Moje články

Konečně. Konečně! To je hotový zlatý důl.
Karel Gustav procházel nekonečné obrazárny po boku svého generála Königsmarcka. Letmo nahlédli do knihovny, která snad neměla konce.
"Výborně veliteli. Ať se vaši muži pustí do balení. Berte všechno, co dokážeme odvézt a hlavně nic nezničte!"
"Slyšeli jste chlapi. Přineste ty bedny a do práce," zařval generál.

...

A tak se dřevěné bedny plnily vzácnými svazky a staletí starými výtisky bible.
Ze zahrad zmizely bronzové sochy.
V zatlučených bednách se tísnily malby od Dürera, Brueghela a Tiziana.
Jen ta Růžencová slavnost zůstala, trochu poničená a veliká na převoz.

...

A múzy mlčely hrůzou a plakaly.

"Mistře Stevensi, císař si vás žádá."
Odložil jsem štětec a vydal se spletitými chodbami a zdobenými sály za sluhou. Když oznámil můj příchod, vešel jsem do bohatých komnat a v rukou nervózně mačkal svůj baret.
Císař stál u okna a tiše shlížel na město.

"Máme ve sbírkách málo krajinomaleb," po dlouhém tichu promluvil, stále hledíc z okna. "Namaluj nám nějaké."
"Samozřejmě Vaše Výsosti. A jaké si račte přát? Divokou krajinu nebo město?"

"Namaluj nám Prahu. Namaluj, jak se tu lidem žije. A taky Řím, tam jsi prý byl," vladař se ohlédl, aby viděl moje přikývnutí.

"Namaluj nám třeba celý svět."

Dlouhý a požehnaný byl tvůj život.
Tvé dílo jest vidět na každém kroku.
A teď když skončil ten čas...

Co počne si národ bez tebe?
Co počnu si bez tebe já?

Na pět set světlonošů svítí na tvou poslední pouť.
Třicet zbrojnošů nese tě na márách.
Za tebou, na koni nesu se já, nohy by mne neunesly.

Mrazivé ticho rozrazil cinkot zvonů,
co jen jich tvoje město má.
Ten úděsný hluk rve mi duši z těla.

A tvá duše vstupuje v Království nebeské,
andělské trouby už troubějí tobě na uvítanou.

Buď s Bohem můj císaři.
Buď s Bohem, muži můj.

Až budeš zas malá,
zahodíš všechny dospělácké starosti,
které ti tížily hlavu
a nedovolily ti se smát.
Alespoň na chvíli.

Až budeš zas malá,
rozběhneš se do lesů a luk,
budeš tančit v dešti
a skákat v kalužích.

Až budeš zas malá,
uvěříš znovu na víly,
skřítky a princezny
a na pohádky se šťastným koncem.

Až budeš zas malá,
odvážíš se znovu snít
a jít za svými sny,
až tam, k nebesům.

Až budeš zas malá,
obejmeš konečně své vnitřní dítě,
vyprahlé po lásce a pochopení.
A nikdy už nepustíš.

Až budeš zas malá,
svět bude zase v pořádku.
Navždycky.

Až budeš zas malá,
zahodíš všechny dospělácké starosti,
které ti tížily hlavu
a nedovolily ti se smát.
Alespoň na chvíli.

Až budeš zas malá,
rozběhneš se do lesů a luk,
budeš tančit v dešti
a skákat v kalužích.

Až budeš zas malá,
uvěříš znovu na víly,
skřítky a princezny
a na pohádky se šťastným koncem.

Až budeš zas malá,
odvážíš se znovu snít
a jít za svými sny,
až tam, k nebesům.

Až budeš zas malá,
obejmeš konečně své vnitřní dítě,
vyprahlé po lásce a pochopení.
A nikdy už nepustíš.

Až budeš zas malá,
svět bude zase v pořádku.
Navždycky.

Pavučinky ve větvích
nejkrásnější jsou vždycky ráno.
Kdo přijde pozdě, už je neuvidí.
Noc navěsila na ně
perličky z rosy.
Sestra Luna šla už spát
a zlaté paprsky otvírají květy.
Opojné vůně převalují se v trávě,
mámí a lákají vše živé.
Bosé nohy proplétají se mezi stébly.
Sukně trochu zmáčená, však uschne.
Prsty tančí mezi okvětními lístky,
pečlivě skládají do košíku dary země.
Studánky v listech Alchemilly
hostí včelky u snídaně,
cennější než samo zlato.
Urovná zdobený šátek
na stříbrem zářící hlavě.
Očima vpíjí se laskavě
do té tajemné zahrady.
V níž vrostlé má kořeny
a duši v každém kvítku.

Uniformní šeď uniforem,
splývá s šedí ulice.
Zástupy kráčí ve stejném rytmu,
jako jeden muž.
Dusot kroků rozléhá se
betonovým městem.
Jeden za druhým
prochází branou.
K turniketu přiloží
zápěstí s čárovým kódem.

Jako jeden muž,
následují Krysaře.

Každý na své stanoviště,
šestnáct hodin u pásu.
Mechanické pohyby,
robot obalený masem.
Oči hledí, nevidí.
Za nimi, v Duši díra.
Vypuštěná.

Krysařovi už flétna neladí.

Zvonek. Konec. Vypadněte.
U brány přiloží zápěstí,
na účtě směšná almužna.
Za tmy zpět,
do své kobky.
Prázdná tvář prázdné schránky.
Do noci sleduje programy,
stejné všechny do jednoho.

A nikdo neslyší,
že Krysař hraje falešně.

Vzduch se tetelí horkem a vytváří v dáli fantaskní obrazy. Slunce peče jako vždy a prach se lepí na zpocené obličeje.
Z výkopu vylezl umouňený chlapík.
"Šéfe, prohledali jsme všechno. Tady nic neni. Ani střípek."
"Nojo. Tak to sbalte..."
...
Stíny mezi dunami se prodlužují, končí další parný den.
"Tak co?"
Asistent jen zakroutí hlavou.
...
Vyprahlou krajinou se nesou zvuky kopání, hrabání a rytmického ťukání. Lidé halasí a pobíhají nadšeně jako mravenci.
Opatrně odkrývá další a další zdi. Štětečkem jemně oprašuje keramické nádobky.

Konečně! Konečně ho našel.

Úplně ho vidí před sebou v celé své slávě a kráse.

Ztracené město Aten.

Maminkooo. Už vstávat!
Dobře vyspinkala. O knoflíkách zdálo. Budem hrát dneska. Budu kreslit.
Tatínek vstával, v dílně maká.
Vstávej!
...
Jogurt s křupíkama dáme. A rozinky. Všechno snim, mamkovi nezbyde!
...
Maminkooo. Schovám boty pod postel. Mamka nenajde.
...
Tatínke počkéééj.
S mamkou pekli bábovku, taťkovi nezbyde.
A mamka šila. Já taky šila, s krtečkem. A třídily knoflíky.
...
Pudem ven. Jdem klouzat, na koupaliště.
...
Čaaau kotě!
...
Byli venku! Na klouzačce klouzala. A Amánka viděli a byli u kapličky na kamínky.
...
Svítí červená, můžou jet auta červený.
...
Tatínkééé. Hamání. Večeři dej. Sýr a kuku a papriku. Snim všechno.
Eště mužu, přidej.
...
Zítra budu hrát.

Mezi prázdnými zdmi se rozléhají hlasy, postupně nabírají na intenzitě a překřikují se. Skupina učenců stojí na hromadě suti, zkoumá torza kleneb a škvíry ve zdivu. Ruce divoce máchají a tváře začínají brunátnět. Ve vzduchu panuje kolektivní neshoda.
"Opatrně celou stavbu zakonzervujeme, aby se dál nerozpadala. Nemůžete přece něco přistavovat!"
"Já bych to prostě zboural a postavil znova podle záznamů. To je nejrychlejší i nejlevnější."
"A co zbourat jen to nenávratně poškozené, část zakonzervovat a zbytek dostavět?"
"Vy jste se snad zbláznil!"
Debata majitelů, architektů a památkářů měla předurčeno ještě dlouhé pokračování a mnohá opakování. O zábavu tu nebude nouze.

Po mnoha měsících se chystáme na dalekou cestu. Vyplňujeme papíry s účelem cesty a čestná prohlášení. Připadám si trochu jako rebel a trochu jako zločinec, že se chystám překročit hranice okresu.
...
Minuli jsme Prahu, zatím s jednou policejní kontrolou.
...
Projíždíme královské město Klatovy. Pro mě úplně neznámé území. Nadšeně obdivuji zachovalé hradby a zbytky opevnění. Všude věže krásných historických budov. Těším se, až si zítra město projdeme a podíváme se i k čajovně, sídlící ve věži.
...
Kopce a lesy se před námi rozestupují, přijíždíme do zapadlé vesničky a stavíme u paty rozpadající se tvrze. Zvládli jsme to přes celou republiku.

Často a ráda vzpomínám na svá učňovská léta. Sešlo se nás tenkrát pět dospělých, kteří měli pocit že jim střední a vysoké školy nedaly do života nic pořádného.
Vzala nás pod křídlo malinká paní vedoucí.
Nadšeně krmila náš hlad veškerým svým umem a neprominula nic. Vedla nás laskavě i přísně.
Ráda vyprávěla. Nejlepší byly historky z jejího vlastního učení. To strávila, se svou nejbližší přítelkyní, na dílně plné pánských krejčích. To byli Páni krejčí, ti zažili ještě První republiku.
U oné přítelkyně jsem prvně viděla magii plisování látek.
Ty dvě drobné dámy jsou opravdové mistryně ve svém řemesle, krásné krejčovině.

Stojí v dlouhém zástupu, s hlavou vztyčenou.
Záda i ruce bolí z jejího břemene.
Otočit na jednu stanu, na druhou, pak zpátky a ruce nad hlavu.
A ještě mnohokrát.

Neměnila by.

Srdce buší do rytmu, nervozitou i vzrušením.
Jaká čest, být jednou z pár set světlonošek.
Bude to ráda vyprávět dětem i vnoučatům.
Kterak Je směla provázet na cestě.
Už jedou ve svých zdobených vozech.
Mezi sloupy a branami ze světla.
Vstříc novému domovu.

Královny a králové starého světa.
Pramatky a praotci jejich národa.
Pozvedá světlo, vzdává hold poslednímu z nich.
Ruce bolí, róba ji táhne k zemi.

Neměnila by.

"Už zase jedou za námi!"
"Tak mizíme děcka."
Popadl svou obnošenou tašku, upravený kus výfuku a další harampádí a skočil na zadní sedadlo rozjíždějícího se kadilaku. Švýcarským nožem začal kuchat čalounění sedačky a výplň cpal do trubky výfuku. Gentleman za volantem málem omdlel, když to postřehl.
Výplň zalil benzínem a navrch hodil dřevěnou kuličku z volantu.
"Připravte zapalovač."
Vývrtkou na noži udělal díru na konci výfuku a nacpal tam doutnák.
Hodil si tu věc na rameno.
"Zapalte to a držte se!"
V rychle jedoucím autě se špatně míří.
Vlasy mu divoce vlály ve větru a lechtaly ho na krku.
Prásk!

Lesem se nese smích, jasný jako křišťálová srdce zvonků.
Běží ruku v ruce pěšinou. "Pojď, chci ti něco ukázat."
Plavé kadeře ověnčené. Pomněnky, rozrazil rezekvítek a slzičky panenky Marie.
Jsou jako koruna pro královnu.
Přiběhli na paseku, k ohradě.
"Co... co jsou zač?"
Podivná vyhublá stvoření, samá noha, samá ruka, šedá kůže, oči žádné. Ústa jako velká temná díra.
"To jsou naše strachy. Zavřeli jsme je tu, aby nás neplašili."
Modré oči hleděly na ně se stálým úžasem i láskou.
"Chodíme jim zpívat, vyprávíme o odpuštění."
Někteří byli trochu průhlední, roztřepení v okrajích.
"Víš, oni se pak rozplynou a zmizí."

Sobota se líně překulila v odpoledne. Přijeli do domu v ulici Kol teprve před dvěma dny a Seregil už se neskutečně nudil. Ale co naplat, bylo zase potřeba chvíli hrát šlechtice.
Alek pozoroval přítele z druhé strany pokoje a cítil jeho neklid.
"Pojďme ven, než začneš lézt po zdech."
Seregil se usmál omluvně i trochu provinile.
Oblékli si sametové kabátce a zdobené pláště. Když už je má být vidět, tak ať vypadají k světu.
"Mohli bychom navštívit Thera v Domě Orësky."
Vzali to oklikou přes Podzimní trh a vlastně to byla celkem příjemná procházka, zakončená výborným vínem a lahodnou večeří.

Nádherná proužkovaná vlna. Hnědá, šedá, modrá, božská.
Necelé dva metry, tak zoufale málo!
Hmm, nevadí. Další dva metry hnědé a uděláme mi-parti. To je pro dámu konce 14. století ideál.
Podšívka lněná samozřejmě, bílou obarvit na modro.
Dlouhé hodiny bloumání s nůžkami, proužky musí navazovat!
Sešít pár hlavních švů na stroji a pak už jen metry a metry ručního šití.
Ještě poslední steh.

Dokonalost.

Knoflíky cínové, 60.
Budou sundávací.
Vyšít dírky na vložení knoflíků i na jejich zapnutí.
120. dírka vyšita.
Ruce bolí.

Ručně pletenou šňůrkou upevnit nejposlednější knoflíček.
Vyžehlit poslední záhyb sukně s vlečkou.
Obléci a zapnout.

Prostě.

Božské.

Prohledal celou bohatě zařízenou místnost, bez úspěchu. Vyzkoušel všechna obvyklá a neobvyklá místa, ale tajná skrýš s dokumenty nikde.
"Jak jsi na tom s tou truhlou?"
"Snažím se! Takový zámek jsem ještě neviděl."
Jeho společník vztekle zacloumal zaseklým šperhákem a ten se zlomil.
"No výborně."
"Sakra, někdo jde..."
---
Hlava mu třeštila, cítil chlad a odér tělesných tekutin.
"Jak je ti?" Silné paže mu pomohli opřít se o kamennou zeď.
"Už mi bylo i líp," odhrnul si blonďatý pramen z očí a rozhlédl se po cele. "To jsem zvědavý, jak nás odsud dostaneš."
"Proč já?" zeptal se s nevinným úsměvem Seregil.

Rostlinné cizopasníky, neboli parazity můžeme rozdělit do dvou skupin, podle toho, co parazit svému hostiteli odebírá.
Za úplného parazita (holoparazita) považujeme takovou rostlinu, která od svého hostitele bere hotové cukry a nemusí si je vůbec vyrábět. Obvykle má jinou, než zelenou barvu.
Druhou skupinou jsou poloparazité. Tyto rostliny berou hostiteli jen vodu a minerály. Cukry si vyrábí samy procesem fotosyntézy, jsou tedy zelené.
Sem spadá i naše slavné jmelí, které na oplátku svému hostiteli poskytuje látky, jež ho chrání před škůdci a některými houbovými onemocněními.
V našich končinách se vyskytuje jmelí bílé pravé, jmelí bílé borovicové a jmelí bílé jedlové.

Po několika dnech jim zkřížila cestu vesnice.
"Zrovna tu mají pouť, to bude bžunda," nadšeně zavýskla Stařenka.
Čarodějky procházely davem, který v tak zapadlém koutě světa působil takřka nemístně. U jednoho stánku byl větší hlouček než jinde. Samá mladá děvčata.
Z útrob stánku se ozývalo halekání.
"Oučiné škapulíře proti uřknutí, proti upírům... A pozor, novinka speciálně pro vás děvčata. Tento škapulíř musíte nosit všude sebou, hlavně do postele, a budou z vás šťastné maminky co nevidět!"
"Já bych jim řekla, co si brát do postele, když chtěj mít sviště," brblala vesele Stařenka.
Bábi si odfrkla a Magráta se opět začervenala.

Na město se snášely chomáčky sněhu. Ve vzduchu byla cítit sváteční atmosféra, i když měla co dělat, aby se prodrala přes všechny obvyklé pachy v ulicích.
V jiných městech jistě děti bruslily na zamrzlé řece. Po místní řece se sice teoreticky dalo chodit i v létě, ale málokdo byl naštěstí tak hloupý, aby si s ní něco začínal.
Omladina trávila chladné odpoledne venku a už zdálky byl slyšet ryk a dupot Prasečího tance.
Ve všech kuchyních se vyvářelo, tak jak se vyváří jen na Svátek Prasečí hlídky.

Kdesi v dálce zavalitý chlapík zapřáhl saně a s povzdechem zamířil k Ankh-morporku.

Kráčí uniformní šedí davu.
Na tváři výraz jako bych tu nebyla.
Přidá do kroku, rychle pryč z toho stáda.
Ještě není ovce, snad.
---
Místnost plná příbuzenstva,
halasné debaty v plném proudu.
Vzduchem létají urážky i cukrbliky.
Sedí stranou nezúčastněný pozorovatel,
nesdělovat svůj názor,
nerozdmýchávat ty ohně.
---
"A v práci jsi spokojená?"
"Nemůžu si stěžovat."
"On člověk prostě musí brát to, co je."
Opravdu musí?
---
"Na tom přeci nezáleží drahoušku,
hlavně že jste oba zdraví."
A jsou?
"Je to procházka růžovým sadem."
---
Cizí tvář civí ze zrcadla.
Kdo vlastně je, pod všemi těmi maskami?
Pozná vůbec, kdyby sundala i tu poslední?

V knize Stopařův průvodce po Galaxii se píše o hudbě mnohé. Od různých pokusů o definici hudby, přes nejbizarnější hudební nástroje a souhrn populárních hudebních stylů napříč Galaxií.
Najdeme tu třeba i zmínku o několika konkrétních kapelách. Tak třeba Postižená oblast. Tato plutoniová rocková kapela je všeobecně považována za nejhlasitější rockovou kapelu Galaxie a vlastně za nejhlasitější randál vůbec v historii historie samé.
Dle nejzarytějších fanoušků kapely si koncert nejlépe užijete asi padesát pět a půl kilometrů od pódia, v betonovém bunkru.
Na mnoha světech má kapela zakázáno hrát, protože jejich zvuková technika porušuje tamní smlouvy o omezení strategických zbraní.

V řídící místnosti se to jen hemžilo. Kontrolky blikaly, údaje v tabulkách a grafech se plynule měnily. Vědci i důstojníci běhali zdánlivě zmateně sem a tam.

"Jak to vypadá?" zeptal se kapitán šéfa výzkumu.
"Zřejmě už to začalo. Něco se tam dole opravdu děje pane."

Čísla na obrazovce raketově rostla.

"Nemáte tam chybu? Tolik-"
"Pane, rychle! To musíte vidět!"

Planeta dole pod nimi začala světélkovat. Nádherná bílá záře se šířila všude. Byla téměř oslepující.

Ozval se alarm.

"Kapitáne! To je neuvěřitelné! Probouzí se jich tolik, že nám zkratovali Detektor citů. Na to nám nestačí tabulky."

Zářící planeta si spokojeně pobrukovala.

Z hyperprostoru se vynořila velká žlutá koupací kachnička. Několikrát změnila tvar, až se ustálila v podobě Srdce ze zlata.
Na palubě se do normálu vrátili i všichni humanoidní pasažéři.
"Sestupujeme na oběžnou dráhu."
Před lodí se najednou objevil obří svítící nápis.

Vstup povolen pouze pro technické pracovníky!!!
Planeta v karanténě rekonstrukci!!!

"Ehm, Zaphode, jsi si jistý, že jsme tu správně?"
"Ty se ptáš jako bych rozuměl instrukcím z mojí druhý hlavy!"
"Lidi? Nejsme tu sami, venku je další loď."
"Není vám ta planeta nějaká povědomá? Mě to přijde jako Země II, co stavěl ten švihlej Magratean... Asi ještě není hotová."

Lesem se nese smích, jasný jako křišťálová srdce zvonků.
Běží ruku v ruce pěšinou. "Pojď, chci ti něco ukázat."
Plavé kadeře ověnčené. Pomněnky, rozrazil rezekvítek a slzičky panenky Marie.
Jsou jako koruna pro královnu.
Přiběhli na paseku, k ohradě.
"Co... co jsou zač?"
Podivná vyhublá stvoření, samá noha, samá ruka, šedá kůže, oči žádné. Ústa jako velká temná díra.
"To jsou naše strachy. Zavřeli jsme je tu, aby nás neplašili."
Modré oči hleděly na ně se stálým úžasem i láskou.
"Chodíme jim zpívat, vyprávíme o odpuštění."
Někteří byli trochu průhlední, roztřepení v okrajích.
"Víš, oni se pak rozplynou a zmizí."

"Doktore, dejte mi něco na migrénu."
"Jistě pane."
"Kde se tu vzaly ty chlupaté koule? Ony vrní?"
"To jsou živočichové kapitáne, tribblové. Jednoho dostala poručice Uhura. Trochu se rozmnožili."
"To abyste si otevřel porodnici McCoyi."
...
"Kapitáne, máme tu trochu problém!"
"Co zase pane Scotte?"
"Ti chlupáči se trochu přemnožili a dostali se i do skladu, co jsme měli hlídat. Sežrali všechno zrní a spousta jich pošla."
"Děláte si srandu? Jak je to možné?"
"No, McCoy říkal, že se rodí březí...Pane."
...
"Kam jste je tak rychle uklidili? Tak mluvte!"
"No, ehm, transportovali jsme je na klingonskou loď, než odletěla, kapitáne."

Byla horká letní neděle, něco kolem páté večer. V parku Svatého Jakuba se nehnul ani lísteček.
Na lavičce ve stínu seděly dvě postavy a sledovaly kachny plavající v jezírku.
"Vzpomínáš taky někdy na Adama?"
"Hmm?" zabručel nepřítomně démon.
"Adama Younga, vždyť víš..."
"Jo toho, no... občas si na něj vzpomenu. Proč?"
"Já jen, že už je to rok. Možná bychom ho měli zkontrolovat. Nebo tak něco."
Crowley se na Azirafala úkosem podíval přes vršek brýlí.
"Když na tom trváš. Ne že bych ho chtěl znova potkat."
Démon vstal a nabídl andělovi rámě. "Večeře?"
Azirafal mu věnoval zářivý úsměv. "S radostí."

Stopařův průvodce po Galaxii, vydaný mamutím nakladatelstvím v Malé medvědici, je vskutku pozoruhodná kniha.
Pod heslem létání se dozvíte asi toto: Létání je umění, nebo spíš fígl. Ten fígl spočívá v tom, praštit sebou o zem a netrefit se.

Bude to trvat ještě nějakých 500 let, než se kniha vyskytne na Zemi a i tak si ji žádný pozemšťan nepřečte.

Leonardo se tedy musel při stavbě kluzáku spoléhat pouze na sebe. A jelikož na ten fígl ještě nepřišel, dopadl jeho 84. pokus o létání stejně, jako všechny předchozí. Vyhrabal se z trosek zničeného ne-letounu a přepočítal si zuby i končetiny.

Zírám do zdi a střídám točení tužky mezi prsty s jejím okusováním.
"Co děláš?"
Těknu k němu očima a vrátím se k zírání na zeď.
"Jako co to vypadá?"
"A nemáš psát... nebo šít?"
"Tss, mam kopr! A nevím o čem psát, aby to nebyla samá apokalypsa a konec světa. Nebo klidně ať je, ale jak při tom nikoho nezabít? Já chci psát hezký věci. A napadají mě jen samý masakry. Jo kdybych tam mohla propašovat mimozemšťany, to by bylo..."
"Ty máš teda problémy. A proč že nešiješ?"
Tužka o půl metru úspěšně minula cíl. Má štěstí, že neumím házet.