Moje články

Už tenkrát, když jsem opustilo slepičí dvorek a poprvé udělalo svůj cestovatelský krok, jsem vědělo, že to skončí dobře.
Odevzdalo jsem lístky sakury a šlo se pořádně zabydlit. Přineslo jsem si domů suchý mech na hnízdečko a potom vyšlo před svůj byteček.
Slunilo jsem se a bylo mi krásně, když přede mě najednou spadl obrovský balík. Po dlouhém boji, ve kterém vyhrávala převážně tráva, kterou to bylo převázané, jsem ji roztrhlo a podívalo se dovnitř, borůvky, maliny a žížaly a uprostřed nich, ne, to přece není možné, dopis od maminky!

Milý Piškote, okamžitě pojď domů, nebo se naštvu.

A sakra.

Sesbíralo jsem spadané lístky sakury a spokojeně se vracelo na místo, kde čekal původní majitel bytu, který bude už za chvíli můj. Právě jsem se propletlo vzdušnými kořeny jednoho velikého stromu, když jsem spatřilo něco růžového.
Něco růžového, konkrétně obrovský prasák se nebezpečně přibližoval, oči vypoulené jak okoun a náladu asi takovou, jakou by jste měli, kdyby vám exekutor chtěl vzít třeba játra (za ty už budou slušné peníze).
Rozeběhlo jsem se zpátky ke kořenům a hloupé prase rovnou za mnou. Samozřejmě že já jsem tam proběhlo jako nic a prase se tam zaháknulo, nemohlo dozadu ani do předu.
Chudák.

Probudilo jsem se zrovna ve chvíli, kdy jsem dokončilo svůj baletní výstup. Vstalo jsem a vydalo se dál. Prošlo jsem spoustu míst a vždycky se stejným výsledkem, který se později rozdělil na další tři možnosti:
Vyhlédlo jsem si krásný vyvrácený strom, ovšem pak přišli původní majitelé.
Zeptalo jsem se, ale vždycky mi odpověděli, že nemají, nebo o ničem neví.
Vevnitř padal strop, bylo moc mokro, nebo podobné nástrahy matky přírody.
Pak se na mě ale usmálo štěstí, objevilo jsem fantastickou trhlinu ve stromě, se zavedenou vodou. Když se vrátil majitel, rozhodl se, že mi ji prodá, za pár kvítku sakury.

Bylo jsem smutné, copak mě nikdo nemá rád?
Lehlo jsem si pod rozkvetlou sakuru a přemýšlelo nad tím, jak je všechno smutné, nikdo se se mnou nechce bavit, všichni přede mnou prchají a maminka mi ještě neposlala jídlo ani odpověď…
Nechtělo jsem tam jít, smrdělo to tam po kravském hnoji a pudru, ale šlo jsem tam. Za dveřmi stála recepční, na sobě rudé plavky a v ruce kachničku do vany, kousek opodál tam seděl starý muž, spokojeně si cumlal prst u nohy a zpíval ukolébavku. Copak se všichni zbláznili? Ulízlo jsem si peří na krku a ladně začalo tancovat balet.

Obešlo jsem už pěknou spoustu míst, ale všude někdo bydlel, nebo to bylo nevhodné pro mé rozměry. Pak jsem se rozhodlo optat se místních obyvatel, jestli tu někde není nějaké opuštěné pěkné místečko. Hledalo jsem všude, až jsem se setkalo s malou zelenou žábou, sedící na kraji řeky.
„Dobrý den, prosím vás, není tu někde volný byt, mých rozměrů a bez syčivých žížal?" zeptalo jsem se slušně a čekalo na odpověď, místo toho, ale žába ladně vklouzla pod hladinu. Tak to šlo i se všemi ostatními, zajíc odhopkal, vlaštovka odletěla a hlemýžď se schoval do svého domečku.
COPAK VŠICHNI OHLUCHLI?

MOJE. Všechno je tu jen moje, moje jeskyně, moje studánka, moje hlína a bohužel i moje žížaly. První tři byli dobré, velké, dlouhé a jejich maso se mi rozplývalo na jazyku. Ale ta čtvrtá, s tou byl menší problém...
Všechno začalo obyčejně, zrovna jsem dojídalo tu předposlední, když jsem dostalo nepřemožitelnou chuť, dát si ještě jednu, tedy tu čtvrtou. Začalo jsem hrabat v hlíně a po chvíli jsem vytáhlo další, jen na ní bylo něco zvláštního. Byla větší a podivně nazelenalá, když jsem se ji snažilo sníst, začala syčet.
Pospíšilo jsem si ven, myslím, že si najdu nějakou hezčí jeskyňku.

Nejsem sice žádné cítě, ale tohle bylo moc, ta řasa páchla jako *** (slovo, které se neříká když máte slušné vychování), byla vlhká a navíc mi obarvila mé krásné peří na žluto-maskáčovou barvu. Zbytek noci jsem proto hřadovalo na nižším keři blízko stromu a brzo ráno jsem se vydalo hledat nějakou zátočinku s mělkou a pomalou vodou, abych se mohlo očistit a odsmrdit od té řasy.
Po vykoupání jsem se vydalo dál, až jsem narazilo na perfektní místo, kde bych mohlo bydlet. Malou jeskyňku se studánkou a kouskem hlíny, kde, jak jsem po chvíli zjistilo, je spousta žížal a brouků.
Domov.

Začalo se smrákat a na mě začala padat dřímota, rozhodlo jsem se na dnešní noc ubytovat tady, u velkého spadlého stromu. Už když jsem bylo malinké, tak jsem obdivovalo vlaštovky a jejich schopnost, stavět si pěkná hnízdečka. Teď jsem se jejich uměním inspirovalo a šlo shánět věci na hnízdečko.
Po chvíli jsem si ke stromu přitáhlo říční řasu, peří z bůh ví čeho a pár větévek, po dokončení svého úchvatného architektonického díla jsem bylo moc spokojené.
Vyčistilo jsem si peří, ochladilo jsem si nožky na kraji řeky a pak se šťastně usadilo ve svém hnízdečku.
Ta řasa nebyl dobrý nápad.

Chvíli jsem uvažovalo o cestě domů, přece jen všude dobře, doma nejlíp a navíc, českým žížalám není na světě rovno, ale stejně rychle, jako mě to napadlo, tak rychle jsem od toho upustilo. Teď jsem doma tady, i přes spoustu nepříjemností, co se mi tu staly, cítím že tohle je místo, kam patřím.
Po svačině jsem se vydalo dál, chci si totiž najít nějaké hezké místečko, kde bych mohlo bydlet, jeskyňku nebo tak...
Bylo jsem šťastné, ale mělo zvláštní tušení, jsem svobodné, ale i přes to mám pocit, že mám na nožce nějaký řetěz, co mě k tomuto místu poutá.

Člověk co vytáhl kuře jménem Piškot za nohu, ho se zhnusením odhodil, křičíc při tom samé urážky, adresované právě kuřeti. Člověk kvapně odešel a celé mokré Piškot došlo ke kmeni spadlého stromu a se slzou v oku prohlásilo:
"Když to srovnám s tím výletem na Kokořín…"
Piškot se na starém stromě pohodlněji posadilo, načechralo si peří a z jeho zobáku vyskočila další dvě velice chytrá moudra:
"Každé zbytečné slovo je zbytečné."
"Možná si říkáte, proč taky nepřemýšlím. To proto, že já to organizuju."
Po dopovědění poslední chytré věty se Piškot lehce ne zas tak šťastně usmálo.
"Copak jmelí, ale jmelí!"

Už jsem málem polykalo andělíčky, když jsem uslyšelo něčí vysoký hlas, stěžující si na ztrátu svých bot a druhý, který mu odpovídal.
„Povídám ti, moje boty jsou žluté s umělým peřím, ty se přece jen tak neztratí. Tady je jen jedna, tak mi sakra řekni, kde druhá do páru!" vysoký hlas ustal a já slyšelo jak někdo přichází blíž k řece, pak začal mluvit ten druhý.
„Uklidni se drahoušku, mám pocit, že tvoje druhá bota támhle plave, půjč si mé boty a chyť si ji.
Pak mě (nejspíš) vlastník vysokého hlasu v cizích botách vytáhl za nohu ven z vody.

Po chvíli padání jsem dopadlo do vody, chvíli se mi to celkem líbilo, připomínalo mi to doby, kdy jsem ještě plavalo ve vajíčku, jenže pak jsem si uvědomilo, že neumím plavat a to byl docela problém. Všechno moje peří nasálo vodu jak třídní houba na tabuli a začalo mě pomalu ale jistě stahovat ke dnu. Začalo jsem se bát o svůj život, ze všeho krásného, co se mi za tenhle výlet stalo, se najednou stal PŮST.

Pěkně prosím, pomozte pěknému, plavoucímu, potápějícímu, přihlouplému pípátku Piškotkovi.

Úpím, už umírám, uražené, úchvatné, úžasné.

Snažím se, svolávám SOS!

Támhle tancuje tapír, teď tonu!

Letělo jsem stylem křížence Spidermana a Batmana a ohromně si užívalo ten pocit, že jsem (už zase) nejlepší na světě.
Jak jsem tak letělo, snažilo jsem se rozpomenout, v čem všem jsem nejlepší, vzpomnělo jsem si na celých třicet věcí a tím si také připomnělo to, co mi jako jediné chybí... Obyčejný rozum.
Nejdřív jsem chtělo být smutné, pak naštvané, ale ani na jedno jsem teď zrovna nemělo čas, místo toho jsem si ještě samo od sebe nechalo patentovat svůj rozum, speciální rozum Piškotí.
Už mě začínala bolet křídla, tak jsem jimi přestalo mávat a užívalo si pocitu padajícího meteoritu.

Dnešní noc vážně nebyla klidná, probudilo jsem se celkem asi šestkrát a pokaždé prodělalo velký nervový šok. Oči všech namalovaných draků mi propalovaly peří vzteklým, krvežíznivým pohledem a jejich zlověstně pootevřené tlamy v kombinaci s dlouhými jakoby strupovitými těly mi na pocitu bezpečí moc nepomáhaly.
Ráno jsem rychle opustilo chrám a hned se mi udělalo o dost lépe. Rozhlédlo jsem se kolem sebe a spatřilo obrovitánskou horu, tyčící se nade mnou, byla úchvatná, plná zeleně a hrající všemi možnými barvami keřů, chrámů i květin, musím se tam dostat.
Jako by mi nějaké tajné síly pomohly, ale podařilo se mi vzlétnout.

Z jednoho parku jsem došlo do druhého, tam jsem vyhrabalo pár japonských žížal a zamířilo do centra. Čím dál od parku jsem šlo, tak tam bylo víc lidí a tím míň jsem věřilo, že se odsuď dostanu bez zlomeného vazu.
Nakonec jsem došlo k polorozbořenému barevnému chrámu, zvenčí vypadal docela veliký, ovšem vevnitř to byla komůrka leda tak pro jednoho člověka. Vevnitř byla zima a mrtvo, nikde nic, jen stěny zdobily obrázky draků.
Bylo to jako mrtvá schránka po krabovi poustevníčkovi, jako by ji krab už před dlouhou dobou opustil a od té doby se do ní nikdo jiný nepodíval.

Spokojeně jsem se slunilo na rudém mostku přes jezírko, když kolem mě najednou proběhla velmi zvláštní dvojice psů. První byl velký vlčák, urostlý svalnatý chlap, utíkající jako o závod před malou, viditelně navztekanou čivavou s růžovou mašlí kolem krku.
Uskočilo jsem stranou a málem spadlo do jezírka. Že by se pořádal lov na ženicha? pomyslelo jsem si...
No, asi ano, tuhle dvojici jsem za zbylý den potkalo ještě osmkrát a nebyl to moc veselý pohled, vlčákovi se únavou pletly nohy a jazykem luxoval zem, zatímco jeho lovkyně vypadala stále svěží.
Opustilo jsem park a litovalo ženicha.
Vyrazilo jsem směr svačina.

Když jsem se ráno probudilo pod rozkvetlou třešní, tak se už nic nezdálo tak hrozné jako večer, když mi bylo špatně a pak když jsem psalo ten dopis. Nematovalo jsem si sice jak jsem se dostalo na tohle místo, ale to mi nevadí.
Rozhlédlo jsem se kolem sebe a nestačilo žasnout, všude spousta moderních věcí, zvláštních lidí, krásných budov i poklidných chrámů nebo zelených parků.
Mělo jsem pocit jako by se ze mě stal motýl, kterého právě jeho pestrobarevná křídla zanesla do ještě pestrobarevnější krajiny, o které si ostatní můžou nechat jen zdát.
Šťastně jsem se rozeběhlo směrem k parku.

Milá maminko,
dostalo jsem se až do Japonska, je to vlastně to nejvíc, kam se asi kdo kdy z naší rodiny dostal a dostane. Nechci tím urazit své ostatní bratry a sestry, ale všem bylo přece jasné, že já mám na víc, než aby ze mě bylo kuře na paprice.
Ale už k věci...
Píšu ti proto, že ty jsi mě vždycky byla schopná tak dobře nakrmit, věř, teď mám hlad přímo obrovský a tak potřebuji tvou cennou pomoc.
Tak mi prosím pošli nějaké jídlo.
PS:
Nebuď tak smutná, já jsem (ještě pořád ale nevím ještě jak dlouho budu) naživu.

Vypletlo jsem se z davu Japonců a dostalo se do dalšího davu, prchalo jsem, ale nevědělo jsem kam mám jít...
Už dlouho jsem tak tak bloumalo a snažilo se zjistit, jak se dostat pryč, ale pak mi došly síly, dlouho jsem nic nejedlo, nepilo bylo mi vedro, a tak už jsem nedokázalo mezi těmi velkými nohami, co do mě každou chvíli vrážely jít dál.
Následující zážitek mi připomínal spíš hororovou scénu a já bylo hlavním trpitelem, motalo jsem se mezi nohami a nechávalo se nakopávat a když jsem se dostalo ven, bylo mi špatně.
Tenhle zážitek si vážně přeji zapomenout.

Všechno v pořádku, hlavou jsem narazilo do jednoho pospíchajícího pána, který si toho ani nevšiml. Po chvíli se mi zase začalo motat hlava, nejen z té omamné jarní třešňové vůně, ale i z toho, jak je všude tak moc lidí. Tentokrát jsem se tomu ubránilo a začalo přemýšlet, jak zařídit, aby se mi nemotala hlava a proč mají všichni to lidé na hlavě náhubky. Pak jsem to spojilo dohromady... No nejsem já geniální? Nosí to proto, aby se jim nemotala hlava.
"Nemá někdo náhubek navíc?" zakvokalo jsem z plných plic.
Japonci jsou sebranka, nikdo mi neodpověděl, všichni jen tupě zírali.

Letadlo přistálo, mé vnitřnosti se vrátily své správné místo. Vylezlo jsem ze zavazadlového prostoru a nestačilo žasnout. Všude, ale doopravdy všude tu byli lidé, krásné budovy a rozkvetlé stromy třešní. Rozkvetlé stromy jsou pěkná věc, ale čeho je moc, toho je příliš. Po ne zas tak dlouhé době následování davu lidí hrnoucího se do příletové haly, se mi z té omamné vůně zatočila hlava. Vidělo jsem maminku, jak mě učí rozlišovat druhy slimáků a jak si se mnou hraje...Až já budu zase malé, tak u ní pěkně zůstanu. Najednou mě něco bouchlo do hlavy, já se vrátilo do reality.

Ten kdo ještě neletěl v letadle, si může myslet, že je to fajn, já jsem si to taky myslelo... Letět v tomto zázraku moderní techniky je horší, než jet v koženém westernovém sedle na zdivočelém aligátorovi honící svůj vlastní ocas.
Do letadla jsem se dostalo lehce tím, že jsem se přichytilo jednoho kufru a nechalo se dopravit do zavazadlového prostoru.
Od doby co jsme vzlétli, jsme se co chvíli propadali o několik metrů níže, přičemž jsem své vnitřnosti pokaždé zanechalo někde nahoře...
Většinou jsme se tam po chvíli zas dostali, ale mé orgány se nikdy nenaskládaly zase na své místo.

Šlo jsem doleva a po chvíli se dostalo do nejúžasnější místnosti, jakou si je kdokoliv schopný představit. Od podlahy po strop byly všechny stěny vybaveny poličkami s nejrůznějšími sladkostmi...
Tomu nešlo odolat, jako by náhle naše země ztratila zemskou přitažlivost, začalo jsem nekontrolovatelně skákat po místnosti, shazovat dobroty na zem a následně je velkou rychlostí uklízet jako vysavač.
Nic netrvá věčně, po chvilce se do místnosti nahrnuli lidé, kteří mě z nějakého divného důvodu chtěli chytit. Uteklo jsem jim a ztratilo se v davu, jen z dálky ke mě doléhaly jejich hlasy, navzájem si slibující, že mě určitě chytí...
Breptové.

Chvíli jsem se ještě vezlo na pánově kufru a poslouchalo jejich rozhovor, pak jsme se zastavili u velice nesmyslného bludiště vyrobeného z pásek s nápisem “Příjemnou cestu“.
Začali mezi nimi kličkovat a vytahovat papíry, nic pro mě… seskočilo jsem z kufru a doběhlo k běžícímu pásu. Kolem mě projížděla nejrůznější zavazadla, tak jsem si naskočilo taky.
Projelo jsem velkou krabicí, kde mě nepříjemně prosvítili ostrým světlem a když jsem se dostalo ven, tak jsem se jen divilo, proč ty slečny tak ječí něco o tom, že se tam dostalo zvíře.
Seskočilo jsem a nevědělo kam se vydat, doleva, nebo doprava?

Ten den co jsem se dostalo ven z vězení v autě, se už nic jiného nestalo, s prázdným žaludkem jsem se uložilo ke spánku blízko letiště a druhý den ráno vyhrabalo pár žížal k snídani. Ještě před polednem jsem se dostalo do cíle. Všude bylo spousta lidí.
Motalo jsem se v ohromné spleti nohou a nevědělo kam jít. Pak jsem se pevně chytlo oprýskaného hnědého kufru a nechalo se odnášet osudem a majitelem kufru nevím kam...
Osud mě miluje, pán míří do Japonska, nebo alespoň tak to říkala ta paní, se kterou stále mluví.
Jenom nevím, co to Japonsko je...

Čekalo jsem, čekalo jsem v zavřeném autě u benzinové pumpy a hrozně se nudilo, moji dopravci už před dlouhou chvílí opustili auto a v obličeji celí zelení se vypotáceli ven, směrem k toaletám. Už jsem slyšelo řvaní letadel a občas i nějaké vidělo vzlétat nebo přilétat. Jestli jsou nějací ptáci trpěliví čekatelé optimisti, tak já mezi ně na sto procent nepatřím...
Vztekle jsem začalo bušit zobákem do okýnka a nepředvídaným úspěchem sledovalo, jak se sklo začíná pomalu rozpadat. Pak se ozvalo poslední zapraskání a sklo se roztříštilo směrem ven, vyskočilo jsem z auta a zase se vydalo za svým cílem.

Už dlouho dobu jsem šlo po krajnici silně frekventované silnice přímo za obrázkem letadla, když mi najednou přímo před zobákem zastavilo auto z sedmdesátek. Z auta vystoupili dva mi velice podezřelí lidé a začali si mě prohlížel. Kdybych bylo třeba ještěrka, mělo bych nějaký instinkt a uteklo bych, ale protože příroda, ta stará mistryně, nám kuřatům žádný nenadělila, zůstalo jsem na místě, roztomile pípalo a doufalo, že mi dají něco k jídlu.
Dali mi kus sušenky!
A nejen to, naložili mě do auta a jeli směrem, kam ukazovala ta šipka u obrázku letadla. No... tyhle lidi asi budu mít rádo...

Z růží jsem se vyhrabalo celé poškrábané, cítilo jsem se zvláštně, jako bych svůj žaludek nechalo někde nahoře nad sebou. Vracet se zpátky domů, by bylo asi stejně chytré, jako darovat k výročí svatby naštvanému vzteklému veverčímu párku antikoncepční prášky...
Rozhlédlo jsem se kolem a snažilo se najít místo, kde bych mohlo bydlet. V lese to nepřipadalo v úvahu, protože byl moc nebezpečný, lidské obydlí bylo moc lidské a garáž smrděla po benzinu. Rozhodlo jsem se opustit tuhle zahradu, tenhle dům, tohle město i tuhle zemi. Poletím letadlem, velkým ptákem, kterého rádi používají lidé.
Jen ještě nevím, jak to udělám...

Za chvilku mě Medovník zatlačil do kouta úplně, jeho oči planuly vztekem a já se bálo. Ještě chvíli jsem čekalo jestli nevykřikne "apríl" a pak to vzdalo. Začalo jsem mávat křidélky v pošetilé naději, že vzlétnu, po chvíli jsem ale viselo tak pět centimetrů nad zemí. Medovník už odešel, ne že by se mě snad bál, ale proto že přivezli krmení.
Chtělo jsem se také jít najíst, ale nějak jsem nemohlo přestat mávat křídly, mávalo jsem a mávalo až jsem se domávalo na úroveň plotu, který nás dělil od zahrady lidí, přelétlo ho a po hlavě spadlo do šípkových růží.

Nejspíš mě vážně slyšel, domyslelo jsem ti to podle jeho vražedného pohledu, kterým mě už delší chvíli propaloval. Doufalo jsem, že mi nechce ublížit, na celém světě totiž určitě není nikdo mi tak podobný, aby mě mohl nahradit.
A ošidit naši planetu o něco tak úžasného jako jsem já... to přeci nejde. Rozplakalo jsem se a snažilo se v něm vzbudit dojem, že jsem moc roztomilé na to, aby jsem ty urážky na jeho adresu mohlo myslet vážně... Nepodařilo se. Medovník se celý načepýřil až získal velikost dospělého krocana, vyrazil ze sebe ohlušující bojový křik a zatlačil mě do kouta...

Chodilo jsem po dvorku a hledalo tu největší, nejtlustší a nejchutnější žížalu, která existuje. Žádná z těch, co jsem našlo, ale nedosahovala velikosti a vábnosti té, co jsem našlo před chvílí a na oslavu svého úspěchu ji sezoblo. Přišlo mi to celé jako nesmysl, proč si nemůže Medovník najít nějakou žížalu sám, to mu ji mám nosit jak nějaký soumar? Začalo jsem naštvaně brblat.
Přišel soumrak, nebo mi to tak alespoň připadalo, pak jsem se otočilo a spatřilo Medovníka, tyčil se nade mnou a vypadal velice naštvaně, budu muset doufat, že to není tím, že slyšel, jak jsem ho pomlouvalo...

Na našem dvorku nás žije mnoho, umím napočítat až do pěti, a tak vám s jistotou mohu oznámit, že nás tam je víc než dost. O tom, že jsem nejlepší ze všech, jsem mluvilo už minule, a jestli jste si to nezapamatovali... tak si mě vážně nepřejte! Ovšem (chytněte se pevně židle, než si toto oznámení přečtete, mohli byste zděšením omdlít) nejsem panovníkem ani nadřízeným všech ostatních. Nejdůležitějším z nás je kohout Medovník.
Musíme ho poslouchat a plnit to co chce... Jeho rozkaz zněl jasně: přineste mi tu největší, nejtlustší a nejchutnější žížalu jakou najdete a udělejte to hodně rychle!

Bydlím na okraji Prahy, na malém dvorku plném rozhrabané hlíny a přátel. Jsem ctižádostivé, žluté, krásné a úchvatné. Patřím mezi ty nejchytřejší formy života na světě a možná i ve vesmíru... Na hlavě nosím něco na způsob neuhlazeného, zdivočelého mulletu, a jestli ani tohle vás nepřesvědčilo o tom, jak jsem skvělé, tak musím ještě zdůraznit, že jsem celostátní přeborník, odborník a šampion v hledání žížal obecných i neobecných. Pokud vám to ještě pořád nedošlo, jsem kuře.
Trvalé bydliště slepičí dvorek, vedle kůlny, dům u lesa.
Oblíbené jídlo cokoliv co kde najdu nebo vyhrabu.
Pohlaví neznámé.
Celým jménem Piškot Piškotek III.

Příšerně jsem se lekla, když se přede mnou začali zjevovat boty mých rodičů. Spadla jsem ze židle a natáhla se na podlahu. Na jejich nedokonalý teleport, který je není schopný ukázat najednou, jsem si už zvykla, ale teď tu neměli co dělat.
„Máte být přece na dovolené na Měsíci" vyčetla jsem jim a sledovala, jak se jim na hlavách zjevují klobouky. Po dlouhém nesmyslném rozhovoru jsem se vzdala, tvrdili mi, že si tam ještě chvíli pobudou, že se jim rozbil teleport. Stáli přede mnou, zhmotnělí a zcela v pořádku. Tak jsem jim alespoň popřála, ať jim to někdo brzy opraví...

KattyV- https://sosaci.net/node/43746 Minerva se mi moc líbila.

Annie- https://sosaci.net/node/39980 První bylo nejlepší.

Alešandr_Veliký- https://sosaci.net/node/44029 Hezké.

Tora- https://sosaci.net/node/42768 Aktuální, bohužel trošku pravda.

Mamut- https://sosaci.net/node/43064 Hold roste.

Tom_Peterson- https://sosaci.net/node/42827 Milé.

mila-jj- http://sosaci.net/node/40661 VĚDA

Aries- https://sosaci.net/node/43920 Hezky podané.

Kawika se probudil do krásného a slunečného dne, byla neděle. Všechno bylo ale jiné než o normálních nedělích, obyčejně ho hned po probuzení zašimrala v nose vůně koření a čerstvého pečiva. Po otevření uší uslyšel hluk, to jak prodávající vyřvávali, aby si všichni kupovali právě jejich zboží. Nebo ho přišla probudit nedočkavá spěchající matka, které šlo o to, sehnat nejhezčí látku.

Tentokrát ale nic, žádné „Kůůůůpte si méloooouny." ani „Čéérstvá zééleniná."
Prostě totální ticho, velice se podivil, vždyť bydlí na nejhlavnějším náměstí, v horním patře nejvyššího domu.

Pak otevřel oči...
Ležel na seně, vždyť včera odjel k tetě na venkov...

Na Havaji se pořád něco děje, lidského, různé soutěže v běhu, veslice národní
památeční nebo jen zpívání pro lidi z domovů pro důchodce. Ale stejně to zvířátkům
malým i velkým přijde krásné, proto tam mají v domech občas nadbytek jedovatých hadů
či roztomilých pavoučků.

Zvířata se k nim stěhují jen z jednoho důvodu,
lidé dělají veselí a oni můžou z koutu přihlížet a radovat se taky. Kdyby si
zvířata mohla udělat taky takové veselí, bydlela by v lese, ale nejde to. Copak by
se slušelo, kdyby se soutěžící navzájem pojídali??? To by pak zůstalo jeden druh
nejposlednější z posledních, člověk...

Kawika se probudil do krásného a slunečného dne, byla neděle. Všechno bylo ale jiné než o normálních nedělích, obyčejně ho hned po probuzení zašimrala v nose vůně koření a čerstvého pečiva. Po otevření uší uslyšel hluk, to jak prodávající vyřvávali, aby si všichni kupovali právě jejich zboží. Nebo ho přišla probudit nedočkavá spěchající matka, které šlo o to, sehnat nejhezčí látku.

Tentokrát ale nic, žádné „Kůůůůpte si méloooouny." ani „Čéérstvá zééleniná."
Prostě totální ticho, velice se podivil, vždyť bydlí na nejhlavnějším náměstí, v horním patře nejvyššího domu.

Pak otevřel oči...
Ležel na seně, vždyť včera odjel k tetě na venkov...

Milý deníčku,
sobec, sobec, co to má znamenat, to slovo znám moc dobře, je to mé druhé jméno.
Dali mi ho ve škole, hned druhý den, přesně si pamatuji, jak jsem potřeboval
vyzkoušet nové nevypratelné barvičky, nemohl jsem najít papír, tak jsem holt zkoušel
na bílé sváteční sukni Melly. Hodně ječela, myslím, že nadšením, kdo by nechtěl být
poctěn mou dobrosrdečností. Jsem si na sto procent jistý, že ta sukně byla s tím i
hezčí, ale Melly se nedala přemluvit...

Od té doby mi tak říkají, někdy ostatní také poctím.

Mně ale má přezdívka nevadí, vykládám si ji jako Krasavec.

„Tatí, tatí, já už vím čím budu až budu dospělý!" Hurvínek letí přes chodbu, s ním
letí i rozvázané tkaničky. Vzápětí vráží do dveří.

Taťulda se zde pere s Žeryčkem o oslintaný uzlík. Když si ho všimne, vstává a
uhlazuje si sako. „Nazdar Hurvajz, co jsi mi to chtěl říct?" Spejbl si Hurvínka
přejede ostrým pohledem.

Hurvínek se nadechne, už, už chce něco říct, když...
„Ale, ale Hurvínku, neříkali jsme si náhodou něco o tom, že si máš zavazovat
tkaničky??? Že se ptám, ať budeš cokoliv, s neustále rozvázanými tkaničkami,
stihne tě krach!"

„Ale tati, když jsou dřevěné, nejdou zavázat."