Moje články

„Milé děti, dnes se budeme učit o podsvětí, ano???"
Paní učitelka se na to velice těší...
„ANO!" zahřmí třídou.
Po uklidnění žáků začne vypravovat:
„Vědci se pokoušeli zjistit proč se Havajané dožijí nejvyššího věku. Když
jednou ostatní vědci uviděli, že nejstarší přítel půjde brzo svou cestou, rozhodli se udělat pokus. V osudný den, mu do duše operovali kamerku. Pak pustili a žasli...
Duše nebožtíka nejdřív musela projít (prolétnout) kolem osmihlavého Žeryka, pak se brouzdat smrdutým kanálem až k soše Hurvínka a tam se modlit. Kdo se nemodlil, dostal holí, nakonec si povinně zaplavali ve volánkových tangách a udělali společné FOTO..."

Slunce začalo hořet, pomalu padalo do moře a všichni Havajané spěchali domů, aby
stihli nastartovat elektřinu. Nikdo se na noc netěšil, všichni věděli, že se stejně
nevyspí. Od té doby, co připlula velká obchodní loď a přivezla kance, kteří jim
uprchli, je to každou noc stejné.

Přesně v 22:00, se vždy prasáci sejdou, pustí hudbu a trsají až do rána. Mnoho
odvážných jedinců se pokoušelo jim sebrat repro bedny a počítač, ale bez úspěchu.
Ten kdo se o to pokusil, se stal tanečníkem...

Možná se to dnes obrátí, šel jim domluvit prezident a to je pěkný vepřík i tak...

Nejdražší deníčku,
dnes ani nevím jak se to stalo, požádaly mě o ruku rovnou tři holky: Amana, Keani a
Markéta...
Už dlouho mi to tak připadalo, každý den se na mě culily a chodily za mnou jak
pejsci.
Docela je chápu, jsem fešák, mám žluté zuby, chlupaté nohy, dlouhý krk a předkus,
neznám nikoho hezčího.

V námluvách nemám nepořádek:

1, Amana která zpívala: „Nejvíc milovaný Jooooelé, můj drááááááhý."
2, Keani: „Drahouši můj krásný.
3, Markéta: „Véééézmi siiii měěěě, doooobře seee tiiii pooooveeeedeeeee."
Škoda že všechny zpívaly falešně...

Všem jsem odsouhlasil, budou prát, vařit, uklízet, naučí se zpívat a možná mazlit.

Milý deníčku,
dnes by mi to ve škole přišlo poprvé trochu zábavné, jen kdyby to nezkazila
učitelka. Ode dneška vím, čím budu, hledačem pejsků, co zakopaly škodolibé
výtvarkářky.
Přišel jsem do školy a podíval se na rozvrh dne, bylo zvláštní, vidět pod průsvitným
papírem přeškrtaná slova, místo nich tam byl nápis: CELODENNÍ VÝTVARNÁ VÝCHOVA...
Odšoural jsem se do třídy.

„Dětičky, dnes nakreslete obrázek na téma: Kde je zakopaný pes."
Všichni vytáhly barvy. Mně v takové krizové situaci ani
nenapadlo malovat, vyšel jsem ven pejska najít a vykopat...
„Joele, to byl jen slovní obrat!!!" učitelka vykoukla z okna.

Nevěřil jsem jí.

Ginny běhá hystericky po pokoji, za hodinu začíná maturitní maškarní ples a ona si ještě nevymyslela masku. Na maškarním byla naposledy v pěti, na konci školky a to šla samozřejmě za vílu.
Rychle si čte zprávy na whatsappu, projíždí hromadnou konverzaci, ale nic, nikdo nepsal. Věděli to už dlouho, ale ona na to zapomněla, včera v noci jim to napsala učitelka, no prostě málo času.
Do pokoje vstoupí její tříletá sestra Melisa a podá jí tašku...
„Sestšičko, já pjo tebe mám pšekvapeníško, na tvůj maškaní pjes, ňa."

Dlouhé modré šaty a paruka s korunkou...
„Ach ne, ale nemám na vybranou."

Pršelo, bouřka sílila a v havajských chatrčích z hlíny a samozřejmě bez okenic,
nebylo žádné teplo, většina občanů se krčilo pod nejtlustšími přikrývkami. Většina
neznamená všichni, v ulicích hlavního města si vesele vykračoval kluk. zpíval Ódu na
radost a očividně se mu počasí líbilo, občas skočil do nějaké kaluže, až to
stříkalo. Nakopával kamínky a nevadilo mu ani, že na sobě měl jen šortky s tílkem.
Za malou chvíli utichl, ozvalo se bouchnutí blesku, všichni občané zatajili dech...

Pak ho uviděli, skláněl se nad velkou kočkou, která připomínala balon a mumlal:
„Neboj, vezmu tě domů ke kamnům, porodíš v teple."

Milovaný deníčku,
dnešní den patří ke dnům skvělým, jakých si v životě užíváme jen málo...

Ráno jako každé jiné, všichni upíři už zalezlí, kohoutům kvůli kokrhání vyschlo v krku a dali by si pořádnou whisky a k nám, jako vždy vešel sestřin chlápek, rozvalil se v obýváku na pohovku před televizí a naladil sport. Nenáviděl jsem ho, žral všechno co v lednici bylo, zabíral celou pohovku a někdy u nás spal...
Když se nudil, házel po mně vším, co našel...
Byl jsem rád, když mi oznámili že jedou na koncert, ale nadšen, když sestra mezi vzlyky sdělila: „Užžž ho nenánávividím."

Milí čtenáři, je nám velikým potěšením, zveřejnit pro vás tyto aktuální černé zprávy z našeho parlamentu...
Dnes, po dlouhé době, se náš nejodvážnější novinář nepozorovaně vplížil do parlamentu, měl tu čest, najít pana premiéra přímo u koupele...
Ale teď již k článku.

To byste nevěřili, kolik mýdla na jedno umytí spotřebuje, no prostě hrůza, už chápu, proč je mýdlo na havajském trhu ještě vyhledávanější než toaleťák v Čechách. No a ty boxerky, kdo by si myslel, že premiér nosí srdíčkové spoďáry? Spí v noční košilce. Opravdu poslední kapka:
Sušenku, ne obyčejnou, ale karamelovou, takovou, kterou chce každý, nadrobil koupací kachničce.

Nad Havají svítalo, bylo šest hodin, jen to ticho, všichni ptáci jako kdyby měli v zobáku uvízlou mega žížalu, a proto nemohli něžně řvát. No bodejť by ne, báli se, od té doby co se na Havaji přemnožili upíři, se žádný pták neopovažoval ani špičku zobáku vystrčit. Sluneční zář pořád sílila a po chvíli byli všichni upíři už zalezlí na půdách lidských obydlí. Havajané ještě chvíli počkali, pak se jako každý den vydali na cestu do práce. Všechna dítka spěchala do školy a upíři na půdách hráli mariáš, děti se bály, upíří pandemie sílila a poslední magické proužky česneku došly...

Můj milý deníčku,
dnes je jeden z nejlepších dnů v roce, začátek nějakých prázdnin. Už se nebude muset chodit do té hloupé školy a nebudu nosit domů pětky z výtvarky... Moje máma sice říká, že to nejsou prázdniny, ale rekonstrukce školy, hlavně kvůli mně (jako kdyby někomu vadilo, že jsem na předčasný karneval šel za Bořka nestavitele a trochu, opravdu jenom nepatrně proboural tunel skrz na skrz celou školou.) Jako kdyby po nás nechtěli kreativní masky...
V každém případě doufám, že jsem všechny ty místnosti, o kterých zatím nikdo nic neví, udělal opravdu pořádně, a že rekonstrukce bude trvat dlouho.

Milý deníčku, dnes se moje oblíbená hra sázka na smrt trochu pokazila. Já sázím na smrt sám se sebou snad každý den, třeba jestli při procházce do lesa dokážu utrhnout vyšší trávu než je můj malíček, nebo jestli skočím z výšky půl metru. Ale dnes ve škole jsem potkal rváče Waltera, problém byl v tom, že jsem se předtím vsadil, že na prvního, koho uvidím, vypláznu jazyk...
„Hele, mrňousi, co kdybysme si zejtra o velký přestávce dali zápas, určitě vyhraješ, když si na mě takhle troufáš?"
Nemohl jsem odmítnout, ale pro jistotu stejně zítra řeknu mámě, že mi není dobře...

Milý deníčku, dnes se mi stalo splynutí uší, ne nechtěl jsem napsat duší, opravdu uší. Ráno jsem dostal esemesku od naší úči, bylo v ní, že jdeme na školní výlet do lesa a že si máme vzít nenápadné oblečení, aby se nás zvířata nebála...
Z domu jsem vycházel ve svítivě zelených šortkách a máminou růžovou halenou. Dorazil jsem tři minuty před odchodem, pančitelka stála v čele naší maskáčové výpravy, na hlavě připevněnou větev, už jsme se prodírali lesem hodinu a pořád nic, zvířata se asi urazila.
„Uááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá," všem nám splynuly uši, ůča našla zvíře...
Nechápu, mě se ten had líbil.

Milý deníčku, někam to napsat potřebuji a ty se mi jevíš jako nejbližší volný kus papíru (v učebnicích pro samý příklad není kam psát). Budu ti vyprávět o nespravedlnosti ve škole.
Už hodně dlouho nám paní učitelka vysvětluje, co je koronavirus, všechny ve třídě to nebaví. Ale dnes nám řekla:
„Děti, uděláme si týdenní odpočinkový projekt MY SE NEDÁME...
Budeme kreslit a vyrábět věci, ohledně krize a že ji zvládneme"
Hned první hodinu jsme se pustili do kreslení, nakreslil jsem úchvatný obraz naší Havaje, poseté malými křížky a víš co mi úča řekla???
„Ale, to má být pozitivní." Taková nespravedlnost...

„Ach Alen, to je úplně skvělé!!!" Paul radostně skáče po své dílně a pořád ještě nemůže uvěřit tomu, že se mu právě povedlo dokončit Detektor citů!!!
Alen je to úplně jedno, radši by si dala obrovskou kachní pečínku, nebo biftek, o vědu se nikdy moc nezajímala, nebo spíš vůbec, protože je to pes.
„Hned ho vyzkouším," volá Paul a zapíná přístroj, Alen se snaží schovat pod stůl, nejde to, je moc velká. Vůbec nerozumí, proč Paul míří tou rourou co před chvílí do-stloukal, přesně na ni.

„Vstávej Alen, jdeme na procházku," uslyší Paulův hlas.
„Byl to jen sen," oddechne si...

„Mami, koupil jsem ti cestou ze školy noviny a trochu je pročetl, koukej to je ale hovadina," Willy podává mamince noviny a prstíkem ukazuje na článek s nadpisem: Rozhovor s místoprezidentem, karanténa a co dělat.
Maminka čte...

„Pane Wolfgare, je pravda, že hned po vašem příjezdu z Itálie, jste se vydal rovnou za prezidentem a nakazil koronavirem jeho psa???"
„Do * * *, já žádnej koronavir nemám!!!"

„A opravdu jste tu povinnou karanténu nařídil vy a zavření škol taky???"
„Ano, za to mi tahle mizerná zem může poděkovat."

„Co si myslíte o karanténě pana prezidenta???"
„Být obložený zdravotními sestrami, přece není žádná karanténa!"

Nalu otevře dveře a vejde do domu, zamíří rovnou ke kleci s králíkem, nechovají ho na jídlo, ale proto že ne a ne umřít. Ještě jeho babička toho králíka vlastnila, pan doktor říkal, že se bude předávat z generace na generaci ještě dlouho. Naluovi ho matka předala teprve před třemi dny a on vůbec neví co králíci žerou...
Přijde ke kotci a vybalí z tašky celozrnnou bagetu a žužu.
Ke kleci přiběhne jeho matka.
„Proboha, co to Koulínečkovi dáváš??? Říkala jsem, kup mu zdravou stravu!"
„Ale mami, vždyť je bageta celozrnná, ale neboj nezdravej nebude, žužu mu chutná daleko víc."

„Kalolo, prosím doběhni do sklepa pro lopatu a pojď mi pomoct vyhnat trpaslíky, běhají všude a v oblečení udělají větší díry než molové nebo myši!" Noele se zrovna snažila dohonit jednoho mladého trpaslíka, který běhal kolem stolu a křičel:„Kyš kyš kyš nechytíš!"
„Ach mami, kdo říkal, že když přes noc necháme otevřené okno kvůli vedru, nic se nestane, prý že i kdyby sem vniklo pár trpaslíků, tak budou malí a neškodní a půjdou lehce vyhnat?!!" Kalolo se vracel ze sklepa, na schodech běhalo rovnou několik exemplářů.
„Necháte nás?" zeptal se nejstarší trpaslík, když viděl oba majitele domu těžce oddychovat.

Chlapci osmé třídy seděli na kolotoči, mobily mít nesměli a třída byla zavřená. Jindy by jim to vadilo, ale dnes jako každou středu, byli přímo nadšení, to proto, že hned první hodinu byla HUDEBKA!
Všichni kluci ze školy ji nenáviděli, ale dívky ji milovaly (asi proto, že buď zpívali Lady Gagu nebo Aquababes)...
Tomu chtěli zamezit, na kolotoči totiž řešili kam učitele ukryjí, vtom uviděli...
„Na Adama chlapi!!!" zavelel nejsilnější a všichni se rozeběhli zneškodnit ho.
Po akci ho svázali a chtěli odnést na klučičáky...
„Co to děláte pusťte mě!" vykřikl.
Teprve teď se pořádně podívali.
„Vždyť je to Igor!!!"

Ahoj Lojzo,
zdravím tě přines.Dnes jsem s mi manželkou byl na krásné pláži, svítilo sluníčko a každý mi ji záviděl (v plavkách je prostě boží prosím). Ke dnes svačině jsme si dali moc v dobrou jahodovou zmrzlinu. Odpoledne noci jsem s ní sledoval Hvězdné války a na večeři pilu jsme jeli do restaurace Golden Night na jihu bydlím.Ona si dala jen salát a já kuře na paprice. V pak jsme jeli k ní do bytu a tam jsme strávili noc... Druhý den, osmém jsme se vydali na pouť bytu. Koupil v jsem jí přízemí velkého růžového plyšového medvěda.

Bylo šest ráno, Arona se s malým chlapcem Arsenou vydala na ranní procházku, moře krásně šumělo. Chlapec pozoroval moře, byl na něm flíček, který se pořád zvětšoval, po chvíli bylo dobře rozeznat obrysy lodičky a lidské bytosti v šatech.
Pá minut nato se loď kolébala u břehu.
„Bůh vám žehnej, krásné dobré ráno, den stvořen přímo pro mši, kde tu máte prosím klášter, potřebuji se ubytovat v cele,nejlépe s dobrou akustikou pro zpěv," muž vystoupil z loďky,v ruce sošku a ty šaty připomínaly prostěradlo.
„Jakej klášter, to my tu nemáme, akustiku neznám a ve vězení se zpívat nesmí!"

„Kono, jdi si umýt vlasy a vzít čisté oblečení," volala na ni Kapua a pořád ještě rovnala růže ve váze. Ten den měla přijet na návštěvu teta Salma Hayek, nejslavnější hvězda z Mexica.
Kono trpěla, převlékala se totiž do * * * šatů, vždy byla trochu víc klučičí, proto byly pro ni tyhle růžové šaty s volány naprostou katastrofou.
O pár minut později se k jejich ostrovům začal přibližovat obrovský parník.
„Vy neschopní magoři, okamžitě vysuňte můj most, nechci si namočit šaty!!!" rozkřikla se tetička, jakmile dorazila.
Poté, co ho vysunuli, se rozešla k pevnině...

Všichni pobaveně sledovali špinavou mokrou tetičku v písečku.

„Takže, v pokoji jsem to udělala, na vchodových dveřích taky, v obýváku jo, koupelna okna nemá, sklep ano kuchyň vidím a moje pracovna jakbysmet." Kameo přemýšlela nad tím jestli zakartonovala všechna okna aby tam nikdo nedal reklamu a chodila po místnosti ve které skoro nic neviděla, proto taky už osmkrát narazila do pánvičky.
Najednou se rozletěli dveře a dovnitř vstoupil její syn Oline byla na něm nalepená reklama na boty z „krokodýlí" kůže a na školní tašce reklamy na reality nebo na kartáče na housenky.
„Mami, je to pořád stejné, reklamy lepí i na zakartonované okna, ale hlavně na děti!"

Adara pomalu přihazovala do polévky zeleninu, ale proto že měla pouze mrkev, brzy
jí došla. Prohledala celou kuchyň, přesto nenašla nic víc než deset banánů, těstoviny, maso, kaši, prášky a děravý hrnec.
„Drahoušku, můžeš přinést z balkonu tu krabici, minule jsem tam dávala jídlo, pro případ že by se obchodní loď zdržela."
Akona se odsunul od pracovního stolu a vydal na balkon, nebylo to daleko, ale jemu to trvalo asi půl hodiny.
„Ach jo, tady v naší železné zásobě není nic jiného než vysoký zelený (snad) jedlý plevel, ale no co přidám ho tam," povzdechla Adara.

Bohužel oběd nikomu nechutnal.

„Pane prezidente???"
Chvíli bylo dlouhé ticho.
„Ano, rádce co chceš? Vždy, když se takto tváříš máš něco na srdci," podíval se mu tázavě do očí, až mu dlouhá kudrnatá patka spadla přes obličej.
„No, on totiž zákoník naší země říká, že rádce se má měnit každým třetím rokem a vy jste si mě vybral před pěti lety jako dárek k dvacátým narozeninám, mě by to nevadilo, ale zákon je zákon."
„Tak to je nepříjemné."
„Jestli můžu poradit pane, tak si ho nechte dát jako další dárek," řekla uklízečka která právě drhla podlahu.
„Skvěle, to je dobrá rada od špatného rádce."

Občané, povstaňte proti našemu prezidentovi, přinášíme vám zprávy rovnou z paláce. Všechny nás velice zklamal, chodí přes noc ven a krade. Chybí vám manželka??? Tady máte odpověď, kde je: před týdnem jsme mu v noci potřebovaly dát podepsat nové vyhlášení, už za dveřmi jsme slyšeli divné zvuky... Vtrhli jsme tam a uviděly mladou krásnou nahou ženu a toho blázna, ječela a byla nešťastná.
Při výslechu přiznala „Je to zvíře, dotáhl mě sem v pytli, ale už předtím jsem slyšela o dvou takhle neprávem znásilněných sousedkách."

Chraňte své slečny, a kupte si nový super držící zámek Iron 2 (volně k prodeji).

„Aulelio, drahoušku dojdi prosím nakoupit, všimla jsem si, že připlula obchodní loď," řekla Huhana a vtiskla mu do ruky tři kovové plíšky.
Už z dálky viděl vlajku lodi s červeným nápisem výprodej.
„Peoples, peoples today is big SALE!!!" vyřvával tam starý muž, ukazoval všemožné vázy a jídlo.
Aulelio došel až k muži, ukázal mu penízky: „Šunku, levně máš?" zeptal se a doufal že mu bude rozumět.
„Yes, here is, it cost one euro." podával mu brokolici.
„Ne, tohle ne!"
„Why??? Is delicious and very healthy."
„Ale já chci šunku, aby jsme s ní mohli dělat ham.
„Ham, is šunka???"
„Jo!"

„Ach to byly časy, když jsem byl ještě Suzan." posteskl si Komaki a opřel se pořádně do vesel.
„Vy líný podmořský červi dělejte, takhle tam dorazíme nejdřív za sto let!" ozval se hlas kapitána, v tu chvíli všichni přidali.
„Bych byl radši zase žena, jejich úděl je tančit a vařit, já jsem byl ale naivní."
„Co???" ozval se hlas kapitána. Komakimu nedošlo, že celou dobu mluvil
nahlas.
„Komaki, co jsi říkal, ty chceš být žena???" ptali se skoro všichni ostatní rybáři a cukaly jim koutky.
„Jo, já jsem byl žena, jen jsem neposlech matku a teď jsem..."
Všichni se rozesmáli.

„Richarde, přestaň mi laskavě lhát a řekni mi, proč máš na sobě ten blivajz!" z Richarda kapala na zem zvláštní netekutá tekutina, měla zelenou barvu a připomínala šušně z nosu.
„Ale Iwalany, já nekecám opravdu."
„No, to ti tak budu věřit, že jsi šel kolem šamanova posvátného stromu, on na tebe mrkl a pak tě posmrkal ale, možná že by se to dalo zjistit." po chvíli, se oba vydali do šamanské chatrče. Iwalany zaklepala... otevřela šamanova manželka. Podívala se na Richarda.
„Ty jsi ten, co mi dnes ráno spadl do mé jámy s avokádovým lektvarem?!! No počkej, já ti dám!!"

„Rhivere, pojď vstávat, dnes je krásný a teplý den!" zavolala Rosabella a zdobila datlovou kaši, kolokázií jedlou.
„No jo, už jdu." Rhiverovi se vůbec nechtělo, věděl, že než půjde k moři, bude muset udělat povinnosti.
A taky že jo, jen co vešel do kuchyně: „Jo a Rhive, až dosnídáš, běž vzít Sosáčka a Sosinku na procházku."
„Mami, proč s nimi nemůžeš chodit ty, nebo táta??? Já nechci."
„Milý mladý muži, každý den vám říkám, že domácí komáry v kleci, jste chtěl vy."
Na to už nemohl nic namítnout, došel pro vodítko a obojky, nasadil je Sosince a Sosáčkovi a šli.

„Sakra, snažte se! Musíte vypadat přesvědčivě!" režisér je rudý vzteky.
„Proč nemůžeme zkrátka počkat, až k nám ten vir s korunou dojde sám?" všichni účinkující jsou zmoženi vedrem a oddychují jako po maratonu.
„Nemůžeme, ministerstvo Havaje chce jít s dobou, proto se musíte snažit zachovat paniku a ne se válet pod palmou!"
„Stejně mi to nedává smysl, být vámi, tak se na to vykašlu!"
„To já přeci nemůžu, mám točit pro Velké zprávy a vůbec jdeme dál natáčet, scéna první: panický útěk."
Účinkující se shluknou do kroužku, po chvíli jeden z nich řekne:
„Rejžo, my ti na to kašlem, čau."