Moje články

Létání je náročné na soustředění. Létání ve válce, kdy po vás neustále někdo střílí, kde kolem vás umírají vaši kamarádi, to už si vyžaduje koňské dávky sebeovládání a koncentrace. Důležitý je i klid. Pokud chcete dobře létat, musíte být v klidu. Umění zachovat si ve vzduchu chladnou hlavu vyžaduje praxi. Druhá možnost je, že se tak narodíte. Nesmíte v soubojích dát místo emocím, protože ty vás přivedou do věčných lovišť. Nesmíte myslet na životy, které berete a které ztrácíte, ani na to, že byste mohli i vy zemřít. Potom klid sice nalézt můžete, ale v kokpitu ho musíte mít vždy.

Čtyři dny jsem nebyl ve vzduchu, protože Slightly Dangerous je rozbitá. A mám obavy, že ten mechanik, co na ní od rána do večera dělá, je úplně neschopný. Už dávno mi došla trpělivost, tak jsem se šel podívat do hangáru, kde stojí moje kráska, rozebraná na kousky. Mechanik mi řekl, že nemůže spravit klapku chladiče na turbokompresoru, která se nachází na jeho zadní části. Všechno ostatní prý funguje, jak má, včetně normálních vztlakových klapek. Prohlížím si otevírací mechanismus problémové klapky a okamžitě mne bije do očí prasklá páčka. Jak tohle mohl přehlédnout? Ó, bože. To abych si zkontroloval celé letadlo.

Pět sestřelů. Magická hranice, kterou jen málo pilotů překonalo. Zdá se to málo, ale to číslo je ve skutečnosti velmi vysoké, když si uvědomíte, kolik práce a jaké riziko se za tím skrývá.
Bylo to v létě 1943. V té době jsem měl na kontě pouhé čtyři sestřely. Jeden zbýval. Příležitost ale ne a ne přijít. Ta samozřejmě přišla až v nejméně vhodnou chvíli. Měl jsem poslední zbytky paliva a najednou jsem pod sebou uviděl nic netušící stodevadesátku. Byl jsem chvíli na vážkách, ale jak se říká, bez odvahy není vítěztví. S posledními zbývajícími náboji se mi ji podařilo sestřelit.

Únava! Stres! Zlost! Lítost! Bolest! Už nemůžu dál. Mám toho tak akorát dost! Kdy to skončí? Chci vůbec ještě pokračovat? Pocit samoty! Všude kolem jen smrt! Už nemám sílu. Už nemám energii! Tohle je pro jednoho člověka příliš. Jak tohle může někdo zvládat? Létat, zabíjet, znova létat, znova zabíjet. Nekonečný kolotoč, ze kterého není cesty zpět. Připadám si, jako bych nadobro ztratil krásu světa, která možná někde stále je. Tady je jen smrt a ruiny lidských životů, ktéré melou z posledního a zoufale se snaží, aby to na nich nikdo nepoznal. Možná bude lepší, když se z toho vysvobodím sám...

Vítejte u 352. letky. Mé jméno je Hughes, generál Hughes. Všichni, co tu teď přede mnou stojíte, jste sem byli přiděleni z jediného důvodu - jste dobří. To mi ale nestačí. Dobrý není dost. Dobrý není dost proti tomu, co vás čeká. Chci, abyste byli ti nejlepší stíhací piloti, co tahle země má. Nevím, na jaký přístup jste zvyklí, ale na ten můj rozhodně ne. Budete létat a bojovat. Na zemi budete trénovat a zlepšovat se. Potom budete zase létat, pořád budete létat. A budete sestřelovat. Nechci, abyste munici vozili zpět. Ta ať vám nezůstane. Ať si ji zpět odvezou Němci!

Noc 5. června 1944. Přípravy vrcholí. Na její palubu nastupují příslušníci 82. výsadkové divize, známé jako All American. Když jsou všichni na palubě, pomalu roluje se svými kolegyněmi na vzlet. Stoupá temnou oblohou. Před ní visí hustá oblačnost. Jsou 2:30 ráno 6. června a výsadkáři na palubě dostávají znamení k seskoku. Otáčí se a vrací se přes pláž Utah.
Píše se rok 1946. Právě vyjíždí z hangáru Avia. Lavice pro výsadkáře nahradilo 21 sedaček pro cestující. Těm se uzpůsobilo i vnitřní vybavení kabiny. Dostala také nové jméno. Z C-47 se stala DC-3 pod imatrikulací OK-XDM, létající nyní pro Českoslovesnké aerolinie.

"Poe, já jsem úplně vyřízenej..." říkám, když celý zpocený, unavený a rozbolavělý vylézám z kokpitu. Šest hodin sedět na tvrdé sedačce v úděsném horku a hluku je vyčerpávající.
"To mi povídej! Nad Francií jsem myslel, že snad vyskočím a nechám se zachránit partyzány," odpovídá mi zadýchaně.
"Proč nemůže nad celou Evropou pršet? To by se nikam nelítalo a měli bychom taky nějaký volno! Zatracená práce... Zatracený počasí!"
Druhý den ráno vstávám a jsem štěstím bez sebe. Vidím hutné šedé mraky, ze kterých padají provazy deště. Jdu do briefingové místnosti a čtu stručnou meteorologickou zprávu.
"Oblačnost 7/8, základna kolem 800 ft."

Všichni jeepy odjíždějí do města za zábavou. Dostali jsme dva dny zaslouženého volna. Já s nimi ale nejedu. Ne, že by se mi nechtělo, ale nikdo se mne tak nějak nezeptal, jestli nechci jet s nimi. Rozhodl jsem se proto pro procházku blízkým okolím. Všude je to samá lesní cestička. Lesy mám rád. Jsou tak klidné.
Přemýšlím. Už se to opět blíží. To období v roce, kdy se to všechno dělo. Ještě pořád se nemůžu zbavit pocitu viny. Mám ho v sobě tak hluboko a pomalu mne zevnitř rozkládá jako červy jablko. Kdo jednou ze Země sešel, znovu se nevrátí.

Slyšel jsem historku o jedné legendě. Byla o veteránu z první světové války. Veteránu myšleno tím, že v ní létal a nějakým zázrakem se mu podařilo přežít. Zažil v soubojích snad vše, na co si kdo dokáže vzpomenout. Stíhací souboje byly tehdy opravdvu jedinečné. Jedno ale nezažil, přistání bez podvozku. V té době už téměř padesátiletý, což je na poměry válečného pilota úctyhodný věk, létal s B-17. Během jedné mise utrpěl jeho stroj kvůli střelbě z flaku těžké požkození. V letounu nefungovalo téměř nic, včetně podvozku. I přesto se mu podařilo přistát. Po tomto kousku už v letadlech zažil vše.

Každý měl asi někdy sen, ve kterém padal, a těsně před tím, než by se rostříštil o zem, se náhle probudil. Opravdová hrůza ale nastává, když to přestane být jenom sen.
Vraceli jsme se z doprovodné mise a cestou nás potkalo špatné počasí. Před námi vězely mraky vysoké jako hory a neméně hrozivé. Nešlo to obletět. V mracích mne turbolence a střih větru přivedly do nekontrolovatelného pádu. Točil jsem se ve vývrtce tak rychle, že mi zhasl i motor. Padal jsem jako kámen, zcela bezmocný a neschopný na situaci cokoli změnit. Až když jsem spadl pod oblačnost, motor zase chytl.

Messerchmitt Bf-109 F-6
Messerchmitt Bf-109 G-1
Messerchmitt Bf-109 G-2
Messerchmitt Bf-109 G-4
Messerchmitt Bf-109 G-5
Messerchmitt Bf-110 C-3
Focke Wulf Fw 190 A-3
Focke Wulf Fw 190 A-4
Focke Wulf Fw 190 A-6
Focke Wulf Fw 190 A-7
Focke Wulf Fw 190 A-9
Focke Wulf Fw 190 A-10
Focke Wulf Fw 190 D-12
Focke Wulf Fw 200 B-2
Junkers Ju 87 C
Junkers Ju 88 A-4
Heinkel He 11 H-3
Tohle je seznam všech typů letadel, které se mi podařilo sestřelit. Kořist, kterou se mi podařilo ulovit. Zvěř, kterou se mi podařilo chytit.
Kdo z nich to přežil? To nevím...

Přemýšlím o životě normálních lidí ve městech, která jsou daleko od války. Co asi řeší za problémy? Každé ráno vstanou, vyčistí si zuby, nasnídají se, ošatí se a pak cestují za prací. O čem přemýšlí? Co se jim líbí a co je trápí? Je pro ně stejně těžko představitelné, jaké starosti máme my?
Tak třeba dnes jsem si myl své letadlo. Je to sice práce mechaniků, ale já si ji užívám. Miluji ten pohled, jak můj Mustang dostává znovu svůj lesk. Jak vše získává zpět svou čistotu a novotu, jako když to bylo prvně smontované dohromady. Čisté letadlo, čistá duše.

Jsme asi v půli cesty přes oceán a začíná opravdu hodně foukat. Vlny jsou veliké jako domy. Loď, na které pluji, je sice přímo ohromná, ale přeci jen jsem trochu nervózní. Déšť mne makonec vyhání z paluby zpět do teplé kajuty. Kupodivu jí nacházím prázdnou, což je zázrak, protože se tu nachází dvanáct lůžek. Díky Bohu, že jsem nikdy netrpěl mořskou nemocí. Touhle dobou bych už v rukou svíral porcelán, i když toaleta z porcelánu není. Slyším nárazy mohutných vln o ocel, ale ležím klidně, protože nás jistí početné záchrané čluny v barvách syté žluté, které tvarem připomínají tropické ovoce.

Květen 1942
Další den výcviku. Co se porouchá teď? Písty? Turbokompresor? Ale jít tam musím. Třeba budu mít dnes štěstí.
Ne, neměl jsem štěstí. Při pojíždění mi blafnul pravý motor. Začínám si říkat, jestli to má stále cenu. Bude ze mne rychle létající mrtvola, až se dostanu do skutečné války.
Září 1942
Mám za sebou svou první bojovou misi. Byl to doprovod bombardérů. Asi 10 minut před cílem jsme narazili na formaci stodevítek. Čtyři se mi podařilo sestřelit! Když věci fungují, jak mají, člověk hned ocení, jak fantasticky Lighting létá, jak rychle stoupá a jak dobře se z něj střílí.

Sedím s Petrem v baru a povídám mu: "Víš, jak dostat stodevítku? To musíš vystoupat, hodně, fakt hodně. Necháš si ji přiletět blíž a až ji budeš mít na šestý, napálíš to přímo dolů, rovnou za nosem. Až bude z čísel na rychloměru pěkná mazanice, přitáhneš, ale ne moc zvostra, jinak si urveš křídla. V zrcátku ji uvidíš daleko za sebou, tak do toho pořádně kopneš, otočíš se a dostaneš se přímo za ní! Pak už je to brnkačka."
"No teda, ty jseš ale mazanec!" povídá mi Petr.
"Co? Mazanec? Jo ty myslíš mazanej! Teda, kamaráde, musíš zapracovat na výslovnosti..."

Byl jsem někde nad Bielefeldem a zrovna jsem se chystal otočit zpátky na Asch. Byl to nudný průzkumný let, při kterém se vůbec nic nedělo. Najednou, asi 2000 stop pod sebou, jsem něco zahlédl. Vypadalo to na čtyřmotorového Condora. Rozhlížel jsem se kolem, ale neviděl jsem žádný stíhací doprovod. Chvíli jsem se rozmýšlel, ale nakonec jsem se na něj střemhlav vrhl. Vypálil jsem krátkou dávku ze svých šesti kulometů a poslal jsem ho k zemi.
Když jsem pak doma přistál, generál si mne zavolal rovnou do kanceláře. Ptal se mě, jestli jsem věděl, že v tom letadle seděl Ernst Kaltenbrunner.

"Poplach! Poplach! Všechen personál na svá místa!"
Vyskočil jsem z postele jako namydlený blesk, naskočil do bot, hodil na sebe bundu a vzal si rukavice. Venku byl takový blázinec, že mě div někdo nepřejel. Kluci naskakovali do letadel a rolovali pryč. Nenechal jsem na sebe dlouho čekat. Vysílačkou k nám mluvil generál. Dal nám krátkou zprávu o tom, co se vlastně děje. Útočila na nás formace Heinkelů i s doprovodem.
"Plán B! Opkakuji, plán B! Následujte své velitele. Hodně štěstí!" promlouval k nám.
Plán B? Takže máme co nejrychleji letět k vedlejšímu letišti. Tady tohle už je v rukou božích.

"Máš strach?" ptá se mě ustaraně Poe.
"No... Jo," odpovídám mu po pravdě.
"Já taky..."
"Nemusíš mit, už jsi to přece dělal," říkám mu, abych mu dodal trochu sebevědomí. Když ho nemám já, musí mít aspoň on.
"Já vím, že nemusím, ale pokaždé je to trochu něco jiného. Navíc, tohle bude tvoje první."
"To ti děkuju, teď si mě fakt uklidnil," odpovídám uraženě.
"Ale no tak, já to tak nemyslel," snaží se mě konejšit.
"Kolik máme ještě času?" ptám se při zoufalém pokusu změnit téma.
"Už moc ne, měli bychom si pospíšit."
"Dobře, dobře. Tak můžem. Snad to nebude bolet."

Byl březen 1944 a naše letka konečně dostala dlouho očekávané P-51D. Byl jsem zamozřejmě nadšen, ale přece jenom mi bylo mého starého Lightningu líto. Sloužil mi skvěle.
Byl mi přidělen stroj s označením HO-A. Dlouho jsem přemýšlel, jak si ho vyzdobím, protože to byla nesmírně důležitá věc. Nesměli jste nic uspěchat. Bylo to skoro jako požádát svou milou o ruku.
Jednou jsem v noci nemohl usnout a vzpoměl jsem si na slečnu, která v Anglii učila Čechy a Poláky angličtinu. Byl jsem do ní zamilován, a proto jsem se nakonec rozhodl, že si ji namaluji na příď mého nového krasavce.

Dobrý den. Připravil jsem si pro Vás sérii otázek. Má první zní: Jaké jsou Vaše pocity po čtyřech měsících ve funkci?
Cítím se skvěle. Víte, je to úžasná práce. Celý den sedíte a koukáte na televizi, a když vás to přestane bavit, zaletíte si na Floridu na golf.
Aha, dobře. Další otázka: Mezi vaším lidem a i všude na světě nejste příliš populární pro své činny. Proč myslíte, že tomu tak je?
Já a nepopulární? To jsou určitě alternativní fakta!
Jistě. Poslední otázka: Co Vás vedlo stát se prezidentem?
Je to jen byznys, nic osobního. Jo a Air Force One.

Jsou čtyři ráno a já opět ne a ne usnout, přestože jsem k smrti unavený. Moje hlava ale bohužel není. Nemůžu přestat myslet a čím více myslím, tím více mne to bolí. Nakonec to vzdávám, oblékám se a jdu ven. Procházím se po liduprázdné letištní ploše a rozhodnu se naskočit si do své Slightly Dangerous. Tady se cítím jako doma, v tomhle kokpitu, kde je vše přesně tam, kde má být. Pořád přemýšlím. V zoufalství startuju motor a vzlétám. Pomalu stoupám do tmy. Už je mi vše jedno. Letím, ale nevím kam. Jako stopař bez cíle. Jako vítr pustou krajinou.

V naší letce koluje taková fáma, nebo spíše historka, se kterou naháníme hrůzu nováčkům. Týká se jednoho německého esa, Manfreda Hellera. Říká se o něm, že je nesestřelitelný (jak jinak). Dokonce prý poslal k zemi jednu naši stíhačku, a to prosím bez munice. Většina si z toho dělá legraci. Málokdo ale ví, že je opravdu tak dobrý - a nejen to, je mi až nebezpečně podobný. Skoro jako mé árijské dvojče. Oba jsme velitelé letek. Oba máme stejný počet sestřelů. Oba máme velmi podobnou techniku létání a oba jsme postrachem svých nepřátel. Jaká škoda, že si s ním asi nikdy nepromluvím.

Víte, co je na válce nejtěžší? Nesblížit se s někým. Protože sotva to uděláte, v tu chvíli o toho člověka přijdete. Nevrátí se. Nekonečný nával cizích tváří, cizích jmen. Bez duší, jen živá síla, která čeká na porážku. Každý den se někdo nevrátí. Další jméno do seznamu, další jméno bez významu. Kolik jich ještě bude, než si na to zvyknu? Nevím... Nesmíte nad tím přemýšlet, prostě nesmíte. Zničá vás to. Rozedere zevnitř. Nesmíte myslet na všechny ty kluky a přemýšlet, jestli to někdy nebudete vy, koho si napíšou do seznamu. Jen jméno, bez duše. Kolik jich ještě bude? Bůh ví.

Sedím na křídle Slightly Dangerous a přemýšlím. Dneska to se mnou je zase jako na houpačce. Proč to prostě nemůžu vypnout? Vídím Poea, jak ke mně přichází.
"Ty vypadáš, jako by ti uletěly fokoušové," povídá.
"Jo?"
"No, jo. Co se děje?"
Koukám do země a snažím se předstírat, že mi nic není, ale Poe je neodbytný.
"Tak to vyklop," říká odhodlaně.
Pořád se dívám do země.
"Jsme přece tým, Michaele," povídá mi.
"Já vím, Poe, ale nedokážeš si ani představit, jak těžký je o tom začít mluvit," odpovídám, protože už dál mlčet nedokážu.
"Proto mi to musíš říct."
"Já vím..."

Na pražském letišti byl slunečný den. Posádka letu ČSA do Frankfurtu se připravovala na nástup cestujících. První důstojník Wünsch četl poslední zprávy o počasí ve Frankfurtu. Vypadlo to zle, velmi zle.
"No, tak se zdá, že si tu počekáme, ale boarding zahájit můžem," pověděl kapitánovi.
Jakmile se cestující usadili, oznámil jim kapitán vzniklou situaci. Jeden pasažér si ale řekl, že je to blbost.
"Pane kapitáne, můžete mi vysvětlit, proč tu čekáme, když je venku hezky?"
Vysvětlení, že v cílové destinaci je špatné počasí, nepomohlo. Nakone vzpurného cestujícího konečně usadil se slovy: "My jsme se ale rozhodli, že vás dneska nezabijeme!"

Doprovody bombardérů většinou bývají velmi neoblíbenými činnostmi stíhacího pilota, ale po čtyřech dnech misí, kdy jste bojovali se stodevítkami o život, takový čtyřhodinový odpočinkový let uvítáte.
Stoupali jsme s mou skupinou až do výšky 34000 stop, asi 1000 stop nad formacemi několika desítek B-17. Bylo jich tolik, že i když bylo téměř bezoblačno, nebylo na zem skoro vidět. Vždy mne fascinovalo, že tak velký počet letadel dokáže letět těsně vedle sebe, aniž by se posrážela.
Rozstupy?
Jaké rozstupy!
Minimální výšková separace?
Hahaha, dobrý vtip!
Z rádia se ozvalo: "Hej, Stane! Víme, že se rád teplíš, ale bacha na naše křídlo!"

8:00
Odcházíme s Poem z briefingové místnoti. Prohodíme ještě pár nebojáckých slov, než každý vylezeme na křídlo našich krásek. Poutám se a kontroluju kokpit. Dostávám příkaz nahodit motor a začít pojíždět...
22:30
Sedím u baru, skoro namol. Poe už šel spát. Jsem zvědavý, jestli se mu podaří usnout. Dnes v noci zahmouří oči jen málokdo, zato na věčný spánek se již odebralo spousta mladých kluků. Přemýšlím nad tím vším a nedokážu pochopit, jak se to mohlo stát. V jednu chvíli si myslíte, že máte vše pod kontrolou, a v zápětí se řítíte do tlamy pekelné, ani nevíte jak.

"Berry! Ke mne do kanceláře."
Co jsem provedl tentokrát? To bude určitě kvůli tomu rozbitému letadlu. Můžu ale za to, že mne pokaždé posadí do úplného šrotu? Vešel jsem do kanceláře velitele Hughese obrněn trpělivostí. Naznačil mi, abych se posadil. Přešel k oknu a nečitelně se zahleděl.
"Můžete mi, prosím vás, vysvětlit, jak je možné, že už jste zničil třetí letadlo, a to prosím za jediný týden?" ptal se klidným hlasem s dávkou posměchu.
"Ehm... No... Ono už rozbité bylo, když jsem do něj..."
"Ticho! Takové výmluvy nechci slyšet!"
"To není výmluva, pane."
"To není výmluva, pane..." opakoval po mne.

"Do hajzlu!"
Za ocasem mi visí stodevítka. Posouvám plyn přes všechny zarážky a snažím se jí zmizet v mracích. Vidím, jak mi nad kokpitem hvízdají svítící koule z dvaceti milimetrových kanónů. Otáčím o sto osmdesát a začínám prudce stoupat - nic. Němcova střelba je přesná, až mi nakonec udělá několik děr do levého křídla.
"No, a je to v... Ty nácku jeden pitomej!" pomyslím si.
Musím dolu, a to rychle. Křečovitě se rozhlížím kolem. Ha, pole! Mířím přímo k němu. Stahuju plyn a jemně přitahuju. Náraz je tak tvrdý, až se praštím do hlavy. Zmateně koukám na pochroumaný kokpit plný makovic.

Když jsem byl malý kluk, fascinovaly mne historky pilotů z první světové války. Byl jsem tím tak zaujatý, že mi otec jednoho dne k narozeninám dal paměti jednoho takového pilota. Tu knihu jsem nepustil z ruky - nikdy. Byla pro mne tím nejsvatějším předmětem, jaký jen může malý chlapec vlastnit. Celé hodiny jsem pročítal ty neuvěřitelné kousky, odvážné činy, bláznivé a nervy drásající souboje. Ale co mne vzrušovalo nejvíce, bylo to jedinečné rytířství a smysl pro gentlemaství, které letci tehdy měli. I když byla letadla ve smyslu zbraně zcela nový a smrtonosný nástroj, byla rovněž zbraní člověka se smyslem pro čest.

"Věži, tady Yellow leader, dráha na dohled, žádám o povolení k přistání."
"Yellow leadře, tady Věž, před vámi přistávají čtyři šestadvacítky, stoupejte na tři tisíce a vyčkávejte."
"Yellow leader, rozumím."
No, paráda. Ještě, že mám dost paliva na všechny ty okruhy, které mám před sebou. Kde by tak mohl být Poe? Nemůžu před ním mít veliký náskok.
Dokončoval jsem třetí zatáčku druhého okruhu, když v tom najednou proletěl Poe na plný plyn, asi tak třicet stop nade mnou! Tak tady je, darebák!
"Ty blázne!" povídám mu.
"Copak, lekl ses?" odpovídá rošťáckým tónem.
"A nejen já! Slightly Dangerous sebou taky trhla."

Pamatuji si na to, jako by to bylo včera. Jako každému, který to poprvé okusil, a to poznáš sám, se mi ta chvíle navždy vryla hluboko do paměti.
Stalo se to přesně v tento den, před mnoha a mnoha lety. Psal se rok 1940 a mne čekal první sólo let mého života. Jestli jsem byl nervózní? Ano, byl. Jestli jsem měl strach? Ani zdaleka.
Nasedl jsem do cvičného Texana, přikurtoval se a pečlivě kontroloval všechny přístroje. Přesně, jak mne to učili. Nastartoval jsem motor a cítil ty úžasné vibrace. Když jsem konečně vzlétl, propadl jsem v úžas. Tohle je život!

Každý z nás určitě měl, nebo ještě stále má kamaráda, co sice není moc chytrý, ale má velké, dobré srdce. Derek byl jedním z nich. Vždycky, když se mnou letěl na misi, dostal strašnou nakládačku. Ale stejně mě potom pozval na pivo. Mluvili jsme o jednoduchých věcech; o jeho domovu, jeho matce a jeho milé. Bylo to fajn. I když jsme měli těžký den, vždy nás dokázal rozesmát. Ostatním byl sice jen pro smích, ale my ho měli rádi. Byl takový ten správný kluk.
Když se jednoho dne nevrátil, strašně nás to vzalo. Nezůstala po něm myšlenka, ale bolavá srdce.