Moje články

Policista se otočil a vykročil k hřbitovu.
„Kam jdeš?” houkl jeho kolega.
„Hrobník Vladimír tady pána těžce zranil,” vysvětlil muž zákona.
„Tys toho chlapa poznal?” divil se muž. „Hej, Kájo! Stůj!”
„Musím ho pronásledovat!”
„Zavolej sanitku a já… počkej, ale vždyť nevypadá zraněně.” Zamrkal na Alfonse, který se svižně přemístil k Machaté. Ta jen zatla zuby.
Kája se zastavil, sevřel ruce v pěst, nadechl a pak tiše zavrčel. „Má zlomenou řasu.”
„Haksnu?”
„Řasu!” zavyl Kája. „Jsi hluchý?!”
Policista zmateně zamrkal. „Neměli bychom podléhat emocím a navíc řasa… to jsi takový cíťa?”
„Máš kamenné srdce,” dodal Kája a už se nezdržoval.

Možná byl hrobník naivní, ale měl páru. Tvrdá rána do tváře Alfonse poslala tři metry daleko. Naštěstí policisté zareagovali rychle a křikli, aby přestal. Ohnal se po nich pohledem, zavrčel, skočil do tmy a zmizel.
Machatá se se slovy: „Nashle,” otočila, že odejde. Zpropadený hrobník! Večeře pro dva mu utíká!
„Počkejte, vraťte se a řekněte, co se tady stalo?” houkl naštěstí muž zákona. Machatá se neochotně zastavila.
„Jste v pořádku?” zeptal se zatím ten druhý.
„Ten hrubián mi zlomil…” ohmatal si obličej. „Řasu.”
Alfons zkusil vykulit oči a přikázal. „Pronásledujte hrobníka Vladimíra!”
Policista se postavil: „Zlomená řasa se musí potrestat.”

Došli před policejní stanici. Zastavil a zadržel i Machatou.
„Frau Doktorin, mám pocit, jako bych si nazul Himmlerovy boty.”
Polkla. „Nerozumím.”
„Ty jeho holínky byly sice pěkné, pohodlné, ale kdo si je obul, musel týden jíst jen zeleninu. Mám takové tušení, že tady je to podobné. Takový svíravý tlak v žaludku.” Možná to byl jen hlad.
Žena se křečovitě usmála. Náhle vyjekla a ucukla. Alfons se otočil a pohlédl do zamračeného hrobníkova obličeje.
„Vladimír Vladimirovič Skočnalep,” uvítal příchozího přezíravě.
„Nejsem žádný Rusák!” křikl hrobník.
„Za tebou, Vladko” upozornil Alfons na dva policisty, kráčející ke stanici.
„Mě už nenachytáš!”
Hrobník zaútočil.

Prošli hřbitovní bránou. V parku venčilo psy několik lidí, pár jich mělo na tváři bílé roušky.
„Führer tu toleruje tolik muslimů?” divil se.
„Muslimů?”
Páchla nervozitou. Snad vytušila jeho záměry a bála se. Musel ji uklidnit. Musel se dostat k vůdci.
„Nebojte se!” štěkl, až se několik pejskařů otočilo. „Mám půst, jako v pátek.”
Podívala se na něj jako na blázna. „Chápu,” dodala.
„Náš vůdce byl vegetarián,” pokračoval hrdě. „S břichem plným krve ho neuctím,” vymyslel si.
Zbledla. „Ovšem… v tom případě půjdeme zkratkou tam k tomu domu.”
„Vidím nápis Policie,” usmál se. „Stále je obklopen svojí SS?”
„Uvidíte.”

Sotva vyšli z hrobky, zastoupil jim cestu hrobník.
„Archanděl Michael se jaksi nekonal,” zavrčel.
„Pane Vladimíre,” hlesla žena. „Dejte pozor. Ten muž je… kastrovaný.”
„Vlad?” prohodil znechuceně Alfons. „Jak uboze slovanské! Das ist Untername!” zařval nahlas.
„Ty nacistická klobáso,” syčel hrobník. „Rozdrtím tě.”
„Soudružské nádivy chroupu k snídani,” kasal se Alfons, ale vzhlédl k nebi. „Meine Scheisse! Soudruh archanděl Raffael!” Strhl Machatou na stranu.
Vladimír vykvikl a hopnul za náhrobek.
Alfons se s ženou zatím protáhl okolo lavičky a spěchal ven.
„Zase na to skočil, tupec,” pochechtával se. „To musíte mít tady, Machatá!” poklepal si na čelo „Vzhůru za Führerem!”

„Ne!” křikla žena a rychle dodala: „Hitler…, Hitler je tady!”
Ztuhl. „Cože?”
„Ano… ano,” drmolila. „Prohrával válku…”
„On by nikdy neprohrál!” štěkl.
„Byl zrazen, víte?” vyrážela ze sebe. „Německo padlo, Hitler….”
„Co?”
„Stal se tím co vy!”
„Kastrát?”
Zaváhala. „Jeho tělo neumírá, ale duch…,” ovládla třes. „Duch žije dál.”
„Natürlich,” vydechl. „Věčný árijský duch.”
„Duch ne puch!” ohradila se na oko. „Stále všechno ovládá z pozadí. Velká árijská síla.”
„Malý knírek, velké činy,” uznal.
„Beze mne ho nenajdete!” vykoktala. „Dovedu vás za ním.”
Když se z ženy napije, všechno zapomene. Navíc bude čest povečeřet s Führerem. Společně vysát doktorku Machatou.

I přes tvrdou ránu jednou rukou ženu stále držel a druhou zachytil další úder.
„Co jste za člověka?!” vykřikla.
„Prastrýc? Dárek od Führera? Příklad árijské geniality?” Zahodil tyč za sebe.
„Geniality? Blázne! Jak vůbec můžete být bratr mého dědy? Copak nestárnete?”
Stáhl ji dolů.
Ta tepna u krku byla tak blízko!
„Máte ledové ruce. Proč žijete v hrobce? Proč…” Žena vytřeštila oči. „Jste mrtvý.”
„Jen tělo je mrtvé,” alespoň tak mu to vysvětloval ten Himmlerův poskok. „Uvnitř žiju.” Tělo jako schránka pro tu nenasytnou část duše. Schránka, která se udržuje v chodu na úkor ostatních.
Déle to nevydrží. Odhalil špičáky

Ale, ale. Jídelko utíká? Zavrčel a skočil na schodiště za doktorkou Machatou. Zápasila s dveřmi, které předtím zajistil železnou tyčí.
„Kampak, Frau Doktorin?”
Popadl ji. Zavřískla, otočila se a kopla ho mezi nohy.
„Před proměnou mě vykastrovali,” vysvětlil nenuceně. „Dívky z Bund Deutscher Mädel na nás vyvolené pořádaly hony. Jedna mě chtěla za ženicha, ale vypadala víc jak Göring než žena mých snů. Byla tak neodbytná, až…” Zaklel. Zase blábolil a Machatá zatím uvolnila tyč. „Prostě. Na útok do slabin jsem imunní.”
Tvrdý úder kovovou tyčí do čela mu všechny vzpomínky na dívky z BDM vyhnal z hlavy.

Couvla ke schodům.
„Vůdce? To myslíte Zemana nebo Motýle?”
„Herr Motüle?” To zní jako pěkné německé příjmení.
„Já tak říkám Babišovi,” vysvětlovala překotně a dotkla se nohou schodu. „Prohlásil totiž, že chce znovu v přírodě motýle.” Znechuceně nakrčila ret. „Toho bych nepozdravila a vlastizrádce na hradě taky ne.”
„Nemáte ráda motýle?” vyzvídal. Očividně se válka za čisté lidstvo změnila na boj o fešná křídla.
„A co vy? Jak byste pozdravil Babiše nebo Zemana?” Zeptala se bezelstně.
Koukej se a uč se, pomyslel si. Srazil paty k sobě, švihl rukou a zařval. „Heil Zeman. Heil Motýle Babiš!”
Neváhala. Rozběhla se nahoru.

„Himmlerem?” polkla. Couvla ke schodům.
Co to zase vybreptal?! O Aloisovi měl mlčet! Opanoval se a potlačil chuť na krev. Musí se koncentrovat. Takže tahle ženská je Aloisova vnučka. To znamená… Než se z ní nakrmí, musí získat informace. Fikaně a prohnaně. Usmál se, až se žena otřásla.
„Takže my jsme Familie! Skvělé!”
„Radši bych Aloise v rodině neměla,” ucedila.
„Máte pravdu,” přizvukoval. „Na to hovado by se mělo úplně zapomenout.”
„Je to váš bratr!”
„Führera ani Himmlera bych tím nepotěšil,” povzdychl si. „Ale mluvme o něčem veselejším…” Čas na záludnou otázku! „Ukaž mi, dceruško, jak bys pozdravila současného vůdce?”

Nácek? Zdá se, že Frau Doktorin nemá ani kapku úcty ke genialitě velkého Germána. Co hůř, nebojí se veřejně projevovat.
Zamlaskal hlady.
„Děda Alois byl celý život ve straně,” drmolila.
„V národně socialistické?” podivil se.
„V komunistické přece!”
„To asi Lojzu rychle odstřelili.” Cítí její krev!
„Jeho?” nechápala. „Byl tajný, toho si soudruzi považovali až do důchodu. Stydím se za něj.”
„Es stimmt! Solche kommunistische Gesindel!” odplivl si.
Zarazila se. „Řekl jste Lojzu?”
„Řekl jsem Gesindel! Prostě ksindl.”
„Ale...Znal jste Lojzu?”
Tepna jej volala. „Jak víte, že mám bráchu Lojzu? Před Himmlerem o tom nemluvte…”
Musí se ovládnout.
Nakročil.

Hlad mu zatemňoval úsudek, ale zároveň oživoval vzpomínky... portrét Franze Josefa, vysoké boty zamračeného otce, plačící matka, sestra v horečce, ukradená slepice a zase hlad. Bití, křik, hádky. On a Alois. Jeden hnědý, druhý rudý. Nedal bez něj ani ránu a pak… Vzpomínky se projasnily.
„Mein Führer,” zašeptal na Aloisovu fotku.
„To není Hitler, vy ignorante!” prskla žena. „Ale děda. Navíc komunista.”
Nevnímal ji. Měl tady tajný úkol! Požírání krve mu úplně zastřelo mysl. Musí se opanovat a zůstat lačný!
„Frau Doktorin!” štěkl. „Teď budete wieder ein gutes kleines Mädchen a řeknete mi vše o Führerovi.”
„Děda Alois nebyl nácek!!!”

Temnotu hrobky prosvětlilo namodralé světlo. Vyskočil z rakve a zamračil se na ženu, která v roztřesených rukou držela svítící placku. Baterku?
„Bez signálu,” zaúpěla a křikla: „Nepřibližujte se!... Počkat! Vy jste ten, co vypadá jako děda a vstal jste z rakve…”
„Co to máte v ručičkách?” zeptal se lísavě.
„Neznáte dotykáč?”
„Světýlko, kterého se dotýkáte? Jak duchaplné! Mohu taky přiložit prstíček?” Jen se musí přiblížit. „Na světýlko přiložím a zase půjdu,” lhal.
„Ježíši Kriste,” zašeptala a on se mohl vzteknout.
Když vyskočil z rakve, strčila mu placku do výhledu. „To je můj děda.”
Do očí mu svítila sépiová fotografie Aloise.

Zuřil v rakvi. Musí ženu uklidnit, odvést její pozornost a pak zaútočit. Jen najít vhodné duchaplné téma. Hrobníka napálil, seniorku zvládne taky!
„Paní doktorko, uklidněte se,” zkusil to něžně. „Možná byste měla vědět, že tuleni dokážou dlouho hladovět. Páří se ve vrcholném létě a vrhají mláďata pod skalnaté převisy. Víte, já taky dokážu dlouho hladovět…” zarazil se. Zase žvaní o jídle. Musí změnit téma. Mláďata! Blábolení o čemkoli roztomilém ženy milují. „Mláďata vrhám jen občas...” Co to zase plácl?
„Ježíši, proč!?”
„Tuleni Toho z Nazareta nemají rádi!” zavrčel. „Jasné!?”
Zabte všechny tuleně! Co to blekotá?!
„Obraťme list, já jsem Alfons.”

Zajistil dveře, ale sotva sestoupil těch pár schodů dolů, doktorka Machatá se mu vytrhla, vyjekla a spadla na schody. „Kde to jsem?!”
Oblouznění mysli očividně vyprchalo.
„Přece jsme se domluvili, že ti ukážu sbírku svých chlupáčů,” zkusil to ještě sametovým hlasem.
„Ježíši Kriste!” zaúpěla. „Pusť mě ven, úchyláku!”
Kdyby se její proslov spojil dohromady, zněl by pro Syna Božího značně urážlivě. Ale i tak účinkoval - opět ležel v rakvi!
Zavrčel. Skočil po ženě a strhl ji ze schodů.
„Ježíši Kriste, ne, ne!”
Proč si usmyslela drmolit zrovna tohle!
Znova ji strhl ze schodiště a znova ležel v rakvi. Co teď?!

Už jen kousek. Sáhl po dveřích do hrobky, když...
„Kampak? Na domácí oslavu? Ale to je v lokdaunu zakázané.”
Hrobník! Obával se, že bude otravovat.
„Tušil jsem, že se s ní budeš chtít zavřít k sobě, tak jsem tu počkal,” sdělil hrobník samolibě. „Jak optimista věřím, že dovečeřím,” dodal.
Dokonce si zarýmoval. Hnus. Zbývalo jediné. Pohlédl na nebe a rádoby zděšeně vykřikl: „Archanděl Michael! Jde si pro nás!”
Možná optimista, ale naivně důvěřivý. Hrobník se poplašeně otočil.
Nezaváhal, otevřel dveře a táhl Machatou za ně.
„Já tam viděla jen puštíka.” zamumlala žena, když zapluli dovnitř. „Michaelovi by přece svítil zobáček.”

Bránila se a blábolila. „Babička říkala, že ste byl prase, dědo. A když vidím vaše ruce, měla pravdu. Porušujete všechny tři R.”
Ale jeho nadpřirozená síla její důchodcovskou značně převyšovala. Takže mu nějaká R byla ukradená. Najednou žena přestala klást odpor a zamžourala do tmy k jeho hrobce. „Vy mě táhnete... tam? Na druhou stranu?”
„Ovšem!” Hlavně ať už jsou uvnitř!
„A uvidím…”
„Ovšem s krásnými kožichy.” Hlavně ať jde.
„Marii Curie, Emily Brontë nebo Adu Lovelace? Všechny je obdivuju.”
„Ovšem. Přesně tak těm veverkám říkám.”
Zapřela se. „Neurážejte je! Předčily všechny ty vaše papaláše!”
„Sbírku papagájů nemám, jen veverky.”

Doktorka Machatá byla stále obluzená. Normálně by byl rád, měl opravdu strašný hlad, ale při nasávání by jej mohl zaskočit „hrobník”. Musel tu bábu nalákat do hrobky.
„Přijde mi odporné, že si ta rudá zvěř v lokdaunu volně pobíhá,” prohlásila žena. „A kouše.”
„Mám nedaleko sbírku veverčích samečků, samý pěkný chlupáč. Chcete se podívat?” Sotva domluvil, zavrčel. Proč zrovna teď blábolí takové nesmysly?
„Co?”
„Ta hovada se přemnožila,” vysvětloval klopotně. „A preparace je dokonalá antikoncepce.” I přes bolest hlavy vykulil oči v hypnotickém pohledu. „Pojďte!”
„Dědo, nasaďte si respirátor a nedělejte na mě psí oči.”
Popadl ji za paži. „Jdeme.”

Byl tak hladový, až se mu vracely vzpomínky. A to nechtěl. Když vyšel z hrobky, panovala tma. Hlava stále bolela, ale ve vzduchu cítil krev. Proplul mezi hroby a pak je spatřil. Hrobník a Machatá. Oba stáli zády k němu, vzájemně přitisknutí. Jako blesk přistál na mužových zádech a zakousl se mu do krku. Chlap se propadl do země, jako by byl jen stín. Doktorka Machatá zavrávorala.
„Kde to..?” Oblouzněně na něj pohlédla. „Dědo Lojzo… Kousl jste mě do krku?”
„Kolega,” ucedil zhnuseně.
„Takže polibek vyžilého pionýra?” Zamrkala. „Ježíšku na křížku! Vždyť je zákaz vycházení a soudruh neměl ani respirátor!”

Nesnášel vodu. Tekoucí proud jej leptal jako žíravina. Odkulil se. Zlotřilá důchodkyně ustoupila a on jí oplatil nenávistný pohled. Teď ji nezachrání ani doktorský titul!
„Kristepane!”
Au ta slova bolela.
„Vždyť vy vypadáte jako můj děda.”
„Paní doktorko,” zavrčel zlověstně. „Jsem mladík, ne dědek! Jsou i tací, co mě pokládají za Jiřího Dolejše!” Zvedl se na kolena.
„Děda Lojza byl taky komunista.” Pokřižovala se a ustoupila. „Božínku, vždyť i mluvíte jako on.”
Perkele. Proč se musela pokřižovat?!
Zhmotnil se až v rakvi. Hlava jej bolela a myšlenky vířily… Dolejš, velká i malá strana, stejné obličeje v zrcadle. On a Alois.

Hlava jej bolela tak, až šilhal. Za soumraku se vypotácel ven. Náhrobky, lavičky i cestičky se mu rozpíjely před očima, ale starší paní s nákladem těžkých konví viděl. To bude ta, o které mluvil hrobník.
Vyrazil za kořistí, obnažil tesáky. Nicméně přehlédl náhrobek, zakopl a spadl na ženin náklad. Zuby zakřípaly o železo. Žena ztratila rovnováhu a spadla mu na záda.
„Jste v pořádku?” volal někdo, koho si předtím nevšiml.
Perkele! Copak je takový diletant? „Nestarejte se!” zasípal. „To je mezi mnou a tady Macatou.”
„Macatou?!” žena se postavila. „Pro vás jen doktorka Machatá!”.
Slova zdůraznila proudem vody z konvice.

Musí někoho nalákat do hrobky, tam nerušeně posvačí. Použije uhrančivý pohled. Sice zase dostane migrénu, ale co už.
Na hřbitově panovala tma.
Nedaleko kráčela tmavá silueta s koženou brašnou a lopatou. Hrobník. Vrznutí dveří velké rodinné hrobky upoutalo jeho pozornost. „Je přece zákaz vycházení, paní Machatá.”
„Čekám na tebe, protože vypadáš jako Jiří Dolejš.” Když byl hladový, blábolil.
„Zase jste si přihla?”
Vypoulil oči a přikázal: „Půjdem spolu do hrobky!”
Do rozšířených očí mu zasvítilo ostré světlo.
„Já ti dám Dolejše, ty úchyláku!” zvolal hrobník, pustil rozsvícený mobil a udeřil lopatou. Zmizel včas, ale migréně neušel. Perkele, proč to nefungovalo?

Nejraději lovil v noci, ale teď zkusí štěstí ve dne v hypermarketu. Tam bude narváno a žádné slunce. Přehazovačku si přikryl moderní parukou s šik fialovými pentlemi vzadu, proměnil se a vyrazil.
Nespletl se. Zrovna se na záchodcích zhmotňoval, když kabinku otevřela uklízečka. Zalapala po dechu a zacouvala.
„Vy, vy, vy…” koktala.
Ideální příležitost! Sami dva. Vycenil zuby.
„Vy jste Jiří Dolejš!” vykřikla nadšeně.
Kdo?
„Poslouchám každý váš projev ve sněmovně!”
„Můj? Já piju krev!” vysvětlil.
„To říká spoustu lidí,” mávla rukou. „Holky! Přišel Dolejš!”
Dusot nohou jej vyděsil. Musí zmizet. Perkele! Proč s těmi vlasy vypadá jako místní superbourák?

„Tolik let spánku a teď...,” zasyčel, když přeskakoval plot hřbitova. Ulice – kdysi rušná – ale zela prázdnotou. Co to? Rozběhl se k blízkému baru. Tam bývá narváno, tam se občerství.
Jenže… zavřeno.
Kousek za ním se ozvalo: „Kampak?” Policisté měli šátek přes půl obličeje.
„Do baru, víte o nějakém?” odpověděl. „Pardon, vy jste vlastně asi muslimové.”
„Nasaďte si respirátor,” vyzval policista.
„Proč? Já nekoušu!” Samozřejmě lhal.
„Je zákaz vycházení, nemáte respirátor a ještě žertujete?” zahřímal muž. „Kvůli takovým jako vy umírají lidé!”
Perkele! Ti ho tedy mají prokouknutého!
Bleskurychle zmizel do své hrobky. Doufal, že příští rok už vše bude normální.

„Založit divadelní soubor je super nápad. Sehrajeme Hamleta v originále.“
„Kde vezmeme jeviště, chlapi?“
„Nepotřebujeme, natočíme se na mobil a šoupnem to na net.“
„Potřebujeme ale nějaký dobrý.“
„Stačí můj tlačítkáč, je to trochu rozmazané, ale nic to nebude stát.“
„Počkat! A co kostýmy a kulisy? Kde to vezmem?“
Zaváhání.
„Dcera ráda vystřihuje, mohla by…“
„Ne, mám to! Budeme natáčet jen naše hlavy.“
„Ale pozadí tam pořád bude.“
„Tak budeme natáčet jen pusy.“
„Výborně. Ani se nemusíme učit text, stačí, když ho budeme číst.“
„Dvouhodinový záběr na dokonalou akrobacii našich rtů!“
„A Ofélie bude mít vousy, ať je to gender.“

„Ta potvora zase utekla!“ zlobila se stařenka. „To to nemůžeš dědku ohlídat?“
„Copak jsem pes?“ Mužovy tlusté brýle vykoukly zpoza novin.
„Snad jsem to dělala kvůli tobě, tak by ses mohl taky snažit. To už je dnes po desáté!“
Dědeček složil noviny, pracně vstal a přešel k oknu. Rozhlédl se po zahradě a zkoušel zaostřit i do lesa.
„Jak ho mám v té mlze najít?“
„Vyměň si brýle.“
Muž to ale nestihl, neboť se do místnosti vbelhala kmotra liška. Odfukovala, sotva pletla nohama.
„Prosím vás,“ zasípala. „Přestaňte mi do lesa posílat ty koblížky. Mně už je fakt blbě.“
A vrhla

Za hory za doly, princ na statném oři. Zastaví u vysoké skály. Na ní věž, ve věži krásná panna. Sedmdesát mužů ji vyjelo zachránit a všechny skála shodila. Princ seskočí mezi jejich kosti a šplhá nahoru. Když je skoro u věže, skála promluví: „Proč po mě lezeš s holým zadkem?“
Princ nelže. Ničeho se nebojí, proto přizná: „Když jedu na koni, jak nadhazuje, neudržím moč. Nechci mít mokré spodky.“
Skála se zatřese smíchem. Princ nespadne, ale… Raději spěchá k věži.
„Tys mě počůral, čuně!“ zuří skála. „To si ještě nikdo nedovolil.“
Nakonec si krasavici odváží před sebou na koni, ale…

Vlk pozřel babičku, bábovku, co měla přichystanou pro Karkulku a taky červený kulich, co jí pletla k svátku. I s jehlicemi. A teď jej tížilo břicho. Neměl ponětí, jak tam nasouká holku i s oblečením. Nebylo to poprvé, co se těšil na myslivce. Když se za okny mihla červená, povzdechl si. Dveře se otevřely a…
„Strašně jsi ztloustla!“ vyděsil se vlk.
„To proto, že mi chutná!“
„A vyrostla si!“
„Puberta.“
„Máš žluté zuby a vousy.“
„Ho ho ho. Nejsi tak hloupý. Já jsem totiž Santa Klaus a toto je překvapení! Tak mě rychle sežer, jestli mě babička pozná.“
Vlk omdlel.

Plul v multidimenzionální lodi okolo Země a přijímal telepatické obrazy všeho, co jeho podřízení vysledovali. Lidé byli tak zvláštní! Jejich vázanost na hmotu, komunikace zvukem a především…
Několikrát si vyvolal záznamy lidí sedících, stojících i ležících, Lidí, kterak se prohlížejí v zrcátkách. Někteří měli zrcátka velká, jiní menší s různými tlačítky. Leštili je prsty, mluvili s nimi jako s přáteli a osvěcovali si jimi obličej. Jak ti je měli rádi!
Xrx se zhmotnil a jedním chapadlem přeleštil zrcátko, které mu teleportovali z pozemského odpadního boxu. Když spatřil všechen ten sliz okolo oka, musel uznat, že to má něco do sebe.

Byl to krásný čas. Vždycky, když jsme šli ze školky, zamířil jsem na hřiště a lákal ji, aby si hrála se mnou. Šplhal jsem po stěně, klouzal se, dováděl v pískovišti a lotračil na houpačce. Ona jen stála, otráveně mě pozorovala a chtěla už jít domů. Několikrát i naznačila odchod, ale marně.
Vše skončilo, když jsem při sklouznutí přimáčkl jednoho chlapečka k zemi a urval houpačku. Obojí v jeden den.
Maminky ostatních dětí po mě vrhaly pohledy plné jedu. Nezajímalo je, jak moc jsem si mohl ublížit.
„Vidíš a teďs to zničil, tati,‟ dodala dcera. „Snad už konečně můžeme jít.‟

Na věži odbíjela jedna rána za druhou, ale ona to nevnímala.
Světlo. Krásné hřejivé světlo. Záře v temnotách, volající, lákající. Tichá a hebká. Stejně jako mnoho dalších i ona spěchala k ní. Jedinému smysluplnému bodu, než vše pozře temnota. Sápala se ke střípku nebe, ale stejně jako ostatní narazila na neviditelnou zeď. Ano, viděla, že někteří tlučou třeba i hlavou, aby prorazili, škrábou vším, co mají při sobě, piští, skučí. Ale ona ne. Musí najít skulinu.

Jindra dlouho neponocoval. Ještě před jedenáctou vyvětral a zhasnul světlo.
Ráno jej od komářích štípanců svědilo koleno tak, až si jej rozdrásal do krve.

„Něco má v krku, vidíte, nemůže dýchat a proto je v limbu!“
Největší z trpaslíků přesto Sněhurku několikrát poplácal po tváři.
„Měli bychom jí to vyndat.“
„Máme jen samé velké kleště, nevejdou se jí do pusy.“
„Tak, co kdybychom jí rozřízli krk?“
„Anebo pusu pro ty kleště.“
„Chlapi, počkejte s tím nožem. Já říkám, nechme to být. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Eště se jí něco stane a bude to na nás.“
„Ale co s ní? Vždyť zcepení.“
„Poslouchejte. Šoupnem jí do skleněné truhly, dáme vedle vercajk a on se někdo najde, kdo jí tu pusu na ty kleště rozčísne.“

Když vstoupila, hudba zrovna přestala hrát.
Ač se princ nudil na druhém konci sálu, jejich pohledy se okamžitě potkaly.
Vstal, rukou si přidržel plášť a vykročil k ní.
Všechny pohledy vdavekchtivých dcer i jejich máteří se z následníka trůnu přesunuly na pozdě příchozí. Popelka koutkem oka zahlédla i macechu se sestrami. Záviděly jí všechny. Když se princ před ní zastavil, skoro nedýchala.
„Mohu vás poprosit o tanec?“
Přikývla.
„Hudba!“ vykřikl kdosi.
Trombony, tuby, klarinety, křídlovky a spousta dalších nástrojů spustila. Postarší muž s ženou se dali do zpěvu: „Župajda, župajda, já tě mám ráda. Župajda, župajda,….“
„Miluju dechovku a vy?“

Bylo tam dusno, puch a horko.
„Jste naštvaní, zoufalí, máte strach,“ hlas doprovodilo souhlasné mručení. „Ale copak nechápete? Musíme sloužit, rozdat se, zemřít, aby jiní mohli žít a radovat se z toho.“
„Nechápeme.“
„Každý jednou zemře, ale ne každý může říct: Moje smrt má smysl. My ano! Nebojme se a jděme tam s úsměvem a dobrou myslí.“
Vrata se otevřela a do haly proniklo více světla.
„Čas našeho naplnění přichází! Jen si vzpomeňte, s jakou láskou nás vykrmili. Jakou úctu k nám teprve budou chovat, až poneseme užitek. Nebojme se tedy jatek!“ chrochtal čuník. „My a řezníci vytvoříme skvělý tandem!“

Bavorské lesy, kousek za hranicemi s Československem.
„Podívej! Vlk a jde k nám!“
„Proboha, proč má tak velké oči?“
K údivu obou českých běženců zvíře promluvilo:
„To mám, protože čtu spisy Marxe a Lenina!“
„Ono to mluví! A jaké má velké uši!“
„Ty mám proto, že šmejdím a špicluji, kde se dá!“
„To musí být pohraniční stráž v maskování, musíme být stále v Československu,“ zašeptal jeden a začal couvat. „Jen se podívej, jaképak má zuby.“
„To je protéza, kterou mi zprasila socialistická veterina. A teď už dost keců a alou zpět, nebo vás tím kousnu. Soudruzi mi to napustili jedem.“