"Zranil jsem tě," poukázal Loki na ránu na inženýrově hlavě. Tony jen mávl rukou.
"Maličkost. Tomu výbuchu jsi nemohl zabránit. Splatíš mi to jinak. Dohoda stále platí."
Loki se pousmál. Mohl Starka vyléčit, ale Stark o to nepožádal.
"Musím jít. Ale těším se na další spolupráci, Anthony..." zapředl Loki a znovu se oblekl.
"Potěšení bylo na mé straně, Rudolfe..." zasmál se Tony

První co cítil byly údery kladiva. Beztvará masa, kterou byl, se žárem a mocí proměnila v krásu. Leskl se v žáru plamenů, cítil jak do něj proudí moc vypalující slova určená jen pro oči znalých.
Byl dokonalý. Stvořen vládnout. Sloužil jen svému stvořiteli.
Pak byl ztracen.
Ničí teplo jej nehřálo dlouhá léta, dlouhá ošklivá léta, než byl nalezen.
Říkali mu tak hezky. Miláááášku. Líbilo se mu to.
Cestoval. Sílil. Měnil nositele. Volal svého stvořitele. Lákal svou mocí bytosti kolem, jako můry na světlo. Myslel si, že se vrací za svým prvním a jeho teplem.
Poslední co cítil byl bolestivý žár.

"Mám ho, mám ho, našla jsem ho! Je můj!" protínal hlas malé holčičky šum hovoru mužů okolo. Jane utíkala kráterem, šatičky, které jí ráno matka oblékla měla zamazané od prachu, ale na to ona nedbala. V rukou pevně svírala kámen, který na první pohled nepocházel z pouště, kam dopadl.
"Doktore Fostere, zdá se, že z vaší dcery vyklubala dobrá výpomoc!" zasmál se jeden z vědců.
To už ale holčička byla u nich.
"Můžu si ho nechat, tatíííí?"
Ten se jen zasmál, pohladil dcerku po vlasech, a podíval se jak ostatní souhlasně přikývli.
"Jistě, princezno. Tenhle kousek nebe je jen tvůj."

Paříž. Detroit. Tangier. Manila. Utíkali, snad nevěděli před čím. Věděli, že utíkali, aby přežili. Ale utíkat se nedá navždy.
Adam otevřel oči a zaostřil. Města nikdy nespí ani nezhasnou, proto před sebou viděl siluetu těla Eve, která se dívala jak ty zombie venku pobíhají, drobní mravenci za sklem. Dávno už nespala. Adam tušil proč.
"Měla jsem sen," oznámila Eve. Adam veděl proč.
Ten rozmazlený fracek, za kterým se táhly jen problémy, je zase vyčenichal.
"Myslím, že Ava je ve městě. Brzy přijde za námi."
Když potkali Avu minule, vypila Adamovu oblíbenou zombie.
"Do prdele," zmohl se Adam jen povzdechnout si.