Moje články

Pevně zakořeněná v Zemi,
mezi svými předky,
zná své vlastní kořeny.
Ruce vzepnuté k nebi,
vlasy divoce vlají,
na rtech modlitba.

"Země je mé tělo,
Voda mou krví,
Vzduch je mým dechem,
Oheň mou duší."

Srdce dokořán,
obejme celý Svět.
Slza bolesti,
lásky i radost,
víry a odpuštění.

Za zvuku bubnů
i andělských trub,
ve víru tance,
srdce buší v rytmu
s Matkou Zemí sladěné.

"Pojď miláčku,
tančit spolu životem.
Ukážu ti kdo jsi,
ukážu ti Ráj."

Setkání v Srdci.
Stačí přání,
stačí myšlenka.
Tvoří Svět,
světlo nových dní.

Bosé nohy víří prach,
následují stezky předků,
jdou ve šlépějích Bohyně.

Ztemnělou kuchyní se ozývá cupitání a šeptání. Otevírání dvířek a zásuvek.
Koukám na strop, srdce hučí v uších. To už je tento týden snad potřetí.
Šramocení a třísk! Vypísknutí. Nervózní ticho.
Opatrně vylézám z postele a modlím se, ať podlaha pro jednou nevrže.
Ťapi ťap. Dlouhý ocásek zmizel na chodbě, dveře klaply.
Plížím se za nimi, po schodech, na půdu.
Nakouknu do kumbálu.
Tři malá stvoření s potkaními ocásky, modrými kožíšky a oranžovými sosáčky kmitají kolem konstrukce z hrnců a pokliček. Je to nějaký vysílač? Nebo snad vesmírné plavidlo?
---
S trhnutím se probudím. Honem do kuchyně. Další poklička je pryč!

Blikající titulky s milionem vykřičníků.
Dramatické záběry prázdných regálů.
Chemické čistící koktejly vyvážíme zlatem.
Toaleťák? Kde žijete! Ten má dnes cenu diamantů!!

Obchodníci se Strachem.

Poselství je jasné. Všichni tu umřeme. Tentokrát už určitě!!!
Apokalypsa už klepe na vrata.
Ale nejdřív si musíme napěchovat spíže, abychom neumřeli hlady.
Umřeme strachy.
…
Ledový vítr bičuje tvář a chladí plíce. Voní jarem.
Slunce září jasněji než dřív. Na nebi čistém, jako v dobách našich pradědů.
Ptáci vesele cvrlikají o tichu.

Nejsem typ na davové psychózy.
Jak uvnitř, tak vně.
Jak nahoře, tak dole.
A v mém Světě je Mír.
Klidný přístav uprostřed hurikánu.

Záře nebeská, tak jasná, by oslnila všechny. Vypálila zrak.
Tolik světla, že viděti vlastně nic nebylo.

Naše moc život hubí. Musíme se uskromnit, chceme-li ho nechat růst.
Tvá je noc a můj zase den.

Ale já bez tebe nezářím, jsem jenom tvým odrazem.

Ty budeš tam a já tady.
Když půjdu spát, světlo bude tvé.
Já dám teplo životu, svým zlatem budu laskat Zem.
Mým dotekem se zazelená a smíchem zazvoní.

A já svým stříbrem pohladím na duši a sílu vodám dám.
V cyklech budu přicházet, odrážet se na vlnách.

A tak Otec Slunce a Sestra Luna hýčkají Matičku Zem.

"Už má zase nové šaty, aspoň třetí tenhle měsíc."
"To jí musí stát majlant, takový modely. Fiflena jedna!"
Probdělé noci u šicího stroje a kupičky látek se mění v umění. To je fajn ušít si občas něco pro sebe...

______
"Sousedi si pořídili třetí auto, to jim ta práce ve fabrice asi pěkně vynáší."
"Ukaž. No, slyšel jsem, že jsou v odborech."
"Zlato, syn potřebuje vlastní auto, když teď dělá na směny."

______
"O tom podivínovi zase píšou v novinách. Že prý dělá pro filmaře, to bude zlatý důl."
"Za týden dva kusy? A jenom půjčit? Snad mě aspoň dají do titulků..."

Plížení. Poslouchání za rohem. Honem.
Jé peníze. Já si vezmu.
Hraby hrab. Sypte se sypte, zlaťáčky kulaťoučký.
Jeden chybí! Kde je?!
Mnutí dlaní. Jé, to šustí.
Papírový? Né to ne. To by se kradlo ve velkým.
Hraby hrab. To já mam od toho, víte?
Cink cinky link. Zvoní v uších.
Není všechno zlato, co se třpytí.
Tohle zlato je.
Odlesk v oku. Šílenství.
Nedám! Sám mám málo!!!
Hraby hrab. Všechno moje!
Checht. Řeht. Řehot. Ochechule.
Žilka v oku. Na čele žíla. Rudá.
Lup. Škub. Síp.
Hraby hrab. Nedám!
Nezdědíte!
Buch buch.
Cinky link.
Bum.
Ha, tam se zakutálel.
Buch.
Pfff.

"Forde, nedostal jsem ránu do hlavy?"
"Dneska asi ne. Proč?"
Artur zamrkal. Bílé myšky zmizely. Snad se mu to zdálo.
"To je jedno. Poslyš, pamatuješ jak jsme potkali toho staříka se strašně dlouhým jménem? A jak mi vyprávěl o těch lidech, co miliony let čekali na odpověď, co vůbec nedávala smysl? Nějak si nemůžu vzpomenout..."
"Jasně. Myslíš ty blázny, co sestrojili superpočítač a chtěli po něm odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec. A pak zjistili, že nevědí, jak přesně zní ta otázka. Dobrej úlet."
"Stejně to nechápu."
"Nech to plavat kámo. Nejdůležitější je vědět, kde máš svůj ručník."

Proč zase já? Proč se tohle musí dít vždycky zrovna mě?

Probíhalo už po tisící Mrakoplašovi hlavou, když uskakoval před odporným slizkým chapadlem.

Přál jsem si jenom obyčejný, nudný život.

Běžel jako o život a vyhýbal se dírám i kamení. Vlastně běžel o život. Už ho to věčné běhání unavovalo. Ale zároveň byl moc velký srab na to, aby přestal.

Umřu tady, určitě tady umřu!

Stále v pohybu, prohledával mnohé kapsy svého značně ošuntělého mágského roucha.

Tady je to!

Roztočil půlku cihly v ponožce a ranou zkušeného střelce trefil obludu, která ho chtěla k večeři, rovnou mezi jejích šest očí.

Seděli pod noční oblohou, choulíce se k sobě. Vzduch byl chladný, léto už ztrácelo svou sílu. Cikády a cvrčci dali dohromady orchestr a zrovna vrcholila první část jejich symfonie.
Hvězdy zářily jako perly na černém sametu, občas se nějaká zachvěla ve větru.

Skládaly mozaiky příběhů.

Sladká vůně nočních květů nesla se loukou a mámila smysly, lákala do jiných světů.

Lásko padá hvězda, něco si přej.

Padají celé roje, na spoustu malých přání.

Obzor se rozzářil, tou kterou čekali.
Jasná jak královna s vlečkou posetou diamanty.

Snad přináší vítr změn, blýskání na lepší časy.

Až příště přiletí, my už tu nebudem...

Kopec uprostřed ničeho. Zvlněná krajina táhne se do dáli. Aspoň tak mu to popisují.

Na kopci vyčkáme, vybudujeme hradbu.

Důvěřují mu svými životy. Tak jako už tolikrát.

Konečně přišel, ten druhý. Lopotí se se svými muži do kopce, výhodné to není.

Z vozové hradby vyletí salvy šipek, meče zařinčí, těla se srazí.

Napíná sluch, jeho věrný poskok je mu očima. Na statném koni, kmet pevný v sedle i ve víře.

Vnitřním zrakem přehlíží bojiště, byť ve tmě je sám.

Odhodláni, vzhlížejí ke svému Otci a bijí se za něj i za Mistra Jena. Za kalich.

Vedeme si dobře bratři, zvítězíme.

Nejdřív trochu strach.
Předsudky a otazníky.
A spousta adrenalinu navrch.
Zatnout zuby a překonat to.
Pak už jen extáze.
Splynutí.
Koupat se v paprscích slunce.
Dotknout se jazyků vln.
Potápět se do hlubin a vytrysknout nad hladinu.
Mizet v oblacích a soutěžit s bouří.
Vítr ve vlasech a v očích odrazy hvězd.
Kapky na šupinách jak perlový šat.
Nebeský tanec smrtících válečníků.
Bojový ryk a jásot nese se nad obzorem.
Přihnat se jako vichřice a zmizet nepoznán.
Halit se tmou, být její podstatou.
Neslyšné šustění křídel, ocasu svist.
Skočit a důvěřovat.
Střemhlav řítit se do neznáma,
na hřbetě věrného draka.

"Podívej, co jsem dostal!" volal Petr a nesl přes rameno jakýsi obrovský balík. "Vyřazenou oponu z divadla. Poctivý bavlněný samet. A je toho spousta," smál se a shodil balík na zem tréninkové místnosti.
"Počkej, ty z toho chceš udělat ten renesanční kostým?"
Kývnutí.
"Ale to musíme mít nejdřív střih. Kde ho chceš vzít?"
"No jo. Napijeme se na to a něco vymyslíme."
Václav otevřel skříň a vzal lahev vína.
.
.
.
O notnou chvíli později se pod stolkem válely 3 lahve Sklepmistra a dva přátelé stále zírali na oponu rozloženou na podlaze.

"Víš, co? Lehni si, já tě obstřihnu!"

A bylo vykonáno.

Z ničeho nic se řídící místností ozval nepříjemný zvuk alarmu a začala blikat červená světla.
Rose přiskočila k obrazovce. "PaVOUK? Doktore, píše to nějaký nesmysl!"
Jmenovaný se přihnal z druhé strany místnosti. "Cože? Ne, ne ne. PaVOUK ne!"
Rychle zatáhl za brzdu a Tardis zastavila na místě.
"Co to je? Ty to chápeš?" překřikovala Rose alarm.
"Paralelní Vesmírný Obloukový Urychlovač Kvarků. Slyšela jsi někdy o CERNu ve Švýcarsku?"
"..."
"Dělali tam takový odporný fyzikální pokus. Ale nebyli první. Jedna rasa už to kdysi zkoušela. A taky se jim to... povedlo."
"Co se jim povedlo?"
"Vytvořili černou díru, která pohltila jejich svět."

Bosé nožky jemně našlapují po mechu. Krajkový cíp zelené sukně sbírá ze země rosu. Bledé prsty pohladily pár malých kvítků.

Melodie probouzejícího se lesa je prostě krásná!

Potůček zurčí a skáče přes kameny, tůň jako stvořená ke koupeli.

Jé, ledňáček.

Rozpustí si vlasy, odloží sponu na kámen. Začíná rozvazovat šněrování a stáhne šaty z ramen.
Za sebou zaslechne tiché kroky.

No konečně.

Ruka jí zakryje oči a hlas rozverně šeptá.
"Hádej-"

---
Crrrrrrr!
Rozmrzele zastaví budík.
"Že zrovna teď!"
Znovu se uvelebí v posteli a upře pohled na strop. Oči ho však už nevidí, noří se zpět ve své vzdušné zámky.

Šumění lesa, pleskání křídel, všude plno života.

Vyšel na vrchol kopce, kde se otevíral výhled na okolní hory a údolí.

Poslední paprsky slunce pohladily kamenou mohylu a zaleskly se v očích, co žhnuly jako jámy pekelné.
V očích, co už viděly všechen smutek světa.

Nedaleko noční šelmy začaly výt svou symfonii.

Krásně mi zpíváte bratříčci...

Pár lučních květů složil k nohám mohyly a snažil se nemyslet na všechny ty, co už odvál čas.

Zatímco on sám tu stál, věčný, neměnný.

-----

Našlapoval měkce po mechu, jako jeho bratříčci vlci, kteří vyprovázeli ho věrně až domů.
Dnes žádný lov, jen tiché rozjímání.

Nevnímaje hluk putyky, párkrát se zhluboka nadechl, aby se naladil na svůj oblíbený rituál.
Broušenou sklenici naplnil ze třetiny zelenou tekutinou.

Na vrch sklenky položil prořezávanou plochou lžíci.

Na ni kostku cukru.

Vzal karafu a velmi rozvážně lil studenou vodu, až nebohou kostku úplně rozpustil a sklenka byla skoro plná.

Lžičkou zamíchal a odložil ji.

Opálově mléčný lektvar vířil ve sklenici.

Charles si s blaženým výrazem pořádně zavdal a opřel se do křesla. Povolil si vázanku, vyndal sešit a pero.
S úsměvem vítal svou múzu, tu nestoudnou zelenou vílu.
Už mu do ucha šeptala o jiných světech a on psal.

Někdy vstát a nemuset nic. Bloumat ulicemi města a obdivovat staré vily.

S přáteli vysedávat v čajovně, než je vyžene gong zavíračky. Zčajovat se silným maté a hrát deskové hry. I když otázky už znají zpaměti.

Jít do klubu na koncert oblíbené kapely, kterou viděla už tolikrát. Pařit pod pódiem, jako by nebylo zítřka a utápět se v tónech elektrických kytar.

Občas ráno přeci jen vstát a jít na přednášku.

Ale ne po tom koncertě prosím vás!

Napsat úkoly a prodebatovat je v čajovně s nesmrtelností chrousta.

Jen si tak bezstarostně žít.

Ach kde jsou ty časy příjemných studentských dní.

S mírnou úzkostí a zároveň zvědavým očekáváním pozoruju rostoucí napětí.
Konverzace dávno minula bod zdvořilostních frází, ale všichni zatím mluví slušně.
To už se přidal i strýc, bojovně cení zuby a prská až sem při vášnivé obhajobě svého názoru.
Další mu oponuje s poněkud šíleným leskem v oku.
Jinému členu rodiny nebezpečně pulzuje žíla na čele.
Hlasy už dávno nejsou klidné a překřikují se, ruce divoce gestikulují.
Nechápu, že se ještě slyší.
Vždy jsem byla spíš pozorovatel, než účastník diskuzí. Netřeba provokovat už tak dost výbušné téma.
Mezi přáteli a při rodinných sešlostech by se politika opravdu měla nechat stranou.

Prohlíží obrazy, obrázky a iluminace. Listuje knihami, pročítá záznamy, noří se do historie.

Měří, počítá, rýsuje. Gumuje, škrtá, počítá znovu. Tužka črtá po papíře ty správné linie.

Ze starého prostěradla střihá kaliko*, sesazuje, stehuje, sešívá. Figurína oděná v bílé draperii. Pozoruje, obchází, hodnotí. To zašpendlit, tam povolit a posunout. Kousek zkrátit, tuhle část jinak.

Další kus prostěradla a druhý pokus.

Perfektní.

Podle druhé verze upravit papírový střih.

Vysvobodit ze skříně poklad, vypraný a vyžehlený. Rozprostřený na stole, nádherný brokát z Itálie. Složitý vzor v hedvábí.

Poskládat střih, aby seděly vzory. Přišpendlit, překreslit tvary a značky.

Tisíckrát zkontrolovat.

Nádech.

A střihnout.

Vyšvihl téměř baletní piruetu a s potěšením sledoval, jak se kolem něj vlní luxusně zdobený plášť.
Nesl se jako páv, když přistoupil blíž k velkému zrcadlu, které vévodilo jeho útulnému pokojíčku. Z náprsní kapsy brokátové vesty vytáhl hřeben a nejméně po sté ten den si pročísl zlaté kadeře. Blýskl po sobě zářivý, perfektně nacvičený úsměv.

Jsem prostě kouzelný!

V tom se otevřely dveře.
„Zlatoslave už je po večerce, svoje fanynky můžete okouzlovat zase zítra. Dobrou noc.“ upozornila ho vlídně starší sestra, která u Svatého Munga sloužila noční směnu.

S kývnutím pohladil rám zrcadla a naposledy se usmál na imaginární dav.

Nočním tichem znělo pravidelné klapání šicího stroje. Nohy se pohybovaly v dávno nacvičeném rytmu na litinové šlapce staré Minervy. Metry a metry látky uháněly pod jehlou, manipulovány hbitými prsty.

Naklonila si lampu blíž, aby zkontrolovala drobné stehy. Spokojená se svou prací odložila látku, narovnala ztuhlá záda a zaposlouchala se do klidu spícího domu.

Dítě pro jednou usnulo brzy a tvrdě. Kéž víc takových večerů.

Blížila se půlnoc, ale ještě hodinku nebo dvě si může dovolit pracovat. Zvlášť, když to jde skoro samo.

Navlékla nit do jehly, nasadila náprstek a pustila se do ručního šití lemů. Pár metrů ji ještě čeká...

Jak poslední rytíř na stráži stojíš.
Hájíš čest svoji i jiných.
Bojuješ se světem či vlastními stíny?
Ach lásko, odlož tu zbroj a schovej meče.
Cožpak ti neřekli, že válek již není?
Minul čas krve a lítých bojů.
Otoč tvář ke slunci, vyjdi mu vstříc.
Utečme do hor a začněme žít.
Na lukách ovečky v huňatých svetrech.
Maličká okna do naší roubenky.
Kachlová kamna a vůně chleba.
Políčko lnu, květy modré jak oči mojí matky.
Tkalcovský stav klape a ožívá.
Po kopcích nese se radost a smích.
Zapomeň na války a lidská muka.
Však čest se dá bránit beze zbraní.

Seděli vysoko na větvi a houpali nohama.
Sledovali, jak se na nebi honí beránci a dávali jim různá jména.
Kolem proletěl skřivan a jemně si zpíval.
Vzpomínali na doby, kdy ještě měli klapky na očích.
Pro samé starosti neviděli svět.
Jen tupé ovce jdoucí v davu.
Teď už jsou ovce jen na loukách a davy se nekonají.
Vítr ševelí a lechtá klasy v poli.
Kluci u rybníka házeli žabky a počítali kola.
Z rákosí vylétly labutě, peří zářící v jasném slunci.
Jak nádherní a majestátní ptáci!
Život si plynul svým vlastním tempem.
Ani oni už nespěchali, prostě jen tak byli.

Běžela lesem, který se jí proměňoval před očima. Měla pocit, že se mění ona sama. Stromy vystřídaly obrovské světélkující houby.
Jako by zahlédla vznášet se zubatý úsměv nad cestou.
Předběhl ji bílý ušák ve vestě a poklepával na kapesní hodinky. Doběhli na palouček, kde se zřejmě konal čajový dýchánek.
Svírala šálek. Neodvažovala se napít.
Chlapík v klobouku ji trochu zněrvózňoval.
Zase ten zubatý úsměv, tentokrát i s celou kočkou.
Povídali něco o královnách a bojích.
Točila se jí hlava. Měla pocit, že padá.
Posadila se na posteli. Snad se jí to jen zdálo. V kapse modrých šatů našla srdcové eso.

Rozšafín Ctibum spěchal spletitými chodbami Neviditelné univerzity, až se dostal ke dveřím knihovny.
Knihovníkovo místo bylo prázdné. Rozhlédl se a objevil cestičku z burákových slupek. Vydal se po ní do útrob knihovny. To byl riskantní nápad, ale Rozšafín věřil, že ho stopa dovede přímo ke knihovníkovi a ten mu pak ukáže cestu zpátky.
Po chvíli pátrání zaslechl nespokojené mumlání v jedné z uliček. Našel rozrušeného lidoopa, jak se snaží uklidnit šramotící svazky přivázané k policím.
„Knihovníku?“
„Oook!“
Byl obdařen velmi nevrlým pohledem.
„Potřeboval bych vaši pomoc,“ a vytáhl z hábitu trs banánů.
„Ook,“ knihovník natáhl ruku a spokojeně se usmál.

Zírá před sebe jak v transu, oči kmitají, dech zatajený. Chvílemi se vrtí, nedokáže klidně sedět.
Honem, utíkej!
To si snad dělají srandu. Proč tam lezli?
Udělá silný čaj na uklidnění, najde spoustu dobré čokolády a šup se svačinkou zpátky do postele.
Ano! Ale pohni, nebo tě chytí!
Čaj na stolku tiše stydne. Čokoláda zastavila na půl cesty k ústům.
Zvládli to, no hurá.
Čokoláda dokoná svou cestu a utiší pocuchané nervy. Upíjí čaj, zavře knihu, chvíli na ni hledí a dumá. Má tohle zapotřebí? Takhle se nervovat a ukrajovat ze vzácných hodin noci?
Odloží čaj a nalistuje další kapitolu.

V dalekém hlubokém lese to bzučelo životem. Člověk sem málokdy zavítal a vždy tu něco zapomněl.
Mechem a trávou se proháněli skřítci a pištivě se hašteřili.
„Našel jsem to. Já to našel!“
„A co to máš? Ukaž!“ druhý skřítek oběhl pařez, aby se podíval.
„Škrpál, ale jaký!“
„Je to jen obyčejná stará bota.“
„Je to krásný škrpál a já v něm budu bydlet.“
„To klidně můžeš. Já chci bydlet v klobouku,“ odsekl druhý a pokračoval ve hledání.
Každé jaro procházeli mladí skřítci les a hledali stopy po lidských návštěvnících, aby se mohli odstěhovat od rodičů a pořídit si vlastní domeček.

Už jako malý kluk měl velmi šikovné ruce. Často bavil své kamarády v ulicích různými kabaretními triky, jako vytahování mincí z nosů a uší, nebo sypání karet z rukávu.
Mnohem víc, než nechávat věci se objevit, ho bavilo nechávat věci zmizet. Přesněji řečeno, nechávat je mizet z cizích kapes do těch jeho.
Když ho jednou nachytala maminka, nebyla zrovna nadšená. Když se to opakovalo, uvědomila si, že nemá cenu jeho talentu bránit.
Přihlásila ho do Cechu zlodějů.
Pan Flanelnoha byl velmi vděčný, že se mu dostalo tak dobrého vzdělání.
Spokojený další dobře vykonanou prací vstoupil do své kanceláře představeného Cechu.

Jak poslední rytíř na stráži stojíš.
Hájíš čest svoji i jiných.
Bojuješ se světem či vlastními stíny?
Ach lásko, odlož tu zbroj a schovej meče.
Cožpak ti neřekli, že válek již není?
Minul čas krve a lítých bojů.
Otoč tvář ke slunci, vyjdi mu vstříc.
Utečme do hor a začněme žít.
Na lukách ovečky v huňatých svetrech.
Maličká okna do naší roubenky.
Kachlová kamna a vůně chleba.
Políčko lnu, květy modré jak oči mojí matky.
Tkalcovský stav klape a ožívá.
Po kopcích nese se radost a smích.
Zapomeň na války a lidská muka.
Však čest se dá bránit beze zbraní.

Mrakoplaš běžel městěm k Neviditelné univerzitě. Hlava ho bolela, jak mu v ní hučelo a burácelo Zaklínadlo. Potřeboval se co nejdříve dostat k Oktávu.
Nejméně potisící se proklínal za svou mladickou nerozvážnost. Jako student se vsadil, že dokáže otevřít onu nejstarší a nejmocnější knihu na Ploše.
Sázku vyhrál.
Nějak se mu povedlo překonat všechna ochranná kouzla, Oktávo otevřít a přežít to. Jenomže jedno z osmi Zaklínadel z knihy uniklo a usídlilo se mu v hlavě.
Teď musel ten děsivý svazek, co je přivázaný řetězy ve sklepě Univerzity, přečíst.
Vrátí tak Zaklínadlo ke zbylým sedmi a taky při tom zachrání svět.

Kráčela průvodem, neviditelná mezi šlechtou. Jen obyčejné páže nesoucí prapor.
Dav lemoval cestu. Téměř neviděla jejich tváře, schované za mobily a tablety.
Pohlédla do čela průvodu, kde z bílého koně zrovna slezl císař, aby pozdravil vinaře.
Zamrkala.
Dav zmizel.
Průvod sledovali poddaní, kteří plakali štěstím, když zahlédli svého vladaře.
Podívala se znova na císaře Karla a pocítila to také.
Bezmeznou úctu a obdiv k moudrému muži.
Jaká čest, smět kráčet v jeho průvodu a nést korouhev v českých barvách.
Zamrkala.
Netečný dav byl zpět a vize zmizela. Nebo snad vzpomínka?
Jaké by to bylo krásné, žít v dobách takového krále.

Z ničeho nic, zrodil se a byl. Putoval po světě, hledal svůj cíl.
Našla ho paninka a poslala dál. Neměl prý, s kým by si hrál.
Uviděl blázny dva, zkusil to tam. Zvířátek měli víc, nebyl by sám.
Při cestě do města do tašky vlezl. Nevěděl jak, do Prahy se vezl.
Cizí lidé, cizí zvěř. Neví co čekat a pak jim věř.
Napjal své síly v úprku. Doufal, že nejdou mu po krku.
Putoval pomalu, nemaje nohou. Rodinu nepoznal, už hledal novou.
Plazil se, hledaje kam by šel. Kéž v něčím srdci místo by měl.
Ach těžký je úděl šnečí.

Stál na okraji propasti a díval se dolů.
Odešel z práce pár let před důchodem.
Blázen, říkali.
Zhluboka se nadechl, rozhlédl se po krajině.
Prodal byt ve městě.
Rodina debatovala o jeho soudnosti.
On věděl své. Nepotřeboval nic vysvětlovat.
Prodal či daroval všechny svoje věci. Stejně už je nebude potřebovat.
Poslali ho ke cvokaři.
Pohlédl na zapadající slunce, na tváři mírný úsměv. Cítil vítr ve vlasech, slyšel ševelit přírodu.
Jako by se probudil ze sna. Poprvé v životě otevřel oči i všechny smysly. Procitl.
Pln radosti a pokory vykročil přes louku ke své nové chaloupce na samotě.
Konečně začal žít.

Dveře kanceláře se otevřou a vstoupí zavalitý muž v kvalitním obleku.
„Dobrý den pane ministře, nesu tu přihlášku do výběrového řízení,“ zamává tlustou obálkou.
„Tak se na to podíváme,“ šlachovitý mužík vyrovná na stůl bankovky s velkými hodnotami. „V pořádku, hned vám to zaeviduji.“
Nacvaká sumu do pokladny.
Načítám... Spojení selhalo
Nasadí sebevědomý úsměv a zadá příkaz znovu.
Pokladna odpoví spokojeným zachroustáním a vyplivne papírového hada.
„Účtenku si pěkně schovejte, mohla by se hodit.“
Návštěvník přikývne a chvíli roluje.
„Mám na ně doma speciální knihovnu. Doufám, že si na mě vzpomenete, až rozjedete tu loterii.“
Ministr na přítele spiklenecky mrkl.

Prohlížím štus papírů, které se mi nakupily na stole. Otevírám malé i větší listy.
Některé dosahují rozměry a grafikou úrovně reklamních letáků. Každný z nich je laděn do nějaké konkrétní barvy.
Úvodní odstavec, někdy i strana, se snaží líbivými slovy popsat zaměření a specializaci celé skupiny.
Další strany jsou zaplněny barevnými čtverečky fotografií, k nimž patří souhrn schopností a kvalifikace daného jedince. Někteří mají zuby vyceněné v oslnivém úsměvu, jiní je schovávají za zdánlivě nevinným pousmáním. V očích přetvářka, v lepším případě jen tupý výraz.
Velké slogany plné prázdných slibů.
Děsivé.
Jako pokaždé, nalepuji sbírku předvolebních pamfletů do svého bestiáře.